24

Stála jsem na chodníku a čekala, až Nick vystoupí z taxíku. Přepočítala jsem, kolik peněz mi zůstalo v peněžence, a schovala ji. Moje poslední výplata se pomalu vytrácela. Pokud si nedám pozor, budu muset poslat Ivy za sebe do banky. Plýtvala jsem penězi víc než obvykle a nedokázala jsem to pochopit. Snížily se mi přece náklady. Určitě za to můžou všechny ty cesty taxíkem, pomyslela jsem si a slíbila si, že budu jezdit víc autobusem.

Nick našel ve zvonici zašlé džíny. Visely na něm, takže musel použít jeden z mých konzervativnějších opasků; zmizelý kněz býval statný mužský. Šedá mikina s logem University of Cincinnati byla podobně veliká a v zahradnických bagančatech doslova plaval. Nick si je přesto obul a teď se v nich ploužil jako Frankensteinovo monstrum. Se svou výškou a ledabyle příjemným vzhledem na něm nedbalé oblečení působilo atraktivně. Já vždycky vypadala jako šmudla.

Slunce ještě nezapadlo, bylo ale zataženo, proto už se rozsvítilo pouliční osvětlení. Vyprat knězův malý šatník trvalo déle než cesta sem. Zvedla jsem si límec zimníku, abych se ochránila před chladným větrem, a rozhlédla se po ulici ozářené světlomety taxíku, zatímco Nick prohodil několik posledních slov s řidičem. I za pozdního jara bývaly noci studené, dlouhý plášť bych si ale vzala v každém případě, abych zakryla hnědé pytlovité šaty. Doufala jsem, že se budou hodit k převleku za stařenku. Vzala jsem si je na sebe jen jednou, když mě nějak přesvědčili, abych se zúčastnila banketu matek a dcer.

Nick vystoupil z taxíku. Zabouchl dveře a plácl do střechy vozu. Řidič mu zběžně zamával a odjel. Míjela nás auta. Ulice byla za šera rušná, protože venku už v tu dobu byli nejen lidé, nýbrž i inderlanďané.

„Hej,“ řekl Nick a zadíval se na mě v tlumeném světle. „Kam se poděly tvoje pihy?“

„No…“ vykoktala jsem a přejela si po prstýnku na malíčku. „Nemám pihy.“

Nick se nadechl a chystal se něco říct, pak zaváhal. „Kde je Jenks?“ zeptal se nakonec.

Zahanbeně jsem bradou ukázala na schodiště knihovny. „Letěl napřed, aby to tam zkontroloval.“ Pozorovala jsem ty, co vcházeli do budovy a zase ji opouštěli. Šprtat v pátek večer. Někteří lidé jsou zarytě odhodláni postarat se o to, abychom my ostatní vypadali jako hlupáci. Nick mě vzal za loket, ale já se mu vytrhla. „Ulici zvládnu přejít sama, děkuji.“

„Vypadáš jako stará paní,“ zamumlal. „Přestaň tak mávat rukama a zpomal.“

Povzdychla jsem si a snažila se zpomalit, když jsme s Nickem přecházeli ulici. Auta troubila a Nick je ignoroval. Byli jsme ve studentském teritoriu, troubení klaksonů se tu ozývalo často. Kdybychom přešli na křižovatce, přitáhli bychom pozornost. Přesto jsem cítila nutkání ukázat některým z řidičů prostředník. Nakonec jsem to ale neudělala, protože bych mohla prozradit, že nejsem stařenka, za kterou se vydávám. Ale na druhou stranu možná taky ne.

„Určitě tě tu nikdo nepozná?“ zeptala jsem se, když jsme stoupali vzhůru po mramorových schodech ke skleněným dveřím. Ježíši, už jsem se nedivila, že staří lidé umírají. Všechno jim trvalo dvakrát déle.

„Určitě.“ Podržel mi dveře a já se odšourala dovnitř. „Naposledy jsem tu pracoval před pěti lety a v pátek mají službu jen nováčci. Teď se nahrb a pokus se nikoho nenapadnout.“ Jedovatě jsem na něj pohlédla a on se zakřenil. „To je lepší.“

Pět let. To znamenalo, že není o mnoho starší než já. Tušila jsem to, ale kvůli stopám, které na něm zanechal život krysy, se to dalo jen těžko odhadnout.

Zastavila jsem se ve vchodu a rozhlédla se. Mám knihovny ráda. Krásně voní a panuje v nich ticho. Fluorescenční světlo ve vchodu svítilo příliš tlumeně. Obvykle ho doplňovalo to přirozené denní, které dovnitř pronikalo vysokými okny. Šero, které s sebou přinesl západ slunce, všechno utlumilo.

Trhla jsem pohledem ke stropu, protože jsem koutkem oka zahlédla, že z něj padá rozmazaná šmouha. Mířila přímo na mě. Zalapala jsem po dechu a přikrčila se. Nick mě chytil za paži. Ztratila jsem rovnováhu a na mramorové podlaze mi podklouzly podpatky. Vykřikla jsem a upadla. Ležela jsem na zemi s rozhozenýma nohama a rudým obličejem a Jenks se vznášel nade mnou a chechtal se mi. „Do pekla!“ zařvala jsem. „Dávej pozor, co děláš!“

Všichni okolo zalapali po dechu a pohlédli na mě. Jenks se mi ukryl ve vlasech a jeho veselý smích mě skutečně dráždil. Nick se sklonil a vzal mě za loket. „Promiň, babičko,“ řekl hlasitě. Úzkostlivě se rozhlédl. „Babička dobře neslyší,“ zašeptal spiklenecky, „ta stará můra.“ S vážnou tváří se otočil ke mně, ale v hnědých očích mu jiskřilo. „Jsme v knihovně,“ zakřičel. „Musíš být zticha!“

Tvář mi tak hořela, že bych na ní dokázala upéct topinku. Něco jsem zamumlala a dovolila mu, aby mi pomohl na nohy. Lidé okolo si nervózně a pobaveně šeptali a všichni se vrátili k práci.

Pospíchal k nám upjatý mladíček s beďary v obličeji. Bezpochyby se bál, že ho budeme žalovat. S větším povykem, než si celá věc zasloužila, nás odvedl do zadních kanceláří a plácal něco o kluzkých podlahách, o tom, že je právě navoskovali a že okamžitě promluví s údržbářem.

Visela jsem Nickovi na paži, sténala, stěžovala si na bolest v kyčli a dokonale hrála starou bábu. Rozčilený klučina nás bzučákem pustil do uzavřené oblasti. S rudým obličejem okolo mě pobíhal, posadil mě a nohy mi podložil otočnou židlí. Zarazil se ale, když v pouzdře na mém kotníku spatřil stříbrný nůž. Zašeptala jsem slabě něco o vodě a on se pro ni ihned rozběhl. Až napotřetí se mu podařilo projít zamčenými dveřmi. Když za ním zapadly, rozhostilo se ticho. Zazubila jsem se a pohlédla Nickovi do očí. Tohle jsme sice neplánovali, ale dostali jsme se dovnitř.

Jenks vylezl z úkrytu. „Šlo to jako po másle,“ prohlásil a odlétl si prohlédnout kamery. „Ha!“ vykřikl. „Nejsou funkční.“

Nick mě vzal za ruku a vytáhl mě na nohy. „Chtěl jsem projít kuchyňkou pro zaměstnance, ale tohle taky půjde.“ Nechápavě jsem na něj pohlédla a on střelil očima po šedých protipožárních dveřích. „Do sklepa se jde tudy.“

Rty se mi zkroutily do úsměvu, když jsem uviděla zámek. „Jenksi?“

„Jdu na to,“ řekl, slétl dolů a začal se v něm šťourat. Vypáčil ho během tří vteřin.

„Teď uvidíme…“ zamumlal Nick a zmáčkl kliku. Dveře se otevřely a odhalily tmavé schodiště. Nick rozsvítil a zaposlouchal se. „Žádný poplach,“ řekl.

Vytáhla jsem detekční amulet a rychle ho zaktivovala. Zůstal teplý a zelený. „A ani tichý poplach,“ dodala jsem a pověsila si ho na krk.

„Hej,“ stěžoval si Jenks. „Nedělám to poprvé.“

Vydali jsme se dolů. Studený vzduch na úzkém schodišti postrádal příjemnou vůni knih. Co šest metrů svítila holá žárovka a její chorobně žlutý svit odhaloval prach na schodech. Ve výši ruky se po stěnách táhl asi třicet centimetrů široký pruh špíny a já ohrnula ret. Bylo tu zábradlí, ale já ho odmítla použít.

Schodiště končilo tmavou chodbou, v níž se rozléhal každičký zvuk. Nick na mě pohlédl a já koukla po amuletu. „V pořádku,“ zašeptala jsem a on rozsvítil. Světlo odhalilo chodbu s nízkým stropem a stěnami ze škvárových kvádrů. Lemovalo ji pletivo sahající od podlahy ke stropu. Za ním se ukrývaly police s knihami.

Jenks bzučel sebevědomě před námi. S cvakajícími podpatky jsem následovala Nicka k zamčeným drátěným dveřím. Oddělení se starobylými knihami. Zatímco Jenks poletoval dovnitř a ven kosodélníkovými dírami, já zavěsila do pletiva prsty, přitiskla se k němu a všemi smysly do sebe knihy nasávala. Svraštila jsem obočí. Samozřejmě jsem si to jen představovala, ale připadalo mi, jako bych přímo cítila magii plynoucí z polic s knihami, jako bych viděla, jak mi protéká okolo kotníků. Stará moc, která ze zamčené místnosti vyzařovala, se od vůně nahoře lišila asi tak jako čokoládová pusinka od pravé belgické čokolády. Byla hustá, bohatá a nezdravá.

„Tak kde je klíč?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že Jenks s těžkými západkami staršího mechanického zámku nepohne. Stará bezpečnostní opatření někdy fungují nejlépe.

Nick přejel prsty pod nedalekou policí a oči se mu zatřpytily dávnou bezmocí, když se jeho ruka zastavila. „Není dost starších studentů, kteří by měli o tyhle knihy zájem, co?“ zamumlal si pod vousy a vytáhl klíč i s kouskem lepící gumy. Napjatě se na těžký kovový klíč zadíval, pak odemkl pletivové dveře.

Hlasitě zaskřípaly. Zabušilo mi srdce, pak se mi tep opět zklidnil. Nick schoval klíč rázně a odhodlaně do kapsy. „Až po tobě,“ řekl a rozsvítil fluorescenční světlo.

Zaváhala jsem. „Vede odsud ještě jiná cesta?“ zeptala jsem se, a když zavrtěl hlavou, otočila jsem se k Jenksovi. „Zůstaň tady,“ řekla jsem. „Hlídej mi… záda.“ Kousla jsem se do rtu. „Budeš mi hlídat záda, Jenksi?“ zeptala jsem se se staženým žaludkem.

Skřítek asi musel slyšet, jak se mi třese hlas, protože přestal vzrušeně poletovat sem a tam a přistál mi na natažené ruce. Zvedla jsem si ho k očím a on kývl. Černá hedvábná košile se mu ve světle třpytila, což ještě zesilovalo záři jeho třepotajících se křídel. „Jasně, Rache,“ řekl vážně. „Tudy se dovnitř nic nedostane, aniž bys o tom věděla. Slibuji.“

Nervózně jsem se nadechla. Nick se tvářil zmateně. Všichni v IBA věděli, jak zemřel můj otec. Vážila jsem si toho, že o tom Jenks pomlčel a prostě mi slíbil, že tu pro mě bude.

„Dobrá,“ řekla jsem, sundala si detekční amulet a pověsila ho na místo, kde ho mohl Jenks vidět. Následovala jsem Nicka dovnitř a ignorovala děsivý pocit, ze kterého mě mrazilo na kůži. Nezáleželo na tom, jestli obsahují černou magii nebo bílou, jsou to jenom knihy. Moc přinesou až ve chvíli, kdy je použijete.

Dveře zaskřípaly a zavřely se, Nick se protáhl kolem mě a pokynul mi, abych ho následovala. Sundala jsem si maskovací amulet a schovala ho do kabelky, pak jsem si rozepnula drdol a rozpustila vlasy. Načechrala jsem si je a hned jsem se cítila o sto let mladší.

Cestou jsem pokukovala po titulech knih. Zpomalila jsem, protože ulička se otevřela do docela velké místnosti, která nebyla díky policím s knihami z chodby vidět. Stál tu zchátralý stůl a tři nestejné otáčivé židle, které už nebyly dost dobré ani pro záskok.

Nick vykročil bez váhání ke skříni se skleněnými dvířky na opačné straně místnosti. „Tady, Rachel,“ řekl a otevřel ji. „Podívej se, jestli tu nenajdeš, co potřebuješ.“ Otočil se a odhodil si z očí kštici černých vlasů. Zamrkala jsem, když jsem spatřila upřený, lstivý výraz v jeho dlouhé tváři.

„Díky. To je bezvadné. Opravdu si toho vážím,“ řekla jsem, odložila kabelku na stůl a přistoupila blíž. Ucítila jsem bodnutí starosti, ale potlačila ho. Pokud budou čáry příliš odporné, prostě je nepoužiju.

Opatrně jsem vytáhla knihu, která se od pohledu zdála nejstarší. Hřbet měla stržený a byla tak těžká, že jsem ji musela uchopit oběma rukama. Položila jsem ji na roh stolu a přitáhla si židli. Tady dole byla zima jako v jeskyni a já byla ráda, že jsem si vzala kabát. Suchý vzduch slabě voněl po brambůrcích. Potlačila jsem nervozitu a otevřela knihu. Někdo vytrhl i titulní stránku. Použít čáry z bezejmenné knihy je zneklidňující. Rejstřík ale zůstal nedotčený a já povytáhla obočí. Lektvar pro mluvení s duchy? Bezva…

„Jsi jiný než lidé, se kterými obvykle trávím čas,“ řekla jsem a prohlédla si rejstřík.

„Máma mě vychovala sama,“ řekl. „Nemohla si dovolit bydlet v centru, proto mi raději dovolila hrát si s čarodějkami a upíry než s dětmi závisláků na heroinu. Díra představovala menší zlo.“ Nick si zastrčil ruce do zadních kapes kalhot, kolébal se ze špiček na paty a četl si tituly knih ve skříňce. „Vyrostl jsem tady. Chodil jsem na Emersonovu.“

Zaujatě jsem na něj pohlédla. Vyrostl v Díře, což vysvětlovalo, proč toho ví tolik o inderlanďanech. Musel, aby přežil. „Ty jsi navštěvoval inderlandskou střední v Díře?“ zeptala jsem se.

Zatahal za visací zámek vysoké skříně dál od stěny. Její dřevo vypadalo v záři fluorescenčních světel rudé. Přemýšlela jsem, co je tak nebezpečné, aby to museli uchovávat v zamčené skříni v zamčeném trezoru za zamčenými dveřmi ve sklepení vládní budovy.

Nick se šťoural v zámku zkrouceném žárem a pokrčil rameny. „Ušlo to. Když jsem utrpěl otřes mozku, ředitel kvůli mně obešel pravidla. Dovolil mi nosit stříbrnou dýku, abych se mohl bránit před dlaky, a namáčet si vlasy ve svěcené vodě, abych si od těla udržel příliš nenechavé živé upíry. Nezastavilo je to, ale vybudoval jsem si reputaci, což dost pomohlo.“

„Svěcená voda, co?“ řekla jsem a rozhodla se, že radši zůstanu u parfému, než abych měla tělesný pach, který cítí jen upíři.

„Skutečné problémy jsem měl jen s černokněžníky a s čarodějkami,“ dodal, vzdal snahu vypáčit zámek, posadil se na židli a natáhl si před sebe dlouhé nohy. Uculila jsem se. Dokázala jsem si představit, že mu čarodějky dělaly naschvály. „Ale kanadské žertíky ustaly, když jsem se spřátelil s největším, nejzákeřnějším a nejošklivějším černokněžníkem ve škole.“ Pousmál se, ale vypadal unaveně. „Jmenoval se Turk. Čtyři roky jsem mu dělal domácí úkoly. Už dávno měl být ze školy venku a učitelé rádi přimhouřili oko, jen aby se ho konečně zbavili. A taky jsem pořád nekňoural u ředitele jako ostatní lidé, kteří tam chodili, takže jsem byl dost cool na to, abych se mohl kamarádit s inderlanďany. Přátelé na mě dávali pozor a já se naučil spoustu věcí, o kterých bych jinak neměl tušení.“

„Jako třeba že se nemusíš bát upírů,“ řekla jsem a připadalo mi divné, že nějaký člověk toho ví o upírech víc než já.

„Přinejmenším ne v poledne. Ale budu se cítit líp, až se osprchuju a smyju ze sebe Ivyin pach. Nevěděl jsem, že je to její župan.“ Přirachotil blíž. „Co hledáš?“

„Nejsem si jistá,“ řekla jsem a znervózněla, když mi nahlédl přes rameno. Muselo existovat něco, co bych mohla použít a co by mě nepostrčilo příliš daleko na špatnou stranu „Síly“. Problesklo mnou úzkostné pobavení. Nejsi můj otec, Darthe, nikdy se k tobě nepřidám!

Nickovi začaly z mého parfému slzet oči, proto ucouvl. V taxíku jsme jeli se staženými okénky. Teď už chápu, proč nijak neprotestoval.

„Nežiješ s Ivy dlouho, co?“ zeptal se. Překvapeně jsem vzhlédla a jeho dlouhá tvář se vyprázdnila. „Já, hm, napadlo mě, že vy dvě jste…“

Začervenala jsem se a sklopila oči. „Nejsme,“ řekla jsem. „Ne, pokud tomu dokážeme zabránit. Prostě spolu bydlíme. Já mám pokoj na pravé straně chodby, ona na levé.“

Zaváhal. „Mohl bych ti něco navrhnout?“

Zmateně jsem na něj pohlédla a on se posadil na roh stolu. „Možná bys mohla vyzkoušet parfém s citrusovou vůní namísto květinové.“

Vykulila jsem oči. Něco takového jsem nečekala. Zvedla jsem ruku a zakryla místo na krku, kde jsem se postříkala tím příšerným parfémem. „Pomohl mi ho vybrat Jenks,“ vysvětlila jsem. „Tvrdil, že docela dobře zakrývá Ivyin pach.“

„To určitě ano.“ Nick se omluvně přikrčil. „Ale musíš ho na sebe naplácat hodně, aby fungoval. Voňavky na citrusové bázi upírův pach nezakryjí, rovnou ho neutralizují.“

„Ach…“ vydechla jsem a vzpomněla si na Ivyinu zálibu v pomerančovém džusu.

„Skřítci mají dobrý čich, ale čich upírů je specializovaný. Příště jdi nakupovat s Ivy. Pomůže ti vybrat něco, co bude fungovat.“

„Udělám to,“ řekla jsem a uvědomila si, že kdybych ji požádala o pomoc rovnou, vyhnula bych se spoustě potíží. Cítila jsem se hloupě. Zavřela jsem bezejmennou knihu, vstala jsem a vydala se pro další.

Sundala jsem z police svazek hned vedle a napnula se, protože byl těžší, než měl být. Hlasitě jsem s ním bouchla o stůl a Nick sebou trhl. „Promiň,“ řekla jsem a narovnala desky, abych skryla fakt, že jsem roztrhla vazbu. Sedla jsem si a otevřela ji.

Srdce mi zabušilo a ztuhla jsem, protože jsem cítila, jak se mi postavily vlasy na šíji. Na vině nebyla moje představivost. Vzhlédla jsem ustaraně k Nickovi, abych zjistila, jestli to taky cítí. Hleděl mi přes rameno do jedné z uliček, které vytvářely police s knihami. Strašidelný pocit nevycházel z knihy. Přicházel odněkud zpoza mě. Zatraceně.

„Rachel!“ ozval se tenoučký hlásek z chodby. „Amulet zrudl, ale nikdo tu není!“

Zavřela jsem knihu a vstala. Ve vzduchu se něco chvělo. Srdce se mi rozbušilo, když dobrý půltucet knih sklouzl v uličce po polici dozadu. „Ach, Nicku?“ zeptala jsem se. „Měli tady v knihovně někdy potíže s duchy?“

„O tom nic nevím.“

Zatraceně, zatraceně. Postavila jsem se vedle něj. „Tak co to, k čertu, je?“

Obezřetně na mě pohlédl. „To nevím.“

Dovnitř vlétl Jenks. „V chodbě nic není, Rache. Jsi si jistá, že tvůj talisman funguje?“ zeptal se a já ukázala do uličky.

„U všech svatých!“ vyjekl a zůstal viset ve vzduchu mezi mnou a Nickem. V uličce se začalo něco zhmotňovat. Všechny knihy najednou sklouzly po policích dopředu. To bylo ještě děsivější.

V uličce se objevila mlha, žloutla a hutněla. Ostře jsem se nadechla přes zuby. Byl to pes. Tedy pokud můžou být psi velcí jako poníci, mít tesáky delší než moje ruka a malinké rohy na čele. Pokud ano, pak to byl pes. S Nickem jsme ucouvli, ale následovalo nás to. „Řekni mi, že je to bezpečnostní systém knihovny,“ zašeptala jsem.

„Netuším, co to je.“ Nick zpopelavěl a jeho sebejistota zmizela. Pes stál mezi námi a dveřmi.

Z čelistí mu kapaly sliny a já bych mohla přísahat, že syčely, když dopadaly na podlahu. Z loužiček, v nichž se sbíraly, stoupal žlutý kouř. Cítila jsem síru. Co to, k čertu, je? „Máš v kabelce něco, co by nám pomohlo?“ zašeptal Nick a ztuhl, když pes zastříhal ušima.

„Nějaký odpuzovací prostředek na žluté pekelné psy?“ zeptala jsem se.

„Ne.“

„Když nedáme najevo strach, možná nezaútočí.“

Pes rozevřel čelisti a řekl: „Který z vás dvou je Rachel Mariana Morganová?“

25

Zalapala jsem po dechu a srdce mi pádilo. Pes zívl a zavrčel. „Musíš to být ty,“ řekl. Srst se mu zavlnila jako jantarový oheň, pak po nás skočil.

„Pozor!“ vykřikl Nick a odstrčil mě stranou, když slintající pes přistál na stole.

Spadla jsem na zem a překulila se do dřepu. Nick vykřikl bolestí. Ozvala se rána, jak stůl sklouzl po zemi a vrazil do polic. Pes seskočil, stůl odlétl zpátky a těžký plast se roztříštil.

„Nicku!“ zvolala jsem, když jsem ho spatřila ležet zhrouceného na zemi. Netvor nad ním stál a šťouchal do něj čenichem. Podlahu potřísnila krev. „Slez z něho!“ zařvala jsem. Jenks se držel u stropu, protože byl bezmocný.

Pes se obrátil ke mně. Dech se mi zadrhl v hrdle. Rudé duhovky mu obklopovala ohavně oranžová barva a místo kulatých zorniček měl štěrbiny. Aniž bych od něj odtrhla oči, ucouvla jsem. Nešikovnými prsty jsem tasila z pouzdra na kotníku stříbrný nůž. Mohla bych přísahat, že zkroutil pysky v psím úsměvu, když jsem odhodila plášť a skopla stařecké střevíce.

Nick zasténal a pohnul se. Žil. Zalila mě úleva. Jenks mu seděl na rameni a ječel na něj, aby vstal.

„Rachel Mariano Morganová,“ řekl pes a jeho hlas zněl temně a medově sladce. Zachvěla jsem se v chladu sklepa a čekala. „Jeden z vás se bojí psů,“ řekl pobaveně. „Asi to nejsi ty.“

„Pojď a ověř si to,“ řekla jsem odvážně. Srdce mi tlouklo a raději jsem uchopila dýku pevněji, protože se mi roztřásly ruce. Psi by neměli mluvit. Neměli.

Vykročil vpřed. S otevřenými ústy jsem zírala, jak se mu prodloužily přední běhy, odrazil se a postavil se na zadní. Začal hubnout a čím dál víc se podobal člověku. Na těle se mu objevilo oblečení: potrhané modré džíny, černá kožená bunda a řetízek, který vedl od poutka na opasek k peněžence. Měl střapaté rusé vlasy, které mu ladily s rudou pletí. Oči ukrýval za černými plastikovými brýlemi. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nedokázala pohnout, když se ke mně rošťáckým krokem vydal.

„Poslali mě, abych tě zabil,“ prohlásil s přízvukem londýnského podsvětí. Pořád se blížil a postupně se měnil v člena pouličního gangu. „Mám se postarat o to, abys zemřela vyděšená, zlatíčko. Žádné další příkazy jsem nedostal. Takže nám to bude možná chvíli trvat.“

Ucukla jsem, protože jsem si až v tu chvíli uvědomila, že je skoro u mě.

Pohnul se tak rychle, že jsem ho skoro neviděla, a udeřil mě rukou jako beranidlem. Ještě než jsem si jeho pohyb uvědomila, věděla jsem, že mě zasáhl. Tvář mi vybuchla ohnivou agonií, pak jsem ji přestala cítit. Druhá rána, kterou mi zasadil do ramene, mě zvedla ze země. Zvedl se mi žaludek a zády jsem narazila do police s knihami.

Přistála jsem na podlaze a zasypaly mě knihy. Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila hvězdiček, které mi tančily před očima, a vstala jsem. Nick se odvlekl mezi police. Zpod vlasů se mu dolů po krku řinula krev. Na tváři měl užaslý, vylekaný výraz. Dotkl se hlavy a podíval se na krev, jako by něco znamenala. Přes místnost jsem mu pohlédla do očí. Stvoření stálo mezi námi.

Vydechla jsem, protože netvor napřáhl ruce a skočil po mně. Klesla jsem na koleno. Ohnala jsem se nožem a zavrávorala, protože jím hladce pronikl. S hrůzou jsem se odplazila z jeho dosahu. Nevzdával to. Jeho tvář se proměnila v mlhu a přetvořila se, když jsem ji zasáhla nožem. Co to, do pekla, je?

„Rachel Mariano Morganová,“ posmíval se. „Přišel jsem si pro tebe.“

Natáhl se po mně a já se otočila, abych se dala na útěk. Na rameni mi přistála těžká ruka. Otočila mě. Netvor mě držel a já ztuhla, když zvedl rudou ruku a zaťal ji ve smrtící pěst. Zazubil se a udeřil. Mířil mi na břicho.

Sotva jsem stačila sklonit ruku a ránu zablokovat. Zasáhl mě do paže. Nad nečekanou bolestí se mi zatajil dech. Klesla jsem na kolena, chytila se za ruku a z hrdla se mi vydral výkřik. Následoval mě dolů. Přitiskla jsem si paži k tělu a odkulila se stranou.

Dopadl a plánoval, že mě svojí váhou a žárem rozdrtí. Zafuněl mi do obličeje horkou páru. Dlouhými prsty mi sevřel rameno, až jsem vykřikla. Volnou ruku mi vsunul pod sukni a pátravě mi přejel po vnitřní straně stehna. Užasle jsem vytřeštila oči. O co mu, k čertu, jde?

Skláněl tvář k mé. V jeho brýlích se zrcadlil můj šokovaný výraz. Mezi zuby mu prokmitl jazyk. Byl teplý a odporný a olízl mě od brady až k uchu. Nehty mi zaryl do spodního prádla. Divoce škubl a roztrhl ho.

To mě pobídlo k činu. Srazila jsem mu brýle stranou a nehty mu vrazila do oranžových očí.

Překvapeně vykřikl a já se rychle nadechla. V nastalém zmatku jsem ho ze sebe skopla a odvalila se stranou. Ohnal se nohou v těžké botě páchnoucí po popelu a zasáhl mě do ledvin. Zalapala jsem po dechu a stočila se do klubíčka okolo nože. Tentokrát jsem ho zasáhla. Byl příliš rozptýlený, než aby se proměnil v mlhu. Pokud cítí bolest, může i umřít.

„Nebojíš se znásilnění, zlatíčko?“ řekl potěšeně. „Jsi pěkně houževnatá potvůrka.“

Chytil mě za rameno. Bránila jsem se, proti dlouhým rudým prstům, kterými mě postavil, jsem však byla bezbranná. Očima jsem zalétla k Nickovi a ke zvukům těžkých úderů. Nohou od stolu bušil do zamčených dveří skříně. Všude byla krev. Jenks mu seděl na rameni a křídla mu zrudla strachem.

Vzduch přede mnou se rozplynul a já zavrávorala, když jsem si uvědomila, že netvor opět změnil podobu. Ruka, kterou mě držel za rameno, teď byla hladká. Zadýchaně jsem vzhlédla a zjistila jsem, že se proměnil ve vysokého, na první pohled vzdělaného mladého muže ve fraku a plášti. Na tenkém nose mu seděly brýle s kouřovými skly. Určitě jsem ho zasáhla, ale vypadal nezraněně. Je upír? Opravdu starý upír?

„Možná se bojíš bolesti,“ prohlásil hlasem elegantního muže s dokonalým přízvukem, který by uspokojil i profesora Henryho Higginse.

Vytrhla jsem se mu, klopýtla dozadu a vrazila do police s knihami. Zazubil se a natáhl se po mně. Zvedl mě ze země a hodil přes místnost po Nickovi, který stále bušil do skříně.

Při tvrdém dopadu jsem si vyrazila dech. Nůž mi vypadl z ruky a zařinčel o zem. Bojovala jsem o každý nádech. Sklouzla jsem po rozbité skříni a skončila vsedě na policích za roztříštěnými dveřmi. Byla jsem bezmocná a netvor mě zvedl za přední část šatů.

„Co jsi?“ zachroptěla jsem.

„Cokoli, co tě děsí.“ Vycenil zuby v úsměvu. „Z čeho máš strach, Rachel Mariano Morganová?“ zeptal se. „Není to bolest. Není to znásilnění. A zdá, že to nejsou ani netvoři.“

„Nic,“ vydechla jsem a plivla po něm.

Sliny ho zasáhly do obličeje a zasyčely. Připomnělo mi to Ivyiny sliny na krku a otřásla jsem se.

Rozevřel oči slastí. „Bojíš se stínů bez duše,“ zašeptal nadšeně. „Bojíš se, že zemřeš v milujícím objetí stínů bez duše. Tvá smrt přinese potěšení nám oběma, Rachel Mariano Morganová. Jak zvrácená smrt, ve slasti. Pro tvou duši by bývalo lepší, kdyby ses bála psů.“

Ohnala jsem se a zanechala mu na tváři čtyři dlouhé škrábance. Ani sebou netrhl. Z ran vytekla krev, příliš hustá a rudá. Obě paže mi zkroutil za zády a přidržel je jednou rukou. Schoulila jsem se nevolností, když zatáhl za zraněnou paži a rameno. Drtivou silou mě přitiskl ke zdi. Podařilo se mi vyškubnout jednu ruku a rozmáchla jsem se.

Chytil mě za zápěstí dřív, než jsem se na něco zmohla. Pohlédla jsem mu do očí a podlomila se mi kolena. Džentlmenský frak ustoupil kožené bundě a černým kalhotám. Rudý vzhled nahradily blond vlasy a lehké strniště. Ve světle se třpytily dvě náušnice. Kisten se na mě usmál a zakmital rudým jazykem. „Máš zálibu v upírech, malá čarodějko?“ zašeptal.

Svíjela jsem se a snažila se uniknout. „Ne tak docela,“ zamumlal a já se vzepřela, když znovu změnil vzhled. Zmenšil se, takže byl jen o hlavu vyšší než já. Vlasy se mu prodloužily, narovnaly a zčernaly. Blonďaté strniště zmizelo a pleť vybledla. Kistenova hranatá čelist se vyhladila v oválnou.

„Ivy,“ zašeptala jsem a ochabla hrůzou.

„Dala jsi mi jméno,“ řekl pomalým, ženským hlasem. „Chceš to?“

Snažila jsem se polknout. Nedokázala jsem se pohnout. „Nevyděsíš mě,“ zašeptala jsem.

Oči mu zčernaly. „Ivy tě ale děsí.“

Ztuhla jsem a pokusila se mu vytrhnout, když si přitáhl mé zápěstí blíž. „Ne!“ vykřikla jsem, protože otevřel ústa a odhalil špičáky. Hluboce se do mě zakousl a já vykřikla. Do těla se mi vlil oheň. Okusoval mi ruku jako pes a já se vzpouzela a snažila se mu vyškubnout.

Cítila jsem, jak mi trhá kůži. Zvedla jsem koleno a zatlačila do něj. Pustil mě. Spadla jsem dozadu a ohromeně lapala po dechu. Vypadalo to, jako by přede mnou stála Ivy, usmívala se a ze rtů jí kapala moje krev. Zvedl ruku, odhodil si vlasy z očí a zanechal si na čele krvavou šmouhu.

Nemohla jsem… s tím jsem si nedokázala poradit. Ztěžka jsem se nadechla a rozběhla se ke dveřím.

S upíří rychlostí mě dohonil a strhl zpátky. Zalila mě bolest, jak se mnou smýkl o betonovou stěnu. Přitiskla mě k ní Ivyina bledá ruka. „Ukážu ti, co upíři dělají za zavřenými dveřmi, Rachel Mariano Morganová,“ vydechl.

Uvědomila jsem si, že zemřu ve sklepení univerzitní knihovny.

Netvor, který se vydával za Ivy, se naklonil blíž. Cítila jsem, jak mi pod kůží pádí tep. V zápěstí mě teple lechtalo. Ivyina tvář byla jen několik centimetrů od mé. Stále lépe mi dokázal z hlavy vytahovat obrázky. Na krku mu visel krucifix a cítila jsem pomerančový džus. V očích měl pohled rozpálený vzpomínkou na vášnivý hlad. „Ne,“ zašeptala jsem. „Prosím, ne.“

„Můžu si tě vzít, kdykoli budu chtít, malá čarodějko,“ zašeptal a jeho hedvábný hlas zněl přesně jako Ivyin.

Zpanikařila jsem a bezmocně s ním zápasila. Netvor odhalil zuby v úsměvu. „Tolik se bojíš,“ zašeptal laskavě, naklonil hlavu a jeho vlasy mi sklouzly na rameno. „Neboj se. Bude se ti to líbit. Copak jsem ti to neslíbil?“

Ucukla jsem, když se něco dotklo mého krku. Unikl mi tichý zvuk, když jsem si uvědomila, že to byl jazyk. „Budeš to milovat,“ řekl Ivyiným hrdelním šepotem. „Čestné skautské.“

Zahltily mě vzpomínky na to, jak mě Ivy uvěznila v křesle. Netvor mě tiskl ke stěně, blaženě sténal a nosem mi odklonil hlavu na stranu. Vyděšeně jsem zaječela.

„Ach, prosím,“ zasténal netvor a já cítila, jak mi po krku přejel ledovými, ostrými zuby. „Ach, prosím. Teď…“

„Ne!“ zavřískla jsem a on se do mě zahryzl. Třikrát mě rychle a hladově kousl. Vzepjala jsem se. Pořád mě pevně držel, takže jsme společně spadli na zem. Drtil mě pod sebou o studený beton. Pálilo mě na krku. Další bolest se mi šířila ze zápěstí a pronikala do hlavy. Třásla jsem se. Slyšela jsem, jak saje, cítila jsem rytmické tepání, jak se snažil vysát víc, než mé tělo mohlo dát.

Zalapala jsem po dechu, protože mě zalil štiplavý pocit. Ztuhla jsem a nedokázala oddělit bolest od slasti. Bylo to… bylo…

„Slez z ní!“ zakřičel Nick.

Uslyšela jsem ránu a ucítila trhnutí. Netvor se ze mě zvedl.

Nedokázala jsem se pohnout. Nechtěla jsem. Ležela jsem natažená na zemi, spoutaná a otupělá upířím útokem. Vznášel se nade mnou Jenks, mával křídly a z vánku, který zvedal, mě slastně mrazilo.

Nick stál a do očí mu kapala krev. V rukou držel knihu. Byla tak velká, že ji sotva unesl. Něco tiše mumlal a vypadal bledý a vyděšený. Očima těkal od knihy k netvorovi vedle mě.

Proměnil se zpátky v psa. Zavrčel a skočil po Nickovi.

„Nicku,“ zašeptala jsem, zatímco mi Jenks zasypával krk skřítkovským práškem. „Pozor…“

„Laqueus!“ vykřikl Nick, udržel knihu na zvednutém koleni a mávl rukou.

Pes do něčeho vrazil a spadl na zem. Z podlahy jsem sledovala, jak se zvedl a omámeně potřásl hlavou. Zavrčel, znovu skočil a znovu padl k zemi. „Spoutal jsi mě!“ zuřil a měnil podoby v děsivém kaleidoskopu tvarů. Pohlédl na podlahu a na kruh, který Nick namaloval vlastní krví. „Nemáš dost znalostí na to, abys mě povolal ze záhrobí!“ zařval netvor.

Nick se schoulil nad knihou a olízl si rty. „Ne. Ale jakmile jsi tady, můžu tě uvěznit v kruhu.“ Znělo to ale váhavě, jako by si tím nebyl tak docela jistý.

Jenks se mi postavil na dlaň, sypal mi skřítkovský prášek na potrhané zápěstí a netvor zatím znovu a znovu narážel do neviditelné bariéry. Z míst, kde se nohama dotýkal podlahy, stoupal dým. „Znovu už ne!“ zuřil. „Pusť mě ven!“

Nick tvrdě polkl a prošel okolo krve a rozházených knih ke mně. „Můj bože, Rachel,“ řekl a kniha mu vypadla se zvukem trhaných stránek z ruky. Jenks mi utíral krev z tváře a zpíval svižnou ukolébavku o rose a měsíčních paprscích.

Vzhlédla jsem od potrhané knihy k Nickovi. „Nicku?“ řekla jsem roztřeseně a uchváceně na něj hleděla. Jeho postavu zezadu osvětlovala ošklivá fluorescenční světla. „Nemůžu se hýbat.“ Ovládla mě panika. „Nemůžu se hýbat, Nicku! Myslím, že mě paralyzoval!“

„Ne. Ne,“ řekl a pohlédl na psa. Posadil se za mě a přitáhl si mě blíž, takže jsem se o něj opírala. „Můžou za to upíří sliny. Účinek vyprchá.“

Ležela jsem mu napůl v klíně, objímal mě pažemi a já cítila, jak mi začíná být zima. Celá prokřehlá jsem k němu vzhlédla. Hnědé oči měl přimhouřené. Čelisti ustaraně zaťaté. Zpod vlasů mu pomalu vytékala krev a vsakovala do košile. Ruce měl rudé a lepkavé, ale paže, kterými mě objímal, teplé. Začala jsem se třást.

„Nicku?“ řekla jsem rozechvěle. Stejně jako on jsem se zadívala na netvora. Znovu z něho byl pes. Stál tam a zíral na nás. Ze zubů mu kapaly sliny. Svaly se mu třásly. „Je to upír?“

„Ne,“ řekl napjatě. „Je to démon. Mocní démoni na sebe dokáží vzít jakoukoli podobu. Za minutku se dokážeš pohnout.“ Dlouhá tvář se mu úzkostně stáhla, když se rozhlédl po krvavých cákancích okolo. „Budeš v pořádku.“ Aniž by mě pustil z klína, rozřízl si stříbrným nožem košili. „Budeš v pořádku,“ zašeptal, ovázal mi zápěstí kusem látky a něžně mi ho položil do klína. Zasténala jsem, protože mi při pohybu vystřelila zápěstím nečekaná slast.

„Nicku?“ Mezi mnou a světly tančily černé jiskry. Bylo to fascinující. „Démoni neexistují. Od Zvratu k žádnému démonskému útoku nedošlo.“

„Tři roky jsem studoval démonologii jako druhý jazyk, abych si zlepšil latinu,“ řekl a natáhl se pro moji kabelku, kterou Jenks přivlekl z trosek stolu. „Tohle je démon.“ Složil moji hlavu do svého klína a začal se mi přehrabovat ve věcech. „Máš tu něco proti bolesti?“

„Ne,“ řekla jsem zasněně. „Mám ráda bolest.“ Nickovi poklesla čelist, pohlédl na mě, pak na Jenkse. „Nikdo nestuduje démonologii,“ protestovala jsem chabě a toužila jsem se zachichotat. „Je to ta nejzbytečnější věc pod sluncem.“ Pohledem jsem zalétla ke skříni. Dveře byly pořád zavřené, ale Nick nohou od stolu a já svým tělem jsme vyrazili panely v nich. Za roztříštěným dřevem zůstalo prázdné místo o velikosti knihy, která teď ležela na zemi vedle mě. Takže tohle schovávají v zamčené skříni v zamčeném trezoru za zamčenými dveřmi ve sklepě vládní budovy. Zamžourala jsem na Nicka. „Víš, jak vyvolat démony?“ zajímala jsem se. Bože, pomoz mi, ale cítila jsem se úžasně. Lehoučká jako pírko. „Praktikuješ černou magii. Já lidi jako ty zatýkám,“ řekla jsem a pokusila se mu přejet prstem po čelisti.

„Ne tak docela.“ Nick mě vzal za ruku a znovu ji položil. Setřásl si manžetu košile přes ruku a utřel mi krev z očí. „Nepokoušej se mluvit, Rachel. Ztratila jsi spoustu krve.“ Vyděšeně se otočil k Jenksovi. „Takhle ji do autobusu vzít nemůžu!“

Jenks měl v tváři bolestný výraz. „Přivedu Ivy.“ Klesl mi na rameno a zašeptal: „Drž se, Rache. Budu hned zpátky.“ Pak odlétl k Nickovi a vánek od jeho křídel mnou vysílal další vlny euforie. Zavřela jsem oči, užívala jsem si ji a doufala, že nikdy neskončí.

„Jestli ji necháš zemřít, zabiju tě,“ pohrozil Jenks Nickovi a ten kývl. Jenks vystřelil z místnosti s bzučením tisíce včel. Zvuk se mi rozléhal hlavou ještě dlouho poté, co zmizel.

„Nemůže se dostat ven?“ zeptala jsem se a otevřela oči, protože mé emoce přecházely z extrému do extrému a teď mi vyhrkly slzy.

Nick schoval velkou knihu o démonech do mé tašky. Obojí bylo upatlané od krve. „Ne. A až vyjde slunce, puf, zmizí. Jsi v bezpečí. Klid.“ Strčil dovnitř i můj nůž a natáhl se pro kabát.

„Jsme ve sklepě,“ namítla jsem. „Tady žádné slunce neuvidíme.“

Nick vytrhl z kabátu podšívku a přitiskl mi ji ke krku. Vykřikla jsem, jak mnou kvůli přetrvávajícím účinkům upířích slin zapulzovala extáze. Krvácení se zpomalilo a já přemýšlela, jestli je to díky Jenksovu skřítkovskému prášku. Očividně dokázal víc než způsobit lidem svědění.

„Démona nevtáhne zpátky do záhrobí sluneční svit,“ řekl Nick. Očividně si myslel, že mi ublížil. „Můžou za to gamma paprsky nebo protony… Zatraceně, Rachel. Přestaň se vyptávat. Lekce měly sloužit k rozvíjení jazykových dovedností, ne k ovládání démonů.“

Démon se proměnil zpátky v Ivy a já se zachvěla, když si výsměšně olízl rudé rty zakrváceným jazykem. „Jakou jsi dostal známku, Nicku?“ zeptala jsem se. „Prosím, řekni, že to byla jednička.“

„No…“ vykoktal a zakryl mě pláštěm. Vypadal zoufale. Vzal mě do náruče a skoro mě kolébal. Zasyčela jsem, jak mi v zápěstí tepalo do rytmu s krkem. „Klid,“ konejšil. „Budeš v pořádku.“

„Jsi si tím jistý?“ ozval se kultivovaný hlas z kruhu.

Nick zvedl hlavu. Schoulená v jeho náručí jsem zírala na démona. Opět měl na sobě džentlmenský frak. „Pusť mě. Můžu ti pomoct,“ prohlásil démon bodře.

Nick zaváhal. „Nicku?“ řekla jsem. Najednou jsem byla vyděšená. „Neposlouchej ho. Neposlouchej!“

Démon s kouřovými brýlemi na nose odhalil ploché, rovné zuby v úsměvu. „Přeruš kruh a já vás odnesu k její Ivy. Jinak…“ Démon nakrčil čelo, jako by si dělal starosti. „Skoro to vypadá, jako by na zemi bylo víc krve než v jejích žilách.“

Nick těkal očima po krvavých šplíchancích na stěnách a knihách. Zesílil stisk. „Snažil ses ji zabít,“ řekl a hlas mu selhal.

Démon pokrčil rameny. „Dostal jsem příkaz. Tím, že jsi mě uvěznil v kruhu, jsi přebil ten, kterým mě povolali. A spolu s ním zmizelo i nutkání uposlechnout příkaz. Jsem tvůj, malý kouzelníku.“ Zazubil se a já vylekaně zalapala po dechu.

„Nicky…“ zašeptala jsem. Ochromení způsobené ztrátou krve povolilo. Bylo to zlé. Věděla jsem, že je to zlé. Vzpomněla jsem si na hrůzu, která mě přepadla, když mě sápal na kusy. Puls mi na okamžik selhal, jak se mé srdce snažilo tlouct ještě rychleji.

„Dostaneš nás zpátky do kostela?“ zeptal se Nick.

„Do toho vedle malé silové čáry?“ Démon se zatvářil překvapeně a jeho obrys zakomíhal. „Někdo tam před šesti nocemi uzavřel kruh. Šok, který přitom vyslal do záhrobí, mi takříkajíc zatřásl nádobím na stole.“ Přemýšlivě naklonil hlavu na stranu. „To jsi byl ty?“

„Ne,“ řekl Nick slabě.

Bylo mi zle. Použila jsem příliš mnoho soli. Bože, pomoz mi. Nevěděla jsem, že démoni vycítí, když se napojím na silovou čáru. Pokud tohle přežiju, už nikdy ji nepoužiju.

Démon upřel pohled na mě. „Dokážu vás tam odnést,“ řekl. „Ale na oplátku chci, abys mi neporučil vrátit se do záhrobí.“

Nick mě sevřel pevněji. „Chceš, abych tě nechal celou noc bloumat po Cincinnati?“

Démonovi se po obličeji rozlil úsměv plný moci. Pomalu vydechl a já slyšela, jak mu zapraskaly klouby v ramenou. „Plánuji zabít toho, kdo mě povolal. Pak odejdu. Smrdí to tu.“ Pohlédl na nás přes kouřová skla a jeho cizí oči mě znovu šokovaly. „Ty mě nikdy nepovoláš, že ne, malý kouzelníku? Mohl bych tě toho tolik naučit.“

Strach bojoval o nadvládu s bolestí v mém rameni, když Nick zaváhal, nakonec ale zavrtěl hlavou.

„Neublížíš nám,“ řekl Nick. „Duševně, fyzicky ani emocionálně. Vezmeš to nejpřímější cestou a až se dostaneme na místo, nijak nás neohrozíš.“

„Nicky, Nicky.“ Démon našpulil uraženě rty. „Jeden by si myslel, že mi nevěříš. Když vás vezmu silovou čarou, dostaneme se tam dokonce ještě dřív, než vám její Ivy vyrazí na pomoc. Ale musíš si pospíšit. Rachel Mariana Morganová rychle slábne.“

Záhrobím? pomyslela jsem si a zpanikařila. Ne! To zabilo tátu.

Nick polkl a poskočil mu přitom ohryzek. „Ne!“ pokusila jsem se zakřičet a vysmeknout se mu. Ochromující účinek slin už téměř pominul, ale s pohybem se vrátila i bolest. Vítala jsem ji, protože jsem věděla, že slast byla pouhou lží. Nick byl ve tváři bílý, jak se mě snažil udržet nehybnou a tisknout mi ke krku podšívku kabátu.

„Rachel,“ zašeptal. „Ztratila jsi tolik krve. Nevím, co mám dělat!“

V krku mi tak vyprahlo, že jsem nedokázala polknout. „Ne… nepouštěj ho,“ naléhala jsem. „Prosím,“ žadonila jsem a snažila se odstrčit jeho ruce. „Jsem v pořádku. Krvácení ustalo. Budu v pořádku. Nech mě tady. Jdi zavolat Ivy. Vyzvedne nás. Nechci projít záhrobím.“

Démon svraštil jakoby ustaraně obočí. „Hm,“ pronesl něžně a dotkl se krajky pod krkem. „Zdá se, že začíná blouznit. To není dobré. Tik-tak, Nicky. Raději se rozhodni rychle.“

Nickův dech zasyčel. Napjal se. Pohledem přelétl po louži krve na podlaze, pak se zadíval na mě. „Musím něco udělat,“ zašeptal. „Jsi tak studená, Rachel.“

„Nicku, ne!“ vykřikla jsem, když mě položil na zem a zvedl se. Natáhl nohu a rozmazal čáru krve.

Rozlehlo se zděšené zavytí. Zacpala jsem si ústa, protože jsem si uvědomila, že kvílím já. Démon se otřásl a mě naplnila hrůza. Pomalu překročil čáru. Rukou přejel po krvavém cákanci na stěně, a aniž by ze mě odtrhl oči, olízl si prsty.

„Nedovol, aby se mě dotkl!“ kňourala jsem tenkým hlasem. Slyšela jsem v něm hysterii.

„Rachel,“ chlácholil mě Nick a klekl si ke mně. „Řekl, že ti neublíží. Démoni nelžou. Stálo to v každém textu, který jsem opisoval.“

„Ale neříkají ani pravdu!“ zaječela jsem.

Démonovýma očima problesklo podráždění, zmizelo ale dřív, než ho mohl Nick zahlédnout, a nahradila ho falešná starost. Postoupil vpřed a já se vší silou zvedla. „Nedovol, aby se mě dotkl!“ křičela jsem. „Nenuť mě k tomu!“

Strach v Nickových očích nezpůsobil démon, ale mé chování. Nerozuměl. Myslel si, že ví, co dělá. Myslel si, že v knihách najde všechny odpovědi. Nevěděl, co dělá. Já ano.

Nick mě vzal za rameno a otočil se k démonovi. „Můžeš jí pomoct?“ zeptal se. „Zabije se.“

„Nicku, ne!“ zavřískla jsem, když si démon klekl a přiblížil rozšklebený obličej k mému.

„Spi, Rachel Mariano Morganová,“ vydechl. Ztratila jsem vědomí.