2
„Cos říkala?“ zeptala jsem se a napůl se otočila na předním sedadle, abych viděla na Ivy. Bezmocně na mě zezadu gestikulovala. Špatné stěrače a dobrá hudba spolu bojovaly v bizarní směsce kvílící kytary a gumy škrtající po skle. Z reproduktorů vřískal „Rebel Yell“. S tím jsem nemohla soupeřit. Jenksova věrohodná imitace Billyho Idola s havajskou tanečnicí na přístrojové desce taky nepomáhala. „Můžu to ztišit?“ zeptala jsem se řidiče.
„Nedotýkat! Nedotýkat!“ zvolal s podivným přízvukem. Možná pocházel odněkud z evropských lesů? Podle slabého pižmového zápachu jsem poznala, že je dlak. Natáhla jsem se po rádiu, on ale zvedl chlupatou ruku z volantu a pleskl mě.
Taxík vybočil z jízdního pruhu. Po přístrojové desce sklouzly řidičovy talismany, podle vzhledu byly všechny prošlé, a vysypaly se mi do klína a na podlahu. Do oka mě praštil česnek visící na zpětném zrcátku. Zalkla jsem se, protože jeho silný pach zápasil s vůní papírového stromku pověšeného hned vedle.
„Zlá holka,“ pokáral mě a vrátil se zpět do jízdního pruhu, čímž mě hodil na sebe.
„Když budu hodná,“ zavrčela jsem a přesunula se zpátky na sedadlo, „dovolíte mi ztišit tu hudbu?“
Řidič se zakřenil. Chyběl mu zub. Kdyby bylo po mém, vyrazila bych mu pár dalších. „Jo,“ řekl. „Oni teď stejně mluvit.“ Hudba zmlkla a nahradil ji drmolící hlasatel, který ječel ještě hlasitěji.
„Dobrý bože,“ zamumlala jsem a ztlumila rádio. Knoflík byl celý umaštěný a já ohrnula rty. Zadívala jsem se na své prsty a utřela si je do amuletů v klíně. Na nic jiného se stejně nehodily. Zničila je sůl, která na nich ulpěla z toho, jak se jich řidič příliš často dotýkal. Střelila jsem po něm bolestným pohledem, pak jsem talismany nacpala do otlučeného držáku na pití.
Otočila jsem se k Ivy rozvalené vzadu. Jednou rukou držela svoji sovu, aby nevypadla ze zadního okýnka, jak jsme se kodrcali po silnici, druhou se zapřela o opěradlo za sebou. Kolemjedoucí auta a občasné fungující osvětlení vykreslovaly její černou postavu. Tmavýma očima se bez mrkání zadívala do mých, pak se odvrátila a hleděla z okna ven do noci. Kůže mě štípala z ovzduší prastaré tragédie, které ji obklopovalo. Nesnažila se vyvolat auru − byla prostě sama sebou − přesto mě z ní mrazilo. Copak se nikdy neusmívá?
Moje vězeňkyně se vmáčkla do druhého kouta, tak daleko od Ivy, jak jen to šlo. Zelené botky leprikónky sotva dosáhly na okraj sedadla a vypadala tak jako jedna z panenek, které prodávají v televizi. Jen tři splátky ve výši $49.95 za tuto detailně vyvedenou podobiznu Barmanky Becky. Hodnota podobných panenek se časem znásobila až čtyřikrát! Téhle panence ale zářila z očí lstivost. Lišácky jsem kývla a Ivy po mně střelila podezíravým pohledem.
Najeli jsme do hluboké díry, sova bolestivě zahoukala a roztáhla křídla, aby udržela rovnováhu. Ale byla to poslední nerovnost. Přejeli jsme řeku a ocitli se v Ohiu. Tady byla silnice hladká jako sklo a taxikář zpomalil, protože si očividně vzpomněl, k čemu je dopravní značení.
Ivy sundala ruku ze sovy a prohrábla si dlouhé vlasy. „Řekla jsem: ‚Ještě nikdy jsi nepřijala moji nabídku podělit se o taxík.‘ Co se děje?“
„No jo.“ Položila jsem si paži na opěradlo. „Nevíš náhodou, kde bych si mohla najmout levný byt? Možná v Díře?“
Ivy se ke mně otočila a dokonalý ovál její tváře vypadal v záři pouličního osvětlení bledý. Teď už byly lampy na každém rohu, takže tu bylo jasno skoro jako ve dne. Paranoidní normálové. Ne že bych se jim divila. „Chceš se přestěhovat do Díry?“ zeptala se a na tváři se jí usadil zmatený výraz.
Nemohla jsem si pomoct a musela se usmát. „Ne. Chci dát výpověď.“
To upoutalo její pozornost. Poznala jsem to podle toho, že mrkla. Jenks přestal tancovat s figurkou na přístrojové desce a jen zíral. „Nemůžeš porušit smlouvu s IBA,“ řekla Ivy. Pohlédla na leprikónku, která se na ni zazubila. „Přece nechceš…“
„Já? A porušit zákon?“ řekla jsem zlehka. „Jsem příliš dobrá, než abych se musela uchýlit k něčemu takovému. Ale co můžu dělat, když to není ta správná leprikónka?“ dodala jsem a necítila se ani trochu provinile. IBA dala jasně najevo, že už moje služby nepotřebuje. Co s tím? Převalit se na záda, odhalit břicho a políbit někomu, hm, čenich?
„Papíry,“ ozval se taxikář a hlas měl najednou příjemný jako silnice, po které nyní jel, jak změnil přízvuk i chování, aby získal na této straně řeky co nejlépe zaplaceno. „Ztraťte papíry. To se stává pořád. Myslím, že tady někde mám doznání Rynna Cormela z doby, kdy táta vozil právníky z karantény k soudu během Zvratu.“
„Jo.“ Kývla jsem a usmála se. „Špatné jméno na špatném formuláři. Ať mi to někdo dokáže.“
Ivy zírala bez mrkání. „Leon Bairn nevybuchl sám od sebe, Rachel.“
Zafuněla jsem. Odmítala jsem věřit drbům. Byly to obyčejné historky, které měly zajistit, aby agenti IBA nerušili smlouvy, jakmile je agentura naučí vše potřebné. „Stalo se to před deseti lety,“ řekla jsem. „A IBA s tím neměla nic společného. Nezabijí mě jen proto, že zruším smlouvu. Chtějí, abych odešla.“ Zamračila jsem se. „A kromě toho, i smrt by byla zábavnější než to, co dělám teď.“
Ivy se naklonila blíž a já odmítla couvnout. „Říká se, že trvalo tři dny, než z něj našli dost na to, aby naplnili krabici od bot,“ řekla. „Poslední zbytky seškrábali ze stropu verandy.“
„Co mám podle tebe dělat?“ opáčila jsem a odtáhla paži. „Už celé měsíce jsem nedostala pořádný úkol. Podívej se na tohle.“ Ukázala jsem na leprikónku. „Daňový únik. Je to urážka.“
Malá žena ztuhla. „No promiň!“
Jenks nechal novou přítelkyni být a usadil se na zadním okraji střechy taxikářova klobouku. „Jo,“ řekl. „Rachel se bude ohánět koštětem, pokud budu muset na nemocenskou.“
Trhaně pohnul zraněným křídlem a já se na něj bolestivě usmála. „Maitake?“ řekla jsem.
„Aspoň deset deka,“ prohlásil a já to v duchu ihned zdvojnásobila. Na skřítka byl fajn.
Ivy se zamračila a dotkla se krucifixu. „Existuje důvod, proč se nikdo nesnaží ze smlouvy vyvázat. Poslední osobu, která se o to pokusila, nasála turbína.“
Zatnula jsem zuby a otočila se k čelnímu sklu. Pamatovala jsem si to. Došlo k tomu skoro před rokem. Kdyby už upír nebyl mrtvý, zabilo by ho to. Každým dnem se měl vrátit do práce. „Nežádám tě o svolení,“ řekla jsem. „Jen se ptám, jestli neznáš nějaké místo s levným nájmem.“ Ivy mlčela a já se otočila, abych se na ni podívala. „Mám úspory. Mohla bych si otevřít vlastní podnik, pomáhat těm, kdo to potřebují…“
„Ach, pro lásku ke krvi,“ přerušila mě Ivy. „Možná by tě nechali jít, kdyby sis chtěla zařídit krámek s talismany. Ale vlastní agenturu?“ Zavrtěla hlavou a černé vlasy se jí rozlétly. „Nejsem tvoje matka, ale pokud to uděláš, jsi mrtvá. Jenksi? Pověz jí, že je mrtvá.“
Jenks vážně přitakal a já se zprudka otočila a zadívala se ven z okna. Připadala jsem si jako pitomec, že jsem ji vůbec žádala o pomoc. Taxikář taky kýval hlavou. „Mrtvá,“ řekl. „Mrtvá, mrtvá, mrtvá.“
Bylo to čím dál lepší. Díky Jenksovi a řidiči taxíku se celé město dozví o mém plánu ještě dřív, než podám výpověď. „To je jedno. Už o tom nechci dál mluvit,“ zamručela jsem.
Ivy položila paži na opěradlo sedadla. „Nenapadlo tě, že je to past? Všichni vědí, že se leprikóni snaží vždycky vykoupit. Pokud tě nachytají, je s tebou amen.“
„Jo,“ řekla jsem. „Napadlo mě to.“ Nenapadlo, ale to jsem jí nemínila vykládat. „Moje první přání bude, aby mě nenachytali.“
„To chce každý,“ řekla leprikónka lstivě. „Je to tvé první přání?“ Popadl mě vztek, proto jsem kývla. Leprikónka se zazubila, až se jí ve tvářích objevily dolíčky. Byla už napůl doma.
„Podívej,“ řekla jsem Ivy. „Nepotřebuji tvoji pomoc. Díky za nic.“ Prohrabala jsem kabelku a vytáhla peněženku. „Vysaďte mě tady,“ řekla jsem taxikáři. „Chci si dát kafe. Jenksi? Ivy tě odveze zpátky do kanceláře. Uděláš to pro mě, Ivy? Kvůli starým dobrý časům?“
„Rachel,“ protestovala. „Ty mě neposloucháš.“
Taxikář opatrně vyhodil blinkr a zastavil. „Kryj si záda, Šťabajzno.“
Vystoupila jsem, trhnutím otevřela zadní dveře a vytáhla leprikónku ven za uniformu. Želízka úplně přebila velikostní čáry. Vypadala teď asi jako buclaté dvouleté dítě. „Tady,“ řekla jsem a hodila na zadní sedadlo dvacetidolarovku. „To by mělo pokrýt moji část.“
„Pořád prší!“ kvílela leprikónka.
„Sklapni.“ Bušily do mě dešťové kapky, ničily mi účes a lepily mi pramínky vlasů ke krku. Zabouchla jsem dveře, zrovna když se Ivy naklonila blíž, aby něco řekla. Neměla jsem co ztratit. Můj život byl hromádkou magického hnoje a já z něj nemohla udělat ani kompost.
„Ale já moknu,“ stěžovala si leprikónka.
„Chceš zpátky do auta?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl klidně, ale uvnitř jsem zuřila. „Pokud chceš, můžeme na celou věc zapomenout. Jsem si jistá, že se Ivy postará o tvoje papíry. Dvě zatčení za jednu noc. Určitě dostane příplatek.“
„Ne,“ odpověděla tenoučkým, pokorným hlasem.
Rozčileně jsem se zadívala přes ulici na Starbucks. Sloužil nadutým frňákům, kteří vyžadovali šedesát různých způsobů, jak uvařit kávu, aby nebyli spokojeni ani s jedním. Na téhle straně řeky bude kavárna tak pozdě v noci pravděpodobně prázdná. Dokonalé místo na trucování a přemýšlení. Odvlekla jsem leprikónku ke dveřím a podle různých letáků a reklam z dob ještě před Zvratem jsem se snažila uhádnout, kolik tu asi stojí hrnek kafe.
„Rachel, počkej.“ Ivy stáhla okýnko a já slyšela, že taxikář znovu pustil hudbu na plné pecky. Stingova „A Thousand Years“. Skoro jsem se vrátila zpátky do auta.
Trhla jsem dveřmi kavárny a rozzlobeně vycenila zuby, když zvonky nad dveřmi vesele zacinkaly. „Kafe. Černé. A dětskou židli,“ obořila jsem se na kluka za pultem a s leprikónkou v závěsu jsem odkráčela do nejtmavšího kouta. Do pekel se vším. Kluk vypadal v červenobíle pruhované čepičce a s dokonale zastřiženými vlasy jako bezúhonný človíček. Možná student. Taky jsem mohla jít na univerzitu namísto vyšší střední. Aspoň na semestr či dva. Přijali mě.
Kóje byla pohodlná a měkká. Stůl zdobil skutečný ubrus. A boty se mi nelepily k podlaze, což bylo rozhodně plus. Kluk na mě povýšeně hleděl, a tak jsem si zula boty a posadila se do tureckého sedu, jen abych ho vytočila. Pořád jsem byla oblečená jako šlapka. Asi přemýšlel, jestli má zavolat IBA nebo její lidský protějšek, FIK. To bych se nasmála.
Moje propustka z IBA stála na sedadle naproti mně a neklidně přešlapovala. „Můžu dostat laté?“ kňourala.
„Ne.“
Dveře zacinkaly a dovnitř vpochodovala Ivy se sovou na paži. Pták jí drápy svíral silný chránič na předloktí. Jenks jí seděl na druhém rameni, tak daleko od sovy, jak jen mohl. Ztuhla jsem a obrátila se k obrázku nad stolem, který ukazoval hromadu dětí oblečených jako kompot. Asi to mělo vypadat roztomile, ale mě při tom pohledu přepadl hlad.
„Rachel. Musím s tebou mluvit.“
To bylo na juniora za pultem příliš. „Promiňte, madam,“ zavolal dokonalým hlasem. „Sem zvířata nesmí. Vaše sova musí zůstat venku.“
Madam? pomyslela jsem si a snažila se hystericky nerozesmát.
Zbledl, když na něj Ivy pohlédla. Zavrávoral a málem upadl, jak poslepu ucouvl. Obrátila proti němu auru. To nebylo dobré.
Ivy upřela pohled na mě. Prudce jsem vydechla a odsunula se do zadní části kóje. Černé dravčí oči mě připíchly k vinylové lavici. Žaludek se mi stáhl syrovým hladem a prsty se mi křečovitě sevřely.
Její spoutané napětí působilo omamně. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. V ničem se nepodobalo jemné otázce, kterou mi položil mrtvý upír v hospůdce U krve a kvasu. Tady šlo o vztek a dominanci. Díkybohu, že se nezlobí na mě, ale na juniora za pultem.
A opravdu, jakmile spatřila můj výraz, vztek v jejích očích pohasl. Zorničky se jí stáhly a očím se vrátila obvyklá hnědá barva. Během vteřiny se moc, kterou vyzařovala, vytratila a vrátila se zpátky do hlubin pekla, odkud ji vytáhla. Muselo to být peklo. Tak syrová dominance nemohla pocházet z čar. Znovu mě popadla zlost. Když se budu zlobit, nebudu se bát, že?
Už tomu byly roky, co na mě Ivy použila auru. Naposledy to udělala, když jsme se dohadovaly, jak zatknout upíra s nízkou krví, který čelil podezření, že svádí nezletilé dívky k tomu, aby s ním hrály nějakou pitomou RPG hru. Uspala jsem ji talismanem, na nehty jí rudým lakem napsala slovo „idiot“, přivázala ji k židli a teprve pak jsem ji probudila. Od té doby se chovala jako dokonalá, i když chladná přítelkyně. Myslím, že ocenila, že jsem o tom nikomu neřekla.
Junior si odkašlal. „Vy… ach… nemůžete zůstat, pokud si něco neobjednáte, madam?“ nadhodil chabě.
Má odvahu, pomyslela jsem si. Musí být inderlanďan.
„Pomerančový džus,“ řekla Ivy hlasitě, dál ale stála přede mnou. „Bez dužiny.“
Překvapeně jsem vzhlédla. „Pomerančový džus?“ Pak jsem se zamračila. „Podívej,“ řekla jsem, rozevřela ruce, které jsem zatínala v pěst, a hrubě si přitáhla kabelku s talismany na klín. „Nezajímá mě, jestli z Leona Bairna zůstal jenom flek na chodníku. Dávám výpověď. A nic, co řekneš, mě nepřinutí změnit názor.“
Ivy přešlápla. Její neklid zchladil poslední zbytky mého vzteku. Ivy si dělá starosti? To jsem ještě nezažila.
„Chci jít s tebou,“ řekla nakonec.
Na okamžik jsem dokázala jen zírat. „Cože?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.
S afektovanou nenuceností si sedla naproti mně a sovu posadila tak, aby mohla dohlížet na leprikónku. S hlasitým trhavým zvukem si rozepnula popruhy na chrániči a odložila ho na lavici vedle sebe. Jenks si vyskočil na stůl, kulil oči a pro jednou držel jazyk za zuby. Junior přinesl dětskou židli a naše pití. Mlčely jsme, dokud všechno roztřesenýma rukama nepostavil a nezmizel v zadní místnosti.
Můj hrnek byl otlučený a jen z poloviny plný. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych se sem vrátila a přilepila pod stůl talisman, který by do vzdálenosti jednoho metru od stolu nechával kysnout všechno mléko, ale pak jsem si řekla, že se musím vypořádat s důležitějšími věcmi. Jako třeba proč se Ivy chystá spláchnout svoji zářnou kariéru do příslovečného záchodu.
„Proč?“ zeptala jsem se šokovaně. „Šéf tě miluje. Můžeš si vybírat úkoly. Loni jsi dostala placenou dovolenou.“
Ivy hleděla na obrázek na stěně a vyhýbala se mému pohledu. „No a?“
„Byly to čtyři týdny! Zajela sis na Aljašku a viděla půlnoční slunce!“
Svraštila tenké černé obočí a načechrala sově peří. „Budu platit půlku nájmu, půlku vybavení, půlku všeho. Druhou půlku si vezmeš na starost ty. Každá bude mít vlastní klienty. Když bude potřeba, vypomůžeme si. Stejně jako doposud.“
Opřela jsem se, ale mé trucovité gesto vyznělo naprázdno, protože jsem zapadla do pohodlného polstrování. „Proč?“ zeptala jsem se znovu.
Nechala sovu být. „V tom, co dělám, jsem moc dobrá,“ řekla, ale nebyla to odpověď. Do hlasu se jí vkradla zranitelnost. „Nestáhnu tě ke dnu, Rachel. Žádný upír se neodváží proti mně zakročit. Můžu rozšířit svoji ochranu na tebe. Budu tě chránit před upírskými nájemnými vrahy, dokud nedáš dohromady dost peněz na to, aby ses vyplatila ze smlouvy. S mými konexemi a tvými čáry dokážeme přežít dost dlouho na to, aby IBA odvolala odměnu, kterou na nás vypíše. Ale chci přání.“
„Na naše hlavy není vypsaná žádná odměna,“ namítla jsem rychle.
„Rachel…“ řekla tiše. Její hnědé oči ustaraně zjihly, což mě polekalo. „Rachel, vypíšou ji.“ Naklonila se tak blízko, až jsem musela bojovat s nutkáním ucuknout. Mělce jsem se nadechla a snažila se z ní vycítit pach krve, ale voněla jen džusem. Mýlila se. IBA na mě nevypíše odměnu. Chtějí, abych odešla. To ona by si měla dělat starosti.
„Já taky,“ řekl Jenks najednou. Posadil se na okraj mého hrnku. Z ohnutého křídla se mu sypal třpytivý prášek a vytvářel na hladině olejovitý film. „Chci, abyste mě přibraly. A chci přání. Dám u IBA výpověď a budu vám oběma dělat zálohu. Budete ji potřebovat. Rache, tobě připadnou čtyři hodiny před půlnocí, Ivy čtyři hodiny po půlnoci, anebo jak se dohodnete. Dostanu každý čtvrtý den volno, sedm dnů placené dovolené a přání. A dovolíte, abych s rodinou žil ve zdi kanceláře. Budeme se chovat tiše. Plat budu mít stejný jako teď a zaplaceno dostanu každé dva týdny.“
Ivy kývla a usrkla si džusu. „To zní dobře. Co myslíš?“
Poklesla mi čelist. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Nemůžu vám dát svoje přání.“
Leprikónka pokývala hlavou. „Ano, můžeš.“
„Ne,“ řekla jsem netrpělivě. „Chci říct, že je potřebuji.“ Žaludek se mi ustaraně stáhl při pomyšlení, že by Ivy mohla mít pravdu. „Už jsem jedno použila, aby mě nechytili,“ řekla jsem. „Pro začátek potřebuji přání na to, abych se vyvázala ze smlouvy.“
„Och,“ vykoktala leprikónka. „S písemnými věcmi nic nezmůžu.“
Jenks si výsměšně odfrkl. „Tak dobrá nejsi, co?“
„Sklapni… brouku!“ vyštěkla a tváře jí zrudly.
„Ty sklapni, lišejníku!“ zavrčel.
Tohle nemůže být pravda, pomyslela jsem si. Chtěla jsem dát prostě výpověď a ne rozpoutat povstání. „Nemůžete to myslet vážně,“ řekla jsem. „Ivy, přiznej, že se konečně projevil tvůj zvrácený smysl pro humor.“
Hleděla mi zpříma do očí. Nikdy nedokážu říct, co si upír myslí. „Poprvé ve své kariéře se vrátím s prázdnýma rukama,“ řekla. „Nechala jsem je jít.“ Mávla rukou. „Otevřela jsem kufr a nechala je běžet. Porušila jsem předpisy.“ Přes rty jí přelétl úsměv. „Zní to dostatečně vážně?“
„Najdi si vlastního leprikóna,“ řekla jsem a natáhla se po šálku. Na poslední chvíli jsem se ale zarazila, protože na okraji pořád seděl Jenks.
Zasmála se. Byl to ledový smích a tentokrát jsem se zachvěla. „Vybírám si vlastní úkoly,“ řekla. „Co myslíš, že by se stalo, kdybych se vydala po stopě leprikóna, chytila ho a pokusila se odejít z IBA?“
Leprikónka naproti mně si povzdychla. „Tady by žádné přání nepomohlo,“ řekla. „Už tak bude těžké zařídit, aby celá tahle věc vypadala jako náhoda.“
„A ty, Jenksi?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil.
Jenks pokrčil rameny. „Chci přání. Můžu tak získat něco, co mi IBA nikdy nedá. Chci být sterilní, aby mě neopustila žena.“ Kolébavě odlétl k leprikónce. „Anebo nezvládneš ani tohle, zelenáči?“ posmíval se, doširoka se rozkročil a ruce si založil v bok.
„Brouku,“ zabručela a moje talismany zacinkaly, jak se ho pokusila rozmáčknout. Jenksova křídla zrudla vzteky a mě napadlo, jestli prášek, který se z něj sype, může vzplát.
„Sterilitu?“ zeptala jsem se a snažila se udržet nit rozhovoru.
Ukázal leprikónce prostředník a odkráčel po stole ke mně. „Jo. Víš, kolik už mám spratků?“
Dokonce i Ivy vypadala překvapeně. „Kvůli tomu chceš riskovat život?“ zeptala se.
Jenks se zvonivě zasmál. „Kdo řekl, že budu riskovat život? IBA nezajímá, jestli odejdu. Skřítci neuzavírají smlouvy. Na to příliš rychle umíráme. Jsem agent na volné noze. Vždycky jsem byl.“ Zazubil se a na takového prcka vypadal až příliš mazaně. „Vždycky budu. A myslím, že když budu hlídat jenom vás dvě, požiju si o trochu déle.“
Otočila jsem se k Ivy. „Vím, že ty jsi smlouvu podepsala. Milují tě. Pokud by se tu někdo měl obávat o život, jsi to ty, ne já. Proč chceš riskovat kvůli… kvůli…“ zaváhala jsem. „Kvůli ničemu? Jaké přání stojí za tohle?“
Ivyina tvář ztuhla. Padl na ni náznak temného stínu. „Nemusím ti to říct.“
„Nejsem hloupá,“ řekla jsem a snažila se skrýt znepokojení. „Jak můžu vědět, že zase nezačneš praktikovat?“
Očividně jsem ji urazila, protože na mě hleděla, dokud jsem nesklopila oči. Zamrazilo mě do morku kostí. Tohle, pomyslela jsem si, je fakt špatný nápad. „Nejsem praktikující upír,“ řekla nakonec. „Už ne. Už nikdy víc.“
Přinutila jsem se spustit ruku, protože jsem si uvědomila, že si pohrávám s vlasy. Její slova mě zrovna neuklidnila. Sklenici měla z poloviny prázdnou a já si teprve teď vzpomněla, že jsem ji viděla pít.
„Partneři?“ řekla Ivy a napřáhla ruku přes stůl.
Partnerka Ivy? A Jenkse? Ivy je nejlepší agentka, jakou IBA má. Bylo nesmírně lichotivé, že se mnou chce pracovat natrvalo, ale zároveň mě to znepokojilo. Ale koneckonců jsem s ní nemusela žít. Pomalu jsem natáhla ruku a stiskla její. Moje dokonale tvarované rudé nehty vypadaly vedle těch jejích nenalakovaných křiklavě. Všechna má přání byla ta tam. Ale stejně bych je promrhala. „Partneři,“ řekla jsem a trochu se zachvěla nad chladem Ivyiny kůže.
„Bezva!“ zavýskl Jenks, vzlétl a posadil se na naše sepnuté ruce. Jeho prášek jako by rozehřál Ivyin dotyk. „Partneři!“