12

„Musím si pořídit auto,“ zašeptala jsem, když jsem seskočila ze schůdků autobusu. Rychle jsem škubla kabátem, aby mi ho nepřivřely dveře, a zadržela jsem dech, dokud autobus v oblaku zplodin neodfuněl. „A brzy,“ dodala jsem a přitáhla si tašku blíž.

Už celé dny jsem se pořádně nevyspala. Sůl mi zaschla na kůži a příšerně svědila. Snad každých pět minut jsem se uhodila do puchýře na šíji. Jenks byl mrzutý, protože jeho tělo už zpracovalo cukr z karamelu a začínal být utahaný. Krátce řečeno, nebyli jsme právě nejlepší společnost.

Východní obzor prozářil falešný úsvit a krásně modré nebe zprůsvitnělo. Ptáci hlasitě švitořili a v ulicích panoval klid. Vzduch byl chladný a já byla ráda, že jsem si vzala kabát. Odhadovala jsem, že slunce vyjde asi za hodinu. Čtyři ráno v červnu, zlatá hodina, kdy všichni hodní upíři už pěkně spinkají a moudří lidé ještě nevytáhli nosy z domu kvůli rannímu vydání novin. „Já se tak strašně těším do postele,“ zašeptala jsem.

„Dobrý večer, slečno Morganová,“ ozval se hrubý hlas a já se bleskurychle otočila a podřepla v obraně.

Jenks se na mojí náušnici uštěpačně zachechtal. „Soused,“ řekl suše. „Ježíši, Rache. Přece dávám pozor, ne?“

S tlukoucím srdcem jsem se pomalu napřímila a cítila se tak stará, jak jsem díky amuletu vypadala. Proč není v posteli? „Spíše dobré ráno,“ řekla jsem a přistoupila ke Keasleyho brance. Seděl nehybně v houpacím křesle a tvář ukrýval ve stínu.

„Byla jste nakupovat?“ zakýval nohou na znamení, že si všiml nových bot.

Unaveně jsem se opřela o plot. „Nechcete kus čokolády?“ zeptala jsem se a on pokynul, ať vstoupím.

Jenks ustaraně zahučel. „Slizové kulky dosáhnou dál než můj čich, Rache.“

„Je to osamělý starý muž,“ zašeptala jsem a otevřela branku. „Chce čokoládu. A kromě toho vypadám jako stařena. Pokud se někdo dívá, bude mě považovat za jeho holku.“ Tiše jsem branku zavřela a měla jsem dojem, jako by Keasley skryl zívnutím úsměv.

Jenks si tichounce a dramaticky vzdychl. Tašku jsem odložila na verandu a posadila se na nejvyšší schod. Zkroutila jsem se, vytáhla z kapsy kabátu papírový sáček a podala ho Keasleymu.

„Ach…“ řekl, když uviděl značku koně s jezdcem na pytlíku. „Pro některé věci stojí za to riskovat.“ Vybral si hořkou čokoládu, přesně jak jsem čekala. V dálce zaštěkal pes. Žvýkal a díval se přese mě do tiché ulice. „Byla jste v obchodním centru.“

Pokrčila jsem rameny. „Mimo jiné.“

Jenksova křídla mi ovívala krk. „Rachel…“

„Klid, Jenksi,“ obořila jsem se na něj naštvaně.

Keasley bolestivě pomalu vstal. „Ne. Má pravdu. Je pozdě.“

Keasleyho hloupé poznámky a Jenksovy instinkty mě najednou přiměly zostražitět. Pes znovu zaštěkal a já vyskočila na nohy. Vzpomněla jsem si na hromádku slizových kulek před dveřmi. Možná jsem to měla bez ohledu na převlek vzít hřbitovem.

Keasley se rozbolavěle šoural ke dveřím. „Dávejte si dobrý pozor, slečno Morganová. Jakmile zjistí, že dokážete proklouznout okolo nich, změní taktiku.“ Otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře proti hmyzu se naprosto tiše zavřely. „Děkuji za čokoládu.“

„Není zač,“ zašeptala jsem, i když jsem se odvracela, protože jsem věděla, že mě uslyší.

„Děsivý stařík,“ řekl Jenks a houpal se mi na náušnici, když jsem mířila přes ulici k motorce zaparkované před kostelem. Falešný úsvit se odrážel v chromování a já přemýšlela, jestli si Ivy vyzvedla svoji motorku v dílně.

„Možná mi ji půjčí,“ přemýšlela jsem nahlas a uznale si ji prohlížela, když jsem šla okolo. Byla celá lesklá a černá se zlatým zdobením a hedvábnou kůží. Jako z komiksu. Mňam. Závistivě jsem přejela rukou po sedadle a zanechala šmouhu v místě, kde jsem setřela rosu.

„Rache!“ vřískl Jenks. „K zemi!“

Padla jsem na zem. Srdce mi bušilo a dlaněmi jsem škrábla o chodník. Nad hlavou mi něco prosyčelo. Adrenalin mě zalil tak rychle, až mě rozbolela hlava. Překulila jsem se za motorku a dostala ji tak mezi sebe a protější stranu ulice.

Zadržela jsem dech. V keřích a bujném podrostu se nic nepohnulo. Přitáhla jsem si blíž tašku a hrábla do ní.

„Zůstaň dole,“ syčel Jenks. Hlas mě napjatý a křídla protkaná nachem.

Píchla jsem se do prstu a vyskočila na nohy. Uspávací talisman se zaktivuje za čtyři a půl vteřiny, můj nejlepší čas. Nijak mi to ale nepomůže, pokud nepřítel zůstane v křoví. Možná bych ho po něm mohla hodit. Pokud se podobné útoky stanou pravidlem, měla bych investovat do slizové pistole. Já se ale nepřátelům stavím raději tváří v tvář a srážím je do bezvědomí. Schovávat se v křoví jako ostřelovač je laciné, ale nemůžu si vybírat…

Chytila jsem talisman za provázek, aby mě taky nezasáhl, a čekala.

„Schovej to,“ řekl Jenks a uvolnil se, když nás znenadání obklopila tlupa poletujících dětí. Vířily okolo a štěbetaly tak rychle a pisklavě, že jsem jim nerozuměla. „Jsou pryč,“ dodal Jenks. „Omlouvám se. Věděl jsem, že tu jsou, ale…“

„Tys o nich věděl?“ vyjekla jsem a trhla hlavou tak prudce, až mě zabolelo za krkem. Zaštěkal pes a já ztišila hlas. „Co to mělo, k čertu, znamenat?“

Zakřenil se. „Musel jsem je vylákat z úkrytu.“

Navztekaně jsem se postavila. „Bezva. Díky. Příště mi dej vědět, když mě použiješ jako návnadu.“ Vytřepala jsem si plášť a ušklíbla se, když jsem si uvědomila, že jsem rozmačkala čokoládu.

„No tak, Rache,“ chlácholil mě a vznášel se mi přitom vedle ucha. „Kdybych ti o nich řekl, nereagovala bys přirozeně a víly by prostě počkaly a zaútočily, až bych nedával pozor.“

Poklesla mi čelist. „Víly?“ zopakovala jsem a zamrazilo mě. Denon se musel úplně zbláznit. Víly jsou drahé, strašně drahé. Možná mu ale daly slevu, aby se mi pomstily za tu věc se žábou.

„Jsou pryč,“ řekl Jenks, „ale být tebou, nezůstával bych venku dlouho. Doslechl jsem se, že dlaci usilují o další šanci zlikvidovat tě.“ Sundal si červený šátek a podal ho synovi. „Jaxi, ty a tvé sestry si můžete nechat jejich katapult.“

„Díky, tati!“ Malinký skřítek vylétl vzrušením dobrého půl metru do vzduchu. Uvázal si červený šátek okolo pasu a spolu se šesti dalšími skřítky odbzučel přes ulici.

„Buďte opatrní!“ zakřičel za nimi Jenks. „Mohla by to být past!“

Víly, pomyslela jsem si, objala se pažemi a rozhlédla se po tiché ulici. Do prdele.

Zbytek Jenksových dětí se shlukl okolo, všechny švitořily najednou a snažily se tatínka odtáhnout pryč. „Ivy tu někoho má,“ řekl Jenks a začal stoupat vzhůru, „ale zdá se, že je v pořádku. Vadilo by ti, kdybych šel do postele?“

„Jdi,“ řekla jsem a pohlédla na motorku. Takže přece jen nebyl Ivyina. „A díky.“

Vzlétli jako hejno světlušek. V patách jim letěl Jax se sestrami a společně nesli katapult stejně maličký, jako byli oni sami. Se suchým šustěním křídel a pokřikováním zmizeli za kostelem a nechali mě na tiché ulici samotnou.

Otočila jsem se a vyšourala se nahoru po kamenných schodech. Znovu jsem se rozhlédla a všimla si, že na jediném osvětleném okně zapadl závěs. Show skončila. Jděte spát, Keasley, pomyslela jsem si, zatáhla za těžké dveře a vklouzla dovnitř. Když jsem je za sebou opatrně zavřela a zasunula dobře naolejovanou zástrčku na místo, hned jsem se cítila líp, i když jsem věděla, že zabijáci IBA by tak jako tak dveře nepoužili. Víly? Denon musí být pořádně namíchnutý.

Unaveně jsem vydechla, opřela se o silné dřevo a snažila se z mysli vytěsnit nadcházející ráno. Toužila jsem se prostě osprchovat a jít do postele. Jak jsem pomalu procházela prázdným sanktuáriem, dolehla ke mně z obýváku tichá jazzová hudba a Ivyin rozčilený hlas.

„Zatraceně, Kiste,“ slyšela jsem, když jsem vstoupila do tmavé kuchyně. „Pokud se okamžitě nezvedneš z toho křesla, vyhodím tě na slunce.“

„Klídek, Tamwoodová. Nic neudělám,“ odpověděl nový hlas. Byl mužský a hluboký, ale zazníval v něm náznak kňourání, jako by muž, kterému patřil, byl zvyklý získat skoro vše, co si zamanul. Zastavila jsem se a hodila použité amulety do misky se slanou vodou vedle ledničky. Pořád se daly použít, ale věděla jsem, že není moudré nechat kolem povalovat zaktivované amulety.

Hudba s nepříjemnou nečekaností ztichla. „Ven,“ poručila Ivy tiše. „Hned.“

„Ivy?“ zavolala jsem, protože mě přemohla zvědavost. Jenks říkal, že návštěvník je v pohodě. Tašku jsem nechala na pultu v kuchyni a zamířila do obýváku. Mé vyčerpání přemohlo bodnutí zlosti. Nemluvily jsme o tom, ale předpokládala jsem, že dokud na mě bude vypsaná odměna, budeme se snažit nepoutat pozornost.

„Ach,“ posmíval se neznámý Kist. „Je zpátky.“

„Chovej se slušně,“ varovala ho Ivy, když jsem vešla do místnosti. „Jinak z tebe sedřu kůži.“

„Slibuješ?“

Udělala jsem tři kroky do obýváku a s trhnutím se zastavila. Můj vztek nahradil primitivní instinkt. V Ivyině křesle se rozvaloval do kůže oblečený upír a zdálo se, jako by sem patřil. Nohy v neposkvrněných botách měl položené na konferenčním stolku a Ivy je znechuceně shodila dolů. Pohnula se rychleji než kdykoli dřív. Rozzlobeně od něj odstoupila, vysadila bok do strany a agresivně si založila paže na hrudi. Hodiny na krbové římse hlasitě tikaly.

Kist nemohl být mrtvý upír − vstoupil na svěcenou půdu a slunce už téměř vycházelo − ale, páni, jestli k tomu neměl hodně blízko… Přehnaně pomalu postavil nohy na zem. Nedbalý pohled, který ke mně obrátil, mě hluboce zasáhl a dolehl na mě jako mokrá přikrývka. Stáhly se mi vnitřnosti. Byl to fakt pěkný chlap. Nebezpečně pěkný. Vzpomněla jsem si na tabulku 6.1 a polkla.

Lehké strniště na tváři mu dodávalo na drsnosti. Napřímil se a blond vlasy si odhodil z očí tak ladným pohybem, že ho musel zdokonalovat roky. Rozepnutá kožená bunda odhalovala černé bavlněné tričko napnuté na atraktivně svalnaté hrudi. V jednom uchu se mu třpytily dvě náušnice. Ve druhém měl jen jednu a hyzdila ho stará jizva. Žádné další jizvy jsem neviděla. Přemýšlela jsem, jestli bych je našla prsty, kdybych mu přejela po krku.

Srdce se mi rozbušilo. Sklopila jsem zrak a přísahala si, že už se nepodívám. Ivy mě neděsila tolik jako tenhle chlap. Řídil se dravčím instinktem a podléhal vrtochům.

„Ach,“ řekl Kist a poposedl v křesle dopředu. „Je roztomilá. Měla jsi mi říct, že je takové zlatíčko.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, jako by chtěl ochutnat noc. „Voní tebou, Ivy, lásko.“ Ztišil hlas. „Není to sladké?“

Zamrazilo mě, proto jsem si přitáhla límec pláště blíž k tělu a couvla na práh.

„Rachel,“ řekla Ivy suše. „Tohle je Kisten. Odchází. Že ano, Kiste?“

Nebyla to otázka a mně se zadrhl dech v hrdle, když se s plynulou, zvířecí ladností zvedl. Protáhl se a zvedl ruce ke stropu. Jeho štíhlé tělo se napnulo a vystavilo na odiv dokonalé křivky svalů. Nedokázala jsem se odvrátit. Spustil ruce a naše oči se setkaly. Ty jeho byly hnědé. Roztáhl rty v nepatrném úsměvu, protože věděl, že jsem ho sledovala. Zuby měl stejně ostré jako Ivy. Nebyl ghúl, nýbrž živý upír. Odvrátila jsem se, i když jsem věděla, že živí upíři dokáží očarovat jen svolné. „Zalíbili se ti upíři, malá čarodějko?“ zašeptal.

Jeho hlas připomínal vítr nad hladinou a mně se z nátlaku, který na mě vyvinul, zachvěla kolena. „Nesmíš se mě dotknout,“ řekla jsem mu, ale nedokázala jsem si pomoct a pohlédla na něj, přestože se mě snažil očarovat. Připadalo mi, jako by můj hlas doléhal odněkud zevnitř mé hlavy. „Nepodepsala jsem žádné papíry.“

„Ne?“ zašeptal. Se smyslným sebevědomím povytáhl obočí. Přistoupil blíž a jeho kroky nevydávaly žádný zvuk. S tlukoucím srdcem jsem sklopila oči k podlaze. Za sebou jsem cítila veřeje. Byl silnější a rychlejší. Ale koleno v rozkroku ho srazí k zemi stejně jako obyčejného mužského.

„Soudy to nebude zajímat,“ vydechl, když se zastavil. „Už jsi stejně mrtvá.“

Natáhl se po mně a já vytřeštila oči. Přelil se přese mě jeho pach, zatuchlý pach černé země. Zrychlil se mi tep a vykročila jsem vpřed. Teplou rukou mě vzal za bradu. Otřásl mnou šok a podlomil mi kolena. Vzal mě za loket a opřel si mě o hruď. Naděje ve splnění nějakého neznámého příslibu mi rozpálila krev v žilách. Naklonila jsem se blíž a čekala. Pootevřel rty. Zašeptal slova, kterým jsem nerozuměla, krásná, temná slova.

„Kiste!“ zakřičela Ivy a oba nás vylekala. Očima mu problesklo podráždění, vzápětí ale bylo to tam.

Bolestivě rychle se mi vrátila vůle. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. Cítila jsem krev. „Pusť mě,“ řekla jsem a téměř zpanikařila, když neposlechl. „Pusť mě!“

Vyhověl mi. Obrátil se k Ivy a zcela mě vypustil z mysli. Zavrávorala jsem zpět ke dveřím, třásla jsem se, ale nedokázala jsem odejít, dokud se neujistím, že je doopravdy pryč.

Kist stál klidně a chladnokrevně před Ivy, která byla naopak viditelně rozrušená. „Ivy, lásko,“ přemlouval ji. „Proč se tak mučíš? Cítím na ní tvůj pach, ale její krev je stále čistá. Jak tomu dokážeš odolat? Žádá o to. Žadoní. Poprvé se bude vztekat a naříkat, ale nakonec ti poděkuje.“

Zatvářil se upejpavě a kousl se něžně do rtu. Z ranky vytryskla krev, kterou pomalu, škádlivě olízl jazykem. Dokonce i já sama slyšela, jak drsně zní můj dech, proto jsem ho zadržela.

Ivy se rozzuřila a její oči se proměnily v černé jámy. Napětí v místnosti mi bránilo dýchat. Cvrčci venku začali vrzat rychleji. Kist se s přehnanou pomalostí naklonil k Ivy. „Pokud ji nechceš zasvětit osobně,“ řekl a dychtivě ztišil hlas, „dej ji mně. Vrátím ti ji.“ Rozevřel rty a odhalil lesklé špičáky. „Čestné skautské.“

Ivy ostře vydechla. Tvář se jí stáhla neskutečnou směsicí chtíče a nenávisti. Bojovala s hladem a já s hrozivou uchváceností sledovala, jak ho pomalu potlačila, až zůstala jen nenávist. „Vypadni,“ poručila zastřeným, kolísajícím hlasem.

Kist se pomalu nadechl. S výdechem z něj odplynulo i napětí. Zjistila jsem, že opět dokážu popadnout dech. Dýchala jsem rychle a mělce a těkala pohledem mezi nimi. Bylo po všem. Ivy vyhrála. Jsem… v bezpečí?

„Je to hloupost, Tamwoodová,“ řekl Kist a s opatrnou lehkostí si upravil černou koženou bundu. „Plýtváš tmou pro něco, co neexistuje.“

Ivy vykročila rázně k zadním dveřím. Po zádech mi stekl pot, když se mě dotkl vánek, který přitom zvedla. Do místnosti vnikl chladný ranní vzduch a zdálo se, jako by zahnal temnotu, která ji doposud naplňovala. „Je moje,“ prohlásila Ivy, jako bych tam nebyla. „Je pod mojí ochranou. Co s ní dělám nebo nedělám, je jen moje věc. Pověz Piscarymu, že pokud ještě někdy u kostela nachytám některý z jeho stínů, budu to považovat za výzvu k souboji o to, co je mé. Zeptej se ho, jestli chce mezi námi rozpoutat válku, Kiste. Zeptej se ho na to.“

Kist prošel mezi mnou a Ivy a na prahu zaváhal. „Nemůžeš před ní schovávat svůj hlad věčně,“ řekl Kist a Ivy sevřela rty. „Jakmile ho spatří, dá se na útěk a stane se z ní lovná zvěř.“ Vzápětí jeho rysy zjemnil rošťácký výraz. „Vrať se k nám,“ vábil ji se smyslnou nevinností. „Mám ti říct, že stačí drobný ústupek a získáš zpět své staré místo. Je jen čarodějka. Ani nevíš, jestli…“

„Ven,“ řekla Ivy a ukázala na dveře.

Kist jimi prošel. „Odmítnutím nabídky si můžeš nadělat nebezpečné nepřátele.“

„Nabídka, která ve skutečnosti není nabídkou, zostuzuje toho, kdo ji předložil.“

Pokrčil rameny, ze zadní kapsy vytáhl koženou kšiltovku a nasadil si ji. Pohlédl na mě a do očí se mu vrátil hlad. „Sbohem, lásko,“ zašeptal a já se zachvěla, jako by mě pohladil po tváři. Nedokázala jsem říct, jestli se třesu odporem nebo touhou. A byl pryč.

Ivy zabouchla dveře. Se stejnou strašidelnou ladností prošla obývákem a zhroutila se do křesla. Tvář měla temnou vzteky a já jen zírala. U všech svatých. Bydlím s upírkou. Možná nepraktikuje, ale pořád je upír. Co to Kist říkal? Že Ivy marní čas? Že uteču, jakmile spatřím její hlad? Že jsem její? Do prdele.

Pomalu jsem začala couvat z pokoje. Ivy vzhlédla a já ztuhla. Zlost v její tváři nahradil úlek, když si všimla, jak jsem vyděšená.

Pomalu jsem mrkla. Se staženým hrdlem jsem se k ní otočila zády a zamířila do chodby.

„Rachel, počkej,“ zavolala za mnou konejšivě. „Omlouvám se za Kista. Nepozvala jsem ho. Prostě se objevil.“

Šla jsem chodbou a byla připravená vybuchnout, pokud se mě dotkne. Proto odešla Ivy se mnou? Nemohla po mně jít legálně, ale jak Kist říkal, soudy to nebude zajímat.

„Rachel…“

Byla přímo za mnou a já se bleskurychle otočila. Stáhl se mi žaludek. Ivy o tři kroky ustoupila. Udělala to tak rychle, že jsem ji ani neviděla pohnout se. Zvedla ruce v uklidňujícím gestu. Obočí měla ustaraně svraštělé. Srdce mi tak bušilo, až mě bolela hlava. „Co chceš?“ zeptala jsem se a tak trochu doufala, že mi zalže a poví mi, že to všechno je omyl. Zvenku se ozvalo burácení Kistovy motorky. Hleděla jsem na Ivy, dokud zvuk nezanikl v dálce.

„Nic,“ řekla a upřela na mě vážné hnědé oči. „Neposlouchej Kista. Prostě si z tebe utahuje. S tím, co nemůže mít, flirtuje.“

„Správně!“ zařvala jsem, abych se nezačala klepat. „Jsem tvoje. Řekla jsi mu, že jsem tvoje! Nejsem ničí, Ivy! Drž se ode mě, do pekla, dál!“

Překvapeně rozevřela rty. „Tys to slyšela?“

„Samozřejmě že jsem to slyšela!“ vykřikla jsem. Vztek přemohl můj strach a já přikročila blíž. „Taková doopravdy jsi?“ ječela jsem a ukazovala prstem na obývák. „Jako to… zvíře? Je to tak? Jdeš po mně, Ivy? Jde ti jen o to, aby sis naplnila břicho mojí krví? Chutná oběť líp, když ji zradíš? Je to tak?“

„Ne!“ vykřikla rozrušeně. „Rachel, já…“

„Lhala jsi mi!“ křičela jsem. „Očaroval mě. Tvrdila jsi, že to živý upír bez mého svolení nedokáže. A já to rozhodně nechtěla!“

Nic neřekla. Chodba rámovala její dlouhý stín. Slyšela jsem, jak dýchá, a cítila jsem sladkokyselý pach vlhkého popela a borovice: naše pachy se nebezpečně mísily. Stála napjatě a její nehybnost způsobila, že mě ovládl šok. Vyschlo mi v ústech a ustoupila jsem, když jsem si uvědomila, že tu ječím na upíra. Adrenalin mi vyprchal z krve. Bylo mi zle a zima. „Lhala jsi mi,“ zašeptala jsem a ucouvla do kuchyně. Lhala mi. Táta měl pravdu. Nevěř nikomu. Sbalím se a odejdu.

Ivyiny kroky za mnou zněly příliš hlasitě. Bylo jasné, že se snaží dupat, abych ji slyšela. Byla jsem tak naštvaná, že mě to nezajímalo.

„Co to děláš?“ zeptala se, když jsem otevřela skříňku, sundala z háčků hrst talismanů a strčila je do tašky.

„Odcházím.“

„Nemůžeš. Slyšela jsi Kista. Čekají na tebe!“

„Raději ať mě nepřítel zabije v boji než ve spánku,“ odsekla jsem a napadlo mě, že je to ta největší pitomost, jakou jsem kdy plácla. Ani to nedávalo smysl.

Trhla jsem sebou, když vklouzla přede mě a zavřela skříňku. „Jdi mi z cesty,“ pohrozila jsem tiše, aby neslyšela, jak se mi třese hlas.

Konsternovaně přimhouřila oči a svraštila obočí. Vypadala tak lidsky, až mě to vyděsilo. Zrovna když jsem si myslela, že už jí rozumím, udělala něco takového.

S talismany a jehličkami z dosahu jsem byla bezmocná. Mohla mě odmrštit přes místnost a rozbít mi hlavu o sporák. Mohla mi zlomit nohy, abych nemohla utéct. Mohla mě přivázat ke křeslu a nechat mě vykrvácet. Namísto toho ale stála přede mnou s bolestivým, frustrovaným výrazem na dokonalé bledé oválné tváři. „Můžu to vysvětlit,“ řekla tiše.

Potlačila jsem třas a pohlédla jí do očí. „Co ode mě chceš?“ zašeptala jsem.

„Nelhala jsem ti,“ řekla, čímž mi neodpověděla na otázku. „Piscary si zvolil Kista za prostředníka. Po většinu času je Kist prostě Kist, ale Piscary může…“ zaváhala. Zírala jsem na ni a všechny svaly v těle na mě křičely, ať se dám na útěk. „Piscary je starší než samotná země,“ řekla prostě. „Je dost mocný na to, aby se Kistovým prostřednictvím dostal do míst, kam už sám nemůže.“

„Je lokaj,“ vyplivla jsem. „Je sprostý lokaj mrtvého upíra. Ve dne pro něj nakupuje a přináší tatíčkovi Piscarymu lidské zákusky.“

Ivy sebou trhla. Napětí z ní odplývalo, uvolňovala se − ale pořád stála mezi mnou a talismany. „Je to velká čest, když tě upír jako Piscary požádá, aby ses stala jeho prostředníkem. A není to jednostranná záležitost. Kist má díky tomu větší moc, než by jako živý upír měl mít. Proto tě dokázal očarovat. Ale, Rachel,“ vyhrkla, když jsem vyloudila bezmocný zvuk, „nedovolila bych mu to.“

A za to ti mám být vděčná? Že se odmítáš dělit? Tep se mi zpomalil a já klesla na židli. Byla jsem přesvědčena, že už mě kolena dál neunesou. Přemýšlela jsem, do jaké míry může za moji slabost vyčerpání a do jaké míry konejšivé feromony, které Ivy určitě vypouštěla do vzduchu. Zatraceně, zatraceně, zatraceně! Byla jsem v tom až po uši. Obzvláště pokud je do celé věci zapletený Piscary.

Říkalo se, že Piscary patří k nejstarším upírům v Cincinnati. Nepůsobil potíže a držel své lidi na uzdě. Využíval systém ve svůj prospěch, vyplňoval všechny papíry a dbal na to, aby to, co jeho lidi dělají, bylo legální. Byl mnohem víc než obyčejný majitel restaurace, za kterého se vydával. IBA se ale na nic neptala, nezajímala se o něj. Patřil k hlavním hráčům v tajných bojích o moc v Cincinnati, ale dokud platil daně a měl platnou licenci na alkohol, nikdo s ním nemohl − nebo nechtěl − nic dělat. Ale neškodně vypadající upír je jen chytřejší než ostatní.

Střelila jsem pohledem po Ivy. Objímala se pažemi, jako by byla rozrušená. Ach bože. Co tu vlastně dělám?

„Co pro tebe Piscary znamená?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„Nic,“ řekla a já si posměšně odfrkla. „Opravdu,“ trvala na svém. „Je to rodinný přítel.“

„Strýček Piscary, co?“ opáčila jsem ironicky.

„Vlastně,“ řekla pomalu, „je to možná přesnější označení, než si myslíš. Piscary založil v osmnáctém století živou pokrevní linii mojí matky.“

„A od té doby vás pomalu vysává,“ řekla jsem hořce.

„Tak to není,“ namítla ublíženě. „Piscary se mě nikdy nedotkl. Je pro mě jako druhý otec.“

„Možná nechává krev zrát v lahvi.“

Ivy si v neobvykle ustaraném gestu prohrábla vlasy. „Není to tak. Opravdu.“

„Nádhera.“ Nahrbila jsem záda a opřela se lokty o stůl. Teď jsem si musela dělat starosti i s tím, jestli do mého kostela nevtrhne lokaj se silou mistra upíra. Proč mi to neřekla dřív? Nechci hrát tuhle hru, pokud se budou měnit pravidla.

„Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se znovu, i když jsem se obávala, že mi to poví a já budu muset odejít.

„Nic.“

„Lhářko,“ řekla jsem, ale když jsem vzhlédla, byla pryč.

Rychle jsem se nadechla. S bušícím srdcem jsem vstala, objala se pažemi a rozhlédla se po prázdných pultech a tichých stěnách. Nenáviděla jsem, když to dělala. Pan Ryba se svíjel a mrskal v akvárku na parapetu. Očividně se mu to taky nelíbilo.

Pomalu a zdráhavě jsem vrátila talismany na místo. Přemýšlela jsem o útoku víl na předním schodišti, o slizových kulkách dlaků navršených na zadní verandě a o Kistových slovech, podle nichž upíři jen čekají, až se vzdám Ivyiny ochrany. Byla jsem v pasti a Ivy to věděla.

13

Zaklepala jsem zvenku na okénko spolujezdce Francisova auta, abych upoutala Jenksovu pozornost. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se co nejtišeji, protože parkovištěm se rozléhal i šepot. Snímaly mě kamery, ale na pásky nikdo nekoukal, dokud si kdosi nepostěžoval, že se mu vloupali do vozu.

Jenks seskočil ze zpětného zrcátka, stiskl tlačítko a spustil okénko. „Jedenáct patnáct,“ řekl, když sklo sjelo dolů. „Myslíš, že změnili čas schůzky s Kalamackem?“

Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se přes auta na dveře výtahu. „Ne. Ale pokud kvůli němu přijdu pozdě, fakt se naštvu.“ Zatahala jsem za lem sukně. K mé nesmírné úlevě se předchozího dne objevil Jenksův přítel a přinesl mi šaty a šperky. Všechno oblečení viselo v úhledných řadách nebo bylo pěkně poskládané ve skříni. Bylo fajn vidět ho tam. Dlak odvedl při praní, sušení a skládání dobrou práci a já přemýšlela, kolik bych mu musela zaplatit, aby mi prádlo pral každý týden.

Najít oděv, který by byl zároveň konzervativní i provokativní, bylo těžší, než jsem si myslela. Nakonec jsem se rozhodla pro krátkou červenou sukni, obyčejné punčocháče a bílou blůzku, která se dala podle potřeby zapnout nebo rozepnout. Kruhy náušnic byly tentokrát příliš malé, než aby se na nich mohl Jenks usadit, na což si skřítek první půlhodinu neustále stěžoval. S vlasy vyčesanými nahoru a v červených lodičkách jsem vypadala velmi energicky. A pomohl i maskovací amulet. Znovu ze mě byla brunetka s velkým nosem silně vonící po levanduli. Francis mě okamžitě pozná, ale to jsem chtěla.

Nervózně jsem si vyškrabávala špínu zpod nehtů a v duchu si poznamenala, že si je budu muset znovu naleštit. Rudý lak zmizel, když jsem se proměnila v norka. „Vypadám dobře?“ zeptala jsem se Jenkse a začala si upravovat límeček.

„Jo, fajn.“

„Ani ses nepodíval,“ postěžovala jsem si, zrovna když cinkl výtah. „Možná je to on,“ řekla jsem. „Máš připravený lektvar?“

„Stačí, abych do lahvičky trochu šťouchl, a vylije se na něho.“ Jenks zavřel okénko a rychle se schoval. Ampulku s uspávacím lektvarem jsem zastrčila za sluneční clonu. Francise ale přesvědčím, že je to mnohem děsivější elixír. Chtěla jsem ho tak přimět, aby mi dovolil vyslechnout Kalamacka. Unést dospělého muže, i když je to takový ňouma, není právě snadné. Nemohla jsem ho prostě omráčit a strčit do kufru. A kdybych ho někde nechala, mohli by ho najít a chytit mě.

S Jenksem jsme byli na parkovišti už skoro hodinu a dělali jsme drobné úpravy na Francisově sporťáku. Během okamžiku zkratoval Jenks poplašný systém a vypáčil dveře na straně řidiče. A přestože jsem musela čekat venku, tašku jsem schovala pod sedadlo pasažéra ve voze.

Francisovo auto byl skutečný bourák: rudý sporťák s koženými sedadly. Měl duální ovládání klimatizace. Okna se dala zmatnět − vím to, protože jsem je vyzkoušela. Byl tu dokonce i zabudovaný mobil, ze kterého jsem vytáhla baterii a schovala ji do tašky. Poznávací značka ješitně hlásala: FRAJER. Ta odporná věc měla tolik vychytávek, že už by stačilo jen svolení letové kontroly a mohla se vznést. A pořád voněla novotou. S bodnutím závisti jsem přemýšlela, jestli to byl úplatek, nebo odměna za mlčení.

Světýlko nad výtahy zhaslo. Schovala jsem se za sloup a doufala, že je to Francis. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo přijít pozdě. Srdce se mi povědomě rozbušilo a po tváři se rozlil úsměv, když jsem poznala Francisovy rychlé kroky. Byl sám. Ozvalo se cinkání klíčků a překvapené: „He?“ když vůz nepípl na uvítanou a nevypnul alarm. V prstech mi mravenčilo očekáváním. Bude to legrace.

Dveře auta se s písknutím otevřely a já vyskočila zpoza sloupu. S Francisem jsme najednou otevřeli dveře na opačných stranách vozu, vklouzli dovnitř a zabouchli je.

„Co to, k čertu?“ vyjekl Francis a teprve v tu chvíli si uvědomil, že má společnost. Zamžoural na mě a odhodil si vlasy z očí. „Rachel!“ řekl a nemístné sebevědomí z něj přímo čišelo. „Jsi mrtvá.“

Sáhl po klice. Natáhla jsem se přes něj, chytila ho za zápěstí a ukázala na Jenkse. Skřítek se zazubil. Křídla mu nedočkavě vířila, když poplácal lahvičku s lektvarem. Francis zbledl. „A mám tě,“ zašeptala jsem, pustila ho a zamkla ze své strany vozu dveře.

„Co… co si myslíš, že děláš?“ koktal Francis. Pod naježeným strništěm byl celý bílý.

Usmála jsem se. „Půjdu za tebe na schůzku s Kalamackem. Právě ses dobrovolně přihlásil, že mě tam odvezeš.“

Ztuhl a ukázalo se, že přece jen má nějakou páteř. „Jdi se zvrátit,“ řekl s očima upřenýma na Jenkse a lektvar. „Jako kdyby sis někdy ušpinila ruce černou magií a vyrobila něco smrtícího. Zatýkám tě.“

Jenks vydal znechucený zvuk a naklonil ampulku. „Ještě ne, Jenksi!“ vykřikla jsem a vrhla se přes sedadlo. Skoro jsem Francisovi vlezla do klína, když jsem ho chytila pravou rukou okolo vyzáblého krčku a přirazila mu hlavu k opěrce. Popadl mě za paži, ale v těsném prostoru auta nic nezmohl. Jeho pot a polyesterová bunda se mi lepily na ruku a ta kombinace mi připadala horší než můj parfém. „Idiote!“ zasyčela jsem Francisovi do ucha a vzhlédla jsem k Jenksovi. „Víš, co to je? Ta věcička, která se ti kývá nad klínem? Chceš riskovat, že účinky budou nezvratné?“

Zrudl a zavrtěl hlavou a já se naklonila ještě blíž, i když mě řadicí páka tlačila do boku. „Nevyrobila bys nic smrtícího,“ vypískl tence.

Jenks si postěžoval: „No tak, Rache, dovol mi ho očarovat. Ukážu ti, jak řídit bez automatické převodovky.“

Prsty, které mi Francis zarýval do paže, zacukaly. Napjala jsem se a využila bolesti jako důvodu k tomu, abych ho ještě tvrději vmáčkla do sedadla. „Brouk!“ vyjekl Francis. „Jsi…“ Jeho slova ukončilo zachroptění, protože jsem trhla paží.

„Brouk?“ zakřičel Jenks popuzeně. „Ty upocený pytle masa. I moje pšouky voní líp než ty. Myslíš, že jsi lepší? Kdo jsi, že mi nadáváš do brouků? Rachel, dovol mi to udělat!“

„Ne,“ řekla jsem tiše a moje nechuť k Francisovi přerostla ve skutečný odpor. „Jsem si jistá, že se s Francisem dohodneme. Chci jen, aby mě zavezl k Trentovu sídlu a nechal mě jít na schůzku místo sebe. Francis se nedostane do potíží. Je přece oběť, ne?“ Ponuře jsem se na Jenkse usmála a přemýšlela, jestli se mi podaří zabránit mu, aby Francise po takové urážce polil. „A ty ho za to neočaruješ. Slyšíš, Jenksi? Nezabiješ osla, když s jeho pomocí zořeš pole. Možná ho budeš na jaře ještě potřebovat.“ Naklonila jsem se k Francisovi a vydechla mu do ucha: „Je to tak, kotě?“

Kývl, jak nejlépe to šlo, a já ho pomalu pustila. Oči upíral na Jenkse.

„Když mého společníka rozmáčkneš, lahvička se vylije,“ varovala jsem. „Pojedeš příliš rychle, lahvička se vylije. Upoutáš pozornost…“

„Celého tě poliju,“ přerušil mě Jenks a lehkou hravost v jeho hlase nahradil žhavý vztek. „Znovu mě naštveš a já tě tak začaruju, že se z toho nevzpamatuješ.“ Jeho smích zněl jako zákeřné zvonky. „Rozumíš, Francine?“

Francis přimhouřil oči. Zavrtěl se, upravil si límeček košile, vykasal si rukávy k loktům a ruce položil na volant. Děkovala jsem bohu, že Francis nechal doma havajskou košili a na schůzku s Trentem Kalamackem si vzal něco jiného.

S napjatým výrazem vrazil klíčky do zapalování a nastartoval. Rozeřvala se hudba a já vyskočila. Trucovitý způsob, jakým Francis stočil volant a zařadil, mi prozradil, že se ještě nevzdal. Rozhodl se hrát moji hru, dokud nenajde cestu ven. Nezajímalo mě to. Prostě jsem ho potřebovala dostat z města. Jakmile se mi to podaří, Francis si pěkně zdřímne.

„Tohle ti neprojde,“ prohlásil jako ve špatném filmu. Mávl parkovací průkazkou před automatickou bránou, a zatímco Don Henley řval z reproduktorů „Boys of Summer“, vyjeli jsme na denní světlo a zařadili se do provozu. Kdybych nebyla tak ztuhlá napětím, užívala bych si to.

„Myslíš, že bys na sebe mohla naplácat ještě víc parfému, Rachel?“ řekl Francis a tenká tvář se mu stáhla v úšklebku. „Nebo se snad snažíš zamaskovat smrad svého broučího mazlíčka?“

„Zavři mu hubu!“ vykřikl Jenks. „Nebo to udělám já.“

Ramena mi ztuhla. Bylo to tak hloupé. „Klidně na něj použij svoji magii, Jenksi,“ řekla jsem a ztlumila hudbu. „Ale hlavně ho nepolij.“

Jenks se zazubil a mávl rukou. Francise zasypal skřítkovský prášek, který on sám neviděl, já ale ano, protože se z mého úhlu jasně třpytil na slunci. Francis natáhl ruku a podrbal se za uchem.

„Za jak dlouho začne působit?“ zeptala jsem se Jenkse.

„Asi za dvacet minut.“

Jenks měl pravdu. Jakmile jsme opustili stíny budov a předměstí a zamířili na venkov, Francis si dal dvě a dvě dohromady. Nedokázal sedět klidně. Jeho poznámky byly stále jedovatější a jedovatější a drbal se čím dál víc a víc, až jsem vytáhla z tašky lepicí pásku a pohrozila mu, že mu zalepím pusu, pokud nesklapne. Na místech, kde se mu látka otírala o kůži, mu naskákaly rudé šrámy. Vytékala z nich čirá tekutina, takže vypadal, jako by se ošklivě požahal o jedovatý břečťan. Když jsme se dostali na venkov, škrábal se už tak, že jen těžko držel vůz na silnici. Upřeně jsem ho sledovala. Řazení se nezdálo složité.

„Ty brouku,“ zavrčel. „Tohle jsi mi provedl už v sobotu, že jo?“

„Očaruju ho!“ zaječel Jenks a z jeho tenoučkého hlasu mě rozbolely oči.

Už jsem toho měla tak akorát dost, proto jsem se otočila k Francisovi. „Dobrá, kotě, zastav.“

Francis zamrkal. „Co?“

Idiot, pomyslela jsem si. „Jak dlouho asi podle tebe dokážu bránit Jenksovi v tom, aby tě očaroval, když ho neustále urážíš? Zastav.“ Francis těkal nervózně očima mezi silnicí a mnou. Už dobrých osm kilometrů jsme nenarazili na jediné auto. „Řekla jsem, zastav!“ zařvala jsem. Zahnul na prašnou krajnici a pod koly zachrastil drobný štěrk. Vypnula jsem motor a vyškubla klíčky ze zapalování. S trhnutím jsme zastavili a já se uhodila hlavou o zpětné zrcátko. „Ven,“ řekla jsem a odemkla dveře.

„Cože? Tady?“ Francis je městský kluk. Myslel si, že ho nechám jít zpátky pěšky. Byla to svůdná představa, ale nemohla jsem riskovat, že někoho zastaví nebo se dostane k telefonu. S překvapivou dychtivostí vystoupil. Když se znovu začal drbat, pochopila jsem proč.

Otevřela jsem kufr a Francisův hubený obličej se vyprázdnil. „Tak to ne,“ řekl a zvedl vyzáblé paže. „Tam nevlezu.“

Promnula jsem si bouli na čele a čekala jsem. „Vlez do kufru, jinak tě proměním v norka a udělám si z tebe čepici.“ Sledovala jsem, jak o tom přemýšlí, a napadlo mě, jestli se dá na útěk. Skoro jsem si přála, aby se o to pokusil. Bylo by fajn srazit ho znovu k zemi. Už to byly dva dny, co jsem to udělala naposledy. Nějak už bych ho do kufru dostala.

„Utíkej,“ řekl Jenks a kroužil mu i s lahvičkou nad hlavou. „No tak. Zkus to, smraďochu.“

Francisovi poklesla ramena. „Ach, to by se ti tak líbilo, co, brouku?“ zavrčel, ale vlezl si do malinkého prostoru. Nebránil se, když jsem mu lepicí páskou spoutala vpředu ruce. Oba jsme věděli, že se za chvíli osvobodí. Ale jeho povýšený pohled zmizel, když jsem natáhla ruku a Jenks na ní s lahvičkou přistál.

„Řekla jsi, že to neuděláš,“ koktal. „Tvrdila jsi, že mě to promění v norka!“

„Lhala jsem. V obou případech.“

Francis po mně střelil vražedným pohledem. „Tohle ti nezapomenu,“ řekl a zatnul zuby, díky čemuž vypadal ještě směšněji. „Půjdu po tobě osobně.“

„V to doufám.“ Usmála jsem se a vylila mu obsah lahvičky na hlavu. „Dobrou noc.“

Otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale sotva ho voňavá tekutina zasáhla, ochabl mu obličej. Fascinovaně jsem přihlížela, jak v oblaku vůně bobkového listu a šeříku usíná. Spokojeně jsem zabouchla kufr a pogratulovala si.

Neklidně jsem usedla za volant a upravila si sedadlo a zrcátka. Ještě nikdy jsem neřídila auto bez automatické převodovky, ale když to zvládne Francis, určitě to zvládnu i já.

„Zařaď jedničku,“ řekl Jenks, posadil se na zpětné zrcátko a ukázal mi, jak na to. „Potom přidej plyn a pomalu pouštěj spojku.“

Opatrně jsem pohnula řadicí pákou dozadu a nastartovala.

„No?“ řekl Jenks. „Čekáme…“

Sešlápla jsem plyn a uvolnila spojku. Auto poskočilo dozadu a nabouralo do stromu. Zpanikařila jsem, sundala nohy z pedálů a auto zůstalo nehybně stát. Vytřeštěně jsem zírala na Jenkse a ten se rozesmál. „Zařadila jsi zpátečku, čarodějko,“ řekl a vylétl z okna.

Ve zpětném zrcátku jsem sledovala, jak bzučí dozadu, aby zkontroloval napáchanou škodu. „Jak to vypadá?“ zeptala jsem se, když se vrátil.

„Je to dobré,“ řekl a mě zalila úleva. „Za pár měsíců nepoznáš, že ho někdo naboural,“ dodal. „Auto ale bude potřebovat opravit. Rozbila jsi zadní světla.“

„Ach,“ řekla jsem, když jsem pochopila, že mluvil o stromu, ne o autu. Celá roztřesená jsem přesunula řadicí páku vší silou dopředu, dvakrát ji zkontrolovala a znovu nastartovala. Zhluboka jsem se nadechla a vyjela.