3
„Dobrý bože,“ zasténala jsem tiše. „Ať se nepozvracím. Ne tady.“ Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, světlo už nebude tolik bolet. Byla jsem ve své kóji na dvacátém pátém podlaží věže IBA. Okny dovnitř pronikalo slunce, ke mně ale nedosáhlo, protože jsem se nacházela téměř ve středu bludiště. Někdo přinesl koblihy a z vůně polevy se mi zvedal žaludek. Chtěla jsem se prostě vrátit domů a spát.
Otevřela jsem horní zásuvku a zašmátrala po amuletu proti bolesti, pak jsem ale zjistila, že už jsem je všechny spotřebovala, a zasténala jsem. Čelem jsem uhodila do hrany kovového stolu a přes závěs kudrnatých vlasů jsem se zadívala na kotníkové boty, které mi vykukovaly zpod džínů. S ohledem na to, že jsem se chystala dát výpověď, jsem si na sebe vzala něco konzervativního: červenou plátěnou košili a kalhoty. Prozatím jsem ztratila zájem o upnutou kůži.
Včerejší noc byla omyl. Musela jsem se pořádně opít, abych zhloupla a dala svá zbývající přání Ivy a Jenksovi. Opravdu jsem na ta poslední dvě spoléhala. Každý, kdo ví něco o přáních, ví také to, že si jich nemůžete přát víc. A stejně tak si nemůže přát být bohatý. Peníze se prostě neobjeví. Musí se odněkud vzít, a pokud si nepřejete, aby vás nechytili, pokaždé vás dostanou za krádež.
Přání jsou lišácká věc, proto si většina inderlanďanů v referendu přála dostat minimálně tři najednou. Když jsem se tak nad tím zamyslela, nedopadla jsem nejhůř. Přála jsem si, aby mě nenachytali při tom, že jsem nechala leprikónku jít, takže aspoň opustím IBA s čistým záznamem. Pokud má Ivy pravdu a vypíšou na mě odměnu za porušení smlouvy, bude moje smrt muset vypadat jako nehoda. Ale proč by se měli obtěžovat? Smlouva na hlavu je drahá věc a oni chtěli, abych se vypařila.
Ivy dostala značku, kterou mohla později vyměnit za přání. Vypadala jako stará mince s dírou uprostřed. Pověsila si ji na fialovou stužku na krk. Jenks použil přání rovnou v baru, pak odbzučel, aby pověděl tu šťastnou zprávu manželce. Měla jsem odejít spolu s ním, ale Ivy se ještě nechtělo jít. Už hodně dlouho jsem si nevyrazila na flám a doufala jsem, že na dně sklenky najdu odvahu říct šéfovi, že odcházím. Nestalo se.
Sotva jsem začala s nacvičenou řečí, otevřel Denon moji složku, vytáhl smlouvu, roztrhl ji a přikázal, abych do půl hodiny opustila budovu. Můj průkaz a želízka měl ve svém stole. Talismany, které je zdobily, jsem schovala do kapsy.
Po sedmi letech v IBA se mi v kóji nakupila hromada nesmyslů a prošlých vzkazů. Rozechvělými prsty jsem se natáhla po levné váze ze silného skla, která neviděla květinu už dlouhé měsíce. Skončila v koši stejně jako kretén, který mi ji dal. Neutralizační misku jsem uložila do krabice u nohou. Od soli ulepená modrá keramika ostře zaškrábala o lepenku. Minulý týden vyschla a solná krusta, která v ní zůstala, byla celá zaprášená.
Palička ze dřeva blahovičníku zarachotila vedle ní. Na hůlku byla příliš silná, ale já stejně nebyla dost dobrá na to, abych si hůlku vyrobila. Koupila jsem ji s tím, že ji použiju na amulety detekující lež, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Bylo snazší je kupovat. Natáhla jsem se a sebrala seznam starých kontaktů. Rychle jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, zasunula jsem ho vedle misky a zakryla diskmenem a sluchátky.
Měla jsem tu několik knížek, které jsem musela vrátit Joyce na opačné straně uličky, ale nádoba se solí, která je podpírala, patřila tátovi. Schovala jsem ji do krabice a přemýšlela, co by si táta o mém odchodu myslel. „Puknul by radostí,“ zašeptala jsem, zatnula zuby a snažila se bojovat s opicí.
Zvedla jsem se a nahlédla přes ošklivou žlutou přepážku. Přimhouřila jsem oči, protože moji spolupracovníci se odvraceli. Postávali ve skupinkách, klevetili a snažili se předstírat, jak jsou zaměstnaní. Jejich kradmé šeptání mi lezlo na nervy. Pomalu jsem se nadechla a natáhla se pro černobílou fotku Watsona, Cricka a Rosalindy Franklinové, ženy, která měla vše na svědomí. Stáli před modelem DNA a Rosalindin úsměv ukrýval humor Mony Lisy. Jeden by si myslel, že věděla, co se stane. Napadlo mě, jestli náhodou nebyla inderlanďanka. Hodně lidí přemýšlelo o tomtéž. Schovávala jsem si ten obrázek, protože mi připomínal, že svět stojí na detailech, které ostatním unikají.
V padesátých letech dali Watson, Crick a Franklinová hlavy dohromady a během šesti měsíců rozluštili tajemství DNA. Tím by to možná skončilo, ale jejich technologie padla do rukou Sovětům. Strach z války způsobil, že se peníze pumpovaly do rozvoje vědy. Na začátku šedesátých let jsme měli bakteriemi produkovaný inzulín. Následoval příval bioinženýrských léků, které zaplavily trh. Představovaly vedlejší produkt temnějšího výzkumu bioinženýrských zbraní v USA. Nikdy jsme se nedostali na Měsíc, protože jsme se při plánu vzájemně se vyvraždit soustředili dovnitř, ne ven.
A pak na konci desetiletí udělal někdo chybu. Bylo zbytečné debatovat o tom, jestli to byli Američané nebo Sověti. Z chladných arktických laboratoří unikl smrtící řetězec DNA. Zanechal za sebou slušnou cestičku z těl až do Ria, kde byl identifikován a zničen a většina veřejnosti si ani neuvědomila, že se něco děje. Ale zatímco vědci dopisovali poznámky v laboratorních knihách a vraceli je na police, virus zmutoval.
Přichytil se na biologicky upraveném rajčeti a využil slabiny v modifikované DNA, kterou badatelé považovali za příliš malou, než aby jí věnovali pozornost. Tomu rajčeti se začalo oficiálně říkat T-4 andělské rajče − jeho laboratorní popis − a od něj se odvodil název viru: anděl.
Nikdo netušil, že virus používá andělské rajče jako prostředníka, a rajčata tedy byla letadly rozvezena po světě. Za šestnáct hodin bylo příliš pozdě. Během tří děsivých týdnů byly vyhlazeny země třetího světa, USA zkolabovaly za čtyři. Hranice obsadili vojáci a vláda prohlásila: „Promiňte, nevíme, jak vám pomoct.“ Američané trpěli a umírali, ale ve srovnání s peklem ve zbytku světa to byla procházka růžovým sadem.
Ale hlavním důvodem, proč civilizace přežila, byl fakt, že většina inderlanďanů byla vůči andělskému viru imunní. Čarodějky, nemrtvé a menší rasy jako troly, skřítky a víly nezasáhl vůbec. Dlaci stejně jako upíři a leprikóni dostali chřipku. Ale elfové vymřeli úplně. Říkalo se, že plán plodit potomky s lidmi se obrátil proti nim a učinil je náchylnější k působení andělského viru.
Když se usadil prach a andělský virus byl vymýcen, naše čtyři rasy dohromady se svým počtem přiblížily počtu lidí. Což byla šance, které jsme se rychle chopili. Zvrat, jak se události začalo říkat, začal v poledne jediným skřítkem a skončil o půlnoci, kdy se lidstvo krčilo pod stolem a snažilo se smířit se skutečností, že už před pyramidami žili po boku čarodějek, upírů a dlaků.
První instinktivní reakcí lidstva bylo vymazat nás ze světa, tomu jsme ale učinili rázně přítrž, když jsme lidem ukázali, že to my jsme udrželi civilizaci na nohou, zatímco svět se hroutil. Kdyby nebylo nás, počet mrtvých by byl mnohem vyšší.
I přesto panoval první roky po Zvratu skutečný blázinec.
Lidstvo se bálo nás napadnout, veškerý lékařský výzkum ale postavilo mimo zákon, protože ho považovalo za démona, který problémy přivodil. Biolaboratoře byly srovnány se zemí a bioinženýři, kteří unikli nákaze, byli postaveni před soud a jejich život ukončila legální vražda. Pak přišla druhá, méně očividná vlna smrti. Zdroje nových léků byly totiž bezděčně zničeny spolu s biotechnologiemi.
Bylo jen otázkou času, kdy lidstvo ustanoví čistě lidskou instituci, která by na inderlanďany dohlížela. A tak vznikla Federální inderlandská kancelář, která rozpustila a nahradila místní strážce pořádku v celých Spojených státech. Inderlandští policisté a federální agenti, kteří tím přišli o práci, si stvořili vlastní policejní sílu, IBA. Dodnes mezi nimi panuje silná rivalita, která udržuje pod kontrolou agresivnější inderlanďany.
Čtyři patra cincinnatské budovy FIK byla zasvěcena pátrání po zbývajících ilegálních biolaboratořích, za jistou cenu totiž člověk pořád dostane čistý inzulín a něco, co dokáže potlačit leukémii. Lidmi řízená FIK je stejně posedlá vyhledáváním zakázaných technologií, jako je IBA posedlá odstraněním omamné drogy síry z ulic.
A všechno začalo tím, že si Rosalinda Franklinová všimla, že její tužka neleží na svém místě a někdo čmuchal na místě, kde neměl co dělat, pomyslela jsem si a špičkami prstů jsem si promnula bolavou hlavu. Nepatrné stopy. Drobné narážky. Na nich stojí svět. Kvůli nim jsem tak dobrá agentka. Usmála jsem se na Rosalindu, utřela otisky prstů z rámečku a schovala fotku do krabice.
Někde za mnou se ozval výbuch smíchu a já otevřela další zásuvku a prohrabala popsané papíry a sponky. Hřeben jsem našla na stejném místě, kde jsem ho obvykle nechávala, a ustaraný uzlíček v mém nitru se uvolnil, když jsem ho hodila do krabice k ostatním věcem. Vlasy se dají využít k zacílení čar. Kdyby se Denon chystal vydat rozkaz k mému zabití, vzal by si ho.
Prsty jsem našla tátovy těžké kapesní hodinky. Nic jiného mi tu nepatřilo, proto jsem zásuvku s prásknutím zavřela, následně jsem ale ztuhla, protože mi málem vybuchla hlava. Ručičky hodinek se zastavily za sedm minut dvanáct. Otec mě škádlíval tím, že se zastavily tu noc, kdy jsem byla počata. Schoulila jsem se v křesle a schovala je do přední kapsy. Skoro jsem ho viděla, jak stojí ve dveřích kuchyně, těká pohledem od hodinek k hodinám nad dřezem, usmívá se a přemýšlí o tom, kam se ztracené okamžiky poděly.
Pana Rybu − malou betu, kterou jsem dostala minulý rok na vánočním večírku − jsem i se skleněným akvárkem umístila do neutralizační misky a věřila jsem, že s trochou štěstí zůstanou voda i ryba uvnitř. Pak jsem do krabice hodila plechovku se žrádlem pro rybičky. Tlumená rána na vzdáleném konci místnosti přitáhla můj pohled k Denonovým zavřeným dveřím.
„Neujdeš z těch dveří ani metr, Tamwoodová,“ ozval se tlumený křik, který umlčel bzučení hovorů. Ivy očividně právě podala výpověď. „Mám smlouvu. Pracuješ pro mě, ne já pro tebe! Odejdeš a…“ Za zavřenými dveřmi se ozvalo rachocení. „Do prdele…“ pokračoval tiše. „Kolik to je?“
„Dost na to, abych se vyplatila ze smlouvy,“ řekla Ivy chladně. „Dost pro tebe i pro kostlivce dole ve sklepení. Rozumíme si?“
„Jo,“ řekl a v hlase mu zazníval chamtivý úžas. „Jo. Máš padáka.“
Složila jsem hlavu do dlaní a cítila jsem se, jako bych měla hlavu napěchovanou papírovými kapesníky. Ivy má peníze? Proč něco neřekla už včera v noci?
„Jdi se zvrátit, Denone,“ řekla Ivy do naprostého ticha. „Dávám výpověď. Nepropustil jsi mě. Máš moje peníze, ale postavení mezi vysokou krví si nekoupíš. Jsi druhořadý a to žádné peníze nezmění. I kdybych skončila ve stokách s krysami, budu pořád lepší než ty, a tebe užírá, že už mi nebudeš moct rozkazovat.“
„Nemysli si, že jsi v bezpečí,“ vztekal se šéf. Skoro jsem viděla tepající žílu na jeho krku. „V její blízkosti dochází k nehodám. Přibliž se k ní a můžeš se probudit mrtvá.“
Denonovy dveře se otevřely, ven vypochodovala Ivy a praštila jimi tak silně, až zablikala světla. Tvář měla napjatou a myslím, že mě ani neviděla, když se hnala okolo mojí kóje. Po našem rozloučení se převlékla a teď na sobě měla hedvábný plášť, který jí sahal do půlky lýtek. Byla jsem si svojí sexuální orientací natolik jistá, že jsem se nebála připustit, že vypadá velmi dobře. Lem pláště se za ní nadouval, jak vztekle kráčela přes místnost. Na bledé tváři jí vyvstaly zlostné rudé fleky. Čišelo z ní tak silné napětí, že bylo téměř vidět.
Nepoužívala upírské schopnosti, prostě zuřila jako nikdy dřív. Přesto za sebou nechala chladnou cestičku, kterou nedokázaly ohřát ani teplé sluneční paprsky. Přes rameno jí visela prázdná plátěná taška a na krku měla stále svoje přání. Chytrá holka, pomyslela jsem si. Schovej si ho na horší časy. Ivy rozrazila ohnivzdorné dveře na schodiště a já bolestivě zavřela oči, když praštily do stěny.
Do kóje vlétl Jenks a bzučel mi okolo hlavy jako pomatená můra, aby mi ukázal zalátané křídlo. „Ahoj, Rache,“ řekl až nepříjemně vesele. „Co je?“
„Ne tak hlasitě,“ zašeptala jsem. Dala bych cokoli za hrnek kafe, ale nebyla jsem si jistá, jestli stojí za dvacet kroků ke kávovaru. Jenks byl v civilu a křiklavé barvy jeho oděvu se příšerně tloukly. Nachová vskutku nesedí ke žluté. Nikdy neseděla a nikdy nebude. Bože, pomoz mi, dokonce i náplast na křídle měl nachovou. „Copak nikdy nemáš opici?“ vydechla jsem.
Zakřenil se a sedl si na okraj mého hrnku s tužkami. „Ne. Na to je skřítkovský metabolismus příliš rychlý. Alkohol se prostě mění v cukr. Není to úžasné?“
„Nádhera.“ Opatrně jsem zabalila fotku mě a mámy do kapesníčků a uložila ji vedle Rosalindiny. Napadlo mě, že bych mohla matce říct, že jsem bez práce, ale pak jsem se z očividných důvodů rozhodla to neudělat. Počkám, dokud si nenajdu novou práci. „Je Ivy v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Jo. Bude jí fajn.“ Jenks vylétl k vršku vavřínu, který jsem pěstovala v květináči. „Jen zuří, že jí vůbec nic nezůstalo, když zaplatila za zrušení smlouvy a za to, aby jí dali pokoj.“
Kývla jsem a byla jsem ráda, že chtěli, abych odešla. Všechno půjde mnohem snadněji, když na moji hlavu nebude vypsaná odměna. „Věděl jsi, že má peníze?“
Jenks si oprášil list a posadil se. Zatvářil se povýšeně, což není nijak snadné, když měříte sotva deset centimetrů a jste oblečení jako šílený motýl. „No jasně. Je poslední žijící členkou rodu. Ale několik dní bych se jí vyhýbal. Vzteká se jako mokrá vosa. Přišla o dům na venkově, o pozemky, o akcie, prostě o všechno. Zůstalo jen sídlo nad řekou a to patří její matce.“
Opřela jsem se, rozbalila poslední kousek skořicové žvýkačky a strčila si ho do pusy. Jenks přistál s rachotem v mojí krabici a začal se v ní přehrabovat. „Aha, jo,“ zamumlal. „Ivy se zmínila o tom, že už pronajala nějaké místo. Mám adresu.“
„Vypadni z mých věcí.“ Ohnala jsem se po něm prstem. Odlétl zpátky k vavřínu a postavil se na nejvyšší větvičku, aby mohl sledovat, o čem se ostatní baví. Ve spáncích mi bušilo, když jsem se sehnula, abych vyklidila spodní zásuvku. Proč dala Ivy Denonovi všechno, co měla? Proč nepoužila přání?
„Bacha,“ řekl Jenks, sklouzl dolů po rostlině a schoval se v listí. „Už jde.“
Napřímila jsem se a spatřila, že Denon je v polovině cesty k mému stolu. Francis, jeho patolízalský špeh, se odtrhl od skupinky lidí a následoval ho. Můj bývalý šéf do mě přes stěnu kóje zavrtával pohled. Zalkla jsem se a omylem spolkla žvýkačku.
Můj šéf vypadá jednoduše řečeno jako profesionální wrestler s doktorátem: mohutný chlap, tvrdé svaly, dokonalá mahagonová pleť. Myslím, že v minulém životě musel být balvan. Stejně jako Ivy i Denon byl živý upír. Ale na rozdíl od Ivy se narodil jako člověk a v upíra ho proměnili. Tím se z něj stala nízká krev, druhořadý upír.
Přesto bylo nutné s Denonem počítat, protože tvrdě pracoval, aby překonal své neurozené počátky. Mohutné svaly neměl jen pro krásu, udržovaly ho naživu ve společnosti silnějšího adoptivního příbuzenstva. Vypadal nadčasově jako někdo, kdo se pravidelně živí krví skutečného nemrtvého. Jen nemrtví dokáží proměnit lidi v upíry a podle zdravého vzhledu byl Denon zjevně něčím oblíbencem. Půlka podlaží se toužila stát jeho sexuální hračkou. Druhá půlka z něj byla k smrti vyděšená. Já byla hrdá na to, že patřím do druhé skupiny.
Ruce se mi třásly, když jsem do nich vzala hrnek od kávy ze včerejška a předstírala, že srkám. Jeho paže kmitaly jako písty a žluté triko kontrastovalo s černými kalhotami. Byly pěkně vyžehlené a vystavovaly na odiv jeho svalnaté nohy a štíhlý pas. Lidé mu uskakovali z cesty. Několik jich upadlo. Bůh mi pomoz, pokud jsem použila své jediné přání špatně a chytí mě.
Ozvalo se zaskřípání plastu, jak se naklonil přes metr dvacet vysokou stěnu kóje. Nepodívala jsem se na něj, namísto toho jsem se soustředila na díry po připínáčcích v látkovém povrchu přepážky. Kůže na pažích mi mravenčila, jako by se mě Denon dotýkal. Jeho přítomnost mě obtékala, narážela do stěny za mnou a plnila moji kóji, stoupala, až jsem měla pocit, že Denon je i za mnou. Zrychlil se mi puls, proto jsem se soustředila na Francise.
Ten hajzlík se usadil na kraji Joyceina stolu a rozepnul si knoflík na modré polyesterové bundě. Zubil se a ukazoval dokonalé korunky. Jak jsem přihlížela, vykasal si rukávy a odhalil vyzáblé paže. Trojúhelníkovou tvář mu rámovaly po uši dlouhé vlasy, které si neustále odhazoval z očí. Myslel si, že vypadá chlapecky šarmantně. Já si myslela, že vypadá, jako by právě vylezl z postele.
Byly teprve tři odpoledne, jeho tvář už ale potemněla hustým strništěm. Límeček havajské košile si schválně zvedl. Kanceláří koloval vtípek, že se prý snaží vypadat jako Sonny Crockett[1], neustále ale mžoural a měl příliš dlouhý a tenký nos, než aby mu to vyšlo.
„Vím, co se tu děje, Morganová,“ prohlásil Denon a obrátil moji pozornost k sobě. Měl hluboký hrdelní hlas, který smí mít jen černoši a upíři. Určitě takové pravidlo někde existuje. Byl to horoucí a sladký hlas. Vábivý. Příslib, který v něm zazníval, mi napnul kůži a já cítila, jak mě zalévá strach.
„Prosím?“ řekla jsem a potěšilo mě, že mi neselhal hlas. To mi dodalo odvahu zvednout k němu oči. Zrychlil se mi dech a napjala jsem se. Pokoušel se na mě zapůsobit aurou ve tři odpoledne. Zatraceně.
Denon se naklonil přes přepážku a položil si na ni paže. Na bicepsech mu vyvstaly žíly. Naježily se mi vlasy na krku a já bojovala s nutkáním otočit se. „Všichni si myslí, že odcházíš kvůli ubohým úkolům, které ode mě dostáváš,“ řekl a slova pronesená chlácholivým hlasem mu doslova splývala ze rtů. „A mají pravdu.“
Napřímil se a já sebou trhla, když umělá hmota přepážky zaskřípala. Hnědé duhovky mu úplně zmizely za roztaženými zorničkami. Zatraceně, zatraceně.
„Snažím se tě zbavit už dva roky,“ řekl. „Nemáš smůlu.“ Usmál se a odhalil lidské zuby. „Máš mě. Podřadná záloha, zmatené vzkazy, prozrazené sledování. Ale když tě konečně donutím odejít, vezmeš s sebou moji nejlepší agentku.“ Upřeně se na mě zadíval. Přinutila jsem se rozevřít ruce a on pohlédl na ně. „To není dobré, Morganová.“
Nebyla jsem to já, pomyslela jsem si a mé zděšení při nečekaném odhalení polevilo. Nebyla jsem to já. Ty chyby nebyly moje. Ale pak se Denon přesunul k otvoru v přepážce, který nahrazoval dveře.
Postavila jsem se tak rychle, až židle hlasitě zarachotila, a přitiskla jsem se ke stolu. Krčila jsem papíry a myš jsem shodila z desky, takže zůstala viset na kabelu. Denonovy oči byly černé jako smůla. V uších mi dunělo srdce.
„Nemám tě rád, Morganová,“ řekl a přese mě se lepkavě přelil jeho dech. „Nikdy jsem neměl. Nejednáš podle předpisů a jsi nedbalá stejně jako tvůj otec. Nemůžu uvěřit tomu, že ti utekl leprikón.“ V očích se mu objevil neurčitý pohled a já zadržela dech, protože prozření tančilo těsně mimo dosah.
Prosím, ať to funguje, pomyslela jsem si zoufale. Ať moje přání funguje. Denon se naklonil blíž a já si zaryla nehty do dlaně, abych se nepřikrčila. Přinutila jsem se dýchat. „Nemůžu tomu uvěřit,“ zopakoval, jako by se snažil pochopit, o co tu jde. Ale pak potřásl hlavou v posměšném ohromení.
Z plic mi unikl výdech, když ode mě konečně odstoupil. Odtrhl oči od mých a zadíval se mi na krk, kde mi, jak jsem věděla, pulzovala žíla. Zakryla jsem si ji rukou a on se na mě usmál, jako by byl do mě zamilovaný. Sám měl na krásném krku jen jedinou jizvu. Přemýšlela jsem, kde má ostatní. „Odteďka jsi na odstřel,“ zašeptal.
Ze šoku a děsu se mi udělalo zle. Vypíše na mě odměnu. „Nemůžeš…“ vykoktala jsem. „Chtěl jsi, abych odešla.“
Nepohnul se, ale i jeho nehybnost vybičovala můj strach. Vytřeštila jsem oči, když se pomalu nadechl a rty se mu naplnily a zrudly. „Za tohle někdo zaplatí životem, Rachel,“ zašeptal a ze způsobu, jakým vyslovil mé jméno, mě zamrazilo. „Tamwoodovou zabít nemůžu. Takže budeš obětním beránkem ty.“ Pohlédl na mě zpod obočí. „Blahopřeji.“
Jakmile opustil moji kancelář, sundala jsem ruku z krku. Nebyl tak ladný jako Ivy. Tím se od sebe lišila vysoká a nízká krev, ti, kdo se jako upíři narodili, a ti, kdo v ně byli proměněni. Když Denon vyšel do uličky, těžká hrozba v jeho očích vyprchala. Ze zadní kapsy vytáhl obálku a hodil ji na můj stůl. „Užij si poslední výplatu, Morganová,“ řekl nahlas, aby to všichni ostatní slyšeli. Pak se otočil a odkráčel.
„Ale chtěl jsi, abych dala výpověď…“ zašeptala jsem, když zmizel ve výtahu a dveře se za ním zavřely. Rozsvítila se malá červená šipka směrem dolů. Šel to oznámit šéfovi. Určitě žertoval. Přece by na mě nevypsal odměnu jen proto, že se Ivy rozhodla odejít se mnou? Že ne?
„Dobrá práce, Rachel.“
Při zvuku nosového hlasu jsem trhla hlavou. Na Francise jsem úplně zapomněla. Vstal z Joyceina stolu a opřel se o moji stěnu. Francis při tom na rozdíl od Denona vypadal směšně. Pomalu jsem poposedla dozadu na otočné židli.
„Celých šest měsíců čekám na to, až konečně sebereš odvahu a vypadneš,“ řekl Francis. „Měl jsem vědět, že bude stačit, když se opiješ.“
Nával vzteku spálil poslední zbytky mého strachu. Vrátila jsem se k balení. Prsty mi zkřehly, proto jsem se pokusila do nich vmasírovat trochu tepla. Jenks vylezl z úkrytu a potichu vylétl nahoru na kytku.
Francis si vykasal rukávy k loktům. Prstem odsunul stranou šek s výplatou, posadil se na stůl a jednou nohou se opřel o podlahu. „Trvalo to déle, než jsem čekal,“ posmíval se. „Buďto jsi fakt paličatá, nebo fakt hloupá. V každém případě jsi fakt mrtvá.“ Skřípavě popotáhl tenkým nosem.
Ostře jsem zabouchla zásuvku a málem mu přirazila prsty. „Chceš tím něco říct, Francisi?“
„Říkají mi Frank,“ prohlásil a snažil se tvářit povýšeně, mně se ale spíše zdálo, jako by měl rýmu. „Neobtěžuj se mazat složky v počítači. Jsou moje společně s tvým stolem.“
Pohlédla jsem na obrazovku se spořičem v podobě velké žáby s vypoulenýma očima. Čas od času sežrala mouchu s Francisovým obličejem. „Odkdy kostlivci dole pověřují úkoly černokněžníky?“ zeptala jsem se, abych zdůraznila jeho kvalifikaci. Francis nebyl dost dobrý na to, aby se stal čarodějem. Dokázal amulety použít, ale ne je vyrobit. Já ano, i když jsem si je obvykle kupovala. Bylo to snazší a pravděpodobně bezpečnější jak pro mě, tak pro můj cíl. Nemohla jsem za to, že po tisíci letech platilo pro ženy stereotypní označení čarodějka a pro muže černokněžník.
Očividně chtěl, abych se přesně na tohle zeptala. „Nejsi jediná, kdo umí vařit lektvary, drahá Rachel. Minulý týden jsem získal licenci.“ Naklonil se blíž, vyndal z mé krabice pero a vrátil ho do hrnku s tužkami. „Stal bych se čarodějem už dávno, ale nechtěl jsem si špinit ruce tím, že bych se učil, jak je namíchat. Neměl jsem čekat tak dlouho. Bylo to snadné.“
Znovu jsem pero vytáhla a strčila si ho do zadní kapsy. „No tak to ti blahopřeju.“ Francis se stal čarodějem? pomyslela jsem si. Museli snížit nároky.
„Jo,“ řekl Francis a začal si čistit nehty jednou z mých stříbrných dýk. „Dali mi tvůj stůl, tvoje případy, a dokonce i tvoje služební auto.“
Sebrala jsem mu nůž a hodila ho do krabice. „Nemám služební auto.“
„Já jo.“ Zvedl si límec košile potištěné palmami a tvářil se nesmírně spokojeně. Rozhodla jsem se držet jazyk za zuby a neposkytnout mu další šanci vytáhnout se. „Jo,“ řekl a teatrálně si povzdychl. „Budu ho potřebovat. Denon chce, abych v pondělí vyslechl radního Trentona Kalamacka.“ Francis se zachechtal. „Zatímco tys zpackala jedno ubohé zatčení, já velel akci, při níž jsme zabavili dvě kila síry.“
„To je fakt úžasné,“ řekla jsem a byla jsem připravená ho uškrtit.
„Nejde o množství.“ Odhodil si vlasy z očí. „Ale o to, kdo je měl u sebe.“
To mě zaujalo. Trentovo jméno ve spojení se sírou? „Kdo?“ zeptala jsem se.
Francis sklouzl ze stolu. Škobrtl o moje chlupaté růžové pantofle a skoro se natáhl. Zachytil se ale a zadíval se na mě přes natažený prst, jako by to byla pistole. „Hlídej si záda, Morganová.“
To byla poslední kapka. Tvář se mi stáhla vzteky, vykopla jsem a podtrhla mu nohy. Praštil sebou o zem a vyjekl, což mi poskytlo nesmírné zadostiučinění. Sotva dopadl, zapřela jsem se mu kolenem o záda a odpornou polyesterovou bundu. Ruka mi zajela k boku, kde jsem obvykle nosila želízka. Jenks výskal a poletoval mi nad hlavou. Všichni v kanceláři se polekaně nadechli a zmlkli. Nikdo se nechystal zasáhnout. Dokonce se na mě odmítali třeba jen podívat.
„Nemám co ztratit, kotě,“ zavrčela jsem a sklonila se tak nízko, až jsem ucítila jeho pot. „Jak jsi sám řekl, jsem mrtvá, a jediný důvod, proč ti neutrhnu oční víčka, je, že jsem zvědavá. Zeptám se tě ještě jednou. Koho jsi chytil se sírou?“
„Rachel,“ vykřikl. Dokázal by mě srazit na zem, ale příliš se bál. „Jsi v pořádném… Au! Au!“ ječel, jak jsem mu zarývala nehty do horní části pravého víčka. „Yolin! Yolin Batesovou!“
„Sekretářku Trenta Kalamacka?“ zeptal se Jenks, který se vznášel nad mým ramenem.
„Jo,“ řekl Francis a obličejem zaškrábal o koberec, jak otočil hlavu, aby na mě pohlédl. „Nebo spíše jeho zesnulou sekretářku. Zatraceně, Rachel. Slez ze mě!“
„Je mrtvá?“ Vstala jsem a oprášila si džíny.
Francis se postavil a tvářil se trucovitě, ale musel mít radost, že mi to může říct, jinak už by dávno odkráčel. „Jo, je,“ řekl a znovu si zvedl límeček. „Včera ji našli tuhou v cele IBA. Doslova tuhou. Byla černokněžnice.“
Poslední slovo pronesl shovívavě a já se kysele usmála. Jak snadné je opovrhovat něčím, čím jste byli sotva před týdnem sami. Trent, pomyslela jsem si a zadívala se do dálky. Kdybych dokázala, že Trent obchoduje se sírou a předložila ho IBA na stříbrném podnose, Denonovi by nezbývalo než mě nechat na pokoji. Síť překupníků se neustále rozrůstá a IBA po něm jde už léta. Nikdo přitom ani nevěděl, jestli je člověk nebo inderlanďan.
„Ježíši, Rachel,“ kňoural Francis a utíral si obličej. „Rozbila jsi mi nos.“
Pročistila jsem si mysl a posměšně se k němu otočila. „Jsi čaroděj. Jdi si vyrobit talisman.“ Věděla jsem, že ještě nemůže být tak dobrý. Bude si ho muset půjčit jako dřív, když ještě býval černokněžník, a mně bylo jasné, že ho to žere. Otevřel ústa, aby něco řekl, a já se zazubila. Rozmyslel si to, stiskl si nos a odkráčel.
Ucítila jsem zatahání za ucho, jak mi Jenks přistál na náušnici. Francis pospíchal pryč uličkou s hlavou zakloněnou v nepříjemném úhlu. Lem sportovní bundy vlál do rytmu jeho nadutého kroku a já se musela zasmát, když mi Jenks začal do ucha broukat melodii z Miami Vice.
„To je ale lišejník,“ prohlásil skřítek, když jsem se vrátila ke stolu.
Znovu jsem se zamračila a vrazila květináč s vavřínem do krabice s věcmi. Bolela mě hlava a toužila jsem se vrátit domů a zdřímnout si. Naposledy jsem se rozhlédla po stole, sebrala pantofle a hodila je do krabice. Joyceiny knihy jsem nechala ležet na její židli spolu se vzkazem, že zavolám později. Chce můj počítač, co? pomyslela jsem si a otevřela složku. Stačila tři kliknutí, aby bylo prakticky nemožné změnit spořič obrazovky bez celkové reinstalace.
„Jdu domů, Jenksi,“ zašeptala jsem a pohlédla na hodiny na stěně. Tři třicet. Byla jsem v práci sotva půl hodiny. Připadalo mi to jako celá věčnost. Naposledy jsem se rozhlédla okolo, ale našla jen skloněné hlavy a nahrbená záda. Jako bych ani neexistovala. „Kdo je potřebuje,“ zabručela jsem, sebrala bundu z opěradla židle a sáhla po šeku.
„Hej!“ vyjekla jsem, když mě Jenks štípl do ucha. „Kristepane, Jenksi. Nech toho!“
„Ten šek,“ vyjekl. „Zatraceně, ženská. On proklel ten šek!“
Ztuhla jsem. Hodila jsem bundu do krabice a sklonila se nad nevinně vypadající obálkou. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, jestli neucítím vůni blahovičníku. Pak jsem se pokusila vzadu v krku vycítit pachuť síry, pozůstatek černé magie. „Nic necítím.“
Jenks se krátce zachechtal. „Já jo. Musí to být ten šek. Je to jediná věc, kterou ti Denon dal. A dávej si pozor, Rachel. Je to černá magie.“
Přepadl mě neblahý pocit. Denon to nemohl myslet vážně. Nemohl.
Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nenašla jsem žádnou pomoc. Ustaraně jsem vytáhla z koše vázu a nalila do ní trochu vody z akvárka pana Ryby. Pak jsem přisypala sůl, ochutnala na špičce prstu a přidala ještě špetku. Když jsem se ujistila, že voda je stejně slaná jako mořská, vylila jsem ji na šek. Pokud je očarovaný, sůl čáry zlomí.
Z obálky začal stoupat žlutý kouř. „Kruci,“ zašeptala jsem vyděšeně. „Pozor na nos, Jenksi,“ řekla jsem a schovala se pod stůl.
Černé čáry se s hlasitým prskáním rozplynuly. Žlutý sirný kouř nasály ventilátory. Okolo se začaly rozléhat šokované a znechucené výkřiky. Všichni se s hlasitým dupáním rozběhli ke dveřím. I když jsem na to byla připravena, puch zkažených vajíček mě štípal v očích. Byly to ošklivé čáry šité na míru přímo mně, protože Denon i Francis se obálky oba dotkli. Nemohly být levné.
Otřeseně jsem vylezla zpod stolu a rozhlédla se po opuštěném patře. „Už je to v pořádku?“ vypravila jsem ze sebe při kašli. Náušnice se rozkymácela, jak Jenks kývl. „Díky, Jenksi.“
Se staženým žaludkem jsem hodila promočený šek do krabice a prošla okolo prázdných kójí. Zdálo se, že Denon myslí svoji smrtící hrozbu vážně. Prostě úžasné.
[1] Postava policisty ze seriálu Miami Vice. Hrál ho Don Johnson (pozn. red.).