Mrazení: kapitola 62,63,64

Kapitola 62 – Grace

4°C

 

„Podle mě na tom Jack není moc dobře," řekla Olivie. Seděla na se­dadle spolujezdce v mém novém autě, maličké mazdě, která byla cí­tit čistidlem na koberce a osamělostí. I když na sobě měla dva svetry a pletenou čepici, třásla se zimou a ruce držela ovinuté těsně kolem těla. „Kdyby byl v pořádku, Isabel by zavolala."

„Možná," zapochybovala jsem. „Isabel si na telefonování moc nepo­trpí." I tak jsem ale musela uznat, že Olivie má nejspíš pravdu. Tohle byl třetí den a poslední zprávy jsme od ní měly před osmi hodinami.

První den: Jacka strašlivě bolela hlava a stěžoval si na ztuhlý krk.

Druhý den: Bolest hlavy se zhoršila. Zvýšená teplota.

Třetí den: Isabelina hlasová schránka.

Zastavila jsem mazdu na příjezdové cestě k Beckovu domu za Isabeliným ohromným SUV. „Připravená?"

Olivie moc připravená nevypadala, ale vyskočila z auta a rozběhla se ke dveřím. Pustila jsem se za ní, a sotva jsme vpadly dovnitř, za­bouchla jsem dveře. „Isabel?"

„Tady."

Šly jsme po hlase do jedné se sklepních ložnic. Byla to veselá, žlutě vymalovaná místnost, ve které působil pach rozkládajících se zvratků obzvlášť nemístně.

Isabel seděla se zkříženýma nohama na židli u postele. Pod očima se jí jako fialové otisky prstů rýsovaly temné kruhy.

Podala jsem jí kávu, kterou jsme koupily cestou. „Proč jsi neza­volala?"

Isabel se na mě podívala. „Odumírají mu prsty."

Až dosud jsem se vyhýbala pohledu na postel, ale nakonec jsem to dokázala. Ležel tam schoulený jako umírající motýl a konečky prstů měl zbarvené do ohavného odstínu modré. Obličej se mu leskl po­tem a oči měl zavřené. V krku se mi udělal knedlík.

„Našla jsem si to na webu," pokračovala Isabel a zvedla mobil, jako by se tím všechno vysvětlovalo. „Bolí ho hlava, protože má zanícené mozkové pleny. Prsty mu modrají proto, že mozek nedává tělu sig­nály, aby do nich posílalo krev. Změřila jsem mu teplotu. Měl čtyři­cet a půl."

„Musím zvracet," ozvala se Olivie.

Odešla a já zůstala v pokoji sama s Isabel a Jackem.

Nevěděla jsem, co říct. Kdyby tu byl Sam, určitě by měl po ruce příhodná slova. „Je mi to líto."

Isabel pokrčila rameny. Oči měla bez výrazu. „Fungovalo to přesně tak, jak jsme čekali. První den se málem proměnil, když v noci klesla teplota, ale to bylo naposledy, přestože včera vypadl proud. Podle mě to zabralo. Co má teplotu, ještě se neproměnil." Malátně mávla rukou k posteli. „Omluvila jsi mě ve škole?"

„Ano."

„Senzace."

Naznačila jsem jí, ať jde za mnou. Ztěžka se zvedla, jako by jí nohy nesloužily, a vlekla se za mnou do chodby.

Přivřela jsem dveře ložnice, aby mě Jack neslyšel, kdyby snad byl při vědomí. „Musíme ho vzít do nemocnice, Isabel," řekla jsem tiše.

Isabel se zasmála, prapodivně a strašidelně. „A co jim řekneme? Správně by měl být mrtvý. Myslíš, že mě to nenapadlo? I když ho zapíšeme pod falešným jménem, jeho fotka byla v novinách skoro dva měsíce."

„Prostě to riskneme. Něco si vymyslíme. Musíme to přece aspoň zkusit!"

Dlouze se na mě zadívala zarudlýma očima. Když konečně pro­mluvila, zněl její hlas dutě a netečně. „Copak myslíš, že chci, aby umřel? Myslíš, že bych ho nechtěla zachránit? Už je pozdě, Grace. Tenhle druh meningitidy málokdo přežije, i když se léčba nasadí hned v začátku. Ale co teď, po třech dnech? Nemám ani sedativa, abych mu mohla ulevit, natožpak něco, čím ho léčit. Doufala jsem, že ho ta vlčí část zachrání, jako se to stalo tobě. Ale tohle je konec. Nedá se nic dělat."

Vzala jsem jí z rukou kelímek s kávou. „Nemůžem se přece jen tak dívat, jak umírá. Vezmeme ho do nemocnice někam, kde ho hned nepoznají. Zavezeme ho do Duluthu, když to nepůjde jinak. Tam ho nepoznají, nebo aspoň ne hned, a mezitím přijdeme na nějakou uvěřitelnou historku. Jdi si opláchnout obličej a sbal mu, co by mohl po­třebovat. Tak dělej, Isabel. Hoď sebou."

Isabel na to nic neřekla, ale vyrazila ke schodům. Jakmile byla pryč, zašla jsem do koupelny a otevřela skříňku, jestli tu třeba nenajdu něco užitečného. Spousta lidí si schovává nejrůznější léky. Byla tu lahvička acylpyrinu a nějaké prášky proti bolesti předepsané před třemi lety. Všechno jsem to vzala a odnesla do Jackova pokoje.

Klekla jsem si mu k hlavě a zašeptala: „Jacku, jsi vzhůru?" Z dechu mu páchly zvratky a já si teprve teď představila, jaké peklo tady s Isa­bel poslední tři dny prožívali. Sevřel se mi žaludek. Pokoušela jsem se přesvědčit samu sebe, že si to zasluhuje, protože jsem kvůli němu ztratila Sama, ale nepomáhalo to.

Trvalo celou věčnost, než odpověděl. „Ne."

„Můžu pro tebe něco udělat? Aby ses cítil trochu lip?" Stěží ho bylo slyšet.

„Rozskočí se mi hlava."

„Mám nějaké prášky proti bolesti. Myslíš, že je v sobě udržíš?" Vydal ze sebe neurčitý souhlasný zvuk a já se natáhla pro skle­nici vody a pomohla mu spolknout pár pilulek. Zamumlal něco jako „děkuju". Za patnáct minut prášky zabraly a Jack se maličko uvolnil.

To samé někde prožívá Sam. Představovala jsem si ho, jak někde leží, v hlavě mu buší strašlivá bolest, stravuje ho horečka a umírá. Měla jsem pocit, že kdyby se Samovi něco stalo, musela bych to vědět, něco jako bodnutí bolesti ve chvíli, kdy by umřel. Jack na posteli tiše zanaříkal, bezděčný zvuk utrpení v neklidném spánku. Musela jsem pořád myslet na to, že jsme Sama nakazily stejnou krví. V duchu jsem viděla, jak mu Isabel vstřikuje do žíly tentýž smrtonosný koktejl.

„Hned jsem zpátky," řekla jsem Jackovi, i když nejspíš spal. Vešla jsem do kuchyně. Olivie tu u kuchyňského pultu skládala list papíru.

„Jak je na tom?" zeptala se.

Potřásla jsem hlavou. „Musíme ho vzít do nemocnice. Pojedeš s námi?"

Olivie na mě vrhla pohled, který jsem nedokázala vyluštit. „Už jsem nejspíš připravená." Přisunula papírek ke mně. „Potřebuju jen, abys tohle nějak nenápadně předala mým rodičům."

Chtěla jsem papír rozložit, ale zavrtěla hlavou. Zvedla jsem obočí. „Co je to?"

„Vzkaz, že jsem utekla z domova a nemají mě hledat. Samozřejmě že mě budou hledat, ale aspoň se nebudou bát, že mě někdo unesl, nebo tak něco."

„Chceš se proměnit." Nebyla to otázka.

Olivie přikývla a znovu se tak divně zatvářila. „Je to už hrozná dřina vydržet jako člověk. A nevím, možná je to jen proto, jak nepříjemné je pořád tomu vzdorovat, ale já to vlastně chci udělat. Těším se na to. Já vím, že to musí znít uhozeně."

Vůbec mi to neznělo uhozeně. Dala bych cokoli, abych mohla být na jejím místě, být mezi svými vlky a se Samem. Ale nechtěla jsem jí to říkat, a tak jsem se jen zeptala na to, co se nabízelo nejvíc. „Pro­měníš se tady?"

Olivie mě gestem vybídla, ať jdu s ní, a dovedla mě k oknu na zadní dvůr. „Chci ti něco ukázat. Dívej se. Musíš chvíli počkat, ale dívej se."

Stály jsme u okna a vyhlížely do mrtvého zimního světa, do spicli podrostu na kraji lesa. Dlouho jsem neviděla nic, jen malé šedivé ptáčky, kteří poletovali z jedné holé větve na druhou. Pak jsem za­chytila další pohyb, níž u země. V lese se potuloval velký tmavý vlk a upíral své světlé, skoro bezbarvé oči na dům.

„Nechápu, jak to můžou vědět," řekla Olivie, „ale připadá mi, že na mě čekají." Najednou jsem si uvědomila, že ten výraz, který má na tváři, je nadšení. Připadala jsem si v tu chvíli dvojnásob sama.

„Už chceš jít, viď?"

Olivie přikývla. „Už to čekání nemůžu vydržet. Nemůžu se dočkat, až se tomu poddám."

S povzdechem jsem se jí podívala do očí, rozzářených a jasně zele­ných. Musím si je vrýt do paměti, abych je později poznala. Napadlo mě, že bych jí měla něco říct, ale nic mě nenapadalo. „Předám ten do­pis rodičům, neboj. Dávej na sebe pozor, Olivie. Budeš mi chybět."

Otevřela jsem skleněné dveře a dovnitř zavanul ledový vzduch.

Vítr ji rozechvěl od hlavy k patě, ale ona se tomu jen zasmála. Na­jednou z ní byla zvláštní, lehká bytost, jakou jsem nepoznávala. „Uvi­díme se na jaře, Grace."

Rozeběhla se na dvůr, odhazovala ze sebe svetry, a než dorazila k okraji lesa, byla z ní lehká, světlá vlčice, radostná a skotačící. Ani náznak bolesti, která doprovázela přeměnu u Jacka nebo Sama, jako by Olivie byla pro tenhle život stvořená. Když jsem se za ní dívala, u srdce se mi něco pohnulo. Smutek, nebo závist, nebo štěstí.

Teď už jsme zbyli jen tři, trojice, která se nepromění.

Nastartovala jsem auto, abych ho ohřála, ale nakonec na tom nezá­leželo. O čtvrt hodiny později Jack umřel. A zbyly jsme jen dvě.

Kapitola 63 – Grace

-5°C

 

Vzkaz pro Oliviiny rodiče jsem nechala na jejich autě a ji samot­nou jsem pak občas vídala mezi stromy. Pohybovala se lesem zlehka a plavně, na první pohled k poznání podle jasně zelených očí. Nikdy nebyla sama, ostatní vlci ji provázeli, učili a chránili před nebezpe­čím pustého zimního lesa.

Ráda bych se jí zeptala, jestli ho viděla.

A myslím, že mi chtěla říct „Ne".

 

Pár dnů před vánočními prázdninami a mým plánovaným výletem s Rachel mi zavolala Isabel. Nevěděla jsem, proč volá, místo aby pro­stě přišla k mému novému autu. Viděla jsem ji sedět v jejím SUV na druhé straně parkoviště.

„Jak se vede?" zeptala se.

„Jde to," odpověděla jsem.

„Lhářko." Při řeči se na mě nedívala. „Víš, že je mrtvý."

Po telefonu se to přiznávalo snáz než tváří v tvář. „Vím."

Naproti přes parkoviště Isabel zaklapla mobil. Slyšela jsem, jak startuje SUV, a vzápětí zastavila vedle mě. Slyšela jsem cvaknutí, jak odemkla dveře na straně spolujezdce, a pak se s tichým zapředením svezlo dolů okénko. „Nasedej. Vyrazíme někam."

Jely jsme do centra, koupily kávu a pak jsme zastavily u knih­kupectví, protože před ním bylo volné místo na zaparkování. Než vystoupila, zůstala Isabel dlouho sedět v autě a dívala se na průčelí obchodu. Potom jsme postávaly na zledovatělém chodníku a dí­valy se do výlohy. Byla vánočně vyzdobená, samí sobi, perníčky a Život je krásný.

„Jack měl hrozně rád Vánoce," poznamenala Isabel. „Podle mě jsou to úplně dementní svátky. Rozhodně už je nehodlám slavit." Ukázala na obchod. „Zaskočíme dovnitř? Nebyla jsem tam už celé týdny."

„Já tu nebyla od..." zarazila jsem se. Nechtělo se mi to říkat nahlas. Ráda bych zašla dovnitř, ale neměla jsem chuť o tom mluvit.

Isabel mi otevřela dveře. „Já vím."

Uprostřed šedé, ponuré zimy působil obchod docela jinak. Břid­licově modré police nabraly jiný odstín a dopadalo sem průzračné, čistě bílé světlo. Odněkud shora hrála klasická hudba, ale skutečnou melodii tu udávalo hučící topení. Podívala jsem se na mladíka za pul­tem. Skláněl se nad knihou, vytáhlý a tmavovlasý, a mně se na oka­mžik usadil v krku žmolek, který se nedal spolknout.

Isabel mě popadla za ruku, až to zabolelo. „Pojď, najdeme nějakou příručku na ztloustnutí."

Zamířily jsme do oddělení kuchařek a posadily se na zem. Kobe­rec byl studený. Isabel řádila mezi knihami, vytahovala je na hro­madu vedle sebe a pak je vracela, kam ji napadlo. Brzy jsem se ztratila v úhledných titulech na hřbetech a jen jsem bezmyšlenkovitě vyndá­vala knihy z polic a vyrovnávala je do sloupků.

„Chtěla bych zjistit, jak se dá ztloustnout," řekla Isabel a podala mi knížku o cukroví. „Co bys řekla téhle?"

Zalistovala jsem stránkami. „Všechno je tu v gramech a dekagramech a nepřevádějí to na hrnky. Potřebovala bys digitální váhu."

„Tak to ne." Isabel knížku nazdařbůh zastrčila do police. „Co tahle?"

Další se týkala dortů. Vrstvy hladké čokolády plné malin, žluté piš­koty potřené nadýchaným krémem, hutné tvarohové koláče pokapané jahodovým sirupem.

„Těžko si vezmeš do školy kus dortu," namítla jsem a podala jí rady na pečení sušenek a sladkých tyčinek. „Zkus tuhle."

„To je přesně ono," prohlásila Isabel nespokojeně a odložila knížku na jednu z hromádek. „Ty snad vůbec neumíš nakupovat. Nemůžeš přece hned najít, co potřebuješ. To ti nezabere dost času. Budu tě mu­set naučit, jak správně prohlížet zboží. Evidentně ti to nejde."

Isabel mě učila vybírat zboží v oddělení kuchařek tak dlouho, až jsem začala ztrácet trpělivost, a tak jsem ji nechala, kde byla, a vydala se po obchodě sama. Neměla jsem to v úmyslu, ale zanedlouho jsem stoupala po vínovém koberci do patra.

Pod oblohou obtíženou sněhovými mraky působila místnost tmavší a ještě menší, než když jsem tu byla minule, ale pohovka byla stále na místě, stejně jako do pasu vysoké police, kterými se Sam probíral. Ještě pořád jsem před sebou živě viděla křivku jeho zad, když přikr­čený u země hledal tu pravou knížku.

Neměla jsem to radši dělat, ale posadila jsem se na pohovku a po­hodlně se opřela. Zavřela jsem oči a představovala si, že Sam leží vedle mě, že mě pevně svírá v bezpečí své náruče a já co nevidět ucítím ve vlasech a na uchu jeho dech.

Když jsem si dala záležet, skoro jsem ho cítila. Těch míst, kde se ještě pořád držela jeho vůně, nebylo mnoho, ale dokázala jsem je vždycky odhalit - nebo jsem si to možná přála tak silně, že jsem vní­mala i to, co nebylo.

Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy v cukrárně pobízel, ať důkladně čichám. Ať se poddám tomu, čím jsem. Stejným způsobem jsem se teď soustředila na vůně v knihkupectví: oříškový nádech kůže, jemně parfémovaný čistič koberců, nasládlý černý inkoust a lehce benzi­nový pach tiskařských barev, šampon ve vlasech mladého proda­vače, Isabelina voňavka, vůně vzpomínky na Samův polibek na té­hle pohovce.

Nechtěla jsem, aby mě Isabel našla se slzami na tváři, a ona zas ne­chtěla, abych viděla ty její. Měly jsme teď leccos společného, ale na pláč řeč nikdy nepřišla. Utřela jsem si rukávem obličej a narovnala se.

Přešla jsem k polici, ze které tehdy Sam vytáhl svou oblíbenou knihu, a prohlížela jsem tituly, dokud jsem ji nenašla. Vyndala jsem ji z police. Básně od Rainera Marii Rilkeho. Zvedla jsem ji k nosu, jestli je to přesně ten samý svazek. Voněla Samem.

Koupila jsem si ji. Isabel si koupila tu knížku o pečení sušenek a spo­lečně jsme zajely k ní a napekly šest tuctů makronek. Pečlivě jsme se přitom vyhýbaly zmínce o Samovi nebo Olivii. Později mě Isabel od­vezla domů a já se zavřela v tátově pracovně a četla.

 

Znej všechno loučení, než jeho tíže tě zpříma

stihne jak zima, jež jde mimo nás.

Neb ze všech zim jest jedna tak bez konce zima,

 Že přezimovavši, tvé srdce už vytrvá po všechen čas.

 

Začínala jsem poezii přicházet na chuť.

Kapitola 64 – Grace

-9°C

 

Bez mého vlka to nebyly žádné Vánoce. V tuhle roční dobu býval vždycky se mnou, tichá, nenápadná silueta na okraji lesa. Kolikrát jsem postávala u kuchyňského okna, ruce mi voněly zázvorem, muškátovým oříškem, borovým jehličím a spoustou dalších vánočních vůní, a cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Zadívala jsem se pokaždé k lesu a uviděla tam Sama. Stál a vytrvale, bez mrknutí na mě upíral svoje zlaté oči. Letos ne.

Postávala jsem u kuchyňského okna a ruce mi nevoněly ničím. Ne­mělo smysl péct vánoční cukroví nebo zdobit stromek, když za čtyřia­dvacet hodin s Rachel odjíždím na čtrnáct dní pryč. Měly jsme namí­řeno na bílé pláže Floridy, daleko od Mercy Falls. Daleko od Hraničního lesa a především daleko od prázdného dvora. Pomalu jsem umyla ces­tovní hrnek a po tisící tuhle zimu zvedla pohled k lesu.

Nebylo tam nic než šedé stromy, zřetelné obrysy zasněžených větví na zamračené obloze. Jediný záblesk barvy představoval sameček kar­dinála, který přeletoval ke krmítku. Zaklepal zobáčkem do prázdného dřevěného dna a vyrazil zase pryč, červená tečka na bílé obloze.

Nechtělo se mi vycházet do neprošlapaného sněhu na dvoře, na tu bí­lou plochu bez otisků tlap, ale nechtěla jsem, aby krmítko zůstalo prázdné, zatímco tady nebudu. Vylovila jsem zpod dřezu pytlík ptačího zobu, na­táhla si kabát, čepici a rukavice, došla k zadním dveřím a otevřela je.

Vůně zimního lesa mě uhodila do nosu a palčivě mi připomněla všechny Vánoce, na kterých mi kdy záleželo.

Věděla jsem, že jsem sama, ale stejně mě zamrazilo.