26

„Co se stalo? Kde je Jenks?“ Ivyin ustaraný hlas doléhal odněkud zblízka a pronikal mým omámením. Cítila jsem, jak se kolébavě pohybuju vpřed. Bylo mi teplo, ale znovu jsem začínala cítit chlad. A silný pach krve. Uvízla ve mně ale vzpomínka na něco ještě odpornějšího: na mršiny, sůl a spálený jantar. Nedokázala jsem otevřít oči.

„Napadl ji démon.“ Tichý, úsečný hlas. Nick.

Správně, pomyslela jsem si a začala si dávat kousky skládačky k sobě. Držel mě v náručí. To z něj vycházela příjemná mužná vůně a pach potu. A to jeho zakrvácená mikina mi odírala oteklé oko. Roztřásla jsem se. Proč je mi taková zima?

„Můžeme dovnitř?“ zeptal se Nick. „Ztratila spoustu krve.“

Na čele jsem ucítila teplý dotyk. „Udělal to démon?“ řekla Ivy. „Od Zvratu k žádnému démonskému útoku nedošlo. Zatraceně, věděla jsem, že jsem ji odsud neměla pouštět.“

Paže okolo mě se napjaly. Mé tělo se zhouplo dopředu a zpátky, jak se zastavil. „Rachel ví, co dělá,“ řekl Nick napjatě. „Není tvé dítě, v žádném slova smyslu.“

„Ne?“ opáčila Ivy. „Ale chová se tak. Jak jsi mohl dovolit, aby jí tohle provedl?“

„Já? Ty chladnokrevná upírko!“ zařval Nick. „Myslíš, že jsem mu to dovolil?“

Zvedl se mi žaludek a zdravou rukou jsem si pokusila přitáhnout kabát. Pootevřela jsem oko a zamžourala do svitu pouličního osvětlení. Nemohli by se hádat, až mě uloží do postele?

„Ivy,“ řekl Nick pomalu. „Já se tě nebojím, takže si schovej svoji auru a ustup. Vím, co máš za lubem, a nedovolím ti to.“

„O čem to mluvíš?“ vykoktala Ivy.

Nick se k ní naklonil a já zůstala schoulená mezi nimi. „Rachel si myslí, že ses sem nastěhovala ve stejný den jako ona,“ řekl. „Možná by ji zajímalo, že na všech tvých časopisech stojí tahle adresa.“ Slyšela jsem, jak se Ivy ostře nadechla, a Nick významně dodal: „Jak dlouho už jsi tu žila a čekala, až dá výpověď? Měsíc? Rok? Máš na ni zálusk, Tamwoodová? Chceš z ní udělat svého prostředníka, až zemřeš? Plánuješ dopředu? O to jde?“

Snažila jsem se pootočit hlavu, abych lépe slyšela. Snažila jsem se přemýšlet, ale byla jsem tak zmatená. Ivy se nastěhovala ve stejný den jako já, ne? Počítač nebyl připojený k síti a ložnici měla plnou krabic. Jak to, že její časopisy byly posílány na zdejší adresu? Myšlenky mi zalétly k dokonalé čarodějné zahradě vzadu a ke knihám ve zvonici. Měla dokonalé alibi. Bože, zachraň mě, byla jsem takový hlupák.

„Ne,“ řekla Ivy tiše. „Není to tak, jak to vypadá. Prosím, nic jí neříkej. Můžu to vysvětlit.“

Nick vykročil a trhl mnou, jak začal stoupat vzhůru po kamenných schodech. Vracely se mi vzpomínky. Nick uzavřel dohodu s démonem a vypustil ho. Démon mě uspal. Vzal mě sem silovými čárami. Zatraceně. Dveře sanktuária bouchly a já sebou škubla a zasténala bolestí.

„Probouzí se,“ řekla Ivy napjatě a její hlas zesílil. „Odnes ji do obýváku.“

Na gauč ne, pomyslela jsem si, když mě prodchla mírumilovná atmosféra sanktuária. Nechtěla jsem zakrvácet Ivyin gauč, ale pak jsem si uvědomila, že to asi nebude první krev, která ho umaže.

Nick si dřepl a mně se zhoupl žaludek. Pod hlavou se mi jemně propadly polštáře. Zasyčela jsem, když zpod mě Nick vytahoval paže. Cvakl vypínač stolní lampy a já svraštila obličej nad náhlým teplem a září, kterou jsem viděla i přes zavřená víčka.

„Rachel?“

Hlas se ozýval zblízka a někdo se něžně dotýkal mé tváře.

„Rachel.“ V místnosti se rozhostilo ticho. A právě to mě probralo. Otevřela jsem oči a zamžourala na Nicka, který klečel vedle mě. Zpod vlasů mu pořád vytékala krev a zasychala na čelisti a krku. Vlasy měl rozcuchané a hnědé oči napjaté. Vypadal strašně. Ivy stála ustaraně za ním.

„Jsi to ty,“ zašeptala jsem a cítila se slabá a omámená. Nick si oddychl a napřímil se. „Můžu dostat trochu vody?“ zachraptěla jsem. „Necítím se dobře.“

Ivy se naklonila blíž a zakryla světlo. Přejela po mně profesionálním, nezaujatým pohledem, který však zmizel, když nahlédla pod Nickův narychlo vyrobený obvaz na mém krku. Zatvářila se zmateně. „Už to skoro přestalo krvácet.“

„Láska, důvěra a skřítkovský prášek,“ zamumlala jsem nezřetelně.

Nick se postavil. „Zavolám záchranku.“

„Ne!“ vykřikla jsem. Pokusila jsem se posadit, ale vyčerpání a Nickovy ruce mě vmáčkly zpátky do polštářů. „V nemocnici mě zabijí. IBA ví, že jsem naživu.“ Zadýchaně jsem klesla na záda. Modřina na tváři, kterou mi pěstí způsobil démon, tepala do rytmu mého srdce. Cukalo mi v paži. Točila se mi hlava. Při nádechu mě píchlo v rameni a při výdechu místnost potemněla.

„Jenks ji posypal práškem,“ řekla Ivy, jako by to vše vysvětlovalo. „Pokud nezačne znovu krvácet, její stav se pravděpodobně nezhorší. Přinesu deku.“ Se strašidelnou, bleskurychlou ladností se zvedla. Upírovatěla a já s tím ve svém stavu nic nezmohla.

Když odešla, pohlédla jsem na Nicka. Tvářil se, jako by mu bylo zle. Démon ho podvedl. Podle slibu nás dostal domů, ale teď byl volný a mohl si v Cincinnati dělat, co chtěl. A přitom stačilo, aby Nick počkal na Jenkse a Ivy.

„Nicku?“ vydechla jsem.

„Co? Co můžu dělat?“ Hlas měl ustaraný, tichý a plný viny.

„Jsi hlupák. Pomoz mi posadit se.“

Trhl sebou. Opatrně a zdráhavě mi pomohl se zvednout a opřít se zády o područku gauče. Seděla jsem, hleděla na strop a čekala, až černé tečky, které se mi třepotaly před očima, zmizí. Pomalu jsem se nadechla a pohlédla dolů na sebe.

Plášť jsem měla přes sebe přehozený jako přikrývku a šaty potřísněné krví. Teď je možná budu moct konečně vyhodit. Hnědá sraženina mi přilepila punčochy k chodidlům. Zápěstí jsem měla ovázané kusem Nickovy košile, látkou ale prosákla krev a kapala jako netěsnící vodovodní kohoutek: kap, kap, kap. Možná Jenksovi došel prášek, než stačil ránu zacelit. Druhou paži jsem měla oteklou a zdálo se mi, jako bych měla zlomené rameno. Měla jsem pocit, jako by místnost ochladla a vzápětí se rozžhavila. Zírala jsem na Nicka a připadalo mi, jako bych se vzdalovala a přestávala být skutečná.

„Do prdele,“ zaklel tiše a pohlédl na chodbu. „Zase omdlíš.“ Popadl mě za kotníky a pomalu zatáhl, až jsem znovu skončila s hlavou na opěrce. „Ivy!“ zakřičel. „Kde je ta přikrývka?“

Hleděla jsem na strop, dokud se nepřestal točit. Nick se choulil zády ke mně, jednu ruku si tiskl na břicho, druhou se držel za hlavu. „Díky,“ zašeptala jsem a on se otočil.

„Za co?“ Jeho hlas zněl hořce a se zaschlou krví na obličeji vypadal příšerně. Ruce od ní měl černé a linie na dlaních ostře světlé.

„Žes udělal to, cos považoval za správné.“ Třásla jsem se.

Chabě se usmál a bledá tvář se mu ještě prodloužila. „Bylo tam tolik krve. Asi jsem zpanikařil. Promiň.“ Otočil se k chodbě a mě nepřekvapilo, když do pokoje vkráčela Ivy s dekou přehozenou přes jednu paži, hromadou růžových ručníků pod druhou a s mísou plnou vody v rukou.

Moji bolest přemohlo znepokojení. Pořád jsem krvácela. „Ivy?“ řekla jsem roztřeseně.

„Co?“ vyštěkla, odložila ručníky a vodu na konferenční stolek a zabalila mě do přikrývky, jako bych byla dítě.

Tvrdě jsem polkla a snažila se jí pohlédnout do očí. „Nic,“ řekla jsem slabě, když se napřímila a ucouvla. Byla bledší než obvykle, ale jinak vypadala normálně. Asi bych nezvládla, kdyby celá zupírovatěla. Byla jsem bezmocná.

Přikrývka byla teplá a světlo stolní lampy ostré. Otřásla jsem se, když se posadila na konferenční stolek a přitáhla si vodu blíž. Přemýšlela jsem, proč přinesla zrovna růžové ručníky, ale pak jsem si uvědomila, že na nich nebudou vidět skvrny od krve.

„Ivy?“ Do hlasu se mi vloudila panika, když se natáhla po látce na mém krku.

Sklonila ruku a dokonalá tvář se jí stáhla zlostí. „Nebuď pitomá, Rachel. Dovol, ať se ti podívám na krk.“

Znovu se natáhla a já ucukla. „Ne!“ zaječela jsem. Před očima mi probleskl démonův obličej, zrcadlový obraz jejího. Nedokázala jsem s ním bojovat. Skoro mě zabil. Znovu mě ovládla hrůza a já našla sílu se posadit. Bolest v mém krku jako by křičela po uvolnění, po návratu směsice bolesti a slasti, kterou nabízely upíří sliny. Šokovalo mě to a vyděsilo. Ivyiny zorničky se roztáhly, až jí úplně zčernaly oči.

Nick se postavil mezi nás. Byl celý upatlaný od zasychající krve a páchl starým strachem. „Dej si zpátečku, Tamwoodová,“ pohrozil. „Nedotkneš se jí, dokud se nezbavíš aury.“

„Klídek, krysáku,“ okřikla ho Ivy. „Nepoužila jsem auru, prostě zuřím. A teď bych Rachel nekousla, i kdyby o to žebrala. Smrdí infekcí.“

Tohle jsem zrovna vědět nechtěla. Ale do očí se jí vrátila obvyklá hnědá barva a já z ní cítila nejen zlost, ale také potřebu pochopení. Provinile jsem zrudla, Ivy mě ke stěně nepřitiskla a nekousla mě. Ivy se mi neposmívala a nezaryla do mě zuby. Ivy se mi nepřisála ke krku a nesténala slastí, zatímco já se vzpírala. Zatraceně. Nebyla to ona!

Ale Nick stál i nadále mezi námi. „V pořádku, Nicku,“ řekla jsem rozechvěle. Věděl, proč mám takový strach. „Je to v pořádku.“ Podívala jsem se na Ivy. „Omlouvám se. Prosím, mohla by ses na to podívat?“

Ivy se okamžitě uvolnila. Když Nick ustoupil, s krátkým gestem zadostiučinění se přesunula blíž. Vypustila jsem dech, který jsem doposud zadržovala, a ona se něžně dotkla promočené látky. „Dobrá,“ varovala Ivy. „Tohle možná trochu zatahá.“

„Au!“ vyjekla jsem, když látku zvedla. Kousla jsem se do rtu, abych už nevydala ani zvuk. Ivy odložila zakrvácený kus hadru na stolek vedle sebe. Stáhl se mi žaludek. Látka zčernala krví a mohla bych přísahat, že na ní uvízly kousíčky masa. Zachvěla jsem se, když se mého krku dotkl studený vzduch. Cítila jsem, jak mi po kůži pomalu stéká krev.

Ivy si všimla mého výrazu. „Mohl bys to odsud odnést?“ zamumlala. Nick hadr sebral a zmizel s ním.

Ivyina tvář se vyprázdnila. Přes rameno mi přehodila ručník, aby zachytila stružku krve. Upřela jsem pohled na černou televizi, zatímco ona namočila žínku v míse a vyždímala ji. Něžně začala otírat okraj rány a postupně se přesouvala do středu. Přesto jsem nedokázala potlačit občasné škubnutí. Začalo mi černat před očima.

„Rachel?“ Její hlas byl tichý a já po ní střelila pohledem. Obávala jsem se toho, co najdu v jejím obličeji. Tvářila se však opatrně neutrálně, když očima i prsty zkoumala kousnutí. „Co se stalo?“ zeptala se. „Nick říkal něco o démonovi, ale tohle vypadá jako…“

„Jako upíří kousnutí,“ dokončila jsem jemně. „Vzal na sebe podobu upíra a tohle mi provedl.“ Roztřeseně jsem se nadechla. „Vypadal jako ty, Ivy. Omlouvám se, pokud budu nějaký čas reagovat trochu bláznivě. Vím, že jsi to nebyla ty. Jen se mnou měj trochu strpení, dokud o tom nepřesvědčím i své podvědomí, dobře?“

Pohlédla jsem jí do očí a obě nás zachvátil strach, když pochopila. Podle všeho to vypadalo, jako by mě napadl upír. Dostala jsem se do klubu, kterému se Ivy snažila vyhýbat. Teď jsme k němu patřily obě. Vzpomněla jsem si na to, co říkal Nick, že Ivy plánuje udělat ze mě svého lidského prostředníka. Nevěděla jsem, čemu věřit.

„Rachel, já…“

„Později,“ řekla jsem, protože se vrátil Nick. Bylo mi zle a pokoj mi znovu šednul před očima. Doprovázely ho Matalina a dvě její děti, které s sebou vlekly maličkou brašnu. Nick si klekl u mojí hlavy. Matalina zůstala na chvíli viset uprostřed místnosti. Zhodnotila krátce situaci, pak si vzala od dětí brašnu a popohnala je k oknu. „Huš, huš,“ zašeptala. „Vraťte se domů. Vím, co jsem říkala, ale změnila jsem názor.“ V jejích protestech zazníval podtón hrůzného uchvácení a mě napadlo, jak zle asi vypadám.

„Rachel?“ Matalina se snesla dolů a chvíli poletovala sem a tam, dokud se nedostala do mého zorného pole. V pokoji se rozhostilo děsivé ticho a já se otřásla. Matalina je tak pěkná a maličká. Nedivila jsem se, že by pro ni Jenks udělal cokoli. „Snažte se nehýbat, drahá,“ řekla.

Od okna se ozvalo tiché zabzučení a Matalina zmizela. „Jenksi,“ oddychla si skřítka. „Kde jsi byl?“

„Já?“ Slétl mi do zorného pole. „Jak jste se sem dostali přede mnou?“

„Svezli jsme se přímou linkou,“ opáčil Nick uštěpačně.

Jenks vypadal vyčerpaně a hrbil ramena. Zkroutila jsem rty do slabého úsměvu. „Jsi příliš vyčerpaný na malou párty?“ vydechla jsem a on se přiblížil natolik, až jsem musela zamžourat.

„Ivy, musíš něco udělat,“ řekl a ve vytřeštěných očích měl ustaraný pohled. „Poprášil jsem jí rány, abych zpomalil krvácení, ale ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak bílý a pořád žil.“

„Dělám něco,“ zavrčela. „Jdi mi z cesty.“

Ucítila jsem závan vzduchu, jak se nade mnou Matalina s Ivy sklonily. Skutečnost, že můj rozsápaný krk zkoumají skřítka a upírka, mě uklidnila. Infekce očividně kazila apetýt, takže bych měla být v bezpečí. Ivy bude vědět, jestli mě rána ohrožuje na životě, nebo ne. A Nick, pomyslela jsem si a pocítila slabé nutkání zachichotat se. Nick mě zachrání, kdyby se Ivy přestala ovládat.

Ivy se dotkla mého krku a já vyjekla. Ucukla a Matalina vzlétla. „Rachel,“ řekla Ivy ustaraně. „S tímhle nic nezmůžu. Skřítkovský prášek tě udrží pohromadě jen dočasně. Potřebuješ zašít. Musíme tě odvézt na pohotovost.“

„Do nemocnice ne,“ řekla jsem a vzdychla. Přestala jsem se třást a bylo mi divně. „Agenti, které tam odvezou, se odtamtud nedostanou živí.“ Poddala jsem se touze zachichotat se.

„Raději zemřeš na mém gauči?“ řekla Ivy a Nick za ní začal pochodovat sem a tam.

„Co je s ní?“ zašeptal Jenks hlasitě.

Ivy vstala, založila si paže na hrudi a tvářila se přísně a naštvaně. Naštvaný upír. Jo, bylo to tak směšné, že jsem se znovu rozesmála.

„Může za to ztráta krve,“ řekla Ivy netrpělivě. „Chvíli se bude chovat normálně, pak zase iracionálně, dokud se její stav nestabilizuje nebo neomdlí. Tuhle část nenávidím.“

Zvedla jsem ruku ke krku a Nick mi ji položil zpátky na přikrývku.

„Tohle ošetřit nedokážu, Rachel!“ zvolala Ivy bezmocně. „Zranění je příliš vážné.“

„Nějak si poradím,“ řekla jsem pevně. „Jsem přece čarodějka.“ Naklonila jsem se, abych se svalila z gauče a vstala. Musela jsem do kuchyně. Uvařit večeři. Musím uvařit večeři pro Ivy.

„Rachel!“ vykřikl Nick a pokusil se mě zachytit. Ivy se vrhla vpřed a vtlačila mě zpátky do polštářů. Cítila jsem, jak blednu. Místnost se se mnou točila. Vytřeštěně jsem zírala na strop a snažila se neomdlít. Když omdlím, Ivy mě odveze na pohotovost.

Matalina mi vlétla do zorného pole. „Anděl,“ zašeptala jsem. „Krásný anděl.“

„Ivy!“ zakřičel Jenks vyděšeně. „Začíná blouznit.“

Andělská skřítka se usmála, jako by mi žehnala. „Někdo by měl zajít pro Keasleyho,“ řekla.

„Pro toho starého troubu… hm… čaroděje, který bydlí přes ulici?“ řekl Jenks.

Matalina kývla. „Pověz mu, že Rachel potřebuje lékařskou pomoc.“

Také Ivy se tvářila zmateně. „Myslíte, že něco zmůže?“ zeptala se a v hlase měla střípek strachu. Ivy se o mě bála. Možná bych se měla sama o sebe taky bát.

Matalina se začervenala. „Před pár dny… zeptal se, jestli by si mohl v naší zahradě něco uříznout. Neviděla jsem důvod, proč odmítnout.“ Pěkná skřítka si otírala dlaně o šaty a sklápěla oči. „Hledal byliny se silným léčivým účinkem. Řebříček, sporýš a podobně. Napadlo mě, že možná ví, jak je použít.“

„Ženská…“ řekl Jenks varovně.

„Nehnula jsem se od něj ani na krok,“ řekla a v očích se jí objevil vzdorný pohled. „Dotkl se jen toho, k čemu dostal svolení. Choval se velmi zdvořile. Poptal se na naše zdraví.“

„Matalino, není to naše zahrada,“ řekl Jenks a andílek se rozzlobil.

„Když pro něj nezaletíš ty, udělám to sama,“ prohlásila ostře a vystřelila z okna. Mrkla jsem a dál hleděla na místo, kde ještě před chvílí byla.

„Matalino!“ zakřičel za ní Jenks. „Neodvažuj se jen tak odletět. Není to naše zahrada. Nemůžeš se chovat, jako by byla.“ Objevil se v mém zorném poli. „Omlouvám se,“ řekl. Byl zjevně zahanbený a rozzlobený. „Už to znovu neudělá.“ Tvář mu ztvrdla a rozlétl se za ní. „Matalino!“

„To je v pořádku,“ zašeptala jsem, i když už tu ani jeden z nich nebyl. „Říkám, že je to v pořádku. Anděl může pozvat do zahrady, koho bude chtít.“ Zavřela jsem oči. Nick mi položil ruku na hlavu a já se usmála. „Ahoj, Nicku,“ řekla jsem tiše a znovu otevřela oči. „Ty jsi pořád tady?“

„Ano, jsem.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Protože až vstanu, políbím tě.“

Nick mi sundal ruku z hlavy a o krok ucouvl.

Ivy se zašklebila. „Tuhle část nenávidím,“ zamumlala. „Nenávidím. Nenávidím.“

Znovu jsem se pokusila dotknout krku a Nick mi vrátil ruku na přikrývku. Kohoutek opět kapal: kap, kap, kap. Pokoj se začal otáčet kolem své osy a já fascinovaně přihlížela. Bylo to tak legrační, že jsem se pokusila zasmát.

„Pokud se chechtá, bude v pořádku,“ prohlásila Ivy, ale znělo to poněkud nejistě. „Nechceš se osprchovat?“

„To je v pořádku,“ řekl. „Počkám, dokud si nebudu jistý.“

Ivy po tři zabušení srdce mlčela. „Nicku,“ řekla a hlas jí zastřelo varování. „Rachel páchne infekcí. Ty páchneš krví a strachem. Jdi si dát sprchu.“

„Ach.“ Dlouze zaváhal. „Promiň.“

Začal couvat ke dveřím a já se usmála. „Jdi se umýt, Nicky,“ řekla jsem. „Ať Ivy hrůzostrašně nezčerná. Nemusíš spěchat. Na umyvadle je mýdlo a…“ zaváhala jsem a snažila si vzpomenout, o čem jsem mluvila. „…a ručníky jsou na sušičce,“ dokončila jsem. Byla jsem na sebe pyšná.

Dotkl se mého ramene a pohledem zalétl k Ivy. „Měla bys být v pořádku.“

Ivy si založila paže na hrudi a netrpělivě čekala, až odejde. Slyšela jsem, jak ve sprše začala téct voda. Najednou jsem byla stokrát žíznivější. Vzdáleně jsem cítila, jak mi tepe v paži a v žebrech. Krk a rameno mě bolely. Otočila jsem se a uchváceně se zadívala na závěs vlající ve větru.

Hlasité zadunění vpředu v kostele přitáhlo moji pozornost zpět k tmavé chodbě. „Haló?“ ozval se v dálce Keasleyho hlas. „Slečno Morganová? Matalina říkala, že můžu dovnitř.“

Ivy našpulila rty. „Zůstaň tady,“ řekla a sklonila se nade mnou, takže jsem na ni musela pohlédnout. „Nevstávej, dokud se nevrátím, rozumíš? Rachel? Slyšíš mě? Zůstaň ležet.“

„Jasně.“ Zadívala jsem se za ni na závěs. Když jsem přimhouřila oči, šedá se proměnila v černou. „Zůstanu tady.“

Naposledy se na mě podívala, sebrala ze stolu časopisy a odešla. Upoutalo mě zurčení vody ve sprše. Olízla jsem si rty a přemýšlela, jestli dosáhnu na dřez v kuchyni, když se budu opravdu silně soustředit.

27

V chodbě se ozvalo šustění papírového sáčku a já zvedla hlavu z opěrky. Tentokrát se pokoj ani nepohnul a mně se zdálo, jako by se ze mě zvedla mlha. Dovnitř vstoupil sehnutý Keasley, těsně za ním Ivy. „Fajn,“ zašeptala jsem bez dechu. „Společnost.“

Ivy se protlačila okolo Keasleyho a posadila se na kraj křesla, které stálo nejblíže. „Vypadáš líp,“ řekla. „Jsi zpátky, nebo ještě pořád kdovíkde?“

„Cože?“

Zavrtěla hlavou a já se unaveně usmála na Keasleyho. „Omlouvám se, že vám nemůžu nabídnout čokoládu.“

„Slečno Morganová.“ Upřel pohled na můj odhalený krk. „Dostala jste se do sporu se spolubydlící?“ řekl suše a přejel si rukou po krátce zastřižených kudrnách.

„Ne,“ řekla jsem rychle, když Ivy ztuhla.

Povytáhl nevěřícně obočí a odložil papírový pytlík na konferenční stolek. „Matalina neřekla, co budu potřebovat, a tak jsem si vzal trošku ode všeho.“ Zamžoural na stolní lampu. „Nemáte tu něco silnějšího?“

„Mám ještě fluorescenční lampičku na klips.“ Ivy vklouzla do chodby, pak zaváhala. „Nedovolte jí, aby se pohnula, jinak začne zase plácat nesmysly.“

Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale zmizela a ve dveřích ji nahradili Matalina a Jenks. Vypadal popuzeně, ale Matalina zjevně ničeho nelitovala. Zdrželi se v koutě a mluvili tak rychle a hlásky měli tak vysoké, že jsem jim vůbec nerozuměla. Nakonec Jenks odlétl a tvářil se přitom, jako by toužil zamordovat hrachový lusk. Matalina si upravila splývavé bílé šaty, přilétla blíž a posadila se na opěrku vedle mojí hlavy.

Keasley se posadil na konferenční stolek a unaveně si povzdychl. Třídenní strniště mu bělelo. Vypadal díky němu tak trochu jako tulák. Kolena kombinézy měl ušpiněná od vlhké hlíny a voněl přírodou. Tmavé ruce si při pečlivém drhnutí odřel. Z pytlíku vytáhl noviny a rozložil je na stole jako ubrus. „A kdo je to ve sprše? Vaše matka?“

Odfrkla jsem si a v oteklém oku mi zaškubalo. „Jmenuje se Nick,“ řekla jsem, když se Ivy znovu objevila. „Je to přítel.“

Ivy vydala neslušný zvuk, pak připnula lampičku na stínítko stolní lampy a rozsvítila ji. Škubla jsem sebou a zamžourala, jak mě zalily žár a světlo.

„Nick je co?“ řekl Keasley, zahrabal v pytlíku a začal z něj vytahovat amulety, balíčky v alobalu a lahvičky, které pak rozkládal na noviny. „Upír?“

„Ne, je člověk,“ řekla jsem a Keasley se nedůvěřivě zadíval na Ivy.

Ivy si jeho pohledu nevšimla a přistoupila blíž. „Zranění na krku je nejvážnější. Ztratila nebezpečné množství krve…“

„To vidím.“ Stařík se na Ivy tvrdě díval, dokud neustoupila. „Potřebuji další ručníky. A co kdybyste přinesla Rachel něco k pití? Musí si doplnit tekutiny.“

„To vím,“ řekla Ivy, nejistě couvla, pak se otočila a vydala se do kuchyně. Ozvalo se cinkání skla a vítaný zvuk čehosi nalévaného. Matalina otevřela brašničku a mlčky porovnala své jehly s Keasleyho.

„Něco teplého?“ dodal Keasley hlasitě a Ivy zabouchla dvířka ledničky. „Podíváme se na to,“ řekl a namířil světýlko na mě. On i Matalina dlouhou dobu mlčeli. Nakonec se Keasley narovnal a vydechl. „Možná napřed něco na utlumení bolesti,“ řekl tiše a sáhl po amuletu.

Ve dveřích se objevila Ivy. „Odkud máte ty talismany?“ zeptala se podezřívavě.

„Jen klid,“ řekl nepřítomně a pečlivě prohlédl každý z kroužků. „Koupil jsem je už před měsíci. Co kdybyste udělala něco užitečného a uvařila rendlík vody?“

Zafuněla, otočila se a odpochodovala zpátky do kuchyně. Uslyšela jsem několik cvaknutí a zahučení, jak zapálila plynový sporák. Když plnila rendlík, pustila kohoutky naplno a z koupelny se ozvalo překvapené vyjeknutí.

Stačil okamžik a Keasley se píchl do prstu a aktivoval talisman. Pak mi ho položil na krk, podíval se mi do očí, aby zjistil, jestli funguje, a obrátil pozornost zpátky k ráně. „Moc si toho vážím,“ řekla jsem, když mě zalila úleva a uvolnila se mi ramena. Spása.

„Raději s děkováním počkejte, dokud neuvidíte účet,“ zamumlal Keasley. Byl to starý vtípek a já se zamračila. Usmál se a kůže okolo očí se mu zvrásnila. Znovu se usadil a sáhl na ránu. Bolest přemohla i čáry amuletu a já se ostře nadechla. „Pořád to bolí?“ zeptal se zbytečně.

„Proč ji prostě neuspíte?“ zeptala se Ivy.

Trhla jsem sebou. Zatraceně, neslyšela jsem ji přicházet. „Ne,“ řekla jsem ostře. Nechtěla jsem, aby je Ivy přesvědčila, že potřebuju odvézt na pohotovost.

„Pak by to nebolelo,“ řekla. V kůži a hedvábí vypadala velmi dominantně. „Proč musíš všechno tak komplikovat?“

„Nic nekomplikuju, prostě nechci uspat,“ namítla jsem. Zatmělo se mi před očima a já se soustředila na dýchání.

„Dámy,“ zamumlal Keasley do napětí. „Souhlasím s tím, že kdybych Rachel uspal, bylo by všechno snadnější, hlavně pro ni, ale k ničemu ji nebudu nutit.“

„Díky,“ řekla jsem apaticky.

„Možná ještě pár hrnců s vodou, Ivy?“ požádal Keasley. „A ručníky?“

Cinkla mikrovlnka a Ivy odspěchala. Uvažovala jsem, co ji tak namíchlo.

Keasley aktivoval druhý amulet a položil ho vedle prvního. I ten působil proti bolesti. Schoulila jsem se úlevou a zavřela oči. Bleskurychle jsem je ale otevřela, když Ivy postavila na stůl hrnek s horkou čokoládou a vedle položila další růžové ručníky. Naštvaně se vrátila zpátky do kuchyně a začala mlátit dvířky skříněk.

Pomalu jsem zpod přikrývky vytáhla paži, do které mě uhodil démon. Otok ustoupil a já si přestala dělat takové starosti. Paže nebyla zlomená. Zahýbala jsem prsty a Keasley mi do ruky strčil hrnek s horkou čokoládou. Příjemně hřál a čokoláda mi konejšivě sklouzla dolů hrdlem.

Zatímco jsem srkala pití, Keasley mi obložil pravé rameno ručníky. Z pytlíku vytáhl láhev s tryskou a smyl z krku poslední krev, která vzápětí vsákla do ručníků. Se soustředěným výrazem se mi začal vrtat v ráně. „Au!“ vyjekla jsem a cukla sebou tak silně, až jsem málem vylila horkou čokoládu. „Musíte to dělat?“

Keasley zabručel a přidal třetí amulet. „Lepší?“ zeptal se. Magie byla tak silná, až se mi rozmazalo vidění. Přemýšlela jsem, proč má tak silné talismany, potom jsem si vzpomněla, že trpí artritidou. Podobnou bolest dokázaly potlačit jen skutečně mocné čáry a já se cítila provinile, že plýtvá svojí medicínou na mě. Tentokrát jsem cítila jen tupý tlak, když do mě začal píchat a šťouchat, a kývla jsem. „Jak je to dlouho, co vás kousli?“ zeptal se.

„Hm,“ zamumlala jsem a bojovala s ospalým pocitem, který ve mně amulet vyvolal. „Od západu slunce?“

„Teď je kolik? Něco po deváté?“ řekl a pohlédl na hodiny na přehrávači CD. „Dobře. Můžeme vás zašít.“ Usadil se a tvářil se jako učitel, když vybídl Matalinu, ať se přiblíží. „Podívejte,“ řekl skřítce. „Kůže je spíše rozříznutá než rozervaná. Je snazší sešít kousnutí upíra než dlaka. Nejenže je čistší, ale není třeba protijedu.“

Matalina přilétla blíž. „Podobné rány způsobují i oštěpy z trnů, ale já ještě nenašla nic, co by udrželo svaly pohromadě, dokud se nezacelí.“

Zbledla jsem a lokla si horké čokolády. Přála jsem si, aby o mně přestali mluvit, jako bych byla vědecký experiment nebo kus masa na grilu.

„Já používám stejné rozpustné stehy jako veterináři,“ řekl Keasley.

„Veterináři?“ zopakovala jsem zaskočeně.

„Zvířecí kliniky nikdo nekontroluje,“ řekl nepřítomně. „Slyšel jsem, že pro skřítky a víly je dost silné žilkování bobkového listu. Ale na křídlové svaly bych nepoužil nic jiného než střívko. Chcete ho trochu?“ Hrábl do pytlíku, vytáhl několik menších obálek a položil je na stůl. „Berte to jako platbu za byliny.“

Matalinina křídla zrůžověla. „Nebyly to moje byliny.“

„Ano, byly,“ přerušila jsem ji. „Srazili mi padesátku z nájmu za to, že se budu starat o zahradu. To znamená, že je moje. Ale pečujete o ni vy. Řekla bych, že je tím pádem vaše.“

Keasley zvedl oči od rány. Matalina jen šokovaně zírala.

„Považujte ji za Jenksův příjem,“ dodala jsem. „Tedy pokud přijme zahradu jako plat.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. „Myslím, že by se mu to líbilo,“ zašeptala Matalina. Schovala malé obálky do brašničky. Poté odlétla k oknu a zase se vrátila. Očividně byla rozčilená. Moje nabídka ji úplně popletla. Napadlo mě, jestli jsem neudělala něco špatně. Pohlédla jsem na Keasleyho věci rozložené na novinách.

„Jste doktor?“ zeptala jsem se a bouchla prázdným hrnkem o stůl. Nesmím ho zapomenout požádat o recept na talisman proti bolesti. Nic jsem necítila − nikde.

„Ne.“ Zmuchlal promočené, zakrvácené ručníky a hodil je na podlahu.

„Tak odkud to všechno máte?“ vyzvídala jsem.

„Nemám rád nemocnice,“ řekl úsečně. „Matalino? Co kdybych já zašil ránu uvnitř a vy pak sešila kůži? Jsem si jistý, že vaše stehy jsou rovnější než ty mé.“ Smutně se usmál. „Vsadím se, že Rachel by dala přednost malé jizvě.“

„Pomáhá, když jste jen pár centimetrů od rány,“ řekla Matalina. Žádost ji zjevně potěšila.

Keasley mi potřel krk chladivým gelem. Když si vzal nůžky a pustil se do stříhání roztřepených okrajů, obrátila jsem pohled ke stropu. Spokojeně zamručel a vybral jehlu a nit. Ucítila jsem na krku tlak a škubnutí a zhluboka se nadechla. Zalétla jsem očima k Ivy, která vešla a naklonila se tak blízko, že málem zastínila Keasleymu světlo.

„A co tohle?“ řekla a ukázala. „Neměl byste zašít napřed tohle? Nejvíc to krvácí.“

„Ne,“ řekl a udělal další steh. „Co kdybyste uvařila další hrnec vody?“

„Čtyři hrnce?“ zeptala se.

„Kdybyste mohla,“ protáhl. Keasley šil, já počítala škubání a oči upírala na hodiny. Čokoláda mi nesedla tak dobře, jak jsem doufala. Stehy jsem naposledy potřebovala, když se moje bývalá nejlepší přítelkyně schovala v mojí školní skříňce a předstírala, že je liškodlak. Na konci dne nás obě vyloučili.

Ivy zaváhala, pak sebrala mokré ručníky a odnesla je do kuchyně. Pustila vodu a ze sprchy se ozval další výkřik a tupá rána. „Mohla bys toho nechat!“ zařval podrážděný hlas a já se musela uculit. Zakrátko byla Ivy zpátky a znovu nakukovala Keasleymu přes rameno.

„Ten steh nevypadá dost pevně,“ namítla.

Keasley svraštil vrásčité čelo a já se neklidně zavrtěla. Měla jsem Keasleyho ráda a Ivy byla osinou v zadnici. „Ivy,“ zamumlal. „Co kdybyste zkontrolovala perimetr?“

„Jenks je venku. Jsme v bezpečí.“

Keasley zatnul zuby a na čelisti se mu objevily záhyby kůže. Pomalu utáhl zelenou nit a dál upíral oči na ránu. „Možná potřebuje pomoc,“ řekl.

Ivy se narovnala, založila si paže na hrudi a oči jí zčernaly. „O tom vážně pochybuji.“

Znovu se sklonila, nahnula se Keasleymu do světla a Matalinina křídla se proměnila v rozmazanou šmouhu.

„Jděte pryč,“ řekl Keasley. „Jenom otravujete.“

Ivy ucouvla a otevřela šokovaně ústa. Vykulila na mě oči a já se omluvně usmála. Ztuhla a otočila se na podpatku. Hlasitě oddupala chodbou do sanktuária. Škubla jsem sebou, když kostelem otřáslo prásknutí vstupních dveří.

„Promiňte,“ řekla jsem, protože jsem cítila, že by se měl někdo omluvit.

Keasley si protáhl bolavá záda. „Dělá si o vás starosti a neví, jak to dát najevo, aniž by vás kousla. Anebo se jí nelíbí, že nemá vše pod kontrolou.“

„To není sama,“ řekla jsem. „Začínám mít pocit, že jsem k ničemu.“

„K ničemu?“ vydechl. „Jak jste na to přišla?“

„Podívejte se na mě,“ řekla jsem ostře. „Je ze mě troska. Ztratila jsem tolik krve, že se nedokážu postavit. Od chvíle, kdy jsem odešla z IBA, jsem sama nic nezvládla, jenom jsem se nechala chytit Trentem, který ze mě udělal krmení pro krysy.“ Už jsem se necítila jako agentka. Táta by byl tak zklamaný, pomyslela jsem si. Měla jsem zůstat v bezpečí a raději se unudit k smrti.

„Žijete,“ namítl Keasley. „To není tak lehké, když vám po krku jde IBA.“ Nasměroval mi lampičku rovnou do obličeje. Zavřela jsem oči a cukla sebou, když mi něčím vlhkým utřel oteklé víčko. Matalina převzala práci na krku a její droboučké stehy jsem skoro nevnímala. Ignorovala nás s praktickým sebeovládáním profesionální matky.

„Kdyby nebylo Nicka, bylo by už dvakrát po mně,“ řekla jsem a zadívala se ke sprše.

Keasley posvítil lampičkou na mé ucho. Trhla jsem sebou, když po něm přejel měkkým čtverečkem vlhké bavlny. Zčernal krví. „Nakonec byste Kalamackovi utekla,“ řekl. „Místo toho jste využila šance a osvobodila i Nicka. Nechápu, kde jste selhala.“

Zamžourala jsem na něj neoteklým okem. „Odkud víte o krysích zápasech?“

„Jenks mi o nich pověděl cestou sem.“

Upokojilo mě to, ale škubla jsem sebou, když mi Keasley potřel roztržené ucho odporně páchnoucí tekutinou. I navzdory třem amuletům proti bolesti mi v něm tupě bušilo. „S tímhle už nic víc nezmůžu,“ řekl. „Promiňte.“

Na ucho jsem skoro zapomněla. Matalina vzlétla a pohlédla na Keasleyho, pak na mě. „Hotovo,“ prohlásila tenoučkým hláskem. „Pokud už to dál zvládnete sám, ráda bych, hm…“ V očích měla kouzelně dychtivý pohled. Anděl s dobrými zprávami. „Ráda bych pověděla Jenksovi o vašem návrhu na pronájem zahrady.“

Keasley kývl. „Jen jděte,“ řekl. „Prakticky už zbývá jen zápěstí.“

„Díky, Matalino,“ poděkovala jsem. „Nic jsem necítila.“

„Není zač.“ Malinká skřítka odlétla k oknu, vzápětí se ale vrátila. „Děkuji,“ zašeptala, pak zmizela v tmavé zahradě.

V obýváku jsme zůstali jen já a Keasley. Bylo tu takové ticho, že jsem slyšela, jak na hrncích s vodou v kuchyni nadskakují poklice. Keasley vzal do ruky nůžky a odstřihl prosáklou bavlnu na zápěstí. Odpadla a mně se obrátil žaludek. Zápěstí mi sice zůstalo, ale nic nebylo na svém místě. Není divu, že Jenksův prášek nedokázal zastavit krvácení. Bílé maso se srazilo do chuchvalců a malé krátery se plnily krví. Pokud takhle vypadalo zápěstí, jak na tom byl krk? Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Omdlím. Vím to.

„Našla jste si mocného spojence,“ řekl tiše.

„Matalinu?“ Zadržela jsem dech, abych nezačala hyperventilovat. „Nechápu, proč by měla být na mojí straně,“ řekla jsem a vydechla. „Neustále ohrožuju jak jejího manžela, tak celou její rodinu.“

„Hm.“ Položil si Ivyinu mísu s vodou do klína a něžně mi v ní namočil zápěstí. Zasyčela jsem, když voda zapálila, ihned jsem se ale uvolnila, protože amulety otupily bolest. Zašťoural se v ráně a já vyjekla a pokusila se mu vyškubnout. „Chcete radu?“ zeptal se.

„Ne.“

„Dobře. Stejně si ji poslechněte. Zdá se mi, že jste tady vůdce. Přijměte tu roli. Ale vězte, že nic není zadarmo. Lidé pro vás budou dělat věci. Nebuďte sobecká. Přijměte pomoc.“

„Vděčím Nickovi a Jenksovi za život,“ řekla jsem a nenáviděla to. „Co je na tom tak báječného?“

„To není pravda. Díky vám už Nick nebude muset bojovat s krysami o přežití a předpokládaná délka Jenksova života se téměř zdvojnásobila.“

Trhla jsem rukou a tentokrát mě pustil. „Jak jste dospěl k tomuhle?“ řekla jsem podezřívavě.

Keasley odložil mísu s hlasitým břinknutím na stůl. Vložil mi pod zápěstí růžový ručník a já se přinutila na ránu pohlédnout. Už nevypadala tak strašně. Pomalu vytékající krev schovávala poškození, stékala po vlhké kůži a vsakovala do ručníku.

„Udělala jste z Jenkse partnera,“ řekl, roztrhl obal s gázou a osušil ránu. „Už nemá jen práci, nýbrž i zahradu. Dneska večer jste jasně řekla, že dokud ji bude chtít, bude jeho. Ještě jsem neslyšel, že by někdo pronajal pozemek skřítkovi, ale vsadil bych se, že kdyby se ho o ni nějaký klan rozhodl připravit, mohl by se soudit u lidského nebo inderlandského soudu a vyhrál by. Postarala jste se o to, že všechny jeho děti budou mít až do dospělosti kde žít, nejen jeho prvorozený. Myslím, že to mu stojí za jedno odpoledne strávené hrou na schovávanou v místnosti plné hlupáků.“

Sledovala jsem, jak do jehly navléká nit, pak jsem se přinutila obrátit pohled ke stropu. Znovu jsem cítila pomalé škubání a štípání. Všichni věděli, že skřítci a víly spolu bojují o každičký kousek dobré země, ale netušila jsem, že z podobně závažných důvodů. Vzpomněla jsem si na to, co říkal Jenks, že riskoval smrt včelím bodnutím kvůli ubohým květináčům. A teď má celou zahradu. Není divu, že Matalina přistupovala k útoku víl tak věcně.

Keasley zapadl do rytmu, udělal dva stehy a otřel ránu. Nechtěla přestat krvácet. Odmítala jsem na ni pohlédnout, proto jsem bloudila očima po šedém obývacím pokoji, až mi pohled padl na prázdný konec stolu, kde dříve ležely Ivyiny časopisy. Tvrdě jsem polkla, protože mě zmáhala nevolnost. „Keasley, vy tu žijete už dlouho, že?“ zajímala jsem se. „Kdy se přistěhovala Ivy?“

Vzhlédl od šití. Tmavou vrásčitou tvář měl nečitelnou. „Ve stejný den jako vy. Daly jste výpověď společně, ne?“

Zarazila jsem se, než jsem mohla přitakat. „Dokážu pochopit, proč kvůli mně riskuje Jenks, ale…“ zadívala jsem se do chodby. „Co z toho má Ivy?“ zašeptala jsem.

Keasley se znechuceně zadíval na můj krk. „Není to očividné? Vy jí dovolíte, aby pila vaši krev, a ona vás ochrání před IBA.“

Pobouřeně jsem otevřela ústa. „Už jsem vám řekla, že Ivy tohle neudělala!“ vykřikla jsem a srdce mi bušilo, jak jsem se snažila zvýšit hlas. „Byl to démon!“

Nevypadal tak překvapeně, jak jsem očekávala. Zíral na mě a čekal, až budu pokračovat. „Odešla jsem z kostela, abych sehnala jistý recept na lektvar,“ řekla jsem tiše. „IBA na mě poštvala démona. Proměnil se v upíra, aby mě zabil. Udělal by to, kdyby ho Nick neuvěznil v kruhu.“ Vyčerpaně jsem se schoulila. Srdce mi hlasitě tlouklo. Byla jsem příliš slabá, než abych se zlobila.

„IBA?“ Keasley odstřihl jehlu a pohlédl na mě zpod svraštělého obočí. „Jste si jistá, že to byl démon? IBA nepoužívá démony.“

„Teď už jo,“ prohlásila jsem kysele. Pohlédla jsem na zápěstí a rychle se odvrátila. Pořád krvácelo a krev pomalu vytékala mezi zelenými stehy. Zvedla jsem ruku a ujistila se, že aspoň rána na krku už nekrvácí. „Znal celé moje jméno, Keasley. Mé prostřední jméno není ani na rodném listě. Odkud ho zná IBA?“

Keasley se tvářil ustaraně, když mi osušoval zápěstí. „No, pokud to byl démon, nebudete si asi muset dělat starosti kvůli zbytkovému poutu s upírem.“

„Malé laskavosti,“ řekla jsem hořce.

Znovu mě vzal za zápěstí a přitáhl si blíž lampičku. Vložil pod ně ručník, aby zachytil kapající krev. „Rachel?“ zamumlal.

V mysli se mi rozezvučely poplašné zvony. Zatím mi vždycky říkal slečno Morganová. „Co?“

„Ten démon. Uzavřela jste s ním nějakou dohodu?“

Zadívala jsem se na zápěstí a přepadl mě strach. „Nick ano,“ řekla jsem rychle. „Souhlasil, že ho vypustí, když mě sem dostane živou. Vzal nás silovými čárami.“

„Ach,“ řekl mdle a mě zamrazilo. Věděl něco, co já ne.

„Ach co?“ obořila jsem se na něj. „Co se děje?“

Pomalu se nadechl. „Tohle se samo od sebe nezahojí,“ řekl tiše a položil mi zápěstí do klína.

„Cože?“ vyjekla jsem, držela se za ruku a horká čokoláda se mi převracela v žaludku. Voda ve sprše přestala téct a mě ovládla panika. Co mi to Nick provedl?

Keasley otevřel léčivou náplast a přiložil mi jí k oku. „Démoni nedělají nic zadarmo,“ řekl. „Dlužíte mu laskavost.“

„Já s ničím nesouhlasila!“ řekla jsem. „Byl to Nick! Říkala jsem Nickovi, aby ho nepouštěl!“

„S Nickem to nemá nic společného,“ řekl Keasley, vzal mě za zhmožděnou paži a prohmatával ji, až jsem zasyčela. „Démon požaduje dodatečnou odměnu za to, že vás vzal silovými čárami. Ale máte na vybranou. Můžete za cestu zaplatit tím, že vám zápěstí bude po zbytek života krvácet, nebo démonovi slíbíte, že mu budete dlužit laskavost, a rána se zahojí. Já bych navrhoval to první.“

Zhroutila jsem se na polštáře. „Nádhera.“ Prostě bezvadné. Říkala jsem Nickovi, že je to špatný nápad.

Keasley si přitáhl zápěstí blíž a začal ho ovazovat. Obvaz vzápětí nasákl krví. „Nedovolte, aby vás přesvědčil o tom, že nemáte na vybranou,“ řekl, když vypotřeboval celý balíček obvazu a zalepil konec bílou páskou. „Můžete smlouvat, až se na něčem shodnete. Třeba celé roky. Démoni vám dají vždy na vybranou. A jsou trpěliví.“

„To je mi pěkný výběr!“ vyštěkla jsem. „Musím mu slíbit laskavost, nebo budu po celý zbytek života krvácet, jako bych měla stigmata?“

Pokrčil rameny, naskládal jehly, nitě a nůžky na noviny a zabalil je. „Na to, že to bylo vaše první setkání s démonem, jste si, myslím, vedla docela dobře.“

„První setkání!“ vykřikla jsem a zadýchaně klesla na záda. První? Jako by mělo být nějaké druhé. „Odkud to všechno víte?“ zašeptala jsem.

Nacpal noviny do papírového pytlíku a sroloval horní okraj. „Když žijete dost dlouho, dozvíte se pár věcí.“

„Bezva.“ Vzhlédla jsem, když mi Keasley sundal z krku silný amulet proti bolesti. „Hej,“ namítla jsem, když jsem ihned ucítila tupé, bolestivé tepání. „Potřebuju to.“

„Vystačíte si se dvěma.“ Vstal a schoval si moji spásu do kapsy. „Takhle se nebudete o nic pokoušet a neublížíte si. Nechte stehy na místě týden. Matalina vám řekne, až je budete moct vytáhnout. A mezitím v žádném případě neměňte podobu.“ Vytáhl trojcípý šátek a položil ho na konferenční stolek. „Noste ho,“ řekl prostě. „Paži máte zhmožděnou, ne zlomenou.“ Povytáhl bílé obočí. „Měla jste štěstí.“

„Keasley, počkejte.“ Rychle jsem se nadechla a snažila se srovnat myšlenky. „Co pro vás mohu udělat? Ještě před hodinou jsem si myslela, že umírám.“

„Před hodinou jste umírala.“ Zachechtal se a přešlápl. „Pro vás je důležité nikomu nic nedlužit, co?“ Zaváhal. „Závidím vám přátele. Jsem dost starý na to, abych se to nebál přiznat. Přátelé představují luxus, který už jsem si dlouho nedopřál. Když mi dovolíte, abych vám věřil, budeme vyrovnáni.“

„Ale to nic není,“ protestovala jsem. „Potřebujete další rostliny ze zahrady? Nebo lektvar na proměnu v norka? Ještě pár dní vydrží a já jej už nebudu potřebovat.“

„Na to bych nespoléhal,“ řekl a pohlédl do chodby, kde se ozvalo vrznutí dveří koupelny. „A být někým, komu mohu důvěřovat, může být drahé. Jednou bych vás mohl o něco požádat. Jste ochotná to riskovat?“

„Samozřejmě,“ řekla jsem a přemýšlela, před čím může stařík jako Keasley utíkat. Nemůže to být horší, než čemu čelím já. Bouchly dveře do sanktuária a já se napřímila. Ivy přestala trucovat a Nick je venku ze sprchy. Každým okamžikem se do sebe pustí a já byla příliš unavená, než abych si hrála na rozhodčího. Oknem prosvištěl dovnitř Jenks a já zavřela oči, abych sebrala sílu. Všichni tři najednou by mohli být moje smrt.

Keasley sevřel pytlík v ruce a pohnul se, jako by se chystal odejít. „Prosím, neodcházejte ještě,“ žadonila jsem. „Nick by mohl potřebovat vaši pomoc. Má ošklivou ránu na hlavě.“

„Rache,“ řekl Jenks a létal v kruzích okolo Keasleyho, aby ho pozdravil. „Co jsi, k čertu, řekla Matalině? Poletuje zahradou, jako by šňupala síru, a směje se a brečí zároveň. Nemůžu z té ženské dostat kloudné slovo.“ S trhnutím se zastavil, zůstal viset ve vzduchu a poslouchal.

„No bezva,“ zabručel. „Už jsou zase v sobě.“

S Keasleym jsme si vyměnili unavené pohledy, když mumlavý rozhovor v chodbě dospěl k prudkému, ale tichému konci. Ivy vešla do pokoje a tvářila se spokojeně. Nick ji rychle následoval. Jeho zamračení přešlo v úsměv, když spatřil, že sedím a je mi očividně líp. Převlékl se do nadměrného bílého bavlněného trička a pytlovitých džínů rovnou ze sušičky. Jeho šarmantní úsměv na mě nezapůsobil. Moje krvácející zápěstí bylo příliš skutečné.

„Vy musíte být Keasley,“ řekl Nick a napřáhl ruku přes stůl, jako by se nic nedělo. „Já jsem Nick.“

Keasley si odkašlal a potřásl mu rukou. „Rád vás poznávám,“ řekl a jeho slova byla v rozporu s káravým výrazem, který se mu usadil na starém obličeji. „Rachel chce, abych se podíval na vaše čelo.“

„Jsem v pořádku. Ve sprše to přestalo krvácet.“

„Opravdu.“ Stařík přimhouřil oči. „Rachelino zápěstí krvácí pořád.“

Nickova tvář se vyprázdnila. Střelil po mně pohledem. Otevřel ústa a zase je zavřel. Zaškaredila jsem se na něj. Do pekla. Přesně věděl, co to znamená. „To… hm…“ zašeptal.

„Co?“ pobídla ho Ivy. Jenks jí přistál na rameni, ale ona ho smetla.

Nick si promnul bradu a nic neřekl. Budeme si muset promluvit… a to velmi brzy. Keasley mu strčil papírový pytlík do náruče. „Podržte to, zatímco já napustím Rachel vanu. Chci se ujistit, že se jí vrátí správná tělesná teplota.“

Nick pokorně ucouvl. Ivy po nás vrhala podezřívavé pohledy. „Koupel,“ zajásala jsem, protože jsem nechtěla, aby zjistila, že je něco v nepořádku. Kdyby se dozvěděla, co se stalo, asi by Nicka zabila. „To zní úžasně.“ Shodila jsem ze sebe přikrývku a kabát a spustila jsem nohy na zem. Místnost okamžitě potemněla a já cítila, jak mi chladne obličej.

„Pomalu,“ řekl Keasley a položil mi snědou ruku na rameno. „Počkejte, dokud nebude všechno připravené.“

Zhluboka jsem se nadechla, ale odmítla jsem sklonit hlavu mezi kolena. Je to tak nedůstojné.

Nick stál v koutě a v tváři byl celý zelený. „No,“ vykoktal. „Na koupel si budete muset počkat. Myslím, že jsem spotřeboval všechnu horkou vodu.“

„Dobře,“ vydechla jsem, „přesně to jsem řekla, abys udělal.“ Uvnitř jsem ale zuřila.

Keasley si odkašlal. „Proto jsem nechal uvařit tolik vody.“

Ivy se zamračila. „Proč jste to neřekl rovnou?“ zabručela a vydala se pryč. „Udělám to.“

„Dejte pozor, ať koupel není příliš horká,“ zavolal za ní Keasley.

„Vím, co dělat při velké ztrátě krve,“ zaječela.

„To asi ano, slečinko.“ Napřímil se a přinutil zaskočeného Nicka couvnout až ke stěně. „Povíte slečně Morganové všechno o ráně na zápěstí,“ řekl a vzal si zpátky pytlík.

Nick kývl. Zdálo se, že ho malý, nevinně vypadající čaroděj překvapil.

„Rache?“ řekl Jenks a přibzučel blíž. „Co máš se zápěstím?“

„Nic.“

„Co máš se zápěstím, Šťabajzno?“

„Nic!“ Mávnutím jsem ho zahnala a zadýchala se přitom námahou.

„Jenksi?“ zavolala Ivy hlasitě přes vzdálené šplouchání vody. „Přines mi ten černý váček z prádelníku. Chci ho dát Rachel do koupele.“

„Ten, co smrdí po sporýši?“ odpověděl, vzlétl a zůstal viset nade mnou.

„Prolézal jsi moje věci!“ obvinila ho a Jenks se ostýchavě zakřenil. „A hni sebou,“ dodala. „Čím dřív dostaneme Rachel do vany, tím dřív budeme moct vypadnout. Pokud je v pořádku, musíme dokončit její úkol.“

Rázem jsem si vzpomněla na Trentovu zásilku. Pohlédla jsem na hodiny a vzdychla si. Pořád jsme měli dost času na to, abychom informovali FIK a dostali ho. Ale já se akce v žádném případě a v žádném ohledu nezúčastním.

Nádhera.