10

Pěkná žena, která seděla naproti mně v autobuse, se zvedla a chystala se vystoupit. Zastavila se ale vedle mě, příliš blízko, než aby mi to bylo milé, a já vzhlédla od Ivyiny knížky. „Tabulka 6.1,“ řekla, když jsem jí pohlédla do očí. „Stojí v ní všechno, co potřebujete vědět.“ Zavřela oči a zachvěla se jakoby rozkoší.

Zahanbeně jsem nalistovala správnou stránku. „Legrační,“ zašeptala jsem. Byla to tabulka pomůcek a způsobů použití. Zrudla jsem. Ne že bych byla prudérní, ale některé z těch věcí… a s upírem? Možná s čarodějem. Kdyby byl úžasně nádherný. A bez použití krve. Možná.

Trhla jsem sebou, když si dřepla v uličce. Naklonila se nepříjemně blízko a vložila mi do otevřené knihy černou vizitku. „Pro případ, že byste se chtěla pobavit,“ zašeptala a usmála se, jako bychom byly spřízněné duše, čemuž jsem nerozuměla. „Nováčci září jako hvězdy a vyvolávají v nich to nejlepší. Nevadilo by mi hrát při vaší první noci druhé housle. A mohla bych vám pomoct… až by bylo po všem. Někdy zapomínají.“ Tváří jí prokmitnul strach, netrval dlouho, ale byl opravdový.

Poklesla mi čelist a nedokázala jsem ze sebe nic vypravit, když vstala, zamířila pryč a sestoupila dolů po schodech.

Jenks přilétl blíž a já knížku zabouchla. „Rache,“ řekl, když mi přistál na náušnici. „Co to čteš? Zabořila jsi do toho nos, sotva jsme nasedli do autobusu.“

„Nic,“ řekla jsem s bušícím srdcem. „Ta žena. Byla člověk, že?“

„Ta, se kterou jsi mluvila? Jo. Podle pachu je upírský lokaj. Proč?“

„Jen tak,“ řekla jsem a schovala knížku na dno tašky. Už nikdy si ji nebudu číst na veřejnosti. Naštěstí jsem na další zastávce vystupovala. Ignorovala jsem Jenksovo neustálé vyptávání a zamířila do restaurační části obchodního centra. Dlouhý plášť mi vlál okolo kotníků, když jsem se vnořila do davu, který ještě v neděli před svítáním vyrazil nakupovat. Na toaletách jsem použila maskovací talisman, díky němuž jsem vypadala jako stařena, a doufala jsem, že tak setřesu každého, kdo mě mohl poznat. Přesto jsem považovala za rozumné zamíchat se do davu, než zamířím k sídlu IBA. Chtěla jsem zabít trochu času, sebrat odvahu a koupit Ivy náhradní čepici za tu, kterou jsem ztratila. A taky si pořídit mýdlo, které by ze mě smylo poslední stopy jejího pachu.

Kolem krámku s amulety jsem prošla bez obvyklého toužebného zaváhání. Všechno, co jsem potřebovala, jsem si uměla vlastnoručně vyrobit, a pokud po mně někdo pátrá, bude na mě čekat právě tady. Nikoho ale nenapadne, že si půjdu koupit pár bot, pomyslela jsem si a zpomalila, když jsem míjela výkladní skříň. Kožené závěsy a tlumená světla říkaly jasněji než jméno obchodu, že tu obsluhují upíry.

K čertu s tím! pomyslela jsem si. Přece žiju s upírkou. Prodavači tu nemohli být horší než Ivy. A snad jsem dost chytrá na to, abych si dokázala něco koupit, aniž bych prolila krev. Ignorovala jsem Jenksovy protesty a vešla dovnitř. Myšlenky mi zalétly k tabulce 6.1, když pohledný, koketní prodavač zahnal pryč ostatní kolegy, sotva si mě prohlédl přes brýle s dřevěnou obroučkou. Jeho jmenovka hlásala VALENTÝN a já se nemohla nabažit jeho pozornosti, když mi pomáhal vybrat pár kvalitních bot, vzdychal nad mými hedvábnými punčochami a dlouhými, studenými prsty mi hladil chodidla. Jenks čekal na chodbě na rostlině v květináči a trucoval.

Bože, pomoz mi, ale Valentýn byl takový fešák. Musel to mít v popisu upírské práce stejně jako černé oblečení a nevtíravé flirtování. Nikomu neublíží, když se podívám, ne? Můžu se dívat a nevstoupit do klubu.

Když jsem ale vyšla v nových, přemrštěně drahých botách ven, napadlo mě, odkud se moje nečekaná zvědavost vzala. Ivy mi prakticky přiznala, že se řídí čichem. Možná všichni upíři nevědomky vypouštějí feromony, kterými chlácholí a vábí nic netušící oběti. Snadněji tak dokáží kořist svést. Čas s Valentýnem jsem si nesmírně užila, chovala jsem se uvolněně, jako by byl můj starý přítel, a dovolila mu věci, ať už dotyky nebo slovní škádlení, které bych jindy odmítla. Setřásla jsem ze sebe tu nepříjemnou myšlenku a pokračovala v nakupování.

Potřebovala jsem koupit omáčku na pizzu, proto jsem zašla do Velkého rajčete. Lidé bojkotují všechny obchody, které prodávají rajčata − i když odrůda T-4 Anděl byla už dávno vymýcena − a tak se dala koupit jen ve speciálním obchodě, jehož majitelům nezáleželo na tom, že polovina světové populace odmítá překročit jejich práh.

Pocuchané nervy mě přiměly zastavit se v cukrárně. Všichni vědí, že čokoláda uklidňuje. Myslím, že o tom provedli studii. A Jenks na pět úžasných minut zmlkl, zatímco žvýkal karamel, který jsem mu koupila.

Zastávka v Tělu a koupeli byla doslova povinností − nemohla jsem dál používat Ivyin šampón a mýdlo. Což mě přivedlo do parfumerie. S Jenksovou neochotnou pomocí jsem si vybrala nový parfém, který mi pomohl zamaskovat Ivyin pach. Jediné, co pomohlo, byla levandule. Podle Jenkse jsem páchla jako výbuch v květinářství. Mně se ta vůně taky nijak nelíbila, ale když pomůže Ivy ovládnout její instinkty, budu ji třeba i pít, nejen se v ní prostě koupat.

Dvě hodiny před východem slunce jsem byla zpátky na ulici a mířila do archivu. Nové boty byly tak úžasně tiché, až jsem měla pocit, že se nad chodníkem vznáším. Valentýn měl pravdu. Bez zaváhání jsem zabočila do opuštěné ulice. Díky talismanu jsem pořád vypadala staře − proto po mně asi v obchodu s kůží tak divně pokukovali − ale pokud mě nikdo neviděl, tím líp.

IBA si vybrala sídlo velmi pečlivě. Téměř všechny kanceláře v této ulici dodržovaly lidskou pracovní dobu a byly zavřené už od páteční noci. O dvě ulice dál hučela auta, ale tady panoval klid. Ohlédla jsem se přes rameno a vklouzla do uličky mezi archivem a sousední pojišťovnou. Srdce se mi rozbušilo, když jsem míjela požární dveře, u kterých mě málem zabili. Bylo marné snažit se dostat dovnitř tudy. „Vidíš někde okap, Jenksi?“ zeptala jsem se.

„Rozhlédnu se tu,“ řekl a vydal se na průzkum.

Následovala jsem ho pomaleji a mířila za tichým kovovým klepáním, které se neslo uličkou. Žilami mi koloval adrenalin, když jsem vklouzla mezi obrovský kontejner na odpadky a paletu s papírovou lepenkou. Po tváři se mi rozlil úsměv, když jsem zahlédla Jenkse, jak sedí na okapové rouře a kope do ní podpatky botek. „Díky, Jenksi,“ řekla jsem, sundala si tašku a položila ji na rosou zvlhlý beton.

„Žádný problém.“ Vzlétl a usadil se na okraji kontejneru. „Pro lásku Zvoněnky,“ zasténal a zacpal si nos. „Víš, co tu je?“ Střelila jsem po něm pohledem. To ho povzbudilo, proto dodal: „Tři dny staré lasagne, kelímky od pěti různých druhů jogurtu, spálený popcorn…“ Zaváhal, zavřel oči a zavětřil. „Mexický. Milión obalů od bonbónů a někdo tu strašně miluje burrito.“

„Jenksi? Sklapni.“ Tiché syčení pneumatik mě přimělo ztuhnout, ale i tvor s nejlepším nočním viděním by měl problém mě tady vzadu vypátrat. Ulička páchla tak příšerně, že jsem si nemusela dělat starosti s dlaky. Přesto jsem počkala, dokud se v ulici znovu nerozhostilo ticho, potom jsem hrábla do tašky, vytáhla detekční amulet a jehličku. Píchnutí bylo tak ostré, že jsem sebou trhla. Vymáčkla jsem na amulet potřebné tři kapky krve. Okamžitě vsákly a dřevěná placka se slabě zeleně rozzářila. Vydechla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržela dech. Až na Jenkse a mě nebyla v okolí žádná jiná rozumná bytost − a o Jenksově rozumu jsem občas pochybovala. Bylo tu dost bezpečno na to, abych se proměnila v myš.

„Tady,“ řekla jsem Jenksovi a opřela placku o okraj kontejneru vedle něj, „sleduj amulet a řekni mi, kdyby začal zářit červeně.“

„Proč?“

„Prostě to udělej!“ zašeptala jsem. Posadila jsem se na balík papírů, rozvázala si nové boty, svlékla ponožky a bosé nohy postavila na beton. Byl studený a vlhký od deště a mně unikl tichý znechucený zvuk. Střelila jsem rychlým pohledem po ústí uličky a schovala boty i kabát z dohledu za popelnici s potrhaným papírem. Cítila jsem se jako závislák na síře, když jsem podřepla v kanálu a vytáhla lahvičku s lektvarem. „Jsi fakt úžasná, Rache,“ zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla, že jsem si nenachystala neutralizační misku.

Byla jsem si jistá, že by Ivy věděla, co dělat, kdybych se doma objevila v myší podobě, ale nikdy by mi nedovolila na to zapomenout. Slaná voda hlasitě žbluňkala, když jsem ji nalévala do misky, prázdnou bandasku jsem pak schovala zpátky do tašky. Víčko ampulky přistálo s cvaknutím v kontejneru a já sebou trhla, když jsem si z tepajícího prstu vymasírovala další tři kapky krve. Nepříjemný pocit ale zmizel, když krev ukápla do lektvaru a ten začal vonět prohřátou loukou.

Žaludek se mi stáhl, jakmile jsem poklepala na ampulku a promíchala její obsah. Nervózně jsem si utřela ruku o džíny a vzhlédla k Jenksovi. Uvařit lektvar je snadné. Těžké je věřit, že jste ho namíchali správně. Když přišlo na věc, dělila čarodějku od černokněžníka právě odvaha. Jsem čarodějka, řekla jsem si a cítila, jak mě zebou nohy. Uvařila jsem ho správně. Stane se ze mě myš a koupelí ve slané vodě se proměním zpátky.

„Slib mi, že když to nevyjde, neřekneš nic Ivy?“ požádala jsem Jenkse, který se ihned zazubil a rošťácky si stáhl čepici hlouběji do čela.

„Co za to dostanu?“

„Nepostříkám tvůj pařez sprejem proti mravencům.“

Povzdychl si. „Prostě to udělej,“ pobídl mě. „Rád bych se vrátil domů dřív, než vyjde slunce. Skřítci v noci spí, víš?“

Olízla jsem si rty. Bylo mi tak úzko, že jsem nedokázala přijít se žádnou chytrou poznámkou. Ještě nikdy jsem se neproměnila. Chodila jsem na hodiny, to ano, ale školné nepokrývalo nákup profesionálního transformačního lektvaru a pojištění odpovědnosti studentům zakazovalo zkoušet vlastní lektvary. Pojištění odpovědnosti. Musíte ho milovat.

Prsty jsem pevně sevřela ampulku a srdce mi pádilo. Bude to moc bolet.

Bleskurychle jsem zavřela oči a převrátila do sebe obsah lahvičky. Lektvar byl hořký a já ho spolkla na jeden doušek, přičemž jsem se snažila nemyslet na tři myší chlupy. Fuj.

Žaludek se mi křečovitě stáhl a já se zlomila v pase. Zalapala jsem po dechu a ztratila rovnováhu. Řítila jsem se obličejem na studený beton, proto jsem zvedla ruku, abych zbrzdila pád. Byla černá a chlupatá. Funguje to! pomyslela jsem si nadšeně i vyděšeně zároveň. Nebylo to tak špatné.

Potom se mi do páteře vpálila ostrá bolest. Připadalo mi, jako by mi od lebky dolů po páteři přeběhl modrý oheň. Vykřikla jsem a zpanikařila, když se mi do uší zařízlo hrdelní vřísknutí. Žilami mi koloval žhavý led.

Zachvátila mě křeč a agonie mě okradla o dech. Přepadla mě hrůza, protože jsem měla před očima černo. Poslepu jsem zašmátrala okolo a slyšela děsivé škrábání. „Ne!“ zavřeštěla jsem. Bolest narůstala, potlačovala vše ostatní a pohlcovala mě.

11

„Rache? Rachel, vzbuď se. Jsi v pořádku?“ Vřelý, tichý, neznámý hlas mě jako černá nit vlekl z bezvědomí. Protáhla jsem se a ucítila, že mi pracují jiné svaly než obvykle. Rychle jsem otevřela oči a viděla všechno v odstínech šedé. Jenks stál přede mnou s rozkročenýma nohama a rukama založenýma v bok. Vypadal šest stop vysoký. „Do prdele!“ zaklela jsem a uslyšela drsné zapištění. Byla ze mě myš. Byla ze mě zatracená myš!

Ovládla mě panika, když jsem si vzpomněla na bolest při transformaci. Při proměně zpátky to zažiju znovu. Není divu, že se transformaci dneska už skoro nikdo nevěnuje. Bolí to jako čert.

Strach ustoupil a já vylezla z hromádky oblečení. Srdce mi tlouklo děsivě rychle. Dusil mě silný pach levandule, kterým bylo mé oblečení doslova prosycené. Ohrnula jsem nos a snažila se nezalknout, když jsem si uvědomila, že cítím alkohol, který na sebe vázal květinovou vůni. A pod tím vším lpěla popelavá vůně připomínající kadidlo, kterou jsem si spojovala s Ivy. Napadlo mě, jestli má upír nos stejně citlivý jako myš.

Chvíli jsem na čtyřech nohách vrávorala, pak jsem se přitiskla k zemi a rozhlédla se novýma očima. Ulička byla najednou velká jako skladiště a černé nebe nade mnou vypadalo hrozivě. Všechno jsem viděla v odstínech šedé a bílé. Byla jsem barvoslepá. Vzdálený provoz mi najednou připadal příšerně hlasitý a zápach v uličce mě připravoval o čich. Jenks měl pravdu. Někdo tu opravdu miluje burrito.

Noc se mi ihned zdála mnohem studenější. Obrátila jsem se zpátky k oblečení a snažila se ukrýt šperky. Příště nechám všechno doma a s sebou si vezmu jen nůž na kotníku.

Otočila jsem se k Jenksovi a překvapeně sebou trhla. Páni, kotě! Jenks najednou vypadal přímo ďábelsky. Měl silná, svalnatá ramena, díky nimž dokázal tak rychle létat, štíhlý pas a statnou postavu. Kštice vlasů mu rafinovaně padala do čela a dodávala mu rošťácký vzhled. Křídla měl protkaná jiskřící pavučinou. Jak jsem tak na něj koukala z perspektivy jeho výšky, už jsem se nedivila, že má víc dětí než tři páry králíků.

A jeho šaty… dokonce i v černobílé vypadaly úchvatně! Lem a límec košile zdobily výšivky náprstníků a kapradin. Černý šátek na hlavě, který dříve býval rudý, měl vyložený malinkými jiskřičkami v úchvatných vzorech.

„Hej, Šťabajzno,“ řekl vesele a mým hlodavčím uším připadal jeho hlas překvapivě hluboký a sytý. „Fungovalo to. Kde jsi našla norkový lektvar?“

„Norek?“ zeptala jsem se, ale vyrazila jen zakviknutí. Odtrhla jsem od něj oči a zadívala se na své ruce. Palce jsem měla maličké, ale prsty tak mrštné, že na tom skoro nezáleželo. Z jejich konečků vyrůstaly ostré drápky. Zvedla jsem je a přejela si po trojúhelníkovém čenichu, a když jsem se ohlédla, uviděla jsem dlouhý, huňatý ocas. Celé mé tělo tvořila jedna dlouhá, mrštná linie. Ještě nikdy jsem nebyla takhle hubená. Zvedla jsem nohu a uviděla, že mám bílé tlapky s malinkými bílými polštářky. Jen těžko jsem dokázala odhadnout svoji velikost, ale byla jsem mnohem větší než myš, spíše jsem připomínala přerostlou veverku.

Norek? pomyslela jsem si, posadila se a prohrábla si tlapkami tmavou srst. Není to bezva? Otevřela jsem tlamičku a přejela si po zubech. Po zákeřně ostrých zubech. Nebudu si muset dělat starosti s kočkami − byla jsem skoro stejně velká jako ony. Ivyiny sovy jsou lepší lovci, než jsem si myslela. Cvakla jsem zuby a pohlédla vzhůru na nebe. Sovy. Pořád jsem se musela bát sov. A psů. A všeho většího, než jsem já. Co dělal norek ve městě?

„Vypadáš dobře, Rache,“ řekl Jenks.

Zalétla jsem k němu pohledem. To ty taky, mužíku. Přemýšlela jsem, jestli existuje lektvar, který by dokázal člověka zmenšit na velikost skřítka. Pokud vypadali všichni skřítci podobně jako Jenks, možná by stálo za to smrsknout se a strávit dovolenou v cincinnatských zahradách. Udělám ze sebe Malenku a budu šťastná žena.

„Uvidíme se na střeše, dobře?“ dodal a zazubil se, když si všiml, jak ho okukuju. Znovu jsem kývla a sledovala, jak letí vzhůru. Anebo bych mohla najít způsob, jak skřítka zvětšit.

Mé roztoužené povzdychnutí vyznělo jako podivné vypísknutí. Pospíšila jsem si za Jenksem. Vyhnula jsem se louži, která tu zůstala po včerejším dešti, pustila se lehce vzhůru okapem a vousky se přitom otírala o jeho stěny. S potěšením jsem si všimla, že se díky ostrým drápkům snadno udržím i na hladkém kovu. Mohly by být stejně dobrou zbraní jako moje zuby.

Když jsem se dostala nahoru na plochou střechu, lapala jsem po dechu. Vyklouzla jsem ladně z roury a přehopkala do stínu klimatizace, odkud na mě volal Jenks. Zlepšil se mi sluch, jinak bych ho určitě neslyšela.

„Tady, Rache,“ volal. „Někdo ohnul ochrannou mříž.“

Připojila jsem se k němu u klimatizace a vzrušeně mrskala hedvábným ocasem. V jednom z rohů ochranné mříže scházel šroub. A co bylo ještě lepší, mříž byla ohnutá. Jenks ji nadzvedl a já se lehce protáhla dovnitř. Uvnitř jsem se přikrčila, abych počkala, dokud se mé oči nepřizpůsobí hustší tmě, zatímco Jenks poletoval sem a tam. Postupně jsem zaostřila na další mříž. Povytáhla jsem hlodavčí obočí, když Jenks odsunul stranou vyříznutý kus ve tvaru trojúhelníku. Očividně našel neoficiální zadní vchod do archivu IBA.

S novou sebejistotou jsme vlezli do větracího systému budovy. Jenks ani na okamžik nezavřel pusu a neustálé poznámky o tom, jak snadno bychom se tu mohli ztratit a umřít hlady, nijak nepomáhaly. Brzy nám bylo jasné, že bludiště větracích šachet někdo často používá. Propady a prudší klesání byly vybavené asi centimetr silným provazem a páchlo to tu silně po jiných zvířatech. Dalo se jít jen jedním směrem, a to dolů, a i když jsme několikrát špatně odbočili, nakonec jsme přece jen našli cestu ke známému prostoru archivu.

Ventilační šachta, v níž jsme se ocitli, se nacházela přímo nad terminály. V tlumeném svitu kopírek se nic nehýbalo. Na ošklivém rudém koberci stály sterilní čtvercové stoly s plastovými židlemi. Do stěn byly zabudovány kartotéky, v nichž se nacházely jen aktivní záznamy, pouhý zlomek špíny, kterou IBA vyšťourala na inderlanďany a lidi, živé i mrtvé. Většina záznamů se uchovávala v elektronické podobě, ale papírové kopie složek zůstávaly v kartotékách dalších deset let, u upírů padesát.

„Připraven, Jenksi?“ zeptala jsem se, protože jsem zapomněla, že jen zapištím. Na stole u dveří jsem cítila praženou kávu a cukr a zakručelo mi v žaludku. Lehla jsem si, natáhla pracku skrz mřížku a odřela si loket, jak jsem se nešikovně snažila dosáhnout na otvírací páčku. Kryt nečekaně povolil a s hlasitým zaskřípáním se zhoupl na pantech. Přikrčila jsem se ve stínech a počkala, dokud se mi nezpomalil puls, teprve pak jsem vystrčila nos ven.

Chystala jsem se vyšoupnout ven provaz, který tam někdo připravil, Jenks mě ale zastavil. „Počkej,“ zašeptal. „Postarám se o kamery.“ Zaváhal a křídla mu potemněla. „Ty o tom, hm, nikomu neřekneš, že ne? Je to taková, hm, skřítkovská věc. Pomáhá nám to pohybovat se bez povšimnutí.“ Utrápeně na mě pohlédl a já zavrtěla hlavou.

„Díky,“ řekl a seskočil do prázdna. Vzápětí byl zpátky, usadil se na okraji otvoru a klátil nohama. „Hotovo,“ řekl. „Spustil jsem patnáctiminutovou smyčku. Pojď dolů. Ukážu ti, na co se Francis díval.“

Vytlačila jsem lano z potrubí a spustila se po něm dolů. Díky drápkům to šlo lehce.

„Udělal extra kopii všeho, co chtěl,“ řekl Jenks. Čekal na mě u recyklačního koše vedle kopírky. Zazubil se, když jsem koš převrátila a začala se v něm hrabat. „Spouštěl jsem kopírku zevnitř. Nedokázal přijít na to, proč se mu všechno kopíruje dvakrát. Internista si o něm myslel, že je idiot.“

Vzhlédla jsem a z celého srdce toužila říct: „Francis je idiot.“

„Věděl jsem, že budeš v pořádku,“ řekl Jenks a třídil přitom papíry do dlouhé řady na podlaze. „Ale bylo fakt těžké tu jen tak sedět a nic nedělat, když jsem tě slyšel utíkat. Už to po mně nikdy nechtěj, dobře?“

Sevřela jsem čelisti. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem jen kývla. Jenks je lepší pomocník, než jsem si myslela. Styděla jsem se za to, jak jsem ho podceňovala. Srovnala jsem papíry do správného pořadí. Nebylo jich moc, a čím déle jsem četla, tím zklamanější jsem byla.

„Podle tohohle,“ řekl Jenks a postavil se s rukama v bok na první papír, „je Trent posledním žijícím členem své rodiny. Rodiče mu zemřeli za podivných okolností, které přímo zavání magií. Podezřívali tehdy skoro celou domácnost. Trvalo tři roky, než to FIK a IBA vzdaly a oficiálně se rozhodly nechat to být.“

Přelétla jsem pohledem zprávu vyšetřovatele IBA. Zacukala jsem vousky, protože jsem poznala jeho jméno: Leon Bairn, ze kterého zůstal jen mastný flek. Zajímavé.

„Jeho rodiče se odmítli přihlásit jak k lidem, tak i inderlanďanům,“ řekl Jenks, „stejně jako Trent. A nezůstalo z nich dost na pitvu. Stejně jako jeho rodiče i Trent zaměstnává jak inderlanďany, tak lidi. Každého až na víly a skřítky.“

Není divu. Proč riskovat obvinění z diskriminace?

„Vím, na co myslíš,“ řekl Jenks. „Ale nepřiklání se ani na jednu stranu. Za osobní sekretářku má vždy černokněžnici. Jeho chůva byla člověk s jistou pověstí a na Princetonu bydlel se smečkou dlaků.“ Jenks se zamyšleně podrbal na hlavě. „Nepřipojil se k žádnému bratrstvu. V záznamech to není, ale říká se, že není dlak, upír ani nic podobného.“ Když jsem pokrčila rameny, pokračoval: „Trent nevoní správně. Mluvil jsem se skřítkou, která si k němu přičichla, když kryla záda jednomu z agentů v Trentových stájích. Prý nejde o to, že nevoní jako člověk, na jeho pachu je ale něco, co přímo křičí inderlanďan.“

Zamyslela jsem se nad lektvarem, kterým jsem dneska v noci změnila svůj vzhled. Otevřela jsem tlamičku, abych se zeptala Jenkse, ale zase jsem ji sklapla. Dokázala jsem jen pištět. Jenks se zakřenil a vytáhl z kapsy zlomenou tužku. „Budeš to muset hláskovat,“ řekl a na spodní okraj jedné ze stránek napsal abecedu.

Vycenila jsem zuby, ale on se jen rozesmál. Neměla jsem na vybranou. Pobíhala jsem po papíře jako po magické hrací desce a ukazovala. „Lektvar?“

Jenks pokrčil rameny. „Možná. Ale to by skřítka vycítila, stejně jako já cítím pod pachem norka čarodějku. Ale pokud jde o převlek, vysvětlovalo by to, proč má za sekretářky černokněžnice. Čím častěji magii používáš, tím silněji jí páchneš.“ Tázavě jsem na něj pohlédla, proto dodal: „Všechny čarodějky voní stejně, ale ty, které používají magii nejčastěji, voní nejsilněji, víc nadpozemsky. Ty teď zrovna voníš nedávným čarováním. Dneska v noci ses spojila se záhrobím, že?“

Nebyla to otázka a já se překvapeně posadila na zadní. Poznal to z mého pachu?

„Trent možná nechává za sebe čarovat někoho jiného,“ řekl Jenks. „Dokázal by tak maskovat svůj pach talismanem. Totéž platí pro dlaky a upíry.“

Najednou mě něco napadlo a vyhláskovala jsem: „Ivyin pach?“

Jenks nervózně třepotal křídly, ještě než jsem skončila. „Hm, jo,“ vykoktal. „Ivy smrdí. Buďto popíjela krev jen občas a nechala toho minulý týden, nebo praktikovala často a přestala tak před rokem. To nedokážu říct. Asi něco mezi tím. Možná.“

Zamračila jsem se − jak jen se norek může zamračit. Tvrdila, že přestala před třemi lety. Musela praktikovat velmi, velmi často. Nádhera.

Pohlédla jsem na hodiny. Docházel nám čas. Netrpělivě jsem se vrátila k Trentovu skrovnému záznamu. Podle IBA žije a pracuje v rozlehlém sídle za městem. Chová tam závodní koně, ale největší část jeho příjmů pochází z farmaření: na jihu pěstuje pomeranče a pekanové ořechy, na pobřeží jahody a na Středozápadě pšenici. U východního pobřeží má dokonce ostrov, kde pěstuje čaj. To všechno už jsem věděla. Psali o tom v novinách.

Trent vyrostl jako jedináček. Matku ztratil v deseti, otec mu zemřel, když byl prvním rokem na vysoké. Jeho rodiče měli dvě další děti, nedožily se ale dospělosti. Lékař odmítl vydat jejich záznamy bez soudního příkazu a krátce nato jeho kancelář vyhořela. Byla tragédie, že doktor té noci pracoval dlouho a nedostal se ven. Kalamackovi neriskovali, pomyslela jsem si suše.

Posadila jsem se a zacvakala zuby. Nebylo tu nic, co bych mohla použít. Tušila jsem, že záznamy FIK, kdybych se k nim nějakým zázrakem dostala, by mi pomohly ještě míň. Někdo si dal spoustu práce s tím, aby se toho o Kalamackových vědělo co nejméně.

„Promiň,“ řekl Jenks. „Vím, že jsi na ty záznamy fakt spoléhala.“

Pokrčila jsem rameny, nahrnula papíry na hromádku a odtáhla je zpátky do koše. Nedokážu ho sice znovu postavit, ale aspoň to bude vypadat, jako že se jen převrátil a nikdo se v něm nehrabal.

„Chceš doprovodit Francise, až ho půjde vyslechnout kvůli smrti sekretářky?“ zeptal se Jenks. „Má s Kalamackem schůzku v pondělí v poledne.“

V poledne, pomyslela jsem si. Jak bezpečné. Pro inderlanďany to není směšně brzy a pro lidi je to naopak naprosto rozumná hodina. Možná bych mohla Francise doprovodit a pomoct mu. Vycenila jsem hlodavčí zuby v úsměvu. Francisovi to nebude vadit. Může to být moje jediná šance, jak na Trenta něco vyhrabat. Kdybych dokázala, že obchoduje se sírou, vyplatila bych se tím ze smlouvy.

Jenks vzlétl, postavil se na koš a trhaně mával křídly, aby udržel rovnováhu. „Nebude ti vadit, když tě doprovodím a Trenta očichám? Vsadím se, že dokážu říct, co je.“

Cukala jsem fousky a přemýšlela. Bylo by dobré mít s sebou druhý pár očí. Mohla bych se svézt s Francisem. Ale ne jako norek. Pravděpodobně by ječel jako malá holka a házel po mně věci, kdyby mě našel na zadním sedadle. „Později,“ vyhláskovala jsem. „Doma.“

Jenks se lstivě zazubil. „Než půjdeme, chceš vidět svoje záznamy?“

Zavrtěla jsem hlavou. Viděla jsem je mnohokrát. „Ne,“ hláskovala jsem. „Chci je zničit.“