Mrtvá čarodějka přichází: kapitola 14,15

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 19. 6. 2011 v kategorii Mrtvá čarodějka přichází - Kim Harrison, přečteno: 598×

14

Ukázalo se, že Jenks je docela dobrý instruktor. Nadšeně na mě pokřikoval rady okýnkem, dokud jsem se nenaučila rozjíždět. Moje nově nalezená sebejistota se ale vypařila, když jsem zahnula na Kalamackovu příjezdovou cestu a zpomalila před strážním domkem. Byl nízký a impozantní jako malé vězení. Vkusně vysázené rostliny a nízké zídky skrývaly bezpečnostní systém, který řidičům bránil domek prostě objet.

„A jak se chceš dostat přes tohle?“ zeptal se Jenks, když se schoval za sluneční clonou.

„Bez problémů,“ řekla jsem a mysl mi vířila, když jsem si vzpomněla na Francise v kufru. Na hlídače jsem se ale zářivě usmála a zastavila před bílou závorou na silnici. Talisman vedle strážcových hodinek zůstal pěkně zelený. Detekoval čáry a byl mnohem levnější než brýle s dřevěnými obroučkami. Dala jsem si dobrý pozor, abych na maskovací amulet použila méně magie, než kolik je jí ve většině zkrášlovacích talismanů. Dokud zůstane talisman zelený, bude prostě přesvědčený, že používám standardní líčící čáry, ne ty maskovací.

„Jsem Francine,“ řekla jsem. Promluvila jsem tenkým hláskem a tupě se zakřenila, jako bych celou noc šňupala síru. „Mám domluvenou schůzku s panem Kalamackem?“ Snažila jsem se působit hloupoučce, a tak jsem si na prst natáčela loknu vlasů. Byla jsem sice bruneta, ale mělo by to fungovat. „Jedu pozdě?“ zeptala jsem se a vytáhla prst z uzlu, který jsem si na pramínku náhodou udělala. „Nemyslela jsem, že mi to bude trvat tak dlouho. Bydlí daleko za městem!“

Na strážce u brány to nijak nezapůsobilo. Možná jsem ztrácela dovednosti. Možná jsem si měla rozepnout další knoflík na blůzce. Možná je na chlapy. Pohlédl do papírů, pak na mě.

„Jsem z IBA,“ řekla jsem a vložila do hlasu něco mezi trucovitostí a rozmazleným podrážděním. „Chcete vidět průkaz?“ Začala jsem se přehrabovat v tašce a hledat neexistující průkazku.

„Vaše jméno není na seznamu, madam,“ prohlásil strážce s kamennou tváří.

Opřela jsem se a zafuněla. „Neříkejte, že mě ten chlap na centrále znovu nahlásil jako Francise! K čertu s ním!“ zaječela jsem a zabušila pěstí do volantu. „To dělá už od chvíle, kdy jsem s ním odmítla jít na rande. Teda fakt. Neměl ani auto! Chtěl mě vzít do kina autobusem. No faaaakt,“ protáhla jsem. „Dokážete si mě představit v autobuse?

„Okamžik, madam.“ Zvedl telefon a promluvil do něj. Čekala jsem, přihlouple se usmívala a modlila se. Strážce bezděčně pokýval hlavou na souhlas. Jeho tvář zůstávala vážná a prázdná, když se vrátil.

„Nahoru po cestě,“ řekl a já se ze všech sil snažila udržet klidný dech. „Třetí budova napravo. Auto můžete nechat na parkovišti pro návštěvníky přímo před hlavními schody.“

„Děkuji,“ zazpívala jsem vesele a sešlápla plyn, jakmile zvedl závoru. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala, jak se vrací zpátky dovnitř. „To bylo snadné,“ zamumlala jsem.

„Dostat se ven bude možná těžší,“ opáčil Jenks suše.

Cesta k domu byla dlouhá skoro pět kilometrů a vedla strašidelným lesem. Celá jsem zkrotla, jak se silnice vinula mezi vysokými, tichými stromy. Navzdory tomu, že les působil starobyle, jsem se nemohla zbavit dojmu, že tu všechno bylo pečlivě naplánováno, a to včetně překvapení, jakými byl třeba vodopád, na který jsem narazila za zatáčkou. Trochu mě to zklamalo. Uměle vysázený les postupně řídnul, až přešel v kopcovité pastviny. K mé cestě se připojila druhá, rušná silnice. Očividně jsem přijela zadem. Sledovala jsem provoz a zabočila na cestu, která podle označníku vedla k parkovišti pro návštěvníky. Před sebou jsem spatřila Kalamackovo sídlo.

Budova připomínala obrovskou pevnost a byla postavena v podivné směsici moderní užitkovosti a tradiční elegance, takže se tu daly najít prosklené dveře stejně jako kamennými anděly zdobené okapy. Šedý kámen zjemňovaly staré stromy a zářivě barevné záhony. K hlavní třípodlažní budově patřilo několik nižších stavení. Auto jsem zaparkovala na místě vyhrazeném pro návštěvy. Ve srovnání se žihadlem vedle mě vypadal Francisův vůz jako hračka z krabice s cereáliemi.

Schovala jsem svazek Francisových klíčů do tašky a zadívala se na zahradníka, který pečoval o keře okolo parkoviště. „Pořád se chceš rozdělit?“ vydechla jsem, když jsem se upravovala ve zpětném zrcátku a opatrně rozvazovala uzel, který jsem si udělala na vlasech. „Nelíbí se mi, co se stalo u hlavní brány.“

Jenks slétl dolů na řadicí páku, založil si ruce v bok a zaujal pózu Petra Pana. „Podobný výslech obvykle trvá čtyřicet minut, že?“ řekl. „Budu hotový do dvaceti. Pokud tu nebudu, až se vrátíš, počkej na mě asi kilometr od strážního domku. Dohoním tě.“

„Dobře,“ řekla jsem a stáhla provázek na tašce. Zahradník měl na nohou obyčejné boty, ne gumáky, a byly čisté. „Buď opatrný,“ řekla jsem a kývla na muže. „Něco tu smrdí.“

Jenks se zachechtal. „V den, kdy se nedokážu vyhnout zahradníkovi, se ze mě stane pekař.“

„No, popřej mi štěstí.“ Pootevřela jsem okno, aby Jenks mohl ven, a vystoupila. Podpatky mi hlasitě cvakaly, když jsem šla zkontrolovat zadní část Francisova vozu. Jedno ze světel bylo rozbité, přesně jak Jenks říkal. A nárazník ošklivě promáčklý. S provinilým pocitem jsem se odvrátila. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a vyšla nahoru po schodech k dvoukřídlým dveřím.

Když jsem se přiblížila, vystoupil ze skrytého výklenku muž a já se s překvapeným trhnutím zastavila. Byl tak vysoký, že jsem se musela podívat dvakrát, abych ho viděla celého. A hubený. Připomínal mi jednoho z hladovějících uprchlíků, kteří po Zvratu emigrovali z Evropy. Byl naškrobený, pedantský a upjatý. Měl zahnutý nos a lehce zvrásněný obličej stažený v neustále podmračeném výrazu. Uhlově černé vlasy mu na spáncích šedivěly. Nenápadné šedé kalhoty a bílou košili měl šité na míru a já si upravila límeček blůzky. „Slečna Francine Percyová?“ řekl. Jeho úsměv byl prázdný a hlas lehce uštěpačný.

„Ano, ahojky,“ řekla jsem a schválně jsem mu jen chabě stiskla ruku. Téměř jsem viděla, jak ztuhl odporem. „V poledne jsem měla mít schůzku s panem Kalamackem.“

„Jsem jeho poradce pro styk s veřejností, Jonathan,“ řekl muž. Dával si dobrý pozor na výslovnost, ale jinak neměl žádný přízvuk. „Mohla byste mě doprovodit? Pan Kalamack se s vámi setká v zadní kanceláři.“ Mrkl, protože mu začaly slzet oči. Asi za to mohl můj parfém. Možná jsem to přehnala, ale nemínila jsem riskovat, že vyprovokuji Ivy.

Jonathan mi podržel dveře a pobídl mě, ať vejdu první. Poslechla jsem a překvapilo mě, že budova je světlejší uvnitř než venku. Očekávala jsem soukromé sídlo, ale zmýlila jsem se. Vstupní hala připomínala sídlo bohaté obchodní společnosti, protože všude byly sklo a mramor. Bílé sloupy podpíraly vysokánský strop. Pod dvěma schodišti, která vedla do prvního a druhého patra, se táhl působivý mahagonový stůl. Dovnitř proudilo světlo. Buďto ho Trent sváděl ze střechy, anebo platil jmění za žárovky vydávající přirozené světlo. Měkký skvrnitý zelený koberec tlumil ozvěnu. Okolo tiše hučely hovory a davy lidí mířily za prací.

„Tudy, slečno Percyová,“ řekl můj doprovod tiše.

Odtrhla jsem oči od květináčů s citrusovníky o velikosti člověka a následovala Jonathana, který odměřeným krokem minul recepci a vydal se k bludišti chodeb. Čím hlouběji jsme mířili, tím nižší tu byly stropy, tlumenější osvětlení a příjemnější barvy a textury. Skoro jsem si nevšimla, že se odněkud začal ozývat chlácholivý zvuk zurčící vody. Od chvíle, kdy jsme opustili vstupní halu, jsme nikoho nepotkali a já cítila, jak mě přepadá neklid.

Očividně jsme opustili veřejné prostory a mířili do soukromých. Přemýšlela jsem, co se děje. Otřásal mnou adrenalin, když se Jonathan zastavil a dotkl se špičkou prstu ucha.

„Promiňte,“ zamumlal a ustoupil o několik metrů. Když zvedl ruku k uchu, všimla jsem si, že má v hodinkách na zápěstí mikrofon. Odvrátil se ode mě, abych mu nemohla odezírat ze rtů, a já se vyplašeně pokusila zachytit, o čem mluví.

„Ano, Sa’hane,“ zašeptal uctivě.

Čekala jsem a zadržovala dech, abych lépe slyšela.

„Se mnou,“ řekl. „Informovali mě, že jste projevil zájem, proto jsem si dovolil doprovodit ji na zadní terasu.“ Jonathan neklidně přešlápl. Střelil po mně nedůvěřivým pohledem. „Ona?“

Nebyla jsem si jistá, jestli to vzít jako kompliment, nebo urážku, proto jsem předstírala, že si upravuji punčochy, a vytáhla jsem si z drdolu další loknu a nechala ji viset vedle náušnice. Napadlo mě, jestli někdo neprohlédl kufr auta. Rozbušilo se mi srdce, když jsem si uvědomila, jak rychle by se mohla celá věc obrátit proti mně.

Vytřeštil oči. „Sa’hane,“ řekl naléhavě, „přijměte moji omluvu. Strážce říkal…“ Odmlčel se a já viděla, jak ho očividná výtka přiměla ztuhnout. „Ano, Sa’hane,“ řekl a sklopil hlavu v bezděčném projevu úcty. „Vaše přední pracovna.“

Jonathan se vzchopil a obrátil se ke mně. Zářivě jsem se na něj usmála. Modré oči měl prázdné a hleděl na mě, jako bych byla něco, co štěně zanechalo na novém koberci. „Vrátíme se. Tudy, prosím,“ řekl mdle a ukázal.

Cítila jsem se spíše jako vězeň než host, když jsem se řídila Jonathanovými pokyny a zamířila zpět do přední části domu. Šla jsem první. On se mi držel v patách. Vůbec se mi to nelíbilo. Nepomáhalo, že jsem se vedle něj cítila malá a moje kroky byly jediné, které jsem slyšela. Měkké barvy a textury postupně přešly zpět v jednolité stěny a spěšnou účelnost.

Jonathan se držel přesně tři kroky za mnou, když mě směroval do úzké chodby, která vybíhala ze vstupní haly. Po obou stranách se nacházely dveře s mrazovým sklem. Většina byla otevřená a uvnitř pracovali lidé, ale Jonathan ukázal na kancelář na konci. Její dveře byly ze dřeva a mně se zdálo, jako by zaváhal, než se okolo mě natáhl a otevřel je. „Kdybyste mohla počkat uvnitř,“ řekl a v ostrém hlase mu zazněla hrozba. „Pan Kalamack brzy přijde. Já budu u stolu sekretářky, kdybyste něco potřebovala.“

Ukázal na viditelně prázdný stůl ve výklenku. Vzpomněla jsem si na slečnu Yolin Batesovou, kterou našli mrtvou a studenou v cele IBA před třemi dny. Přinutila jsem se usmát. „Děkuji, Jone,“ řekla jsem vesele. „Jste zlatíčko.“

„Jmenuji se Jonathan.“ Pevně za mnou zavřel dveře, zámek ale necvakl.

Obrátila jsem se a rozhlédla se po Kalamackově pracovně. Vypadala docela normálně − v odporně bohatém slova smyslu. Do stěny vedle pracovního stolu byla zabudována řada přístrojů s tolika tlačítky a páčkami, že by zahanbila nahrávací studio. V protější stěně se nacházelo obrovské okno, kterým dovnitř proudilo slunce a ozařovalo měkký koberec. Věděla jsem, že jsem hluboko uvnitř budovy a okno ani sluneční paprsky tak nemohou být přirozené, přesto vypadaly tak dobře, že jsem si je musela prohlédnout zblízka.

Tašku jsem odložila na zem vedle křesla naproti stolu a přistoupila k „oknu“. S rukama v bok jsem sledovala, jak se dva ročci přetahují o padavčata. Pozvedla jsem obočí. Inženýři neodvedli nejlepší práci. Bylo poledne a slunce nebylo dost nízko na to, aby vrhalo tak dlouhé stíny.

Jejich chyba mě uspokojila, a tak jsem obrátila pozornost k volně stojícímu akváriu u stěny za stolem. Pokojně tu spolu žili hvězdice, sapínci modrozelení, bodloci žlutí, a dokonce i mořští koníci a zdálo se, jako by ani netušili, že oceán je víc než osm set kilometrů daleko. Vzpomněla jsem si na pana Rybu, který si spokojeně plaval v malé skleněné misce. Zamračila jsem se. Nežárlila jsem, ale zlobilo mě, že štěstí je tak vrtkavé.

Na Trentově stole jsem našla obvyklé věci, a to včetně malé fontánky z černého kamene, ve které bublala voda. Spořič obrazovky tvořila běžící čísla dvacet, pět a jedna. Dost tajemná zpráva. V rohu u stropu byla umístěna kamera a její rudé světýlko blikalo. Měli mě pod dohledem.

V myšlenkách jsem se vrátila zpátky k Jonathanově rozhovoru s tajemným Sa’hanem. Očividně prokoukli moji historku o Francine. Ale kdyby mě chtěli nechat zatknout, už by to udělali. Zdálo se, že ode mě pan Kalamack něco chce. Mlčení? To brzy zjistím.

Zakřenila jsem se, zamávala na kameru a usadila se za Trentovým stolem. Dokázala jsem si představit, jaký poplach jsem asi vyvolala, když jsem se v něm začala bezostyšně hrabat. Ze všeho nejdřív jsem se zaměřila na diář, který ležel lákavě otevřený přímo přede mnou. Schůzka s Francisem byla přeškrtnutá a vedle jména někdo tužkou připsal otazník. Škubla jsem sebou a nalistovala den, kdy Trentovu sekretářku načapali se sírou. V kalendáři nestálo nic zvláštního. Upoutala mě fráze „Huntington až Urlich“. Pašuje snad lidi ze země? Hurá.

V horní zásuvce jsem nenašla nic divného: tužky, pera, lepící papírky a kus šedého čediče. Přemýšlela jsem, proč ho tu Trent má. V bočních zásuvkách měl barevně označené složky týkající se obchodů. Zatímco jsem čekala, až mě někdo zastaví, přečetla jsem si, že pekanové háje utrpěly letošními pozdními mrazy, ale úroda jahod na pobřeží ztráty pokryla. Přibouchla jsem zásuvku a překvapilo mě, že se ještě pořád nikdo neobjevil. Možná byli zvědaví na to, co vlastně hledám. Já teda určitě byla.

Trent měl slabost pro bonbóny z javorového sirupu a whisky z doby před Zvratem, což jsem uhádla podle zásoby, kterou jsem našla ve spodním šuplíku. Byla jsem v pokušení skoro čtyřicet let starou láhev otevřít a ochutnat ji, ale dospěla jsem k názoru, že to by v okamžení přilákalo mé hlídače, i když doposud na nic nezareagovali.

Následující zásuvka byla plná úhledně urovnaných disků. Bingo! pomyslela jsem si a vysunula ji úplně.

„Alzheimer,“ zašeptala jsem a přejela prsty přes ručně psaný štítek. „Cystická fibróza, rakovina, rakovina…“ Našla jsem osm disků označených „rakovina“. Deprese, cukrovka. Hledala jsem dál, dokud jsem nenašla disk s nápisem „Huntington“. Pohledem jsem zalétla k diáři a zavřela jsem zásuvku. Ahaaaaa…

Pohodlně jsem se usadila v Trentově polstrované židli a diář jsem si položila na klín. Začala jsem u ledna a pomalu listovala. Každý pátý den odesílali zásilku. Zrychlil se mi dech. Huntington každý měsíc ve stejný den. Listovala jsem tam a zpátky. Zásilky odcházely měsíc co měsíc ve stejný den jen několik dní po sobě. Pomalu jsem se nadechla a pohlédla na zásuvku s disky. Byla jsem si jistá, že jsem něco objevila, proto jsem jeden z disků vložila do počítače a zahýbala myší. Zatraceně. Byl chráněný heslem.

Cvakla klika. Vyskočila jsem na nohy, stiskla tlačítko a vysunula disk z počítače.

„Dobré odpoledne, slečno Morganová.“

Byl to sám Trent Kalamack a já se snažila nečervenat, když jsem schovávala malý disk do kapsy. „Promiňte?“ řekla jsem a znovu se hloupě zazubila. Ví, kdo jsem. Velké překvapení.

Trent si upravil knoflík na šedém plátěném saku a zavřel za sebou dveře. Po čistě oholené tváři se mu rozlil odzbrojující úsměv, takže najednou vypadal stejně starý jako já.

Vlasy měl průsvitně bílé jako některé děti a byl příjemně opálený, takže se zdálo, že není těžké vylákat ho ven k bazénu. Působil příliš příjemně, než aby byl tak bohatý, jak se říkalo. Není fér, že někteří lidé mají obojí, peníze i vzhled.

„Dáváte přednost Francine Percyové?“ řekl Trent a prohlédl si mě přes brýle s kovovou obroučkou.

Zastrčila jsem si za ucho neposlušnou loknu a snažila tvářit nenuceně. „Vlastně ne,“ přiznala jsem. Určitě musím mít v rukávu ještě pár trumfů, jinak by se se mnou neobtěžoval.

Trent obešel stůl, působil přitom nesmírně zaměstnaně, čímž mě donutil ustoupit na opačnou stranu. Přidržel si tmavě modrou kravatu a sedl si. Vzhlédl ke mně a zatvářil se velmi šarmantně a překvapeně, když zjistil, že pořád stojím. „Prosím, posaďte se,“ řekl a odhalil v úsměvu malé, rovné zuby. Dálkovým ovladačem zamířil na kameru. Jakmile červené světýlko zhaslo, opět ovladač odložil.

Zůstala jsem stát. Nedůvěřovala jsem jeho lhostejnému přijetí. Hlavou mi zněly poplašné zvony a žaludek se mi stáhl. Časopis Fortune umístil jeho fotku loni na obálku a prohlásil ho nejvíce žádoucím svobodným mládencem. Fotka ho ukazovala od kolen nahoru a opíral se na ní nedbale o dveře, na nichž bylo zlatým písmem vyvedeno jméno jeho společnosti. V úsměvu se mu podmanivě mísila sebejistota a tajemství. Některé ženy podobný úsměv přitahuje. Já naopak zbystřím. Nyní se usmíval stejně, loket si opíral o stůl a bradu měl podepřenou rukou.

Dívala jsem se, jak se mu krátké prameny vlní okolo uší, a napadlo mě, že dokonale upravené vlasy musí být neuvěřitelně jemné, když je dokáže zčeřit i vánek z klimatizace.

Trent stiskl rty, když si všiml, že upřeně hledím na jeho vlasy, pak se ale znovu usmál. „Dovolte, abych se omluvil za omyl u brány a za tu věc s Jonem,“ řekl. „Nečekal jsem vás ještě přinejmenším týden.“

Posadila jsem se, protože se mi podlomila kolena. On mě očekával? „Nechápu, o čem mluvíte,“ řekla jsem odvážně a ulevilo se mi, když mi neselhal hlas.

Ledabyle se natáhl pro tužku, když jsem ale pohnula nohama, střelil po mně pohledem. Připadalo mi, že je napjatější než já. Pečlivě vygumoval otazník vedle Francisova jména a dopsal k němu mé. Poté tužku odložil a přejel si rukou po vlasech, aby je uhladil.

„Jsem zaměstnaný muž, slečno Morganová,“ řekl a hlas mu příjemně klesal a stoupal. „Zjistil jsem, že je pro mě efektivnější přetahovat zaměstnance jiných společností než začínat s nováčky od nuly. A i když bych nerad tvrdil, že se snažím konkurovat IBA, musím říct, že její výcvikové metody a dovednosti jejích pracovníků odpovídají mým potřebám. Abych byl upřímný, bylo by mi milejší, kdybych věděl, že jste byla dost chytrá na to, abyste přežila útoky IBA, než vás přijmu. Ale fakt, že jste pronikla do mého domu, bude možná stačit.“

Zkřížila jsem nohy a povytáhla obočí. „Nabízíte mi práci, pane Kalamacku? Chcete, abych se stala vaší novou sekretářkou? Psala vám dopisy? Vařila kávu?“

„Bože, ne,“ řekl a zcela ignoroval moji uštěpačnost. „Jste příliš cítit magií, abyste mohla zastávat místo sekretářky, i když se pach snažíte zakrýt, hm, parfémem.“

Začervenala jsem se, ale byla jsem odhodlána neucuknout před jeho tázavým pohledem.

„Ne,“ pokračoval Trent věcně. „Jste příliš zajímavá na to, aby se z vás stala sekretářka, dokonce i jedna z mých. Nejenže jste dala výpověď u IBA, ale provokujete je. Šla jste nakupovat. Vloupala jste se do archivu a zničila svoji složku. Omráčila jejich agenta a zamkla ho ve voze,“ prohlásil s pečlivě kultivovaným smíchem. „To se mi líbí. Ale ještě zajímavější je vaše snaha zlepšit vlastní schopnosti. Musím vám poblahopřát k touze rozšířit si obzory a ovládnout nové dovednosti. Ochota vyzkoušet možnosti, kterým se ostatní vyhýbají, je něco, co se snažím vštípit všem zaměstnancům. I když musím říct, že číst onu knihu v autobuse ukazuje jistý nedostatek… soudnosti.“ Očima mu probleskl temný humor. „Pokud se ovšem o upíry nezajímáte ze světštějších důvodů, slečno Morganová.“

Sevřel se mi žaludek a já přemýšlela, jestli mám u sebe dost talismanů na to, abych si probojovala cestu ven. Odkud to Trent všechno ví, když mě pod dohledem nedokázala udržet ani IBA? Přinutila jsem se zachovat klid, přestože jsem si uvědomovala, že jsem až po krk ve skřítkovském prášku. Co mě to jen napadlo, nakráčet sem? Jeho sekretářka zemřela. Obchoduje se sírou a nezáleží na tom, že štědře přispívá na charitu nebo že hraje golf s manželem starostky. Byl příliš chytrý na to, aby se spokojil s třetinou průmyslové výroby v Cincinnati. Jeho skryté zájmy leží v podsvětí a já si byla jistá, že chce, aby to tak zůstalo i v budoucnu.

Trent se naklonil se soustředěným výrazem blíž a já poznala, že plané tlachání skončilo. „Otázkou je, slečno Morganová,“ řekl tiše, „co chcete vy ode mě?“

Mlčela jsem, protože mě opustilo sebevědomí.

Ukázal na svůj stůl. „Co jste hledala?“

„Žvýkačku?“ řekla jsem a on si povzdychl.

„Měli bychom si ušetřit spoustu času a být jeden k druhému upřímní.“ Sundal si brýle a odložil je stranou. „Alespoň do jisté míry. Povězte mi, proč jste riskovala život, abyste mě navštívila. Máte mé slovo, že záznamy vašeho dnešního konání budou… ztraceny. Prostě chci vědět, o co vám jde. Čím jsem upoutal váš zájem?“

„Necháte mě odejít?“ řekla jsem a on se opřel a kývl. Jeho oči byly zelené, podobný odstín jsem ale ještě nikdy neviděla. Nebyla v nich ani známka modré. Dokonce ani trošička.

„Každý něco chce, slečno Morganová,“ řekl. Vyslovoval precizně, jeho slova přesto splývala jako řeka. „Co chcete vy?“

Srdce se mi rozbušilo nad příslibem svobody. Zadívala jsem se stejným směrem jako on, na své ruce a hlínu pod nehty. „Vás,“ řekla jsem a zaťala ruce v pěst, abych skryla prsty. „Chci najít důkaz o tom, že jste zavraždil svoji sekretářku. Že obchodujete se sírou.“

„Ach…“ řekl a břitce si povzdychl. „Chcete svobodu. Měl jsem to uhádnout. Vy, slečno Morganová, jste složitější osoba, než jsem očekával.“ Kývl a hedvábím podšitý oblek mu přitom zašustil. „Kdybyste mě vydala IBA, určitě byste si zajistila nezávislost. Ale určitě pochopíte, že vám to nedovolím.“ Napřímil se a vrátil se k obchodu. „Mohu vám nabídnout něco, co je skoro stejně dobré jako svoboda. Možná lepší. Mohu vás vyplatit ze smlouvy s IBA. Dám vám půjčku, pokud tomu tak chcete říkat. Přijmete zaměstnání u mě a odpracujete si ji. Mohu vám sehnat slušné sídlo, možná dokonce i malý personál.“

Cítila jsem, jak blednu a vzápětí rudnu. Chce si mě koupit. Nevšiml si mého narůstajícího vzteku, vyňal ze schránky složku a otevřel ji. Z vnitřní kapsy vytáhl brýle s dřevěnou obroučkou a posadil si je na malý nos. Ušklíbla jsem se, když se na mě podíval a prohlédl můj převlek. Vydal tichý zvuk, pak sklonil hlavu nad složkou, aby se podíval, co v ní stojí. „Máte ráda pláž?“ zeptal se lehce a já přemýšlela, proč předstírá, že potřebuje brýle na čtení. „Už dlouho plánuji rozšířit jednu makadámiovou plantáž. Leží v Jižním moři. Mohla byste si dokonce vybrat barvu hlavního sídla.“

„Jděte se zvrátit, Trente,“ řekla jsem. Pohlédl na mě přes obroučku brýlí a tvářil se zdánlivě překvapeně. Vypadal přitom šarmantně, ale já podobné myšlenky zapudila. „Kdybych chtěla zůstat na vodítku, nedala bych výpověď. Na těch ostrovech se pěstuje síra. A tak blízko u moře můžu být klidně člověk. Na takovém místě bych nedokázala uvařit ani elixír lásky.“

„Slunce,“ přemlouval mě a schoval brýle. „Teplý písek. Volná pracovní doba.“ Zavřel složku a položil na ni ruku. „Můžete s sebou vzít i svoji novou přítelkyni. Ivy, že? Upírka z rodu Tamwoodů. Dobrý úlovek.“ Přes rty mu přelétl zahořklý úsměv.

Rozpálil mě vztek. Myslel si, že si mě může koupit. Problém byl, že jsem skutečně byla v pokušení, a to mě rozlítilo ještě víc. Škaredila jsem se na něj a ruce v klíně zatínala v pěst.

„Buďte upřímná,“ řekl Trent a dlouhými prsty s úchvatnou hbitostí protáčel tužku. „Jste vynalézavá a šikovná, ale nikdo nedokáže unikat IBA bez pomoci věčně.“

„Znám lepší způsob,“ řekla jsem a musela bojovat sama se sebou, abych zůstala sedět. Dokud mě nepropustí, nemám kam jít. „Dostanu vás na pranýř. Dokážu, že jste zapletený do vraždy své sekretářky a že obchodujete se sírou. Vzdala jsem se zaměstnání, pane Kalamacku, ne zásad.“

Zelenýma očima mu problesklo podráždění, ale jeho tvář zůstávala klidná, když s ostrým klepnutím vrátil tužku zpátky do kelímku. „Můžete věřit, dodržím slovo. Vždy plním své slovo, sliby i výhrůžky.“ Zdálo se mi, jako by se jeho slova kupila na podlaze, a já cítila bláznivé nutkání zvednout nohy z koberce. „Obchodník musí,“ zdůraznil, „jinak nezůstane v branži dlouho.“

Polkla jsem a přemýšlela, co, k čertu, vlastně je. Měl ladnost, hlas, rychlost a sebevědomí upíra. A i když jsem ho nesnášela, nedokázala jsem popřít, že je atraktivní, a jeho přitažlivost ještě zvyšovala síla osobnosti, ne škádlení nebo sexuální narážky. Ale nebyl živý upír. Na povrchu se zdál vřelý a příjemný, držel si ale ostatní od těla, což většina upírů nedělá. Odmítal si pustit lidi k tělu, takže je nemohl svést dotykem. Ne, není upír, ale možná… lidský prostředník?

Pozvedla jsem obočí. Trent zamrkal, protože poznal, že mě něco napadlo, netušil ale co. „Ano, slečno Morganová?“ zamumlal a poprvé vypadal znepokojeně.

Srdce mi bušilo. „Už zase vám vstávají vlasy,“ řekla jsem ve snaze popíchnout ho. Pootevřel ústa a zdálo se, že neví, co říct.

Vyskočila jsem, protože se otevřely dveře a dovnitř vešel Jonathan. Vypadal ztuhle a rozzlobeně jako ochránce, kterému svěřenec spoutal ruce. V rukou držel skleněnou kouli o velikosti hlavy. Uvnitř byl zavřený Jenks. Stála jsem tam a vyděšeně si tiskla tašku k břichu.

„Jone,“ řekl Trent, vstal a uhladil si vlasy. „Děkuji ti. Mohl bys prosím vyprovodit slečnu Morganovou a jejího společníka ven?“

Jenks tak zuřil, že jeho křídla připomínala černou šmouhu. Viděla jsem, že se snaží něco říct, ale neslyšela jsem ho. Jeho gesta se však nedala špatně vyložit.

„Můj disk, slečno Morganová?“

Bleskurychle jsem se otočila a zalapala po dechu, když jsem zjistila, že Trent obešel stůl a zastavil se přímo za mnou. Neslyšela jsem ho. „Váš co?“ vykoktala jsem.

Natáhl pravou ruku. Byla hladká a bez mozolů, ale vyzařovala napjatou sílu. Prsteník mu zdobil zlatý kroužek. Nemohla jsem si nevšimnout, že je jen o několik centimetrů vyšší než já. „Můj disk?“ pobídl a já polkla.

Ztuhla jsem a obrnila se, pak jsem sáhla dvěma prsty do kapsy a podala mu ho. Něco se přes něj přelilo. Bylo to jemné jako odstín modré a nerozlišitelné jako jediná sněhová vločka mezi tisíci, ale jasně jsem to viděla. V tu chvíli jsem pochopila, že Trent se nebojí síry. Šlo mu o něco na tom disku.

Vzpomněla jsem si na úhledně srovnané disky a jen s neuvěřitelným přemáháním se mi dařilo hledět mu dál do očí a nestřelit podezíravým pohledem po zásuvce. Bože, pomoz mi. Ten chlap neobchoduje jen se sírou, nýbrž i s biodrogami. Zatraceně, on je biodrogový lord. Srdce se mi rozbušilo a vyschlo mi v ústech. Za kupčení se sírou vás zavřou. Za obchod s biodrogami vás probodnou kůlem, spálí a rozpráší. A on chtěl, abych pro něj pracovala.

„Projevila jste nečekanou prozíravost, slečno Morganová,“ řekl Trent a přerušil tak moje pádící myšlenky. „Dokud budete pod ochranou Tamwoodové, upírští zabijáci se vás nedotknou. Klan skřítků vás chrání před vílami a dlaci zase nevstoupí na svěcenou půdu kostela. Jak nádherně prosté. Dejte mi vědět, až změníte názor a rozhodnete se pro mě pracovat. U mě by se vám dostalo zadostiučinění − a uznání. Což se o IBA říct nedá.“

Ztuhly mi rysy a já se soustředila, aby se mi netřásl hlas. Nic jsem nenaplánovala. Se vším přišla Ivy a já si nebyla jistá, o co jí jde. „Se vší úctou, pane Kalamacku, jděte se zvrátit.“

Jonathan ztuhl, ale Trent prostě kývl a vrátil se za stůl.

Na rameni mi přistála těžká ruka. Instinktivně jsem ji popadla, přidřepla a mrštila tím, kdo mě chytil, přes rameno na podlahu. Jonathan přistál s překvapeným zabručením na zemi. Než jsem si uvědomila, co dělám, klekla jsem mu na krk. Má reakce mě vylekala, proto jsem rychle vstala a ucouvla. Trent zrovna vracel disk do zásuvky a jen bezstarostně vzhlédl.

Když Jonathan zaduněl o podlahu, vtrhli do místnosti další tři lidé. Dva se zaměřili na mě, třetí se postavil před Trenta.

„Nechte ji jít,“ řekl Trent. „Byla to Jonova vina.“ Trochu zklamaně si povzdychl. „Jone,“ dodal unaveně, „není husička, za kterou se vydává.“

Vysoký muž se plynule zvedl na nohy. Upravil si košili a uhladil si vlasy. Nenávistně se na mě zadíval. Nejenže jsem s ním před zaměstnavatelem vymetla podlahu, ale ten ho ještě přede mnou pokáral. Rozzlobeně a uraženě sebral Jenkse a pokynul mi ke dveřím.

Vyšla jsem ven na slunce. Odmítnutá nabídka mě vyděsila víc než odchod z IBA.

15

Bušila jsem do těsta na pizzu a vybíjela si podráždění z úžasného odpoledne na bezmocných kvasnicích a mouce. Od Ivyina stolu se ozvalo praskání tuhého papíru. Prudce jsem se otočila a pohlédla na ni. Se skloněnou hlavou a svraštěným obočím hleděla do mapy. Jen hlupák by si nevšiml, že se její reakce se západem slunce zrychlily. Opět se pohybovala znepokojivě ladně, ale tvářila se podrážděně, ne zamilovaně. Přesto jsem si dávala pozor na každý její pohyb.

Ivy má skutečný úkol, pomyslela jsem si kysele, zatímco jsem stála u ostrůvku a připravovala pizzu. Ivy má skutečný život, Ivy se nesnaží dokázat, že nejprominentnější a nejmilovanější občan města je biodrogový lord, a nehraje si zároveň na šéfkuchaře.

Stačily tři dny na volné noze a Ivy dostala za úkol najít pohřešovaného muže. Připadalo mi divné, že se člověk obrátil se žádostí o pomoc na upíra, ale Ivy má vlastní kouzlo, nebo je spíše děsivě schopná. Celou noc měla nos zabořený v mapě, barevnými fixy do ní zakreslovala mužova oblíbená místa a trasy, kterými se musel vydat cestou do práce, a podobně.

„Nejsem sice expert,“ ozvala se Ivy od stolu, „ale opravdu se takhle dělá pizza?“

„Chceš uvařit večeři sama?“ vyštěkla jsem, pak jsem se podívala, co dělám. Místo kruhu jsem uplácala křivý ovál, který byl na některých místech tak tenký, že jsem přes něj skoro viděla. Zahanbeně jsem na tenká místa přilepila těsto a upravila podklad tak, aby se vešel na pečící kámen. Zatímco jsem nervózně upravovala okraje, pokradmu jsem ji sledovala. Jeden vášnivý pohled nebo přehnaně rychlý pohyb a poběžím se schovat za Jenksův pařez. Víčko na sklenici s omáčkou s hlasitým lupnutím povolilo. Zalétla jsem pohledem k Ivy. Nic se nezměnilo, a tak jsem rychle vylila většinu omáčky na pizzu a znovu sklenici zavřela.

Co ještě přidat? přemýšlela jsem. Jen zázrakem by mi Ivy dovolila naplácat na ni všechno co obvykle. Rozhodla jsem se, že oříšky kešu nebudu ani zkoušet, a tak jsem vytáhla jen nudné přísady. „Paprika,“ mumlala jsem. „Houby.“ Podívala jsem se na Ivy. Vypadala na to, že má ráda maso. „Slanina od snídaně.“

Fix zaskřípal, jak Ivy nakreslila fialovou čáru od univerzity k několika nebezpečným nočním klubům a barům u řeky v Díře. „Takže,“ protáhla. „Povíš mi, co tě trápí, nebo si budu muset objednat novou pizzu, až tuhle spálíš?“

Vložila jsem papriky do dřezu a opřela se o pult. „Trent obchoduje s biodrogami,“ řekla jsem a znovu si uvědomila, jak je to odporné. „Kdyby věděl, že se mu snažím přišít tohle, zabil by mě rychleji než IBA.“

„Ale neví to.“ Ivy přidala další čáru. „Ví jen, že si myslíš, že obchoduje se sírou a že nechal zavraždit svoji sekretářku. Kdyby mu to dělalo starosti, nenabídl by ti práci.“

„Práci?“ řekla jsem a obrátila se k ní zády, abych umyla papriku. „Chce mě poslat do Jižních moří, kde bych bezpochyby řídila sírové plantáže. Prostě mě chce odklidit z cesty, to je vše.“

„A co třeba tohle,“ řekla a zavřela fix tak, že zabušila víčkem do stolu. Vylekaně jsem se otočila a rozstříkala vodu všude okolo. „Považuje tě za hrozbu,“ dokončila a teatrálně ze sebe smetla kapky, kterými jsem ji nechtíc postříkala.

Stydlivě jsem se na ni usmála a doufala, že nepozná, jak mě znervózňuje. „To mě nenapadlo,“ přiznala jsem.

Ivy se vrátila zpátky k mapě a zamračeně osušila flíčky, které voda způsobila na přesných čarách. „Dej mi čas, abych se poptala kolem,“ řekla zadumaně. „Když se nám podaří dostat do rukou jeho účetní knihy a záznamy několika jeho klientů, určitě v nich najdeme stopu. Ale přesto si myslím, že obchoduje jenom se sírou.“

Trhnutím jsem otevřela ledničku a vytáhla parmazán a mozzarellu. Pokud Trent nejede v biodrogách, pak jsem princezna skřítků. Jeden z Ivyiných fixů zarachotil v kelímku vedle monitoru. Byla jsem k ní otočená zády a zvuk mě vylekal.

„Jenom to, že má zásuvku plnou disků označených nemocemi, které se kdysi léčily biodrogami, neznamená, že je drogový lord,“ řekla Ivy a hodila do kelímku další fix. „Možná jsou to seznamy klientů. Je velký filantrop. Jeho příspěvky udržují v chodu dobrý půltucet nemocnic.“

„Možná,“ řekla jsem, i když jsem si to nemyslela. Věděla jsem, že Trent je štědrý. Minulý podzim nechal sám sebe vydražit v aukci na pomoc dětem za víc peněz, než kolik jsem vydělala za rok. Osobně jsem byla přesvědčena, že mu jde jen o publicitu. Byl zkažený.

„A kromě toho,“ řekla, opřela se a hodila další fix do kelímku v ukázce až neskutečné koordinace. „Proč by obchodoval s biodrogami? Je boháč. Další peníze nepotřebuje. Lidi motivují tři věci, Rachel. Láska…“ Červený fix zapadl mezi ostatní. „Pomsta…“ Černý přistál hned vedle něj. „A moc,“ dokončila a přihodila zelený. „Trent má dost peněz na to, aby si koupil všechny tři.“

„Na jednu věc jsi zapomněla,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli bych radši neměla držet jazyk za zuby. „Rodina.“

Ivy sebrala fixy z kelímku. Zhoupla židli na zadní nohy a začala je házet zpátky. „Nepatří rodina k lásce?“ zeptala se.

Sledovala jsem ji koutkem oka. Ne když je mrtvá, pomyslela jsem si a vzpomněla si na otce. V tom případě spadá pod pomstu.

V kuchyni se rozhostilo ticho a já posypala omáčku parmazánem. Ticho rušilo jen cvakání Ivyiných fixů. Všechny do jednoho končily v kelímku a občasné zarachocení mi šlo příšerně na nervy. Pak ale rachot utichl a já poplašeně ztuhla. Obličej měla ve stínu. Neviděla jsem, jestli jí zčernaly oči. Srdce se mi rozbušilo. Nehýbala jsem se a čekala.

„Proč mě prostě neprobodneš kůlem, Rachel?“ prohlásila popuzeně, odhodila si vlasy stranou a odhalila podrážděné hnědé oči. „Nevrhnu se na tebe. Říkala jsem ti, že to, co se stalo v pátek, byla nehoda.“

Ramena se mi uvolnila. Hlasitě jsem prohrabala zásuvku a hledala otvírák na konzervy, abych mohla přidat houby. „Pěkně děsivá nehoda,“ zamumlala jsem si pod vousy a slila z hub vodu.

„Slyšela jsem tě.“ Zaváhala. V kelímku s rachotem přistál fix. „Ty, hm, přečetla sis tu knížku?“ zeptala se.

„Většinu,“ přiznala jsem a polekala jsem se. „Proč? Dělám něco špatně?“

„Lezeš mi na nervy, to děláš špatně,“ prohlásila a zvýšila hlas. „Přestaň mě pořád sledovat. Nejsem zvíře. Možná jsem upír, ale pořád mám duši.“

Kousla jsem se do jazyka, abych potlačila touhu odpovědět. S rachotem vrazila zbývající fixy do kelímku a přitáhla si blíž mapy. Rozhostilo se tíživé ticho. Otočila jsem se k ní zády, abych dokázala, že jí věřím. Ale nevěřila jsem. Položila jsem papriku na prkýnko, trhnutím jsem otevřela zásuvku a hlasitě se v ní hrabala, dokud jsem nenašla obrovský nůž. Na krájení papriky byl příliš velký, ale cítila jsem se zranitelná, proto jsem se rozhodla ho použít.

„Ach…“ Ivy zaváhala. „Nedáváš na pizzu papriku, že ne?“

Vydechla jsem a odložil nůž stranou. Asi nebudeme mít na pizze nic jiného než sýr. Tiše jsem vrátila papriku zpátky do ledničky. „Jaká bude pizza bez papriky?“ zabručela jsem šeptem.

„K jídlu,“ odsekla a já se zašklebila. Neměla to slyšet.

Očima jsem přelétla po přísadách shromážděných na pultu. „A co houby?“

„Bez nich se pizza jíst nedá.“

Ozdobila jsem parmazán slizkými hnědými kousky. Ivy zachrastila mapou a já si nedokázala pomoct a koukla po ní.

„Neřekla jsi mi, cos nakonec udělala s Francisem,“ řekla.

„Nechala jsem ho v otevřeném kufru. Někdo už ho polije slanou vodou. Myslím, že jsem mu pokazila auto. Už nezrychluje, ať zařadíš jakoukoli rychlost, a i když sešlápneš plyn až k podlaze.“

Ivy se zasmála a mě zamrazilo na kůži. Jako by mě vyzývala, abych něco namítla, zvedla se, přistoupila blíž a opřela se o pult. Moje napětí se vrátilo. A zdvojnásobilo se, když se pomalu vyhoupla na pult vedle mě. „Takže,“ řekla, otevřela sáček s feferonkami a jednu si provokativně vložila do úst. „Co myslíš, že je?“

Jedla. Bezva.

„Francis?“ zeptala jsem se a překvapilo mě, že se musí ptát. „Idiot.“

„Ne, Trent.“

Natáhla jsem se pro feferonky a Ivy mi vložila pytlík do dlaně. „Nevím, ale není upír. Myslel si, že používám parfém proto, abych zamaskovala pach čarodějky, ne, hm, ten tvůj.“ Cítila jsem se divně, když seděla tak blízko. Rozložila jsem feferonky na pizzu jako karty. „A nemá dost ostré zuby.“ Jakmile jsem skončila, schovala jsem sáček do ledničky a z Ivyina dosahu.

„Mohl si nechat nasadit korunky.“ Ivy zírala na ledničku. „Bylo by pro něj těžší praktikovat, ale šlo by to.“

V myšlenkách jsem se vrátila zpátky k tabulce 6.1 a příliš nápomocným obrázkům a otřásla jsem se. Zamaskovala jsem třas tím, že jsem se natáhla pro rajče. Tázavě jsem nad ním podržela ruku a Ivy přitakala. „Ne,“ řekla jsem s jistotou. „Udržuje si tělesný odstup, což jsem u žádného jiného živého upíra až na tebe neviděla.“

Sotva jsem to plácla, přála jsem si to vzít zpátky. Ivy ztuhla a já přemýšlela, jestli nepřirozený odstup, který si od ostatních udržuje, souvisí s tím, že je nepraktikující upír. Musí být nesmírně frustrující zvažovat každý pohyb a přemýšlet, jestli se řídíte rozumem, nebo hladem. Není divu, že je Ivy tak výbušná. Bez cizí pomoci bojuje s tisíce let starým instinktem. Zaváhala jsem, pak jsem se zeptala: „Dá se nějak poznat, jestli je Trent lidský prostředník?“

„Lidský prostředník?“ zeptala se překvapeně. „To je nápad.“

Rozřezala jsem rajče na malé červené kostičky. „Sedělo by to. Má vnitřní moc, ladnost i sílu osobnosti upírů, ale ne jejich nenechavost. Vsadila bych život na to, že není čaroděj ani černokněžník. A nejen proto, že ani trošku nevoní po blahovičníku. Jde o to, jak se pohybuje, o světlo v jeho očích…“ Zastavila jsem se a vzpomínala na nečitelnou zeleň jeho očí.

Ivy sklouzla z pultu a ukradla feferonku z pizzy. Nedbale jsem ji přesunula na opačnou stranu dřezu pryč z jejího dosahu. Přesunula se spolu s ní a sebrala mi další. Ozvalo se zabzučení a oknem vlétl dovnitř Jenks. V rukách držel houbu, která byla skoro stejně velká jako on, a spolu s ní vnesl do kuchyně vůni hlíny. Pohlédla jsem na Ivy a ta pokrčila rameny.

„Hej, Jenksi,“ řekla Ivy a vrátila se na židli v koutě kuchyně. Očividně jsme prošli její „Můžu stát vedle tebe a nekousnout tě“ zkouškou. „Co myslíš? Je Trent dlak?“

Jenks upustil houbu a malinká tvář se mu stáhla zlostí. Křídly mával tak rychle, až téměř nebyla vidět. „Jak to mám vědět?“ vyštěkl. „Nedostal jsem se k němu dost blízko. Chytili mě. Dobrá? Jenkse chytili. Jste šťastné?“ Odlétl zpátky k oknu. Postavil se vedle pana Ryby, založil si ruce v bok a zahleděl se do tmy.

Ivy zavrtěla znechuceně hlavou. „No tak tě chytili. A co? Rachel poznali a nefňuká kvůli tomu.“

Popravdě jsem se vztekala celou cestu domů a můj zlostný výbuch možná zapříčinil divné zvuky, které vydávalo Francisovo auto, když jsem ho nechala stát ve stínu stromu na parkovišti před obchodním centrem.

Jenks přilétl blíž a zůstal viset ve vzduchu asi deset centimetrů před Ivyiným nosem. Křídla mu zrudla zuřivostí. „Až do skleněné koule chytí zahradník tebe, uvidíme, co na to řekneš, slečno Vidím všechno růžově.“

Moje špatná nálada se vytratila, když jsem sledovala, jak se deset centimetrů vysoký skřítek vzteká na upíra. „Klídek, Jenksi,“ řekla jsem lehce. „Myslím, že to nebyl opravdový zahradník.“

„Fakt?“ odsekl uštěpačně a přilétl ke mně. „Jak tě to napadlo?“

Ivy za ním předstírala, že ho mačká mezi palcem a ukazovákem. Obrátila oči v sloup a vrátila se k mapám. Rozhostilo se ticho, nebylo zrovna milé, ale ani nepříjemné. Jenks se snesl k houbě a podal mi ji s hlínou i se vším ostatním. Na sobě měl volný, velmi neformální obleček. Jemné hedvábí mělo barvu mokrého mechu a oděv střihem připomínal oblečení pouštního šejka. Blonďaté vlasy měl ulízané dozadu a mně se zdálo, že z něj cítím mýdlo. Nikdy jsem neviděla skřítka odpočívat. Bylo to docela fajn.

„Tady,“ řekl mrzutě a odkutálel houbu ke mně. „Našel jsem ji v zahradě. Myslel jsem, že bys ji mohla chtít. Však víš, na pizzu.“

„Díky, Jenksi,“ řekla jsem a smetla hlínu.

„Podívej,“ řekl, když o tři kroky ucouvl. Trhaně mával křídly. „Omlouvám se, Rachel. Měl jsem ti krýt záda, ne se nechat chytit.“

Jak trapné, pomyslela jsem si. Tvor sotva větší než vážka se mi omlouvá za to, že mě nedokázal ochránit. „Jo, no, oba jsme to zpackali,“ řekla jsem kysele a přála si, aby u toho Ivy nebyla. Ignorovala jsem její zafunění, opláchla houbu a nakrájela ji. Jenkse to zjevně uspokojilo, a tak se rozhodl dráždit Ivy a poletoval jí okolo hlavy, dokud se po něm neohnala.

Nechal ji být a vrátil se ke mně. „Zjistím, čím Kalamack páchne, i kdyby mě to mělo zabít,“ prohlásil Jenks, když jsem rozložila jeho dárek na pizzu. „Teď už je to osobní.“

No, pomyslela jsem si, proč ne? Zhluboka jsem se nadechla. „Zítra v noci se tam vrátím,“ řekla jsem a přemýšlela přitom o odměně za moji hlavu. Nakonec udělám chybu. A na rozdíl od Ivy nevstanu z mrtvých. „Chceš jít se mnou, Jenksi? Ne jako záloha, ale jako můj parťák.“

Jenks vzlétl a křídla mu znachověla. „Na to můžeš vsadit matčiny kalhotky.“

„Rachel!“ vykřikla Ivy. „Co si myslíš, že děláš?“

Roztrhla jsem pytlík s mozzarellou a vyklopila ji na pizzu. „Dělám z Jenkse plnohodnotného partnera. Máš s tím problém? Dělá tolik přesčasů, že si nic jiného nezaslouží.“

„Ne,“ řekla a zírala na mě přes kuchyň. „Mluvím o tom, že se chceš vrátit ke Kalamackovi!“

Jenks zůstal viset vedle mě, aby mě podpořil. „Sklapni, Tamwoodová. Potřebuje ten disk, aby dokázala, že Kalamack obchoduje s biodrogami.“

„Nemám na vybranou,“ řekla jsem a strčila do sýru tak silně, až jsem ho shodila z pizzy.

Ivy se přehnaně pomalu opřela. „Vím, že ho chceš dostat, Rachel, ale dobře si to rozmysli. Trent tě může obvinit, z čehokoli bude chtít. Žes mu nedovoleně vnikla na pozemek, že ses vydávala za agenta IBA nebo třeba i z toho, že ses mu pokusila začarovat koně. Pokud tě chytí, je po tobě.“

„Když Trenta obviním bez důkazů, proklouzne u soudu kvůli nějaké technické drobnosti.“ Nedokázala jsem na ni pohlédnout. „Musím získat něco neprůstřelného. Něco, do čeho by se mohla zakousnout média a rozmáznout to.“ Trhaným pohybem jsem sebrala rozsypaný sýr a vrátila ho zpátky na pizzu. „Potřebuju jeden z disků a zítra ho získám.“

Ivy unikl tichý, nevěřícný zvuk. „Nemůžu uvěřit tomu, že tam chceš vtrhnout bez plánu, bez přípravy. Bez ničeho. Už jednou ses pokusila udělat to bez dlouhých úvah a chytili tě.“

Zahořel mi obličej. „To, že si neplánuji i výlety na záchod, neznamená, že nejsem dobrá agentka,“ opáčila jsem napjatě.

Zatnula čelist. „Netvrdím, že jsi špatná agentka. Jen chci říct, že tě trocha plánování může ušetřit zahanbujících chyb jako třeba toho, co se stalo dneska.“

„Chyb!“ vykřikla jsem. „Podívej, Ivy. Jsem zatraceně dobrý agent.“

Povytáhla tenké obočí. „Už šest měsíců jsi nikoho nezatkla.“

„Nebyla to moje vina, mohl za to Denon! Přiznal to. A pokud o mně smýšlíš takhle, proč jsi žadonila, abych tě vzala s sebou?“

„Nežadonila,“ řekla Ivy. Přimhouřila oči a na tvářích jí naskákaly vzteklé skvrny.

Nechtěla jsem se s ní hádat, proto jsem se otočila, abych vložila pizzu do trouby. Suchý závan větru mi napnul kůži na tvářích a hodil mi vlasy do očí. „Ano, žadonila,“ zamumlala jsem, protože jsem věděla, že mě uslyší, a hlasitěji dodala: „Vím přesně, co dělám.“

„Opravdu?“ prohlásila přímo za mnou. Potlačila jsem zalapání po dechu a bleskurychle se otočila. Jenks stál na okenním parapetu vedle pana Ryby a v obličeji byl bílý. „Tak pověz,“ řekla a z hlasu jí přímo čišela uštěpačnost. „Jaký je tvůj dokonalý plán?

Nechtěla jsem přiznat, jak mě vyděsila, proto jsem se protáhla okolo ní, úmyslně jsem jí nastavila záda a seškrábla jsem velkým nožem z pultu mouku. Naježily se mi vlasy na krku, ale když jsem se otočila, našla jsem ji přesně tam, kde jsem ji nechala, jen si založila paže na hrudi a v očích měla temný stín. Zrychlil se mi tep. Věděla jsem, že se s ní nemám hádat.

Jenks vlétl mezi nás. „Jak se dostaneme dovnitř, Rachel?“ zeptal se a přistál na pultu vedle mě.

Když ji teď sledoval, cítila jsem se hned bezpečněji a úmyslně jsem se obrátila k Ivy zády. „Vniknu dovnitř jako norek.“ Ivy vydala nevěřícný zvuk a já ztuhla. Shrábla jsem mouku do dlaně a hodila ji do odpadkového koše. „I kdyby si mě všimli, nebudou vědět, že jsem to já. Prostě ten disk seberu a zase zmizím.“ Pak jsem si ale vzpomněla na to, co všechno o mně Trent věděl, a na okamžik mě přepadly pochyby.

„Vloupání do kanceláře radního není drobnost,“ řekla Ivy a napětí z ní přímo sálalo. „Je to zločin.“

„S Jenksovou pomocí budu z kanceláře venku do dvou minut. Z budovy do deseti.“

„A pohřbená ve sklepení IBA do hodiny,“ řekla Ivy. „Jsi cvok. Oba jste cvoci. Je to pevnost uprostřed zatraceného lesa! A tohle není plán − je to pouhý nápad. Plány jsou na papíře.“

Když jsem uslyšela její pohrdavý tón, napjala se mi ramena. „Kdybych všechno plánovala, byla bych už třikrát mrtvá,“ řekla jsem. „Nepotřebuju plán. Zjistíš všechno, co můžeš, pak to prostě uděláš. Plány nepočítají s nečekaným!“

„Kdybys použila plán, nic by tě nezaskočilo.“

Ivy na mě zírala a já polkla. V očích jí vířila černá a mně se stáhl žaludek.

„Pokud chceš spáchat sebevraždu, znám příjemnější způsob,“ vydechla.

Jenks mi přistál na náušnici a přiměl mě odtrhnout oči od Ivy. „Je to první chytrá věc, kterou za celý týden udělala,“ řekl. „Tak si dej zpátečku, Tamwoodová.“

Ivy přimhouřila oči. Využila jsem jejího rozptýlení a rychle o krok ustoupila. „Jsi stejný jako ona, skřítku,“ řekla a vycenila zuby. Upíří zuby jsou jako zbraně. Netasíte je, pokud je nemíníte použít.

„Nech ji dělat její práci!“ zakřičel Jenks.

Ivy se napjala jako struna. Zastudilo mě na krku, jak Jenks zamával křídly, jako by se chystal vzlétnout. „Dost!“ zvolala jsem, než mě mohl opustit. Chtěla jsem, aby zůstal na místě. „Ivy. Pokud máš lepší nápad, sem s ním. Pokud ne, sklapni.“

S Jenksem jsme se na Ivy zadívali a hloupě si mysleli, že společně jsme silnější než každý zvlášť. Oči jí černě zablýskly. Vyschlo mi v ústech. Hleděla na mě bez mrkání a její oči slibovaly něco, o čem se doposud pouze zmiňovala. V břiše jsem ucítila šimrání, které mi pomalu stoupalo do krku. Nevěděla jsem, jestli je to strach nebo očekávání. Zadívala se mi do očí a ani nedýchala. Nedívej se mi na krk, pomyslela jsem si v hrůze. Ach. Bože. Nedívej se mi na krk. „Do pekla,“ zašeptal Jenks.

Ale ona se jen zachvěla, odvrátila se a sklonila se nad dřezem. Třásla jsem se a mohla bych přísahat, že Jenks si oddychl. Uvědomila jsem si, že to mohlo dopadnout moc, moc špatně.

Když Ivy znovu promluvila, zněl její hlas mrtvě. „Fajn,“ řekla do dřezu. „Jděte a nechte se zabít. Oba.“ S trhnutím se pohnula a já vyskočila. Schoulená a s bolestivým výrazem ve tváři opustila kuchyň. Bouchnutí vstupních dveří se ozvalo tak krátce poté, že jsem tomu sotva dokázala uvěřit. Rozhostilo se ticho.

Dneska v noci zažije někdo něco pořádně ošklivého, pomyslela jsem si.

Jenks vzlétl z mé náušnice a přistál na parapetu. „Co je s ní?“ zeptal se ostře do nastalého ticha. „Jeden by si myslel, že o nás má strach.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a pět