18

„Už nikdy se asi nezbavím smradu z toho pytlíku.“ Jenks se teatrálně nadechl nočního vzduchu.

„Z kabelky,“ řekla jsem, ozvalo se ale jen neutrální kviknutí. Nic jiného jsem nezvládla. Ihned jsem poznala, čím kabelka Ivyiny matky páchne, a z představy, že jsem v ní strávila velkou část dne, mě mrazilo.

„Cítila jsi někdy něco takového?“ pokračoval Jenks upovídaně.

„Jenksi, sklapni.“ Kvik, písk. Hádat, co s sebou upírka nosí na lov, nepatří zrovna k mým oblíbeným činnostem. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tabulku 6.1.

„Neeeee,“ protáhl. „Páchlo to pižmově, kovově jako… ach.“

Noční vzduch byl docela příjemný. Blížila se desátá hodina a Trentova veřejná zahrada svěže voněla rosou. Tenký srpek měsíce se schovával za stromy. S Jenksem jsme se krčili v křoví za kamennou lavičkou. Ivy byla už dávno pryč.

Schovala kabelku pod lavičku, když odpoledne předstírala, že na ni jdou mdloby. Poté co vyčerpání svedla na nízkou hladinu cukru v krvi, polovina mužů na exkurzi se nabídla, že jí zaběhne do pavilonu pro sušenku. Téměř jsem nás prozradila smíchem, protože Jenks neustále teatrálně parodoval dění venku. Ivy odešla ve víru mužské péče. Nevěděla jsem, jestli si mám dělat starosti, nebo se bavit tím, jak snadno je zmanipulovala.

„Připadá mi to tu stejně zvrácené jako strýček upír na narozeninách šestnáctileté holky,“ řekl Jenks, když se vyplížil ze stínu na cestičku. „Celé odpoledne jsem neslyšel žádné ptáky. A neviděl jsem ani skřítky nebo víly.“ Zpod čepice se zadíval na černé koruny stromů nad námi.

„Pojďme,“ pískla jsem, když jsem se rozhlédla po opuštěné stezce. Všechno jsem viděla v odstínech šedé. Pořád jsem si na to nezvykla.

„Myslím, že tu víly ani skřítci nejsou,“ pokračoval Jenks. „V tak velké zahradě by v klidu dokázaly žít čtyři klany. Kdo se stará o rostliny?“

„Možná tudy,“ řekla jsem. Potřebovala jsem mluvit, i když mi nerozuměl.

„To máš pravdu,“ řekl a pokračoval v jednostranném rozhovoru. „Jsou to troubové. Všechno jsou to nešikovní pitomci s tlustými prsty, kteří nemocnou rostlinu raději vytrhnou, než aby ji pohnojili. Ach, tedy až na tebe, samozřejmě,“ dodal.

„Jenksi,“ zabreptala jsem, „ty jsi ale pěkný uličník.“

„Není zač.“

Nevěřila jsem Jenksovu tvrzení, že tu nežijí žádné víly ani skřítci, a zčásti jsem očekávala, že se na nás každým okamžikem vrhnou. Poté co jsem spatřila výsledek souboje skřítka s vílou, jsem nijak nepospíchala, abych ho zažila na vlastní kůži. Obzvláště ne, když jsem byla velká jako veverka.

Jenks zaklonil hlavu, zadíval se do vysokých větví a upravil si čepici. Řekl mi, že je ostře červená. Nápadná barva je prý jedinou ochranou, když skřítek vstupuje na území cizího klanu. Hlásala dobré úmysly a slibovala rychlý odchod. Od chvíle, kdy jsme opustili Ivyinu kabelku, si s ní neustále pohrával a doháněl mě tím k šílenství. A nijak nepomohlo, že jsem celé odpoledne musela trčet za lavičkou. Jenks většinu času prospal a probudil se, až když slunce klesalo k obzoru.

Problesklo mnou vzrušení, rychle ale zmizelo. Potlačila jsem pocity, zašvitořila, abych upoutala Jenksovu pozornost, a vydala se směrem, odkud se linul pach koberců. Čas strávený v Ivyině kabelce a pod lavičkou Jenksovi nesmírně prospěl. Přesto se opožďoval. Obávala jsem se, aby hlasité bzučení jeho zraněných křídel neupoutalo nevítanou pozornost, proto jsem se zastavila a pokynula mu, ať mi vyleze na záda.

„Copak, Rache?“ řekl a stáhl si čepici do čela. „Svědí tě snad hřbet?“

Zaskřípala jsem zuby. Zvedla jsem se na zadních, ukázala jsem na něj, pak na svá ramena.

„Tak to v žádném případě.“ Pohlédl na stromy. „Nenechám se vozit jako dítě.“

Na tohle nemám čas, pomyslela jsem si. Znovu jsem ukázala, tentokrát přímo vzhůru. Dohodnutým znamením jsem mu tak přikázala, aby se vrátil domů. Jenks přimhouřil oči a já vycenila zuby. Překvapeně o krok ustoupil.

„Dobrá, dobrá,“ zabručel. „Ale pokud o tom povíš Ivy, celý týden se ti budu každou noc mstít. Jasné?“ Lehce mi dosedl na ramena a chytil se mě za srst. Byl to zvláštní pocit a nelíbil se mi. „Ne moc rychle,“ zamumlal, očividně se také necítil příjemně.

Až na to, že mi svíral chlupy v přímo smrtícím stisku, jsem ho skoro nevnímala. Běžela jsem tak rychle, jak jen jsem se odvažovala. Nelíbila se mi představa, že by nás mohly sledovat nepřátelské víly a ohrožovat nás ocelí, proto jsem seběhla ze stezky. Mé uši a nos neustále pracovaly. Cítila jsem všechno a nebyla to taková legrace, jak si mnozí představují.

Listí se při sebemenším vánku zachvělo a já pokaždé ztuhla nebo uskočila hlouběji do křoví. Jenks si pro sebe broukal otravnou písničku. Něco o krvi a sedmikráskách.

Zdráhavě jsem se propletla volným kamením a ostružiním a zpomalila. Něco se změnilo. „Rostliny jsou tu jiné,“ řekl Jenks a já přitakala.

Stromy, mezi nimiž jsem běžela dolů z kopce, byly mnohem starší. Cítila jsem jmelí. Ve staré, dobře obdělané zemi hluboko kořenily rostliny. Pach se zdál nejdůležitější, ne vzhled. Úzkou stezku, kterou jsem našla, tvořila udusaná hlína místo cihel. Zarůstaly ji hustě kapradiny, takže po ní mohla projít jen jediná osoba. Někde tekla voda. Postupovali jsme opatrněji, pak jsem ucítila známou vůni a vyplašeně se zastavila. Čaj Earl Grey.

Schovala jsem se do stínu lilie a pátrala po lidském pachu. Panovalo tu ticho, jen noční hmyz bzučel. „Támhle,“ vydechl Jenks. „Hrnek na lavičce.“ Sklouzl ze mě a splynul se stíny.

Pohnula jsem se vpřed, cukala vousky a napínala uši. Hájek byl prázdný. Plynule jsem se vyhoupla na lavičku. V hrnku zůstal hlt čaje a na okraji se vysrážela rosa. Jeho tichá přítomnost byla stejně výmluvná jako změna v rostlinách okolo. Opustili jsme veřejné prostory a ocitli se v soukromých zahradách Trentova sídla.

Jenks se usadil na oušku, ruce si založil v bok a zamračil se. „Nic,“ stěžoval si. „Na hrnku neulpěl vůbec žádný pach. Musím dovnitř.“

Lehce jsem seskočila z lavičky. Zleva se nesl silnější pach obydlí, proto jsme dál sledovali stezku kapradím. Brzy pach nábytku, koberců a elektroniky zesílil a nijak mě nepřekvapilo, když jsem narazila na otevřenou verandu. Vzhlédla jsem a rozeznala laťkové mřížoví zástěny. Porůstala ji réva kvetoucí v noci a její vůně se ze všech sil snažila přebít lidský pach.

„Rachel, počkej!“ vyjekl Jenks a chytil mě za ucho, když jsem natáhla tlapku a chystala se vstoupit na mechem porostlé dřevo. Něco se dotklo mých vousků a já ucukla a přejela po nich tlapkami. Bylo to lepkavé. Zachytilo se mi to na tlapkách a já si nechtíc přilepila uši na oči. Zpanikařila jsem a posadila jsem se na zadní. Chytila jsem se!

„Nesahej na to, Rache,“ varoval mě Jenks naléhavě. „Drž.“

Ale já neviděla. Srdce mi bušilo. Snažila jsem se křičet, ale měla jsem zalepenou i tlamičku. V hrdle se mi zadrhl pach éteru. Zběsile jsem se ohnala po protivném bzučení. Sotva jsem mohla dýchat! Co to, k čertu, je?

„Jdi se zvrátit, Morganová,“ zasyčel Jenks. „Přestaň se mnou bojovat. Sundám to z tebe.“

Potlačila jsem instinkt a přikrčila se. Dýchala jsem rychle a mělce. Jedna tlapka se mi přilepila na vousky a bolelo to. Jen stěží jsem potlačila nutkání vyválet se v hlíně.

„Dobrá.“ Ucítila jsem vánek Jenksových křídel. „Dotknu se tvého oka.“

Tlapky mi cukaly, když mi sundával tu věc z oka. Jeho prsty byly něžné a mrštné, ale tolik to bolelo, že jsem měla dojem, jako by se mi chystal utrhnout půlku víčka. Pak ta věc zmizela a já opět viděla. Zamžourala jsem na Jenkse, který mnul v rukou malou kuličku. Sypal se z něj skřítkovský prášek, až celý zářil. „Lepší?“ řekl a pohlédl na mě.

„To víš, že jo,“ kvikla jsem. Znělo to zkomoleněji než obvykle, a není divu, když jsem měla tlamičku pořád slepenou.

Jenks odhodil kuličku stranou. Byla to ta lepkavá věc obalená prachem. „Nehýbej se. Sundám to z tebe rychleji, než Ivy dokáže vyvolat auru.“ Škubal mě za srst a balil lepkavá vlákna do malinkých kuliček. „Promiň,“ řekl, když jsem vyjekla, protože mě zatahal za ucho. „Varoval jsem tě.“

„Před čím?“ zašvitořila jsem a pro jednou se zdálo, že mi rozumí.

„Před tou lepkavou věcí.“ Zašklebil se, vší silou trhl a vyškubl mi chomáč chlupů. „Takhle mě včera chytili,“ řekl rozzlobeně. „Trent nechal ve vstupní hale rozvěsit nad hlavami lidí lepkavé hedvábí. Je to drahá věcička. Překvapuje mě, že ho používá i jinde.“ Jenks odlétl k mému druhému boku. „Má odradit skřítky a víly. Dokážeš ho ze sebe sundat, ale chvíli to trvá. Vsadil bych se, že je tím opředený celý přístřešek. Proto tu nežijí létaví tvorové.“

Zavrtěla jsem ocasem na znamení, že rozumím. Slyšela jsem o lepkavém hedvábí, ale nikdy by mě nenapadlo, že se do něj chytím. Každému, kdo byl větší než dítě, připomínalo obyčejnou pavučinu.

Konečně skončil a já se dotkla svého čumáku a přemýšlela, jestli má pořád stejný tvar. Jenks si sundal čepici a schoval ji pod kámen. „Škoda, že jsem si s sebou nevzal meč,“ řekl. Teritoriální nevraživost mezi skřítky a vílami je tak hluboká, že pokud Jenks odložil svoji nepřehlédnutelnou čepici, mohla jsem si být jistá, že v zahradě skřítci ani víly skutečně nežijí.

Jistá pokora, která z něj vyzařovala celé odpoledne, byla ta tam. Z jeho úhlu pohledu teď asi byla celá zahrada jeho, protože tu nebyl nikdo, kdo by se mu postavil. Stál vedle mě s rukama v bok a mračil se na verandu.

„Dívej se,“ řekl Jenks a setřásl ze sebe mráček skřítkovského prachu. Jeho křídla se proměnila v rozmazanou šmouhu, jak zaháněl zářící prášek k verandě. Vypadalo to, jako by třpytivý opar uvízl ve vzduchu. Skřítkovský prášek jako by se magií nalepil na hedvábí a částečně ho zviditelnil. Jenks po mně střelil spokojeným úsměvem. „Dobře že jsem s sebou vzal Matalininy nůžky,“ řekl a vytáhl z kapsy nůžky s dřevěnou rukojetí. Sebejistě přistoupil k třpytící se síti a vystříhal do ní díru dost velkou pro norka. „Až po tobě.“ Vznešeně mi pokynul a já se protáhla na verandu.

Srdce mi vzrušeně zabušilo, pak se vrátilo zpět k pomalému, vyrovnanému rytmu. Je to jen další úkol, pomyslela jsem si. Emoce byly přepych, který jsem si nemohla dovolit. Nezáleželo na tom, že tu jde o můj život. Zacukala jsem nosem a pátrala po lidech nebo inderlanďanech. Nic.

„Myslím, že je to zadní kancelář,“ řekl Jenks. „Vidíš? Támhle je stůl.“

Kancelář? pomyslela jsem si a zvedla huňaté obočí. Byla to veranda. Anebo ne? Jenks vzrušeně poletoval sem a tam jako pomatený netopýr. Já ho následovala rozvážnějším krokem. Asi po čtyřech metrech se mechem porostlé desky změnily v zelený koberec obklopený třemi stěnami. Všude okolo stály v květináčích dobře udržované rostliny. Nevypadalo to, že by se u malého stolu u protější stěny někdo zrovna nadřel. Stál tu dlouhý gauč a židle byly naaranžované okolo barového pultu, takže místnost působila jako velmi útulné místo pro odpočinek nebo lehkou práci. Pokoj představoval kousek přírody uvnitř a ten pocit ještě zesiloval fakt, že končil zastíněnou verandou a zahradou.

„Hej!“ zvolal Jenks vzrušeně. „Podívej, co jsem našel.“

Odvrátila jsem se od orchidejí, které jsem si žárlivě prohlížela, a uviděla, že se Jenks vznáší nad pultem s elektronikou. „Byl schovaný ve stěně,“ vysvětlil Jenks. „Podívej se na tohle.“ Nohama nalétl na tlačítko vsazené do stěny. Přehrávač i s disky zmizel ve zdi. Jenkse to tak nadchlo, že tlačítko znovu zmáčkl a zařízení se opět vynořilo. „Zajímalo by mě, k čemu je tamten knoflík,“ řekl. Prosvištěl pokojem za příslibem nových hraček.

Trent tu měl víc hudebních disků než celé univerzitní koleje: pop, klasiku, jazz, new age a další žánry. Ale žádné disko a má úcta k němu ještě vzrostla.

Toužebně jsem se tlapkou dotkla kopie Takata’s Sea. Disk zmizel v přehrávači a já ucukla. Polekaně jsem vyskočila a drápky zaškrábala po tlačítku, které vše vrátilo zpátky do stěny.

„Nic tu není, Rache. Jdeme.“ Jenks se významně zadíval na dveře a přistál na klice. Ale teprve až jsem nadskočila a přidala i svoji váhu, cvakla a otevřela se. S nemotorným žuchnutím jsem přistála na podlaze. Spolu s Jenksem jsme u škvíry chvíli bez dechu naslouchali.

Tep mi pádil, když jsem čenichem pootevřela dveře, aby Jenks mohl proklouznout ven. V okamžení přibzučel zpátky. „Je to chodba,“ řekl. „Pojď. Už jsem se postaral o kamery.“

Znovu zmizel za dveřmi a já ho následovala. Na jejich zavření jsem potřebovala celou svoji váhu. Hlasitě cvakly a já se přikrčila a modlila se, aby nikdo nic nezaslechl. Slyšela jsem zurčení vody a ševelení nočních tvorů, které se linulo ze skrytých reproduktorů. Ihned jsem poznala, že jsem ve stejné chodbě jako včera. Zvuky tu byly pravděpodobně po celou dobu, byly ale tak tiché, že je až na hlodavce nikdo neslyšel. Pokývala jsem chápavě hlavou. S Jenksem jsme našli Trentovu zadní pracovnu, kde přijímal „zvláštní“ hosty.

„Kudy?“ zašeptal Jenks a zůstal viset ve vzduchu vedle mě. Buďto se mu křídlo už úplně zahojilo, nebo nechtěl, aby ho někdo spatřil jet na norkovi. Sebevědomě jsem vyrazila chodbou. Na každé křižovatce jsem zvolila tu méně útulnou a sterilní chodbu. Jenks byl můj předvoj a na všech kamerách nastavoval patnáctiminutovou smyčku, abychom se mohli pohybovat chodbami nespatřeni. Trent se naštěstí řídil lidskými hodinami − alespoň veřejně − a budova byla opuštěná. To jsem si alespoň myslela.

„Do háje,“ zašeptal Jenks ve stejný okamžik, kdy jsem sama ztuhla. Chodbou se blížily hlasy. Rozbušilo se mi srdce. „Běž!“ pobídl Jenks naléhavě. „Ne! Doprava. K židli a ke květináči.“

Vyrazila jsem dlouhými skoky vpřed. Obklopila mě silná vůně citrusu a pálené hlíny. Schovala jsem se za hliněný květináč, zatímco tiché kroky se blížily. Jenks vylétl vzhůru a ukryl se ve větvích rostliny.

„Tolik?“ Mým citlivým uším připadal Trentův hlas neobvykle ostrý, když spolu s dalším mužem obešel roh. „Zjisti, jak to Hodgkin dělá, že se mu podařilo do takové míry zvýšit produkci. Pokud se dá jeho metoda aplikovat na jiných místech, chci o tom hlášení.“

Když Trent s Jonathanem procházeli okolo, zadržela jsem dech.

„Ano, Sa’hane.“ Jonathan si udělal poznámku do elektronického zápisníku. „Skončil jsem s prověřováním zájemkyň o místo vaší sekretářky. Zítra dopoledne bych vám na ně mohl udělat čas. Kolik byste jich chtěl vidět?“

„Hm, pozvi tři, které se podle tebe na to místo hodí nejlépe, a jednu, která se absolutně nehodí. Někdo, koho znám?“

„Ne. Tentokrát jsem musel hledat v jiném státě.“

„Neměl jsi mít dnes volno, Jone?“

Nastala odmlka. „Rozhodl jsem se pracovat, když zrovna nemáte sekretářku.“

„Ach,“ řekl Trent s příjemným smíchem, když zahýbal za roh. „Tak proto se tak usilovně snažíš mi ji najít.“

Jonathanovo popření jsem sotva slyšela, protože mi zmizeli z dohledu.

„Jenksi,“ kvikla jsem. Neodpověděl. „Jenksi!“ kvikla jsem znovu, protože mě napadlo, jestli neudělal nějakou hloupost, třeba je nesledoval.

„Jsem tady,“ zabručel a mně se ulevilo. Rostlina se otřásla, jak sklouzl dolů po kmeni. Posadil se na okraj květináče a klátil nohama. „Dobře jsem ho očichal,“ řekl a já se v očekávání posadila na zadní.

„Nevím, co je.“ Křídla mu ztmavla do bezútěšné modré, jak se mu zpomalila cirkulace v důsledku zasmušilé nálady. „Voní jako louka, ale není čaroděj. Necítím z něj ani stopu po železe, takže není upír.“ Zmateně přimhouřil oči. „Zpomaluje se mu tělesný rytmus, takže v noci spí. A to znamená, že není dlak ani žádný jiný noční inderlanďan. U Zvratu, Rache. Vůbec jeho pach nepoznávám. A víš, co je ještě divnější? Ten chlápek, co ho doprovázel. Voní stejně jako Trent. Musí to být nějaké čáry.“

Zacukala jsem vousky. To není jen divné. „Kvik,“ řekla jsem a myslela tím: „Je mi to líto.“

„Jo, máš pravdu.“ Pomalu vzlétl a přesunul se do středu chodby. „Měli bychom dokončit úkol a vypadnout.“

Trhla jsem sebou. Vypadnout, pomyslela jsem si a opustila bezpečí citrusovníku. Vsadila bych se, že nebudeme moct zmizet stejnou cestou, jakou jsme přišli. Ale s tím si budu dělat starosti, až prohledám Trentovu kancelář. Už tak se nám podařilo nemožné. Dostat se ven bude hračka.

„Tudy,“ zašvitořila jsem a zahnula do povědomé chodby těsně před vstupní halou. Cítila jsem sůl v akváriu v Trentově pracovně. Za dveřmi s mrazovým sklem, které jsme míjeli cestou, se nesvítilo. Nikdo nepracoval přesčas. Dřevěné dveře Trentovy kanceláře byly podle očekávání zavřené.

Jenks se rychle a tiše pustil do práce. Zámek byl elektronický a stačilo tedy, aby se chvíli vrtal v panelu na veřejích, zámek cvakl a dveře se otevřely. „Standardní věc,“ řekl Jenks. „Zvládl by to i Jax.“

Do chodby proniklo tiché bublání stolní fontánky. Jenks vklouzl dovnitř jako první, postaral se o kameru a já ho následovala.

„Ne, počkej,“ kvikla jsem, když nohama udeřil do vypínače. Místnost zalilo bolestivě ostré světlo. „Hej!“ vyjekla jsem a zakryla si oči tlapkami.

„Promiň.“ Světlo zhaslo.

„Rozsviť lampu nad akváriem,“ zašvitořila jsem a snažila se rozhlédnout oslepenýma očima. „Nad akváriem,“ zopakovala jsem zbytečně, posadila se na zadní a ukázala.

„Rache. Nebuď hloupá. Na jídlo teď není čas.“ Pak zaváhal a o několik centimetrů klesl. „Ach! Myslíš světlo. Ha, ha. Dobrý nápad.“

Lampička zablikala a prozářila Trentovu kancelář měkkým zeleným svitem. Vyškrábala jsem se na otočnou židli, pak na stůl a nemotorně zalistovala v diáři o několik měsíců zpátky. Vytrhla jsem stránku, s bušícím srdcem ji shodila na zem a následovala ji dolů.

Zacukala jsem vousky, otevřela jednu ze zásuvek a našla disky. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Trent všechno přestěhoval. Možná, pomyslela jsem si s bodnutím hrdosti, mě nepovažuje až za takovou hrozbu. Sebrala jsem disk označený nápisem Alzheimer, couvla po koberci a celou vahou se vrhla proti zásuvce, abych ji opět zavřela. Stůl byl vyrobený z nejlepšího třešňového dřeva a já si s hrůzou vzpomněla na pokoření, které mě čeká, až postavím svůj lepenkový nábytek vedle Ivyina.

Posadila jsem se na zadní a pokynula Jenksovi, aby mi podal provázek. On zatím složil papír do velikosti, kterou unesl. Jakmile mi přiváže disk k tělu, zmizíme odsud.

„Provázek, že?“ Jenks hrábl do kapsy.

V tu chvíli se nečekaně rozzářilo stropní světlo a já ztuhla. Zadržela jsem dech a přikrčila se, abych mohla vykouknout zpod stolu ke dveřím. Ve světle, které pronikalo až do chodby, jsem uviděla dva páry bot − měkké pantofle a nepohodlné kožené.

„Trent,“ pronesl Jenks bezhlesně a přistál i se složeným papírem vedle mě.

Jonathanův hlas zněl rozzlobeně. „Jsou pryč, Sa’hane. Upozorním stráže.“

Ozvalo se napjaté povzdychnutí. „Běž. Já se podívám, co sebrali.“

Krčila jsem se pod stolem a srdce mi bušilo. Kožené boty se otočily a odkráčely chodbou. Zalil mě adrenalin. Napadlo mě, že bych se mohla dát na útěk, s diskem v předních tlapkách jsem ale utíkat nemohla. A rozhodně jsem ho tady nemínila nechat.

Dveře Trentovy kanceláře se zavřely a já proklela svoji váhavost. Couvla jsem k zadnímu panelu stolu. Vyměnili jsme si s Jenksem pohledy. Dala jsem mu znamení pro návrat domů a on procítěně přitakal. Přitiskli jsme se k zemi, protože Trent obešel stůl a zastavil se před akváriem.

„Ahoj, Sofokle,“ vydechl Trent. „Kdo to byl? Škoda, že nedokážeš mluvit.“

Odložil sako, takže najednou vypadal mnohem neformálněji. Nepřekvapilo mě, když jsem uviděla, jak se mu pod tenkou košilí napínají svaly. Povzdychl si, posadil se do křesla a sáhl po zásuvce s disky. Zalila mě slabost. Tvrdě jsem polkla, když jsem si uvědomila, že si pobrukuje melodii první písně z Takata’s Sea. Zatraceně, zatraceně. Prozradila jsem se sama.

„‚Není divu, že děti pláčí,‘“ šeptal si Trent slova písně. „‚Volba je skutečná, šance je lží.‘“

S prsty na discích ztuhl. Pomalu zavřel zásuvku nohou. Tiše cvakla a já sebou trhla. Popojel blíže ke stolu a já slyšela, jak si přitáhl blíž diář. Byl tak blízko, až jsem cítila, že voní přírodou. „Ach,“ řekl s tichým překvapením. „Podívejme se na to.“

„Quene!“ zavolal hlasitě.

Zmateně jsem pohlédla na Jenkse, vzápětí se ale ze skrytého reproduktoru ozval mužský hlas. „Sa’hane?“

„Vypusťte psy,“ řekl Trent. Hlas mu vibroval mocí a já se zachvěla.

„Ale není úpl…“

„Vypusťte psy, Quene,“ zopakoval Trent. Nezvýšil hlas, zazněl v něm však hluboký vztek. Začal si poklepávat nohou do rytmu.

„Ano, Sa’hane.“

Trentova noha ztuhla. „Počkej.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, jako by chtěl ochutnat vzduch.

„Pane?“ ozval se skrytý hlas.

Trent znovu zavětřil. Pomalu odjel se židlí od stolu. Srdce mi bušilo a tajila jsem dech. Jenks vzlétl a schoval se za zásuvkou. Ztuhla jsem, protože Trent vstal, ustoupil od stolu a dřepl si. Neměla jsem kam zmizet. Zadíval se mi do očí a usmál se. Ochromil mě strach. „Ruším příkaz,“ řekl tiše.

„Ano, Sa’hane.“ Reproduktor se s tichým kliknutím vypnul.

Zírala jsem na Trenta a měla jsem pocit, že snad každým okamžikem vybuchnu.

„Slečno Morganová?“ řekl Trent, srdečně mi pokývl a já se zachvěla. „Kéž bych mohl říct, že je mi potěšením.“ Pořád se usmíval a pomalu se blížil. Vycenila jsem zuby a zašvitořila. Odtáhl ruku a zamračil se. „Vylezte odtamtud. Máte něco, co patří mně.“

Cítila jsem disk vedle sebe. Nachytal mě a najednou ze mě byl místo úspěšného zloděje vesnický prosťáček. Jak jsem si jen mohla myslet, že mi to projde? Ivy měla pravdu.

„Vylezte, slečno Morganová,“ řekl a sáhl pod stůl.

Skočila jsem do prázdného prostoru za zásuvkami a pokusila se utéct. Trent po mně hmátl. Vyjekla jsem, když mě popadl za ocas. Drápky jsem drhla po koberci, jak mě táhl k sobě. Vyděšeně jsem se zkroutila a zaryla mu zuby do masité části ruky.

„Kryso jedna!“ zařval a navzdory mému bezmocnému škrábání mě vytáhl ven. Svět se se mnou roztočil, když vstal. Vší silou zatřásl rukou a praštil se mnou o stůl. V hlavě mi vybuchly jiskry, které jako by doprovázely temně skořicovou příchuť jeho krve. Bolest mě přinutila rozevřít čelisti, takže jsem mu zůstala viset v ruce za ocas.

„Pusťte ji!“ vykřikl Jenks.

Svět se točil a vířil. „Vzala jste s sebou svého brouka,“ řekl Trent klidně a praštil dlaní do panelu na stole. V nose mě zašimral jemný pach éteru.

„Vypadni, Jenksi!“ kvikla jsem, protože jsem poznala vůni lepkavé sítě.

Jonathan rozrazil dveře. S vytřeštěnýma očima zůstal stát na prahu. „Sa’hane!“

„Zavři dveře!“ zakřičel Trent.

Zběsile jsem se svíjela a snažila se uniknout. Jenks vystřelil z místnosti, zrovna když jsem Trentovi opět zabořila zuby do palce. „Zatracená čarodějnice!“ zařval Trent a udeřil se mnou o stěnu. Před očima mi znovu vybuchly jiskry a potemněly ve žhavé uhlíky. Ty nakonec taky zhasly a tma se šířila, až jsem vůbec nic neviděla. Bylo mi teplo a nedokázala jsem se pohnout.

Umírala jsem.

Určitě.

19

„Takže, slečno Sáro Jane, rozdělená pracovní doba pro vás nepředstavuje problém?“

„Ne, pane. Nevadí mi pracovat až do sedmi, když budu mít odpoledne volno, abych si mohla zařídit vše potřebné.“

„Cením si vaší flexibility. Odpolední hodiny patří meditaci. Nejlepší práci odvádím ráno a večer. Po páté tu zůstává už jen málo zaměstnanců a bez rozptylování se lépe soustředím.“

K vědomí mě přivedl zvuk Trentova přívětivého hlasu, který předváděl veřejnosti. S trhnutím jsem se probrala. Otevřela jsem oči a nechápala, proč všechno vidím v odstínech šedi. Pak jsem si vzpomněla. Jsem norek. Ale žiju. I když jen taktak.

Trent pokračoval v rozhovoru se Sárou Jane a jejich hlasy stoupaly a klesaly. Roztřeseně jsem se vyškrábala na nohy a zjistila, že jsem v kleci. Žaludek se mi stáhl nevolností. Znovu jsem si lehla a snažila se nepozvracet. „Je mi tak zle,“ zašeptala jsem. Trent po mně koukl přes kovovou obroučku brýlí, dál ale hovořil se štíhlou mladou ženou ve světlém kostýmku.

Třeštila mi hlava. Pokud jsem neměla otřes mozku, musela jsem mu uniknout jen o fous. Od toho, jak se mnou praštil o stůl, mě bolelo rameno a bolelo i dýchat. Přitáhla jsem si přední tlapku blíž k tělu a snažila se nehýbat. Zírala jsem na Trenta a pokoušela se přijít na to, co se stalo. Jenkse jsem nikde neviděla. Správně, vzpomněla jsem si s úlevou. Dostal se ven. Určitě se vrátil domů k Ivy. Ne že by pro mě mohli něco udělat.

V kleci jsem měla láhev s vodou, misku se suchary, domeček dost velký na to, abych se v něm schoulila do klubíčka, a běhací kolečko. Jako bych ho někdy použila, pomyslela jsem si hořce.

Klec stála na stole v zadní části Trentovy kanceláře. Podle světla, které dopadalo dovnitř falešným oknem, vyšlo teprve před několika hodinami slunce. Bylo příliš časně. A i když se mi ta představa naprosto nelíbila, rozhodla jsem se odplazit do domečku a prospat se. Nezajímalo mě, co si o tom Trent pomyslí.

Zhluboka jsem se nadechla a vstala. „Au! Au!“ zakvičela jsem a přikrčila se.

„Ach, vy máte fretku,“ zvolala Sára Jane tiše.

Zavřela jsem útrpně oči. Nejsem fretka. Jsem norek. Jen abychom si to ujasnily, dámo.

Slyšela jsem, jak Trent vstal a společně se ženou přistoupil blíž. Pohovor očividně skončil. Nastal čas pokochat se pohledem na norka. Padl na mě stín a já otevřela oči. Stáli nade mnou a zírali.

Sára Jane vypadala v nóbl kostýmku profesionálně. Dlouhé světlé vlasy měla zastřižené ve výši nadloktí. Byla droboučká a roztomilá a já si dokázala představit, že ji spousta lidí nebere kvůli pršáčku, vysokému dívčímu hlasu a malé postavě vážně. Podle inteligentního pohledu v jejích široko posazených očích jsem ale poznala, že je zvyklá pracovat v mužském světě a dokáže získat, co chce. Tušila jsem, že když si o ní někdo vytvoří špatný obrázek, využije to ve svůj prospěch.

Silná vůně jejího parfému mě vydráždila ke kýchnutí a tělo se mi sevřelo bolestí.

„To je… Angel,“ řekl Trent. „Norek.“ Jeho uštěpačnost byla jemná, ale já ji zřetelně slyšela. Levou rukou si mnul pravou. Měl ji ovázanou. Třikrát hurá norkovi, pomyslela jsem si.

„Vypadá nemocně.“ Sára Jane měla pečlivě naleštěné, ale velmi krátké nehty. Její ruce byly neobvykle silné jako ruce dělnice.

„Nevadí vám hlodavci, Sáro Jane?“

Napřímila se a já zavřela oči, protože na mě znovu padlo světlo. „Nesnáším je, pane Kalamacku. Vyrostla jsem na farmě. Podobnou havěť je potřeba vybít. Ale nemíním se připravit o šanci získat práci kvůli zvířeti.“ Pomalu se nadechla. „Potřebuji tohle místo. Celá rodina se složila na to, abych mohla vystudovat a dostat se z polí. Musím jí to splatit. Mám mladší sestru. Je příliš chytrá na to, aby promarnila život pletím cukrové řepy. Chce se stát čarodějkou, získat titul. Nemůžu jí pomoct, pokud nezískám tuhle práci. Potřebuji tu práci. Prosím, pane Kalamacku. Vím, že nemám zkušenosti, ale jsem chytrá a dokážu tvrdě pracovat.“

Pootevřela jsem oko. Trent se tvářil vážně a zamyšleně. Díky tmavému obleku vynikaly jeho světlé vlasy a pleť a se Sárou Jane tvořili pohledný pár, i když vedle něj vypadala malá. „Hezky řečeno, Sáro Jane,“ řekl a vřele se usmál. „U zaměstnanců si nejvíce cením upřímnosti. Kdy můžete začít?“

„Hned,“ řekla rozechvěle. Udělalo se mi zle. Chudák ženská.

„Bezvadné.“ Jeho hlas zněl upřímně spokojeně. „Jon pro vás nachystal několik dokumentů k podpisu. Projde s vámi vaše úkoly a první týden vám bude pomáhat. Pokud budete mít otázky, obraťte se na něj. Pracuje pro mě už roky a zná mě lépe než já sám.“

„Děkuji vám, pane Kalamacku,“ řekla a vzrušeně narovnala úzká ramena.

„Potěšení je na mé straně.“ Vzal ji za loket a odvedl ke dveřím. Dotkl se jí, pomyslela jsem si. Proč se nedotkl mě? Bál se snad, že bych mohla zjistit, co je?

„Máte už kde bydlet?“ zeptal se. „Nezapomeňte se Jona zeptat na byty, které máme k dispozici pro zaměstnance.“

„Děkuji, pane Kalamacku. Ne, ještě jsem si nenašla bydlení.“

„Dobrá. Nepospíchejte a zabydlete se. Pokud budete chtít, zařídíme, aby část vašeho platu odcházela ještě před zdaněním do svěřeneckého fondu pro vaši sestru.“

„Ano, prosím.“ Až z chodby ke mně doléhala úleva v jejím hlase. Dostal ji. Trent se pro ni stal bohem, princem, který zachránil ji a její rodinu. Takový člověk přece nemůže udělat nic špatného.

Obrátil se mi žaludek. Zůstala jsem sama a odvlekla se do domečku. Zatočila jsem se, abych dostala dovnitř i ocas, pak jsem se zhroutila a vystrčila ven jen čenich. Dveře Trentovy kanceláře se s cvaknutím zavřely a já sebou trhla. Všechno mě znovu rozbolelo.

„Dobré ráno, slečno Morganová,“ řekl Trent, když procházel okolo klece. Posadil se ke stolu a pustil se do třídění papírů. „Chtěl jsem si vás tu nechat jen do chvíle, kdy na vás získám názor někoho jiného. Ale teď nevím. Jste tak příjemný námět pro konverzaci.“

„Jděte se zvrátit,“ řekla jsem a vycenila zuby. Opět se ozvalo jen švitoření a štěbetání.

„No tedy.“ Opřel se a točil perem mezi prsty. „To asi nebylo moc zdvořilé.“

Ozvalo se zaklepání a já se stáhla z dohledu. Byl to Jonathan. Když vešel, Trent předstíral, že pracuje. „Ano, Jone?“ řekl a pozornost upíral do diáře.

„Sa’hane.“ Neobvykle vysoký muž zůstal stát v uctivé vzdálenosti. „Slečna Sára Jane?“

„Má přesně tu kvalifikaci, kterou potřebuji.“ Trent odložil pero. Opřel se, sundal si brýle a líně okusoval konec jedné nožičky, dokud si nevšiml, že na něj Jonathan přísně, nesouhlasně hledí. Trent odhodil brýle rozrušeně na stůl. „Mladší sestra Sáry Jane se chce dostat z farmy a stát se čarodějkou,“ řekl. „Musíme přece pomáhat potřebným.“

„Aha.“ Jonathanova úzká ramena se uvolnila. „Chápu.“

„Mohl bys mi zjistit tržní cenu farmy Sáry Jane? Možná bych mohl investovat do cukrové řepy. Zkusit, jaké to je? Podpořil bych tak tamní pracovní sílu. Mohl bych tam nasadit Hodgkina, aby šest měsíců trénoval tamního předáka a ukázal mu své metody. A dal mu za úkol sledovat sestru Sáry Jane. Pokud má něco v hlavě, mohli bychom ji přesunout na místo, kde by měla větší zodpovědnost.“

Ustaraně jsem vykoukla z domečku. Jonathan se na mě přes tenký nos znechuceně zadíval. „Už jste zase s námi, Morganová?“ posmíval se. „Kdyby bylo po mém, prohnal bych vás drtičem odpadků v kuchyňce pro zaměstnance.“

„Bastarde,“ zašvitořila jsem a ukázala mu prostředníček, aby pochopil.

Jonathan se zamračil a vrásky se mu prohloubily. Rozmáchl se a uhodil do klece složkou, kterou držel v ruce.

Zapomněla jsem na bolest, vrhla se po něm a s vyceněnými zuby se pověsila na mříže.

Šokovaně ucukl. Zrudl a znovu se ohnal.

„Jone,“ řekl Trent tiše. Sotva zašeptal, ale Jonathan ztuhl. Držela jsem se mříží a srdce mi bušilo. „Zapomínáš se. Nech slečnu Morganovou být. Špatně jsi ji odhadl a ona tě porazila. Byla to jen a jen tvá vina. Podobnou chybu jsi udělal už dřív. Opakovaně.“

Zuřivě jsem klesla na dno klece a vrčela. Netušila jsem, že můžu vrčet. Jonathan pomalu rozevřel zaťatou pěst. „Mám za úkol vás chránit.“

Trent pozvedl obočí. „Slečna Morganová nemůže v tuto chvíli nikomu ublížit. Nech toho.“

Těkala jsem pohledem od jednoho k druhému a všimla si, že starší muž přijal Trentovu výtku s nečekanou pokorou. Ti dva měli dost divný vztah. Pánem tu byl očividně Trent, ale způsob, jakým zareagoval na Jonathanův nesouhlas s tím, že okusuje brýle, mi prozradil, že tomu tak asi vždy nebylo. Přemýšlela jsem, jestli Jonathan dohlížel na Trentovu výchovu, třeba jen krátce, poté co jeho matka a později i otec zemřeli.

„Přijměte moji omluvu, Sa’hane,“ řekl Jonathan a sklopil hlavu.

Trent nic neřekl a vrátil se k papírům. Jonathan byl očividně propuštěn, přesto čekal, dokud Trent nevzhlédl. „Ještě něco?“ zeptal se.

„Vaše schůzka v osm třicet,“ řekl. „Pan Percy přišel dřív. Mám ho přivést?“

„Percy!“ vyjekla jsem a Trent na mě pohlédl. Přece ne Francis Percy!

„Ano,“ řekl Trent pomalu. „Prosím.“

Nádhera, pomyslela jsem si, když Jonathan zmizel v chodbě a zavřel za sebou dveře. Francisova schůzka. Nervózně jsem pochodovala sem a tam klecí. Uvolňovala jsem si svaly a pohyb mi připadal bolestivě dobrý. Zastavila jsem se, když jsem si uvědomila, že na mě Trent stále hledí. Pod jeho tázavým pohledem jsem se odplížila zahanbeně do domečku.

Trent ode mě neodtrhl oči, ani když jsem se stočila do klubíčka a schovala si čumák do ocasu, abych si ho zahřála. „Nezlobte se na Jona,“ řekl tiše. „Bere své poslání velmi vážně − a taky by měl. Pokud na něj budete příliš tlačit, zabije vás. Doufejme, že se nebudete muset poučit stejně jako on.“

Ohrnula jsem pysk a vycenila zuby, protože se mi jeho moudra naprosto nelíbila.

Kňouravý hlas přitáhl naši pozornost ke dveřím. Francis. Prozradila jsem mu, že se dokážu proměnit v norka. Pokud si to spojí, jsem mrtvá. No, mrtvější než teď. Nechtěla jsem, aby mě viděl. A očividně to nechtěl ani Trent.

„Hm, ano,“ řekl, rychle vstal a přesunul jednu z rostlin v květináči před moji klec. Byl to lopatkovec a jeho široké listy mě schovávaly, zároveň jsem přes ně ale viděla. Ozvalo se zaklepání a Trent zavolal: „Vstupte.“

„Ne, opravdu,“ říkal Francis, když ho Jonathan doslova postrčil dovnitř.

Zpoza rostliny jsem sledovala, jak Francis pohlédl Trentovi do očí a tvrdě polkl. „Ach, má úcta, pane Kalamacku,“ vykoktal a neohrabaně se zastavil. Vypadal ještě neupraveněji než jindy, zpod nohavice mu vyčuhovala téměř rozvázaná tkanička a strniště na tváři přerostlo z potenciálně atraktivního v ohavné. Černé vlasy mu zplihle visely a unavené, mžouravé oči lemovaly vějířky vrásek z vyčerpání. Francis se pravděpodobně dneska ještě nedostal do postele, protože Trent stanovil schůzku na dobu, kdy se to hodilo jemu a ne IBA.

Trent mlčel. Rozvalil se v křesle s uvolněným napětím dravce číhajícího u vody na kořist.

Francis pohlédl na Jonathana a shrbil ramena. Ozvalo se šustění polyesteru, jak si vykasal rukávy a zase je stáhl. Odhodil si vlasy z očí, přistoupil k židli a posadil se na krajíček. Rysy trojúhelníkové tváře se mu ještě víc napjaly, když Jonathan zavřel dveře, postavil se před ně, rozkročil nohy a založil si paže na hrudi. Těkala jsem mezi nimi pohledem. Co se tu děje?

„Vysvětlil byste mi, co se včera stalo?“ požádal Trent s příjemnou věcností.

Zmateně jsem zamrkala, pak mi poklesla čelist, když jsem pochopila. Francis pracuje pro Trenta? Vysvětlovalo to jeho rychlý postup i to, jak se z takového břídila stal čaroděj. Zamrazilo mě. Tomuhle IBA rozhodně nepožehnala. IBA o tom nemá tušení. Francis je zatracený krtek!

Dívala jsem se přes široké listy na Trenta. Lehce pohnul rameny, jako by se mnou souhlasil. Znovu mě přepadla nevolnost. Francis není na podobnou všivárnu dost dobrý. Zabijí ho.

„No… já…“ koktal Francis.

„Šéf mojí ochranky vás našel očarovaného v kufru vozu,“ řekl Trent klidně, ale v hlase mu zazněl jemný náznak hrozby. „Slečna Morganová a já jsme vedli zajímavý rozhovor.“

„Ona… řekla mi, že mě promění ve zvíře,“ přerušil ho Francis.

Trent se zhluboka nadechl. „Proč by to dělala?“ zajímal se s unavenou trpělivostí.

„Nemá mě ráda.“

Trent nic neřekl. Francis se přikrčil, protože si asi uvědomil, jak dětinsky to zní.

„Povězte mi o Rachel Morganové,“ požádal Trent.

„Je osina v… zadku,“ řekl a střelil nervózním pohledem po Jonathanovi.

Trent vzal do ruky pero a začal ho protáčet mezi prsty. „To vím. Povězte mi víc.“

„Co nevíte?“ vyhrkl Francis. Přimhouřenýma očima sledoval točící se pero. „Máte ji pod palcem pravděpodobně déle než mě. Půjčil jste jí na školné?“ osopil se skoro žárlivě. „Pošeptal jste něco někomu do ucha, když ji přijímali do IBA?“

Ztuhla jsem. Jak se opovažuje. Já pracovala, abych dodělala školu. Získala jsem místo vlastními silami. Pohlédla jsem na Trenta a všechny je nenáviděla. Nikomu nic nedlužím.

„Ne, nemám.“ Trent odložil pero na stůl. „Slečna Morganová je pro mě překvapením. Ale nabídl jsem jí práci,“ řekl a Francis jako by se propadl do sebe. Otvíral a zavíral ústa, nic z nich ale nevycházelo. Cítila jsem jeho strach, kyselý a pronikavý.

„Ne vaši práci,“ řekl Trent znechuceně. „Povězte mi, čeho se bojí. Co ji dokáže rozčílit? Čeho si na světě nejvíce váží?“

Francis si ulehčeně oddychl. Poposedl a chystal si přehodit nohu přes nohu, v poslední chvíli se však trapně zarazil. „Nevím. Obchodní centrum? Snažím se od ní držet dál.“

„Ano,“ pronesl Trent vláčným hlasem. „Promluvme si o tom. Prošel jsem si vaše aktivity za posledních několik dní a musím říct, že začínám pochybovat o vaší loajalitě − pane Percy.“

Francis si založil paže na hrudi. Zrychlil se mu dech a začal se vrtět. Jonathan postoupil výhrůžně vpřed a Francis si znovu odhodil vlasy z očí.

Trent působil až děsivě. „Víte, kolik jsem musel zaplatit, abych umlčel klepy, které se roznesly poté, co jste vyběhl z archivu IBA?“

Olízl si rty. „Rachel říkala, že si budou myslet, že jí pomáhám. A abych utekl.“

„A vy jste utekl.“

„Říkala…“

„A včera?“ přerušil ho Trent. „Dovezl jste ji až ke mně.“

Napětí a vztek v jeho hlase mě vylákaly z domečku. Trent se naklonil blíž a já bych mohla přísahat, že jsem slyšela, jak Francisovi tuhne krev v žilách. Trent odložil masku obchodníka. Zůstala jen syrová dominance. Přirozená, nesporná dominance.

Jen jsem zírala na tu změnu. Jeho chování se ničím nepodobalo upírově auře moci. Připomínalo mi neslazenou čokoládu: silnou, hořkou a olejovitou, s nepříjemnou pachutí. Upíři používají strach, aby si vydobyli úctu. Trent ji prostě vyžadoval. A podle toho, co jsem viděla, ho ani nenapadlo, že by mu ji někdo nemusel poskytnout.

„Využila vás, aby se dostala ke mně,“ zašeptal, aniž by mrkl. „To je neomluvitelné.“

Francis se choulil v křesle, hubenou tvář měl napjatou a oči vytřeštěné. „Já… omlouvám se,“ koktal. „Už se to nestane.“

Trent se pomalu nadechl a já s hrozivou uchváceností sledovala, jak sbírá vůli. Žluté rybky v akváriu zašplouchaly na hladině. Naježily se mi chlupy na hřbetě. Srdce mi pádilo. Něco se tu hromadilo, něco stejně mlhavého jako závan ozónu. Trentova tvář byla prázdná a bezvěká. Zdálo se, jako by ho obklopil opar, a mě s náhlým šokem napadlo, jestli nečerpá moc ze záhrobí. Musel by být člověk nebo čaroděj, aby něco takového dokázal. A já bych mohla přísahat, že není ani jedno.

Odtrhla jsem oči od Trenta. Jonathan rozevřel tenké rty. Stál za Francisem a sledoval Trenta se směsicí překvapení a starosti. Ani on nečekal tak syrový vztek. Zdráhavě, vystrašeně zvedl ruku na protest.

Trentovi zacukalo v oku a dech mu unikl z plic. Ryby se schovaly za korálem. Zavlnila se mi pokožka a uhladila srst. Jonathan zaťal roztřesené prsty v pěst. Aniž by odtrhl oči od Francise, Trent prohlásil: „Já vím, že ne.“

Jeho hlas připomínal prach na studeném železe, přecházel od jednoho významu k druhému s vláčnou ladností, která byla přímo úchvatná. Nedokázala jsem popadnout dech. Třásla jsem se a krčila bez hnutí. Co se, do pekla, právě stalo? Skoro stalo?

„Co máte v plánu teď?“ zeptal se Trent.

„Pane?“ řekl Francis. Mrkl a selhal mu hlas.

„To jsem si myslel.“ Trentovi se třásly ruce potlačovanou zlostí. „Nic. IBA vás příliš pozorně sleduje. Přestáváte být užitečný.“

Francis otevřel ústa. „Pane Kalamacku! Počkejte! Jak jste řekl, IBA mě sleduje. Mohu odvést pozornost. Odlákat je. Další zátah na překupníky se sírou mě očistí a na nějaký čas je rozptýlí.“ Francis se zavrtěl na kraji židle. „Můžete přesunout své… věci,“ dokončil chabě.

Věci, pomyslela jsem si. Proč prostě neřekne biodrogy? Zacukala jsem vousky. Francis rozptýlí IBA troškou síry, zatímco Trent přesune skutečnou zásilku. Jak dlouho? přemýšlela jsem. Jak dlouho už Francis pracuje pro IBA? Roky?

„Pane Kalamacku?“ zašeptal.

Trent sepjal prsty a pečlivě návrh zvážil. Jonathan svraštil tenké obočí a starost, kterou dříve cítil, byla téměř pryč.

„Povíte mi kdy?“ žadonil Francis a poposedl blíž.

Trent se na Francise dlouze zadíval a Francis se odsunul. „Nedávám šance, Percy. Využívám příležitosti.“ Přitáhl si diář a zalistoval několik dní dopředu. „Rád bych naplánoval zásilku na pátek. Jihozápadní. Poslední let před půlnocí do L. A. Svůj obvyklý díl najdete ve skříňce na autobusovém nádraží. Tip bude anonymní. Moje jméno se v poslední době až příliš často objevuje v novinách.“

Francis s úlevou vyskočil na nohy. Postoupil vpřed, jako by se chystal Trentovi potřást rukou, pak ale pohlédl na Jonathana a ucouvl. „Děkuji, pane Kalamacku,“ vyhrkl. „Nebudete litovat.“

„To určitě.“ Trent pohlédl na Jonathana, pak na dveře. „Hezké odpoledne,“ propustil ho.

„Ano, pane. Vám taky.“

Udělalo se mi zle, když Francis vyběhl z místnosti. Jonathan zaváhal na prahu a sledoval, jak Francis nepřístojně pokřikuje na ženy na chodbě.

„Z pana Percyho se pomalu stává přítěž,“ vydechl Trent unaveně.

„Ano, Sa’hane,“ souhlasil Jonathan. „Naléhavě vás prosím, odstraňte ho z výplatní listiny.“

Stáhl se mi žaludek. Francis si nezasloužil zemřít jen proto, že je hloupý.

Trent si špičkami prstů promnul čelo. „Ne,“ řekl nakonec. „Raději si ho ponechám, dokud za něj nenajdu náhradu. Možná mi pan Percy ještě poslouží.“

„Jak si přejete, Sa’hane,“ řekl Jonathan a zavřel za sebou tiše dveře.