Mrtvá čarodějka přichází: kapitola 28,29

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 19. 6. 2011 v kategorii Mrtvá čarodějka přichází - Kim Harrison, přečteno: 504×

28

Bubliny, pomyslela jsem si, by se měly prodávat jako lékařský stimul navozující pohodu. Povzdychla jsem si a zvedla se, než jsem si mohla namočit krk. Amulety a teplá voda otupily bolest, takže modřiny už jen tlumeně tepaly. Dokonce i zápěstí, které jsem si opírala o okraj vany, abych ho udržela suché, mě moc nebolelo. Přes stěnu jsem slabě slyšela, jak Nick mluví po telefonu s matkou, říká jí, že poslední tři měsíce měl v práci příšerný shon, a omlouvá se za to, že jí nezavolal. Jinak panovalo v kostele ticho. Jenks a Ivy odešli. „Dělají moji práci,“ zašeptala jsem a moje spokojená nálada zkysla.

„Co prosím, slečno Rachel?“ pípla Matalina. Malinká skřítka seděla na věšáku na ručníky a ve splývavých bílých hedvábných šatech vypadala jako anděl. Vyšívala květy svídy na nádherný šál pro nejstarší dceru. Dělala mi společnost už od chvíle, kdy jsem se naložila do vany. Měla dohlédnout na to, abych neomdlela a neutopila se.

„Nic.“ Pracně jsem zvedla zhmožděnou paži a přitáhla si blíž kopeček bublin. Voda chladla a kručelo mi v břiše. Ivyina koupelna mi strašidelným způsobem připomínala koupelnu mé matky, a to díky malinkým mýdélkům ve tvaru mušlí a krajkovým záclonám na oknech s barevným sklem. Na komodě stála váza s fialkami a mě překvapilo, že se upírka zajímá o podobné věci. Vana byla černá a příjemně kontrastovala s pastelovými stěnami a tapetou s poupátky.

Matalina odložila vyšívání, slétla dolů a zůstala viset nad černým porcelánem. „Nevadí, že si takhle namáčíte amulety?“

Pohlédla jsem dolů na amulety proti bolesti, které mi visely na krku. Napadlo mě, že vypadám jako opilá prostitutka na karnevalu. „Nevadí,“ vydechla jsem. „Mýdlová voda je nezneutralizuje jako ta slaná.“

„Slečna Tamwoodová mi odmítla prozradit, co vám nasypala do koupele,“ řekla Matalina upjatě. „Mohla by v tom být sůl.“

Mně Ivy taky nic neřekla a popravdě jsem to nechtěla vědět. „Žádná sůl. Ptala jsem se.“

Matalina tiše zabručela a přistála mi na palci u nohy, který jsem vystrčila nad hladinu. Mávala křídly, dokud se bublinky okolo nerozplynuly a nebyla vidět čistá voda. Nadzvedla si sukni, opatrně se sklonila, nabrala vodu do dlaně a přičichla k ní. Po hladině se rozběhly maličké vlnky.

„Sporýš,“ řekla tenkým hláskem. „V tom měl Jenks pravdu. Krevnice. Vodilka.“ Pohlédla mi do očí. „Jejich úkolem je zamaskovat něco mocného. Co se snaží skrýt?“

Pohlédla jsem ke stropu. Zbavilo mě to bolesti a víc mě nezajímalo.

V chodbě zaskřípala podlaha a já ztuhla. „Nicku?“ zavolala jsem a pohlédla na ručník, který ležel mimo dosah. „Jsem pořád ve vaně. Nechoď dovnitř!“

Zastavil se a zašoupal nohama. Oddělovala nás jen tenká dřevěná stěna. „Hm, ahojky, Rachel. Já tě chtěl jen, ach, zkontrolovat.“ Zaváhal. „Já, no, musím s tebou mluvit.“

Stáhl se mi žaludek a zadívala jsem se na zápěstí. Krev prosákla i několikacentimetrovou vrstvou obvazu. Stružka krve vypadala na černém porcelánu jako šrám. Možná proto měla Ivy černou vanu. Krev na ní nevynikala tolik jako na bílé.

„Rachel?“ zavolal do ticha.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a můj hlas se odrazil od růžových stěn. „Dej mi minutku, abych mohla vylézt z vany, dobře? Taky s tebou chci mluvit − malý kouzelníku.“

Řekla jsem to uštěpačně a slyšela jsem, jak přešlápl. „Nejsem kouzelník,“ oponoval slabě. Znovu zaváhal. „Máš hlad? Můžu ti připravit něco k jídlu.“ Znělo to provinile.

„Jo. Díky,“ odpověděla jsem a přála si, aby už konečně zmizel ode dveří. Umírala jsem hlady. Mělo to asi něco společného s velkým koláčem, který mě Ivy přinutila sníst, než odešla. Chutnal jako rýžový lívanec a teprve až jsem ho zhltla, obtěžovala se mi Ivy říct, že zrychlí můj metabolismus a tvorbu krve. Pořád jsem ho cítila vzadu v krku. Chutnal jako směs mandlí, banánů a kožené podrážky.

Nick se odšoural a já natáhla nohu, abych si připustila teplou vodu. Bojler už se určitě nahřál.

„Nepouštějte vodu, drahoušku,“ varovala Matalina. „Ivy říkala, že jakmile koupel vychladne, máte vylézt ven.“

Ovládlo mě podráždění. Věděla jsem, co Ivy říkala. Ale nekomentovala jsem to.

Pomalu jsem se posadila a přesunula se na okraj vany. Zdálo se mi, jako by místnost na okrajích potemněla. Rychle jsem se zahalila do chlupaté růžové osušky pro případ, že bych omdlela. Když místnost přestala šednout, vytáhla jsem špunt z vany a opatrně se postavila. Voda hlasitě odtékala a já setřela opar ze zrcadla a naklonila se nad umyvadlo, abych se na sebe podívala.

Povzdychla jsem si. Matalina mi přistála na rameni a sledovala mě smutnýma očima. Vypadala jsem, jako bych spadla z korby náklaďáku. Jednu stranu obličeje jsem měla oteklou a fialovou a modřina mi zasahovala až do oka. Keasleyho náplast se odlepila a odhalila rudou tržnou ránu podél obočí, díky níž se můj obličej zdál trochu nakřivo. Ani si nevzpomínám, kdy jsem si ji způsobila. Naklonila jsem se blíž a oběť v zrcadle mě napodobila. Sebrala jsem odvahu a odhrnula si vlhké vlasy z krku.

Ze rtů mi unikl odevzdaný zvuk. Démon mi na krku nezanechal díry, ale spíše tři trhliny, které splývaly jako řeky a přítoky. Matalininy droboučké stehy připomínaly malinké trámy kolejí a táhly se až dolů ke klíční kosti.

Vzpomínka na démona mnou otřásla. Málem mě zabil. Už to stačilo, abych byla k smrti vyděšená, ale v noci mě bude udržovat vzhůru hlavně hlodající vědomí, že i přes všechnu hrůzu a bolest byly upíří sliny, které do mě napumpoval, příjemné. Možná to byl pouhý klam, ale vzbudily ve mně… úžasně nádherný pocit.

Zabalila jsem se pevněji do ručníku a odvrátila se. „Děkuji vám, Matalino,“ zašeptala jsem. „Myslím, že si těch jizev nikdo nevšimne.“

„Není zač, drahoušku. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat. Chcete, abych zůstala a dohlédla na to, aby se vám při oblékání nic nestalo?“

„Ne.“ Z kuchyně se ozvalo bzučení mixéru. Otevřela jsem dveře a vykoukla do chodby. Vzduchem se nesla vůně vajec. „Teď už to, myslím, zvládnu.“

Skřítka kývla, sebrala vyšívání a s tichým šuměním křídel odlétla. Dlouze jsem se zaposlouchala, a jakmile jsem se ujistila, že Nick je zaměstnaný, odkulhala jsem do ložnice. Vydechla jsem úlevou, když jsem zmizela uvnitř, aniž by si mě všiml.

Z vlasů mi kapala voda a já se posadila na okraj lůžka, abych popadla dech. Při představě, že si budu muset natáhnout kalhoty, jsem sebou trhla. Ale odmítla jsem si vzít sukni a punčochy. Nakonec jsem se rozhodla pro „tlusté džíny“ a modré bavlněné triko se zapínáním u krku, do kterého jsem se dostala, aniž by rameno a paže příliš trpěly. Raději bych umřela, než aby mě někdo takhle spatřil na ulici, ale na Nicka jsem se dojem udělat nesnažila.

Při oblékání se mi pod nohama vlnila podlaha a stěny se naklonily, kdykoli jsem se příliš rychle pohnula, ale nakonec jsem vyšla ven z ložnice i s vlhkými amulety na krku. Šourala jsem se v pantoflích chodbou a přemýšlela, jestli bych se měla pokusit zakrýt modřinu čáry. Obyčejná líčidla na ni byla krátká.

Nick vyrazil z kuchyně a málem mě povalil. V ruce držel sendvič. „Tady jsi,“ řekl a vykulil oči, když si mě prohlédl od hlavy až k růžovým pantoflím a zpátky. „Vajíčkový sendvič?“

„Ne, díky,“ řekla jsem a znovu mi zakručelo v břiše. „Příliš mnoho síry.“ Vzpomněla jsem si na to, jak vypadal, když v ruce držel černou knihu, ohnal se rukou a přimrazil démona na místě: polekaně, zděšeně… a mocně. Ještě nikdy jsem neviděla člověka, který by vypadal mocně. Překvapilo mě to. „Ale mohl bys mi pomoct převázat zápěstí,“ dokončila jsem kousavě.

Přikrčil se a dokonale tak zničil obrázek, který jsem si o něm udělala. „Rachel, je mi to líto…“

Protlačila jsem se okolo něj do kuchyně. Lehkým krokem mě následoval a já se opřela o dřez, abych nakrmila pana Rybu. Venku se úplně setmělo a já viděla droboučké záblesky světla, jak Jenksova rodina hlídkovala v zahradě. Ztuhla jsem, když jsem uviděla, že rajče je zpátky na okenním parapetu. Zalila mě starost a v duchu jsem proklela Ivy − pak jsem svraštila obočí. Proč by mě mělo zajímat, co si myslí Nick? Je to můj dům. Jsem inderlanďanka. Pokud s tím má problém, je to jeho věc.

Cítila jsem Nicka u stolu za sebou. „Rachel, je mi to opravdu moc líto,“ řekl. Otočila jsem se a vzchopila se. Pobouření mi bude k ničemu, když omdlím. „Nevěděl jsem, že od tebe bude něco chtít. Vážně.“

Rozzlobeně jsem si odhodila vlhké vlasy z očí a založila si paže na hrudi. „Je to démonské znamení, Nicku. Zatracené démonské znamení.“

Nick složil dlouhé tělo na jednu z kuchyňských židlí. Opřel se lokty o stůl a dal si do nich hlavu. S pohledem upřeným na stůl řekl: „Démonologie je mrtvé umění. Nečekal jsem, že budu muset své vědomosti použít v praxi. Měl to být prostý způsob, jak získat kredity v antické jazykovědě.“

Vzhlédl a podíval se mi do očí. Jeho starost, naléhavá potřeba být vyslechnut a pochopen, zadržela můj další sžíravý výbuch.

„Je mi to moc, moc líto,“ řekl. „Kdybych mohl tvé znamení přenést na sebe, udělal bych to. Ale myslel jsem, že umíráš. Nemohl jsem dovolit, abys vykrvácela na zadním sedadle nějakého taxíku.“

Moje zlost se vytratila. Byl připravený přijmout démonské znamení, aby mě zachránil. Nikdo ho k tomu nenutil. Chovala jsem se jako osel.

Nick si odhrnul vlasy ze spánku. „Podívej. Vidíš?“ řekl nadějně. „Přestane to krvácet.“

Zadívala jsem se na jeho spánek. V místě, kam ho démon uhodil, měl čerstvě zacelenou, rudou a bolestivě vyhlížející ránu. Půlkruh protínala čára. Stáhl se mi žaludek. Démonské znamení. Do pekla, budu na těle nosit démonské znamení. Černé čarodějky silových čar nosily démonské znamení, ne ty bílé zemské. Ne já.

Nick nechal kštici tmavých vlasů spadnout zpátky na místo. „Zmizí, jakmile mu splatím laskavost. Není to navždy.“

„Laskavost?“ zeptala jsem se.

Přimhouřenýma očima žadonil o pochopení. „Pravděpodobně půjde o informace nebo něco podobného. To alespoň říkají staré texty.“

Objala jsem si paží pas a konečky prstů druhé ruky jsem si přitiskla k čelu. Opravdu jsem neměla na vybranou. Na podobné krvácení se vložky nevyrábí. „Tak jak mám dát démonovi vědět, že souhlasím s tím, že mu budu dlužit laskavost?“

„A souhlasíš?“

„Ano.“

„Pak se stalo.“

Udělalo se mi zle. Nelíbilo se mi, že mě k démonovi váže tak těsné pouto, že se o mém souhlasu dozví okamžitě. „Žádné papírování?“ řekla jsem. „Žádná smlouva? Nemám ráda ústní dohody.“

„Chceš, aby sem zaskočil a sepsali jste smlouvu?“ zeptal se. „Stačí se vší silou soustředit a objeví se.“

„Ne.“ Pohlédla jsem na zápěstí. Lechtalo. Tvář mi ochabla, když lechtání přešlo ve svědění a pak v lehké pálení. „Kde jsou nůžky?“ řekla jsem napjatě. Rozpačitě se rozhlédl. Zápěstí už jsem měla v jednom ohni. „Pálí to!“ vykřikla jsem. Bolest sílila a já začala rvát za obvaz, jak jsem se ho zběsile snažila strhnout.

„Sundej mi to! Sundej mi to!“ ječela jsem. Otočila jsem se, pustila vodu a strčila zápěstí pod kohoutek. Studená voda prosákla obvazem a uhasila pálivý pocit. Skláněla jsem se nad dřezem, srdce mi bušilo a voda dál tekla a odnášela s sebou bolest.

Závěsy pronikl dovnitř vlhký noční vzduch. Zadívala jsem se přes tmavou zahradu na hřbitov a čekala, až zmizí černé tečky, které se mi roztančily před očima. Podlamovala se mi kolena a na nohou mě držel jen adrenalin. Ozvalo se tiché zaškrábání, jak mi Nick přisunul po pultu nůžky.

Zastavila jsem vodu. „Díky za varování,“ řekla jsem hořce.

„Moje nebolelo,“ řekl. Tvářil se ustaraně, zmateně a naprosto nechápavě. Sebrala jsem utěrku a nůžky a šla se posadit na své místo u stolu. Zahákla jsem nůžky za promočenou gázu a pustila se do řezání. Střelila jsem po něm pohledem. Stál vysoký a zahanbený u dřezu, hrbil ramena a vina z něj přímo čišela. Schoulila jsem se.

„Omlouvám se, že jsem tak protivná, Nicku,“ řekla jsem, vzdala snahu obvaz přestřihnout a začala ho rozvazovat. „Kdyby nebylo tebe, zemřela bych. Měla jsem štěstí, žes tam byl a zastavil ho. Vděčím ti za život, za to, co jsi udělal.“ Zaváhala jsem. „Ten tvor mě příšerně vyděsil. Toužila jsem na něj prostě zapomenout, ale teď nemůžu. Nevím, co dělat, a ty jsi po ruce, proto na tebe ječím.“

Zkroutil koutek úst v úsměvu, obrátil židli a posadil se naproti mně. „Udělám to,“ řekl a natáhl se pro moji ruku.

Zaváhala jsem, pak jsem mu dovolila, aby si přitáhl mé zápěstí do klína. Sklonil nad ním hlavu a koleny se skoro dotýkal mých. Opravdu jsem mu dlužila víc než pouhý dík. „Nicku? Myslím to vážně. Děkuju. Už dvakrát jsi mi zachránil život. Ta věc s démonem už nějak dopadne. Je mi líto, že máš na sobě démonské znamení jen proto, že jsi mi chtěl pomoct.“

Nick vzhlédl a pátravě se mi zadíval do očí. Najednou jsem ostře vnímala jeho blízkost. Vzpomněla jsem si na to, jak mě držel v náručí a nesl do kostela. Přemýšlela jsem, jestli mě držel celou cestu záhrobím.

„Jsem rád, že jsem tam byl a mohl ti pomoct,“ řekl tiše. „Byla to tak trochu moje vina.“

„Ne, našel by mě, ať už bych byla kdekoli,“ řekla jsem. Konečně mě zbavil obvazu. Tvrdě jsem polkla a zahleděla se na zápěstí. Sevřel se mi žaludek. Rána byla úplně zahojená. Dokonce i zelené stehy zmizely. Vystouplá bílá jizva vypadala staře. Měla tvar úplného kruhu přetnutého čárou.

„Ach,“ zamumlal Nick a opřel se. „Démon si tě musel fakt oblíbit. Moji ránu nevyléčil, jen zastavil krvácení.“

„Nádhera.“ Promnula jsem si znamení na zápěstí. Bylo lepší než obvaz − možná. Nikdo přece nebude vědět, co jizva znamená. Od Zvratu s démony nikdo nejednal. „Takže teď musím prostě počkat, až bude něco potřebovat?“

„Jo.“ Nickova židle zaškrábala o zem, jak vstal a zamířil ke sporáku.

Opřela jsem se lokty o stůl a cítila, jak mi plícemi proudí vzduch. Nick stál u sporáku zády ke mně a míchal něco v kastrolu. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

„Máš ráda studentské jídlo?“ zeptal se Nick najednou.

Napřímila jsem se. „Prosím?“

„Studentské jídlo.“ Očima zalétl k rajčeti na parapetu. „Něco z ledničky a špagety.“

S pochopitelnými obavami jsem se zvedla od stolu a odvrávorala ke sporáku, abych zjistila, co kuchtí. V hrnci se v bublající vodě převalovaly makaróny. Vedle ležela dřevěná lžíce a já zvedla obočí. „Použil jsi tuhle lžíci?“

Nick kývl. „Jo. Proč?“

Natáhla jsem se pro sůl a vyklopila celou plechovku do vody.

„Hej!“ zvolal Nick. „Už jsem vodu osolil. Tolik není potřeba.“

Ignorovala jsem ho, hodila jsem dřevěnou lžíci do neutralizační misky a vytáhla kovovou. „Dokud nezískám zpátky keramické lžíce, používám kovové na vaření a dřevěné na čarování. Dobře makaróny opláchni. Měly by být v pořádku.“

Nick pozvedl obočí. „Myslel bych, že budeš používat kovové lžíce na čarování a dřevěné na vaření, protože čáry se na kovu nepřichytí.“

Pomalu jsem přešla k ledničce a srdce se mi i z tak malé námahy divoce rozbušilo. „A proč si myslíš, že čáry se na kovu nedrží? Všechny kovy až na měď dokáží nadělat při čarování pěknou paseku. Co kdybych já vařila lektvary a ty večeři?“

Překvapilo mě, že se Nick neurazil a nezachoval se jako testosteronem nabouchaný samec, jen se křivě zazubil.

Otevřela jsem ledničku a ostrá bolest, která se mi rozlila po těle, přemohla i sílu amuletů. „Nemůžu uvěřit tomu, jaký mám hlad,“ řekla jsem a snažila se najít něco, co nebylo zabalené do papíru nebo pěnového plastu. „Myslím, že mi Ivy něco podstrčila.“

Ozvalo se zurčení vody, jak Nick slil makaróny v dřezu. „Takový malý koláč?“

Vytáhla jsem hlavu z ledničky a zamrkala na něj. Ivy mu taky jeden dala? „Jo.“

„Viděl jsem ho.“ Oči upíral na rajče a z makarónů, které oplachoval, okolo něj stoupala pára. „Když jsem pracoval na diplomce, měl jsem přístup k archivu se vzácnými tisky.“ Svraštil obočí. „Nachází se hned vedle archivu se starými knihami. No to je jedno. Architektonické slohy předindustriálních katedrál jsou příšerně nudné. Jednou v noci jsem našel deník britského kněze ze sedmnáctého století. Odsoudili ho za vraždy tří krásných farnic.“

Nick vyklopil makaróny do mísy a otevřel sklenici s omáčkou Alfredo. „Zmínil se o podobné věci. Tvrdil, že díky tomu se mohou upírské orgie krve a chtíče konat každou noc. Z vědeckého hlediska jsi štístko. Dokážu si představit, že podobné věci upíři často nenabízí lidem, které nemají pod kontrolou a nemohou tak zajistit, že budou držet pusu.“

Znepokojeně jsem se zamračila. Co mi to, k čertu, Ivy dala?

S očima upřenýma na rajče vylil Nick omáčku na makaróny. Kuchyň naplnila pikantní vůně a mně zakručelo v žaludku. Dívala jsem se, jak Nick makaróny míchá a dál hledí na rajče. Začínal být zelený v obličeji. Podrážděná bezpodstatným odporem lidí k rajčatům jsem zavřela ledničku a odkulhala k oknu. „Jak se to sem dostalo?“ zamumlala jsem a vyhodila rajče dírou pro skřítky ven do noci. S tichým žuchnutím spadlo na zem.

„Díky,“ řekl a s úlevou vydechl.

Vrátila jsem se na židli a těžce si povzdychla. Jeden by si myslel, že tu s Ivy na pultu přechováváme zahnívající ovčí hlavu. Ale bylo příjemné vědět, že má aspoň jeden typicky lidský předsudek.

Nick se dál věnoval večeři. Přidal do omáčky hříbky, worcesterskou omáčku a feferonky. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že jsou to zbytky přísad na pizzu. Vonělo to báječně, a když sebral z věšáku naběračku, zeptala jsem se: „Je toho dost pro dva?“

„Pro celé koleje.“ Nick přede mě šoupnul misku, posadil se a paží ochranitelsky objal svoji porci. „Studentské jídlo,“ řekl s plnými ústy. „Zkus ho.“

Ponořila jsem lžíci do misky a pohlédla na hodiny nad dřezem. Ivy s Jenksem se teď patrně snažili přesvědčit chlapíka na recepci FIK, že nejsou cvoci, a já tu zatím jedla makaróny Alfredo s člověkem. Nepřipadalo mi to správné. Myslím jídlo. S rajčatovou omáčkou by vypadalo mnohem lépe. Nedůvěřivě jsem okusila. „Hej,“ řekla jsem potěšeně. „Je to dobré.“

„Říkal jsem to.“

Nějaký čas se ozývalo jen škrábání lžic a vrzání cvrčků v zahradě. Nick zpomalil v jídle a pohlédl na hodiny nad dřezem. „Hej, můžu požádat o velkou laskavost?“ zeptal se zdráhavě.

Polkla jsem a vzhlédla, protože jsem přesně věděla, o co jde. „Můžeš tu přespat, pokud chceš,“ řekla jsem. „Ale nezaručuju, že nepřijdeš o některé tělesné tekutiny nebo že se vůbec probudíš. IBA po mně pořád jde. Prozatím tu číhají jen neodbytné víly, ale jakmile se roznese, že jsem pořád naživu, můžeme se ocitnout až po krk v zabijácích. Na lavičce v parku bys byl ve větším bezpečí,“ dokončila jsem ironicky.

S úlevou se usmál. „Díky, risknu to s tebou. Zítra ráno ti zmizím z očí. Podívám se, jestli si domácí nenechal ještě nějaké moje věci. Půjdu navštívit mámu.“ Dlouhá tvář se mu stáhla a najednou vypadal stejně ustaraně, jako když si myslel, že umírám. „Povím jí, že jsem přišel o všechno při požáru. Bude to drsné.“

Ucítila jsem píchnutí soucitu. Věděla jsem, jaké to je ocitnout se na ulici jen s krabicí v ruce. „Nechceš zůstat přes noc raději s ní?“ zeptala jsem se. „Bylo by to pro tebe bezpečnější.“

Vrátil se k jídlu. „Dokážu se o sebe postarat.“

To se vsadím, pomyslela jsem si a vzpomněla si na knihu o démonech, kterou sebral v knihovně. V mojí tašce po ní zůstala jen krvavá šmouha. Chtěla jsem se ho na rovinu zeptat, jestli praktikuje černou magii. Ale mohl by říct ano a já bych se musela rozhodnout, co s tím udělám. A to jsem zrovna teď nechtěla. Líbila se mi Nickova lehká sebejistota. Bylo nesmírně… interesantní vidět něco podobného u člověka.

Jedné mojí části se vůbec nelíbilo, že mě přitahuje proto, že v něm vidím hrdinu, který zachránil dámu v nesnázích, potřebovala jsem teď ale ve svém životě něco bezpečného a jistého a lidský kouzelník, který dokázal zabránit démonům v tom, aby mi rozsápali hrdlo, se na tu roli dobře hodil. Obzvláště když vypadal takhle neškodně.

„A kromě toho,“ řekl Nick a všechno tím pokazil, „Jenks mě určitě začaruje, pokud odejdu dřív, než se vrátí.“

Naštvaně jsem vydechla. Je můj opatrovník. Jak milé.

Kostelem se rozlehlo zvonění telefonu. Vzhlédla jsem k Nickovi, ale ani se nepohnul. K čertu, jsem celá rozbolavělá.

Pousmál se a vstal. „Vezmu to.“ Strčila jsem si do úst další sousto, a když odcházel, hleděla jsem na jeho pozadí. Možná se nabídnu, že s ním půjdu na nákupy. Džíny, které měl na sobě teď, byly příliš volné.

„Haló,“ řekl Nick překvapivě profesionálním tónem. „Dovolali jste se k Morganové, Tamwoodové a Jenksovi, Upírské čarodějné službě.“

Upírská čarodějná služba? pomyslela jsem si. Část patří Ivy, část mně. Byl to stejně dobrý název jako kterýkoli jiný. Foukla jsem na lžíci a pomyslela si, že tohle jídlo je taky dobré.

„Jenksi?“ řekl Nick a já zaváhala, protože se i s telefonem objevil v chodbě. „Jí. Už jste na letišti?“

Rozhostilo se dlouhé ticho a já si povzdychla. FIK byla ochotnější, než jsem čekala, a musela opravdu toužit Trenta dostat.

„FIK?“ Nickův hlas zněl najednou ustaraně a já ztuhla, když dodal: „Cože udělala? Je někdo mrtvý?“

Zavřela jsem oči a odložila lžíci. Nickova večeře mi zkysla v žaludku a já tvrdě polkla.

„No jasně,“ řekl Nick a kůže okolo očí se mu výmluvně nakrabatila, když mi pohlédl do očí. „Dej nám půl hodiny.“ Telefon hlasitě pípnul, když ho vypnul. Otočil se ke mně a dlouze vydechl. „Máme problém.“

29

Taxík prudce zahnul a já narazila na dveře. Bolest byla tak silná, že překonala i moc amuletů, a já jednou rukou zbědovaně sevřela tašku. Řidič byl člověk a dával jasně na vědomí, že se mu nelíbí zajíždět do Díry po setmění. Neustále si bručel pod vousy, dokud jsme nepřejeli řeku Ohio a nevrátili se do míst, kde podle něj „žili slušní lidé“. Podle jeho názoru bylo na mně a Nickovi pozitivní jen to, že nás vyzvedl v kostele a mířili jsme do FIK, což podle něj byla „slušná organizace dohlížející na dodržování zákonů“.

„Dobrá,“ řekla jsem, když mi Nick pomohl narovnat se. „Takže slušní lidé v FIK trápili Ivy a hráli si na dobrého a zlého poldu. Někdo se jí dotkl a ona…“

„Vybuchla,“ dokončil Nick. „Potřebovali osm lidí na to, aby ji přemohli. Jenks říkal, že tři z nich jsou v nemocnici na pozorování. Čtyři byli ošetřeni a propuštěni domů.“

„Idioti,“ zabručela jsem. „A co Jenks?“

Nick zvedl ruku a zapřel se, když jsme prudce zastavili před vysokou budovou ze skla a kamene. „Propustí ho do péče zodpovědné osoby.“ Trošku nervózně se zazubil. „A protože žádnou nezná, budeš prý stačit ty.“

„Ha ha,“ řekla jsem suše. Přes špinavá okénka taxíku jsem se zadívala na nápis „Federální inderlandská kancelář“ vyrytý přes dvoje dveře. Nick vystoupil jako první, podal mi ruku a pomohl mi ven. Pomalu jsem vysedla a snažila se vzchopit, zatímco on platil taxíkáři penězi, které jsem mu podstrčila. Pod pouličním osvětlením bylo jasno a provoz na ulici byl na tuhle hodinu překvapivě mírný. Bylo zjevné, že jsme se ocitli v lidské čtvrti. Když jsem se zadívala na vršek velkolepé budovy, cítila jsem se stísněně a nesvá.

Rozhlédla jsem se po tmavých oknech okolo a pátrala po možném útoku. Jax tvrdil, že vílí zabijáci hned po mém telefonátu zmizeli. Vydali se pro posily nebo přichystat past? Nelíbila se mi představa, že někde poblíž natahují katapult, zatímco já tu postávám a čekám. Dokonce ani víly by nebyly tak drzé, aby se mě pokusily zabít v budově FIK, ale na chodníku jsem byla na odstřel.

Na druhou stranu je možná odvolali, IBA na mě přece jen nasadila démona. Ucítila jsem záblesk zadostiučinění, když jsem si uvědomila, že démon roztrhal toho, kdo ho povolal, na cucky. Dalšího v nejbližší době nepošlou. Černá magie se vždy nakonec obrátí proti tomu, kdo ji používá. Vždycky.

„Opravdu byste měl dávat na sestru lepší pozor,“ řekl taxikář, když si bral peníze, a já s Nickem jsme jeden na druhého nechápavě pohlédli. „Ale vy inderlanďané se o své bližní asi nezajímáte tolik jako my slušní lidé. Každého, kdo by se odvážil dotknout mé sestry, bych rozmlátil na kaši,“ dodal, než odjel.

Zmateně jsem za taxíkem hleděla, dokud Nick neřekl: „Myslí si, že tě někdo zmlátil a já tě sem přivedl, abys podala oznámení.“

Byla jsem příliš nervózní, než abych se rozesmála − kromě toho by mě smích určitě omráčil − ale podařilo se mi přidušeně se zachechtat, musela jsem se ale chytnout Nicka za paži, abych neupadla. Svraštil obočí, galantně mi otevřel skleněné dveře a podržel je. Když jsem překračovala práh, probleskl mnou strach. Ocitla jsem se v pochybném postavení, kdy jsem musela věřit organizaci vedené lidmi. Byla jsem na nejisté půdě. Nelíbilo se mi to.

Ale zvuky hlasité konverzace a vůně přepálené kávy byly příjemné a uklidňující. Vypadalo to tu přesně jako na úřadě. Šedá kachlíková podlaha, zvýšené hlasy, oranžové židle, úzkostní rodiče a zavilí zločinci. Měla jsem pocit, jako bych se vrátila domů, a ramena se mi uvolnila.

„Támhle,“ řekl Nick a ukázal na recepci. Paže v šátku mi škubala a rameno mě bolelo. Buďto amulety neutralizoval pot, anebo jsem se prostě tak namáhala, že nápor bolesti nezvládaly. Nick kráčel těsně za mnou a mně to nesmírně vadilo.

Když jsme se přiblížili, úřednice za přepážkou vzhlédla a vykulila oči. „Ach, zlatíčko!“ zvolala tiše. „Co se vám stalo?“

„Já, ach…“ Trhla jsem sebou, když jsem se opřela lokty o pult, abych neupadla. Můj pleťový amulet nebyl dost silný na to, aby zakryl modřinu na oku ani stehy. Co jsem měla říct? Že po Cincinnati zase jednou svobodně pobíhá démon? Ohlédla jsem se, ale Nick mi nijak nepomohl, protože hleděl ke dveřím. „Hm,“ vypravila jsem ze sebe. „Přišla jsem někoho vyzvednout.“

Podrbala se na krku. „Doufám, že ne toho, kdo vám to udělal.“

Musela jsem se usmát její starostlivosti. Mám ráda, když mě lidi litují. „Ne.“

Žena si zastrčila za ucho pramínek šedivějících vlasů. „Nerada to říkám, ale to musíte do kanceláře na Hillmanově. A až zítra. Po pracovní době už nikoho nepropustí.“

Povzdychla jsem si. Z duše jsem nenáviděla byrokracii, ale zjistila jsem, že s úřednickým šimlem se nejlépe vypořádáte, když se usmíváte a chováte přihlouple. Obě strany tak jednají polopaticky a nedojde k nedorozumění. „Ale mluvila jsem s někým sotva před dvaceti minutami,“ namítla jsem. „Řekli mi, že se mám dostavit sem.“

Pochopila a zkroutila rty do O. V očích se jí usadil obezřetný pohled. „Aha,“ řekla a střelila po mně kosým pohledem. „Vy jste tady kvůli tomu…“ zaváhala, „skřítkovi.“ Promnula si malý puchýř vzadu na krku. Jenks ji očaroval.

Nick si odkašlal. „Jmenuje se Jenks,“ řekl napjatě a se sklopenou hlavou. Očividně ji slyšel zaváhat a pochopil, že málem řekla „broukovi“.

„Ano,“ přitakala pomalu, sklonila se a podrbala se na kotníku. „Pan Jenks. Támhle se posaďte,“ ukázala, „a někdo pro vás přijde, jakmile bude kapitán Edden volný.“

„Kapitán Edden.“ Vzala jsem Nicka za paži. „Děkuji.“ Cítila jsem se stará a vetchá, když jsem mířila k oranžovým příšernostem, které lemovaly stěny vstupní haly. Změna v ženině chování nebyla nečekaná. V okamžení jsem se z drahouška stala štětkou.

Lidstvo žije s inderlanďany bok po boku už čtyřicet let, přesto mezi oběma skupinami stále panuje napětí. Bojí se nás a pravděpodobně z dobrého důvodu. Není snadné se jednoho dne probudit a zjistit, že máte za souseda upíra a učitelka ve čtvrté třídě opravdu byla čarodějnice.

Nick těkal očima po vstupní hale, když mi pomáhal posadit se. Židle byly přesně tak tvrdé a nepohodlné, jak jsem očekávala. Nick si sedl na krajíček židle vedle mě a dlouhé nohy skrčil v kolenou. „Jak je ti?“ zeptal se a já zasténala, jak jsem se snažila najít pohodlnou pozici.

„Dobře,“ řekla jsem úsečně. „Nikdy mi nebylo líp.“ Škubla jsem sebou, když jsem si všimla dvou uniformovaných mužů, kteří procházeli vstupní halou. Jeden šel o berlích. Druhému fialovělo oteklé oko a zuřivě se drbal na ramenou. Mockrát děkuji, Jenksi a Ivy. Znovu mě ovládlo znepokojení. Jak jsem teď měla přesvědčit kapitána FIK, aby mi pomohl?

„Chceš něco k jídlu?“ zeptal se Nick a upoutal znovu moji pozornost. „Mohl bych zaskočit do cukrárny naproti. Máš ráda oříškovo-smetanovou zmrzlinu?“

„Ne.“ Znělo to jako odseknutí, proto jsem se usmála, abych svá slova zmírnila. „Ne, děkuji,“ opravila jsem se. Žaludek jsem měla ustaraně stažený.

„Tak co třeba něco z automatu? Sůl a karbohydráty?“ nabídl s nadějí. „Potrava šampionů.“

Zavrtěla jsem hlavou a odložila si tašku mezi nohy. Hleděla jsem na ošoupanou podlahu a snažila se mělce dýchat. Pokud sním ještě něco, pozvracím se. Než nás vyzvedl taxík, spořádala jsem ještě jednu misku Nickových makaronů, ale v tom nebyl problém.

„Amulety ztrácejí na síle?“ uhádl Nick a já kývla.

V mém zorném poli se pomalu zastavil pár okopaných hnědých bot. Nick se posunul na židli dozadu a založil si paže na hrudi. Zvedla jsem hlavu.

Stál přede mnou podsaditý muž v bílé košili a khaki kalhotách. Působil dojmem mariňáka v civilu. Na nose mu seděly brýle s plastovou obroučkou a jejich skla se v kulaté tváři zdála příliš malá. Voněl mýdlem, krátké vlasy měl vlhké a stály mu jako chlupy malému orangutanovi. Hádala jsem, že ho Jenks očaroval, muž toho ale o skřítcích věděl dost na to, aby se osprchoval dřív, než mu na kůži naskákaly puchýře. Ovázané zápěstí měl ve stejném šátku jako já. Jeho vzhled doplňovaly krátké černé vlasy a prošedivělý knír. Doufala jsem, že není výbušný typ. „Slečna Morganová?“ řekl a já se s povzdechem napřímila. „Kapitán Edden.“

Bezva, pomyslela jsem si a snažila se vstát. Nick mi pomohl. Zjistila jsem, že hledím Eddenovi přímo do očí, takže navzdory oficiálnímu vystupování vypadal male. Skoro bych řekla, že v sobě má trošku trolí krve, kdyby to bylo biologicky možné. Pohledem jsem zavadila o jeho zbraň v pouzdře u opasku a zalitovala jsem, že u sebe nemám svá IBA želízka. Silná vůně mého parfému ho přiměla zamžourat a podal mi levou ruku místo pravé, kterou ani jeden z nás nemohl použít.

Potřásli jsme si levýma rukama a mně se zrychlil tep. Byl to divný pocit. Radši bych použila zhmožděnou pravou ruku, než abych si ho zopakovala. „Dobrý večer, kapitáne,“ řekla jsem a snažila se skrýt nervozitu. „Tohle je Nick Sparagmos. Dneska mě drží na nohou.“

Edden na Nicka krátce kývl, pak zaváhal. „Pane Sparagmosi? Nesetkali jsme se už někdy?“

„Ne. Myslím, že ne.“

Nickovo popření přišlo příliš rychle a já přejela pohledem jeho pečlivě nedbalý postoj. Nick už tu někdy byl a já pochybovala, že si tehdy přišel vyzvednout lístky na každoroční ples FIK.

„Jste si tím jistý?“ zeptal se kapitán a rychle si přejel rukou přes naježené vlasy.

„Jo.“

Starší muž se na něj zadíval. „Ano,“ řekl najednou. „S někým jsem si vás spletl.“

Nick se téměř neznatelně uvolnil, což mě ještě víc zaujalo.

Kapitán Edden obrátil pohled k mému krku a mě napadlo, jestli bych si příště neměla zakrýt stehy šátkem nebo něčím podobným. „Mohli byste jít se mnou?“ požádal. „Rád bych si s vámi promluvil, než propustím skřítka do vaší péče.“

Nick ztuhl. „Jmenuje se Jenks,“ zamumlal a jeho slova byla přes hluk v hale sotva slyšet.

„Ano. Pan Jenks.“ Edden se odmlčel. „Půjdeme do mé kanceláře?“

„A co Ivy?“ zeptala jsem se, protože se mi nechtělo opustit veřejnou halu. Srdce mi bušilo jen z toho, jak jsem tu stála. Kdybych se rychle pohnula, omdlela bych.

„Slečna Tamwoodová zůstane tam, kde je. Ráno ji předáme IBA.“

Zlost přemohla moji opatrnost. „Věděli jste, že se rozzlobeného upíra nemáte dotýkat,“ řekla jsem. Nick mi pevně stiskl paži a já se jen stěží ovládla a nevyškubla se mu.

Edden se pousmál. „Přesto napadla personál FIK,“ řekl. „Co se týká Tamwoodové, mám svázané ruce. Nemáme vybavení na to, abychom si poradili s inderlanďany.“ Zaváhal. „Mohli byste jít se mnou do kanceláře? Můžeme si promluvit o vašich možnostech.“

Moje obavy se prohloubily. Denona nadchne, když dostane Ivy do rukou. Nick mi podal tašku a já kývla. Nebylo to dobré. Zdálo se mi, že Edden Ivy schválně vydráždil, aby mě přinutil objevit se tady s prosíkem. Přesto jsem následovala Eddena halou do rohové kanceláře se skleněnými stěnami. Zpočátku vypadala zastrčeně, ale rychle jsem si uvědomila, že s vytaženými žaluziemi má dobrý výhled na veškeré dění. Zrovna teď byly ale stažené a jeho kancelář tak nepřipomínala akvárium. Otevřenými dveřmi pronikal dovnitř rámus.

„Posaďte se,“ řekl a ukázal na dvě zelené polstrované židle před stolem. Vděčně jsem se posadila a zjistila, že tenké polstrování je příjemnější než tvrdý plast židlí v hale. Zatímco si Nick ztuhle sedal vedle mě, přelétla jsem pohledem Eddenovu kancelář a všimla si zaprášených trofejí z bowlingu a hromad složek. Jednu celou stěnu zabíraly kartotéky, na kterých byla skoro až ke stropu narovnaná fotoalba. Za Eddenovým stolem visely na stěně hodiny a hlasitě tikaly. Zahlédla jsem fotku, na níž si s mým starým šéfem Denonem potřásá rukou před radnicí. Edden vypadal vedle Denonovy upírské ladnosti malý a obyčejný. Oba se usmívali.

Obrátila jsem pozornost zpátky k Eddenovi. Rozvalil se v křesle a zjevně čekal, až si kancelář prohlédnu. Kdyby se zeptal, řekla bych mu, že je špindíra. Panoval tu ale organizovaný chaos, což prozrazovalo, že se tu doopravdy pracuje. Od Denonovy vysoce technicky zařízené kanceláře se ta jeho lišila asi stejně jako můj starý pracovní stůl od hřbitova. Líbilo se mi tu. Kdybych měla někomu důvěřovat, pak radši člověku, který je stejně nepořádný jako já.

Edden se napřímil. „Musím přiznat, že rozhovor s Tamwoodovou probudil moji zvědavost, slečno Morganová,“ řekl. „Jako bývalá agentka IBA si jistě umíte představit, jak by image FIK pomohlo, kdybychom Trentu Kalamackovi dokázali cokoli − neřku-li výrobu a prodej nelegálních bioproduktů.“

Rovnou k věci. Ten chlapík se mi začínal líbit. Žaludek jsem ale měla i nadále stažený, proto jsem mlčela. Ještě neskončil.

Edden položil ruku na stůl a paži v šátku schoval do klína. „Ale jistě pochopíte, že nemohu požádat své lidi, aby zatkli radního Kalamacka jen na základě slova bývalé agentky IBA. Je na vás vypsaná odměna, ať už je to legální, nebo ne.“

Zrychlil se mi dech a myšlenky mi vířily. Měla jsem pravdu. Zavřel Ivy do cely, aby mě sem dostal. Na jeden hrůzostrašný okamžik mě napadlo, jestli mě tu schválně nezdržuje. Jestli nezavolal IBA, aby si pro mě přišla. Nápad se ale rozplynul pod návalem adrenalinu. FIK a IBA jsou zavilí nepřátelé. Kdyby za mě chtěl Edden shrábnout odměnu, udělal by to sám, nepozval by si do sídla IBA. Edden mě sem přitáhl, aby si mě prověřil. Proč? uvažovala jsem a mé znepokojení sílilo.

Rozhodla jsem se převzít kontrolu nad rozhovorem, usmála jsem se a trhla sebou, když mi zaškubalo v oteklém oku. Vzdala jsem tedy snahu oslnit ho úsměvem, pohlédla mu zpříma do očí a napětí jsem vytlačila z ramen do žaludku, kde ho neviděl. „Ráda bych se omluvila za chování své partnerky, kapitáne Eddene.“ Pohlédla jsem na jeho ovázané zápěstí. „Zlomila vám ho?“

Přes tvář mu prokmitlo překvapení. „Hůř. Fraktura na čtyřech místech. Zítra mi poví, jestli budu potřebovat sádru, nebo prostě budu muset počkat, dokud se to nezahojí. Zatracená ošetřovna mi nedovolí vzít si nic silnějšího než aspirin. Příští týden je úplněk, slečno Morganová. Uvědomujete si, do jakého skluzu se dostanu, pokud si budu muset vzít třeba den volna?“

Tohle plané tlachání nikam nevede. Tělem se mi šířila bolest a já potřebovala zjistit, co Edden chce, než bude příliš pozdě zakročit proti Kalamackovi. Muselo tu jít o víc než jen o Trenta. Kdyby mu šlo o tohle, mohl si promluvit s Ivy.

Obrnila jsem se, sundala si jeden z amuletů a posunula ho k němu přes stůl. Tašku jsem měla plnou talismanů, ale žádný nepůsobil proti bolesti. „Rozumím, kapitáne Eddene. Jsem si jistá, že dospějeme k oboustranně výhodné dohodě.“ Když jsem sundala prsty z amuletu, musela jsem vynaložit veškerou sílu, abych nevytřeštila oči nad náhlým návalem bolesti. Žaludek mi sevřela nevolnost a cítila jsem se třikrát slabší. Doufala jsem, že jsem neudělala chybu, když jsem mu amulet nabídla. Recepční byla zářným příkladem toho, že jen málo lidí akceptuje inderlanďany, neřku-li magii. Říkala jsem si, že to za to riziko stojí. Edden se zdál nezvykle nezaujatý. Uvidíme, jak daleko je ochotný zajít.

V očích měl jen zvědavost, když se pro amulet natáhl. „Víte, že to nemohu přijmout,“ řekl. „Jsem důstojník FIK a tohle by se dalo považovat za…“ Tvář se mu uvolnila, když se dotkl amuletu a ten umrtvil bolest v jeho zápěstí. „Úplatek,“ dokončil tiše.

Podíval se mi do očí a já se navzdory bolesti usmála. „Obchod.“ Povytáhla jsem obočí a ignorovala tah náplasti. „Aspirin za aspirin.“ Pokud je chytrý, pochopí, že ho zkouším. Pokud je hloupý, nebude na tom záležet a do konce týdne budu mrtvá. Ale kdyby neexistovala šance, jak ho přimět, aby vzal můj „tip“ vážně, nebyla bych teď v jeho kanceláři.

Edden seděl chvíli naprosto nehybně, jako by se obával pohnout a zlomit moc talismanu. Nakonec se mu po tváři rozlil upřímný úsměv. Naklonil se k otevřeným dveřím a z plných plic zařval: „Rose! Sežeň mi pár aspirinů. Umírám tu.“ Opřel se, pověsil si amulet na krk, schoval ho pod košili a zakřenil se. Jeho úleva byla očividná. Byl to začátek.

Moje obavy se ještě prohloubily, když dovnitř vtrhla uspěchaná žena. Podpatky jí cvakaly na šedých kachličkách. Viditelně sebou škubla, když nás uviděla v Eddenově kanceláři. Odtrhla ode mě oči a podala mu dva papírové kelímky. Ukázal na stůl. Žena se zamračila, postavila je vedle jeho ruky a tiše odešla. Edden natáhl nohu a kopnutím za ní zabouchl dveře. Posunul si brýle výš po nose a zdravou rukou si zakryl zraněnou.

Tvrdě jsem polkla a natáhla se pro kelímky. Teď bylo na mně, abych mu důvěřovala. V malinkatých bílých pilulkách mohlo být cokoli, ale já se nemohla dočkat, až si ulevím od bolesti. Tabletky zachrastily, když jsem kelímek zvedla a nakoukla do něj.

Slyšela jsem o tabletkách. Jedna moje spolubydlící bez nich nedala ani ránu a schovávala si lahvičky s bílými pilulkami vedle zubního kartáčku. Tvrdila, že fungují lépe než amulety a není nutné se kvůli nim píchat do prstu. Jednou jsem se dívala, jak si je brala. Polykaly se v celku.

Nick se naklonil blíž. „Nemusíš to dělat,“ zašeptal, ale já zavrtěla hlavou. Rychle jsem do sebe kelímek převrátila a zapila hořkou pachuť vrbové kůry vlažnou vodou. Snažila jsem se nekašlat, když jsem cítila, jak mi pilulky kloužou do žaludku. Svaly se mi stáhly nečekanou bolestí, kterou mi kašel přivodil. Tohle má pomoct?

Nick mě váhavě poplácal po zádech. Slzícíma očima jsem viděla, jak se Edden téměř směje nahlas mé pošetilosti. Mávla jsem na Nicka rukou a napřímila se. Uběhl okamžik, pak další. Aspirin stále nezabíral. Povzdychla jsem si. Nic. Není divu, že lidé jsou tak podezíraví. Jejich medicína nezabírá.

„Můžu vám dát Kalamacka, kapitáne Eddene.“ Pohlédla jsem na hodiny za ním. Deset čtyřicet pět. „Můžu dokázat, že obchoduje s nelegálními drogami. Že je vyrábí a prodává.“

Eddenovi se rozzářily oči. „Dejte mi důkaz a vyrazíme na letiště.“

Ztuhla jsem. Ivy mu řekla skoro všechno, a on se mnou chtěl přesto mluvit. Proč informaci prostě nepoužil a nezískal trochu slávy pro sebe? Bůh ví, že by ho přišla lacino. O co mu jde? „Nemám všechno,“ přiznala jsem. „Ale slyšela jsem, jak hovoří o dodávkách. Pokud najdeme drogy, bude to dostatečný důkaz.“

Edden sevřel rty a zahýbal knírem. „Kvůli nepřímým důkazům nikam nepojedu. IBA už ze mě znovu hlupáka neudělá.“

Znovu jsem pohlédla na hodiny. Deset čtyřicet šest. Podíval se mi do očí, já se odvrátila a potlačila záblesk podráždění. Teď věděl, že spěchám. „Kapitáne,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl naléhavě. „Vloupala jsem se do Kalamackovy kanceláře, abych získala důkaz, ale chytil mě. Tři dny jsem strávila jako jeho nedobrovolný host. Vyslechla jsem několik jeho jednání, která potvrdila mé tušení. Vyrábí a prodává nelegální biodrogy.“

Edden se klidně a chladnokrevně opřel a otočil židli. „Strávila jste s Kalamackem tři dny a očekáváte, že uvěřím, že před vámi mluvil pravdu?“

„Byla jsem v té době norek,“ řekla jsem suše. „Měla jsem zemřít v krysích zápasech. Neměla jsem utéct.“

Nick se neklidně zavrtěl, ale Edden přikývl, jako bych potvrdila jeho podezření.

„Trent odsud skoro každý týden vysílá zásilku biodrog,“ řekla jsem a přinutila se přestat si hrát s vlasy. „Vydírá ty, kdo je naneštěstí potřebují a mohou si je dovolit. Zásilky odcházejí v dny, kdy IBA provádí zátahy na síru. Používá je…“

„K odvedení pozornosti,“ dokončil za mě Edden. Uhodil pěstí do nejbližší kartotéky a udělal do ní důlek. Nick i já jsme vyskočili. „Zatraceně! Není divu, že nám se nikdy žádný zátah nepodaří.“

Kývla jsem. Teď, anebo nikdy. Nezáleželo na tom, jestli mu věřím, nebo ne. Když mi nepomůže, jsem mrtvá. „Je to ještě lepší,“ řekl jsem a modlila se, abych dělala správnou věc. „Agent IBA, který většině zátahů na síru velí, je na Trentově výplatní listině.“

Eddenova kulatá tvář ztvrdla. „Fred Percy.“

„Francis Percy,“ opravila jsem ho a rozpálil mě náhlý nával vzteku.

Edden přimhouřil oči a poposedl na židli. Očividně neměl špinavé poldy v lásce o nic víc než já. Roztřeseně jsem se nadechla. „Dneska večer má odejít další zásilka biodrog. Se mnou je dostanete oba. FIK se proslaví, IBA bude vypadat hloupě a vaše oddělení mě potichu vyplatí ze smlouvy.“ Bolela mě hlava a já se modlila, abych právě nespláchla svoji poslední šanci do záchodu. „Mohli byste to brát jako odměnu konzultantovi. Aspirin za aspirin.“

Edden se s pevně sevřenými rty zadíval na odhlučněný strop. Tvář se mu pomalu uklidnila a já čekala. Přinutila jsem se znehybnět, když jsem si uvědomila, že ťukám nehty o sebe do rytmu tikání hodin na zdi.

„Jsem v pokušení obejít kvůli vám pravidla, slečno Morganová,“ řekl a mé srdce zabušilo. „Ale potřebuji víc. Něco, co by si ti nahoře mohli zapsat do účetních knih a z čeho by jim vyplynul dlouhodobý zisk.“

„Víc!“ vykřikl Nick rozzlobeně.

Bušilo mi v hlavě. Chce víc? „Nemám víc, kapitáne,“ řekla jsem důrazně, protože mě zmáhala frustrace.

Prohnaně se usmál. „Ale ano, máte.“

Pokusila jsem se zvednout obočí, ale zabránila mi v tom náplast.

Edden pohlédl na zavřené dveře. „Pokud to vyjde, chci říct, pokud chytíme Kalamacka…“ Promnul si čelo silnou rukou. Když ji nechal klesnout, nenucená sebejistota zmizela a dychtivý, inteligentní lesk v jeho očích mě přiměl couvnout. „Pracuji pro FIK už od chvíle, kdy jsem odešel z armády,“ řekl tiše. „Vypracoval jsem se nahoru díky tomu, že dokážu zjistit, které kousky skládačky chybějí, a najít je.“

„Nejsem na prodej, kapitáne,“ prohlásila jsem rozhorleně.

„Všichni jsou na prodej,“ řekl. „Má oddělení v FIK jsou ve velké nevýhodě, slečno Morganová. Inderlanďané znají lidské slabiny. Do pekla, jste pravděpodobně zodpovědní za polovinu našich duševních poruch. Znepokojující pravdou je, že s vámi nemůžeme soupeřit.“

Chce, abych mu donášela na inderlanďany. Měl by vědět, že to neudělám. „Nevím nic, co byste nedokázal najít v knihovně,“ řekla jsem a pevně sevřela tašku. Toužila jsem prostě vstát a vypadnout, ale zahnal mě do kouta a já se mohla jen dívat, jak se usmívá. Jeho rovné zuby byly překvapivě lidské ve srovnání s dravčím leskem v jeho očích.

„Jsem si jistý, že to není tak docela pravda,“ řekl. „Ale žádám vás jen o radu, ne o zradu.“ Edden se opřel a zdálo se, že sbírá myšlenky. „Občas,“ řekl, „jako třeba dnes v noci slečna Tamwoodová, za námi přijde inderlanďan, protože potřebuje pomoc nebo má informaci, která by raději neměla padnout do rukou IBA. Popravdě nevíme, jak s ním máme jednat. Moji lidé se chovají tak podezřívavě, že nedokáží získat užitečné informace. A ve vzácných případech, kdy se něco dozvíme, nevíme, jak to využít. Slečnu Tamwoodovou se nám podařilo uvěznit jen proto, že s tím souhlasila. Vysvětlili jsme jí, že jsme ochotní promluvit si s vámi osobně, pokud se nám vzdá. Do dnešního dne jsme podobné záležitosti neochotně přenechávali IBA.“ Pohlédl mi do očí. „Kvůli tomu vypadáme jako hlupáci, slečno Morganová.“

Nabízel mi práci, ale já se neuklidnila, naopak jsem ještě víc ztuhla. „Kdybych chtěla šéfa, zůstala bych u IBA, kapitáne.“

„Ne,“ protestoval rychle a jeho židle zaskřípala, když se napřímil. „Nemohli bychom vás mít tady. Nejenže by si moji lidé vyžádali moji hlavu na stříbrném podnose, ale zaměstnat vás by bylo proti dohodě mezi IBA a FIK.“ Jeho úsměv se stal zákeřnějším a já čekala. „Chci vás jen jako konzultantku. Občas. Když bude potřeba.“

Pomalu jsem vydechla a konečně pochopila, oč mu jde.

„Jak se jmenuje vaše firma?“ zeptal se Edden.

„Upíří čarodějná,“ řekl Nick.

Edden se zachechtal. „To zní jako seznamka.“

Trhla jsem sebou, ale už bylo pozdě to měnit. „A dostanu za své občasné služby zaplaceno?“ zeptala jsem se a kousla se do spodního rtu. To by mohlo fungovat.

„Samozřejmě.“

Teď jsem se na strop zadívala já. Srdce mi bušilo, protože se zdálo, že se mi nabízí cesta ven. „Jsem členem týmu, kapitáne Eddene,“ řekla jsem a přitom mě napadlo, jestli Ivy nezačíná o našem partnerství pochybovat. „Nemohu mluvit za zbytek.“

„Slečna Tamwoodová už souhlasila. Myslím, že řekla: ‚Pokud bude ta malá čarodějka souhlasit, přidám se.‘ Pan Jenks na to měl podobný názor, jen to řekl… barvitěji.“

Pohlédla jsem na Nicka a on neklidně pokrčil rameny. Neměla jsem záruku, že až bude po všem, Edden mě prostě pohodlně nezapomene vyplatit ze smlouvy. Ale jeho suchý humor a upřímné reakce mě přesvědčily o tom, že to neudělá. A kromě toho, dneska v noci už jsem uzavřela smlouvu s démonem. Tohle nemůže být horší.

„Dohodnuto, kapitáne Eddene,“ řekla jsem najednou. „Zásilka odletí Jihozápadní linkou v jedenáct čtyřicet pět do L. A.“

„Bezva!“ Zdravou rukou bouchl do stolu a já znovu nadskočila. „Věděl jsem, že na to přistoupíte. Rose!“ zakřičel přes zavřené dveře. Zazubil se, naklonil se k nim a otevřel je. „Rose! Pošli pátrací psy do…“ pohlédl na mě. „Kde dojde k předání síry?“

„Ivy vám to neřekla?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Možná jo. Chci vědět, jestli lhala.“

„Hlavní autobusové nádraží,“ řekla jsem a srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Podaří se to. Dostanu Trenta a vyplatím se.

„Rose!“ zařval znovu. „Staré autobusové nádraží. Kdo dneska sedí za stolem a neskončil v nemocnici?“

Přes rámus venku k nám dolehl hluboký ženský hlas. „Je tu Kaman, ale sprchuje se, aby smyl ten broučí prach. Dillon, Ray…“

„Stop,“ řekl Edden. Vstal, pokynul mi a Nickovi a vykročil rychle z kanceláře. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. K mému překvapení polevila ostrá bolest do tlumeného bušení. Následovali jsme Eddena chodbou a já vzrušeně přidala do kroku. „Myslím, že aspirin konečně zabral,“ zašeptala jsem Nickovi, když jsme Eddena dohonili. Nakláněl se nad prázdným stolem a mluvil se ženou, která mu přinesla pilulky.

„Povolej zpátky Rubena a Simona,“ řekl. „Potřebuji někoho s chladnou hlavou. Pošli je na letiště. Ať tam na mě počkají.“

„Na vás, pane?“ Rose koukla přes obroučku brýlí na mě a na Nicka.

Její zamračení mluvilo za vše. Nelíbilo se jí, že má v budově dva inderlanďany, neřku-li že stojí jejímu šéfovi za zády.

„Ano, na mě. Ať vpředu přistaví neoznačenou dodávku. Dneska jdu do akce.“ Povytáhl si opasek s pistolí. „Žádné chyby. Tohle provedeme podle předpisů.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a devět