32

„Poslouchejte!“ křičel Francis tak horlivě, až mu od úst létaly sliny. „Povím vám všechno. Uzavřeme dohodu. Chci ochranu. Měl jsem jenom odhalovat síru. To je všechno. Ale někdo se vylekal a pan Kalamack chtěl zásilky vyměnit. Řekl mi, abych je vyměnil. To je všechno! Nepašuju biodrogy. Prosím. Musíte mi věřit!“

Edden mlčel, seděl naproti mně a hrál si na tichého zlého poldu. Francis podepsal přepravní papíry, které ho mlčenlivě usvědčovaly. Choulil se na konci stolu, dvě židle od nás. Oči měl vytřeštěné a plné děsu. Vypadal dojemně, jak tam tak seděl v zářivé košili a polyesterové bundě s vykasanými rukávy.

Opatrně jsem natáhla bolavé tělo a pohled mi padl na tři papírové krabice hrozivě naskládané na jednom konci stolu. Rty se mi zkřivily v úsměvu. V klíně pod stolem jsem ukrývala amulet, který jsem sebrala hlavnímu zabijákovi. Zářil ošklivou červení, ale pokud jsem měla pravdu, zčerná, jakmile zemřu nebo se vyplatím. Až ta věcička potemní, půjdu domů a týden nevylezu z postele.

Edden nás s Francisem přesunul do kuchyňky pro zaměstnance, aby se už neopakoval předchozí útok. Díky místním novinářům všichni věděli, kde jsem − a já jen čekala, kdy z větracích šachet začnou vylézat víly. Měla jsem víc víry v AMV přikrývku, do které jsem se zabalila, než ve dva důstojníky FIK, kteří postávali okolo a díky nimž dlouhá místnost působila přecpaně.

Přitáhla jsem si deku blíž ke krku a cenila si jak její slabé ochrany, tak tepla. Byla do ní vpletena jako pavučina tenká vlákna titanu, která mírnila silné čáry a zcela neutralizovala ty slabé. Několik důstojníků mělo na sobě žluté kombinézy z podobné látky a já doufala, že mě Edden zapomene požádat, abych přikrývku vrátila.

Zatímco Francis tlachal, přejížděla jsem očima po zašlých stěnách ozdobených pitomými slogany o šťastných pracovištích a návodech na to, jak žalovat zaměstnavatele. U jedné stěny stála mikrovlnka a otlučená lednička, u druhé od kávy upatlaný pult. Pokukovala jsem po starém automatu na cukrovinky. Už zase jsem měla hlad. Nick s Jenksem seděli v koutě a snažili se neplést nikomu pod nohy.

Těžké dveře kuchyňky se otevřely, a když jsem se otočila, uviděla jsem, že dovnitř vstoupil důstojník FIK s mladou ženou v provokativně červených šatech. Na krku jí visela placka FIK a žlutý klobouk FIK vypadal na jejích pečlivě naaranžovaných vlasech jako levná rekvizita. Hádala jsem, že se jedná o Gerryho a Bristonovou z nákupního centra. Žena nakrčila obličej a posměšně zašeptala: „Parfém.“ Odfrkla jsem si. Ráda bych jim to vysvětlila, ale asi bych napáchala víc škody než užitku.

Důstojníci FIK si přestali mezi sebou tolik šeptat, když jsem odložila stařecký převlek a proměnila se v potlučenou mladou ženu s kudrnatými rusými vlasy a křivkami na správných místech. Cítila jsem se jako zvíře v zoo a s rukou v šátku, modřinou na oku a s přikrývkou okolo ramen jsem pravděpodobně vypadala jako někdo, kdo přežil přírodní katastrofu.

„Rachel!“ vykřikl Francis naléhavě a znovu upoutal moji pozornost. Trojúhelníkovou tvář měl bledou a tmavé vlasy střapaté. „Potřebuju ochranu. Nejsem jako ty. Kalamack mě zabije. Udělám cokoli! Vy chcete Kalamacka, já chci ochranu. Měl jsem dělat jen do síry. Není to moje vina. Rachel, musíš mi věřit.“

„Jo.“ Byla jsem neuvěřitelně utahaná. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na hodiny. Bylo teprve něco po půlnoci, ale mně se zdálo, že svítání už musí být za rohem.

Edden se usmál. Postavil se a židle zaškrábala o zem. „Otevřeme je, lidi.“

Dva důstojníci FIK dychtivě postoupili vpřed. Sevřela jsem amulet v klíně a úzkostně se naklonila blíž. Krabice ukrývaly můj budoucí život. Hlasitě z nich strhli lepicí pásku. Francis si utřel ústa rukou a s morbidní uchváceností a strachem přihlížel.

„Svatá matko boží,“ zaklel jeden z důstojníků, když krabici otevřel, a rychle couvl. „Jsou to rajčata.“

Rajčata! Zvedla jsem se na nohy a zabručela bolestí. Edden byl o chlup přede mnou.

„Je to v nich!“ vyhrkl Francis. „Drogy jsou uvnitř. Schovává drogy v rajčatech, aby je nevyčenichali psi celníků.“ Tvář mu pod strništěm zbělela a znovu si vyhrnul rukávy. „Je to uvnitř. Podívejte se!“

„V rajčatech?“ řekl Edden znechuceně. „On je pašuje v rajčatech?“

Z papírového přepravního boxu na mě zírala dokonalá rudá rajčata se zelenými stopkami. Ohromeně jsem pootevřela ústa. Trent musel ukrýt ampulky do zárodků, takže když rajčata dozrála, byly drogy bezpečně ukryty v bezchybných plodech, na kterých nebyla ani známka lidského zásahu.

„Jdi blíž, Nicku,“ poručil Jenks, ale Nick se ani nepohnul. Tvář mu zpopelavěla. U dřezu si dva důstojníci, kteří krabici otevřeli, zběsile drhli ruce.

Edden se tvářil, jako by se měl každým okamžikem pozvracet, přesto se natáhl, vzal jedno rajče do ruky a pečlivě si ho prohlédl. Rudá slupka nebyla nijak poškozená. „Asi bychom měli jedno otevřít,“ řekl zdráhavě, položil ho na stůl a ruce si utřel do kalhot.

„Udělám to,“ nabídla jsem se, když nikdo nepromluvil, a někdo mi po stole přisunul zakalený jídelní nůž. Vzala jsem ho do levé ruky, pak jsem si vzpomněla, že druhou mám v závěsu, a vzhlédla jsem, abych zjistila, jestli mi někdo pomůže. Nikdo mi nepohlédl do očí. Nikdo se neodvažoval plodu dotknout. Zamračila jsem se a odložila nůž stranou. „No,“ vydechla jsem a udeřila rukou do rajčete.

S mlasknutím se rozprsklo. Rudá šťáva potřísnila Eddenovi bílou košili. Obličej mu zešedl na barvu kníru. Přihlížející důstojníci vykřikli odporem. Někdo se zalkl. S bušícím srdcem jsem vzala rajče do ruky a zmáčkla je. Mezi prsty mi unikla dužina a zrníčka. Odhodila jsem je a zatřásla rukou. Místností se rozlehly zděšené výkřiky, když se červené kousky rozlétly po stole. Bylo to obyčejné rajče, ale podle toho, jak velcí, silní důstojníci FIK reagovali, by si jeden pomyslel, že tady mačkám hnijící srdce.

„Tady to je!“ zvolala jsem vítězoslavně, zvedla jsem ampulku obalenou rajčatovým slizem a podržela ji tak, aby ji všichni viděli. Ještě nikdy jsem neviděla biodrogy. Myslela jsem, že budou větší.

„No páni,“ řekl Edden a vzal ampulku do ubrousku. Zadostiučinění z objevu přemohlo odpor.

Do Francisových očí pronikl strach, když těkal pohledem ode mě ke krabicím a zpátky. „Rachel?“ kňoural. „Postaráš se, aby mě ochránili před panem Kalamackem, že jo?“

Zlostí mi ztuhla záda. Zradil mě i všechno, čemu jsem věřila − kvůli prachům. Otočila jsem se k němu a zrak mi po stranách zešedl, když jsem se k němu naklonila přes stůl. „Viděla jsem tě u Kalamacka,“ řekla jsem. Ze rtů mu vyprchala barva. Popadla jsem ho za přední část košile a zanechala mu na barevné látce červenou šmouhu. „Jsi černý agent a budeš hořet.“ Odhodila jsem ho zpátky na židli, posadila se a srdce mi bušilo námahou. Cítila jsem se spokojená.

„Hej!“ řekl Edden tiše. „Někdo ho zatkněte a přečtěte mu jeho práva.“

Francis vyplašeně otevřel a zase zavřel ústa, když Bristonová vytáhla zpoza opasku želízka a zacvakla mu je kolem zápěstí. Sáhla jsem do šátku a nešikovně si ze zraněné paže sundala náramek s amulety. Hodila jsem jej na stůl vedle ní − jen pro případ, že by měl Francis v rukávu nějaký trumf − a když Edden kývl, připnula ho Bristonová Francisovi na zápěstí.

„Rachel!“ vykřikl, když konečně dokázal promluvit. „Nedovol, aby mě zabili. On mě zabije. Dal jsem vám Kalamacka. Chci dohodu. Chci ochranu! Tak to přece funguje, ne?“

Zadívala jsem se Eddenovi do očí a utřela si poslední zbytky rajčete z ruky do drsného ubrousku. „Musíme to teď poslouchat?“

Po Eddenově obličeji se rozlil zákeřný, velmi nepříjemný úsměv. „Bristonová, odveďte tenhle kýbl sraček do vozu. A znovu mu přečtěte jeho práva. Žádné chyby.“

Francis se postavil a jeho židle zaskřípala po špinavých kachličkách. Úzký obličej měl stažený a vlasy mu spadly do očí. „Rachel, pověz jim, že mě Kalamack zabije!“

Pohlédla jsem na Eddena a stiskla pevně rty. „Má pravdu.“

Francis zafňukal. V očích měl uštvaný pohled, jako by si nebyl jistý, jestli má být rád, nebo ještě víc znervóznět z toho, že někdo bere jeho obavy vážně.

„Sežeňte mu AMV deku,“ řekl Edden rozzlobeně. „A postarejte se o jeho bezpečí.“

Uvolnila se mi ramena. Pokud Francise někam dostatečně rychle uklidí, bude v bezpečí.

Bristonová zalétla pohledem ke krabicím. „A co s… hm… rajčaty, kapitáne?“

Jeho úsměv se rozšířil. Naklonil se nad stůl, dal si ale dobrý pozor, aby se nedotkl rozstříknutých kousků. „To přenechám důkaznímu oddělení.“

Bristonové se zjevně ulevilo a pokynula Claytonovi. „Rachel!“ blábolil Francis, když ho vlekli ven ze dveří. „Pomůžeš mi, že jo? Povím jim všechno!“

Čtyři důstojníci FIK ho hrubě vyprovodili ze dveří a podpatky Bristonové hlasitě cvakaly. Dveře zaklaply a já zavřela v požehnaném tichu oči. „To je ale noc,“ zašeptala jsem.

Edden se zachechtal a já oči znovu otevřela. „Dlužím vám, Morganová,“ řekl. Ve třech ubrouscích držel bílou ampulku ulepenou od rajčete. „Po tom, co jsem vás viděl bojovat s těmi čaroději, nechápu, proč na vás byl Denon tak vysazený. Jste pořádná agentka.“

„Díky,“ zašeptala jsem a dlouze si povzdychla. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem se snažila bojovat se dvěma čaroději silových čar najednou. Bylo to o fous. Kdyby Edden třetího čaroděje nevytrhl ze soustředění a nerozbil síť, nezvládla bych to. „Díky, že jste mi kryl záda,“ řekla jsem tiše.

Jakmile důstojníci odešli, vystoupil Nick z kouta místnosti a podal mi plastový kelímek s něčím, co asi kdysi bývala káva. Opatrně se posadil na židli vedle mě a pohled mu těkal od tří krabic k rajčatovým stříkancům na stole. Zdálo se, že mu fakt, že se rajčete dotkl Edden, dodal odvahu. Unaveně jsem se na něj usmála, zdravou rukou jsem obemkla kelímek s kávou a užívala si jeho tepla.

„Ocenila bych, kdybyste informoval IBA, že mě vyplatíte ze smlouvy,“ řekla jsem. „Než opustím tuhle místnost,“ dodala jsem a přitáhla si AMV deku blíž k tělu.

Edden odložil ampulku s uctivou opatrností na stůl. „S Percyho svědectvím se z tohohle Kalamack nevykoupí.“ Na hranaté tváři mu pohrával úsměv. „Podle Claytona jsme dostali i zásilku síry na letišti. Měl bych se do terénu vydávat častěji.“

Usrkla jsem kávu. Ústa mi naplnila hořká chuť a já neochotně polkla. „A ten telefonát?“ řekla jsem, postavila kelímek na stůl a zadívala se na rudě zářící amulet na klíně.

Edden zabručel, napřímil se a vytáhl štíhlý mobil. Vzal ho do levé ruky a palcem stiskl jediné tlačítko. Pohlédla jsem na Jenkse, abych zjistila, jestli si toho taky všiml. Skřítek zavířil křídly, netrpělivě sklouzl z Nicka a odpochodoval po stole ke mně. Zvedla jsem si ho na rameno, než o to mohl požádat. Naklonil se mi k uchu a pošeptal: „Má IBA na rychlé volbě.“

„Podívejme,“ řekla jsem a náplast na obočí zatahala, když jsem se ho pokusila zvednout.

„Tohle si doopravdy užiju,“ řekl Edden, opřel se a nechal telefon zvonit. Bílá ampulka stála před ním jako trofej. „Denone!“ zařval. „Příští týden je úplněk. Jak se ti vede?“

Poklesla mi čelist. Edden neměl na rychlé volbě IBA. Měl na ní mého bývalého šéfa. A Denon žil? Démon ho nezabil? Asi za něj někdo odváděl špinavou práci.

Edden zabručel, protože si očividně špatně vyložil moje překvapení, pak obrátil pozornost zpátky k telefonátu. „To je báječné,“ přerušil Denona. „Poslyš. Chci, abys odvolal odměnu, kterou jsi vypsal na hlavu slečny Rachel Morganové. Možná ji znáš. Dřív pro tebe pracovala.“ Odmlčel se a já skoro zachytila, co Denon řekl, řval tak hlasitě. Jenks na mém rameni rozrušeně zamával křídly. Edden se lstivě zazubil.

„Takže si vzpomínáš,“ řekl Edden. „Bezva. Odvolej svoje lidi. Vyplatíme ji.“ Opět se odmlčel a jeho úsměv se rozšířil. „Denone, teď jsi mě urazil. Nemůže pracovat pro FIK. Až ráno dorazí účetní, převedu peníze. Ach, a mohl bys poslat někoho na hlavní autobusové nádraží? Mám tu tři čaroděje, které potřebuji předat do inderlandské vazby. Nadělali pořádný binec, a protože jsme byli v sousedství, nakopali jsme jim za vás zadky.“

V telefonu se ozval vzteklý křik a Jenks zalapal po dechu. „Ach, Rachel,“ vykoktal. „Je fakt namíchnutý.“

„Ne,“ řekl Edden pevně a napřímil se. Očividně si to užíval. „Ne,“ zopakoval s úsměvem. „To sis měl rozmyslet před tím, než jsi je na ni nasadil.“

V břiše mě lechtali motýli a chtěli ven. „Povězte mu, aby neutralizoval hlavní talisman, který na mě zacílil,“ řekla jsem a zarachotila amuletem o stůl, jako by to bylo mé provinilé tajemství.

Edden zakryl telefon rukou a umlčel Denonův podrážděný hlas. „Cože?“

Oči jsem upírala na amulet. Pořád zářil. „Povězte mu,“ řekla jsem a pomalu se nadechla, „že chci, aby neutralizoval hlavní amulet, který na mě zacílil. Všechny zabijácké týmy, které po mně jdou, mají takovouhle věc.“ Dotkla jsem se amuletu špičkou prstu a přemýšlela, jestli šimrání, které cítím, je skutečné. „Dokud bude zářit, půjdou po mně.“

Povytáhl obočí. „Amulet monitorující životní funkce?“ řekl a já kývla a kysele se usmála. Byla to zdvořilostní věc mezi zabijáky, aby zbytečně neplánovali smrt někoho, kdo mezitím zemřel.

„Ha,“ řekl Edden a přiložil si telefon zpátky k uchu. „Denone,“ řekl vesele. „Buď hodný kluk a hoď talisman, co monitoruje životní funkce Morganové, do vody, ať se může jít domů vyspat.“

Denonův vzteklý hlas zněl v malém reproduktoru velmi hlasitě. Trhla jsem sebou, když se Jenks zachechtal, vyskočil na moji náušnici a zhoupl se. Olízla jsem si rty, zírala na amulet a vší silou si přála, aby zhasl. Nick se dotkl mého ramene a já vyskočila. S hladovým soustředěním jsem se znovu zadívala na amulet.

„Tak!“ vykřikla jsem, když disk konečně zhasl. „Podívejte! Je po všem!“ S tlukoucím srdcem jsem zavřela oči a představila si, jak zhasínají talismany po celém městě. Denon musel mít hlavní amulet u sebe. Asi chtěl okamžitě vědět, kdyby některý ze zabijáků uspěl. Pěkný zvrhlík.

Zvedla jsem disk roztřesenými prsty. Ležel mi těžce na dlani. Pohlédla jsem do očí Nickovi. Zdálo se, že se mu ulevilo stejně jako mně, a úsměv, který se mu rozlil po tváři, mu pronikl až do očí. Vydechla jsem, opřela se a zastrčila amulet do tašky. Už mi nehrozila smrt.

Telefonem se rozléhaly Denonovy vzteklé otázky. Edden se ještě víc zazubil. „Zapni si televizi, Denone, příteli,“ řekl a na chvíli si podržel telefon dál od ucha. Když si ho k uchu znovu přiložil, zakřičel. „Zapni si televizi. Řekl jsem, aby sis zapnul televizi!“ Edden zalétl pohledem ke mně. „Měj se, Denone,“ řekl posměšnou fistulí. „Uvidíme se v kostele.“

Přerušil hovor a telefon hlasitě pípnul. Edden se opřel a položil si zdravou ruku přes zraněnou. Spokojeně se usmíval. „Jste volná čarodějka, slečno Morganová. Jaké to je, vstát z mrtvých?“

Vlasy se mi zhouply dopředu, když jsem pohlédla dolů na sebe, na škrábance a modřiny, které se dožadovaly pozornosti. Paže v šátku mi tepala a bolel mě obličej. „Bezva,“ řekla jsem a podařilo se mi vyloudit úsměv. „Je to bezvadný pocit.“ Bylo po všem. Mohla jsem se vrátit domů a schovat se pod přikrývkou.

Nick vstal a položil mi ruku na rameno. „Pojď, Rachel,“ řekl tiše. „Odvezeme tě domů.“ Tmavýma očima na okamžik pohlédl do Eddenových. „Papírování může vyřídit zítra?“

„Jistě.“ Edden vstal, vzal ampulku opatrně do dvou prstů a schoval ji do kapsy u košile. „Pokud to zvládnete, byl bych rád, kdybyste se zúčastnila výslechu pana Percyho. Určitě máte nějaký amulet, který detekuje lež, že? Rád bych se podíval, jak působí ve srovnání s elektronickým zařízením.“

Pokývala jsem hlavou a snažila se sebrat dost síly na to, abych vstala. Nechtěla jsem Eddenovi říct, kolik dá práce něco podobného vyrobit, ale nemínila jsem jít a nějaký koupit. Rozhodla jsem se počkat aspoň měsíc, dokud se talismany namířené proti mně nedostanou z trhu. Možná dva měsíce. Při vzpomínce na zčernalý amulet jsem potlačila zachvění. Možná navěky.

Najednou se ozvalo tiché zadunění, které pohnulo vzduchem a otřáslo zemí. Na jedno zabušení srdce se rozhostilo dokonalé ticho, pak k nám silnými stěnami dolehl křik. Pohlédla jsem na Eddena. „To byla exploze,“ vydechla jsem a myslí mi prolétla stovka myšlenek najednou. Ale uvízla jen jedna. Trent.

Dveře kuchyňky se rozlétly a narazily do stěny. Do místnosti vpadla Bristonová a zachytila se židle, na které ještě před chvílí seděl Francis. „Kapitáne Eddene,“ vydechla. „Clayton! Můj bože, Clayton!“

„Zůstaňte s důkazy,“ řekl a vyrazil ven skoro tak rychle jako upír. Dovnitř pronikly lidské výkřiky, než se dveře majestátně zavřely. Bristonová tam stála v rudých šatech a opěradlo židle svírala tak pevně, až jí zbělely klouby. Hlavu měla skloněnou, ale já viděla, jak se jí do očí hrnou slzy, pravděpodobně za ně mohly žal a bezmoc.

„Rachel.“ Jenks mě šťouchl do ucha. „Vstávej. Chci vidět, co se stalo.“

„Trent se stal,“ zašeptala jsem a stáhl se mi žaludek. Francis.

„Vstávej!“ křičel Jenks a tahal mě za ucho, jako by mě dokázal postavit na nohy. „Rachel, vstávej!“

Cítila jsem se jako mula zapřažená do pluhu. Vstala jsem a s Nickovou pomocí vykulhala ven do rámusu a zmatku. Choulila jsem se v přikrývce a zraněnou paži si tiskla k tělu. Věděla jsem, co najdeme. Viděla jsem Trenta zabít pro mnohem míň. Bylo směšné očekávat, že by zůstal klidně sedět, zatímco mu kolem krku budou utahovat legální oprátku. Ale jak to zařídil tak rychle?

Vstupní hala byla plná zmateně pobíhajících lidí a rozbitého skla. Dírou ve zdi, která zůstala po okně, vál dovnitř studený noční vzduch. Všude okolo byli důstojníci v modrých a žlutých uniformách FIK, nijak ale nepomáhali. V krku mi uvízl pach hořícího plastu a černé a oranžové záblesky ohně vábily ven na parkoviště, kde hořela dodávka FIK. Po stěnách se komíhala rudá a modrá světla.

„Jenksi,“ vydechla jsem, když mě znovu zatahal za ucho. „Jestli okamžitě nepřestaneš, vlastnoručně tě rozmáčknu.“

„Tak pohni tím svým ubohým bílým čarodějným zadkem!“ vykřikl podrážděně. „Odsud nic nevidím.“

Nick odrážel dobře míněnou snahu samaritánů, kteří si mysleli, že jsem byla zraněna při výbuchu, ale teprve až ze země sebral opuštěný klobouk FIK a narazil mi ho na hlavu, dali nám všichni konečně pokoj. Objal mě paží okolo pasu, podepřel mě a společně jsme klopýtali přes rozdrcené sklo. Vyšli jsme zpod žlutých světel autobusové zastávky do drsnějších, blikajících světel majáčků.

Místní novináři měli venku doslova žně. Postávali v hloučku, kamery je ozařovaly ostrými světly a vzrušeně gestikulovali. Žaludek se mi zkroutil, když jsem si uvědomila, že jejich přítomnost pravděpodobně zavinila Francisovu smrt.

Mžourala jsem v žáru, který stoupal z ohně, a pomalu se blížila ke kapitánu Eddenovi, který stál mlčky asi šest metrů od plápolající dodávky. Zastavila jsem se vedle něj, ale nic jsem neřekla. Nepohlédl na mě. Vítr ke mně zavál pach hořících pneumatik a ta černá pachuť mě rozkašlala. Nebylo co říct. Francis byl uvnitř. Francis byl mrtvý.

„Clayton měl třináctileté dítě,“ řekl Edden s očima upřenýma na oblaka kouře.

Měla jsem pocit, jako by mi někdo zasadil ránu do břicha, ale přinutila jsem se neschoulit. Ve třinácti není dobré ztratit otce. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti.

Edden se zhluboka nadechl a otočil se ke mně. Z jeho mrtvolného výrazu mě zamrazilo. Rysy jeho tváře ostře vystupovaly ve stínech, které vrhal plápolající oheň. „Nebojte, Morganová,“ řekl. „Měli jsme dohodu. Vy nám dáte Kalamacka, FIK vás vyplatí ze smlouvy.“ Po tváři mu přelétly emoce, ale já nedokázala říct, jestli to byla zuřivost, nebo bolest. „Dala jste mi ho. A já ho ztratil. Bez Percyho svědectví máme slovo mrtvého čaroděje proti jeho. A než seženu povolení k prohlídce, Kalamack zaoře všechna rajčatová pole. Je mi líto. Vyvlékne se z toho. Tohle…“ ukázal na oheň. „Za tohle vy nemůžete.“

„Eddene…“ začala jsem, ale zvedl ruku.

Odtáhl se ode mě a zamířil pryč. „Žádné chyby,“ řekl si pro sebe a vypadal zbitěji, než se já cítila. Přispěchal k němu důstojník FIK v AVM kombinéze, ale zaváhal, když ho Edden nevzal na vědomí. Pohltil je dav.

Obrátila jsem se ke zlatavým plamenům a bylo mi na zvracení. Tam uvnitř byl Francis. I s mými talismany. Asi mu moc štěstí nepřinesly.

„Není to tvoje vina,“ řekl Nick a objal mě paží okolo ramen, protože hrozilo, že se mi podlomí kolena. „Varovala jsi je. Udělala jsi všechno, co bylo v tvých silách.“

Opřela jsem se o něj, jinak bych se zhroutila. „Já vím,“ řekla jsem prostě a věřila jsem tomu.

Mezi zaparkovanými vozy se blížilo hasičské auto. Ulice před ním se vyprazdňovala, občasným zahoukáním ale přitahovalo další dav. „Rachel.“ Jenks mě znovu zatahal za ucho.

„Jenksi,“ řekla jsem s hořkým podrážděním. „Nech mě být.“

„Strč si koště někam,“ zavrčel skřítek. „Támhle přes ulici je Jonathan.“

„Jonathan!“ Bolestivě mě zalil adrenalin a odtáhla jsem se od Nicka. „Kde?“

„Nedívej se tam!“ řekli Nick s Jenksem jednohlasně. Nick mě objal paží a začal mě otáčet.

„Nechte toho!“ vykřikla jsem, ignorovala bolest a pokusila se ohlédnout. „Kde je?“

„Jdi dál, Rachel,“ řekl Nick napjatě. „Kalamack tě možná chce taky zabít.“

„Ke Zvratu s vámi všemi!“ zakřičela jsem. „Chci ho vidět!“ Ochabla jsem, abych přinutila Nicka zastavit. Docela se mi to povedlo, i když jsem mu vyklouzla a zhroutila se na zem.

Přetočila jsem se a prozkoumala opačnou stranu ulice. Moji pozornost přitáhl povědomý spěšný krok. Mezi záchranáři a zvědavci se proplétal Jonathan. Vysoký, upravený muž se dal jen těžko přehlédnout, protože byl o hlavu a ramena vyšší než zbytek davu. Pospíchal k černému autu zaparkovanému před hasičským vozem. Žaludek se mi ustaraně stáhl, když jsem upřela pohled na dlouhou černou limuzínu. Věděla jsem, kdo je uvnitř.

Nick se mi pokusil pomoct zpátky na nohy, já ale srazila jeho ruku stranou a proklínala jsem auta i lidi, kteří mi zakrývali výhled. Černé okno sklouzlo dolů. Trent se mi zadíval do očí a mně se zadrhl dech v hrdle. Ve světle záchranářských vozidel jsem viděla, že má obličej samou modřinu a hlavu ovázanou. Ze zlosti v jeho očích se mi sevřelo srdce. „Trent,“ zasyčela jsem, když si Nick dřepl, aby mě vzal pod pažemi a pomohl mi nahoru.

Nick ztuhl a oba jsme sledovali, jak se Jonathan zastavil vedle okýnka. Sklonil se, aby si Trenta poslechl. Zrychlil se mi puls, když se nečekaně znovu napřímil a stejně jako Trent se zadíval přes ulici rovnou na mě. Rozechvěla mě nenávist, která z Jonathana přímo čišela.

Trent pohnul rty a Jonathan vyskočil. Naposledy se na mě zamračil a ztuhle zamířil ke dveřím řidiče. Prásknul jimi tak hlasitě, že jsem to slyšela i přes hluk okolo.

Nedokázala jsem od Trenta odtrhnout oči. Stále se tvářil rozzlobeně, začal se ale usmívat a příslib v jeho úsměvu mě znepokojil ještě víc. Okýnko se zavřelo a vůz pomalu odjel.

Na okamžik jsem zůstala nehybně sedět. Chodník byl teplý a na to, abych vstala, bych se musela pohnout. Denon za mnou démona neposlal. Poslal ho Trent.

33

Sehnula jsem se, abych sebrala noviny z horního schodu před dveřmi kostela. Vůně čerstvě posečené trávy a vlhkého dláždění mi plnila smysly a působila na mě doslova blahodárně. Po chodníku někdo pospíchal. Srdce se mi rozbušilo a podřepla jsem v obranném postoji. Zastyděla jsem se, když se ozvalo chichotání a okolo se prohnalo na růžovém kole s cinkajícím zvonkem malé děvčátko. Botky se mu blýskaly, jak šlapalo do pedálů, jako by mu za patami hořelo. Ušklíbla jsem se, a když holčička zmizela za rohem, pleskla jsem se novinami do otevřené dlaně. Mohla bych přísahat, že na mě každé odpoledne čeká.

Od chvíle, kdy odvolali odměnu za moji hlavu, uplynul už týden, ale já pořád všude viděla zabijáky. Ale na druhou stranu po mně nešla jen IBA.

Hlasitě jsem vydechla, silou vůle potlačila nával adrenalinu a zabouchla za sebou dveře kostela. Nalistovala jsem inzeráty a příjemné praskání novinového papíru se při tom odrazilo od silných podpůrných trámů a přísných zdí sanktuária. Zbytek novin jsem složila a strčila do podpaží a s očima upřenýma na osobní inzeráty jsem zamířila do kuchyně.

„Konečně jsi tady, Rache,“ řekl Jenks a jeho křídla hlasitě bzučela úzkou chodbou, jak okolo mě létal v protivných kruzích. Cítila jsem z něj zahradu. Byl oblečený do „špinavých šatů“ a vypadal jako Petr Pan s křídly. „Půjdeme pro ten disk, nebo ne?“

„Ahoj, Jenksi,“ pozdravila jsem a pocítila záchvěv úzkosti a očekávání. „Jo. Včera volali kvůli hubení škůdců.“ Rozložila jsem noviny na kuchyňském stole a odsunula stranou Ivyiny barevné fixy a mapy. „Podívej,“ řekla jsem a ukázala. „Mám další.“

„Ukaž,“ poručil skřítek. Přistál na novinách a založil si ruce v bok.

Přejela jsem prstem po inzerátech a nahlas přečetla: „‚TK si přeje obnovit komunikaci s RM ohledně možného obchodu.‘“ Nestálo tam žádné telefonní číslo, ale bylo zjevné, kdo inzerát napsal. Trent Kalamack.

Přepadla mě únava a znepokojení. Posadila jsem se ke stolu a zadívala se přes nové akvárium pana Ryby do zahrady. Vyplatila jsem se ze smlouvy a před IBA jsem tak byla relativně v bezpečí, ale ještě jsem se musela vypořádat s Trentem. Věděla jsem, že vyrábí biodrogy. Věděla jsem, že ho ohrožuju. Prozatím měl se mnou strpení, ale pokud se brzy neocitnu na jeho výplatní listině, skončím pod drnem.

V tuhle chvíli už jsem netoužila po Trentově hlavě, prostě jsem chtěla, aby mě nechal být. Vydírání bylo naprosto přijatelné a nepochybně bezpečnější než pokusit se ho zbavit soudní cestou. Je především obchodník a jeho touha vyhnout se soudu bude pravděpodobně větší než přání přesvědčit mě, abych pro něj pracovala, nebo se mě bezpečně zbavit. Ale k tomu jsem potřebovala víc než jen stránku z jeho diáře. A dneska to získám.

„Pěkné punčochy, Jenksi,“ ozvalo se z chodby Ivyino tiché zachraptění.

Vylekaně jsem sebou trhla, rychle jsem si ale upravila vlasy, abych reakci zamaskovala. Ivy se opírala o veřeje a v černém župánku vypadala jako apatická smrtka. Odšourala se k oknu, zatáhla závěsy a v šeru se vyčerpaně svalila na pult.

Opřela jsem se a židle pode mnou zapraskala. „Jsi vzhůru brzy.“

Ivy si nalila šálek studené kávy ze včerejška a klesla na židli naproti mně. Oči měla zarudlé a župánek jen ledabyle svázaný. Netečně přejížděla prsty po špinavých šlápotách, které Jenks zanechal na novinách. „Dneska je úplněk. Uděláme to?“

Rychle jsem se nadechla a srdce se mi rozbušilo. Vstala jsem, vylila studenou kávu, než ji mohla Ivy vypít, a pustila se do vaření čerstvé. Dokonce ani já bych nedokázala takovou břečku pít. „Ano,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi napíná kůže.

„Opravdu se na to cítíš?“ zeptala se a upřela mi oči na záda.

Možná jsem si to jen namlouvala, ale v místech, kam hleděla, mě píchlo. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem a jen silou vůle jsem nezvedla ruku a nezakryla si jizvu. „Je mi víc než dobře. Je mi úžasně.“ Díky Ivyiným planým koláčkům jsem střídavě cítila hrozný hlad a nevolnost, ale síla se mi vrátila za znepokojivé tři dny místo za tři měsíce. Matalina už mi vytáhla stehy na krku a nezůstala mi skoro žádná jizva. Dělalo mi starosti, že jsem se uzdravila tak rychle. Přemýšlela jsem, jestli za to nezaplatím později. A jak.

„Ivy?“ zeptala jsem se, když jsem vytáhla z lednice kávu. „Co bylo v těch koláčcích?“

„Síra.“

Šokovaně jsem se otočila. „Cože?“ vyjekla jsem.

Jenks se zachechtal. Ivy vstala, ale neodvrátila se. „Dělám si legraci,“ řekla energicky. Zírala jsem na ni a cítila, jak mi chladne tvář. „Copak nedokážeš pochopit vtip?“ dodala a odšourala se pryč chodbou. „Dej mi hodinu. Dám vědět Carmen.“

Jenks vzlétl. „Bezva,“ řekl a křídla mu bzučela. „Půjdu se rozloučit s Matalinou.“ Zdálo se, jako by se celý rozzářil, když vyklouzl závěsy ven na sluneční světlo. „Jenksi!“ zavolala jsem za ním. „Vyrazíme až za hodinu!“ Tak dlouho se přece loučit nepotřeboval.

„Jo?“ ozval se z dálky. „A ty si myslíš, že moje děcka vyrostla prostě ze země?“

Zrudla jsem. Stiskla jsem spínač a pustila se do vaření kávy. Mé pohyby byly rychlé a dychtivé a v žaludku se mi usadil žár. Vloupání k Trentovi jsem plánovala týden. Měla jsem plán. Měla jsem záložní plán. Měla jsem tolik plánů, až jsem se divila, že mi netryskají ušima, když smrkám.

Díky mé úzkosti a Ivyině posedlosti při dodržování stanovených rozvrhů jsme přesně za hodinu stály na chodníku. Obě jsme byly oblečené do motorkářské kůže, takže jsme dohromady tvořily pěkně nebezpečných tři a půl metru − většina samozřejmě připadla na Ivy. Na krk jsme si pověsily amulety, jistou variaci talismanů detekujících životní funkce, které u sebe nosili nájemní vrazi. Tohle byl můj neprůstřelný plán. Když se dostanu do potíží, neutralizuju svůj amulet a Ivyin zčervená. Trvala na nich − spolu se spoustou dalších zbytečností.

Vyhoupla jsem se na motorku za Ivy. Měla jsem s sebou jen amulet, lahvičku se slanou vodou, norkový lektvar a Jenkse. Nick přiveze zbytek. Nasadila jsem si na hlavu přilbu, schovala pod ní vlasy a zaklapla hledí z kouřového skla, načež jsme vyrazily přes most z Díry do Cincinnati. Odpolední slunce mě hřálo do ramen a já si přála, abychom skutečně byly jen dvě motorkářky, které se chystají na odpolední nákupy ve městě.

Ve skutečnosti jsme mířily do nadzemních garáží, kde jsme se měly setkat s Nickem a s Ivyinou přítelkyní Carmen. Pro dnešek zaujme moje místo a bude se za mě vydávat při projížďce krajinou. Považovala jsem to za zbytečné, ale Ivy to uklidnilo, proto jsem souhlasila.

Do Trentovy zahrady vniknu s pomocí Nicka, který si zahraje na zahradníka a provede postřik Trentových vzácných růží proti broukům, které na ně Jenks minulou sobotu nasadil. Až se dostanu za zeď Trentovy zahrady, půjde všechno jako po másle. To jsem si aspoň říkala.

Z kostela jsem odjížděla klidná a soustředěná, ale čím hlouběji jsme zajížděly do města, tím napjatější jsem byla. V mysli jsem si znovu a znovu probírala svůj plán a snažila se v něm najít díry a různá „co kdyby“. Vše, s čím jsme přišly v bezpečí kuchyně, znělo neprůstřelně, ale musela jsem se dost spoléhat na Nicka a Ivy. Důvěřovala jsem jim, ale stejně jsem byla celá nesvá.

„Klid,“ řekla Ivy hlasitě, když jsme zahnuly z rušné ulice do garáží u náměstí. „Vyjde to. Krok za krokem. Jsi dobrý agent, Rachel.“

Srdce mi bušilo, ale kývla jsem. Nedokázala skrýt starost v hlase.

V garáži panoval chládek. Ivy objela bránu a vyhnula se automatu na parkovací lístky, protože se chystala garáží jen projet. Zahlédla jsem bílou dodávku s obrázkem zelené trávy a štěňat a sundala si helmu. Nezeptala jsem se Ivy, kde dodávku vzala. A ani jsem se nemínila ptát.

Ivyina motorka se s předením přiblížila. Zadní dveře dodávky se otevřely, ven vyskočila štíhlá upírka oblečená jako já a natáhla se pro přilbu. Podala jsem jí ji, sklouzla jsem dolů a ona zaujala moje místo. Ivy nezastavila. Klopýtla jsem a dívala se, jak si Carmen nacpala blond vlasy pod helmu a chytila se Ivy okolo pasu. Přemýšlela jsem, jestli tak opravdu vypadám. Ne. Nejsem tak hubená. „Uvidíme se večer, dobře?“ zavolala Ivy přes rameno a odjela.

„Nasedni,“ řekl Nick a jeho hlas zněl zevnitř dodávky tlumeně. Naposledy jsem pohlédla za Ivy a Carmen, naskočila do vozu, a když dovnitř vlétl i Jenks, zabouchla jsem dveře.

„U všech svatých!“ vykřikl Jenks, když zamířil dopředu. „Co se ti stalo?“

Nick se na sedadle řidiče otočil a zuby se mu zablýskly v tmavě nalíčeném obličeji. „Škeble,“ řekl a poplácal se po oteklých tvářích. Nepoužil pro převlek talisman, ale zašel tak daleko, že si obarvil vlasy na kovově černou. S tmavou pletí a odulým obličejem se sobě vůbec nepodobal. Byl to úžasný převlek, který nespustí žádný čáry detekující poplach.

„Ahojky,“ řekl a oči mu zářily. „Jak se vede?“

„Bezvadně,“ zalhala jsem nervózně. Neměla jsem ho do toho zaplétat, ale Trentovi lidi znali Ivy a on naléhal. „Opravdu to chceš udělat?“

Zařadil zpátečku. „Mám neprodyšné alibi. Podle píchačky jsem v práci.“

Úkosem jsem na něj pohlédla a zula si boty. „Ulil ses z práce?“

„Nikdo mě nekontroluje. Dokud odvádím svoji práci, nikoho nezajímá, kde jsem.“

Zkřivila jsem obličej. Posadila jsem se na kanystr s postřikem a schovala boty z dohledu. Nick si našel práci v muzeu v Eden Parku, čistil artefakty. Neustále mě překvapovalo, jak se dokáže přizpůsobit. Během jediného týdne si našel byt, zařídil ho, koupil si rezavý truck, sehnal si práci a vzal mě na rande − bylo to překvapivě příjemné rande, během nějž jsme nečekaně vyrazili na desetiminutový vyhlídkový let helikoptérou nad městem. Říkal, že se tak rychle vzchopil hlavně díky bankovnímu účtu z dřívějška. Knihovníkům asi platí víc, než jsem si myslela.

„Raději se proměň,“ řekl a sotva pohnul rty, protože zrovna platil u automatické brány, abychom se mohli vykodrcat ven na slunce. „Budeme tam ani ne za hodinu.“

Napjala jsem se očekáváním a natáhla se po bílé brašně s logem zahradnické firmy. Schovala jsem do ní lehké boty, amulet v taštičce a novou kombinézu z umělého hedvábí, která se dala poskládat do balíčku o velikosti dlaně. Všechno jsem uložila tak, aby v tašce zůstalo místo pro norka, protivného skřítka a Nickův ochranný papírový oblek na jedno použití. Dovnitř se dostanu jako norek, ale v žádném případě jím nezůstanu dlouho.

Nevzala jsem si s sebou žádné talismany. Cítila jsem se bez nich sice nahá, ale kdyby mě chytili, IBA by mě mohla obvinit nanejvýš z vloupání. Kdybych u sebe měla jediný amulet s působností na člověka − i kdyby vyvolával jen páchnoucí dech − obvinili by mě z pokusu o ublížení na zdraví. A to byl zločin. Jsem agentka. Znám zákony.

Zatímco Nick bavil Jenkse vpředu, rychle jsem se svlékla a nacpala všechny důkazy o tom, že jsem kdy v dodávce byla, do kanystru označeného jako toxické chemikálie. Se zahanbující rychlostí jsem do sebe obrátila norkový lektvar a se zaťatými zuby překonala bolest transformace. Jenks Nickovi pořádně vynadal, když si příliš pozdě uvědomil, že jsem byla vzadu v dodávce nahá. Nijak jsem se netěšila na proměnu zpátky v člověka. Budu muset snášet Jenksovy vtípky a popichování, dokud na sebe nenatáhnu kombinézu.

A pak už všechno běželo jako na drátkách.

Nick se dostal na pozemek bez sebemenších problémů, protože ho očekávali − a já dneska ráno zavolala skutečné zahradnické firmě a objednávku zrušila. Zahrady byly prázdné, protože měl být úplněk a během něj probíhala v zahradách technická údržba. Jako norek jsem se vplížila do hustých růžových keřů, které měl Nick ošetřit jedovatým postřikem, ve skutečnosti to ale byla slaná voda, která mě proměnila zpátky v člověka. Tlumené rány, s nimiž Nick hodil do křoví mé boty, amulet a oblečení, jsem nesmírně uvítala. Obzvláště proto, že Jenks neustále mlel o akrech mé nahé ženské kůže, zatímco se vesele pohupoval na růžovém stonku. Byla jsem si jistá, že slaná voda zničí spíše růže než agresivní brouky, kterými je Jenks infikoval, ale i to bylo součástí plánu. Kdyby mě náhodou přece jen chytili, dostane se Ivy dovnitř se zásilkou nových sazenic.

Spolu s Jenksem jsme strávili odpoledne rozmačkáváním brouků, čímž jsme Trentovým růžím pomohli víc než slaná voda. V zahradách panoval klid a ostatní údržbáři se drželi dál od varovných praporků, které Nick zapíchal do země okolo růžových záhonů. V době, kdy vyšel měsíc, jsem byla napjatější než panenská trolka o svatební noci. A noční chlad taky nepomáhal.

„Už?“ zeptal se Jenks uštěpačně a jeho křídla byla až na stříbřitý třpyt skoro neviditelná, jak se vznášel ve tmě přede mnou.

„Už,“ procedila jsem skrz jektající zuby a opatrně si klestila cestu trním.

Jenks byl mým předvojem a společně jsme se plížili od okrasného keře k majestátnímu stromu, až jsme si našli cestu zadními dveřmi do jídelny a pospíšili si do vstupní haly. Jenks cestou nastavil všechny kamery na patnáctiminutovou smyčku.

Potíže jsme měli až s novým zámkem na Trentových dveřích. S tlukoucím srdcem jsem přešlapovala, zatímco Jenks si s ním neuvěřitelných pět minut hrál. Klel jako dlaždič a nakonec mě požádal, abych podržela rozvinutou kancelářskou sponkou jednu ze západek. Neobtěžoval se mi oznámit, že tím uzavřu elektrický okruh. Výboj mě srazil na zadek.

„Ty sráči!“ zasyčela jsem z podlahy a promnula si ruku, místo abych mu zakroutila krkem. „Proč jsi to, k čertu, udělal?“

„Kdybych ti řekl, co se stane, nepomohla bys mi,“ opáčil z bezpečí u stropu.

Přimhouřila jsem oči, ignorovala jeho polovičatá ospravedlnění a otevřela dveře. Napůl jsem očekávala, že tu na mě bude Trent čekat, a ulehčeně jsem vydechla, když jsem našla místnost prázdnou. Ozařovalo ji tlumené světlo z akvária za pracovním stolem. Napjala jsem se očekáváním a zamířila rovnou ke spodní zásuvce, počkala jsem ale, dokud mě Jenks neujistil, že není začarovaná. Nadechla jsem se a otevřela ji. Byla prázdná.

Nijak mě to nepřekvapilo. Vzhlédla jsem k Jenksovi a pokrčila rameny. „Plán B,“ pronesli jsme jednohlasně. Vytáhla jsem z kapsy ubrousek a všechno pečlivě utřela. „Zadní kancelář.“

Jenks vylétl ze dveří a vrátil se. „Na smyčce zbývá pět minut. Musíme si pospíšit.“

Přitakala jsem, naposledy se rozhlédla po Trentově kanceláři a následovala Jenkse ven. Bzučel přede mnou ve výši hrudi. S bušícím srdcem jsem ho v diskrétní vzdálenosti následovala chodbou. Mé boty byly na koberci naprosto tiché. Amulet na mém krku zářil chlácholivou zelení.

Tep se mi zrychlil a rty se zkroutily v úsměvu, když jsem našla Jenkse u dveří do Trentovy druhé pracovny. Tohle mi chybělo, tohle byl důvod, proč jsem odešla z IBA. Vzrušení z překonání překážek. Důkaz, že jsem chytřejší než darebák. Tentokrát získám, pro co jsem přišla. „Jaký máme čas?“ zašeptala jsem, zastavila se a vytáhla si z úst pramínek vlasů.

„Zbývají tři minuty.“ Vylétl nahoru a zase slétl dolů. „V soukromé pracovně kamery nemá. Není tam. Už jsem to zkontroloval.“

Potěšeně jsem vklouzla dovnitř, a jakmile do místnosti vlétl i Jenks, zavřela jsem dveře.

Vůně zahrady působila velmi konejšivě. Dovnitř pronikalo měsíční světlo, takže tu bylo vidět jako brzy zrána. Připlížila jsem se ke stolu a křivě se usmála, protože byl plný věcí, jako by u něj někdo pravidelně pracoval. Vzápětí jsem objevila vedle stolu kufřík. Jenks vypáčil zámek, já kufřík otevřela a oddychla si, když jsem spatřila disky naskládané v úhledných řadách. „Určitě jsou pravé?“ zamumlal Jenks na mém rameni, když jsem jeden vybrala a schovala ho do kapsy.

Věděla jsem, že jsou, ale když jsem otevřela ústa, abych odpověděla, praskla v zahradě větev.

Srdce se mi rozbušilo a trhla jsem palcem vzhůru na znamení „schovej se“. Jenks tiše zamával křídly a zmizel mezi světly u stropu. Zadržela jsem dech a přikrčila se za stolem.

Naděje, že by to mohlo být zvíře, se rozplynula. Po stezce se blížily tiché, téměř neslyšné kroky. Se sebejistou rychlostí se od stezky k verandě přesunul dlouhý stín. Přeskočil tři schody najednou a pohyboval se spokojeně a šťastně. Téměř se mi podlomila kolena, když jsem poznala Trentův hlas. Broukal si nějakou neznámou písničku a podupával si do rytmu. Do prdele, pomyslela jsem si a pokusila se schoulit hlouběji pod stůl.

Trent se ke mně otočil zády a začal se přehrabovat ve skříni. Když se posadil na okraj židle mezi mnou a verandou a pustil se do obouvání vysokých jezdeckých bot, rozhostilo se nepříjemné ticho. V měsíčním svitu jeho bílá košile pod vypasovanou kazajkou doslova zářila. V šeru se to dalo jen těžko odhadnout, ale zdálo se mi, jako by jeho jezdecký oblek byl zelený, ne červený. Trent chová koně, pomyslela jsem si, a jezdí na nich v noci?

Hlasitě zadupal o zem, aby si boty upravil. Postavil se a já dýchala čím dál rychleji. V několikacentimetrových podpatcích vypadal mnohem vyšší. Pracovnu zalila tma, jak měsíc zakryla oblaka. Téměř jsem si nevšimla, že sáhl pod židli, na které předtím seděl.

Plynulým, ladným pohybem tasil zbraň a namířil na mě. Stáhlo se mi hrdlo.

„Slyším vás,“ řekl vyrovnaně a jeho hlas stoupal a klesal jako vodní hladina. „Vylezte. Hned.“

Končetinami se mi rozlil chlad, až mě zabrněly konečky prstů. Dál jsem dřepěla vedle stolu, protože jsem nevěřila, že mě doopravdy slyšel. Ale stál čelem ke mně a s rozkročenýma nohama vypadal skutečně impozantně. „Napřed odložte zbraň,“ zašeptala jsem.

„Slečna Morganová?“ Stín se překvapeně narovnal. Napadlo mě, koho asi čekal. „Proč bych měl?“ zeptal se mírně a jeho hlas mě chlácholil i navzdory hrozbě, kterou ukrýval.

„Jinak vás můj partner začaruje,“ blufovala jsem.

Trent přešlápl a vzhlédl. „Světla, čtyřicet osm procent,“ poručil drsně. V pokoji se rozjasnilo, ale ne natolik, abych přišla o noční vidění. Kolena se mi podlamovala, když jsem se zvedla z podřepu, snažila jsem se ale vypadat, jako bych všechno plánovala. Opřela jsem se v hedvábném oblečku o stůl a zkřížila kotníky.

Dál svíral zbraň pevně v ruce a klouzal po mně pohledem. V zeleném jezdeckém oděvu vypadal uhlazeně a elegantně. Přinutila jsem se nedívat na zbraň, kterou na mě mířil, i když se mi stáhl žaludek. „Vaše zbraň?“ zeptala jsem se a zvedla oči ke stropu, kde čekal Jenks.

„Odhoďte ji, Kalamacku!“ zavřískl Jenks mezi světly a hrozivě zašuměl křídly.

Trent se uvolnil, až vypadal jako já, napjatě, ale přitom nedbale. Ostrými, trhanými pohyby vyňal ze zbraně náboje a hodil mi těžký kov k nohám. Nedotkla jsem se ho, ale hned se mi dýchalo lépe. Náboje si vysypal do kapsy, kde tiše zarachotily. V silnějším světle jsem viděla hojící se rány po démonském útoku. Lícní kost mu zdobila žloutnoucí modřina. Zpod rukávu kazajky vykukoval okraj modré dlahy. Na bradě měl drobný škrábanec. Říkala jsem si, že navzdory tomu všemu vypadá dobře. Neměl by vypadat tak sebejistě, když mu nad hlavou mohly viset smrtící čáry.

„Stačí jediné slovo a Quen tu bude do tří minut,“ pronesl lehce.

„A za jak dlouho zemřete?“ blufovala jsem.

Zaťal vztekle čelist a vypadal díky tomu mladší. „Proto jste přišla?“

„Kdyby tomu tak bylo, byl byste už mrtvý.“

Kývl a přijal to jako pravdu. Stál napjatý jako struna a pohledem zalétl k otevřenému kufříku. „Který disk jste vzala?“

S falešným sebevědomím jsem si odhodila z očí loknu. „Huntington. Pokud se mi něco stane, dostane ho šest deníků, tři televizní studia a přidám k němu i stránku z vašeho diáře.“ Odstrčila jsem se od stolu. „Nechte mě být,“ pohrozila jsem mu rezolutně.

Paže mu visely bez hnutí u boků, tu zlomenou měl mírně pokrčenou. Nepohnul se, přesto mě svrběla kůže a mé sebevědomí selhávalo. „Černá magie?“ posmíval se. „Démoni zabili vašeho otce. Je škoda, že vy dopadnete úplně stejně.“

Ostře jsem se nadechla. „Co víte o mém otci?“ řekla jsem šokovaně.

Očima zalétl k mému zápěstí − k tomu s démonským znamením − a já zbledla. Žaludek se mi stáhl, když jsem si vzpomněla na to, jak mě démon pomalu zabíjel. „Doufám, že to bolelo,“ řekla jsem a nezajímalo mě, že se mi třese hlas. Možná si bude myslet, že za to může vztek. „Nevím, jak jste přežil. Já málem ne.“

Trentovi zrudl obličej a ukázal na mě prstem. Bylo příjemné vidět ho chovat se jako člověk. „Poslala jste na mě démona, a to byla chyba,“ řekl ostře. „Já se černou magií nezabývám a nedovoluji to ani zaměstnancům.“

„Vy starý prďolo!“ vykřikla jsem a nezajímalo mě, jak dětinsky to zní. „Dostal jste, co jste si zasloužil. Já celou tuhle věc nezačala, ale ať se propadnu, jestli ji neskončím!“

„Já na sobě démonské znamení nemám, slečno Morganová,“ prohlásil ledově. „Takže jste i lhářka? Zklamala jste mě. Vážně zvažuji, že stáhnu svoji pracovní nabídku. Modlete se, abych to neudělal, protože už bych neměl důvod vás dál tolerovat.“

Rozzlobeně jsem se nadechla a chystala se odseknout, že je idiot. Ale pak jsem se zarazila. Trent si myslel, že jsem na něj poslala démona. Vytřeštila jsem oči. Někdo povolal dva démony − jednoho nasadil na mě, jednoho na něj − a nebyl to nikdo z IBA. Na to bych vsadila krk. S bušícím srdcem jsem se chystala mu to vysvětlit, pak jsem ale zase zavřela ústa.

Trent zostražitěl. „Slečno Morganová?“ zeptal se tiše. „Jaká myšlenka se vám právě zrodila v hlavě?“

Zavrtěla jsem hlavou, olízla si rty a o krok ucouvla. Když si bude myslet, že praktikuju černou magii, nechá mě na pokoji. A dokud budu mít u sebe důkaz jeho viny, nepokusí se mě zabít. „Netlačte mě do kouta,“ pohrozila jsem mu, „a já už vás nebudu nikdy obtěžovat.“

Trentův tázavý výraz ztvrdl. „Táhněte,“ řekl a ladně ustoupil z verandy. Vyměnili jsme si místo. „Dám vám náskok,“ řekl, přistoupil ke stolu a zacvakl kufřík. Hlas měl zastřený, krásný a nepomíjející jako vůně tlejícího javorového listí. „Bude trvat deset minut, než si dojdu pro koně.“

„Promiňte?“ zeptala jsem se zmateně.

„Od otcovy smrti jsem nelovil dvounohou kořist.“ Trent si prudce upravil zelenou loveckou kazajku. „Je úplněk, slečno Morganová,“ řekl a hlas mu zhutněl příslibem. „Psi jsou vypuštění. Jste zlodějka. Podle tradice byste se měla dát na útěk − a utíkat rychle.“

Srdce mi tlouklo a z tváře mi vyprchala krev. Získala jsem, co jsem potřebovala, ale k ničemu mi to nebude, když se odsud nedostanu. Mezi mnou a nejbližší pomocí se rozprostíralo padesát kilometrů lesů. Jak rychle běží kůň? Jak dlouho dokážu utíkat, než padnu vyčerpáním. Možná jsem mu měla říct, že jsem démona neposlala.

Tmou se neslo vzdálené troubení lesního rohu. Odpověděl mu psí štěkot. Strach se do mě zařízl jako ostrý nůž. Byl to starý, prastarý strach, který se nedal uchlácholit sebeklamem. Netušila jsem, odkud se vzal. „Jenksi,“ zašeptala jsem. „Jdeme.“

„Jsem ti v patách, Rache,“ ozvalo se od stropu.

Udělala jsem tři rychlé kroky a seskočila z verandy. Překulila jsem se do kapradí. Ozval se výstřel a listí vedle mě se rozprsklo. Vrhla jsem se do křoví a dala se na útěk.

Bastard! pomyslela jsem si a málem se mi podlomila kolena. Co slíbených deset minut?

V běhu jsem zašmátrala po lahvičce se slanou vodou. Ukousla jsem zátku a namočila amulet. Zablikal a zhasl. Ivyin zrudne. Cesta odsud ležela asi kilometr a půl. Strážní domek asi pět. Město padesát. Jak dlouho bude trvat, než se Ivy objeví?

„Jak rychle dokážeš letět, Jenksi?“ vypravila jsem ze sebe v běhu.

„Zatraceně rychle, Rache.“

Držela jsem se stezky, dokud jsem nedorazila k zahradní zdi. Když jsem ji přelézala, ozval se psí štěkot. A další mu odpověděl. Do prdele.

Pravidelně jsem dýchala do kroku, přeběhla pečlivě posekaný trávník a zmizela ve strašidelném lese. Štěkot psů se vzdálil. Měli problémy se zdí. Budou ji muset oběhnout. Možná to zvládnu. „Jenksi,“ lapala jsem po dechu a mé nohy protestovaly. „Jak dlouho už běžím?“

„Pět minut.“

Bože, pomoz mi, prosila jsem tiše, protože jsem cítila, jak mě začínají bolet nohy. Měla jsem pocit, že už utíkám dvakrát déle.

Jenks letěl přede mnou a sypal ze sebe prášek, aby mi ukazoval cestu. Nad námi se tyčily tiché sloupy tmavých stromů a mizely mi za zády. Moje nohy rytmicky bušily do země. Plíce mě bolely a píchalo mě v boku. Slíbila jsem si, že pokud to přežiju, budu každý den běhat aspoň osm kilometrů.

Štěkot psů se přesunul. Zněl sice slabě, ale zato dychtivěji a sliboval, že mě brzy dostanou. Popíchlo mě to vpřed. Někde jsem našla zbytky vůle a donutila se držet krok.

Utíkala jsem a kladla těžké nohy jednu před druhou. Vlasy se mi lepily na obličej. Trny mi rvaly šaty a ruce. Lesní rohy a psí štěkot se blížily. Upřela jsem pohled na Jenkse před sebou. V plicích mi plál oheň a rozléval se mi po hrudi. Pokud se zastavím, zemřu.

Potok představoval nečekanou oázu. Spadla jsem do vody a zadýchaně jsem se zvedla. Plíce se mi napínaly a já si setřela vodu z tváře, abych se mohla nadechnout. Hlasitý tlukot srdce se snažil přehlušit mé chraptivé dýchání. Stromy děsivě ztichly. Byla jsem kořist a všichni v lese tiše přihlíželi a byli rádi, že nejsou na mém místě.

Uslyšela jsem psy a zachroptěla. Byli blízko. Zadul lesní roh a mě ovládl strach. Nevěděla jsem, který zvuk je horší.

„Vstávej, Rachel!“ pobízel mě Jenks a zářil jako bludička. „Běž potokem.“

Vyškrábala jsem se na nohy a co nejrychleji se brouzdala mělčinou. Voda mě zpomalí, ale zpomalí taky psy. Bylo jen otázkou času, než Trent smečku rozdělí a nechá ji běžet po obou stranách potoka. Z tohohle se nedostanu.

Psi ztichli. V panice jsem vylezla na břeh. Ztratili pach. To znamená, že jsou přímo za mnou. Představa, že mě na kusy roztrhají psi, mě popohnala vpřed, přestože jsem sotva pletla nohama. Trent si pomaluje čelo mojí krví. Jonathan si do horní zásuvky schová loknu mých vlasů. Měla jsem Trentovi říct, že jsem démona neposlala. Uvěřil by mi? Teď už ne.

Předení motorky mě přimělo vykřiknout. „Ivy,“ zachraptěla jsem, natáhla ruku a opřela se o strom. Silnice ležela přímo přede mnou. Musela už být na cestě. „Jenksi, zastav ji, než mě mine,“ zasípala jsem. „Jsem hned za tebou.“

„Jasně!“

Zmizel a já klopýtala dál. Psi štěkali tiše a pátravě. Slyšela jsem hlasy vykřikující příkazy. Přimělo mě to dát se do běhu. Pes zavyl, hlasitě a čistě. Další mu odpověděl. Zalil mě adrenalin.

Větve mě švihaly do tváře, ale nakonec jsem padla na silnici. Sedřené dlaně mě pálily. Byla jsem tak zadýchaná, že jsem nedokázala vykřiknout, přinutila jsem se ale zvednout. Vrávorala jsem a rozhlížela se. Zalévalo mě bílé světlo. Řev motocyklu pro mě byl andělským požehnáním. Ivy. Musí to být ona. Určitě se vydala na cestu sem, ještě než jsem neutralizovala amulet.

Postavila jsem se a zapotácela se, jak jsem se snažila vtáhnout vzduch do plic. Psi se blížili. Slyšela jsem bušení koňských kopyt. Klopýtavě jsem se rozběhla k blížícímu se světlu. S hlasitým řevem bylo najednou u mě a se sklouznutím se zastavilo.

„Naskoč!“ zakřičela Ivy.

Sotva jsem dokázala zvednout nohu. Vytáhla mě nahoru za sebe. Pode mnou vrněl motor. Pevně jsem se jí chytila okolo pasu a snažila se nepozvracet. Jenks se mi zachumlal do vlasů a pevně se chytil, já si toho ale skoro nevšimla. Motorka se pohnula, otočila a vystřelila vpřed.

Ivyiny vlasy odlétly dozadu a šlehly mě do obličeje. „Máš to?“ zakřičela přes vítr.

Nedokázala jsem odpovědět. Třásla jsem se vyčerpáním. Adrenalin byl pryč a já brzy draze zaplatím. Cesta pode mnou hučela. Vítr mě okrádal o teplo a na těle mi chladl pot. Bojovala jsem s nevolností, přesto se mi podařilo zkřehlými prsty nahmatat disk v přední kapse. Poplácala jsem ji po rameni, protože jsem sotva dýchala.

„Dobře!“ zakřičela.

Vyčerpaně jsem složila hlavu na Ivyina záda. Zítra zůstanu v posteli a budu se klepat, dokud nepřijdou večerní noviny. Zítra budu celá rozbolavělá a nedokážu se pohnout. Zítra si obvážu šrámy od větví a trnů. Dneska v noci… raději o tom nebudu přemýšlet.

Zachvěla jsem se. Ivy to ucítila a ohlédla se. „Jsi v pořádku?“ křikla.

„Jo,“ řekla jsem jí do ucha, aby mě slyšela. „Jo, jsem. Díky, žes pro mě přijela.“ Vytáhla jsem si z úst pramen jejích vlasů a ohlédla se.

Uchváceně jsem zírala. Na měsícem ozářené cestě seděli na koních tři jezdci. Psi pobíhali okolo a nervózně napínali krky. Bylo to o fous. Zamrazilo mě do hloubi duše, když se prostřední jezdec dotkl čela v ledabylém pozdravu.

Napadlo mě něco nečekaného. Přelstila jsem ho. Věděl to, přijal to a dokázal to šlechetně uznat. Jak by na vás někdo tak sebejistý mohl neudělat dojem? „Co to, do pekla, je?“ zašeptala jsem.

„Nevím,“ řekl Jenks na mém rameni. „Prostě nevím.“