30

Podlaha dodávky FIK byla překvapivě čistá. Uvnitř vozu to vonělo slabě po tabáku, což mi připomnělo tátu. Kapitán Edden a řidič, který se představil jako Clayton, seděli vpředu. Nick, Jenks a já jsme zabrali prostřední sedadlo. Okýnka byla pootevřená, aby nebyl tolik cítit můj parfém. Kdybych věděla, že Ivy nepustí, dokud nebude po všem, vůbec bych se nenavoněla. Teď jsem přímo páchla.

Jenks zuřil a jeho tenoučký hlásek mi drásal zevnitř lebku, což mě ještě víc znervózňovalo. „Sklapni, Jenksi,“ zašeptala jsem a přejela špičkou prstu po dně celofánového pytlíku od buráků, abych vybrala poslední zbytky soli. Jakmile aspirin otupil bolest, dostala jsem hlad. Možná bych se raději obešla bez aspirinu, jen kdybych nebyla tak hladová.

„Jdi se zvrátit,“ zavrčel Jenks z držáku na pití, kam jsem ho strčila. „Zavřeli mě do prázdného barelu od vody! Cítil jsem se jako zvíře v zoo! Zlomili mi moje zatracené křídlo. Podívej se na to! Přetrhli hlavní žílu. Košili mám ušpiněnou od minerálů. Je zničená! A viděla jsi moje boty? Tu kávu z nich nikdy nedostanu.“

„Omluvili se,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Pěkně se rozparádil.

„Bude trvat týden, než mi naroste nové zatracené křídlo. Matalina mě zabije. Všichni se přede mnou schovávají, když nemůžu létat. Vědělas to? Dokonce i moje děti!“

Přestala jsem ho poslouchat. Začal se vztekat, sotva ho pustili, a od té doby nezmlkl. Jenkse sice z ničeho neobvinili − prostě poletoval u stropu a povzbuzoval Ivy, když bušila do důstojníků FIK − strkal ale nos, kam neměl, dokud ho nevrazili do barelu.

Začínala jsem chápat, o čem Edden mluvil. On a jeho důstojníci neměli ani ponětí, jak s inderlanďany nakládat. Mohli Jenkse zavřít do skříně nebo do šuplíku, ve kterém se zrovna přehraboval. Nenamočil by si křídla a ta by mu nezkřehla jako papír. Nedošlo by ani k desetiminutové honičce se síťkou. A polovina důstojníků by neskončila začarovaná. Ivy s Jenksem zašli za FIK dobrovolně, a přesto způsobili doslova boží dopuštění. Děsila mě představa, co by dokázal způsobit nebezpečný inderlanďan, který by odmítl spolupracovat.

„Nedává to smysl,“ řekl Nick tak hlasitě, aby ho slyšel i Edden na předním sedadle. „K čemu jsou panu Kalamackovi příjmy z nelegálních obchodů? Už tak má peněz, že neví, co s nimi.“

Edden se pootočil, čímž se mu vyhrnula khaki nylonová bunda. Na hlavě měl žlutý klobouk FIK, jedinou známku autority. „Asi financuje projekty, o kterých se nemá nikdo dozvědět. Peníze z nelegálních zdrojů se dají jen těžko vystopovat, obzvláště když jsou použity na nelegální věci.“

Přemýšlela jsem, co asi Kalamack provádí. Že by se ve Farisově laboratoři dělo víc, než jsme tušili?

Kapitán si promnul bradu a kulatou tvář mu ozářily světlomety vozů za námi. „Pane Sparagmosi, nejel jste někdy trajektem přes řeku?“

Nickova tvář ztuhla. „Pane?“

Edden zavrtěl hlavou. „Je to zpropadená věc. Jsem si jistý, že už jsem vás někde viděl.“

„Ne,“ řekl Nick a opřel se. „Nemám lodě rád.“

Edden se s tichým zvukem otočil zpátky dopředu. S Jenksem jsme si vyměnili vědoucí pohledy. Podle lstivého výrazu na jeho tváři pochopil mnohem rychleji než já, oč tu běží. Zmačkala jsem prázdný sáček hlasitě v ruce a strčila ho do tašky, protože jsem ho nechtěla odhodit na čistou podlahu. Nick se schoval do stínu a uzavřel se do sebe. Tlumená zář světel aut v protisměru vykreslila jeho ostrý nos a hubený obličej. Naklonila jsem se blíž a zašeptala: „Co jsi provedl?“

Oči dál upíral ven z okna a hruď mu opatrně klesala a stoupala. „Nic.“

Pohlédla jsem na temeno Eddenovy hlavy. Jo, jasně. A já jsem premiantka na plakátu IBA. „Podívej. Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla. Pokud se na letišti prostě sebereš a zmizíš, pochopím to.“ Jak jsem o tom tak uvažovala, vlastně jsem ani nechtěla vědět, co udělal.

Zavrtěl hlavou a po rtech mu probleskl úsměv. „To je v pořádku,“ řekl. „Dneska v noci nikam nepůjdu. Dlužím ti za to, že jsi mě dostala z té krysí díry. Ještě týden a zešílel bych.“

Z té představy mě zamrazilo. Existoval horší osud než mít v patách zabijáky IBA. Krátce jsem se dotkla jeho ramene, opřela se a pokradmu ho sledovala. Odplynulo z něj skryté napětí a dýchal lehčeji. Čím lépe jsem ho poznávala, tím víc se lišil od ostatních lidí, které jsem znala. Ale místo aby mi to dělalo starosti, uklidňovalo mě to. A jsme zpátky u syndromu hrdiny a dámy v nesnázích. Jako dítě jsem četla příliš mnoho pohádek a byla jsem natolik realistka, že jsem si užívala, když někdo pro změnu zachránil mě.

Ve voze se rozhostilo nepříjemné ticho a má úzkost sílila. Co když přijedeme pozdě? Co když Trent změnil let? Co když to byla jen komplikovaná léčka? Bože, pomoz mi, pomyslela jsem si. Na následujících několik hodin jsem vsadila naprosto vše. Pokud se nic nestane, zůstanu s prázdnýma rukama.

„Čarodějko!“ zakřičel Jenks, aby upoutal moji pozornost. Uvědomila jsem si, že se o to snaží už nějakou chvíli. „Zvedni mě,“ poručil. „Odsud nic nevidím.“

Nabídla jsem mu ruku a on si na ni vylezl. „Neumím si představit, proč se ti všichni vyhýbají, když nemůžeš létat,“ řekla jsem suše.

„Tohle by se nestalo,“ prohlásil Jenks hlasitě, „kdyby mi někdo neutrhl křídlo.“

Posadila jsem si ho na rameno, abychom mohli oba sledovat provoz. Mířili jsme na mezinárodní letiště Cincinnati − Severní Kentucky. Většina lidí mu říkala prostě „Mezinárodní Díra“ nebo ještě jednodušeji „Velká Díra“. Projíždějící auta občas osvětlily roztroušené lampy. Jak jsme se blížili k terminálům, pouliční osvětlení houstlo. Problesklo mnou vzrušení a napřímila jsem se. Nic se nepokazí. Dostanu ho. Ať už je Trent cokoli, dostanu ho. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Jedenáct patnáct,“ zamumlal Jenks.

„Jedenáct dvacet,“ opravil ho Edden a ukázal na hodiny na přístrojové desce.

„Jedenáct patnáct,“ zavrčel skřítek. „Vím líp, kde je slunce, než vy, ze které díry máte čůrat!“

„Jenksi!“ okřikla jsem ho šokovaně. Nick přestal křížit paže na hrudi a vrátila se mu trocha sebejistoty.

Edden zvedl ruku. „To je v pořádku, slečno Morganová.“

Clayton, upjatý polda, který mi očividně nevěřil, se mi ve zpětném zrcátku zadíval do očí. „Vlastně, pane,“ přiznal neochotně, „ty hodiny se o pět minut předbíhají.“

„Vidíte?“ vykřikl Jenks.

Edden se natáhl po telefonu ve voze a zapnul hlasitý odposlech, abychom všichni slyšeli. „Měli bychom se ujistit, že letadlo nevzlétne a všichni už jsou na místě,“ řekl.

Úzkostně jsem si upravila paži v šátku a Edden zatím naťukal tři čísla do klávesnice telefonu. „Rubene,“ vyštěkl do sluchátka, které držel jako mikrofon. „Mluv se mnou.“

Po krátkém zaváhání zapraskal v reproduktoru mužský hlas. „Kapitáne. Čekáme u brány, ale letadlo tady není.“

„Není!“ vykřikla jsem a škubla sebou, jak jsem poposedla na krajíček sedadla. „Už by měli nastupovat.“

„Vůbec nepřijelo k tunelu, pane,“ pokračoval Ruben. „Všichni čekají u terminálu. Prý bylo nutné provést nějakou drobnou opravu a letadlo odletí za hodinu. Není to vaše práce?“

Vzhlédla jsem od reproduktoru k Eddenovi. Tvářil se zadumaně a já téměř viděla, jak mu hlavou krouží myšlenky. „Ne,“ řekl nakonec. „Zůstaňte na místě.“ Ukončil spojení a slabé šumění utichlo.

„Co se děje?“ zakřičela jsem mu do ucha a on ke mně obrátil temný pohled.

„Posaďte se, Morganová,“ řekl. „Patrně za to může vaše přítelkyně a její omezení denním světlem. Aerolinky nenechají pasažéry čekat na dráze, když terminál je prázdný.“

Pohlédla jsem na Nicka, který nervózně bubnoval prsty do rytmu nějaké melodie. Neuklidnilo mě to, ale usadila jsem se zpátky. Naváděcí paprsek na letišti klouzal v obloucích po mračnech. Byli jsme skoro na místě.

Edden zpaměti vyťukal do telefonu číslo, vypnul hlasitý odposlech a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ahoj, Chris?“ řekl a já uslyšela tichý ženský hlas. „Mám pro tebe otázku. Vypadá to, že jedno z letadel Jihozápadních zůstalo trčet na dráze. Jedenáct čtyřicet pět do L. A. Co se děje?“ Odmlčel se a zaposlouchal a já si uvědomila, že si okusuju záděr na nehtu. „Díky, Chris.“ Zasmál se. „Co třeba ten nejtlustší steak ve městě?“ Znovu se zasmál a já bych přísahala, že mu zrudly uši.

Jenks se taky zachechtal. Pohlédla jsem na Nicka, ale ignoroval mě.

„Chrissy,“ protáhl. „S tím by mohla mít moje žena trochu potíže.“ Jenks se zasmál spolu s Eddenem a já si nervózně zastrčila za ucho kudrlinu. „Ozvu se později,“ řekl a zavěsil.

„No?“ zeptala jsem se z krajíčku sedadla.

Edden se pořád nepatrně usmíval. „Letadlo má zákaz vzlétnout. Zdá se, že IBA dostala tip. Na palubě prý má být zásilka síry.“

„U Zvratu,“ zaklela jsem. Pozornost měl odvést autobus, ne letadlo. Co má Trent za lubem?

Eddenovi jiskřily oči. „IBA je pořád patnáct minut odsud. Mohli bychom jim zásilku vyfouknout rovnou před nosem.“

Jenks na mém rameni začal klít.

„Nejsme tu kvůli síře,“ protestovala jsem. Můj plán se začínal hroutit. „Jde nám o biodrogy!“ Zuřivě jsem zmlkla, když se k nám přiblížilo rachotící auto mířící zpátky do města.

„Porušuje předpisy,“ řekl Edden. „Claytone, zjisti mi značku.“

Mysl mi vířila a čekala jsem, až nás vůz mine, abych mohla promluvit. Motor řval, jako by se řidič řítil dobrou padesátkou nad limit, ale auto se sotva hýbalo. Řazení velmi povědomým způsobem zaskřípalo. Francis, pomyslela jsem si a dech se mi zadrhl.

„To je Francis!“ vyjekli jsme s Jenksem jednohlasně a já vykřikla, když jsem se ohlédla a spatřila rozbité zadní světlo. Z příliš rychlého pohybu se mi rozmazalo před očima, přesto jsem napůl přelezla na zadní sedadlo i s Jenksem na rameni. „To je Francis,“ ječela jsem a srdce mi bušilo. „Otočte to. Zastavte! To je Francis.“

Edden udeřil pěstí do přístrojové desky. „Zatraceně,“ zaklel. „Pozdě.“

„Ne!“ vykřikla jsem. „Copak to nechápete? Trent chce zásilky vyměnit. Síru za biodrogy. IBA tu ještě není. Francis je má za úkol vyměnit!“

Edden na mě zíral a na tváři se mu střídaly světlo a stín, jak jsme jeli dál po dlouhé příjezdové cestě k letišti.

„Francis má u sebe ty drogy! Otočte to!“ ječela jsem.

Dodávka zastavila na červenou. „Kapitáne?“ zeptal se řidič.

„Morganová,“ řekl Edden. „Jste šílená, pokud si myslíte, že si nechám ujít šanci vyfouknout IBA zásilku síry rovnou před nosem. Nemůžete vědět jistě, jestli je to doopravdy on.“

Jenks se zasmál. „Byl to Francis. Rachel mu spálila převodovku.“

Zašklebila jsem se. „Francis má u sebe drogy. Odešlou je autobusem. Vsadím na to život.“

Edden přivřel oči a zaťal zuby. „Právě jste to udělala,“ prohlásil úsečně. „Claytone, otočte to.“

Zhroutila jsem se na sedadlo a vydechla. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech.

„Kapitáne?“

„Slyšel jste!“ obořil se na něj ne zrovna šťastně. „Otočte to. Udělejte, co říká.“ S napjatým výrazem se ke mně otočil. „Raději byste měla mít pravdu, Morganová.“ Skoro vrčel.

„Mám.“ Se staženým žaludkem jsem se opřela a připravila se na ostrou zatáčku. Raději bych měla mít pravdu, pomyslela jsem si a pohlédla na Nicka.

Minul nás truck IBA. S tiše blikajícím majáčkem mířil k letišti. Edden uhodil pěstí do přístrojové desky tak silně, až mě udivilo, že z ní nevystřelil airbag. Sebral rádio. „Rose!“ zařval. „Našli psi něco na autobusovém nádraží?“

„Ne, kapitáne. Vracejí se zpátky.“

„Znovu je tam pošli,“ řekl. „Koho máme v Díře v civilu?“

„Pane?“ Její hlas zněl zmateně.

„Koho v Díře jsem neposlal na letiště?“ zařval.

„Bristonová je v civilu v newportském nákupním centru,“ řekla. V reproduktoru se ozvalo tiché řinčení telefonu. „Vezměte to někdo!“ Odmlčela se. „Má s sebou Gerryho jako zálohu, ale ten je v uniformě.“

„Gerry,“ zamumlal Edden a očividně z toho neměl radost. „Pošli je na autobusové nádraží.“

„Bristonová a Gerry na autobusové nádraží,“ zopakovala pomalu.

„Ať použijí AMV,“ dodal Edden a střelil pohledem po mně.

„AMV?“ zeptal se Nick.

„Antimagickou výbavu,“ řekla jsem a on kývl.

„Hledáme bělocha kolem třicítky, čaroděje jménem Francis Percy. Je to agent IBA.“

„Není o nic lepší než černokněžník,“ namítla jsem a chytila se, protože jsme prudce zastavili na červenou.

„Podezřelý může být ozbrojený talismany,“ pokračoval Edden.

„Je neškodný,“ zamumlala jsem.

„Nepřibližujte se k němu, pokud se nepokusí odejít,“ dodal Edden napjatě.

„Jo.“ Odfrkla jsem si, když jsme se znovu rozjeli. „Mohl by vás unudit k smrti.“

Edden se ke mně otočil. „Mohla byste zavřít pusu?“

Pokrčila jsem rameny a vzápětí toho litovala, protože mi začalo bušit v rameni.

„Máš to, Rose?“ řekl do telefonu.

„Ozbrojený, nebezpečný, nepřibližovat se, pokud se nepokusí odejít. Mám to.“

Edden zabručel. „Díky, Rose.“ Silným prstem vypnul rádio.

Jenks mi škubnul za ucho, až jsem vyjekla.

„Támhle je!“ zavřískl skřítek. „Podívejte. Rovnou před námi.“

S Nickem jsme se předklonili, abychom lépe viděli. Rozbité zadní světlo fungovalo jako maják. Dívali jsme se, jak Francis vyhodil blinkr a s pískáním pneumatik zabočil k nádraží. Ozvalo se troubení a já se uculila. Francise málem srazil autobus.

„Dobrá,“ řekl Edden tiše, když jsme objeli parkoviště a zaparkovali v jeho zadní části. „Tým se psy tu bude za pět minut, Bristonová s Gerrym za patnáct. Bude muset balík zapsat na příjmu. Získáme tak důkaz o majiteli.“ Když dodávka zastavila, rozepnul si Edden bezpečnostní pás a otočil sedadlo. Zubil se dychtivě jako upír. „Nikdo se na něj ani nepodívá, dokud všichni nedorazí. Srozuměno?“

„Jo, rozumím,“ řekla jsem rozechvěle. Nelíbilo se mi přijímat rozkazy, ale měl pravdu. Nervózně jsem se natáhla přes Nicka a přitiskla obličej k okýnku, abych viděla, jak Francis bojuje se třemi plochými krabicemi.

„To je on?“ zeptal se Edden chladně.

Kývla jsem. Jenks mi sešel dolů po paži a postavil se na parapet okýnka. Křídla mu vířila, jak s jejich pomocí udržoval rovnováhu. „Jo,“ zavrčel skřítek. „To je ten pošuk.“

Vzhlédla jsem a uvědomila si, že Nickovi prakticky sedím na klíně. Zahanbeně jsem se stáhla. Působení aspirinu vyprchávalo, a přestože zbývající amulet vydrží ještě několik dnů, bolest se začínala projevovat se zneklidňující pravidelností. Ale největší starost mi dělala únava. Srdce mi bušilo, jako bych právě doběhla závod. Nemyslela jsem si, že je to jen vzrušením.

Francis kopnutím zavřel dveře vozu a vrávoravě vykročil. Působil nesmírně nadutě, jak si tak vykračoval k nádraží v křiklavé košili se zvednutým límečkem. Uculila jsem se, když se usmál na ženu, která zrovna vycházela ven, a ona si ho ani nevšimla. Pak jsem si ale vzpomněla na to, jak se v Trentově kanceláři bál, a mé opovržení podrazil soucit. Byl tak nejistý.

„Dobrá, chlapci a děvčata,“ řekl Edden a přitáhl moji pozornost zpátky k sobě. „Claytone, zůstanete tady. Až dorazí Bristonová, pošlete ji za námi. Nikdo v uniformě se ke stanici ani nepřiblíží.“ Díval se, jak Francis prošel dvojitými dveřmi dovnitř. „Ať sem Rose přesměruje lidi z letiště. Vypadá to, že čarodějka, hm, slečna Morganová měla pravdu.“

„Ano, pane.“ Clayton se neochotně natáhl pro telefon.

Otevřeli jsme dveře. Rozhodně jsme nevypadali jako typičtí cestující autobusem, ale Francis si toho pravděpodobně při své hlouposti ani nevšimne. Edden si nacpal žlutý klobouk FIK do zadní kapsy. Nick byl hubený a nevýrazný, dokonale sem zapadal. Ale moje modřiny a šátek přitahovaly víc pozornosti než zvonec a cedule: „Pracuji za talismany.“

„Kapitáne Eddene?“ řekla jsem, když vyklouzl z vozu a zůstal stát. „Dejte mi minutku.“

Edden s Nickem na mě zvědavě pohlédli, když jsem se začala přehrabovat v tašce. „Rachel,“ ozval se Jenks z Nickova ramena. „To si snad děláš legraci. Ani s deseti líčivými talismany nebudeš vypadat dobře.“

„Jdi se zvrátit,“ zabručela jsem. „Francis mě pozná. Potřebuju amulet.“

Edden mě se zájmem sledoval. Těžce na mě doléhal adrenalin, když jsem se zdravou rukou nešikovně hrabala v tašce a hledala zestařující talisman. Nakonec jsem hodila tašku na sedadlo, popadla amulet a zaktivovala ho. Když jsem si ho pověsila na krk, Edden vydal nevěřícný, obdivný zvuk. Jeho pochopení − ne, souhlas − mi polichotilo. Amulet proti bolesti přijal, protože jsem souhlasila, že mu budu dlužit laskavost. Kdykoli ale nějaký člověk ocenil mé schopnosti, zahřálo mě to. Cucáku.

Všechno ostatní jsem napěchovala zpátky do tašky a nešikovně začala vylézat z dodávky.

„Hotovo?“ zeptal se Jenks uštěpačně. „Nechceš se třeba ještě učesat?“

„Jdi někam, Jenksi,“ řekla jsem. „Dokážu vysednout sama,“ dodala jsem, když mi Nick nabídl ruku.

Jenks přeskočil z Nicka na mě a usadil se mi na rameni. „Vypadáš jako stařenka,“ řekl, „tak se tak i chovej.“

„To vypadá.“ Edden mě chytil za rameno, abych neupadla, když mi kožené boty podklouzly na chodníku. „Připomíná mi matku.“ Zamžoural, ušklíbl se a zamával si rukou před nosem. „A dokonce tak i voní.“

„Všichni sklapněte,“ řekla jsem a zaváhala. Zhluboka jsem se nadechla a zatočila se mi hlava. Ostrá bolest, kterou jsem ucítila, když jsem tvrdě doskočila na chodník, mi pronikla páteří až do lebky a usadila se tam. Odmítla jsem se poddat vyčerpání, vytrhla se Eddenovi a kulhavě vykročila ke dveřím. Muži mě s odstupem asi tří kroků následovali. Ve volných džínách a v příšerné kostkované košili jsem se cítila jako strašák do zelí. A nijak nepomáhalo, že jsem se musela chovat jako stařenka. Škubla jsem za dveře, ale odmítly se pohnout. „Otevřete mi někdo!“ zaječela jsem a Jenks se rozesmál.

Nick mě vzal za paži a Edden otevřel dveře. Ofoukl nás přehřátý vzduch. „Tady,“ řekl Nick. „Opři se o mě. Budeš vypadat víc jako stařena.“

S bolestí jsem si dokázala poradit. Únava ale překonala moji hrdost a přinutila mě přijmout Nickovu nabídku. Buďto jsem se o něj mohla opřít, nebo se plazit.

Odšourala jsem se dovnitř a srdce se mi rozbušilo vzrušením, když jsem pohledem přelétla dlouhou přepážku a zapátrala po Francisovi. „Támhle je,“ zašeptala jsem.

Francise téměř zakrýval umělý strom. Hovořil s mladou ženou v uniformě. Jako obvykle se snažil uplatnit svůj šarm a žena díky tomu vypadala podrážděně. Krabice ležely na pultu vedle něj. Ukrývaly moji naději na další život.

Nick mě opatrně zatáhl za zdravý loket. „Posaďme se, matičko,“ řekl.

„Ještě jednou mi tak řekneš a postarám se o to, aby sis už nemusel dělat starosti s plánováním rodičovství,“ pohrozila jsem.

„Matičko,“ řekl Jenks a vánek, který vířil neklidným trháním křídel, mě lechtal na krku.

„Dost,“ řekl Edden tiše a do hlasu se mu vloudila nová tvrdost. Ani na okamžik neodtrhl oči od Francise. „Všichni tři zůstanete támhle sedět a počkáte. Nikdo se nepohne, pokud se Percy nepokusí odejít. Já se postarám o to, aby se krabice nedostaly do autobusu.“ S pohledem i nadále upřeným na Francise se dotkl zbraně schované pod bundou a ledabyle zamířil k přepážce. Když se k ní přiblížil, zazubil se na druhou úřednici.

Mám sedět a čekat? Jo, to zvládnu.

Podvolila jsem se Nickovu opatrnému pobízení a vykročila k řadě židlí. Byly stejně oranžové jako v sídle FIK a vypadaly podobně nepohodlně. Nick mi pomohl posadit se a sedl si hned vedle. Natáhl se a předstíral spánek, přimhouřenýma očima ale sledoval Francise. Já seděla ztuhle a svírala tašku v klíně, jako jsem to viděla dělat staré dámy. Teď už jsem věděla, proč to dělají. Bolelo mě celé tělo a měla jsem pocit, že pokud se uvolním, rozsypu se na kousky.

Zavřísklo dítě a já se rychle nadechla. Očima jsem zalétla od Francise, který ze sebe i nadále dělal idiota, k ostatním cestujícím. Unavená matka se třemi dětmi − jedno bylo stále v plenkách − se dohadovala s úředníkem o platnosti nějakého kuponu. Hrstka zaměstnaně vypadajících obchodníků si důležitě vykračovala, jako by to byl jen zlý sen a ne realita jejich existence. Tiskli se tu k sobě mladí milenci, kteří pravděpodobně utíkali před rodiči. Tuláci. Oškubaný starý muž zachytil můj pohled a mrkl.

Trhla jsem sebou. Není tu bezpečno. IBA může být kdekoli a chystat útok.

„Uvolni se, Rache,“ zašeptal Jenks, jako by mi četl myšlenky. „IBA se tě nepokusí oddělat s kapitánem FIK v jedné místnosti.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala jsem se.

Mával křídly, která mu v tu chvíli byla k ničemu, a já na krku cítila vánek. „Nejsem.“

Nick otevřel oči a narovnal se. „Jak jsi na tom?“ zeptal se tiše.

„Je mi fajn,“ řekl Jenks. „Díky za optání. Věděl jsi, že mi nějaký trouba v FIK zlomil křídlo? Žena mě zabije.“

Podařilo se mi vyloudit úsměv. „Mám hlad,“ odpověděla jsem. „A jsem utahaná.“

Nick na mě pohlédl, pak obrátil oči zpátky k Francisovi. „Chceš něco k jídlu?“ Zacinkal v kapse mincemi, které mu zůstaly z peněz na taxík. „Na něco z automatu to stačí.“

Na rtech se mi usadil nepatrný úsměv. Bylo příjemné mít někoho, kdo si o vás dělal starosti. „Jasně. Dík. Něco s čokoládou?“

„S čokoládou,“ potvrdil Nick a vstal. Od automatů pohlédl přes místnosti na Francise. Ten hajzlík se nakláněl přes pult a pravděpodobně se snažil vymámit z úřednice telefonní číslo. Dívala jsem se, jak Nick odchází. Na tak hubeného muže se pohyboval překvapivě ladně. Přemýšlela jsem, co provedl, že ho zatkla FIK.

„Něco s čokoládou,“ protáhl Jenks fistulí. „Ach, Nicku. Jsi můj hrdina!“

„Jdi se vycpat,“ řekla jsem spíše ze zvyku.

„Víš, Rachel,“ řekl Jenks a usadil se mi pohodlněji na rameni. „Budeš dost divná babička.“

Byla jsem příliš unavená, než abych něco chytrého odsekla. Zhluboka jsem se nadechla, ale pomalu, aby to nebolelo. Zalétla jsem očima od Francise zpátky k Nickovi a žaludek se mi stáhl očekáváním. „Jenksi,“ řekla jsem a dívala se, jak Nick stojí u automatu na sladkosti a sklání hlavu nad mincemi v dlani. „Co si myslíš o Nickovi?“

Skřítek si odfrkl, když ale zjistil, že to myslím vážně, uklidnil se. „Je fajn,“ řekl. „Neudělá nic, co by ti mohlo ublížit. Má hrdinský komplex a ty, jak se zdá, potřebuješ zachraňovat. Měla jsi vidět, jak se tvářil, když jsi ležela bezmocná na Ivyině gauči. Myslel jsem, že ho snad raní mrtvice. Jen neočekávej, že bude mít stejné pojetí dobra a zla jako ty.“

Svraštila jsem obočí, i když mě z toho rozbolel obličej. „Černá magie?“ zašeptala jsem. „Ach bože, Jenksi. Neříkej, že praktikuje.“

Jenksův smích cinkal jako zvonečky. „Ne. Tím jsem myslel, že nemá problém krást knihy v knihovně.“

„Ach.“ Vzpomněla jsem si, jak neklidně se choval v kancelářích FIK a pak i ve voze. Šlo tu jen o tohle? Nějak jsem si to nemyslela. Ale skřítci dokáží dobře odhadnout povahu, i když jsou jinak rozmarní, potrhlí a upovídaní. Přemýšlela jsem, jestli by Jenks změnil názor, kdyby věděl o démonském znamení. Bála jsem se zeptat. Do pekla, já se bála ukázat mu ho.

Vzhlédla jsem, právě když se Francis zasmál, naškrábal něco na kus papíru a podstrčil ho ženě za pultem. Přejel si rukou pod tenkým nosem a protivně se na ni zakřenil. „Hodná holka,“ zašeptala jsem, když žena lístek zmuchlala a hodila ho přes rameno, sotva se Francis vydal ke dveřím.

Srdce mi poskočilo. Mířil ke dveřím! Zatraceně.

Zapátrala jsem pohledem o pomoc. Nick zápasil zády ke mně s automatem. Edden zaujatě hovořil s oficiálně vyhlížejícím mužem v uniformě. Byl rudý v obličeji a oči upíral na krabice za pultem. „Jenksi,“ řekla jsem napjatě. „Dej vědět Eddenovi.“

„Cože? To se mám k němu doplazit?“

Francis už byl v půli cesty ke dveřím. Nevěřila jsem, že Clayton venku dokáže zabránit psovi v tom, aby občůral patník. Vstala jsem a modlila se, aby se Edden otočil. Neotočil se. „Dej mu vědět,“ zamumlala jsem. Ignorovala jsem Jenksovo pobouření, sundala si ho z ramene a postavila na zem.

„Rachel!“ zakřičel Jenks, zatímco já kulhala co nejrychleji ke dveřím, abych zatarasila Francisovi cestu. Byla jsem ale příliš pomalá a Francis mě předběhl.

„Promiňte, mladý muži?“ zaskřehotala jsem a s bušícím srdcem jsem se po něm natáhla. „Mohl byste mi říct, kde tu vydávají zavazadla?“

Francis se bleskurychle otočil. Ze všech sil jsem se snažila nedat najevo ani strach z toho, že by mě mohl poznat, ani nenávist k němu. „Tohle je autobusové nádraží, dámo,“ řekl a zkroutil podrážděně tenké rty. „Tady zavazadla nevydávají. Věci máte na chodníku venku.“

„Cože?“ řekla jsem hlasitě a v duchu proklínala Eddena. Kde, do pekla, je? Chytila jsem Francise pevně za paži a on pohlédl dolů na moji čáry zvrásněnou ruku.

„Venku!“ zakřičel a pokusil se mi vytrhnout, protože se prakticky zalykal mým parfémem.

Ale já ho odmítala pustit. Koutkem oka jsem uviděla Nicka. Otočil se od automatu a nechápavě se zadíval na moji prázdnou židli. Rychle se rozhlédl po davu a konečně zachytil můj pohled. Vytřeštil oči a rozběhl se k Eddenovi.

Francis si strčil papíry pod paži a snažil se mi vypáčit prsty. „Pusťte mě, dámo,“ řekl. „Tady žádný výdej zavazadel není.“

Prsty se mi křečovitě zkroutily. Vyškubl se mi. V panice jsem sledovala, jak si upravuje košili. „Stará škatule,“ zafuněl. „Vy babizny se snad v té voňavce koupete nebo co.“ Najednou mu poklesla čelist. „Morganová,“ zasyčel, když mě poznal. „Říkal, že jsi mrtvá.“

„Jsem,“ řekla jsem. Podlamovala se mi kolena a na nohou mě držel jen adrenalin.

Podle jeho hloupého úsměvu jsem poznala, že nemá tušení, co se děje. „Půjdeš se mnou. Denon mě povýší, až tě uvidí.“

Zavrtěla jsem hlavou. Všechno muselo proběhnout podle pravidel, jinak se Edden naštve. „Francisi Percy, na základě autority propůjčené mi FIK tě zatýkám za spiknutí za účelem pašování biodrog.“

Přestal se křenit a tvář mu pod strništěm zbledla. Pohledem zalétl přes mé rameno k pultu. „Do prdele,“ zaklel a otočil se, aby se dal na útěk.

„Stát!“ zakřičel Edden, byl ale příliš daleko, než aby něco zmohl.

Vrhla jsem se na Francise a chytila ho zezadu za kolena. S bolestivým trhnutím jsme se svalili na zem. Francis se zmítal a kopal mě do hrudi, jak se snažil uniknout. Lapala jsem po dechu, protože to bolelo.

Místem, kde jsem ještě před chvílí stála, zasvištěl vítr. Trhla jsem hlavou vzhůru. Francis se i nadále pokoušel utéct a mně jiskřilo před očima.

Ne, pomyslela jsem si, když do vzdálené zdi narazila modrá ohnivá koule a vybuchla. Tyhle jiskry jsou skutečné.

Podlaha se silou výbuchu otřásla. Ženy a děti ječely a couvaly ke stěnám. „Co to bylo?“ vykoktal Francis. Zkroutil se pode mnou a uchváceně se díval, jak se modré plameny rozprskly po ošklivě žluté stěně, jen aby vzápětí implodovaly a s lupnutím zmizely.

Poprvé jsem dostala strach a ohlédla se. V chodbě, která vedla do kanceláří vzadu, stál malý, pěkně upravený muž v černém a v ruce držel rudou kouli ze záhrobí. Hlavní dveře blokovala štíhlá žena ve stejném oděvu, ruku měla založenou v bok a bílé zuby odhalovala v úsměvu. Třetím zabijákem byl svalnatý muž o velikosti VW Brouka u přepážky.

Vypadalo to, že čarodějná konference na pobřeží skončila.

Nádhera.

31

Francis zalapal po dechu, když pochopil. „Pusť mě!“ zavřískl a strach proměnil jeho hlas v odporné pištění. „Rachel, pusť mě! Zabijí tě!“

Vzpíral se, ale já do něj zaryla prsty. Zatnula jsem zuby a zachrčela bolestí, protože mi ve snaze uprchnout škubal stehy. Z ran mi prýštila krev. Sáhla jsem do tašky pro amulet, koutkem oka jsem přitom sledovala malého muže, který tiše pohyboval rty. Koule v jeho ruce se měnila ze záhrobní rudé v modrou. Zatraceně. Aktivoval zaklínání.

„Na tohle nemám čas!“ zamumlala jsem. Ležela jsem rozzlobená na Francisovi a snažila se ho zatknout.

Lidé utíkali. Rozprchli se do chodeb a okolo ženy u hlavních dveří ven na parkoviště. Když spolu bojovali čarodějové, přežili jen ti nejrychlejší. Dech mi zasyčel nosem, když se mužovy rty přestaly hýbat. Zahnal se a hodil.

Zalapala jsem po dechu a zvedla Francise před sebe.

„Ne!“ zaječel a ústa i oči mu zošklivěly strachem.

Síla zásahu s námi smýkla po podlaze k židlím. Francis mi vrazil loket do zhmožděné paže a já zasténala bolestí. Jeho jekot umlčelo děsivé chroptění.

Z ramene se mi do těla šířila agonie. Když jsem ho ze sebe shodila, bezvládně se svalil na zem. Odsunula jsem se dozadu a zírala. Halila ho pulzující modrá vrstva. Tenká šmouha mi uvízla na rukávu. Zamrazilo mě, když se kousek modré záhrobní reality odplazil z mého rukávu a připojil se ke zbytku, který obklopoval Francise. Byl zakrytý od hlavy až k patě a křečovitě se zmítal. Pak znehybněl.

Zadýchaně jsem vzhlédla. Zabijáci pronášeli jednohlasně latinská slova a prováděli ve vzduchu gesta. Pohyby vypadaly ladně a uváženě, téměř obscénně.

„Rache!“ zaječel Jenks o tři židle dál. „Pletou síť. Vypadni! Musíš zmizet!“

Zmizet? pomyslela jsem si a pohlédla na Francise. Modrý povlak zmizel a zanechal mu ruce i nohy rozhozené v nepřirozených úhlech. Zachvátila mě hrůza. Použila jsem Francise jako štít. Byla to nehoda. Nechtěla jsem ho zabít.

Stáhl se mi žaludek a napadlo mě, že se snad pozvracím. Odmrštila jsem strach, sebrala zlost a vyškrábala se na kolena. Chytila jsem se oranžové židle a vytáhla se s její pomocí na nohy. Přinutili mě, abych Francise použila jako štít. Ach bože. Zemřel kvůli mně.

„Proč jste mě k tomu donutili?“ řekla jsem tiše a otočila se k malému muži. Udělal krok vpřed a vzduch začal jiskřit. Nemohla jsem říct, že jsem udělala špatnou věc − koneckonců jsem žila − ale nechtěla jsem to udělat. „Proč jste mě k tomu donutili?“ řekla jsem hlasitěji. Jako vlna se přese mě přelil štiplavý pocit. Popadl mě vztek. Síť se začínala zhmotňovat, ale mě to nezajímalo. Když jsem míjela svoji tašku, sebrala jsem ji a nezaktivovaný amulet jsem odkopla z cesty.

Čaroděj silových čar vytřeštil oči překvapením, když jsem se na něj vyřítila. Tvář se mu odhodlaně stáhla a pustil se do hlasitého zaklínání. Šepot ostatních jsem vnímala jako popel ve větru. Uprostřed sítě jsem se mohla pohybovat lehce, ale jak jsem se blížila k okraji, bylo to čím dál těžší. Stáli jsme v polokouli namodralého vzduchu. Edden s Nickem se snažili protlačit dovnitř zvenčí.

„Přinutili jste mě k tomu!“ křičela jsem.

Naježily se mi vlasy a ucítila jsem závan záhrobí, jak síť ztuhla. Se zaťatou čelistí jsem střelila pohledem po svalnatci za modrým oparem, který udržoval síť na místě a zároveň vrhal moc silových čar po bezmocných důstojnících FIK, kteří vtrhli dovnitř. Nezajímalo mě to. Dva čarodějové byli se mnou uvnitř. Nikam nepůjdou.

Byla jsem rozzlobená a frustrovaná. Už mě unavilo schovávat se v kostele, uhýbat slizovým kulkám, namáčet veškerou poštu do slané vody a být neustále vyděšená. A kvůli mně ležel Francis na špinavé studené podlaze ohavného autobusového nádraží. Byl sice červ, ale tohle si nezasloužil.

Přehodila jsem si tašku dopředu a kulhala k malému muži. Poslepu jsem se přehrabovala v tašce a hledala uspávací amulet. Když jsem ho našla, vztekle jsem si ho otřela o krk a nechala ho sklouznout na provázek. Pohnul rty a dlouhýma rukama začal do vzduchu načrtávat další obrazce. Pokud mi mělo zaklínání jen ublížit, měla jsem čtyři vteřiny. Pokud mě mělo rovnou zabít, pět.

„Nikdo!“ vykřikla jsem a drala se silou vůle kupředu. Vytřeštil oči, když jsem zaťala ruku v pěst a on spatřil moji démonskou jizvu. „Nikdo mě nepřinutí někoho zabít!“ zakřičela jsem a ohnala se.

Praštila jsem ho do brady a oba jsme se zapotáceli. Schoulila jsem se a zatřásla bolavou rukou. Muž klopýtl dozadu, ale zůstal stát. Tok moci ihned polevil. Zuřivě jsem zaskřípala zuby a znovu se ohnala. Fyzický útok nečekal − většina čarodějů silových čar podobnou věc neočekává − a zvedl paži, aby úder zablokoval. Chytila jsem ho za prsty a trhla jimi dozadu, přičemž jsem aspoň tři zlomila.

Vykřikl bolestí a žena na opačné straně haly naopak úlekem. Rozběhla se k nám. Vykopla jsem a přitom trhla jeho rukou vpřed, takže jsem ho na svoji nohu prakticky narazila. Vytřeštil oči. Chytil se za břicho a škobrtl dozadu. Uslzenýma očima se zadíval za mě. Stále nemohl popadnout dech, vrhl se ale k zemi a odkulil se doprava.

Já zalapala po dechu, padla na podlahu a odvalila se doleva. Ozvala se hromová rána a vítr mi zčechral vlasy. Zvedla jsem hlavu a spatřila, jak se zelená záhrobní koule rozlila po stěně do chodby. Otočila jsem se. Drobná žena se stále blížila, tvář měla napjatou a bez ustání pohybovala rty. V ruce jí zahořela rudá koule protkaná zelenou její vlastní aury, jak se snažila podřídit výboj své vůli.

„Chcete kousek ze mě?“ zakřičela jsem z podlahy. „Chcete?“ Vyškrábala jsem se na nohy a opřela se rukou o stěnu, abych se na nich udržela.

Muž za mnou pronesl slovo. Neslyšela jsem ho. Bylo příliš cizí, než aby ho má mysl pochopila. Vtrhlo mi do hlavy a já se mu ze všech sil snažila porozumět. Znenadání jsem vytřeštila oči a otevřela ústa v tichém výkřiku, protože uvnitř mě vybuchlo.

Chytila jsem se za hlavu, padla na kolena a vykřikla jsem. „Ne!“ ječela jsem a drásala si nehty kůži na hlavě. „Ne! Ven!“ Rudé škrábance s černými strupy. Svíjející se červi. Puch hnijícího masa.

Vzpomínky se do mě propalovaly z mého podvědomí. Vzhlédla jsem a lapala po dechu. Byla jsem na konci sil. Už ve mně nic nezůstalo. Srdce mi bušilo do plic. Před očima mi tančily černé skvrny. Kůže mě lechtala, jako by mi nepatřila. Co to, do pekla, bylo?

Muž a žena stáli bok po boku, držela ho za loket a skláněla se nad jeho zlomenou rukou. V tvářích měli vztek, sebejistotu − a spokojenost. Nemohl použít ruku, ale na to, aby mě zabil, ji očividně nepotřeboval. Stačilo, aby znovu vyřkl to slovo.

Bylo po mně. Prostě jsem byla mrtvá. Ale jednoho z nich vezmu s sebou.

„Teď!“ slyšela jsem Eddenův slabý křik, přicházel ke mně jakoby mlhou.

Všichni tři jsme zírali, když síť náhle povolila. Modrý opar zkolaboval a zmizel. Velký čaroděj, který se nacházel vně sítě, ležel na zemi, ruce měl za hlavou, prsty propletené. Obklíčilo ho šest důstojníků FIK. Téměř bolestivě mnou zadrnčela naděje.

Koutkem jsem zahlédla, jak se ke mně někdo vrhl. Nick. „Tady!“ vykřikla jsem, sebrala z podlahy zaktivovaný uspávací amulet a hodila mu ho.

Vražedkyně se otočila, ale příliš pozdě. Nick byl ve tváři celý bílý, když jí přehodil provázek amuletu přes hlavu a ucouvl. Zhroutila se. Muž ji chytil a opatrně položil na podlahu. Ústa měl překvapeně otevřená, když se rozhlížel po místnosti.

„FIK!“ zakřičel Edden. Vypadal divně, jak tam tak stál s paží v závěsu a s pistolí v levačce. „Ruce za hlavu a přestaňte pohybovat rty, jinak vám ustřelím palici!“

Muž šokovaně zamrkal a pohlédl na ženu u svých nohou. Zhluboka se nadechl a dal se na útěk.

„Ne!“ vykřikla jsem. Pořád jsem byla na zemi, a tak jsem tašku prostě vysypala. Sebrala jsem amulet, přitiskla si ho na krvácející krk a hodila mu ho pod nohy. Do provázku se zamotala dobrá polovina talismanů, které jsem měla u sebe. Letěly vzduchem jako bola ve výši kolen. Zasáhly ho a omotaly se mu okolo nohou jako teleti na rodeu. Zakopl a padl k zemi.

Vrhl se na něj personál FIK. Zadržela jsem dech, dívala se a čekala. Nezvedl se. Díky talismanu sladce, bezmocně spal.

Důstojníci FIK dělali příšerný rámus. S úporným odhodláním jsem se odplazila k Francisovi, který ležel osamoceně u židlí. Když jsem ho převracela na záda, bála jsem se nejhoršího. Slepé oči upíral ke stropu. Ochabla mi tvář. Bože, ne.

Ale pak se mu zvedla hruď a po tenkých rtech se mu rozlil připitomělý úsměv. Snil. Žil a dýchal, jen se ocitl pod vlivem zaklínání silové čáry. Zalila mě úleva. Nezabila jsem ho.

„Mám tě!“ zaječela jsem mu do bezvědomé, hubené, ošklivé tváře. „Slyšíš mě, ty pytle velbloudích hoven? Mám tě! Dostala jsem tě!“ Nezabila jsem ho.

Se zašoupáním se vedle mě zastavily Eddenovy okopané hnědé boty. Obličej mi ztuhnul a zakrvácenou rukou jsem si přejela po kůži pod okem. Nezabila jsem Francise. Zamžourala jsem a pomalu mířila pohledem vzhůru po Eddenových pomačkaných khaki kalhotách a modrém šátku na paži. Na hlavě mu seděl žlutý klobouk a já nedokázala odtrhnout oči od modrého nápisu FIK, který na žlutém pozadí doslova zářil.

Spokojeně zabručel a díky širokému úsměvu mi ještě víc připomněl trola. Otupěle jsem zamrkala, protože jsem cítila, jak se mé plíce tisknou jedna na druhou. Zdálo se mi, že trvalo strašně dlouho, než se naplnily vzduchem.

„Morganová,“ řekl šťastně a napřáhl silnou ruku, aby mi pomohl vstát. „Jste v pořádku?“

„Ne,“ zachroptěla jsem. Natáhla jsem se k němu, ale pak se pode mnou naklonila podlaha. Nick zalapal varovně po dechu. Omdlela jsem.