22

Někdo mluvil. To jsem chápala. Vlastně jsem slyšela dva hlasy, a jak se mi vracela schopnost přemýšlet, uvědomila jsem si, že už spolu nějakou dobu hovoří. Jeden hlas patřil Trentovi a jeho úžasná zvučnost mě přivedla zpět k vědomí. Kromě něj jsem slyšela i tenké pískání krys.

„A do pekla,“ zašeptala jsem a vyznělo to jako tiché zakňourání. Měla jsem otevřené oči, proto jsem se přinutila je zavřít. Byly suché jako smirkový papír. Po několika bolestivých mrknutích mi vytryskly slzy. Pomalu jsem zaostřila na šedou stěnu schrány.

„Pane Kalamacku!“ ozval se nadšený hlas a svět se zatočil, jak někdo schránu obrátil. „Nahoře mi řekli, že jste tady. Mám takovou radost.“ Hlas se blížil. „A chystáte se zúčastnit! Počkejte a uvidíte, počkejte a uvidíte.“ Muž se doslova rozplýval, když pumpoval Trentovou pravicí nahoru a dolů. „Když se účastníte her vy, jsou hned mnohem zajímavější.“

„Dobrý večer, Jime,“ řekl Trent vřele. „Omlouvám se, že jsem k vám vpadl bez ohlášení.“

Bodrý rytmus Trentova hlasu na mě působil jako balzám a zaháněl bolest hlavy. Milovala jsem ho a nenáviděla zároveň. Jak mohlo něco tak nádherného patřit někomu tak odpornému?

„Jste tu vždy vítaný, pane Kalamacku.“ Muž voněl po pilinách a já se přikrčila v koutě. „Už jste se zapsal? Vsadil jste si v prvním kole?“

„Čeká nás víc než jeden zápas?“ přerušil ho Jonathan.

„Samozřejmě, pane,“ řekl Jim vesele a opatrně obrátil dvířka schrány k sobě, aby viděl dovnitř. „Krysy bojují, dokud nezemřou nebo dokud je majitelé nestáhnou ze hry. Ach!“ řekl, když mě spatřil. „Norek. Jak… evropské. Změní to poměr sázek, ale nemusíte si dělat starosti. Bojovali tu už i jezevci a hadi. Podporujeme individualitu a diváci jsou nadšení, když vítěz poraženého sežere.“

Zrychlil se mi tep. Potřebovala jsem zmizet.

„Jste si jistý, že vaše zvíře bude bojovat?“ zeptal se Jim. „Zdejší krysy jsou vychované k agresivitě, i když v posledních třech měsících tu slaví překvapivé úspěchy i jedna pouliční krysa.“

„Musel jsem jí podat sedativum, abych ji dostal do schrány,“ řekl Trent napjatě.

„Aha, bojechtivá potvůrka. Tady,“ nabídl Jim starostlivě a sebral jednomu z kolemjdoucích pořadatelů zápisník. „Přesunu váš první zápas na později, aby se mohla zbavit vlivu sedativ. Tu hodinu stejně nikdo nechce. Zvířeti totiž nezbývá moc času na to, aby se před dalším soubojem zotavilo.“

Bezmocně jsem se připlížila k dvířkům. Jim byl příjemně vyhlížející muž s kulatými tvářemi a bříškem. Stačil by malý talisman a vypadal by jako Santa Claus. Co dělá v cincinnatském podsvětí?

Žoviální muž se zadíval Trentovi přes rameno a přátelsky na někoho zamával. „Prosím, mějte zvíře neustále u sebe,“ řekl a dál upíral oči na nově příchozího. „Až vyvolají vaše jméno, budete mít pět minut na to, abyste ho dostal do jámy. Když se vám to nepovede, automaticky vítězí protivník.“

Do jámy, pomyslela jsem si. Nádhera.

„Potřebuji už znát jen jméno zvířete,“ řekl Jim.

„Angel,“ řekl Trent s posměšnou upřímností, ale Jim si jméno zapsal bez sebemenšího zaváhání.

„Angel,“ zopakoval. „Majetek Trenta Kalamacka.“

„Nejsem váš majetek!“ kvikla jsem a Jonathan uhodil do schrány.

„Vrátíme se zpátky nahoru, Jone,“ řekl Trent, když mu Jim znovu potřásl rukou a odešel. „Z vřískání těch krys mě začíná bolet hlava.“

Klesla jsem na všechny čtyři, abych neztratila rovnováhu, když se schrána zhoupla. „Nebudu bojovat, Trente,“ vypískla jsem hlasitě. „Zapomeň na to.“

„Ach, buďte zticha, slečno Morganová,“ řekl Trent tiše, když jsme začali stoupat vzhůru. „Přece vás pro podobné věci vycvičili. Každý agent ví, jak zabít. Nezáleží na tom, pro koho pracujete, jestli pro ně, nebo pro mě. A kromě toho je to jenom krysa.“

„Ještě nikdy v životě jsem nikoho nezabila!“ křičela jsem a třásla dvířky. „A kvůli vám nezačnu.“ Ale nemyslela jsem si, že bych měla na vybranou. Kryse jsem mohla těžko domluvit a přesvědčit ji, abychom byly kamarádky.

Krysí pískání přehlušila nahoře na schodišti hlasitá konverzace. Trent se zastavil a rozhlédl. „Podívej, támhle,“ zamumlal. „Randolph.“

„Randolph Mirick?“ zeptal se Jonathan. „Nesnažil jste se s ním sejít kvůli rozšíření vodních práv?“

„Ano.“ Trent odpověď téměř vydechl. „Posledních sedm týdnů. Očividně je to velmi zaměstnaný muž. A támhle. Ta žena s ohavným psíčkem v náručí. Je výkonnou ředitelkou sklárny, se kterou jsme uzavřeli smlouvu. Rád bych si s ní promluvil o možnosti získat množstevní slevu. Netušil jsem, že tu dostanu šanci rozšířit pole své působnosti.“

Vstoupili jsme do davu. Trent hovořil lehce a přátelsky a všem mě ukazoval, jako bych byla výstavní mula. Choulila jsem se vzadu v kleci a snažila se ignorovat zvuky, kterými se ženy snažily upoutat moji pozornost. V tlamičce jsem měla sucho jako na Sahaře a cítila jsem puch staré krve a moče. A krys.

A taky jsem je pořád slyšela. Pískaly hlásky tak vysokými, že je většina lidí nevnímala. Zápasy už začaly, ale ti, kdo chodili po dvou, to nemohli vědět. Bojovníky možná stále oddělovaly mříže a plast, už si ale vyhrožovali násilím a přísahali smrt.

Trent si našel volné křeslo vedle zatracené starostky města, a poté co si mě schoval mezi nohy, se s ní pustil do řeči o tom, jaké výhody získal, když se začal soustředit spíše na výrobu než na obchod, a to především vzhledem k tomu, že velkou část svých pozemků používal už tak či onak k průmyslové výrobě. Nevěnovala mu pozornost, dokud Trent neprohodil, že možná bude muset některá citlivější odvětví přesunout do přátelštějších míst.

Byla to příšerná hodina. Tenoučké pískání a vřískot se nesly nad hlubšími zvuky, dav je ale nevnímal. Jonathan mi zatím barvitě popisoval, co se děje dole v jámě, a zveličoval přitom všechny hrůzy. Zápasy netrvaly dlouho − nanejvýš deset minut. Divoký výskot diváků, který vždy následoval po nečekaném tichu, působil barbarsky. Brzy jsem cítila krev, o které Jonathan tak obšírně vyprávěl, a trhala jsem sebou pokaždé, když Trent pohnul nohama.

Diváci zdvořile zatleskali oficiálnímu výsledku nejnovějšího souboje. Byla to očividná výhra. Díky Jonathanovi jsem věděla, že vítězná krysa rozsápala protivnici břicho, a ta zemřela stále zahryznutá do nohy vítězky.

„Angel!“ zvolal Jim a jeho hlas uvaděče zněl přes reproduktory hlouběji. „Kalamackův majetek.“

Nohy se mi roztřásly návalem adrenalinu. Dokážu porazit krysu, pomyslela jsem si, když dav s jásotem uvítal v aréně mého protivníka, Krvavého barona. Nedovolím, aby mě zabila krysa.

Trent se přesunul na prázdnou lavici vedle jámy a mně se stáhl žaludek. Tady to páchlo ještě stokrát hůř. Poznala jsem, že to cítí i Trent, protože nakrčil znechuceně obličej. Jonathan za ním dychtivě přešlápl. Na pedantského snoba, který si žehlí límečky a škrobí ponožky, skutečně miloval krvavé sporty. Pískání krys už skoro nebylo slyšet, protože půlka byla mrtvá a druhá půlka si lízala rány.

Majitelé si chvíli vyměňovali zdvořilosti, načež Jim vyburcoval dychtivé očekávání v sále. Nevěnovala jsem jeho uvaděčskému tlachání pozornost, protože jsem poprvé zahlédla jámu.

Kruh měl velikost dětského bazénku a obklopovaly ho asi metr vysoké dřevěné stěny. Podlahu pokrývaly piliny. Byly potřísněné tmavými skvrnami, a podle toho, jak byly rozstříknuté, jsem poznala, že se pravděpodobně jedná o krev. Ve vzduchu se vznášel tak silný pach moče a strachu, až mě překvapilo, že se nezhmotnil v opar. Někdo se zvráceným smyslem pro humor umístil do arény zvířecí hračky.

„Pánové?“ pronesl Jim dramaticky a strhl k sobě moji pozornost. „Vypusťte zvířata.“

Trent si přitáhl schránu blíž. „Změnil jsem názor, Morganová,“ zamumlal. „Už vás nechci jako agentku. Větší zisk mi přinesete, když budete zabíjet krysy, ne mé konkurenty. Žasnu nad tím, jaké tu můžu získat kontakty.“

„Jděte se zvrátit,“ zavrčela jsem.

Po mém drsném zakviknutí otevřel dvířka a vyhodil mě ven.

Lehce jsem přistála v pilinách. Rychlý pohyb stínů na opačné straně jámy ohlásil příchod Krvavého barona. Dav nade mnou obdivně zavzdychal a já se odplížila ukrýt za balón. Na pohled jsem byla mnohem atraktivnější než krysa.

Aréna, v níž jsem se ocitla, příšerně smrděla krví, močí a smrtí. Toužila jsem prostě utéct. Obrátila jsem oči k Trentovi a ten se vědoucně usmál. Myslel si, že mě dokáže zlomit. Nenáviděla jsem ho.

Diváci zajásali. Otočila jsem se a zjistila, že se Krvavý baron řítí rovnou na mě. Nebyl tak dlouhý jako já, ale zato podsaditější. Vážili jsme asi stejně. Při běhu neustále pištěl. Ztuhla jsem, protože jsem nevěděla, co dělat. Na poslední chvíli jsem uskočila, a jak mě míjel, nakopla jsem ho. Jako agentka jsem podobný útok používala dnes a denně. Byl to instinkt, v podobě norka však výkop postrádal účinnost i eleganci. Dokončila jsem otočku, přidřepla a dívala se, jak krysa sklouzla a zastavila se.

Baron zaváhal a protřel si bok, kam jsem ho kopla. Zmlkl.

Znovu se vrhl do útoku a dav ho povzbuzoval. Tentokrát jsem mířila lépe a při úskoku stranou jsem ho nakopla do dlouhého čenichu. Doskočila jsem, přidřepla a přední tlapky automaticky zvedla v obraně, jako bych byla člověk. Krysa sklouzla rychleji, vypískla a potřásla hlavou, jako by se snažila vzchopit. Krysy asi špatně vidí. To bych mohla využít.

Baron zaryčel jako šílený a napadl mě potřetí. Napjala jsem se a připravila vyskočit mu na záda a přidusit ho, dokud neztratí vědomí. Bylo mi zle a bolelo mě u srdce. Nebudu pro Trenta zabíjet. Dokonce ani krysy. Jakmile obětuju jednu zásadu, jeden střípek morálky, dostane moje tělo i duši. Dneska by to byly krysy, zítra lidé.

V davu to zahučelo. Baron se rozběhl a já vyskočila. „Do prdele!“ vyjekla jsem, když vklouzl pode mě, zastavil se a překulil se na záda. Přistanu mu rovnou na břiše!

Dopadla jsem s tichým žuchnutím a zavřískla, když se mi zakousl do nosu. Zpanikařila jsem a pokusila se ucuknout. On mě ale pevně držel, dost pevně na to, abych se nemohla vyprostit. Zkroutila jsem se, škrábala a dupala mu na břicho. Kvičel a přijímal rány, pomalu mě ale pouštěl. Nakonec povolil sevření natolik, že jsem se mu vysmekla.

Ucouvla jsem, promnula si čumák a přemýšlela, proč mi ho prostě neukousl.

Baron se překulil na nohy. Dotkl se boku, kam jsem ho poprvé nakopla, pak čenichu a nakonec břicha, míst, kam jsem mu zasadila bolestivé rány. Tlapkou si promnul čenich a já sebou trhla, protože jsem si uvědomila, že napodobuje moje pohyby. Baron je člověk!

„U všech svatých!“ vyjekla jsem a Baron kývl. Těžce jsem dýchala a pokradmu se rozhlížela po okolních stěnách a po lidech, kteří se na ně tlačili. Každý zvlášť by neměl šanci, ale společně bychom se odsud mohli dostat. Baron vydával tlumené zvuky a dav ztichl.

V žádném případě si nenechám tuhle šanci ujít. Zacukal vousky a já se na něj vrhla. Váleli jsme se neškodně po zemi. Musela jsem jen najít způsob, jak se odsud dostat, a říct to Baronovi, aniž by si toho všiml Trent.

Vrazili jsme do běhacího kolečka a rozbili ho. Překulila jsem se na nohy, otočila se a ohlédla se po něm. Nic. „Barone!“ zavolala jsem. Zmizel! Otočila jsem se a přemýšlela, jestli ho z arény někdo nevytáhl. Od nedaleké věže z kostek se ozývalo rytmické škrábání. Bojovala jsem s touhou utéct. Zalila mě úleva. Pořád tu byl. A já dostala nápad.

Lidé strkali ruce do arény, jen když souboj skončil. Jeden z nás bude muset předstírat smrt.

„Hej!“ zařičela jsem, když na mě Baron skočil. Ostré zuby se mi zakously do ucha a roztrhly ho. Do očí mi stříkla krev a napůl mě oslepila. Zuřivě jsem ho ze sebe shodila. „Co to s tebou, do pekla, je?“ zaječela jsem na něj, když se překulil a zastavil. Dav divoce zajásal a rázem zapomněl na naše předchozí velmi nehlodavčí chování.

Baron dlouze pískl, bezpochyby se snažil vysvětlit, proč to udělal. Skočila jsem na něj, zakousla se mu do krku a umlčela ho. Kopal do mě zadními běhy a já ho dusila. Zkroutil se a zaryl mi drápky do nosu. Povolila jsem sevření, aby se mohl nadechnout.

Pochopil a ochabl. „Ještě nemůžeš být mrtvý,“ řekla jsem, můj kvikot ale tlumily jeho chlupy. Zakousla jsem se, až vypískl, a marně se mnou začal bojovat. Dav zahučel. Diváci patrně předpokládali, že Angel čeká první vítězství. Pohlédla jsem na Trenta. Srdce mi zabušilo, protože se tvářil podezřívavě. Nebude to fungovat. Baron možná uteče, ale já ne. Budu muset umřít já, ne Baron.

„Bojuj se mnou,“ kvičela jsem, i když jsem věděla, že mi nerozumí. Uvolnila jsem sevření, až mi začal vyklouzávat z čelistí. Nepochopil a přestal se hýbat. Dupla jsem mu zadní nohou do rozkroku.

Vyjekl bolestí a vyškubl se mi. Odkulila jsem se. „Bojuj se mnou. Zabij mě,“ švitořila jsem. Baron vrtěl hlavou a snažil se vzchopit. Trhla jsem hlavou k davu. Zamrkal, očividně porozuměl a zaútočil. Sevřel mi čelisti okolo krku a přerušil mi přívod vzduchu. Zmítala jsem se, až jsme sebou tloukli o stěny. V hlavě mi tepalo a jakoby z dálky ke mně doléhal křik lidí.

Tiskl mě pevně, tak pevně, že jsem nemohla dýchat. Už mě můžeš pustit, myslela jsem si zoufale. Už mě můžeš nechat nadechnout. Vrazili jsme do míče a on mě stále nepouštěl. Přepadl mě strach. Je člověk, že? Nevydala jsem se napospas kryse, že ne?

Začala jsem doopravdy bojovat. Zesílil sevření. Měla jsem pocit, že mi snad vybuchne hlava. Srdce mi tlouklo. Svíjela jsem se a zmítala, škrábala ho do očí, až mu tekly slzy, a on mě stále nepouštěl. Divoce jsem sebou mrskla, až jsme vrazili do stěny. Našla jsem jeho krk a zakousla se. Okamžitě povolil sevření a já se vděčně nadechla.

Zuřivě jsem ho hryzla a ucítila na zubech krev. Na oplátku mě taky kousl a já kvikla bolestí. Uvolnila jsem stisk. Udělal totéž. Hukot davu na nás doléhal skoro stejně jako žár osvětlení. Leželi jsme v pilinách na podlaze a snažili se zpomalit dech, aby to vypadalo, že jeden druhého dusíme. Jeho majitel taky věděl, že je člověk. Oba jsme museli zemřít.

Dav křičel, diváci chtěli vědět, kdo zvítězil, nebo jestli jsme oba mrtví. Pootevřenýma očima jsem pohlédla na Trenta. Nevypadal šťastně a já věděla, že už jsme v půli cesty k cíli. Baron ležel zcela nehybně. Tiše pískl a já mu opatrně odpověděla. Na okamžik mě zalilo vzrušení.

„Dámy a pánové!“ Jimův profesionální hlas se nesl nad hukotem. „Zdá se, že výsledek je nerozhodný. Mohli by majitelé prosím odstranit zvířata z arény?“ Dav ztichl. „Uděláme si krátkou přestávku, abychom zjistili, zda některé ještě žije.“

Srdce mi pádilo, jak na nás padly stíny rukou. Baron třikrát krátce pískl a bleskurychle se pohnul. Já ho vzápětí následovala a vrhla jsem se na první ruku v dosahu.

„Pozor!“ zakřičel někdo. Ruka ucukla a vymrštila mě z arény. Letěla jsem vzduchem a zběsile švihala ocasem. Zahlédla jsem překvapenou tvář a přistála na hrudi nějakého muže. Zaječel jako malá holka a shodil mě ze sebe. Tvrdě jsem přistála na zemi a zůstala omámeně ležet. Třikrát jsem se rychle nadechla a zmizela pod židlí.

Rozpoutal se ohlušující rámus. Jeden by si myslel, že uprchl lev a ne dva hlodavci. Lidé se rozprchli. Okolo židle se prořítilo stádo nohou. Někdo, kdo páchl po pilinách, se natáhl dolů. Vycenila jsem zuby a muž ucukl.

„Mám norka,“ zakřičel pořadatel přes hluk. „Přineste síť.“ Pohlédl na mě a já se dala na útěk. Srdce mi tak bušilo, až mi hučelo v uších, vyhýbala jsem se nohám a židlím a málem jsem přitom vrazila hlavou rovnou do zdi. Z ucha mi do očí stékala krev a oslepovala mě. Jak se odsud dostanu?

„Všichni se uklidněte!“ ozval se Jimův hlas z reproduktoru. „Zajděte se prosím občerstvit do vstupní haly a my to tu zatím prohledáme. Žádáme, abyste neotvírali dveře ven, dokud zvířata nenajdeme.“ Nastala odmlka. „A někdo odsud prosím odveďte toho psa,“ dokončil hlasitě.

Dveře? pomyslela jsem si a nakoukla do blázince tam venku. Nepotřebovala jsem dveře. Potřebovala jsem Jenkse.

„Rachel!“ ozvalo se přímo nade mnou. Vypískla jsem, když mi Jenks lehce přistál na hřbetu. „Vypadáš hrozně,“ zakřičel mi do roztrženého ucha. „Myslel jsem, že tě ten krysák zakousl. Když jsi vyskočila a chňapla po Jonathanově ruce, málem jsem se počůral!“

„Kde jsou dveře?“ snažila jsem se zeptat. Jak mě našel, bude muset počkat.

„Nečil se,“ bránil se. „Zmizel jsem, jak jsi chtěla. Prostě jsem se vrátil. Když se Trent vydal na cestu se schránou pro kočky, věděl jsem, že jsi uvnitř. Svezl jsem se na nárazníku. Tos nevěděla, že skřítci takhle cestují po městě, co? Měla bys radši pohnout chlupatým zadkem, než tě někdo zmerčí.“

„Kam!“ kvikla jsem. „Kam mám jít?“

„Vzadu je cesta ven. Během prvního souboje jsem se tu trochu porozhlédl. Páni, krysy jsou pěkně zákeřná stvoření. Viděla jsi, jak jedna ukousla druhé nohu? Běž podél téhle stěny tak šest metrů, potom seběhni po třech schodech dolů a ocitneš se v chodbě.“

Dala jsem se do pohybu a Jenks se chytil pevněji mé srsti.

„Páni. Ucho máš na hadry,“ řekl, když jsem sklouzla dolů ze schodů. „Dobrá. Zaboč do chodby vpravo. Je tam otvor… Ne! Nelez tam,“ zakřičel, ale já už to udělala. „Je to kuchyň.“

Obrátila jsem se a ztuhla, protože jsem na schodech uslyšela kroky. Rozbušilo se mi srdce. Nechytí mě. Nesmí.

„Dřez,“ zašeptal Jenks. „Dvířka nejsou zavřená. Rychle!“

Pospíšila jsem si ke skříňce a drápky přitom tiše škrábala po kachlíkách. Vlezla jsem dovnitř, Jenks vzlétl a vykoukl ven. Couvla jsem za kýbl a poslouchala.

„V kuchyni nejsou,“ zakřičel tlumeně hlas. Cítila jsem, jak mé obavy polevily. Mluvil v množném čísle. Baron byl pořád volný.

Jenks se otočil a křídly mával tak rychle, že nebyla ani vidět. „Zatraceně, tak rád tě vidím. Ivy nedělá nic, než že zírá na mapu Trentova sídla, kterou odněkud vyhrabala,“ zašeptal. „Celou noc si pro sebe bručí a škrábe něco na papír. Všechny končí zmačkané v koutě. Moje děcka si v té hromadě hrají na schovku. Myslím, že neví, že jsem zmizel. Prostě sedí u té své mapy a pije pomerančový džus.“

Cítila jsem hlínu. Zatímco Jenks tlachal jako závislák prahnoucí po dávce síry, já propátrala skříňku a zjistila jsem, že potrubí dřezu vede dřevěnou podlahou pod budovu. Mezera mezi trubkou a deskami byla dost široká pro moje ramena. Pustila jsem se do hryzáni.

„Řekl jsem, abyste odsud odvedli toho psa,“ zakřičel tlumený hlas. „Ne. Počkejte. Máte vodítko? Může nám je pomoct najít.“

Jenks se přiblížil. „Hej, podlaha. Dobrý nápad! Pomůžu ti.“ Jenks přistál vedle mě, ale jen se mi pletl pod nohy.

„Přiveď Barona,“ pískla jsem.

„Můžu pomoct,“ řekl Jenks a vypáčil z díry kus dřeva o velikosti párátka.

„Krysu,“ švitořila jsem. „Nevidí.“ Podrážděně jsem vyvrátila krabici s práškem na čistění odpadů. Vysypal se a můj čich zahltila vůně borovice. Sebrala jsem Jenksovo párátko a napsala: „Přiveď krysu.“

Jenks vzlétl a zakryl si nos. „Proč?“

„Člověk,“ naškrábala jsem. „Nevidí.“

Jenks se zazubil. „Našla sis přítele! Počkej, až to řeknu Ivy.“

Vycenila jsem zuby a ukázala párátkem na dveře. Přesto zaváhal. „Zůstaneš tu? Zapracuješ na díře?“

Vztekle jsem po něm dřívko hodila. Jenks odlétl dozadu. „Dobrá, dobrá! Klídek. Neztrácej nervy.“

Jeho zvonivý smích zněl jako svoboda, když vyklouzl ven škvírou ve dvířkách. Vrátila jsem se k okusování dřeva. Chutnalo příšerně, odpornou kombinací mýdla, tuku a plísně. Věděla jsem, že mi bude zle. Všechny svaly v těle jsem měla napjaté. Trhla jsem sebou, když se odněkud zepředu nečekaně ozvaly rány a bouchání. Čekala jsem, že se každým okamžikem rozlehne vítězoslavný křik. Naštěstí se zdálo, že pes nemá tušení, co se po něm žádá. Chtěl si hrát a lidem docházela trpělivost.

Bolely mě čelisti a musela jsem potlačit frustrovaný výkřik. Do trhliny v uchu se mi dostalo mýdlo a pálilo jako čert. Pokusila jsem se dírou prostrčit hlavu. Když otvorem projde hlava, zbytek těla už to nějak zvládne. Díra ale pořád nebyla dost velká.

„Podívejte!“ zvolal někdo. „Funguje to! Našel stopu!“

Zběsile jsem vyškubla hlavu z díry. Škrábla jsem se o ucho a to začalo znovu krvácet. Z chodby se ozvalo škrábání a já zdvojnásobila úsilí. Přes zvuky hryzání ke mně dolehl Jenksův tichý hlas. „Je to kuchyň. Rachel je pod dřezem. Ne. Vedlejší skříňka. Rychle! Myslím, že tě viděli.“

Znenadání mě zalilo světlo a čerstvý vzduch. Posadila jsem se a vyplivla rozžvýkané dřevo.

„Ahojky! Jsme zpátky! Našel jsem tvoji krysu, Rache!“

Baron na mě pohlédl. Oči se mu rozzářily. Přiskočil ke mně. Strčil hlavu do díry a začal hryzat. Pro jeho širší ramena tu nebylo dost místa. Já rozšiřovala otvor na opačné straně. Chodbou se rozlehlo ňafání psa. Na jedno zabušení srdce jsme ztuhli, pak jsme se znovu pustili do žvýkání. Stáhl se mi žaludek.

„Je už ta díra dost velká?“ zakřičel Jenks. „Jděte! Honem!“

Strčila jsem hlavu do otvoru vedle Barona a zuřivě se zakousla do dřeva. Ozvalo se škrábání na skříňku. Dovnitř pronikaly paprsky světla, jak dvířka tloukla do rámu. „Tady!“ křikl hlas. „Jednoho našel.“

Cítila jsem, jak moje naděje umírá. Zvedla jsem hlavu. Bolely mě čelisti a borovicové mýdlo mi slepilo srst a pálilo mě v očích. Obrátila jsem se čelem k psovi, který se dobýval dovnitř. Byla jsem si jistá, že otvor ještě není dost velký. Moji pozornost přitáhlo hlasité vypísknutí. Baron dřepěl vedle díry a ukazoval do ní.

„Pro tebe není dost velká,“ řekla jsem.

Baron po mně skočil, chytil mě a nacpal dovnitř. Psí štěkání najednou zesílilo a já propadla otvorem.

Roztáhla jsem ruce a nohy a pokusila se chytit trubky. Přední tlapkou jsem se zachytila sváru a s trhnutím jsem se zastavila. Nade mnou hlasitě štěkal pes. Drápy zaškrábaly o dřevo a ozvalo se vyjeknutí. Tlapka mi sklouzla po trubce a já dopadla na suchou zem. Ležela jsem tam a čekala na Baronův smrtelný výkřik.

Měla jsem zůstat s ním, pomyslela jsem si zoufale. Neměla jsem dovolit, aby mě shodil dolů dírou. Věděla jsem, že pro něj nebude dost velká.

Ozvalo se rychlé zaškrábání a tupá rána hned vedle mě.

„Zvládl jsi to!“ kvikla jsem, když jsem uviděla Barona nataženého na hlíně vedle sebe.

Jenks slétl dolů a v šeru měkce zářil. V ruce držel psí chlupy. „Měla jsi ho vidět, Rache,“ zvolal vzrušeně. „Kousl toho psa rovnou do čenichu. Jíhá! Vžú! Prásk, a tu máš!“

Kroužil nad námi, protože byl příliš rozrušený, než aby dokázal nehybně sedět. Baron se ale viditelně třásl. Schoulil se do chlupatého klubíčka a vypadal, že se snad pozvrací. Připlížila jsem se k němu, abych mu poděkovala. Dotkla jsem se jeho ramene. Vyskočil a upřel na mě vytřeštěné černé oči.

„Dostaňte odsud toho psa!“ poručil vzteklý hlas nad námi a my vzhlédli ke kroužku slabého světla. Štěkot se vzdálil a mé srdce se zklidnilo. „Jo,“ řekl Jim. „Je to čerstvě ohryzané. Jeden utekl tudy.“

„Jak se dostaneme tam dolů?“ Byl to Trent a já se přitiskla co nejvíc k zemi.

„V chodbě jsou padací dveře, ale z průlezu vedou ven průduchy, kterými se dá snadno dostat na ulici.“ Jejich hlasy se vzdalovaly. Mířili pryč. „Je mi to líto, pane Kalamacku,“ říkal Jim. „Ještě nikdy se nám nestalo, že by nějaké zvíře uteklo. Hned tam někoho pošlu.“

„Ne. Je pryč.“ V hlase se mu ozývala kontrolovaná, tichá zuřivost a mě ovládl vítězoslavný pocit. Jonathana nečeká příjemná cesta domů. Napřímila jsem se a vydechla. Ucho a oči mě pálily. Chtěla jsem domů.

Baron pískl a ukázal na zem. Do hlíny pečlivě naškrábal: „Díky.“

Nemohla jsem si pomoct a pousmála se. Přikrčila jsem se vedle něj a napsala: „Není zač.“ Moje písmo vypadalo vedle toho jeho lajdácky.

„Jste tak sladcí,“ posmíval se Jenks. „Mohli bychom konečně vypadnout?“

Baron skočil na mříž, která uzavírala průduch, a zachytil se všemi čtyřmi tlapkami. Pečlivě si ji prohlédl a zuby se pustil do jednoho ze spojů.