Mrtvá čarodějka přichází: kapitola 20,21

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 19. 6. 2011 v kategorii Mrtvá čarodějka přichází - Kim Harrison, přečteno: 579×

20

„Tady, Angel,“ přemlouvala mě Sára Jane a prostrčila mezi mřížemi klece mrkev. Rychle jsem se pro ni natáhla, než ji mohla upustit. Dřevěné piliny nejsou zrovna dobré ochucovadlo.

„Díky,“ zašvitořila jsem, i když jsem věděla, že mi nerozumí, prostě jsem potřebovala něco říct. Usmála se a opatrně protáhla prsty mřížemi. Otřela jsem se o ně vousky, protože jsem věděla, že se jí to bude líbit.

„Sáro Jane?“ zavolal Trent od stolu a drobná žena se s provinilou rychlostí otočila. „Jste moje sekretářka, ne ošetřovatelka v zoo.“

„Promiňte, pane. Chtěla jsem využít příležitosti a pokusit se zbavit iracionálního strachu z hlodavců.“ Oprášila si po kolena dlouhou bavlněnou sukni. Nebyla tak elegantní ani profesionální jako kostým, který si vzala na přijímací pohovor, ale byla nová. Očekávala bych, že přesně tohle si holka z farmy vezme první den do práce.

Hladově jsem chroupala mrkev, která Sáře Jane zůstala od oběda. Umírala jsem hlady, protože jsem odmítala žrát zatuchlé granule. Co se děje, Trente? pomyslela jsem si mezi sousty. Žárlíš?

Trent si posunul brýle a obrátil pozornost zpět k papírům. „Až se zbavíte svého iracionálního strachu, chci, abyste zaskočila do knihovny.“

„Ano, pane.“

„Knihovnice pro mě dala dohromady nějaké informace. Ale chci, abyste je za mě prošla a přinesla mi jen ty, které považujete za nejdůležitější.“

„Pane?“

Trent odložil pero. „Informace se týkají pěstování cukrové řepy.“ S upřímnou vřelostí se na ni usmál. Napadlo mě, jestli si svůj úsměv nechal patentovat. „Měl bych zájem rozšířit okruh působnosti a chci udělat dobře informované rozhodnutí.“

Sára Jane se rozzářila, zastrčila si vlasy za ucho a potěšeně zčervenala. Očividně uhádla, že se Trent chystá koupit farmu, na které se její rodina tolik nadřela. Jsi chytrá žena, pomyslela jsem si temně. Domysli to. Trent si koupí tvoji rodinu. Budete mu patřit tělem i duší.

Otočila se zpátky ke kleci a vhodila do ní poslední kousek celeru. Její úsměv povadl. Ustaraně se zamračila. Její dětská tvář by vypadala roztomile, kdyby její rodina nebyla ve skutečném nebezpečí. Nadechla se, aby něco řekla, pak zavřela ústa. „Ano, pane,“ řekla a v očích se jí usadil nepřítomný pohled. „Hned vám ty informace přinesu.“

Sára Jane za sebou zavřela dveře a její kroky se pomalu vzdalovaly chodbou.

Trent střelil po dveřích podezíravým pohledem a natáhl se pro šálek čaje. Earl Grey bez cukru i mléka. Pokud se bude řídit včerejším programem, čekají ho od tří do sedmi telefonní hovory a papírování, pak půjde zbytek lidí, které podržel přesčas, domů. Asi je snazší řídit obchod s ilegálními drogami beze svědků.

Když se Trent vrátil z tříhodinového oběda, jemné vlasy měl znovu učesané a voněl přírodou. Rozhodně vypadal svěže. Kdybych nevěděla, že tomu tak není, předpokládala bych, že si během polední přestávky zdříml v zadní pracovně.

Proč ne? pomyslela jsem si a natáhla se do hamaku, kterým byla moje cela vybavena. Je dost bohatý na to, aby si určoval vlastní pracovní dobu.

Zívla jsem a zavřela oči. Byla jsem jeho zajatcem už druhý den a tušila jsem, že jím ještě dlouho budu. Předchozí noc jsem pečlivě probádala klec a zjistila, že je rachelvzdorná. Byla vyrobena pro fretky a překvapivě pevná. Celé hodiny jsem se snažila uvolnit spoje a příšerně mě to unavilo. Bylo příjemné jen lenošit. Nedělala jsem si naděje, že mě Jenks nebo Ivy zachrání. Byla jsem odkázaná sama na sebe. A bude nějakou dobu trvat, než se mi podaří Sáru Jane přesvědčit o tom, že jsem člověk a že mě odsud musí pustit.

Pootevřela jsem oko. Trent vstal od stolu a neklidně přešel k hudebním diskům setříděným na zapuštěné polici vedle přehrávače. Byl vážně fešák, jak tam tak stál a vybíral si hudbu, a ani si nevšiml, že okukuju jeho pozadí. Ohodnotila jsem ho na devět a půl z deseti. Půl bodu jsem strhla za to, že ukrývá svoji postavu v obleku, který stojí víc než některá auta.

Včera v noci jsem si ho mohla znovu zálibně prohlédnout, když totiž ostatní odešli domů, svlékl si sako. Měl statná záda a to, že je schovával pod sakem, bylo zároveň záhadou i zločinem. Jeho pevné břicho bylo ještě lepší. Musel posilovat, i když jsem netušila, kde na to bere čas. Dala bych cokoli za to vidět ho v plavkách − anebo bez nich. Musel mít pěkně svalnatá stehna, pokud byl tak dobrý jezdec, jak se říkalo. A pokud jsem přemýšlela jako nymfomanka hladovějící po sexu… No, neměla jsem na práci nic lepšího než ho sledovat.

Slunce už dávno zapadlo a Trent ještě pořád pracoval. Zdálo se, že je v tiché budově sám. Jediné světlo proudilo dovnitř falešným oknem. Pomalu bledlo, jak slunce klesalo k obzoru a okno zrcadlilo přirozené světlo venku, až nakonec musel Trent rozsvítit lampičku na stole. Několikrát jsem si zdřímla a ze spánku mě vytrhlo, když obrátil stránku nebo ožila tiskárna. Pracoval, dokud se neobjevil Jonathan a nepřipomněl mu, že se musí najíst. Asi vydělával peníze stejně jako já. Samozřejmě měl dvě zaměstnání, byl počestný obchodník a drogový lord zároveň. To asi člověku zaplnilo celý den.

Rozhoupala jsem hamak a sledovala, jak Trent vybírá hudbu. Disk vklouzl do přehrávače a místnost naplnil tichý rytmus bubnů. Koukl po mně, upravil si šedý oblek a uhladil si jemné vlasy, jako by mě vyzýval, abych něco řekla. Ospale jsem mu ukázala palec nahoru a jeho zamračení se ještě prohloubilo. Já se v podobné hudbě sice zrovna nevyžívala, ale nebyla špatná. Byla to starší hudba a nesla v sobě zapomenutý zvuk spoutané vášně a starého žalu, který uměl pohnout duší. Nebylo to špatné.

Dokázala bych si na to zvyknout, pomyslela jsem si a opatrně protáhla hojící se tělo. Od chvíle, kdy jsem dala u IBA výpověď, jsem se takhle dobře nevyspala. Jaká ironie, že v kleci v pracovně drogového lorda jsem v bezpečí před pronásledováním IBA.

Trent se vrátil k práci a občas, když se zamyslel, si perem ťukal do rytmu. Tohle byl očividně jeden z jeho nejoblíbenějších disků. Odpoledne ubíhalo a já podřimovala ukonejšená duněním bubnů a šepotem hudby. Občas zazvonil telefon, Trent odpověděl čistým, konejšivým hlasem a já zjistila, že dychtivě čekám na další vyrušení, jen abych ho mohla znovu slyšet.

Ze spánku mě vytrhl rámus v chodbě. „Vím, kde je jeho kancelář,“ zaduněl přehnaně sebevědomý hlas, který mi připomněl jednoho z mých arogantních profesorů.

Sára Jane tlumeně protestovala a Trentovy oči se setkaly s mým tázavým pohledem.

„Do pekla,“ zabručel a kůže v koutcích výmluvných očí se mu zkrabatila. „Řekl jsem, aby poslal jednoho z asistentů.“ S neobvyklým spěchem prohrabal zásuvku a to mě zcela probudilo. Zamrkala jsem, abych zahnala spánek. Zamířil ovladačem na přehrávač a píšťaly a bubny utichly. Odhodil ovladač odevzdaně do zásuvky. Kdybych si nebyla jistá, že tomu tak není, řekla bych, že Trent je rád, že může sdílet den s někým, před kým nemusí předstírat, že není… ať už je cokoli. Po tom, jak se rozčílil na Francise, mi už nic nepřipadalo divné.

Sára Jane zaklepala a vešla. „Je tu pan Faris, pane Kalamacku.“

Trent se pomalu nadechl. Nevypadal šťastně. „Pošlete ho dovnitř.“

„Ano, pane.“ Nechala dveře otevřené a s cvakáním podpatků odešla. Brzy se vrátila s podsaditým mužem v tmavě šedém laboratorním plášti. Vypadal vedle drobné ženy obrovský. Sára Jane odešla, tvářila se ale ustaraně.

„Vaše nová sekretářka se mi nelíbí,“ zabručel Faris, když se dveře zavřely. „Sára, že?“

Trent vstal, napřáhl ruku a nechuť skryl za zdánlivě upřímným úsměvem. „Farisi. Děkuji, že jste přišel. Jde o pouhou drobnost. Mohl jste klidně poslat jednoho z asistentů. Doufám, že jsem vás nevyrušil při výzkumu?“

„Vůbec ne. Rád se podívám na slunce,“ zafuněl, jako by nedokázal popadnout dech.

Faris stiskl rány, které jsem Trentovi včera způsobila, a Trentův úsměv zmrzl. Podsaditý muž se vsoukal do křesla naproti Trentovu stolu, jako by mu patřilo. Kotník jedné nohy si položil na koleno druhé, čímž se mu rozevřel plášť, a odhalil kalhoty obleku a naleštěné boty. Na klopě měl tmavou šmouhu a silný pach dezinfekce téměř přebíjel vůni blahovičníku, která z něj táhla. Tváře a hřbety masitých rukou mu hyzdily staré jizvy po neštovicích.

Trent se vrátil za stůl, posadil se a schoval obvázanou ruku pod zdravou. Na okamžik se rozhostilo ticho.

„No, tak co chcete?“ obořil se na něj Faris dunivě.

Zdálo se mi, že Trentovou tváří problesklo podráždění. „Jako vždy rovnou k věci,“ řekl. „Povězte mi, co můžete, o tomhle.“

Ukázal na klec a mně se zadrhl dech v hrdle. Zapomněla jsem na přetrvávající ztuhlost a zmizela jsem v domečku. Faris zasténal, zvedl se na nohy, a jak se blížil, téměř mě zahltila vůně blahovičníku „No ne,“ řekl. „Ta je tedy pěkně hloupá.“

Podrážděně jsem se mu zadívala do tmavých očí, které se téměř ztrácely v záhybech kůže. Trent obešel stůl a opřel se o desku. „Poznáváte ji?“ zeptal se.

„Osobně? Ne.“ Silným prstem lehce klepl do klece.

„Hej!“ zakřičela jsem z domečku. „Už toho začínám mít fakt dost.“

„Sklapni,“ poručil mi pohrdavě. „Je čarodějka,“ pokračoval Faris a pustil mě z mysli, jako bych nic neznamenala. „Když ji nepustíte k akváriu, nedokáže se proměnit zpátky. Jsou to mocné čáry. Musí mít za sebou mocnou organizaci, protože jen někdo bohatý si může dovolit něco takového. A je pitomá.“

Poslední část byla namířená proti mně a já musela bojovat s nutkáním začít po něm házet suchary.

„Jak to?“ Trent hrábl do jedné ze spodních zásuvek, ozvalo se zacinkání křišťálu, pak nalil do dvou sklenic čtyřicetiletou whisky.

„Transformace není jednoduchá. Musíte použít lektvar, ne amulet, což znamená, že uvaříte celý kotlík kvůli jedné věci. Zbytek musíte vyhodit. Je to pěkně drahé. Na uvaření podobného lektvaru by padl plat vaší asistentky, a abyste ho mohl prodat, musel byste se pojistit proti odpovědnosti za škody, a za to byste vybavil malou kancelář.“

„Takže je složité lektvar namíchat?“ Trent podal Farisovi sklenici. „Zvládl byste to?“

„Kdybych měl recept,“ řekl a nafoukl statnou hruď v uražené pýše. „Je starý. Možná ještě z předindustriálních dob. Nevím, kdo namíchal tenhle.“ Naklonil se blíž a zhluboka se nadechl. „Ten čaroděj má štěstí, jinak bych ho musel připravit o knihovnu.“

Tohle, pomyslela jsem si, je velmi zajímavý rozhovor.

„Takže si nemyslíte, že by ho uvařila sama?“ zeptal se Trent. Znovu se opíral o stůl a vedle Farise vypadal velmi upraveně a ve formě.

Podsaditý muž zavrtěl hlavou a opět se posadil. Sklenice v jeho masitých rukách úplně zmizela. „Na to bych vsadil život. Nemůžete být dost chytrý na to, abyste správně namíchal složitý lektvar, a přitom tak hloupý, abyste se nechal chytit. Nedává to smysl.“

„Možná byla netrpělivá,“ řekl Trent a Faris vybuchl smíchy. Vyskočila jsem a zakryla si uši tlapkami.

„Ach ano,“ vypravil ze sebe chechtající se Faris. „Ano. Byla netrpělivá. To se mi líbí.“

Zdálo se mi, že Trentova uhlazená slupka začíná pukat. Vrátil se za stůl a drink, kterého se ani nedotkl, odložil stranou.

„Takže kdo je to?“ zeptal se Faris a spiklenecky se naklonil blíž. „Dychtivá reportérka, která chtěla získat sólokapra?“

„Existuje způsob, jak ji naučit mluvit?“ zeptal se Trent a zcela ignoroval Farisovu otázku. „Umí jedině pištět.“

Faris zabručel, naklonil se blíž a postavil prázdnou sklenici na stůl v nevyslovené žádosti o dolití. „Ne. Hlodavci nemají potřebné hlasivky. Chcete si ji tu nechat dlouho?“

Trent protočil sklenku v prstech. Jeho mlčení mě děsilo.

Faris se zlomyslně zazubil. „Co to kuchtíte v té své zákeřné hlavince, Trente?“

Trent se předklonil a židle hlasitě zaskřípala. „Farisi, kdybych tolik nepotřeboval váš talent, nechal bych vás sešlehat ve vaší vlastní laboratoři.“

Obrovitý muž se zakřenil, až se mu poskládaly záhyby ve tváři. „Já vím.“

Trent odložil láhev stranou. „Možná ji přihlásím do pátečního zápasu.“

Faris zamrkal. „Do městského zápasu?“ řekl tiše. „Jeden jsem viděl. Nekončí, dokud jeden z účastníků nezemře.“

„Taky jsem slyšel.“

Strach mě přilákal k mřížím. „Tak momentíček,“ zašvitořila jsem. „Co tím myslíte, nezemře? Hej! Mluvte někdo s norkem!“

Hodila jsem po Trentovi granulí. Letěla asi půl metru a spadla na zem. Zkusila jsem to znovu, ale tentokrát jsem granuli nakopla. Klepla do stolu. „U Zvratu, Trente!“ křičela jsem. „Mluvte se mnou.“

Trent mi pohlédl do očí a pozvedl obočí. „Krysí zápasy, samozřejmě.“

Srdce mi zabušilo. Posadila jsem se na zadní a po páteři mi přeběhl mráz. Krysí zápasy. Nelegální zápasy. Až na smrt. Ocitnu se v ringu a budu bojovat s krysou na život a na smrt.

Zmateně jsem stála a dlouhými bílými tlapkami se opírala o klec. Cítila jsem se zrazená. Zdálo se, že Farise zmáhá mdloba. „To nemůžete myslet vážně,“ zašeptal a tlusté tváře mu zbělely. „Přece ji opravdu nepošlete do ringu? To nemůžete!“

„A proč ne?“

Farisovi poklesla čelist, jak hledal slova. „Je to člověk!“ vykřikl. „Nevydrží ani tři minuty. Rozsápou ji na kusy.“

Trent pokrčil rameny s nedbalostí, která, jak jsem věděla, nebyla hraná. „Přežití je její problém, ne můj.“ Nasadil si brýle s kovovou obroučkou a sklonil se nad papíry. „Dobré odpoledne, Farisi.“

„Kalamacku, zacházíte příliš daleko. Ani vy nestojíte nad zákonem.“

Sotva to řekl, oba jsme pochopili, že udělal chybu. Trent vzhlédl. Přes obroučky brýlí Farise mlčky sledoval. Naklonil se blíž a loktem se opřel o hromadu papírů. Zatajila jsem dech a napětím se mi ježila srst. „Jak se má vaše nejmladší dcera, Farisi?“ zeptal se Trent a ani krásný hlas nedokázal skrýt ošklivost jeho otázky.

Statný muž zpopelavěl. „Je v pořádku,“ zašeptal. Jeho drsné sebevědomí zmizelo a zůstal jen vyděšený tlustý muž.

„Kolik je jí? Patnáct?“ Trent se opřel, sundal si brýle a odhodil je do přihrádky s poštou, propletl si prsty a položil si je na břicho. „Nádherný věk. Chce být oceánografka, že? Mluvit s delfíny?“

„Ano.“ Sotva jsem ho slyšela.

„Nedokážu vám říct, jak jsem rád, že léčba její rakoviny zabrala.“

Zadívala jsem se na zásuvku Trentova stolu, která ukrývala inkriminující disky. Zvedla jsem oči k Farisovi, zadívala se na jeho laboratorní plášť a pochopila. Zamrazilo mě a upřela jsem pohled na Trenta. Nejenže s biodrogami obchoduje, on je rovnou vyrábí. Nevím, co mě děsilo víc, že Trent aktivně flirtuje s technologií, která vymazala polovinu světové populace, nebo že jí vydírá lidi a vyhrožuje jejich milovaným. Díky sebejisté osobnosti byl tak příjemný, šarmantní a zatraceně sympatický. Jak mohlo něco tak atraktivního být zároveň tak odporné?

Trent se usmál. „Je v remisi už pět let. Dobří lékaři ochotní sáhnout po ilegálních technikách se dají jen těžko najít. A jsou drazí.“

Faris polkl. „Ano… pane.“

Trent se na něj zadíval a tázavě povytáhl obočí. „Dobré odpoledne… Farisi.“

„Hade,“ zasyčela jsem, ale on mě ignoroval. „Jste had, Trente! Slizký, ohavný had.“

Faris zamířil roztřeseně ke dveřím. Ztuhla jsem, protože jsem ucítila jeho náhlý vzdor. Trent ho zahnal do kouta. Neměl co ztratit.

Trent to musel také vycítit. „Utečete, že?“ řekl, když Faris otevřel dveře. Do pracovny dolehlo klábosení lidí v kancelářích. „Víte, že to nemohu dovolit.“

Faris se otočil. Tvářil se bezmocně. Užasle jsem sledovala, jak Trent rozšrouboval pero a do prázdného válečku vsunul šipku se střapcem na konci. Krátce do válečku fouknul a střelil šipkou po Farisovi.

Podsaditý muž vytřeštil oči. Vykročil k Trentovi, náhle ale zvedl ruku ke krku. Z úst mu uniklo zachroptění. Začal mu otékat obličej. Dívala jsem se, jak Faris padl na kolena, a byla jsem příliš šokovaná, než abych se bála. Zašmátral po kapsičce u košile. Z nešikovných prstů mu vypadla injekce. Faris se zhroutil na zem a snažil se na injekci dosáhnout.

Trent vstal. S prázdným výrazem odkopl injekci z Farisova dosahu.

„Co jste mu to provedl?“ vypískla jsem, zatímco Trent sešrouboval pero zpátky dohromady. Faris fialověl v obličeji. Zasípal, pak ztuhl.

Trent schoval pero do kapsy a překročil Farise, aby se dostal k otevřeným dveřím. „Sáro Jane!“ vykřikl. „Zavolejte záchranku. Panu Farisovi se něco stalo.“

„Umírá!“ pištěla jsem. „To se s ním děje! Vy hajzle, vy jste ho zabil!“

Chodbou se rozlehly ustarané hlasy, jak zaměstnanci vyšli z kanceláří. Poznala jsem Jonathanovy kroky. Zastavil se na prahu, ušklíbl se nad Farisovým tělem a nesouhlasně se zamračil na Trenta.

Trent dřepěl vedle Farise a kontroloval mu puls. Pohlédl na Jonathana, pokrčil rameny a vstříkl Farisovi obsah injekce přes kalhoty do stehna. Věděla jsem, že je pozdě. Faris už nevydával žádné zvuky. Byl mrtvý. A Trent to věděl taky.

„Záchranka je na cestě,“ zavolala Sára Jane z chodby a její kroky se blížily. „Mohu…“ Zastavila se vedle Jonathana, zakryla si ústa rukou a zírala na Farise.

Trent vstal, injekční stříkačka mu vyklouzla z ruky a dramaticky spadla na podlahu. „Ach, Sáro Jane,“ řekl tiše a odvedl ji zpátky do chodby. „Je mi to líto. Nedívejte se. Je příliš pozdě. Myslím, že ho píchla včela. Faris byl alergický na včely. Pokusil jsem se mu vstříknout protijed, ale nebyl jsem dost rychlý. Musel s sebou dovnitř vnést nevědomky včelu. Než se zhroutil, plácl se do nohy.“

„Ale on…“ koktala a ohlédla se, zatímco ji Trent odváděl pryč.

Jonathan si dřepl, vytrhl Farisovi z pravé nohy šipku a schoval ji do kapsy. Pak mi pohlédl do očí a na tváři se mu objevil zahořklý, uštěpačný výraz.

„Je mi to líto,“ říkal Trent v chodbě. „Jone?“ zavolal a Jonathan vstal. „Prosím, dej všem na zbytek dne volno. Vykliď budovu.“

„Ano, pane.“

„Je to příšerné, prostě hrozné,“ prohlásil Trent a znělo to, jako by to myslel vážně. „Jděte domů, Sáro Jane. Snažte se na to nemyslet.“

Slyšela jsem, jak potlačila vzlyknutí, a její kroky se zdráhavě vzdálily.

Ještě před několika minutami byl Faris živý a zdravý. Šokovaně jsem hleděla, jak Trent překročil Farisovu paži. S naprostým klidem došel ke stolu a stiskl tlačítko interkomu. „Quene? Omlouvám se, že ruším, ale mohl bys prosím přijít do mé přední pracovny? Na cestě je záchranka a očekávám, že se vzápětí objeví i někdo z IBA.“

Po krátkém zaváhání zapraskal v reproduktoru Quenův hlas. „Pane Kalamacku? Ano. Hned tam budu.“

Zírala jsem na Farisovo oteklé, nehybné tělo. „Zabil jste ho,“ obvinila jsem Trenta. „Bože, pomoz mi. Vy jste ho zabil. Přímo tady, ve své kanceláři. Přede všemi!“

„Jone,“ řekl Trent tiše a bezstarostně se přehraboval v zásuvce. „Postarej se o to, aby se jeho rodině dostalo nejlepší péče. Chci, aby jeho nejmladší dcera dostala šanci vystudovat školu podle svého výběru. Zůstaň anonymní. Ať to vypadá jako stipendium.“

„Ano, Sa’hane.“ Jeho hlas zněl věcně, jako by mrtvoly vídal každý den.

„To je od vás fakt štědré, Trente,“ švitořila jsem. „Ale ona by raději měla otce.“

Trent na mě pohlédl. Čelo těsně pod linií vlasů mu zbrotil pot. „Ještě dneska se chci sejít s Farisovým asistentem,“ pokračoval lehce. „Jak se jmenuje? Darby?“

„Darby Donnelley, Sa’hane.“

Trent kývl a promnul si čelo, jako by ho bolela hlava. Když spustil ruku, pot byl pryč. „Ano. To je ono. Donnelley. Nechci, aby kvůli tomuhle došlo ke zpoždění.“

„Co mu mám říct?“

„Pravdu. Faris byl alergický na včelí píchnutí. Všichni jeho lidé to věděli.“

Jonathan strčil do Farise špičkou nohy a odešel. Jeho kroky zněly ve ztichlé budově hlasitě. Kanceláře se vyprázdnily se šokující rychlostí. Přemýšlela jsem, jak často se tu podobné věci dějí.

„Chtěla byste zvážit moji nabídku?“ oslovil mě Trent. V ruce držel sklenku s whisky, které se předtím ani nedotkl. Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že se mu třesou prsty. Chvíli do sklenice hleděl, pak ji elegantně na jeden doušek vypil a postavil opatrně zpátky na stůl. „Ostrov už nepřipadá v úvahu,“ řekl. „Bylo by moudřejší, kdybych si vás podržel někde poblíž. Způsob, jakým jste vnikla na můj pozemek, na mě udělal dojem. Myslím, že bych dokázal přesvědčit Quena, abys vás vzal k sobě. Smál se, až se za břicho popadal, když se díval, jak lepicí páskou spoutáváte pana Percyho. Když ale zjistil, že jste se vloupala do mé kanceláře, málem vás přetrhl.“

Šok mi vyprázdnil mysl. Nedokázala jsem nic říct. Faris leží mrtvý na podlaze a Trent mi nabízí práci?

„Na Farise udělala vaše zručnost při míchání lektvarů velký dojem,“ pokračoval. „Rozluštit genetické technologie z dob před Zvratem nemůže být o mnoho těžší než připravit komplexní lektvar. Pokud nechcete rozšířit své schopnosti ve fyzické oblasti, mohla byste se zaměřit na duševní. Jste velmi všestranná, slečno Morganová. Mohla byste pro mě být velmi užitečná.“

Ohromeně jsem se posadila na zadní.

„Chápejte, slečno Morganová,“ říkal. „Nejsem zlý člověk. Jednám se zaměstnanci na rovinu, nabízím jim šanci k postupu, možnost plně rozvinout svůj potenciál.“

„Možnosti? Šance k postupu?“ vyhrkla jsem a vůbec mi nezáleželo na tom, že mi nerozumí. „Kdo si myslíte, že jste, Kalamacku? Bůh? Jděte se zvrátit.“

„Myslím, že jsem pochopil.“ Pousmál se. „Když nic jiného, aspoň jsem vás naučil upřímnosti.“ Přitáhl si židli blíž ke stolu. „Zlomím vás, Morganová. Budete ochotná udělat cokoli, abyste se dostala ven z klece. Doufám, že to bude chvíli trvat. U Jona mi to trvalo skoro patnáct let. Nebyl sice krysa, ale i tak se nakonec stal mým otrokem. Dokážu si představit, že s vámi to půjde rychleji.“

„Jděte k čertu, Trente,“ vztekala jsem se.

„Nebuďte hrubá.“ Trent sebral pero. „Jsem si jistý, že vaše morálka je stejně silná, ne-li silnější než Jonova. Ale jeho se nesnažily rozsápat krysy. U Jona jsem si mohl dovolit být trpělivý. Postupoval jsem pomalu a nebyl jsem tehdy tak dobrý.“ V Trentových očích se objevil nepřítomný pohled. „Přesto nevěděl, že ho ničím. Většina lidí to neví. Pořád to neví. A kdybyste mu to naznačila, zabil by vás.“

Trent znovu zaostřil. „Rád pokládám karty na stůl. Uspokojení je mnohem větší, když nemusíte jednat v rukavičkách, nemyslíte? Oba víme, co se děje. A když nepřežijete, nebude to velká ztráta. Tolik jsem do vás zase neinvestoval. Drátěná klec? Granule? Piliny?“

Ozvalo se zaklepání na veřeje a já se otočila. Dovnitř vstoupil Jonathan a obešel Farise. „Záchranka právě parkuje venku. Zbaví nás Farise. IBA chce jen prohlášení, nic víc.“ Pohrdavě koukl po mně. „Co je s čarodějkou?“

„Pusťte mě, Trente,“ švitořila jsem čím dál horečnatěji. „Pusťte mě ven!“ Seběhla jsem na dno klece a s tlukoucím srdcem vyšplhala zpátky do patra. Celou vahou jsem se vrhla proti mřížím a pokusila se klec převrhnout. Musela jsem ven!

Trent se usmál, tvářil se klidně a soustředěně. „Slečna Morganová si právě uvědomila, jak dokážu být přesvědčivý. Uhoď do klece.“

Jonathan zmateně zaváhal. „Myslel jsem, že nechcete, abych ji trápil.“

„Řekl jsem, abys nejednal ve vzteku, když někdo nevyhoví tvému očekávání. Já nejednám ve vzteku. Učím slečnu Morganovou, kde je její místo. Je v kleci. Můžu si s ní dělat, co chci.“ Studenýma očima hleděl do mých. „Uhoď… do… klece.“

Jonathan se zazubil. Rozmáchl se a složkou, kterou držel v ruce, udeřil do mříží. Přikrčila jsem se, i když jsem hlasitou ránu očekávala. Klec se otřásla a já se všemi tlapkami chytila pletiva na dně.

„Sklapni, čarodějko,“ dodal Jonathan a oči mu spokojeně zářily. Odplížila jsem se schovat do domečku. Trent mu právě dal svolení trápit mě podle libosti. Pokud mě nezabijí krysy, udělá to Jonathan.

21

„No tak, Morganová. Udělej něco,“ vydechl Jonathan. Šťouchl do mě kouskem dřeva a skoro mě převrátil. Třásla jsem se a snažila se nereagovat.

„Vím, že jsi naštvaná,“ řekl, přesunul se v podřepu a píchl mě dřívkem do boku.

Dno klece bylo poseto tužkami − všechny byly přehryzané. Jonathan mě s krátkými přestávkami trápil už celé dopoledne. Poté co jsem na něj několik hodin syčela a vrhala se po něm, jsem si uvědomila, že moje zuřivost je nejen vysilující, ale zároveň podporuje jeho sadistické sklony. A tak jsem ho ignorovala, což sice nebylo tak uspokojující, jako když jsem mu vyškubla tužku z ruky a překousala ji v půli, ale doufala jsem, že se nakonec unaví a nechá mě být.

Trent odešel asi před třiceti minutami, aby poobědval nebo si zdříml. V budově se rozhostilo ticho, protože všichni zlenivěli, jakmile Trent opustil kancelář. Ale nezdálo se, že by se chystal odejít i Jonathan. Byl spokojený, když mě mohl mezi sousty špaget týrat. Nepomohlo, ani když jsem se přesunula do středu klece. Prostě si sehnal delší kus dřeva. Domeček už mi dávno vzali.

„Zatracená čarodějko. Udělej něco.“ Jonathan mě klepl dřívkem do hlavy. Jednou, dvakrát, třikrát přímo mezi uši. Chvěly se mi vousky. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, a hlava mě bolela od toho, jak jsem se snažila ovládnout a nereagovat. Po pátém klepnutí, jsem se ale vzepjala a frustrovaně překousla dřívko v půli.

„Jsi mrtvý!“ kvikla jsem a vrhla se proti mřížím. „Slyšíš mě? Až se odsud dostanu, zabiju tě!“

Napřímil se a prohrábl si vlasy. „Věděl jsem, že tě dokážu přinutit, aby ses pohnula.“

„Zkus to, až budu venku,“ zašeptala jsem a třásla se zuřivostí.

Chodbou se blížily hlasitě cvakající podpatky a já se s úlevou přikrčila. Poznala jsem kroky. Jonathan očividně také, protože se napřímil a ustoupil. Sára Jane vešla do kanceláře bez obvyklého zaklepání. „Ach!“ vyjekla tiše a zvedla ruku k límečku nového kostýmku, který si koupila včera. Trent dával zaměstnancům zálohy. „Jone. Promiňte. Myslela jsem, že už tu nikdo není.“ Rozhostilo se nepříjemné ticho. „Chtěla jsem dát Angel zbytky od oběda, než si půjdu něco zařídit.“

Jonathan se na ni zadíval svrchu. „Udělám to za vás.“

Ach, prosím, ne, pomyslela jsem si. Pravděpodobně je napřed polije inkoustem, pokud mi je vůbec dá. Zbytky oběda Sáry Jane byly to jediné, co jsem byla ochotná pozřít, a měla jsem příšerný hlad.

„Děkuji, ale ne,“ řekla a já se úlevou přikrčila. „Zamknu kancelář, pokud už chcete jít.“

Ano, jdi, pomyslela jsem si a srdce se mi rozbušilo. Odejdi, abych se mohla pokusit přesvědčit Sáru Jane o tom, že jsem člověk. Snažila jsem se o to už celý den, ale jednou jsem to zkusila v Trentově přítomnosti a Jonathan „náhodou“ zavadil o klec tak silně, až se převrátila.

„Čekám na pana Kalamacka,“ řekl Jonathan. „Opravdu ji nemám nakrmit já?“ Po obvykle klidné tváři mu přelétl samolibý výraz, když se přesunul za Trentův stůl a předstíral, že ho uklízí. Naděje, že odejde, zmizela. Věděl, že by nebylo moudré nechat mě se Sárou Jane o samotě.

Sára Jane si dřepla, aby se dostala na moji úroveň. Měla jsem dojem, že má modré oči, ale nemohla jsem si tím být jistá. „Ne. Nebude to trvat dlouho. Pan Kalamack se chystá pracovat i během oběda?“ zeptala se.

„Ne. Jen požádal, abych tu na něj počkal.“

Připlížila jsem se blíž, protože jsem ucítila vůni mrkve. „Tady, Angel,“ řekla drobná žena chlácholivě a rozevřela ubrousek. „Dneska mám jenom mrkev. Celer už neměli.“

Podezřívavě jsem pohlédla na Jonathana. Kontroloval, jak jsou ostrouhané tužky v Trentově kelímku, proto jsem se opatrně natáhla pro mrkev. Ozvala se hlasitá rána a já ucukla.

Jonathanovy tenké rty se zkroutily v úšklebku. Upustil na stůl složku. Hněvivý pohled Sáry Jane by dokázal srazit mléko. „Celý den ji trápíte.“ Našpulila rty a prostrčila mrkev mřížemi. „Tu máš, zlatíčko,“ konejšila. „Vezmi si mrkvičku. Nemáš ráda granule?“ Vhodila mrkev dovnitř a nechala prsty v kleci.

Očichala jsem je a dovolila, aby mě popraskanými, prací sedřenými nehty podrbala na hlavě. Důvěřovala jsem Sáře Jane, a já nevěřila lidem snadno. Asi za to mohl fakt, že jsme obě padly do pasti a byly jsme si toho vědomy. Nebylo pravděpodobné, že by věděla o Trentových obchodech s biodrogami, ale byla příliš chytrá, než aby jí osud její předchůdkyně nedělal starosti. Trent ji využije stejně jako Yolin Batesovou a nechá ji ležet mrtvou někde v uličce.

Stáhla se mi hruď, jako bych se měla rozbrečet. Cítila jsem z ní slabou vůni blahovičníku, kterou téměř úplně maskoval parfém. Zbědovaně jsem si přitáhla mrkve blíž a co nejrychleji je spořádala. Páchly ostře octem a já přemýšlela, jaký dresink asi Sára Jane používá. Dala mi jen tři. Dokázala bych sníst dvakrát tolik.

„Myslel jsem, že vy farmáři nesnášíte zabijáky kuřat,“ řekl Jonathan. Předstíral nezájem, dával ale dobrý pozor, abych se chovala jen jako obyčejný norek.

Sáře Jane zahořely tváře a rychle vstala. Než však stačila něco říct, malátně se natáhla a opřela se o klec. „Ach,“ řekla a pohled se jí rozostřil. „Vstala jsem moc rychle.“

„Jste v pořádku?“ zeptal se, ale jeho lhostejný hlas prozradil, že je mu to jedno.

Zakryla si rukou oči. „Ano. Ano, jsem v pořádku.“

Přestala jsem žvýkat, protože jsem v chodbě uslyšela tiché kroky. Vzápětí vešel dovnitř Trent. Svlékl si sako a jen drahé oblečení připomínalo, že je podnikatel z předních stránek časopisů a ne vrchní plavčík. „Sáro Jane, nemáte mít pauzu na oběd?“ zeptal se přátelsky.

„Právě odcházím, pane Kalamacku,“ řekla. Ustaraně zalétla pohledem od Jonathana ke mně, pak odešla. Její podpatky tlumeně odcvakaly chodbou. Zalila mě úleva. Když se objevil Trent, nechá mě Jonathan pravděpodobně na pokoji a já se budu moct najíst.

Vysoký muž se opatrně usadil na jedné ze židlí naproti Trentovu stolu. „Jak dlouho?“ zeptal se, položil si kotník jedné nohy na koleno druhé a pohlédl na mě.

„Přijde na to.“ Trent nasypal rybkám něco sušeného z váčku. Bodlok žlutý vyrazil k hladině a vydával tiché zvuky.

„Muselo to být silné,“ řekl Jonathan. „Nemyslel jsem, že to na ni nějak zapůsobí.“

Ztuhla jsem. Na ni? Na Sáru Jane?

„Mě to napadlo,“ přiznal Trent. „Bude v pořádku.“ Otočil se a tvář se mu zamyšleně nakrčila. „V budoucnu s ní budu muset jednat přímočařeji. Všechny informace o cukrové řepě, které přinesla, vedly ke špatnému obchodu.“

Jonathan si shovívavě odkašlal. Trent zavřel váček a vrátil ho zpátky do skříňky pod akváriem. Postavil se za stůl, sklopil hlavu a pustil se do přerovnávání papírů.

„Proč ji prostě nezačarujeme, Sa’hane?“ Jonathan si natáhl dlouhé nohy, vstal a uhladil si kalhoty. „Bylo by to jistější.“

„Očarovat zvířata před zápasem je proti pravidlům.“ Zapsal si poznámku do diáře.

Přes Jonathanovu tvář přelétl suchý úsměv. „Ale drogy jsou v pořádku? Jistým zvráceným způsobem to dává smysl.“

Začala jsem žvýkat pomaleji. Mluvili o mně. Poslední mrkev chutnala ještě silněji po hořkém octu. A lechtalo mě to na jazyku. Upustila jsem mrkev a dotkla se dásní. Byly necitlivé. Zatraceně. Je pátek.

„Ty bastarde!“ zakřičela jsem a hodila mrkev po Trentovi. Jen se ale odrazila od mříží a zalétla zpátky ke mně. „Nadrogoval jsi mě. Nadrogoval jsi Sáru Jane, abys mě dostal!“ Zuřivě jsem se vrhla na dvířka, prostrčila jimi tlapku a pokusila se dosáhnout na západku. Přepadla mě nevolnost a mdloba.

Muži přistoupili blíž a shlíželi na mě. Z Trentova panovačného výrazu mě mrazilo. Vyděšeně jsem vyběhla po rampě do prvního patra a zase seběhla dolů. Světlo mě bodalo do očí. Tlamičku jsem měla necitlivou. Zavrávorala jsem a ztratila rovnováhu. Nadrogoval mě!

Panikou však proniklo pochopení. Otevřou dvířka. Může to být moje jediná šance. Zůstala jsem ztuhle stát uprostřed klece a těžce jsem oddychovala. Pomalu jsem se převrátila. Prosím, pomyslel jsem si zoufale. Prosím, otevřete dvířka, než doopravdy omdlím. Plíce se mi napínaly a srdce bušilo. Nevěděla jsem, jestli to způsobila námaha, nebo drogy.

Muži mlčeli. Jonathan do mě šťouchl tužkou. Zatřásla jsem nohou, jako bych se nedokázala pohnout. „Myslím, že je v bezvědomí,“ řekl. Jeho hlas zněl vzrušeně.

„Počkej.“ Trent ustoupil, dopadlo na mě světlo a já pootevřela oko.

Jonathan však byl, díkybohu, netrpělivý. „Přinesu schránu.“

Klec se otřásla, jak otevřel dvířka. Srdce mi pelášilo, když mě uchopil dlouhými prsty. Vysmekla jsem se mu a zakousla se do jeho prstu.

„Ty malá kryso!“ zaklel Jonathan, vyškubl ruku ven a mě spolu s ní. Pustila jsem se a přistála na zemi tak tvrdě, až se mi otřásly všechny kosti v těle. Nic mě nebolelo. Celé mé tělo bylo necitlivé. Vrhla jsem se ke dveřím, ale rozplácla se o zem, protože mě odmítly poslouchat nohy.

„Jone!“ zvolal Trent. „Zavři dveře!“

Podlaha se otřásla a vzápětí se ozvalo prásknutí dveří. Zaváhala jsem, protože jsem nedokázala přemýšlet. Musela jsem utéct. Kde jsou, k čertu, ty dveře?

Jonathanův stín se přiblížil. Vycenila jsem zuby a on při pohledu na malinké řezáky zaváhal. Páchl ostře strachem. Kruťas se mě bál. Pak po mně ale skočil a popadl mě za kůži na šíji. Zkroutila jsem se a zaryla mu zuby do masité části palce.

Zaskučel bolestí a pustil mě. Spadla jsem na zem. „Zatracená čarodějnice!“ zakřičel. Vrávorala jsem, ale nedokázala utéct. Jazyk mi omývala Jonathanova krev a chutnala po skořici a víně.

„Ještě jednou se mě dotkneš a ukousnu ti palec,“ zasípala jsem.

Jonathan polekaně ucouvl. Nakonec mě zvedl Trent. Pod vlivem drogy jsem se na nic nezmohla. Prsty měl požehnaně studené, když mě vzal do rukou. Něžně mě vložil do schrány a zavřel dvířka. Když za mnou zacvakla, celá schrána se otřásla.

Zdálo se mi, jako bych měla v tlamičce chmýří, a obracel se mi žaludek. Někdo schránu zvedl, zhoupl a postavil na stůl. „Máme ještě pár minut, než budeme muset vyrazit. Podíváme se, jestli Sára Jane nemá ve stole nějaké antibiotikum na ta kousnutí.“

Trentův bodrý hlas působil stejně zastřeně jako moje myšlenky. Přemohla mě temnota. Zbavila mě vědomí a já proklela svoji hloupost.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a šest