Mrtvá čarodějka přichází: kapitola 23

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 19. 6. 2011 v kategorii Mrtvá čarodějka přichází - Kim Harrison, přečteno: 622×

23

Lžičkou jsem zaškrábala o dno kelímku s tvarohovým sýrem. Nahrbila jsem se nad něj a nahrnula poslední zbyteček na hromádku. Záblo mě koleno, proto jsem si přes ně znovu přetáhla půlnočně modrý froté župan. Nacpávala jsem se, zatímco Baron se změnil zpátky v člověka a sprchoval se v druhé koupelně, o níž jsme s Ivy nezávisle na sobě rozhodly, že je moje. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím v lidské podobě. S Ivy jsme se shodly na tom, že když kdovíjak dlouho přežíval v krysích zápasech, musí to být kus chlapa. Bůh ví, že je statečný, kavalírský a nevadí mu upíři − to poslední mě vskutku zaujalo, protože Jenks tvrdil, že je to člověk.

Jenks zavolal Ivy z první budky, kterou jsme objevili. Zvuk motorky, kterou si právě vyzvedla v opravně, poté co s ní minulý týden sklouzla pod náklaďák, mi zněl jako nebeský chór. Téměř jsem se rozplakala nad tím, jak starostlivě o nás začala pečovat, když sklouzla ze sedadla v celokoženém motorkářském oděvu. Existoval někdo, koho zajímalo, co se se mnou stane. Nezáleželo na tom, že je to upírka se skrytými motivy, jimž nerozumím.

S Baronem jsme odmítli vlézt do krabice, kterou přivezla, a po pětiminutové hádce, při níž ona protestovala a my pištěli, ji nakonec s frustrovaným zabručením odhodila do uličky a dovolila nám jet vpředu. Když vyjela z uličky, neměla zrovna nejlepší náladu. Na nádrži jí stáli norek a krysa a předními tlapkami se opírali o malou přístrojovou desku. Když jsme se konečně dostali ven z páteční dopravní špičky a mohli zrychlit, věděla jsem, proč psi vystrkují při jízdě hlavy z okýnek.

Jízda na motorce je sama o sobě vzrušující, ale pro hlodavce je to přímo pachový zážitek. Mhouřila jsem oči, vousky mi čechral vítr a domů jsem se vrátila vskutku ve velkém stylu. Nezajímalo mě, že ostatní řidiči po Ivy divně pokukují a troubí na ni. Byla jsem si jistá, že z návalu vjemů budu mít mozkový orgasmus. Skoro jsem litovala, když Ivy zabočila do naší ulice.

Prstem jsem nahrnula zbytek sýru na lžičku a ignorovala prasečí chrochtání, které vyluzoval Jenks sedící na naběračce pověšené nad pultem ve středu kuchyně. Od chvíle, kdy jsem se zbavila srsti, jsem se nepřestala nacpávat. Tři a půl dne jsem nejedla nic než mrkev, takže jsem si zasloužila malou žranici.

Odložila jsem prázdný kelímek na špinavý talíř před sebou a přemýšlela, jestli transformace bolí víc nebo míň, když jste člověk. Podle tlumeného, mužného zasténání, které se ozvalo z koupelny těsně předtím, než spustila sprcha, bych řekla, že bolí asi stejně.

Přestože už jsem se dvakrát vydrhla, stále jsem měla pocit, že přes parfém cítím pach norka. V roztrženém uchu mi tepalo, na krku jsem měla zarudlé ranky od toho, jak mě Baron kousl, a levou nohu mi hyzdily modřiny od nárazu na běhací kolečko. Ale bylo fajn být zase člověkem. Pohlédla jsem na Ivy, která umývala nádobí, a přemýšlela jsem, jestli bych si neměla ucho radši zalepit.

Pořád jsem Ivy a Jenksovi nepověděla o všem, co se za posledních několik dní stalo, prozradila jsem jim jen, že mě zajali, ale nezmínila se o tom, co se během mého zajetí stalo. Ivy mlčela, ale já věděla, že umírá touhou říct mi, že jsem se zachovala jako idiot, když jsem si nepřipravila záložní plán.

Opláchla poslední sklenici, natáhla se a zastavila vodu. Odložila sklenici do odkapávače, otočila se a osušila si ruce utěrkou. Pohled na to, jak vysoká, štíhlá a v kůži oděná upírka umývá nádobí, téměř stál za všechny šílenosti, které teď můj život provázely. „Dobrá, takže jestli to chápu dobře,“ řekla a opřela se o pult, „Trent tě nachytal při činu, ale místo aby tě udal, přihlásil tě do krysích zápasů. Chtěl tě zlomit a přesvědčit, abys pro něj pracovala.“

„Jo.“ Natáhla jsem se po pytlíku s máčenými sušenkami vedle Ivyina počítače.

„No jasně.“ Sebrala můj prázdný talíř, umyla ho a strčila mezi sklenice, aby okapal. Kromě svého nádobí jsem neviděla žádné talíře, příbory ani misky. Jen asi dvacet sklenic s kapkou pomerančového džusu na dně.

„Až se příště rozhodneš jít po někom, jako je Trent, mohly bychom aspoň vymyslet plán pro případ, že tě chytí?“ zeptala se. Stála ke mně otočená zády a ramena měla ztuhlá.

Podrážděně jsem zvedla hlavu od sušenek. Nadechla jsem se, abych jí řekla, kam si může své plány strčit, ale pak jsem zaváhala. Vzpomněla jsem si na Jenksova slova, jaké starosti si o mě dělala, a také na to, že když se rozčílím, reaguje instinktivně. Pomalu jsem vydechla. „Jistě,“ řekla jsem neochotně. „Můžeme vymyslet nějaký dokonalý plán pro případ, že zpackám úkol, ale jen v případě, že vymyslíme jeden i pro tebe.“

Jenks se uculil a Ivy po něm střelila pohledem. „Já něco takového nepotřebuju,“ řekla.

„Sepiš ho a nech ležet u telefonu,“ řekla jsem věcně. „Já udělám totéž.“ Tak trochu jsem žertovala, ale napadlo mě, že to při své pečlivosti doopravdy udělá.

Ivy neřekla nic, nespokojila se ale s tím, že by nechala sklenice a talíře prostě uschnout, a pustila se do utírání. Křupala jsem sušenky a sledovala, jak se jí uvolnila ramena a pohyby přestaly být tak trhané. „Měla jsi pravdu,“ řekla jsem, protože mě napadlo, že aspoň to jí dlužím. „Ještě nikdy jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla spolehnout…“ Zaváhala jsem. „Nejsem na to zvyklá.“

Ivy se otočila a její úleva mě překvapila. „Hej, to je v pořádku.“

„Ušetřete mě toho,“ ozval se Jenks z poličky. „Jinak se pobliju.“

Ivy po něm švihla utěrkou, zkroutila rty v křivém úsměvu a vrátila se zpátky k utírání. Jak jsem ji tak sledovala, došlo mi, že stačí, abych zachovala klid a projevila ochotu přistoupit na kompromis, a všechno je hned jinak. Když jsem tak o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že první rok, co jsme spolu pracovaly, jsme přežily právě díky kompromisům. Bylo pro mě ale těžší zachovat chladnou hlavu, když mě ze všech stran obklopovaly její věci a nic tu nebylo mé. Cítila jsem se zranitelná a nesvá.

„Měla jsi ji vidět, Rachel,“ zašeptal Jenks nahlas spiklenecky. „Celý den a noc proseděla nad mapami a snažila se přijít na způsob, jak tě osvobodit. Já tvrdil, že postačí, když budeme Trenta sledovat a pomůžeme, jak jen to půjde.“

„Sklapni, Jenksi.“ Ivyin hlas znenadání zastřelo varování. Strčila jsem si do úst poslední sušenku a vstala jsem, abych pytlík vyhodila.

„Přišla s velkolepým plánem,“ pokračoval Jenks. „Všechno uklidila, zatímco ses sprchovala. Chtěla si vybrat všechny laskavosti. Dokonce mluvila s matkou.“

„Pořídím si kočku,“ řekla Ivy napjatě. „Velkou, černou kočku.“

Sebrala jsem z pultu pytlík s chlebem a zezadu z komory vytáhla med. Schovala jsem ho tam před Jenksem. Všechno jsem odnesla na stůl a sedla si.

„Dobře že jsi utekla,“ řekl Jenks a rozhoupal naběračku, až se po kuchyni roztančily odlesky. „Ivy se chystala kvůli tobě zahodit všechno, co jí zůstalo − zase.“

„Budu jí říkat Postrach skřítků,“ pokračovala Ivy. „Nechám ji v zahradě a nebudu ji krmit.“

Obrátila jsem pohled od Jenkse, který najednou zmlkl, k Ivy. Vedly jsme vřelý, přátelský rozhovor, aniž by Ivy zupírovatěla nebo já se vyděsila. Proč to musel Jenks pokazit. „Jenksi,“ povzdychla jsem si. „Nemáš nějakou práci?“

„Ne.“ Snesl se nad stůl a strčil ruku do medu, který jsem si nalévala na kousek chleba. Poklesl pod jeho tíhou, opět ale vzlétl. „Takže si ho necháš?“

Nechápavě jsem na Jenkse pohlédla a on se zasmál.

„Svého náááááápadníka,“ protáhl líně.

Našpulila jsem rty, když jsem uviděla Ivyin pobavený pohled. „Není můj nápadník.“

Jenks se vznášel nad otevřenou sklenicí, nabíral do dlaní lepkavý med a cpal si ho do úst. „Viděl jsem vás na motorce,“ řekl. „Hm, to je dobré.“ Znovu si nabral a křídla mu začínala slyšitelně bzučet. „Dotýkali jste se ocásky,“ posmíval se.

Podrážděně jsem se po něm ohnala. Odlétl z dosahu a zase se vrátil. „Měla jsi je vidět, Ivy. Váleli se po zemi a kousali se.“ Zasmál se, ale jeho smích přešel v pisklavé chichotání. Pomalu jsem naklonila hlavu doleva, protože i on se začal naklánět. „Byla to láska na první kousnutí.“

Ivy se otočila. „On tě kousl do krku?“ zeptala se naprosto vážně, jen její oči se smály. „Ach, pak to musí být láska. Mně nedovolí, abych ji kousla.“

Co to má být? Proč si ze mě utahují? Nebylo mi to příjemné, proto jsem si vytáhla další krajíc chleba, dodělala sendvič a mávnutím zahnala Jenkse od medu. Houpal se a kolísal, protože se opíjel cukrem a měl tak problém letět rovně.

„Hej, Ivy,“ řekl Jenks. Letěl šejdrem a olizoval si prsty. „Víš, co se říká o délce krysího ocasu, že jo? Čím delší má krysák ocas, tím větší má…“

„Sklapni!“ vykřikla jsem. Voda ve sprše přestala téct a mně se zadrhl dech v hrdle. Dychtivě jsem se napřímila na židli. Střelila jsem pohledem po Jenksovi. Chichotal se opilý medem. „Jenksi,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby se Baron musel hned na začátku vypořádávat s namazaným skřítkem. „Zmiz.“

„A to zas né,“ řekl a nabral si další med. Naštvaně jsem zašroubovala sklenici. Jenks nešťastně zakňoural a já ho zahnala mezi visící náčiní. S trochou štěstí tam zůstane, dokud nevystřízliví. Což bude nanejvýš za čtyři minuty.

Ivy opustila kuchyň a bručela si pro sebe něco o sklenicích v obýváku. Límec županu mi zvlhl od mokrých vlasů a já za něj zatáhla. Utřela jsem si med z prstů a neklidně jsem poposedla jako na první schůzce. Bylo to hloupé. Už jsem se s ním setkala. Měli jsme za sebou hlodavčí verzi prvního rande: senzačně jsme se protáhli v tělocvičně, zaběhali si při útěku před lidmi a psy, a dokonce jsme se svezli na motorce. Ale co říct neznámému mužskému, který vám zachránil život?

Slyšela jsem vrznout dveře od koupelny. Ivy se s trhnutím zastavila v chodbě. Na prstech jí visely dva hrnky. Zakryla jsem si županem holeně a přemýšlela, jestli nemám vstát. Baronův hlas dolehl do kuchyně. „Jsi Ivy, že?“

„Hm…“ Ivy zaváhala. „Máš… ach… na sobě můj župan,“ dokončila a já sebou trhla. Bezva. Takže na něm ulpěl její pach. Krásný začátek.

„Promiň.“ Měl příjemný hlas. Byl hřmotný a rozléhal se. Nemohla jsem se dočkat, až ho spatřím. Ivy doslova nevěděla, co říct. Baron se hlasitě nadechl. „Našel jsem ho na sušičce. Žádné jiné oblečení tam nebylo. Možná by stačil ručník okolo…“

Ivy zaváhala. „Ne,“ řekla neobvykle pobaveně. „To je v pořádku. Pomohl jsi Rachel utéct?“

„Jo. Je v kuchyni?“ zajímal se.

„Pojď dovnitř.“ Když vcházela do kuchyně, obrátila oči v sloup. „Je to šprt,“ řekla bezhlesně a já cítila, jak mi tuhne obličej. Zachránil mě šprt?

„Ach, ahojky,“ řekl a stydlivě se zastavil na prahu.

„Ahojky,“ řekla jsem. Na víc jsem se nezmohla, protože jsem si ho celá nesvá prohlížela. Nebylo fér označit ho za šprta, ale ve srovnání s muži, s nimiž byla Ivy zvyklá randit, tak asi opravdu vypadal.

Baron byl stejně vysoký jako Ivy, ale tak hubený, že se zdál vyšší. Bledé paže, které mu trčely z Ivyina župánku, mu tu a tam hyzdily bledé jizvy, pravděpodobně z krysích zápasů. Tváře měl čistě oholené, což znamenalo, že si budu muset pořídit nový holicí strojek. Ten, co jsem si půjčila od Ivy, je pravděpodobně zničený. Okraje uší měl celé zubaté. Na každé straně krku měl dvě rány, vypadaly zarudle a bolestivě. Byly stejné jako ty mé a já cítila, jak rudnu.

Navzdory štíhlé postavě, anebo možná právě proto, vypadal mile, tak trochu knihomolsky. Tmavé vlasy měl dlouhé, a podle toho, jak si je neustále odhazoval z očí, jsem hádala, že je obvykle nosívá kratší. Díky županu vypadal příjemně a laskavě, černé hedvábí se mu ale napínalo na štíhlých svalech, které přitahovaly můj pohled. Ivy byla příliš kritická. Na šprta byl až moc svalnatý.

„Máš rusé vlasy,“ řekl a pohnul se. „Myslel jsem, že budou hnědé.“

„A já myslela, že budeš menší.“ Přiblížil se a já vstala. Po trapné chvilce napřáhl ruku přes roh stolu. Dobrá, možná není Arnold Schwarzenegger. Ale zachránil mi život. Připomínal mi tak trochu křížence mezi menším a mladším Jeffem Goldblumem a neupraveným Peterem Wellerem ve filmu o Buckaroo Banzaiovi.

„Jsem Nick,“ řekl a stiskl mi ruku. „No, vlastně Nicholas. Díky, že jsi mi pomohla dostat se z té krysí díry.“

„Rachel.“ Měl příjemný stisk. Dostatečně pevný, ale přitom se nesnažil dokázat svou sílu. Ukázala jsem na jednu z kuchyňských židlí a oba jsme se posadili. „A není zač. Vlastně jsme pomohli jeden druhému. Můžeš říct, že mi do toho nic není, ale jak jsi, kristepane, skončil jako krysa v městských zápasech?“

Nick se podrbal za uchem a zvedl oči ke stropu. „Já… hm… katalogizoval jsem soukromou sbírku knih jednoho upíra. Našel jsem něco zajímavého a udělal jsem tu chybu, že jsem si to vzal domů.“ Stydlivě na mě pohlédl. „Nechtěl jsem si to nechat.“

S Ivy jsme si vyměnily pohledy. Jen si tu věc půjčil. Jasně! Ale pokud v minulosti pracoval s upíry, vysvětlovalo by to, jak uvolněně jedná s Ivy.

„Když to zjistil, proměnil mě v krysu,“ pokračoval Nick, „a dal mě jednomu z obchodních partnerů. To on mě přihlásil do zápasů, protože věděl, že jako člověk budu mít inteligenční výhodu. A co ty?“ zeptal se. „Jak ses tam ocitla ty?“

„No,“ vykoktala jsem. „Proměnila jsem se v norka a na zápasech skončila omylem.“ Nebyla to tak docela lež. Neplánovala jsem to, takže to byla nehoda. Opravdu.

„Jsi čarodějka?“ řekl a roztáhl rty v úsměvu. „Bezva. Nebyl jsem si jistý.“

Usmála jsem se. Už v minulosti jsem se setkala s lidmi, kteří považovali inderlanďany a lidi za dvě strany stejné mince. Pokaždé mě to překvapilo a potěšilo.

„Co je to za zápasy?“ zeptala se Ivy. „Představují snad pro podsvětí způsob, jak se zbavit nepohodlných lidí, aniž by si ušpinili ruce?“

Nick zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Rachel je první osoba, na kterou jsem tam narazil. A to jsem tam trčel tři měsíce.“

„Tři měsíce?“ užasla jsem. „Byl jsi krysa tři měsíce?“

Zavrtěl se na židli a utáhl si pásek županu. „Jo. Vsadím se, že domácí už prodal všechen můj majetek, aby pokryl dlužný nájem. Ale aspoň mám zase ruce.“ Zvedl je a já si všimla, že přestože jsou štíhlé, má na nich tvrdé mozoly.

Soucitně jsem sebou škubla. V Díře bylo zvykem prodávat věci pohřešovaných nájemníků. Lidé tu mizeli až příliš často. A neměl ani práci, když ho z té poslední „propustili“.

„Opravdu žijete v kostele?“ zeptal se.

Stejně jako on jsem se rozhlédla po kuchyni. „Jo. Nastěhovaly jsme se sem s Ivy před několika dny. Mrtvol pohřbených na zahradě si nevšímej.“

Věnoval mi šarmantní pousmání. Bože, pomoz mi, ale vypadal jako ztracený malý kluk. Ivy se u dřezu tiše zachechtala.

„Med,“ zasténal Jenks tichounce u stropu a já trhla pohledem vzhůru. Koukal na mě z naběračky a křídla se mu proměnila v rozmazanou šmouhu, když si všiml Nicka. Nemotorně slétl dolů a málem se rozplácl na stole. Trhla jsem sebou, ale Nick se usmál.

„Jenks, že?“ zeptal se.

„Barone,“ řekl Jenks a zavrávoral, když se pokusil zaujmout pózu Petra Pana. „Jsem rád, že už jenom nepištíš. Ze všeho toho pískání jsem měl bolení hlavy. Písk, písk, písk. Ty tenké zvuky se mi zabodávaly do mozku.“

„Jsem Nick. Nick Sparagmos.“

„Takže, Nicku,“ řekl, „Rachel chce vědět, jaké to bylo mít koule velké jako hlavu a tahat je za sebou po zemi.“

„Jenksi!“ vykřikla jsem. Ach bože, pomoz mi. Divoce jsem zavrtěla hlavou a pohlédla na Nicka, ten to ale přijal klidně. Oči se mu leskly a ústa křenila.

Jenks se rychle nadechl a odlétl z dosahu, když jsem po něm hmátla. Rychle získával zpět rovnováhu. „Hej, to je ale pořádná jizva, co máš na zápěstí,“ řekl rychle. „Mě dává do kupy žena − moc sladké děvče. S jehlou a nití to prostě umí.“

„Chceš něco na rány na krku?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Ne. To je v pořádku,“ řekl Nick. Pomalu se protáhl, jako by byl celý ztuhlý, ihned se ale narovnal, když se mi otřel o pantofel. Snažila jsem si ho pokradmu prohlédnout. Jenks byl mnohem neotesanější.

„Nicku,“ řekl Jenks a přistál na stole vedle něj. „Viděl jsi někdy takovou jizvu?“ Vytáhl si rukáv a ukázal svraštělou, zubatou jizvu, která se mu táhla od zápěstí k lokti. Jenks vždycky nosil hedvábné košile s dlouhými rukávy a kalhoty odpovídající barvy. Nevěděla jsem, že má jizvy.

Nick uznale hvízdl a Jenks se rozzářil. „Mám ji od víláka,“ řekl Jenks. „Lezl mému agentovi do zelí. Stačilo, abych si toho ubožáka s motýlími křídly podal na pár vteřin u stropu, a odtáhl i se svým agentem jinam.“

„Bez legrace.“ Nick se naklonil blíž a tvářil se ohromeně. Pěkně voněl, mužně, ale bez přídechu dlaků a nebyl vůbec cítit po krvi. Měl hnědé oči. Hezké. Mám ráda lidské oči. Můžete se do nich zahledět a nespatříte v nich nic víc, než co čekáte.

„A co tahle?“ ukázal Nick na kulatou jizvu na Jenksově klíční kosti.

„Píchnutí včely,“ řekl Jenks. „Na tři dny jsem skončil s třasem a křečemi v posteli, ale uhájili jsme svůj nárok na květináče na jižní straně. A jak jsi přišel k téhle?“ zeptal se, vzlétl a ukázal na jemně zvlněnou jizvu okolo Nickova zápěstí.

Nick pohlédl na mě a odvrátil se. „Velký krysák jménem Hugo.“

„Vypadá to, že ti skoro ukousl ruku.“

„Zkusil to.“

„Podívej se tady.“ Jenks si zul botu, strhl si přitom i téměř průsvitnou ponožku a odhalil znetvořené chodidlo. „Nebyl jsem dost rychlý a upír mě stáhnul za nohu.“

Nick sebou škubl a mně se udělalo zle. Musí být těžké měřit deset centimetrů ve světě stoosmdesáticentimetrových tvorů. Nick si rozhalil župan a ukázal rameno a oblinu svalů. Naklonila jsem se blíž, abych lépe viděla. Zdálo se, že světlé, křižující se šrámy pochází od drápů. Pokusila jsem se zjistit, kam až sahají, a dospěla k názoru, že se Ivy mýlí. Není to šprt. Šprti nemají tak ploché břicho. „Tyhle mi způsobil krysák jménem pan Hrůza,“ řekl Nick.

„A co tohle?“ Jenks si shodil košili z ramen. Moje pobavení vyprchalo, když jsem spatřila Jenksovo zjizvené, zohavené tělo. „Vidíš?“ řekl a ukázal na vydutou, kulatou jizvu. „Podívej. Vede až na druhou stranu.“ Otočil se a odhalil menší jizvu vzadu dole na zádech. „Vílí meč. Pravděpodobně by mě zabil, ale zrovna jsem se oženil s Matalinou. Udržela mě naživu, dokud moje tělo nevstřebalo jed.“

Nick pomalu zavrtěl hlavou. „Vyhrál jsi,“ řekl. „Tohle nepřebiju.“

Jenks pyšně vzlétl o několik centimetrů. Nevěděla jsem, co říct. Rozhostilo se ticho a mně zakručelo v břiše. „Nicku,“ zamumlala jsem, „můžu ti připravit sendvič nebo něco jiného?“

Zadíval se hnědýma očima vřele do mých. „Pokud tě to nebude obtěžovat.“

Vstala jsem a v chlupatých růžových pantoflích se odšourala k ledničce. „Vůbec ne. Stejně jsem se chystala udělat si něco na zub.“

Ivy uklidila poslední skleničku a začala práškem drhnout dřez. Střelila jsem po ní kyselým pohledem. Dřez vydrhnout nepotřeboval. Prostě byla všetečná. Otevřela jsem ledničku a mlčky se zadívala na pytlíky ze čtyř různých restaurací. Ivy očividně byla nakupovat. Přerovnala jsem je a našla boloňský salám a hnědnoucí salát. Oči mi zalétly k rajčeti na okenním parapetu. Kousla jsem se do rtu a doufala, že si ho Nick nevšiml. Nechtěla jsem ho urazit. Většina lidí by se rajčete nedotkla ani v rukavici. Přesunula jsem se tak, abych mu zakryla výhled, a schovala rajče za toustovačem.

„Pořád nemáš dost, co?“ zamumlala Ivy tiše. „Okamžik slasti v ústech…“

„Mám hlad,“ zabručela jsem. „Dneska večer budu potřebovat sílu.“ Strčila jsem hlavu do ledničky a zapátrala po majonéze. „Pokud máš čas, potřebovala bych pomoc.“

„S čím?“ zeptal se Jenks. „Uložit do postele?“

Narovnala jsem se s přísadami do sendviče v náručí a loktem zavřela ledničku. „Potřebuju pomoc, abych dostala Trenta. A máme na to čas jen do půlnoci.“

Jenks zavrávoral. „Cože?“ řekl tupě a z obličeje mu zmizel veškerý humor.

Unaveně jsem vzhlédla k Ivy. Věděla jsem, že se jí to nebude líbit. Popravdě jsem počkala, dokud se neobjevil Nick, v naději, že před svědkem neudělá scénu.

„Dneska večer?“ Založila si ruku v bok oděný do kůže. „Chceš jít dneska v noci do akce?“ Pohlédla na Nicka, pak zpátky na mě. Odhodila hadr do dřezu a utřela si ruce. „Rachel, můžeme si promluvit na chodbě?“

Zamračila jsem se. Naznačovala, že se Nickovi nedá věřit, a to byla urážka. Ale pak jsem si podrážděně povzdychla a odložila náklad na pult. „Promiň,“ řekla jsem a omluvně se na Nicka usmála.

Rozzlobeně jsem ji následovala ven. Ihned jsem ale zpomalila, když jsem ji našla stát v půli cesty k ložnicím. Její dokonalá postava vypadala v tmavé chodbě nebezpečně. Ztuhla jsem, protože uzavřený prostor prodchla vůně kadidla. „Co?“ řekla jsem úsečně.

„Odhalit Nickovi náš drobný problém není zrovna nejlepší nápad,“ řekla.

„Tři měsíce strávil jako krysa,“ prohlásila jsem a couvla. „Jak by, k čertu, mohl být zabiják IBA? Ten chudák nemá ani vlastní šaty a ty si děláš starosti s tím, že by mě mohl zabít?“

„Ne,“ popřela a přiblížila se, až jsem zády narazila do zdi. „Ale čím míň toho bude vědět, tím oba budete ve větším bezpečí.“

„Ach.“ Ztuhla mi tvář. Byla příliš blízko. Zapomněla na osobní prostor a to nebylo dobré znamení.

„A z čeho Trenta obviníš?“ obořila se na mě. „Že si tě držel jako norka? Že tě přihlásil do zápasů? Pokud zajdeš za IBA s něčím takovým, jsi mrtvá.“

Její řeč zpomalila do smyslné lenosti. Musela jsem pryč z chodby. „Strávila jsem s ním tři dny, mám mnohem víc.“

Z kuchyně se ozval Nickův hlas: „IBA?“ zavolal. „Nepřihlásili tě do zápasů oni, že ne, Rachel? Že nejsi černá čarodějka?“

Ivy sebou trhla. Do očí se jí vrátila hnědá barva. Znepokojeně couvla. „Promiň,“ řekla tiše. Očividně nespokojená se vrátila do kuchyně. S úlevou jsem ji následovala a našla Jenkse, jak sedí Nickovi na rameni. Přemýšlela jsem, jestli Nick tak dobře slyší, nebo mu Jenks všechno tlumočil. Vsadila bych na to druhé. Zneklidnilo mě, jak věcně se Nick zeptal na černou magii.

„Ne,“ řekl Jenks samolibě. „Rachelina magie je bělejší než její zadek. Dala u IBA výpověď a Ivy vzala s sebou. Ivy byla jejich nejlepší agentka. A Denon, její šéf, se za to Rachel z trucu pomstil a vypsal na její hlavu odměnu.“

Byla jsi agentka IBA,“ řekl Nick. „Chápu. Ale jak ses dostala na krysí zápasy?“

Pořád jsem se cítila nesvá, proto jsem pohlédla na Ivy, která znovu pilně drhla dřez. Jen pokrčila rameny. Takže přece jen nebudeme mít před krysím klukem tajnosti. Odšourala jsem se zpátky k pultu a vytáhla šest krajíčků chleba. „Pan Kalamack mě načapal ve své kanceláři, kde jsem pátrala po důkazech o tom, že pašuje biodrogy,“ řekla jsem. „Napadlo ho, že bude zábavnější nechat mě bojovat s krysami než mě udat.“

„Kalamack?“ zeptal se Nick a vykulil oči. „Mluvíš o Trentu Kalamackovi? O radním? On obchoduje s biodrogami?“ Nickovi vykoukla ze županu kolena a mě napadlo, že by se mohl pootočit ještě trošičku do strany.

Samolibě jsem rozložila na tři krajíce chleba po dvou plátcích boloňského salámu. „Jo, ale když mě držel v kleci, zjistila jsem, že je jenom nepašuje.“ Dramaticky jsem se odmlčela. „On je vyrábí,“ dokončila jsem.

Ivy se otočila. Hadr jí visel zapomenutý v ruce, zatímco na mě zírala přes kuchyň. Rozhostilo se takové ticho, že jsem slyšela, jak si sousedovic děti hrají venku. Užívala jsem si její reakci a pustila se do loupání salátu, až jsem se dostala k zelené části.

Nick zpopelavěl. Nedivila jsem se mu. Lidi z očividných důvodů genetické manipulace děsí. A skutečnost, že v nich má prsty Trent Kalamack, byla velmi znepokojivá. Obzvláště když nikdo netušil, na které straně stojí, zda je člověk nebo inderlanďan. „Pan Kalamack ne,“ řekl rozrušeně. „Hlasoval jsem pro něj. Dvakrát. Opravdu?“

Také Ivy vypadala ustaraně. „Je bioinženýr?“

„No, platí je,“ řekla jsem. A zabíjí a nechává je hnít na podlaze kanceláře. „Dneska v noci mu v Jihozápadní odchází zásilka. Pokud se nám ji podaří zachytit a spojit ji s ním, vyplatím se ze smlouvy. Jenksi, máš ještě stránku z jeho diáře?“

Skřítek kývl. „Schoval jsem ji doma v pařezu.“

Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale pak jsem si uvědomila, že to není špatný úkryt. Nožem jsem nanesla majonézu na chleba a dodělala sendviče.

Nick zvedl hlavu z dlaní. Dlouhou tvář měl staženou a bledou. „Genetické inženýrství? Trent Kalamack má biolaboratoř? Radní Kalamack?“

„Tuhle další část si zamiluješ,“ řekla jsem. „Francis je jeho krtkem v IBA.“

Jenks vyjekl, vystřelil ke stropu a zase slétl zpátky. „Francis? Opravdu jsi nedostala ránu do hlavy, Rache?“

„Tím, že pracuje pro Trenta, jsem si stejně jistá jako tím, že jsem poslední čtyři dny chroupala jenom mrkev. Viděla jsem ho. Zásilky síry, které se Francisovi podařilo zadržet? Povýšení? Jeho auto?“ Odmlčela jsem se a dovolila Jenksovi s Ivy, aby dospěli k vlastnímu závěru.

„Ten čubčí syn!“ vykřikl Jenks. „Zásilky síry jenom odvádějí pozornost!“

„Jo.“ Rozřezala jsem sendviče napůl. Spokojeně jsem položila jeden na svůj talíř a dva na Nickův. Byl hubený. „Trent zaměstnává IBA a FIK sírou, zatímco skutečné zásilky odchází z opačné strany města.“

Ivy si pomalu a zamyšleně opláchla z rukou drhnoucí prášek. „Francis není tak chytrý,“ řekla, když si znovu osušila ruce utěrkou.

Ztuhla jsem. „Ne, není. Určitě neskončí dobře.“

Jenks přistál vedle mě. „Denon se počůrá, až se o tom dozví,“ řekl.

„Počkat.“ Ivy zpozorněla. Hnědé duhovky ustupovaly zorničkám, ale vzrušením, ne hladem. „Kdo ví, jestli není na Trentově výplatní listině taky Denon? Budeš muset sehnat důkaz, než se s tím vydáš za IBA. Raději tě zabijí, než aby ti pomohli ho dostat. A k tomu, abychom ho dostali, budeme potřebovat víc než jen nás dvě a odpolední plánování.“

Ustaraně jsem svraštila obočí. „Je to moje jediná šance, Ivy,“ namítla jsem. „I když je to velké riziko.“

„Hm.“ Nick se roztřeseně natáhl pro sendvič. „Proč nezajdete za FIK?“

S Ivy jsme se k němu otočily a výmluvně mlčely. Nick spolkl sousto. „Kdyby FIK dostala tip na biodrogy, vydala by se třeba o půlnoci do slumů v Díře − obzvláště kdyby do celé věci měl být namočený Kalamack. Pokud máte sebemenší důkaz, určitě se na to podívají.“

Otočila jsem se nevěřícně k Ivy. Tvářila se stejně zaraženě, jako jsem se já cítila. FIK?

Vzápětí se ale moje čelo vyhladilo a po tváři se mi rozlil úsměv. Nick má pravdu. FIK se bude o celou věc zajímat už jen kvůli rivalitě mezi ní a IBA. „Trenta upálí, já se vyplatím a IBA bude vypadat hloupě. To se mi líbí.“ Kousla jsem do sendviče, utřela si z koutku úst majonézu a pohlédla jsem Nickovi do očí.

„Rachel,“ řekla Ivy opatrně. „Mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“

Pohlédla jsem na Nicka a opět se ve mně vzedmulo podráždění. Co zase chce? Už ale odešla. „Promiň,“ řekla jsem, zvedla se a nervózně si utáhla opasek županu. „Princezna Paranoia si mě pozvala na kobereček.“ Ivy se zdála být v pořádku. Nic by se nemělo stát.

Nick si smetl z hrudě drobek a tvářil se nedotčeně. „Mohl bych uvařit kávu? Toužím po ní už tři měsíce.“

„Jasně. Posluž si,“ řekla jsem a byla jsem ráda, že ho Ivyina nedůvěra neurazila. Mě ano. Přišel s úžasným plánem a Ivy se nelíbil, protože ho nevymyslela sama. „Kafe je v ledničce,“ dodala jsem a následovala Ivy ven do chodby.

„Co máš za problém?“ řekla jsem, ještě než jsem se přiblížila. „Je to prostě chlapík s nenechavými prsty. A je v pohodě. Bude pro mě mnohem bezpečnější pokusit se přesvědčit FIK, aby šla po Trentovi, než se snažit přetáhnout na svoji stranu IBA.“

V šeru jsem neviděla, jakou barvu mají její oči. Venku se stmívalo a chodba byla nepříjemně tmavá. „Rachel, nemluvíme tu o nájezdu na místní upírskou špeluňku,“ řekla. „Snažíš se položit na lopatky jednoho z nejmocnějších občanů města. Stačí, aby Nick řekl jedno špatné slovo, a jsi mrtvá.“

Stáhl se mi žaludek. Nadechla jsem se a pomalu vydechla. „Pokračuj.“

„Vím, že se Nick snaží pomoct,“ řekla. „Je jen lidské, že se snaží odvděčit za to, že jsi mu pomohla utéct. Ale ublíží si.“

Nic jsem neřekla, protože jsem věděla, že má pravdu. My byly profesionálky, on ne. Nějak ho z toho budu muset dostat. „Co navrhuješ?“ zeptala jsem se a Ivy se uvolnila.

„Co kdybys ho vzala nahoru do zvonice, aby se podíval, jestli mu nepadne něco ze šatů, které tam jsou schované, a já zatím zabukuju místo v tom letadle,“ navrhla. „Který let to má být?“

Zastrčila jsem si za ucho neposednou kudrlinu. „Proč? Stačí zjistit, kdy odlétá.“

„Mohly bychom potřebovat víc času. Už tak to bude natěsno. Většina leteckých společností pozdrží let, když řekneš, že jsi omezená denním světlem. Svedou zpoždění na počasí nebo drobný zádrhel v běžné údržbě. Nevzlétnou, dokud i v deseti tisících metrech nenastane noc.“

Omezení denním světlem? To vysvětluje hodně. „Poslední let před půlnocí do L. A.“

Na Ivyině tváři se usadil soustředěný výraz, jak přešla do „plánovacího režimu“. „S Jenksem zajdeme do FIK a všechno jim vysvětlíme,“ řekla zamyšleně. „Sejdeme se těsně před akcí.“

„Počkej minutku. Já zajdu do FIK. Je to moje akce.“

I v tmavé chodbě jsem jasně viděla, jak se mračí, a neklidně jsem couvla. „Pořád tu mluvíme o FIK,“ řekla suše. „Ano, je to bezpečnější. Ale mohli by tě oddělat už jen proto, aby se pochlubili tím, že dostali agenta, který unikal IBA. Někteří z těch chlápků by s radostí zabili čarodějku, to sama dobře víš.“

Udělalo se mi zle. „Dobrá,“ souhlasila jsem pomalu. Při zvuku bublající kávy se mi v ústech začaly sbíhat sliny. „Máš pravdu. Budu se držet zpátky, dokud FIK neoznámíš náš plán.“

Ivyin odhodlaný výraz ustoupil šokovanému. „Ty si myslíš, že mám pravdu?“

Vůně kávy mě táhla do kuchyně. Ivy mě neslyšně následovala. Vstoupila jsem do jasnější místnosti a objala se pažemi. Vzpomínka na to, jak jsem se ve tmě schovávala před vílími zabijáky, přebila všechno vzrušení, které mě ovládlo při představě, že dostanu Trenta. Potřebovala jsem uvařit další lektvary. Silné. Opravdu různorodé. Možná… možná budu muset použít i černou magii. Chtělo se mi zvracet.

Nick s Jenksem k sobě nakláněli hlavy a Jenks se pokoušel Nicka přesvědčit, aby mu otevřel sklenici s medem. Ale podle Nickova úsměvu a neustálého tichého odmítání jsem pochopila, že ví něco nejen o upírech, nýbrž i o skřítcích. Postavila jsem se vedle kávovaru a čekala, až dovaří. Ivy otevřela skříňku, podala mi tři hrnky a v očích se jí objevila jasná otázka. Proč jsem najednou tak nesvá? Je upír, a zná proto dokonale řeč těla.

„IBA po mně pořád jde,“ řekla jsem tiše. „Kdykoli chystá FIK velkou akci, IBA se k tomu připlete. Pokud se mám objevit na veřejnosti, musím si připravit ochranu. Něco silného. Zařídím to, zatímco budete ve FIK, pak se k vám připojím na letišti,“ řekla jsem pomalu.

Ivy stála u dřezu a paže měla podezřívavě založené na hrudi. „To zní jako dobrý nápad,“ pobídla. „Trocha přípravy. Fajn.“

Byla jsem napjatá jako struna. Černá zemská magie vyžadovala, abyste něco zabili. Obzvláště pak silné lektvary. Zdá se, že brzy zjistím, jestli to zvládnu. Sklopila jsem oči a postavila hrnky do rovné řady. „Jenksi?“ zeptala jsem se. „Kolik čeká venku zabijáků?“

Křídly mi zčechral vlasy, když přistával vedle mé ruky. „Fakt málo. Už čtyři dny tě nikdo neviděl. Zůstaly jenom víly. Dej děckám pět minut, aby odvedla jejich pozornost, a můžeš vyklouznout, kam budeš chtít.“

„Dobrá. Jakmile se obleču, půjdu ven sehnat recepty na nové lektvary.“

„Proč?“ zeptala se Ivy opatrně. „Máš tady spoustu knih.“

Zapotila jsem se. Nelíbila se mi představa, že o tom Ivy ví. „Potřebuju něco silnějšího.“ Otočila jsem se a zjistila, že Ivyina tvář podivně ochabla. Ramena mi ztuhla hrůzou. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila oči. „Potřebuju něco útočného,“ řekla jsem tichounce. Jednou rukou jsem si podepřela loket, druhou jsem si přitiskla ke klíční kosti.

„Momentík, Rache,“ řekl Jenks, zamával křídly a zůstal mi viset před očima. Malinké rysy měl ustaraně stažené, čímž mě nijak neuklidnil. „Neblíží se to trochu moc temné magii?“

Srdce mi bušilo a to jsem ještě nic neudělala. „Blíží? Do pekla, to je černá magie,“ řekla jsem. Střelila jsem pohledem po Ivy. Její postoj byl opatrně neutrální. Také Nick nevypadal ustaraně, když vstal a přistoupil blíž přilákán vidinou kávy. Zase jsem dostala strach, že praktikuje černou magii. I lidé se dokázali napojit na silové čáry, v inderlandských kruzích však byli kouzelníci považováni za výsměch.

„Měsíc dorůstá,“ řekla jsem, „takže ho budu mít na své straně a nechci připravit lektvar, který by ublížil někomu konkrétnímu…“ Zmlkla jsem. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

Ivyina relativně mírná odpověď mě znervóznila. „Jsi si tím jistá, Rachel?“ zeptala se a v hlase jí zazněl jen náznak varování.

„Budu v pořádku,“ řekla jsem a odvrátila se. „Nedělám to ze zášti, ale abych si chránila život. Je v tom rozdíl.“ Doufám. Bůh ochraňuj moji duši, pokud se mýlím.

Jenks přistál na naběračce a mával trhaně křídly. „Stejně na tom nezáleží,“ prohlásil rozčileně. „Všechny knihy o černé magii spálili.“

Nick vytáhl konvičku s kávou z kávovaru a nahradil ji hrnkem. „V univerzitní knihovně jich pár zůstalo,“ řekl. Plotýnka zasyčela, jak ji při bleskové výměně polila káva.

Všichni jsme se k Nickovi otočili a on pokrčil rameny. „Schovávají je v archivu.“

Dotkl se mě strach. Neměla bych to dělat, pomyslela jsem si. „A ty máš klíč, co?“ řekla jsem uštěpačně. Zaskočilo mě, když přikývl.

Ivy nevěřícně zafuněla. „Máš klíč,“ ušklíbla se. „Ještě před hodinou jsi byl krysa, ale máš klíč k univerzitní knihovně.“

Najednou vypadal mnohem nebezpečněji, jak tak stál v mojí kuchyni a vysoké, štíhlé tělo mu volně halil Ivyin černý župánek. „Pracoval jsem tam na disertaci,“ řekl.

„Ty jsi chodil na univerzitu?“ zeptala jsem se a nalila si po Nickovi kávu.

Usrkl a blaženě zavřel oči. „Plné stipendium,“ řekl. „Studoval jsem sběr, organizaci a distribuci dat.“

„Ty jsi knihovník,“ řekla jsem s úlevou. Proto věděl o knihách černé magie.

„Býval jsem. Bez problémů tě dostanu dovnitř i ven. Paní, která nás měla na starosti, schovávala klíče od archivu u dveří, abychom ji pořád neotravovali.“ Znovu si lokl a oči se mu rozzářily, jak na něj začal působit kofein.

Teď se ale ustaraně tvářila Ivy a mhouřila hnědé oči. „Rachel, můžu s tebou mluvit?“

„Ne,“ řekla jsem tiše. Nechtěla jsem s ní jít znovu na chodbu. Byla tam tma. Já byla nervózní. Její instinkty by nezajímalo, že mi srdce bušilo ze strachu z černé magie a ne z ní. A zaskočit s Nickem do knihovny bylo o trochu míň nebezpečné než si černé čáry vymýšlet − což ji zjevně nezajímalo. „Co chceš?“

Pohlédla na Nicka, pak na mě. „Chtěla jsem ti jen navrhnout, abys vzala Nicka do zvonice. Je tam nějaké oblečení, které by mu mohlo padnout.“

Odstrčila jsem se od pultu. V ruce jsem držela hrnek s kávou, kterou jsem ještě ani neokusila. Lhářko, pomyslela jsem si. „Dej mi minutku, Nicku. Obleču se a odvedu tě tam. Nevadí ti vzít si na sebe šaty po zdejším faráři, že ne?“

Nick se zatvářil překvapeně, pak tázavě. „Ne. To by bylo bezva.“

„Fajn,“ řekla jsem. V hlavě mi tepalo. „Až se oblečeš, zaskočíme společně do knihovny a ty mi ukážeš všechny tamní knihy o černé magii.“

Pohlédla jsem na Ivy a Jenkse a opustila kuchyň. Jenks byl příšerně bledý a očividně se mu nelíbilo, co dělám. Ivy se tvářila ustaraně. Ale největší starosti mi dělal Nickův věcný přístup k inderlanďanům i k černé magii. Nepraktikuje, že ne?

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a osm