1

Stála jsem ve stínech před opuštěným obchodem naproti hospůdky U krve a kvasu. Nenápadně jsem si povytáhla černé kožené kalhoty zpátky tam, kam patřily. Jak dojímavé, pomyslela jsem si a rozhlédla se po ulici, odkud déšť vyhnal vše živé. Na tohle jsem byla dobrá až příliš.

Náplní mé práce obvykle bývalo zatýkání čarodějek, které provozovaly živnost bez licence nebo praktikovaly černou magii, protože čarodějku mohla dostat zase jen jiná čarodějka. Tento týden ale panoval v ulicích mimořádný klid. Každý, kdo mohl, totiž zamířil na Západní pobřeží, kde se konala naše každoroční konference. Proto připadl tenhle nevděčný úkol mně. Jednalo se o prosté zatčení. Byla smůla, že jsem ve tmě a v dešti skončila zrovna já.

„Koho se snažím přesvědčit?“ zašeptala jsem a povytáhla si popruh kabelky. Už měsíc mě nenasadili na žádnou čarodějku: bez licence, bílou, černou ani žádnou jinou. Asi nebylo moc chytré zatknout starostčina syna za to, že se proměnil v dlaka mimo úplněk.

Do ulice zabočilo auto, které v záři pouličního osvětlení vypadalo černé. Už potřetí objíždělo blok. Tvář se mi stáhla do grimasy, když se vůz přiblížil a zpomalil. „Zatraceně,“ zašeptala jsem. „Potřebuji lepší úkryt.“

„Myslí si, že jsi šlapka, Rachel,“ zachechtal se mi do ucha můj parťák. „Říkal jsem ti, že v červené podprsence budeš vypadat jako prostitutka.“

„Už ti někdo řekl, že smrdíš jako ožralý netopýr, Jenksi?“ zamumlala jsem a sotva přitom pohnula rty. Moje záloha se dneska držela až nepříjemně blízko, usadila se mi totiž na náušnici. Byla to velká plandavá věc − náušnice, ne skřítek. Považovala jsem Jenkse za snobského, drzého, náladového usmrkance. Moc dobře ale věděl, kdo tu velí. A kromě toho pro mě od té věci se žábou nic lepšího než skřítky neměli. Přísahala bych na to, že víly jsou příliš velké, než aby se vešly do žabí tlamy.

Auto zastavilo se šplouchnutím na mokrém asfaltu a já vykročila k obrubníku. Ozvalo se zabzučení a tónované sklo se automaticky spustilo. Sklonila jsem se, co nejkrásněji se usmála a ukázala průkaz. Pan Srostlé obočí se na mě přestal chlípně šklebit a obličej mu zpopelavěl. Vůz vystřelil s hvízdáním pneumatik od chodníku. „Turista,“ prohlásila jsem znechuceně. Ne, pokárala jsem se vzápětí. Byl to normál, člověk. A přestože označení jako šlapkošuk, prcalín, píchač nebo moje nejoblíbenější dejmrdka přesně odpovídala, nebyla politicky korektní. Ale pokud si kupoval holky na ulici v Díře, mohla jsem mu rovnou říkat mrtvola.

Vůz nezastavil ani na červenou a já se otočila, protože po mně začaly pokřikovat šlapky, které jsem odsud se západem slunce vystrnadila. Neměly ze mě radost a nestydatě postávaly na rohu ulice naproti. Zamávala jsem jim a nejvyšší z nich na mě vystrčila své malinké, čáry zdokonalené pozadí. Šlapka a její statný „přítel“ spolu hlasitě hovořili a snažili se přede mnou schovat cigaretu. Nepáchla jako obyčejný tabák. Dneska v noci to není můj problém, pomyslela jsem si a ustoupila hlouběji do stínu.

Opřela jsem se o studený kámen budovy a zadívala se za autem, kterému se rozsvítila brzdová světla. Zamračila jsem se a pohlédla dolů na sebe. Na ženu jsem vysoká − měřím asi metr pětasedmdesát − ale nemám ani zdaleka tak dlouhé nohy jako šlapka, která postávala v kruhu světla vedle. A nebyla jsem ani tak zmalovaná. Úzké boky a skoro plochá hruď ze mě rozhodně nedělaly nejlepší kandidátku na pouliční holku.

Než jsem našla krámek pro leprikóny[1], nakupovala jsem v oddělení „Tvoje první podprsenka“. Je dost těžké najít tam cokoli bez srdíček nebo jednorožců.

Moji předkové se přistěhovali do starých dobrých Států někdy v devatenáctém století. V průběhu doby se ženám nějak podařilo zachovat si výrazné rusé vlasy a zelené oči vlastní jejich irské domovině. Já ale pihy schovávám talismanem, který mi táta pořídil k třináctým narozeninám. Do prstýnku na malík nechal vložit maličký amulet. Nedám bez něj ani ránu.

Povzdychla jsem si a znovu si potáhla řemínek kabelky. Kožené kalhoty, červené kotníkové boty a podprsenka s úzkými ramínky se moc nelišily od oblečení, které jsem si na sebe brala, abych naštvala šéfa, ale když se takhle vyparáděná postavím v noci na roh ulice… „Do prkýnka,“ zabručela jsem. „Vypadám jako šlapka.“

Jenks si jen odfrkl. Přinutila jsem se nechat to být a obrátila se zpátky k baru. Na nahodilé hosty bylo příliš sychravo a až na mého parťáka a „dámy“ o kus dál byla ulice prázdná. Stejně dobře můžu čekat uvnitř. A kromě toho budu vevnitř možná působit jako lovec a ne jako kořist.

Odhodlaně jsem se nadechla, vytáhla si několik dlouhých kudrlin z culíku, upravila jsem si je, až se mi půvabně kroutily okolo obličeje, a vyplivla žvýkačku. Vykročila jsem přes mokrou ulici k baru a ostré klapání mých bot doprovázelo cinkání želízek, která jsem si připnula k boku. Ocelové náramky vypadaly jako nevkusný doplněk, byly ale skutečné a já je často používala. Přikrčila jsem se. Není divu, že pan Srostlé obočí zastavil. Používala jsem je při práci, ale ne při takové.

Přesto. V tomhle dešti mě poslali do Díry zatknout leprikónku za daňové úniky. Přemýšlela jsem, jestli se dá klesnout ještě hlouběji. Asi mě trestali za slepeckého psa, kterého jsem zatkla minulý týden. Jak jsem mohla vědět, že není dlak? Popisu odpovídal.

V úzké vstupní hale jsem ze sebe setřásala vlhkost a rozhlédla se po hospůdce vyzdobené typicky irskými krámy. Na stěnách visely dlouhé píšťaly, nápisy byly zelené a lavice z černého vinylu. Na malinkatém pódiu si zrovna nějaká rádoby hvězda chystala cimbály, dudy a hromadu zesilovačů. Ve vzduchu jsem zachytila pach pašované síry. Probudily se ve mně dravčí instinkty. Odhadovala jsem, že pach je tři dny starý, ale nebyl dost silný na to, abych vystopovala zdroj. Kdyby se mi však podařilo dostat dodavatele, šéf by se po mně přestal vozit. A možná by mě dokonce pověřil úkolem, který by odpovídal mému talentu.

„Hej,“ zabručel hluboký hlas. „Jsi Tobbyin záskok?“

Zapomněla jsem na síru, zamrkala jsem, otočila se a zjistila, že hledím na hruď chlápkovi v zeleném triku. Stál přede mnou mužský velký jako medvěd. Vyhazovač. Jméno na triku hlásalo CLIFF, Skála. Hodilo se k němu. „Kdo?“ zapředla jsem a utřela si výstřih, v mém případě velmi velkorysé označení, lemem jeho trika. Nijak jsem na něj nezapůsobila. Bylo to deprimující.

„Tobby. Státem přidělená šlapka? Objeví se ještě někdy?“

Z mé náušnice se ozval zpěvavý hlásek: „Já ti to říkal.“

Přinutila jsem se dál usmívat. „To netuším,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Nejsem šlapka.“

Znovu zabručel a zadíval se na můj ohoz. Prohrabala jsem kabelku a podala mu průkaz. Každého by napadlo, že kontroluje, kolik mi je. Amulety maskující věk jsou běžně k dostání, takže jeho povinností bylo kontrolovat doklady − a nosit na krku amulet, který poplašně reagoval na jakékoli čáry. Rudě se rozzářil v reakci na prstýnek na mém malíku. Kvůli tomu mě neprohledá a talismany v kabelce nebyly aktivní. Dneska v noci je nebudu potřebovat.

„Inderlandská bezpečnostní agentura,“ řekla jsem, když si kartičku vzal. „Jsem tu, protože někoho hledám, ne abych otravovala vaše hosty. Proto ten, hm, převlek.“

„Rachel Morganová,“ četl nahlas. Laminovaná kartička v jeho silných prstech téměř zmizela. „Agentka Inderlandské bezpečnostní agentury. Vy že jste agentka?“ Podíval se na mě, pak zpátky na kartu a roztáhl silné rty v úsměvu. „Co se vám stalo s vlasy? Srazila jste se s hořákem?“

Pevně jsem stiskla rty. Fotka byla tři roky stará. A za mé vlasy tehdy nemohl hořák, nýbrž kanadský žertík, neformální přijetí mezi plnohodnotné agenty. Velmi směšné.

Skřítek vzlétl z mé náušnice a rozhoupal ji. „Být tebou, dal bych si pozor na pusu,“ řekl, naklonil hlavu na stranu a zadíval se na můj průkaz. „Poslední chlápek, co se jí posmíval, skončil na pohotovosti s koktejlovým deštníčkem v nose.“

Zrudla jsem. „Ty o tom víš?“ řekla jsem, vzala si průkaz zpátky a schovala ho.

„Ví o tom celé účelové fondy.“ Vesele se zasmál. „A taky o dlakovi, kterého jsi očarovala svěděním a pak ho ztratila na záchodcích.“

„Zkus zatknout dlaka krátce před úplňkem, aniž by tě pokousal,“ odsekla jsem. „Není to tak snadné, jak se zdá. Musela jsem použít lektvar. Ty jsou drahé.“

„A když jsi oplešatěla autobus plný lidí?“ Jeho křídla připomínající křídla vážky zčervenala, jak se mu smíchem zrychlil krevní oběh. V černém hedvábném oblečku a s červeným šátkem na hlavě vypadal jako miniaturní Petr Pan vydávající se za člena pouličního gangu. Deset centimetrů výbušné blonďaté mrzutosti.

„To nebyla moje vina,“ namítla jsem. „Řidič najel na hrbol.“ Zamračila jsem se. A někdo mi zaměnil elixíry. Chtěla jsem cíli podtrhnout nohy a namísto toho jsem připravila o vlasy řidiče i všechny ostatní v prvních třech řadách. Aspoň jsem dostala svého muže. Celá moje výplata ale padla na taxíky, protože mě autobus pak odmítal brát.

„A žába?“ Jenks poletoval sem a tam, jak se po něm vyhazovač oháněl prstem. „Já jediný s tebou byl ochotný dneska v noci jít. A dostanu rizikový příplatek.“ Skřítek o několik centimetrů vzlétl, asi pýchou.

Cliff nevypadal ohromeně. Já se cítila otřesená. „Podívejte,“ řekla jsem. „Chci se tu prostě posadit a v klidu si dát drink.“ Kývla jsem na pódium, kde se mladík snažil rozuzlovat kabely zesilovačů. „Kdy začíná?“

Vyhazovač pokrčil rameny. „Je nový. Tak za hodinu.“ Ozvala se rána, jak se jeden zesilovač zřítil z pódia, a hosté zavýskli. „Spíše za dvě.“

„Díky.“ Ignorovala jsem Jenksův zvonivý smích a propletla se mezi prázdnými stoly k řadě tmavších kójí. Vybrala jsem si tu pod losí hlavou a zapadla do měkkého polstrování lavice. Jakmile najdu tu malou podvodnici, vypadnu. Bylo to urážející. Jsem u IBA už tři roky − sedm, když připočítáte čtyři roky stáže − a dostanu úkol pro asistenty.

Právě asistenti byli pověřeni každodenním spravováním Cincinnati a předměstí na opačné straně řeky, kterému se láskyplně říkalo Díra. Na stůl se nám dostávaly nadpřirozené věci, se kterými si lidmi řízená FIK − Federální inderlandská kancelář − nevěděla rady. Drobné nepokoje vyvolané čáry a záchrana zvířecích důvěrníků ze stromů, to byly úkoly pro asistenty. Ale já jsem plnohodnotný agent, kruci. Mám na víc. Zvládla jsem víc.

Byla jsem to já, kdo vlastnoručně vypátral kruh černých čarodějek, které obcházely bezpečnostní čáry cincinnatské zoo, kradly opice a prodávaly je do tajných biolaboratoří. Ale dostalo se mi za to uznání? Ne.

Byla jsem to já, kdo si uvědomil, že šílenec, který vykopává těla na jednom ze hřbitovů, je spojený s úmrtími v transplantačním křídle lidské nemocnice. Všichni předpokládali, že sbírá materiál na ilegální čáry, on ale orgány magií dočasně uzdravoval a prodával na černém trhu.

A krádeže u bankomatů minulé Vánoce? Musela jsem použít najednou šest talismanů, abych vypadala jako muž, ale čarodějku jsem dostala. Používala čáry lásky a zapomnění a okrádala naivní lidi. Bylo to mimořádně uspokojivé zatčení. Honila jsem ji přes tři ulice, a když se ke mně otočila, aby na mě použila čáry, které klidně mohly být smrtící, omráčila jsem ji kopancem, protože jsem neměla na vlastní čáry čas. A co bylo nejlepší, FIK po ní šla tři měsíce a já ji dostala za dva dny. Udělala jsem z nich hlupáky, ale poblahopřál mi někdo k dobře odvedené práci? Odvezl mě někdo zpátky do sídla IBA, protože jsem měla oteklou nohu? Ne.

A v poslední době jsem dostávala čím dál hloupější úkoly: studentíky, kteří čáry kradli kabelovku, krádeže zvířecích důvěrníků, magické kanadské žertíky a moje nejoblíbenější − vyhánění trolů zpod mostů a ze stok, než mohli sežrat všechnu maltu. Povzdychla jsem si a rozhlédla se po hospůdce. Jak dojímavé.

Apaticky jsem se pokusila Jenkse zaplácnout, skřítek ale uhnul a usadil se mi znovu na náušnici. Museli mu zaplatit trojnásobek běžné gáže, aby mě doprovodil, a to nevěstilo nic dobrého.

Přihopkala k nám dozelena oblečená číšnice. Na tak brzkou hodinu byla až děsivě plná energie. „Jmenuji se Dottie. Dnes večer vás budu obsluhovat.“ Usměvavě přede mě postavila tři drinky: Bloody Mary, Old Fashioned a Shirley Temple. Jak roztomilé.

„Díky, zlato,“ řekla jsem a unaveně si povzdychla. „Od koho jsou?“

Ukázala očima k baru. Snažila se působit znuděně a povzneseně, ale připomínala spíš středoškolačku na plese. Vykoukla jsem zpoza jejího štíhlého, zástěrou opásaného pasu a uviděla tři nadržené chlapíky s chtíčem v očích. Byla to stará tradice. Když drink přijmu, přijímám i pozvání s ním spojené. Další věc, o kterou se musí slečna Rachel postarat. Vypadali jako normálové, ale jeden nikdy neví.

Dottie pochopila, že už se s ní nemíním dál bavit, a odhopkala zpátky ke své práci. „Prověř je, Jenksi,“ zašeptala jsem a skřítek odlétl. Křídla mu zrůžověla vzrušením, nikdo ho ale neviděl. Skřítkovský dohled jaksepatří.

V hospůdce panoval klid, ale protože za barem stáli dva lidé, starý muž a mladá žena, uhádla jsem, že se to tu brzy rozproudí. Hospoda U krve a kvasu proslula jako místo, kde se můžou normálové pobavit s inderlanďany, než se vrátí na opačnou stranu řeky, zamknou dveře, zavřou neprodyšně okna a budou si blahopřát k tomu, jaké vzrušení zažili. A přestože člověk je mezi inderlanďany asi stejně nenápadný jako beďar na tváři královny plesu, inderlanďan s lidmi dokonale splyne. Jde o perfektně vycvičený instinkt přežití. Proto jsem s sebou měla skřítka. Víly a skřítci dokáží inderlanďany vyčenichat rychleji, než já řeknu: „Plivni.“

Ledabyle jsem se rozhlížela po téměř prázdné hospůdce, pak se ale moje trpká nálada rozplynula a po tváři se mi rozlil úsměv, protože jsem zahlédla známou z kanceláře. Ivy.

Ivy je upírka, hvězda mezi agenty IBA. Setkaly jsme se před několika lety, během posledního roku mé stáže, a rok jsme byly partnerkami při částečně samostatných úkolech. Právě se z ní tehdy stala plnohodnotná agentka, protože si raději zvolila šest let na univerzitě než dva roky na vyšší střední plus čtyři roky stáže jako já. Myslím, že se někdo dobře pobavil, když z nás udělal partnerky.

Spolupráce s upírkou − živou nebo mrtvou − mě děsila, dokud jsem nezjistila, že nepraktikuje a odpřísáhla, že už nikdy neochutná krev. Nemohly jsme být rozdílnější, ale její silné stránky byly mými slabinami. Kéž bych mohla říct, že to platilo i naopak, ale Ivy nemá slabá místa − možná až na sklon plánovat vše do nejmenších detailů a připravit se tak o všechnu zábavu.

Nepracovaly jsme spolu už dlouhá léta, a přestože mě neochotně povýšili, Ivy zastávala vyšší postavení než já. Přesně věděla, komu co říct a kdy. A pomohl jí i fakt, že patří k rodině Tamwoodů, k rodu stejně starému jako samotné Cincinnati. Je jeho poslední žijící člen, má duši a je stejně živá jako já, upírským virem ji totiž infikovala matka, když ještě žila. Virus Ivy přetvořil ještě v matčině lůně a dal jí tak něco z obou světů, živého i mrtvého.

Kývla jsem na ni a ona ke mně zamířila. Muži u baru šťouchli jeden do druhého lokty a všichni se za ní otočili. Nevšímavě na ně koukla a já slyšela, jak si jeden povzdychl. „Jak to jde, Ivy?“ zeptala jsem se, když se usadila na lavici naproti.

Vinyl zaskřípal, jak se opřela o zeď, a podpatky kozaček si položila na okraj lavice, takže jí kolena trčela nad stůl. Byla o půl hlavy vyšší než já, ale kde já vypadala prostě vysoká, ona vyvolávala dojem štíhlé elegance. Měla nepatrně orientální vzhled, díky němuž působila tajuplně, což jen posilovalo mé přesvědčení, že většina modelek musí být upírky. A taky se jako modelka oblékala: na sobě měla střídmou koženou sukni a hedvábnou halenku, obě značkové upírské výroby. A samozřejmě černé. Hladká tmavá vlna vlasů zdůrazňovala její bledou pleť a oválný obličej. Ať už si s vlasy udělala cokoli, vždy vypadala exoticky. Já se mohla snažit celé hodiny a výsledek byl stále rudý a střapatý. Kvůli ní by pan Srostlé obočí nezastavil, na to vypadala příliš nóbl.

„Ahoj, Rachel,“ řekla. „Co děláš v Díře?“ Hlas měla hluboký a melodický a jemný jako hedvábí. „Myslela jsem, že budeš tenhle týden chytat rakovinu kůže na pobřeží,“ dodala. „Denon pořád zuří kvůli tomu psovi?“

Stydlivě jsem pokrčila rameny. „Ani ne.“ Popravdě šéfa málem trefil šlak. Byla jsem krůček od toho, aby ze mě udělal kancelářskou sílu.

„Prostě ses spletla.“ Ivy si líně opřela hlavu o zeď a odhalila dlouhý krk. Neměla na něm ani jizvičku. „To se může stát každému.“

Až na tebe, pomyslela jsem si kysele. „Jo?“ řekla jsem nahlas a přisunula k ní Bloody Mary. „No, dej mi vědět, pokud zahlédneš můj cíl.“ Zacinkala jsem talismany na želízkách a dotkla se jetele vyřezaného z dřeva olivovníku.

Štíhlými prsty obemknula sklenku, jako by ji hladila. Stejnými prsty by mi s trochou úsilí dokázala zlomit zápěstí. Podobné věci, už bez jakékoli námahy, zvládne až po smrti, pořád je ale silnější než já. Na jeden doušek vypila polovinu černého koktejlu. „Odkdy se IBA zajímá o leprikóny?“ zeptala se s pohledem upřeným na mé talismany.

„Od chvíle, kdy si na mě šéf zasedl.“

Pokrčila rameny, vyňala zpod halenky krucifix a provokativně si protáhla řetízek mezi zuby. Špičáky měla ostré jako kočka, ale o nic delší než já. Prodlouží se jí až po smrti. Odtrhla jsem od nich oči a soustředila se na kříž. Byl dlouhý asi jako moje ruka a nádherně tepaný ze stříbra. V poslední době ho začala nosit, aby podráždila matku. Nevycházely spolu.

Dotkla jsem se malinkého křížku na želízkách a přemýšlela o tom, že musí být těžké mít za matku nemrtvou. Setkala jsem se jen s hrstkou mrtvých upírů. Ti opravdu staří se drželi stranou a mladí obyčejně skončili propíchnutí kůlem, pokud se nenaučili diskrétnosti.

Mrtví upíří nemají žádné svědomí, jsou prostým ztělesněním instinktů. Společenskými pravidly se řídí jen proto, že je považují za hru. A mrtví upíři vědí o pravidlech všechno. Žijí jen proto, že je dodržují, a když je poruší, obyčejně zemřou nebo strašlivě trpí. Základním pravidlem je nevystavovat se slunci. Každý den musí pít krev, aby si zachovali zdravý rozum. Vystačí si s jakoukoli krví, ale vysávat ji ze živé oběti je jediná radost, která jim zůstala. A jsou také mocní, mají neuvěřitelnou sílu a výdrž a schopnost uzdravit se nadpřirozenou rychlostí. Je těžké je zničit, platí na ně jen tradiční useknutí hlavy nebo probodnutí srdce kůlem.

Vzdali se duše, aby se stali nesmrtelnými. Ale ztratili při tom svědomí. Nejstarší upíři tvrdí, že to je na tom právě to nejlepší: schopnost splnit si všechny tužby, aniž byste cítili vinu, když někdo zemře, aby vám poskytl potěšení nebo vás další den udržel při zdravém rozumu.

Ivy koluje v žilách upíří virus, ale má i duši, je chycena někde uprostřed, dokud nezemře a nestane se z ní skutečná nemrtvá. I když není tak mocná nebo nebezpečná jako mrtvý upír, schopnost pohybovat se na slunci a uctívat Boha bez bolesti jí všichni mrtví příbuzní závidí.

Kovová očka řetízku rytmicky cvakala o Ivyiny perlově bílé zuby a já ignorovala její smyslnost s nacvičeným sebeovládáním. Měla jsem ji radši, když svítilo slunce a ona se nechovala jako sexuální dravec.

Skřítek se vrátil a usadil se na umělých kytkách ve váze plné cigaretových nedopalků. „Dobrý bože,“ řekla Ivy a upustila kříž. „Skřítek? Denon musí zuřit.“

Jenksova křídla ztuhla uprostřed pohybu, pak se znovu rozkmitala. „Jdi se zvrátit, Tamwoodová!“ zavřískl. „Myslíš si snad, že jenom víly mají dobrý čich?“

Trhla jsem sebou, když mi Jenks dosedl těžce na náušnici. „Pro slečnu Rachel jen to nejlepší,“ řekla jsem suše. Ivy se zasmála a mně se naježily vlasy vzadu na krku. Scházela mi prestiž, která mě provázela, když jsem pracovala s Ivy, ale zároveň jsem z ní byla nervózní. „Můžu se vrátit později, pokud se bojíš, že bych mohla narušit tvůj úkol,“ dodala jsem.

„Ne,“ řekla. „To je v pohodě. Na záchodě mám dva špičáky. Nachytala jsem je při prodeji nelegálního zboží.“ S drinkem v ruce se přesunula na konec lavice, vstala, smyslně se protáhla a ze rtů jí uniklo téměř neslyšitelné zasténání. „Vypadají příliš chudě, než aby měli po ruce měňavý amulet,“ řekla, když skončila. „Ale pro jistotu jsem venku nechala svoji sovu. Pokud se pokusí uletět rozbitým oknem jako netopýři, stane se z nich žrádlo pro ptáky. Jen tu na ně čekám.“ Usrkla si a hnědýma očima mě sledovala přes okraj sklenice. „Pokud provedeš zátah brzy, mohly bychom se svézt do centra jedním taxíkem.“

V jejím hlase jsem zaslechl tichý náznak nebezpečí, proto jsem jen neutrálně kývla a nechala ji odejít. Prsty jsem si nervózně pohrávala s loknou rusých vlasů a rozhodla se, že než s ní tak pozdě nasednu do taxíku, napřed si ji dobře prohlédnu. Ivy možná nepotřebuje krev k přežití, ale bylo očividné, že po ní stále touží bez ohledu na slib abstinence.

Muži u baru si projevili navzájem soustrast, protože mi u loktu zůstaly už jen dva koktejly. Jenks se pořád pištivě rozčiloval. „Klid, Jenksi,“ řekla jsem a snažila se mu zabránit v tom, aby mi utrhl náušnici. „Skřítci jsou dobrá záloha. Víly nehnou bez svolení odborů ani prstem.“

„Taky sis toho všimla?“ zavrčel, neklidně třepotal křídly a zvířeným vánkem mě lechtal na uchu. „Kvůli jakési červy prolezlé básni, kterou ještě před Zvratem napsal nějaký ožralý špekoun, se považují za něco lepšího. Publicita, Rachel. To je všechno. Staré dobré namazané dlaně. Věděla jsi, že víly dostávají za stejnou práci víc než skřítci?“

„Jenksi?“ přerušila jsem ho a načechrala si vlasy na rameni. „Co se děje u baru?“

„A ta fotka!“ pokračoval a třásl mi náušnicí. „Viděla jsi ji? Ta, na které nějaký lidský spratek vtrhl na studentskou párty? Víly byly tak nachmelené, že si ani nevšimly, že tančí s člověkem. A stejně dostaly zaplaceno.“

„Klídek, Jenksi,“ řekla jsem napjatě. „Jak to vypadá u baru?“

Tichounce zafuněl a zatočil mi náušnicí. „Číslo jedna je osobní trenér,“ zabručel. „Číslo dvě opravuje klimatizace a číslo tři je novinář. Jsou to turisti. Všichni do jednoho.“

„A co kluk na pódiu?“ zašeptala jsem a dala si pozor, abych tím směrem nepohlédla. „Od IBA jsem získala jen letmý popis, protože náš cíl pravděpodobně změnil vzhled.“

„Náš cíl?“ řekl Jenks. Křídla mu přestala vířit a vztek v jeho hlase polevil.

Chytila jsem se toho. Možná prostě potřeboval, abych ho do celé věci zasvětila. „Co kdyby ses na něj podíval?“ zeptala jsem se, místo abych mu to přikázala. „Vypadá, že neví, kudy se do dud fouká.“

Jenks se krátce zasmál a v mnohem lepší náladě odbzučel. Nedoporučovalo se, aby se agent a záloha přátelili, ale k čertu s tím. Jenks se hned cítil líp a moje ucho možná přežije noc v jednom kuse.

Chlapi u baru se znovu začali pošťuchovat, když jsem ukazovákem přejela po okraji sklenky s Old Fashioned. Rozezpívala jsem ji a čekala. Nudila jsem se a trocha flirtování je dobrá pro duši.

Dovnitř vešla skupinka lidí a jejich hlasité pokřikování mi prozradilo, že déšť zesílil. Shlukli se na opačném konci baru, mluvili jeden přes druhého, natahovali se pro pití a dožadovali se pozornosti. Zadívala jsem se na ně a podle toho, jak se mi stáhly vnitřnosti, jsem poznala, že alespoň jeden je mrtvý upír. Všichni ale byli nalíčení jako gothi, takže se dalo jen těžko rozpoznat, kdo z nich to je.

Vsadila bych na tichého mladíka vzadu. Vypadal v tetované a piercingem zdobené skupině nejnormálněji a na sobě měl džíny a košili, ne provlhlou kůži. Muselo se mu vést dobře, když měl s sebou houf lidí se zjizvenými krky a vyhublými, anemickými těly. Ale zdáli se docela šťastní a spokojení a jejich semknutá skupina připomínala rodinu. Obzvláště mile se chovali k pěkné blondýnce, podpírali ji a snažili se ji přimět, aby snědla nějaké buráky. Unaveně se usmívala. Asi si ji dal k snídani.

Atraktivní muž se otočil, jako by ho upoutaly mé myšlenky. Posunul si brýle dolů a mně ochabla tvář, jak se mi přes jejich okraj zadíval do očí. Nadechla jsem se. I přes místnost jsem viděla kapičky deště na jeho řasách. Ovládla mě touha osušit je. Téměř jsem cítila vlhkost deště na prstech, jeho hebkost. Pohyboval rty, šeptal a mně se zdálo, jako bych jeho slova slyšela, ale nerozuměla jim, jako by vířila okolo mě a postrkovala mě vpřed.

S bušícím srdcem jsem na něj vědoucně pohlédla a zavrtěla hlavou. Zkroutil koutky úst v šarmantním úsměvu a odvrátil se.

Z plic mi unikl vzduch a já se přinutila odtrhnout od něj oči. Jo. Je to mrtvý upír. Živý upír by mě nedokázal takhle očarovat. Kdyby se opravdu snažil, neměla bych proti němu šanci. A proto jsou tu zákony, ne? Mrtví upíři smějí pít krev jen dobrovolným dárcům a až poté, co spolu podepíšou smlouvu, ale kdo pozná, jestli ji podepsali předtím, nebo až potom? Čarodějky, dlaci a jiní inderlanďané jsou vůči proměně v upíra imunní. Což je malá útěcha, když nad sebou upír ztratí kontrolu a rozerve vám hrdlo. Ale i to samozřejmě zakazují zákony.

Stále mě ovládal nepokoj, když jsem vzhlédla a zjistila jsem, že hudebník míří rovnou ke mně a oči mu horečnatě září. Hloupý skřítek. Nechal se chytit.

„Přišla sis mě poslechnout, krásko?“ řekl kluk, když se zastavil u mého stolu, a ze všech sil se snažil o to, aby jeho hlas zněl hluboce.

„Jmenuji se Sue, ne kráska,“ zalhala jsem a zadívala se za něj na Ivy. Smála se mi. Bezva. Tohle bude vypadat v kancelářském věstníku fakt úžasně.

„Poslala jsi víláka, aby mě okoukl,“ řekl a poslední slova téměř zazpíval.

„Je to skřítek, ne víla,“ řekla jsem. Buďto je hloupý normál, nebo chytrý inderlanďan předstírající hloupého normála. Vsadila bych na to první.

Rozevřel pěst a vypustil z ní Jenkse. Skřítek vrávoravě odlétl zpět na moji náušnici. Jedno křídlo měl ohnuté a sypal se z něj skřítkovský prášek, takže stůl a mé rameno nakrátko ozářily sluneční paprsky. Zavřela jsem oči, abych nabrala sílu. Budou mi to klást za vinu. Tím jsem si byla jistá.

Jenks se začal rozčilovat a já se zamyšleně zamračila. Pochybovala jsem, že jeho návrhy jsou vůbec anatomicky možné − ale aspoň jsem věděla, že kluk je normál.

„Pojď, ukážu ti dudy, které mám v dodávce,“ řekl. „Vsadím se, že bys je dokázala rozehrát.“

Vzhlédla jsem k němu stále rozechvělá návrhem mrtvého upíra. „Jdi pryč.“

„Já to někam dotáhnu, Zuzi,“ chvástal se. Můj nepřátelský výraz si vyložil jako pozvánku a posadil se. „Jakmile seženu prachy, zamířím na pobřeží. Mám kámoše v hudební branži. Zná chlápka a ten zná chlápka, co čistí bazén Janice Joplinové.“

„Jdi pryč,“ zopakovala jsem, ale on se jen opřel, zašklebil se a falsetem začal zpívat: „Zuzi-zu-zuzudio,“ a rukou přitom naprosto nerytmicky bušil do stolu.

Bylo to zahanbující. Určitě mi nikdo nebude zazlívat, když mu jednu vlepím. Ale nejsem poslušný vojáček potírající zločiny na normálech, i když si to nikdo kromě mě nemyslí. Usmála jsem se, předklonila se a ukázala mu výstřih. Upoutá to pozornost každého chlapa, i když nemáte zrovna co ukázat. Natáhla jsem se přes stůl, popadla ho za chlupy na hrudi a zakroutila. I to dokáže upoutat pozornost a je to mnohem uspokojivější.

Vyjeknutí, které ukončilo jeho zpěv, bylo třešničkou na dortu, tak sladké. „Zmiz,“ zašeptala jsem. Postrčila jsem k němu Old Fashioned a sevřela mu ochablé prsty okolo sklenice. „A zbav mě tohohle.“ Zatáhla jsem znovu za chlupy a on ještě víc vytřeštil oči. Pomalu jsem ho pustila, mladík se dal taktně na ústup a cestou vyšplíchal půlku koktejlu.

Od baru se ozvalo zavýsknutí. Otočila jsem se a uviděla, jak se na mě starý barman zubí. Dotkl se nosu a já kývla. „Pitomec,“ zabručela jsem. Neměl v Díře co dělat. Někdo by ho měl odtáhnout zpátky přes řeku, než si ublíží.

Zůstala přede mnou stát už jen jedna sklenice a já bych se vsadila, že se chlápci u baru sázeli o to, jestli ji vypiju, nebo ne. „V pohodě, Jenksi?“ zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.

„Ten zakrnělý trouba mě málem rozmáčkne, a ty se zeptáš, jestli jsem v pohodě?“ zavrčel. Jeho tenoučký hlásek mě pobavil a zvedla jsem obočí. „Skoro mi rozdrtil žebra. Jsem celý oslizlý. U Boha Všemohoucího, já smrdím. A podívej, co mi udělal s oblečením. Víš, jak je těžké dostat puch z hedvábí? Žena mě přinutí spát v truhlíku, pokud se takhle vrátím domů. Klidně si nech příplatek, Rache. Nestojíš za to!“

Jenks si nevšiml, že jsem přestala poslouchat. O křídle se ani nezmínil, takže jsem věděla, že bude v pořádku. Sesula jsem se do kóje a zuřila, protože teď už mi Jenks k ničemu nebude, když se z něj takhle sype prach. U Zvratu! Pokud se vrátím s prázdnýma rukama, do příštího jara mě nepověří ničím jiným než nepokoji za úplňku a stížnostmi na nefunkční čáry. Nebyla to moje vina.

Jenks nemohl létat, aniž by ho všichni viděli, proto jsem věděla, že klidně můžu jít domů. Když mu koupím houby Maitake, možná chlápkovi v účelových fondech neprozradí, jak si křídlo ohnul. Do pekel, pomyslela jsem si, proč si neužít? Poslední party předtím, než mi šéf přitluče koště na strom. Mohla bych se zastavit v nákupním centru, koupit si pěnu do koupele a nové jazzové cédéčko. Moje kariéra se řítila do hlubin, ale neznamenalo to, že bych si nemohla cestu užít.

S perverzním vzrušením jsem sebrala kabelku a Shirley Temple, vstala a zamířila k baru. Nenechávám věci nedokončené. Uchazeč číslo tři vstal, zazubil se a potřásl nohou, aby se upravil v kalhotách. Bože, pomoz mi. Mužští dokáží být tak odporní. Cítila jsem se unavená, rozčilená a hrubě nedoceněná. Věděla jsem, že ať už bych řekla cokoli, vzal by to jako narážku a následoval mě ven, proto jsem mu vylila koktejl na košili a šla dál.

Zazubila jsem se, když pobouřeně vykřikl, pak jsem se zamračila, když mě těžkou rukou chytil za rameno. Otočila jsem se, podřepla a vykopla. Podrazila jsem mu nohy a on dopadl s hlasitým zaduněním na dřevěnou podlahu. Všichni v baru zalapali po dechu a rozhostilo se ticho. Než si stačil uvědomit, že leží, posadila jsem se mu na hruď.

Moje krvavě rudé nehty se ostře vyjímaly, když jsem ho popadla pod krkem a naježila mu chlupy pod bradou. Vytřeštil oči. Cliff zůstal stát u dveří a s pažemi založenými na hrudi jen spokojeně přihlížel.

„Zatraceně, Rache,“ řekl Jenks a divoce se mi houpal na náušnici. „Kdo tě to naučil?“

„Táta,“ odpověděla jsem a naklonila se těsně nad muže. „Je mi to tak líto,“ vydechla jsem a vložila do hlasu silný přízvuk Díry. „Chceš si hrát, kotě?“ Oči mu naplnil strach, když si uvědomil, že jsem inderlanďanka a ne holka toužící po noci divokých hrátek a předstírání. Byl obyčejné koťátko. Nepředstavoval hrozbu a bylo snadné na něj zapomenout. Neublížila bych mu, ale to on nevěděl.

„Sladká matko Zvoněnky!“ vyjekl Jenks a odtrhl moji pozornost od fňukajícího člověka. „Cítíš to? Jetel.“

Povolila jsem stisk a muž se ode mě odplazil. Nešikovně se vyškrábal na nohy, odtáhl společníky do stínů a sypal ze sebe tiše kletby a nadávky, aby si zachoval tvář. „Jeden z barmanů?“ vydechla jsem, když jsem vstávala.

„Ta žena,“ řekl a já cítila, jak mě zalévá vzrušení.

Zvedla jsem oči a zadívala se na ni. Obdivuhodně vyplňovala upnutou černozelenou uniformu, působila zároveň znuděně i sběhle a sebevědomě se pohybovala za pultem. „Stárneš, Jenksi?“ zamumlala jsem a pokradmu jsem se snažila vytáhnout si kožené kalhoty z míst, kam se zařezaly. „Nemůže to být ona.“

„Jasně!“ vyštěkl. „Jako bys to ty poznala. Neposlouchej skřítka. Mohl bych teď být doma a sledovat telku. Ale nééééééé. Musím tady trčet s vyzáblinou se zakrnělou ženskou intuicí, která si myslí, že dokáže dělat moji práci líp než já. Je mi zima, mám hlad a skoro přelomené křídlo. Pokud mi praskne hlavní žíla, budu si ho muset nechat narůst celé znovu. Máš vůbec ponětí, jak dlouho to trvá?“

Rozhlédla jsem se po hospůdce a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se všichni vrátili zpátky ke svým rozhovorům. Ivy zmizela a pravděpodobně celý výstup propásla. Dobře. „Sklapni, Jenksi,“ zamumlala jsem. „Předstírej, že jsi ozdoba.“

Přitočila jsem se ke starému barmanovi. Když jsem se naklonila blíž, zakřenil se a odhalil velké mezery mezi zuby. Větrem ošlehaná tvář se mu pochvalně zvrásnila, jak upíral oči na všemožná místa, jen ne na můj obličej. „Dejte mi něco,“ vydechla jsem. „Něco sladkého. Něco, po čem mi bude moc dobře. Něco hustého a krémového a moc, moc špatného.“

„Budu potřebovat doklad, slečinko,“ opáčil stařík se silným irským přízvukem. „Nevypadáte dost stará na to, abyste se pustila máminy sukně.“

Jeho přízvuk byl falešný, ale můj úsměv nad jeho poklonou ne. „No jasně, zlato.“ Hrábla jsem do kabelky pro řidičák. Byla jsem ochotná hrát jeho hru, protože jsme si ji zjevně oba užívali. „Hopla!“ zachichotala jsem se, když mi kartička vyklouzla a spadla za pult. „Já hloupá!“

Vyhoupla jsem se na barovou stoličku, naklonila se napůl přes pult a nahlédla za něj. Se zadečkem ve vzduchu jsem nejen rozptýlila mužskou část osazenstva, ale získala i dokonalý výhled. Ano, když o tom zapřemýšlíte, bylo to ponižující, ale fungovalo to. Vzhlédla jsem. Stařík se zubil, protože si myslel, že ho okukuju, ale mě zajímala jen žena. Stála na krabici.

Byla skoro správné výšky, na správném místě a Jenks ji označil. Vypadala mladší, než jsem očekávala, ale když je vám sto padesát, naučíte se, jak si udržet dobrý vzhled. Jenks si odfrkl a připomněl mi samolibého komára. „Já ti to říkal.“

Posadila jsem se a barman mi vrátil kartu spolu se lžící a pitím Dead Man’s Float: kopečkem zmrzliny ve sklence Bailey’s. Mňam. Schovala jsem průkaz a škádlivě na něj mrkla. Aniž bych se dotkla sklenky, otočila jsem se, jako bych se chtěla podívat, kdo právě vešel. Srdce se mi rozbušilo a v konečcích prstů jsem cítila mravenčení. Nastal čas pustit se do práce.

Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, potom jsem sklenku převrhla. Obsah se rozlil a já zalapala po dechu. Moje rozrušení nebylo tak úplně předstírané, když jsem se vrhla vpřed, abych sklenku narovnala a zachránila alespoň zmrzlinu.

Lomcoval mnou adrenalin, když barmanka opětovala můj omluvný pohled blahosklonným. Tenhle pocit je lepší než šek, který jsem každý týden nacházela na stole. Ale věděla jsem, že pocit vyprchá stejně rychle, jako se objevil. Marnila jsem svým talentem. Na tohle nebyly potřeba ani žádné čáry.

Pokud mi IBA dokáže nabídnout jen tohle, pomyslela jsem si, měla bych se vykašlat na pravidelný plat a osamostatnit se. IBA neopouštěli agenti zrovna často, ale byl tu jeden precedent. Leon Bairn byl živoucí legendou − pak se stal nezávislým a zlikvidovaly ho špatně provedené čáry. Říkalo se, že IBA vyhlásila za jeho hlavu odměnu, protože porušil smlouvu, kterou s nimi uzavřel na třicet let. Ale to bylo před deseti lety. Agenti mizeli neustále vinou cílů, které byly buďto chytřejší, nebo měly prostě víc štěstí. Lidi vinili zabijáky IBA jen ze zlomyslnosti. Z IBA nikdo neodchází, protože plat je dobrý a pracovní doba krátká, to je všechno.

Jo, pomyslela jsem si a ignorovala tiché varování, které se mi táhlo hlavou. Smrt Leona Bairna zveličili. Nikdy se nic nedokázalo. A já měla pořád práci jen proto, že mě nemohli legálně propustit. Možná bych se měla osamostatnit. Nemohlo by to být horší než úkoly, které jsem dostávala teď. Určitě je potěší, když odejdu. Jasně, pomyslela jsem si s úsměvem. Rachel Morganová, soukromá agentka. Všechna práva vážně dodržena. Všechny křivdy upřímně potrestány.

Věděla jsem, že se zasněně usmívám, když žena sebrala ručník a úslužně utřela loužičku na pultu mezi mými lokty. Rychle jsem se nadechla. Levou rukou jsem ručník popadla a zamotala ji do něj. Pravou jsem sáhla dozadu, vytasila se s želízky a zacvakla jí je na zápěstí. V okamžení bylo po všem. Šokovaně zamrkala. Páni, já jsem dobrá.

Žena vytřeštila oči, když si uvědomila, co se stalo. „U plamenů zatracení!“ vyjekla a její irský přízvuk zněl velmi elegantně. Nepředstírala ho. „Co to, k čertu, děláte?“

Adrenalin se proměnil v popel, já si povzdychla a zadívala se na osamělý kopeček zmrzliny, což bylo to jediné, co z mého pití zůstalo. „Inderlandská bezpečnostní agentura,“ řekla jsem a plácla průkazem na bar. Vzrušení bylo pryč. „Jste obviněna z vyčarování duhy s úmyslem nesprávně vyúčtovat příjem pocházející z řečené duhy, z opomenutí vyplnit příslušnou žádost o řečenou duhu, z opomenutí oznámit Duhovému úřadu, kde řečená duha končí…“

„To je lež!“ zaječela žena, když se začala v poutech scvrkávat. Očima těkala divoce po baru a všechna pozornost se soustředila na ni. „Všechno je to lež! Hrnec zlata jsem našla legálně.“

„Máte právo držet hubu,“ improvizovala jsem a vyškrábla lžičkou zmrzlinu ze sklenky. Byla studená a stopa alkoholu byla chabou náhradou za vytrácející se teplo adrenalinu. „Pokud se svého práva vzdáte, zavřu vám ji sama.“

Barman praštil dlaní do pultu. „Cliffe!“ zařval a jeho irský přízvuk byl tentam. „Pověs do okna oznámení, že hledáme výpomoc. Pak pojď sem a pomoz mi.“

„Jo, šéfe,“ křikl Cliff a jeho tón napovídal, že ho absolutně nezajímá, co se děje.

Odložila jsem lžíci, chytila leprikónku a vytáhla ji zpoza pultu, než se mohla ještě zmenšit. Srážela se, jak talismany na želízcích přebíjely slabší velikostní čáry. „Máte právo na advokáta,“ řekla jsem a schovala průkaz. „Pokud si ho nemůžete dovolit, máte smůlu.“

„Nemůžete mě zatknout!“ hrozila leprikónka, vzpouzela se a dav zatím nadšeně kibicoval. „Ocelové kroužky mě neudrží. Už jsem utekla králům, sultánům i odporným malým spratkům se síťkami!“

Natáčela jsem si deštěm zvlhlé vlasy na prst, zatímco ona se vzpírala a bojovala a pomalu jí docházelo, že je doopravdy chycená. Želízka se zmenšovala spolu s ní a držela ji v zajetí. „Hnedka se osvobodím, už za okamžíček,“ prohlašovala zadýchaně, pak se přestala vzpouzet a zadívala se na zápěstí. „Ach, pro lásku svatého Petra.“ Ramena jí poklesla, jak těkala očima po žlutém měsíci, zeleném jeteli, růžovém srdci a oranžové hvězdě, které zdobily želízka. „Ať ti samotný pekelný pes ojede nohu. Kdo se prokecnul o talismanech?“ Potom se zadívala pozorněji. „Chytilas mě se čtyřmi? Se čtyřmi? Myslela jsem, že ty staré už nefungují.“

„Možná jsem staromódní,“ řekla jsem své sklence, „ale když něco funguje, držím se toho.“

Ivy prošla okolo mě a před sebou vedla dva černě oděné upíry, kteří i ve své temné mizérii působili elegantně. Jednomu se pod okem sbírala modřina, druhý kulhal. Ivy se k upírům, kteří pásli po nezletilých, nechovala něžně. Vzpomněla jsem si na volání mrtvého upíra u baru a pochopila jsem proč. Šestnáctileté dítě s něčím takovým bojovat nemohlo. Nechtělo by s tím bojovat.

„Hej, Rachel,“ řekla Ivy vesele. Měla už po práci, takže vypadala skoro lidsky. „Jedu do centra. Chceš se podělit o taxík?“

Znovu jsem zapřemýšlela o IBA a zvážila na jedné straně riziko, že skončím jako hladovějící soukromé očko, na druhé straně pravděpodobnost, že po zbytek života budu honit malé zlodějíčky a prodejce ilegálních talismanů. IBA na mě nevypíše odměnu. Ne, Denon pukne radostí, až bude moct roztrhat moji smlouvu. Kancelář v Cincinnati jsem si nemohla dovolit, ale v Díře možná ano. Ivy tu tráví spoustu času. Určitě bude vědět, kde bych mohla najít něco levného. „Jo,“ řekla jsem a všimla si, že její oči jsou pěkně a normálně hnědé. „Chci se tě na něco zeptat.“

Kývla a postrčila vězně před sebou. Dav ucouvl a zdálo se, jako by moře černého oblečení polykalo světlo. Mrtvý upír na okraji davu mi uctivě pokývl, jako by chtěl říct „dobrá práce“, a já v návalu emocí, které ve mně budily dojem, jako bych byla sjetá, kývla zpátky.

„Byla jsi úžasná, Rachel,“ ozval se Jenks a já se usmála. Něco podobného jsem už strašně dlouho neslyšela.

„Díky,“ řekla jsem a v zrcadle nad barem jsem ho zahlédla na své náušnici. Odsunula jsem stranou sklenici, sáhla pro peněženku a můj úsměv se ještě rozšířil, když mi barman naznačil, že pití je na účet podniku. Zahřálo mě něco víc než alkohol. Sklouzla jsem ze stoličky a postavila leprikónku na nohy. V mysli už jsem viděla dveře, na kterých stálo zlatým písmem uvedené moje jméno. Svoboda.

„Ne! Počkat!“ křičela leprikónka, když jsem sebrala kabelku a začala ji vléct ke dveřím. „Přání! Tři přání. Dobře? Když mě pustíš, splním ti tři přání.“

Vystrčila jsem ji před sebou do teplého deště. Ivy už mezitím chytila taxík a vězně zavřela do kufru, aby uvnitř bylo víc místa pro nás ostatní. Přijmout přání od kriminálníka představovalo jistý způsob, jak se ocitnout na nesprávné straně koštěte, ale jen když vás nachytají.

„Přání?“ řekla jsem a pomohla leprikónce na zadní sedadlo. „Fajn, promluvme si.“