16
Ze spánku mě vytrhl zvuk tříštícího se skla. Cítila jsem vůni kadidla. Rychle jsem otevřela oči.
Skláněla se nade mnou Ivy a tvář měla jen několik centimetrů od mé.
„Ne!“ vykřikla jsem a ve slepé panice jsem se ohnala pěstí. Zasáhla jsem ji do břicha. Ivy se zlomila v pase, klesla na zem a zalapala po dechu. Vyškrábala jsem se na nohy a dřepla si na postel. Očima jsem těkala od šedého okna ke dveřím. Srdce mi bušilo a mrazilo mě bolestivým návalem adrenalinu. Byla mezi mnou a jedinou cestou ven.
„Počkej,“ vydechla, natáhla se po mně a rukáv županu jí sklouzl k loktu.
„Ty zrádná, krvavá upírko,“ zasyčela jsem na ni.
Dech se mi zadrhl překvapeně v hrdle, když z okenního partu vzlétl Jenks − ne, byl to Jax − a zůstal viset přede mnou. „Slečno Rachel,“ řekl roztržitě a napjatě. „Útočí na nás. Víly.“ Poslední slovo skoro vyplivl.
Víly, pomyslela jsem si a ovládl mě ledový strach. Pohlédla jsem na tašku. S vílami talismany bojovat nemůžu. Jsou na to příliš rychlé. Nejlepší, co bych mohla udělat, bylo pokusit se je rozmáčknout. Ach bože. V životě jsem ještě nikoho nezabila. Dokonce ani náhodou. Zatraceně, jsem agentka. Mojí prací je dostat je živé, ne mrtvé. Ale víly…
Střelila jsem pohledem po Ivy a zrudla jsem, když jsem si uvědomila, co dělala u mě v pokoji. Tak hrdě, jak jen to šlo, jsem vstala z postele. „Promiň,“ zašeptala jsem a podala jí ruku.
Natočila hlavu, aby viděla přes závoj vlasů. Bolest nedokázala skrýt její vztek. Popadla mě bílou rukou a strhla mě dolů. Vyjekla jsem, když jsem přistála na podlaze, a znovu jsem zpanikařila, protože mi rukou pevně zakryla ústa. „Drž hubu,“ zasípala mi na tvář. „Chceš nás zabít? Jsou uvnitř.“
Vytřeštila jsem oči a zašeptala přes její prsty: „Dovnitř nepůjdou. Jsme v kostele.“
„Víly neuznávají svěcenou půdu,“ řekla. „Nezajímá je.“
Jsou uvnitř. Ivy si všimla mého vyplašeného pohledu a sundala mi ruku z úst. Očima jsem zalétla k ventilačnímu otvoru. Pomalu jsem se natáhla, zavřela ho a trhla jsem sebou, když hlasitě zaskřípal.
Jax mi přistál na koleni, které halily pyžamové kalhoty. „Vnikly do zahrady,“ řekl. Na jeho dětskou tvář vražedný výraz nepatřil. „Zaplatí za to. A mně hodili na krk vás dvě.“ Znechuceně se vrátil na okno.
Z kuchyně se ozvala tupá rána, když jsem se ale pokusila vstát, strhla mě Ivy zpátky. „Zůstaň, kde jsi,“ řekla tiše. „Jenks se o ně postará.“
„Ale…“ spolkla jsem protest. Když se ke mně Ivy otočila, vypadaly její oči v tlumeném světle brzkého rána černé. Co zmůže Jenks proti vílím zabijákům? Je trénovaná záloha, ne útočník. „Podívej, je mi to líto,“ zašeptala jsem. „Chci říct, že jsem tě praštila.“
Ivy se nepohnula. Oči jí překypovaly emocemi a mně se zadrhl dech v hrdle. „Kdybych tě chtěla, malá čarodějko,“ řekla, „nedokázala bys mě zastavit.“
Zamrazilo mě a tvrdě jsem polkla. Znělo to jako příslib.
„Něco se změnilo,“ řekla a obrátila pohled k zavřeným dveřím. „Podobný útok jsem očekávala až tak za tři dny.“
Šly na mě mdloby. IBA změnila taktiku. Mohla jsem si za to sama. „Francis,“ řekla jsem. „Je to moje vina. IBA ví, že dokážu utéct jejich sledovačce.“
Přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Keasley, stařík bydlící přes ulici, mě přesně před tímhle varoval.
Ozvala se třetí rána, tentokrát hlasitější. S Ivy jsme upřely pohled na dveře. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce. Přemýšlela jsem, jestli ho slyší i Ivy. Po dlouhé odmlce se ozvalo tichounké zaklepání na dveře. Ovládlo mě napětí a slyšela jsem, jak se Ivy pomalu nadechla a vzchopila se.
„Tati?“ zavolal Jax tiše. Z chodby se ozvalo zakňourání a Jax vystřelil ke dveřím. „Tati!“ vykřikl.
Vyškrábala jsem se na nohy a schoulila ramena. Rozsvítila jsem a v náhlé záři jsem zamžourala na hodiny, které mi Ivy půjčila. Pět třicet. Spala jsem sotva hodinu.
Ivy se s nečekanou rychlostí zvedla, otevřela dveře a vyšla ven. Lem županu za ní vlál. Trhla jsem sebou, když odešla. Nechtěla jsem jí ublížit. Ne, nebyla to pravda. Chtěla jsem. Ale myslela jsem, že si ze mě plánuje udělat ranní zákusek.
Jenks vlétl dovnitř a málem se rozplácl o okno, když se pokusil přistát.
„Jenksi?“ řekla jsem a rozhodla se, že omluva Ivy může počkat. „Jsi v pořádku?“
„Nooooo,“ protáhl, jako by byl opilý. „Nějakou dobu si s vílami nebudeme muset dělat starosti.“ Vykulila jsem oči, když jsem si všimla dlouhé oceli v jeho ruce. Zbraň měla dřevěný jílec, takže připomínala párátka, která se zapichují do oliv. Zavrávoral, tvrdě dosedl a zkroutil přitom pod sebe spodní pár křídel.
Jax vytáhl otce na nohy. „Tati?“ řekl ustaraně. Jenks vypadal příšerně. Jedno z horních křídel měl na cucky. Krvácel z několika škrábanců, přičemž jeden měl přímo pod okem. Druhé mu tak oteklo, že na ně neviděl. Těžce se opíral o Jaxe, který měl co dělat, aby udržel otce na nohách.
„Tady,“ řekla jsem, nastavila ruku za Jenkse a přiměla ho posadit se. „Vezmu tě do kuchyně. Je tam lepší světlo. Možná bychom ti mohli slepit křídlo.“
„Žádné světlo,“ zahuhlal Jenks. „Rozbil jsem je.“ Mrknul a pokusil se zaostřit. „Promiň.“
Ustaraně jsem ho vzala do dlaní a ignorovala jeho tlumené protesty. „Jaxi,“ řekla jsem. „Přiveď mámu.“ Sebral otcův meč, vystřelil ke stropu a odlétl. „Ivy?“ zavolala jsem, zatímco jsem poslepu klopýtala tmavou chodbou. „Co víš o skřítcích?“
„Očividně ne dost,“ ozvala se přímo za mnou a já nadskočila.
Vešla jsem do kuchyně a loktem se opřela o vypínač. Nic. Světla bouchla.
„Počkej,“ řekla Ivy. „Podlaha je plná skla.“
„Jak to víš?“ řekla jsem nevěřícně, ale zaváhala jsem, protože jsem nechtěla riskovat, že bosou nohou šlápnu ve tmě na střep. Ivy se okolo mě protáhla a já se zachvěla, když se mě dotkl chladný vánek, který při tom zvedla. Upírovatěla. Ozvalo se zakřupání skla, fluorescenční žárovka nad troubou se zablikáním ožila a ozářila kuchyň nepříjemným světlem.
Podlaha byla posetá střepy žárovek. Ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach. Zvedla jsem obočí, když jsem si uvědomila, že je to vílí prach. Škrábalo mě z něj v krku, proto jsem rychle položila Jenkse na pult, než jsem mohla kýchnout a náhodou ho upustit.
Zadržela jsem dech a obezřetně jsem se vydala k oknu, abych ho otevřela dokořán. Pan Ryba ležel bezmocně v dřezu, akvárko bylo totiž rozbité. Opatrně jsem ho vytáhla ze střepů, naplnila vodou umělohmotný kelímek a hodila ho do něj. Pan Ryba se zamrskal, otřásl a klesl ke dnu. Jeho žábra se pomalu nadouvala. Bude v pořádku.
„Jenksi?“ řekla jsem, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že stojí na místě, kde jsem ho nechala. „Co se stalo?“
„Dostali jsme je,“ odvětil sotva slyšitelně a naklonil se na stranu.
Ivy vytáhla z komory smeták a pustila se do zametání skla.
„Myslely si, že o nich nevím,“ pokračoval Jenks, zatímco já hledala lepicí pásku a s překvapením jsem objevila uříznuté vílí křídlo. Připomínalo spíše křídlo můry než vážky. Když jsem ho promnula, uvízly mi na prstech zelené a fialové šupinky. Opatrně jsem odložila křídlo stranou. Několik velmi složitých lektvarů vyžadovalo jako přísadu vílí prach.
Ježíši, pomyslela jsem si a odvrátila se. Já se snad pozvracím. Někdo tady zemřel a já zvažovala, že použiju části jeho těla k čarování.
„Jako první si jich všiml malý Jacey,“ řekl Jenks se strašidelnou monotónností. „Za lidskými hroby. Země objala stříbřitou zář luny a růžová křídla se zatřpytila v jejím slábnoucím svitu. Překonaly zeď, naše linie však neprolomily. Ubránili jsme svoji zem. Dodrželi jsme slib.“
Zmateně jsem pohlédla na Ivy. Zůstala mlčky, nehybně stát a jen kulila oči. Jak divné. Jenks neklel, jeho slova zněla téměř poeticky. A ještě neskončil.
„První padla ve stínu dubu, do krve jí pronikla pachuť oceli. Druhá padla na svěcené půdě a její skon provázel křik, když poznala, jak pošetilý byl její čin. Třetí zemřela v prachu a v soli, poslána zpět ke svému pánovi v tichém varování.“ Jenks vzhlédl, očividně mě ale neviděl. „Tato země je naše. Zlomené křídlo, otrávená krev a nepohřbení mrtví jsou toho svědky.“
V ošklivém světle jsme s Ivy jedna na druhou zíraly. „Co to, k čertu?“ zašeptala Ivy. Jenks zaostřil. Otočil se k nám, dotkl se čela v pozdravu a pomalu se zhroutil.
„Jenksi!“ vykřikly jsme s Ivy a přiskočily k němu. Ivy se k němu dostala první. Vzala Jenkse do dlaní a v panice na mě pohlédla. „Co mám dělat?“ zvolala.
„Jak to mám vědět?“ zaječela jsem na ni. „Dýchá?“
Ozvalo se cinkání zvonků a do místnosti vlétla Jenksova manželka s dobrým tuctem dětí v závěsu. „Váš obývací pokoj je čistý,“ prohlásila. Hedvábný šat barvy mlhy okolo ní zavířil a zplihl. „Žádné talismany. Vezměte ho tam. Jheme, rozsviť světlo, ať slečna Ivy vidí, pak pomoz Jinni s mými věcmi. Jaxi, vezmi ostatní a prohlédni kostel. Začněte ve zvonici. Nevynechejte jedinou puklinu. Stěny, potrubí, kabely ani telefonní dráty. Dejte si pozor na sovy a nezapomeňte na kněžský přístěnek. Kdyby vás napadlo, že třeba jen cítíte čáry nebo vílu, zazpívejte. Jasné? Teď jděte.“
Skřítkovské děti se rozprchly. Také Ivy uposlechla příkaz malinké ženy a pospíšila si do obýváku. Pobavilo by mě to, kdyby jí na dlani neležel nehybný Jenks. Kulhala jsem za nimi.
„Ne, lásko,“ zarazila skřítkova žena Ivy, když se chystala položit Jenkse na polštář. „Na stůl, prosím. Pro řezání budu potřebovat tvrdý povrch.“
Pro řezání? pomyslela jsem si a shodila Ivyiny časopisy ze stolu na zem, abych udělala místo. Posadila jsem se do nejbližšího křesla a zvedla stínítko lampy. Z těla mi vyprchával adrenalin, takže se mi točila hlava, a jen ve flanelovém pyžamu mi byla zima. Co když je Jenks vážně zraněný? Šokovalo mě, že zabil dvě víly. Zabil je. Jasně, v minulosti jsem přivedla lidi do špitálu, ale zabít někoho? Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se krčila ve tmě vedle napjaté upírky a přemýšlela, jestli bych něco podobného dokázala.
Ivy položila Jenkse na stůl tak opatrně, jako by byl z papíru, a couvla ke dveřím. Se svěšenými rameny vypadala nervózně, jako by sem nepatřila. „Zkontroluju to venku,“ řekla.
Paní Jenksová se usmála a v hladké, mladistvé tváři se jí objevila nadčasová vřelost. „Ne, lásko,“ řekla. „Teď už jsme v bezpečí. Bude trvat přinejmenším den, než IBA najde další vílí klan ochotný napadnout nás. A na to, aby přesvědčili skřítky k útoku na zahradu jiných skřítků, nemají dost peněz. Jen to dokazuje, že víly jsou neotesaní barbaři. Ale pokud chcete, běžte se přesvědčit sama. I moji nejmenší cvrčci mohou dnes ráno tančit mezi květinami.“
Ivy otevřela ústa na protest, ale pak si uvědomila, že skřítka mluví naprosto vážně, proto sklopila oči a vyklouzla ven ze zadních dveří.
„Řekl Jenks něco, než omdlel?“ zeptala se paní Jenksová, zatímco rozkládala manželova křídla. Vypadal jako motýl ve výstavce a mě ovládla nevolnost.
„Ne,“ řekla jsem a divila se, jak může být tak klidná. Já skoro šílela. „Znělo to, jako by recitoval sonet nebo něco podobného.“ Přitáhla jsem si vršek pyžama blíž ke krku a schoulila se. „Bude v pořádku?“
Klesla vedle něj na kolena a její úleva byla zjevná, když mu prstem opatrně přejížděla po oteklém oku. „Ano, bude. Pokud klel nebo recitoval poezii, bude v pořádku. Kdybyste řekla, že zpíval, dělala bych si starosti.“ Její pohyby se zpomalily a v očích se jí objevil vzdálený pohled. „Jednou se vrátil domů a zpíval si, tehdy jsme ho málem ztratili.“ Do očí se jí vrátilo soustředění. Stiskla rty, roztáhla je v neveselém úsměvu a otevřela brašnu, kterou přinesly děti.
Provinile jsem zrudla. „Je mi to moc líto, paní Jenksová,“ řekla jsem. „Nebýt mě, nikdy by k tomu nedošlo. Pokud se Jenks rozhodne rozvázat smlouvu, pochopím to.“
„Rozvázat smlouvu!“ Paní Jenksová na mě upřela děsivě prudký pohled. „Nebesa, dítě. Ne kvůli takové maličkosti.“
„Ale Jenks s nimi neměl bojovat,“ protestovala jsem. „Mohly ho zabít.“
„Byly jen tři,“ řekla. Roztáhla vedle Jenkse bílou látku, jako by se chystala operovat, a rozložila na ni obvazy, mast, a dokonce něco, co vypadalo jako umělá membrána křídla. „A věděly, že to nemají dělat. Viděly varovná znamení. Jejich smrt byla legitimní.“ Usmála se a já pochopila, proč Jenks použil své přání na to, aby ji neztratil. Vypadala jako anděl, i když v ruce držela nůž.
„Ale nešly po vás,“ trvala jsem na svém. „Cílem jsem byla já.“
Zavrtěla hlavou, až se jí natřásly konečky hebkých vlasů. „Na tom nezáleží,“ prohlásila melodickým hlasem. „Klidně mohly chtít naši zahradu. Ale myslím, že to udělaly kvůli penězům.“ Poslední slovo skoro vyplivla. „IBA jim musela zaplatit fůru peněz, aby se odvážily vyzkoušet Jenksovu sílu.“ Povzdychla si a pustila se do řezání tenké membrány. Vykrajovala z ní kousky o velikosti děr v Jenksově křídle tak klidně, jako by štopovala ponožky.
„Neužírejte se tím,“ řekla. „Myslely si, že nás zastihnou nepřipravené jen proto, že jsme se přistěhovali teprve nedávno.“ Obrátila ke mně samolibý pohled. „Zmýlily se, není to tak?“
Nevěděla jsem, co říct. Nenávist mezi skřítky a vílami byla hlubší, než jsem tušila. Oba národy byly přesvědčené o tom, že země nikomu nepatří, proto odmítaly vlastnické nároky a řídily se zákonem síly. A protože soupeřily jen mezi sebou, soudy přivíraly nad jejich záležitostmi oko a dovolovaly, aby si vyřizovaly spory po svém, a to zjevně včetně vzájemného vraždění. Přemýšlela jsem, co se stalo s osobou, která vlastnila zahradu předtím, než si Ivy kostel pronajala.
„Jenks vás má rád,“ řekla malá žena, svinula membránu a schovala ji. „Považuje vás za přítelkyni. Z úcty k němu vás tak budu taky nazývat.“
„Děkuji,“ vykoktala jsem.
„Ale nedůvěřuji vám,“ dodala a já zamrkala. Byla stejně přímá jako její muž a stejně taktní. „Opravdu jste z něj udělala partnera? Doopravdy? Není to jen krutý žert?“
Kývla jsem. Myslela jsem to vážněji než cokoli jiného tento týden. „Ano, madam. Zaslouží si to.“
Paní Jenksová vzala do ruky malinkaté nůžky. Vypadaly spíše jako starobylé dědictví než funkční nástroj a dřevěné rukojeti měly vyřezané do podoby ptáka. Ostří však bylo kovové a já vytřeštila oči, když vzala chladné železo do ruky a klekla si vedle Jenkse. „Prosím, spi, lásko,“ zašeptala a já v úžasu přihlížela, jak opatrně krátí roztřepené konce Jenksova křídla. Pokoj plnil pach spálené krve.
V tu chvíli se objevila ve dveřích Ivy, jako by ji někdo přivolal. „Krvácíš,“ řekla.
Zavrtěla jsem hlavou. „To Jenksovo křídlo.“
„Ne. Ty krvácíš. Na noze.“
Napřímila jsem se a potlačila záblesk strachu. Přerušila jsem oční kontakt a zvedla nohu, abych si prohlédla chodidlo. Na patě jsem měla krvavou šmouhu. Byla jsem tak rozrušená, že jsem si toho ani nevšimla.
„Vyčistím to,“ řekla Ivy a já okamžitě nohu pustila a ucukla jsem. „Podlahu,“ řekla Ivy znechuceně. „Nechala jsi po sobě krvavé šlápoty.“ Pohlédla jsem do chodby, kam ukazovala, a v sílícím světle nového dne jsem si všimla otisků nohou. „Nechtěla jsem se dotknout tvojí nohy,“ zabručela Ivy a oddupala.
Zrudla jsem. No… když jsem se probudila, dýchala mi na krk.
V kuchyni bouchla dvířka skříněk a zašuměla voda. Zlobila se na mě. Možná bych se měla omluvit. Ale za co? Za ránu do břicha už omluvu dostala.
„Jste si jistá, že Jenks bude v pořádku?“ zeptala jsem se, abych se vyhnula problému.
Skřítka si povzdychla. „Pokud se mi podaří zalátat křídlo, než se probudí.“ Posadila se na paty, zavřela oči a krátce se pomodlila. Utřela si ruce o sukni a vzala do ruky tupou čepel s dřevěnou rukojetí. Přiložila záplatu na díru a přejela po okrajích plochou stranou čepele, čímž ji přitavila k Jenksovu křídlu. Zachvěl se, ale neprobudil. Když skončila, ruce se jí třásly a skřítkovský prášek se z ní sypal tak, až celá zářila. Skutečný anděl.
„Děti?“ zavolala a malí skřítci se slétli odevšad. „Odneste otce. Josie, běž se ujistit, že jsou otevřené dveře.“
Dívala jsem se, jak se okolo něj děti shlukly, zvedly ho a nesly pryč komínem. Paní Jenksová unaveně vstala, zatímco její nejstarší dcera balila vše do brašny. „Můj Jenks,“ řekla, „někdy usiluje o věci, o kterých by skřítek neměl ani snít. Nedovolte, aby za svoji pošetilost zaplatil životem, slečno Morganová.“
„Udělám, co budu moct,“ zašeptala jsem, když s dcerou zmizely v komíně. Cítila jsem se provinile, jako bych Jenkse úmyslně zmanipulovala k tomu, aby mě chránil. Ozvalo se řinčení, jak Ivy sypala skleněné střepy do odpadkového koše, a já vstala a vyhlédla z okna.
Slunce už vyšlo a ozařovalo byliny v zahradě. Už dávno jsem měla být v posteli, ale tušila jsem, že znovu neusnu.
Odšourala jsem se do kuchyně a cítila se vyčerpaná a nesvá. Ivy klečela v černém župánku na podlaze a vytírala moje krvavé šlápoty. „Omlouvám se,“ řekla jsem, zůstala stát uprostřed kuchyně a objala se pažemi.
Ivy vzhlédla a přimhouřila oči. Roli mučednice zvládala dobře. „Za co?“ řekla. Očividně chtěla, abych to řekla nahlas.
„Za to, že jsem tě praštila. Ještě jsem nebyla vzhůru,“ lhala jsem. „Nevěděla jsem, že jsi to ty.“
„Za to už ses omluvila,“ řekla a obrátila se zpátky k podlaze.
„Za to, že po mně uklízíš?“ zkusila jsem to znovu.
„Nabídla jsem se.“
Pokývala jsem hlavou. To je pravda. Rozhodla jsem se nepátrat po tom, proč to udělala, a prostě jsem to vzala jako laskavost. Ale pořád se kvůli něčemu zlobila. Neměla jsem zdání kvůli čemu. „Hm, tak mi pomoz, Ivy,“ řekla jsem nakonec.
Vstala, přistoupila k dřezu a metodicky vyprala a vyždímala hadr. Pečlivě žlutou látku složila a přehodila ji přes kohoutek, aby uschla. „Co takhle trochu mi věřit? Řekla jsem, že tě nekousnu, a taky to neudělám.“
Poklesla mi čelist. Důvěra? Ivy se zlobila, protože jsem jí nedůvěřovala? „Chceš důvěru?“ vykřikla jsem, protože jsem zjistila, že s Ivy je snazší o podobných věcech mluvit ve vzteku. „Tak co kdyby ses trochu líp ovládala? Nemůžeme se ani pohádat, aniž bys zupírovatěla.“
„To není pravda,“ řekla a otevřela oči dokořán.
„Ale je,“ řekla jsem a zamávala rukama. „Je to jako tehdy, když jsme spolu poprvé pracovaly a pohádaly se o to, jak nejlíp zatknout zloděje v obchodním centru. To, že s tebou nesouhlasím, neznamená, že nemám pravdu. Aspoň mě napřed vyslechni, než se rozhodneš, že se mýlím.“
Pomalu se nadechla a vydechla. „Ano. Máš pravdu.“
Trhla jsem sebou. Mám pravdu? „A další věc,“ dodala jsem klidněji. „Přestaň utíkat uprostřed hádky. Včera v noci jsi odsud vystřelila, jako by ses chystala někomu utrhnout hlavu, a když jsem se probudila, skláněla ses nade mnou. Omlouvám se za to, že jsem tě praštila, ale musíš přiznat, že sis to tak trochu zasloužila.“
Na rtech se jí objevilo pousmání. „Jo. Asi jo.“ Upravila hadr na kohoutku. Pak se otočila, objala se a sevřela si rukama lokty. „Dobrá, neodejdu uprostřed hádky, ale ty se zase nesmíš tolik vzrušovat. Popichuješ mě, až nevím, kde jsem a co se děje.“
Zamrkala jsem. Myslela vyděšené vzrušení, rozzlobené vzrušení, nebo obojí? „Prosím?“
„A možná by sis mohla sehnat silnější parfém,“ dodala omluvně.
„Já si… právě jsem si ho koupila,“ řekla jsem překvapeně. „Jenks říkal, že kryje všechno.“
Rysy Ivyiny tváře se úzkostně stáhly, když mi pohlédla do očí. „Rachel… pořád na tobě cítím svůj pach. Jsi jako velká čokoládová sušenka na prázdném stole. A když se rozčílíš, je to, jako by tě právě vytáhli z trouby a čokoláda byla ještě celá teplá a měkoučká. Neměla jsem sušenku už tři roky. Mohla by ses prostě uklidnit, abys nevoněla tak zatraceně dobře?“
„Ach.“ Najednou mi zabyla zima a svezla jsem se na svoji židli u stolu. Nelíbilo se mi, že mě přirovnává k jídlu. Už nikdy nedokážu pozřít čokoládovou sušenku. „Vyprala jsem si znovu všechno oblečení,“ řekla jsem tiše. „Nepoužívám už tvoje povlečení ani mýdlo.“
Když jsem se otočila, upírala Ivy pohled na podlahu. „Já vím,“ řekla. „A cením si toho. Pomáhá to. Není to tvoje vina. Upírův pach ulpí na každém, s kým žije. Jde tu o přežití. Pach prodlužuje život upírova společníka, jasně totiž ostatním upírům říká, ať si dají zpátečku. Myslela jsem, že to na mě nebude působit, protože spolu jenom bydlíme, nedělíme se o krev.“
Otřásla jsem se, protože jsem si vzpomněla, že společníci v minulosti představovali pro upíry zdroj potravy. „Nepatřím ti,“ řekla jsem.
„Já vím.“ Opatrně se nadechla a nepohlédla na mě. „Levandule pomáhá. Možná kdybys rozvěsila její svazečky do skříně mezi oblečení, stačilo by to. A snaž se nebýt tak emocionální, obzvláště když spolu… diskutujeme o rozdílných názorech na věc.“
„Dobře,“ řekla jsem tiše a uvědomovala si přitom, jak složité to bude.
„Pořád se chceš zítra vloupat ke Kalamackovi?“ zeptala se Ivy.
Kývla jsem a ulevilo se mi, že změnila téma. „Odvezu tě tam. Tak blízko, jak jen to budeš chtít risknout.“
Podruhé mi klesla čelist. „Proč? Teda, opravdu?“ opravila jsem se rychle a ona pokrčila rameny.
„Máš pravdu. Pokud něco rychle neuděláš, nedožiješ se příštího týdne.“
17
„Nikam nepůjdeš, drahý,“ prohlásila paní Jenksová pevně. Vylila jsem poslední hlt kávy do dřezu a neklidně jsem se zadívala do zahrady, kterou prozařovalo brzké odpolední slunce. V tuhle chvíli bych byla nejraději někde jinde.
„K čertu, jasně že půjdu,“ zabručel Jenks.
Odvrátila jsem se. Minulou noc jsem se skoro nevyspala a byla jsem příliš vyčerpaná, než abych si užila pohledu na to, jak Jenkse sekýruje manželka. Stál na ostrůvku z nerezové oceli a ruce měl pevně založené v bok. Za ním se Ivy skláněla nad stolem a plánovala tři možné cesty ke Kalamackovu sídlu. Paní Jenksová stála vedle ní. Její ztuhlý postoj hovořil za vše. Nechtěla ho pustit. A při tom, jak vypadal, jsem s ní musela souhlasit.
„Říkám, že nikam nepůjdeš,“ prohlásila se železnou neústupností.
„Hleď si svého místa, ženská,“ odsekl. Jeho chlapácký postoj ale narušil škemravý tón hlasu.
„Hledím si ho,“ řekla vážně. „Jsi zraněný. A co řeknu, to platí. Taková jsou naše pravidla.“
Jenks naříkavě gestikuloval. „Jsem v pořádku. Můžu létat. Můžu bojovat. Půjdu.“
„Nejsi. Nemůžeš. Nejdeš. A dokud neřeknu, je z tebe zahradník, ne agent.“
„Můžu létat!“ zvolal a zamával křídly.
Vznesl se z pultu sotva na výšku palce a zase dosedl zpátky. „Prostě nechceš, abych šel.“
Ztuhla. „Nedovolím, aby někdo řekl, že tě zabili, protože jsem selhala. Mám zodpovědnost za to udržet tě naživu a já říkám, že jsi zraněný!“
Nasypala jsem panu Rybovi žrádlo pro rybičky. Bylo to zahanbující. Kdyby bylo po mém, vzala bych Jenkse s sebou, ať už může létat, nebo ne. Zotavoval se rychleji, než se zdálo možné. Přesto, od chvíle, kdy recitoval poezii, uběhlo sotva deset hodin. Pohlédla jsem na paní Jenksovou a tázavě jsem povytáhla obočí. Hezká skřítka zavrtěla hlavou. A tím to haslo.
„Jenksi,“ řekla jsem. „Je mi líto, ale dokud ti manželka nedá zelenou, zůstaneš na zahradě.“
Udělal tři kroky, zastavil se na okraji pultu a zaťal ruce v pěst.
Neklidně jsem se připojila k Ivy u stolu. „Takže,“ řekla jsem hloupě. „Řekla jsi, že víš, jak bych se mohla dostat dovnitř?“
Ivy si vytáhla konec pera z úst. „Dneska ráno jsem prozkoumala internet…“
„Chceš říct po tom, co jsem šla do postele?“ přerušila jsem ji.
Vzhlédla a zadívala se na mě nečitelnýma hnědýma očima. „Ano.“ Odvrátila se, prohrabala mapy a vytáhla barevnou brožurku. „Tady, tohle jsem vytiskla.“
Posadila jsem se a vzala leták do ruky. Nejenže ho vytiskla, dokonce ho poskládala jako brožurku. Byla to reklama na exkurze do Kalamackových botanických zahrad. „‚Navštivte úžasné soukromé zahrady radního Trentona Kalamacka,‘“ četla jsem nahlas. „‚Zavolejte a informujte se na cenu vstupenek a otvírací dobu. Za úplňku z technických důvodů zavřeno.‘“ Stálo tam toho víc, ale byl to způsob, jak proniknout dovnitř.
„Další je pro stáje,“ řekla Ivy. „Pořádají exkurze celý rok kromě jara, kdy se rodí hříbata.“
„Jak ohleduplné.“ Přejela jsem prstem po barevném plánku pozemků. Ozvalo se hlasité hvízdání, kterého bylo těžké si nevšimnout. Způsobil ho Jenks, když vzlétl a přenesl se přes krátkou vzdálenost ke stolu. Dokázal létat, ale jen tak tak.
„To je fantastické,“ řekla jsem a ignorovala bojechtivého skřítka, který přešel po papíru a zastřel mi výhled. „Plánovala jsem, že tě požádám, abys mě vysadila někde v lese a já se tak mohla dostat k cíli pěšky, ale tohle je úžasné. Díky.“
Ivy se upřímně pousmála, ale neodhalila zuby. „Trocha rešerší může ušetřit spoustu času.“
Potlačila jsem vzdychnutí. Kdyby bylo po jejím, měli bychom na toaletě pověšený přesný plán toho, co dělat, když se ucpe záchod. „Jako norek se vejdu do větší kabelky,“ řekla jsem. Začínala jsem být z jejího plánu nadšená.
Jenks zafuněl. „To by musela být pořádně velká kabela.“
„Znám někoho, kdo mi dluží laskavost,“ řekla Ivy. „Když koupí vstupenku ona, moje jméno nebude na seznamu. A mohla bych si vzít převlek.“ Ivy se zakřenila, až se jí zableskly zuby. Chabě jsem úsměv opětovala. V jasném odpoledním slunci vypadala dokonale lidsky.
„Hej,“ řekl Jenks a pohlédl na manželku. „Já se taky vejdu do kabelky.“
Ivy si klepala perem do zubů. „Zaplatím si prohlídku a kabelku někde zapomenu.“
Jenks stál na brožuře a mával křídly. „Jdu s vámi.“
Vyškubla jsem zpod něj prospekt a on klopýtl dozadu. „Zítra na tebe počkám u brány v lese. Můžeš mě vyzvednout někde z dohledu.“
„Jdu taky,“ prohlásil Jenks hlasitěji, ale všichni jsme ho ignorovali.
Ivy se spokojeně opřela. „Tak tohle vypadá jako plán.“
Bylo to divné. Včera v noci mi Ivy málem ukousla hlavu, když jsem navrhla něco podobného. Stačilo jí, že se mohla na celé věci nějak podílet. Potěšilo mě, že jsem o Ivy zjistila další drobnost, vstala jsem a otevřela skříňku s talismany. „Trent o tobě ví,“ řekla jsem a prošla si amulety. „Jen samo nebe ví jak. Rozhodně potřebuješ převlek. Podíváme se, co tu máme. Mohla bych tě nechat zestárnout.“
„Copak mě nikdo neposlouchá?“ zakřičel Jenks a křídla mu zrudla zlostí. „Jdu taky. Rachel, pověz mojí ženě, že jsem na tom dost dobře, abych mohl jít.“
„Ach, počkej,“ řekla Ivy. „Nechci, abys mě začarovala. Mám vlastní převlek.“
Překvapeně jsem se k ní otočila. „Nechceš jeden z mých? Nebolí to. Je to jenom iluze. Není to nic takového jako transformační lektvar.“
Odmítala mi pohlédnout do očí. „Už mě něco napadlo.“
„Říkám,“ křičel Jenks, „že jdu taky!“
Ivy si promnula oči rukou.
„Jenksi…“ začala jsem.
„Pověz jí to,“ řekl a střelil pohledem po manželce. „Když jí povíš, že je to v pořádku, nechá mě jít. Až bude potřeba, dokážu už létat.“
„Podívej,“ řekla jsem. „Naskytnou se i jiné příležitosti…“
„Vloupat se do Kalamackova sídla?“ vykřikl. „To si zatraceně nemyslím. Buďto půjdu teď, nebo nikdy. Tohle je moje jediná příležitost odhalit Kalamackův pach. Žádný skřítek ani víla ještě nedokázali říct, co je. A ani ty, ani nikdo jiný mě o tuhle šanci nepřipraví.“ Do hlasu se mu vkradl zoufalý podtón. „Žádná z vás není dost velká.“
Pohlédla jsem prosebně na paní Jenksovou. Měl pravdu. Žádná další šance už nebude. Bylo by to příliš nebezpečné a ani já bych tolik neriskovala, kdybych tak jako tak nebyla v háji. Hezká skřítka zavřela oči a objala se pažemi. Tvářila se bolestivě, ale kývla. „Dobrá,“ řekla jsem a obrátila pozornost zpátky k Jenksovi. „Můžeš jít taky.“
„Cože?“ vyjekla Ivy a já jen bezmocně pokrčila rameny.
„Říká, že může,“ řekla jsem a kývla na paní Jenksovou. „Ale jen pokud slíbí, že vypadne, jakmile řeknu. Nebudu riskovat jeho život, když sotva může létat.“
Jenksova vířící křídla znachověla vzrušením. „Odejdu, až se sám rozhodnu.“
„V žádném případě.“ Natáhla jsem paže na stůl, zaťaté pěsti položila vedle něj a zaškaredila se na něj. „Já rozhodnu, kdy půjdeme a kdy odejdeme. Tohle je čarokracie, ne demokracie. Srozuměno?“
Jenks se napjal, otevřel ústa a chystal se protestovat, ale pak zalétl očima k manželce. Podupávala nožkou. „Dobrá,“ souhlasil pokorně. „Ale jen protentokrát.“
Kývla jsem a přitáhla si paže zpátky k sobě. „Zapadne tohle do tvého plánu, Ivy?“
„Pro mě, za mě.“ Židle zaskřípala, jak vstala. „Půjdu objednat lístek. Brzy budeme muset vyrazit, abychom se dostali k domu mojí přítelkyně a na hlavní autobusové nádraží včas. Exkurze vyráží odtamtud.“ Když odcházela z kuchyně, působila opět docela upírsky.
„Jenksi, drahoušku?“ řekla skřítka tiše. „Budu v zahradě, kdybys…“ zajíkla se a odlétla oknem.
Jenks se otočil, ale příliš pozdě. „Matalino, počkej,“ vykřikl a křídla mu vířila, až skoro nebyla vidět. Nedokázal ale vzlétnout ze stolu, nedokázal ji dohonit. „U Zvratu! Je to moje jediná šance,“ zakřičel za ní.
Z obýváku ke mně doléhal Ivyin tlumený hlas. S někým se dohadovala po telefonu. „Nezajímá mě, že jsou dvě odpoledne. Dlužíš mi to.“ Nakrátko se rozhostilo ticho. „Můžu k tobě zaskočit a sedřít ti kůži z těla, Carmen. Na dnešní noc nemám žádné plány.“ Jenks i já jsme vyskočili, když něco tvrdě uhodilo do stěny. Myslím, že to byl telefon. Vypadalo to, že všichni mají přímo báječné odpoledne.
„Zařízeno!“ zakřičela s nucenou veselostí Ivy. „Za půl hodiny si můžeme vyzvednout vstupenku. Takže máme tak akorát dost času na převlečení.“
„Bezva,“ řekla jsem, povzdychla si a vytáhla ze skříňky norkový lektvar. Nedokázala jsem si představit, že by pár kousků oblečení navíc dokázalo zamaskovat upíra. „Hej, Jenksi?“ řekla jsem tiše, když jsem se přehrabovala v zásuvce a hledala jehlu na napíchnutí prstu. „Jak Ivy voní?“
„Cože?“ zavrčel. Očividně byl pořád rozčilený kvůli manželce.
Pohledem jsem zalétla k prázdné chodbě. „Ivy,“ řekla jsem tišeji, aby mě neslyšela. „Před útokem víl odsud vystřelila, jako by se chystala vyrvat někomu srdce z těla. Nevlezu jí do kabelky, dokud se neujistím, že…“ zaváhala jsem, pak jsem zašeptala: „Začala zase praktikovat?“
Jenks zvážněl. „Ne.“ Obrnil se a přelétl ke mně. „Poslal jsem za ní Jaxe, aby ji sledoval. Jen abych se ujistil, že jí nikdo nepodstrčí talisman zacílený na tebe.“ Jenks se zapýřil rodičovskou pýchou. „První úkol zvládl dobře. Nikdo ho neviděl. Stejně jako jeho otce.“
Naklonila jsem se blíž. „Tak kam šla?“
„Do nějakého upířího baru u řeky. Seděla v koutě, vrčela na každého, kdo se přiblížil, a celou noc popíjela pomerančový džus.“ Jenks zavrtěl hlavou. „Pokud se ptáš mě, je to celé nějaké divné.“
Ve dveřích se ozval tichý zvuk a s Jenksem jsme se provinile narovnali. Vzápětí jsem překvapeně zamrkala. „Ivy?“ vykoktala jsem.
Chabě se pousmála. Tvářila se zároveň potěšeně i zahanbeně. „Co myslíš?“
„Ach, bezva!“ vypravila jsem ze sebe. „Vypadáš úžasně. Nikdy bych tě nepoznala.“ A byla to asi pravda.
Ivy si oblékla upnuté žluté letní šaty. Tenká ramínka ostře vyvstávala na bílé kůži. Její černé vlasy tvořily ebenovou vlnu. Ostře rudá rtěnka představovala jedinou barvu v jejím obličeji, díky čemuž vypadala ještě exotičtěji než jindy. Na nose měla sluneční brýle a na hlavě žlutý klobouk se širokou krempou, který ladil s lodičkami na vysokém podpatku. Přes rameno si přehodila kabelku dost velkou na to, aby se do ní vešel poník.
Pomalu se otočila jako modelka na molu. Její podpatky ostře zacvakaly a já nemohla než zírat. V duchu jsem si poznamenala, že už si nikdy nedám ani kousek čokolády. Když se zastavila, sundala si sluneční brýle. „Myslíš, že to tak půjde?“
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Hm, jo. Ty něco podobného fakt nosíš?“
„Kdysi. A nezaktivuje to žádné detekční amulety.“
Jenks dosedl na parapet a zašklebil se. „I když si tyhle potoky estrogenu fakt užívám, půjdu se rozloučit s manželkou. Dejte mi vědět, až budete připravené. Budu v zahradě − nejspíše hned vedle té nejsmradlavější byliny, jakou tam máme.“ S námahou vylétl oknem ven. Obrátila jsem se k Ivy a dál žasla.
„Překvapuje mě, že mi pořád sedí,“ řekla Ivy a zadívala se na sebe. „Patřívaly mámě. Po její smrti jsem je zdědila.“ Vzhlédla a přísně se zamračila. „A pokud se někdy objeví na našem prahu, neříkej jí, že je mám.“
„Jasně,“ pravila jsem chabě.
Ivy odhodila kabelku na stůl, posadila se a přehodila si nohu přes nohu. „Myslí si, že je ukradla prateta. Kdyby věděla, že je mám, donutila by mě vrátit je.“ Ivy zabručela. „Jako by si je ještě někdy mohla vzít na sebe. Letní šaty působí po západu slunce trochu lacině.“
Otočila se a zářivě se usmála. Potlačila jsem zachvění. Vypadala jako člověk. Bohatý, žádoucí člověk. Uvědomila jsem si, že to jsou šaty na lov.
Když si Ivy všimla mého pohledu plného hrůzy, ztuhla. Rozšířily se jí zorničky a mně se rozbušilo srdce. Přelila se přes ni odporná čerň, jak se do hry zapojily instinkty. Kuchyň se mi vypařila z mysli. Seděla sice na opačné straně místnosti, ale mně se zdálo, jako by byla přímo přede mnou. Najednou mi bylo horko, vzápětí zima. Vyvolávala auru uprostřed odpoledne.
„Rachel…“ vydechla a její ponurý hlas mě přinutil otřást se. „Přestaň se bát.“
Dýchala jsem rychle a mělce. Byla jsem vyděšená, přesto jsem se přinutila otočit k ní téměř zády. Zatraceně, zatraceně, zatraceně! Není to moje vina. Nic jsem neudělala! Byla úplně normální… a najednou tohle? Koutkem oka jsem sledovala, jak Ivy sedí ztuhle a bojuje o sebekontrolu. Jestli se pohne, vyskočím oknem.
Ale nepohnula se. Můj dech se pomalu zklidnil. Tep se mi zpomalil a ona se uvolnila. Zhluboka jsem se nadechla a černá v jejích očích ustoupila. Odhodila jsem si vlasy z tváře a předstírala, že si myju ruce, zatímco ona se schoulila na židli. Strach zesiloval její hlad a já ho nevědomky přiživovala.
„Neměla jsem si to na sebe brát,“ řekla tiše a napjatě. „Počkám na tebe v zahradě.“ Kývla jsem. Vydala se ke dveřím a vědomě se snažila pohybovat normální rychlostí. Nevšimla jsem si, kdy vstala, a najednou byla v chodbě. „Rachel,“ řekla tiše a zastavila se na prahu. „Pokud někdy začnu znovu praktikovat, dozvíš se to jako první.“