Kapitola 65 - Sam
-9 °C
Sledoval jsem ji.
Byl jsem duch z lesů, tichý, chladný a nehybný. Byl jsem ztělesněním zimy, ledový vítr v hmatatelné podobě. Stál jsem na okraji lesa, kde stromy začínaly řídnout, a větřil ve vzduchu. Touhle roční dobou byly pachy většinou mdlé a bez života. Ostrý závan jehličí, vlčí pižmo a její sladká vůně, to bylo všechno.
Zastavila se ve dveřích a zůstala tak na dobu několika nádechů. Tvář měla obrácenou ke stromům, ale já byl neviditelný, nepostihnutelný, nic než oči vyhlížející z lesa. Občasný vánek ke mně zas a znovu přinášel její vůni, zpíval mi jazykem vzpomínek z jiné podoby.
Konečně, konečně vyšla na verandu a obtiskla do sněhu na dvoře první stopu.
Byl jsem tady, skoro na dosah, a přesto na tisíce mil vzdálený.
Kapitola 66 - Grace
-9 °C
Každý krok směrem ke krmítku mě přibližoval k lesu. Cítila jsem křehké listí v podrostu, lenivé pramínky prodírající se pod ledovým příkrovem, léto spící ve skrytu nesčetných holých stromů. Jejich siluety mi něčím připomněly noční vytí vlků, a to mi připomnělo zlatý les z mých snů, který se teď skrýval pod sněhovou peřinou. Neskonale se mi po tom lese stýskalo. Stýskalo se mi po něm.
Obrátila jsem se ke stromům zády a odložila pytlík semínek na zem. Zbývalo už jen naplnit krmítko, vrátit se dovnitř, sbalit si zavazadla a odletět s Rachel daleko odsud, do míst, kde se můžu pokusit zapomenout na všechna tajemství, která tenhle zimní les skrýval.
Kapitola 67 - Sam
-9 °C
Sledoval jsem ji.
Ještě si mě nevšimla. Pečlivě oklepávala led z krmítka. Pomalu, krok za krokem ho vyčistila, otevřela, naplnila, zavřela a zadívala se na hotovou práci, jako by to bylo to nejdůležitější na světě.
Sledoval jsem ji. Čekal jsem, až se otočí a zahlédne v lese můj tmavý obrys. Stáhla si čepici přes uši, vydechla ze rtů bílý obláček a dívala se, jak se rozplývá ve vzduchu. Smetla si sníh z rukavic a obrátila se k odchodu.
Už jsem se nemohl skrývat. Dlouze jsem vydechl, tak jako předtím ona. Byl to skoro neslyšný zvuk, ale otočila se po něm. Našla pohledem obláček mého dechu a pak i mě, právě když jsem jím procházel, pomalu a opatrně, protože jsem nevěděl, jak bude reagovat.
Strnula na místě, bez hnutí jako srna. Blížil jsem se k ní, otiskoval do sněhu jednu váhavou stopu za druhou, až jsem byl venku z lesa a stál jsem přímo před ní.
Nevydala ani hlásek, stejně jako já, a pořád se nepohnula. Dolní ret se jí třásl. Když zamrkala, po tváři se jí svezly tři křišťálové slzy a nechaly po sobě blyštivou stopu.
Mohla si prohlížet všechny ty drobné zázraky, které měla před sebou: moje nohy, ruce, prsty, křivku ramen pod bundou, moje lidské tělo, ale dívala se jen a jen na moje oči.
Mezi stromy se znovu zvedl ostrý poryv větru, ale neměl nade mnou žádnou moc. Pod nehty mi zalézal mráz, ale pořád to byly prsty.
„Grace," řekl jsem tiše. „Řekni něco."
„Same," hlesla a já ji strhl do náruče.