34

Půlnoční jazz a vrzáni cvrčků se k sobě dobře hodí, pomyslela jsem si a hodila na salát nakrájené rajče. Zaváhala jsem a zadívala se na červené kousky mezi zelenými listy. Pohlédla jsem oknem na Nicka venku u grilu, zase rajče vytáhla a přidala další hlávkový salát, abych schovala kousky, které mi unikly. Nick se to nedozví. A koneckonců ho to nezabije.

Vábily mě zvuky a vůně pečícího se masa. Naklonila jsem se přes pana Rybu na okenním parapetu, abych lépe viděla. Nick měl na sobě zástěru s nápisem „Nebodněte kuchaře, nabodněte steak“. Očividně patřila Ivy. Vypadal uvolněně a spokojeně, jak tak stál v měsíčním svitu u ohně. Jenks mu seděl na rameni, a kdykoli oheň zaprskal, vystřelil vzhůru.

Ivy seděla u stolu a působila temně a tragicky, jak si při svíčce četla večerní vydání Cincinnati Enquirer. Skřítkovské děti byly úplně všude a světlo měsíce tři dny po úplňku se jim odráželo v křídlech. Trápily světlušky a jejich povykování se mísilo s hukotem aut v Díře, což tvořilo velmi příjemnou kombinaci. Tak znělo bezpečí a rodinné pikniky. Upírka, člověk a houf skřítků byla docela zvláštní rodina, ale bylo příjemné být naživu a trávit večer s přáteli.

Spokojeně jsem sebrala salát, láhev s dresinkem, omáčku na steak a vycouvala ze dveří proti hmyzu. Zabouchly se za mnou a Jenksovy děti se s vřískotem rozprchly po hřbitově. Když jsem postavila salát a láhve na stůl, vzhlédla Ivy od novin. „Hej, Rachel,“ řekla. „Ještě jsi mi neřekla, odkud jsi vzala tu dodávku. Měla jsi nějaké problémy s vrácením?“

Povytáhla jsem obočí. „Já dodávku nesehnala. Myslela jsem, že jsi to byla ty.“

Společně jsme se obrátily k Nickovi, který stál zády k nám u grilu. „Nicku?“ zeptala jsem se a on nepatrně ztuhl. Byla jsem zvědavá, proto jsem vzala omáčku a zezadu k němu přistoupila. Mávnutím jsem poslala Jenkse pryč, paží objala Nicka okolo pasu a přitiskla se k němu. Potěšilo mě, když se mu zadrhl dech a překvapeně na mě pohlédl. K čertu s tím. Na člověka je fajn. „Ukradl jsi pro mě dodávku?“ zeptala jsem se.

„Půjčil,“ opravil mě, zamrkal a dal si dobrý pozor, aby se nepohnul.

„Děkuji,“ řekla jsem, usmála se a podala mu láhev s omáčkou.

„Ach, Nicku,“ posmíval se Jenks falešnou fistulí. „Můj hrdino!“

Zafuněla jsem. Povzdychla jsem si, nechala paži sklouznout z Nickova pasu a ustoupila od něj. Za námi si Ivy pobaveně odfrkla. Jenks mlaskal polibky a kroužil okolo mě a Nicka, dokud mi nedošla trpělivost a nechňapla jsem po něm.

Jenks ucukl, ale překvapeně zůstal viset na místě, protože jsem ho málem dostala. „Hezké,“ řekl a letěl otravovat Ivy. „A jak to vypadá s tvojí novou prací?“ protáhl, když před ní přistál.

„Sklapni, Jenksi,“ varovala ho.

„S prací? Už máš další kšeft?“ zeptala jsem se, ale ona jen trhnutím otevřela noviny a schovala se za nimi.

„Tys to nevěděla?“ řekl Jenks vesele. „Edden se přimluvil u soudce a Ivy dostala tři sta hodin veřejně prospěšných prací za to, že mu vymlátila polovinu oddělení. Celý týden už pracuje v nemocnici.“

Vykulila jsem oči a přistoupila k piknikovému stolu. Noviny se třásly. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala jsem se, přehodila nohy přes lavici a posadila se naproti ní.

„Možná proto, že z ní udělali holku pro všechno,“ řekl Jenks. S Nickem jsme si vyměnili nedůvěřivé pohledy. „Včera jsem ji zahlédl, když šla do práce, a sledoval ji. Musí nosit minisukni s růžovými a bílými pruhy a nařasenou blůzičku.“ Jenks se tak smál, až mi málem spadl z ramene. „A bílé punčochy, aby schovala svůj pěkný zadeček.“

Upírka ošetřovatelkou? pomyslela jsem si a snažila si to představit.

Nick se zachechtal, ale skryl smích kašlem. Ivy svírala noviny tak pevně, až jí zbělely klouby. Bylo pozdě a na dvoře panovala uvolněná atmosféra a já věděla, že je pro ni těžké nevyvolat auru. A tohle nepomáhalo.

„Pracuje na dětském oddělení, popíjí s dětmi čaj a zpívá jim,“ vydechl Jenks.

„Jenksi,“ zašeptala Ivy a pomalu odložila noviny. Ze všech sil jsem se tvářila netečně, i když měla úplně černé oči.

Jenks mával křídly tak rychle, až z nich zůstala jen šmouha, křenil se a znovu otřel si ústa. Ivy srolovala noviny. Rychlostí zvuku po něm plácla. Skřítek vystřelil se smíchem do koruny dubu.

Všichni jsme se otočili, když zaskřípala stará dřevěná branka vedoucí na přední chodník. „Haló. Jdu pozdě?“ ozval se Keasleyho hlas.

„Jsme tady vzadu!“ zavolala jsem, když jsem zahlédla Keasleyho stín, který se pomalu blížil po rosou pokropené trávě okolo tichých stromů a křoví.

„Přinesl jsem víno,“ řekl, když se přiblížil. „Červené se k masu hodí, ne?“

„Díky, Keasley,“ řekla jsem a vzala si od něj láhev. „To jste nemusel.“

Usmál se a podal mi obálku, kterou držel pod paží. „Tohle je taky vaše,“ řekl. „Pošťák to nechtěl dneska odpoledne nechat jen tak ležet na schodech, tak jsem to převzal.“

„Ne!“ zakřičela Ivy a natáhla se přes stůl. Taky Jenks se bleskurychle snesl z dubu a hlasitě šustil křídly. Ivy mu obálku podrážděně vytrhla.

Keasley po ní střelil temným pohledem, pak se šel podívat, jak je Nick daleko se steaky.

„Už je to týden,“ řekla jsem nazlobeně a otřela si z rukou vodu, která se srazila na láhvi s vínem. „Kdy mi konečně dovolíte otvírat poštu?“

Ivy nic neřekla, prostě si přitáhla blíž citrónovou svíčku, aby si přečetla zpáteční adresu. „Až ti Trent přestane posílat dopisy,“ řekla tiše.

„Trent!“ vyjekla jsem. Ustaraně jsem si zastrčila za ucho pramen vlasů a vzpomněla si na složku, kterou jsem před dvěma dny dala Eddenovi. Nick se odvrátil od steaků a na podlouhlé tváři se mu objevil ustaraný výraz. „Co chce?“ zamumlala jsem a doufala, že ostatní nepoznají, jak jsem rozrušená.

Ivy vzhlédla k Jenksovi a skřítek pokrčil rameny. „Je čistá,“ řekl. „Otevři ji.“

„Samozřejmě že je čistá,“ zabručel Keasley. „Myslíte si, že bych jí dal očarovaný dopis?“

Vzala jsem si od Ivy obálku. Byla překvapivě lehká. Nervózně jsem zasunula čerstvě nalakovaný nehet pod okraj a škubla. Uvnitř jsem cítila hrbolek, proto jsem obálkou zatřásla.

Do dlaně mi sklouzl prstýnek na malík. Tvář mi ochabla šokem. „To je můj prstýnek!“ řekla jsem. Srdce se mi rozbušilo, když jsem pohlédla na svoji ruku a zjistila, že prst je holý. Zvedla jsem oči k Nickově překvapené a Ivyině ustarané tváři. „Jak…“ vykoktala jsem, protože jsem si nepamatovala, jak dlouho už ho nemám. „Kdy ho… Jenksi, u něj v kanceláři jsem ho neztratila, že ne?“

Hlas jsem měla vysoký a žaludek se mi stáhl, když zavrtěl hlavou a křídla mu potemněla. „Tehdy v noci jsi s sebou neměla šperky,“ řekl. „Musel ti ho sebrat potom.“

„Je tam ještě něco?“ zeptala se Ivy opatrně neutrálním hlasem.

„Jo.“ Polkla jsem a nasadila si prsten. Byl to zvláštní pocit, za okamžik jsem si na něj ale zvykla. Studenými prsty jsem vytáhla silný kus lněného papíru. Voněl po borovici a jablcích.

„‚Slečno Morganová,‘“ četla jsem tiše a znepokojeně. „‚Blahopřeji vám k nově nalezené nezávislosti. Až pochopíte, že je to jen iluze, ukážu vám skutečnou svobodu.‘“

Nechala jsem papír spadnout na stůl. Děsivý neklid, který mě přepadl při pomyšlení, že mě viděl spát, narušilo vědomí, že víc neudělal. Moje vydírání bylo neprodyšné. Fungovalo to.

Nahrbila jsem ramena, opřela se lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. Trent mi sebral prstýnek ve spánku jen z jednoho důvodu. Aby mi dokázal, že může. Mně se třikrát podařilo proniknout do jeho „domu“ a pokaždé jsem ho zastihla v nestřeženějším a důvěrnějším okamžiku. Skutečnost, že jsem to mohla udělat, kdykoli se mi zachtělo, byla pro Trenta dozajista nepřijatelná. Potřeboval mi dokázat, že může udělat totéž, oplatit mi to. Dostala jsem ho a to mi pomůže zbavit se zloby a zranitelnosti.

Jenks slétl dolů a zůstal viset nad dopisem. „Ten pytel soli!“ nadával a tolik se zlobil, až se z něj začal sypat skřítkovský prach. „Dostal se přese mě. Dostal se přese mě! Jak se, k čertu, přese mě dostal?“

Obrnila jsem se, vzala obálku do ruky a prohlédla si známku. Dopis odeslal den poté, co jsem utekla jemu a jeho psům. Pracoval rychle, to jsem mu musela nechat. Přemýšlela jsem, jestli mě okradl sám, nebo poslal Quena. Vsadila bych se, že to byl Trent.

„Rache?“ Jenks mi přistál na rameni. Moje mlčení mu pravděpodobně dělalo starosti. „Jsi v pořádku?“

Pohlédla jsem na Ivy, která seděla celá ustaraná naproti mně, a napadlo mě, že bych se mohla celou věcí aspoň trochu pobavit. „Dostanu ho,“ blufovala jsem.

Jenks vzlétl a tloukl poplašeně křídly. Nick se odvrátil od grilu a Ivy ztuhla. „Tak moment,“ řekla a střelila pohledem po Jenksovi.

„Tohle mi nikdo dělat nebude!“ dodala jsem a zaťala čelist, abych se neusmála a nepokazila zábavu.

Keasley svraštil obočí. Přimhouřil oči a posadil se.

Ivy vypadala ve světle svící bledší než obvykle. „Zpomal, Rachel,“ varovala. „Nic neudělal. Prostě chtěl mít poslední slovo. Nech to být.“

„Jdu zpátky!“ vykřikla jsem. Raději jsem ale vstala a poodešla od ní pro případ, že si škádlení špatně vyloží a skočí po mně. „Ukážu mu,“ řekla jsem a zamávala paží. „Vplížím se dovnitř. Ukradu mu jeho zatracené brýle a pošlu mu je v přání k narozeninám.“

Ivy vstala a oči jí zčernaly. „Jestli to uděláš, zabije tě!“

Ona si opravdu myslí, že se tam vrátím? Pomátla se? Brada se mi chvěla, jak jsem se snažila nesmát. Keasley si toho všiml, zachechtal se a natáhl se po láhvi vína.

Ivy se s upírskou rychlostí otočila. „Čemu se smějete, čaroději?“ řekla a naklonila se blíž. „Nechá se zabít. Jenksi, pověz jí, že se nechá zabít. To nedovolím, Rachel. Přísahám, že tě radši přivážu k Jenksovu pařezu, než abych ti dovolila se tam vrátit!“

Zuby se jí leskly v měsíčním svitu a byla napnutá k prasknutí. Ještě slovo a splní svoji hrozbu. „Dobře,“ řekla jsem zlehka. „Máš pravdu. Nechám ho být.“

Ivy ztuhla. Nick u grilu těžce vydechl. Keasley zkroucenými prsty pomalu sundával fólii z hrdla láhve. „Božínku, ta vás dostala, Tamwoodová,“ řekl a hluboce, zastřeně se rozesmál. „Je dobrá.“

Ivy jen zírala. Dokonalá bledá tvář se jí stáhla šokem, když pochopila, že jsem si z ní vystřelila. Zatvářila se zaskočeně, pak zmateně, ulehčeně a nakonec rozzlobeně. Zhluboka se nadechla. Zadržela dech a na tváři se jí usadil trucovitý výraz. V očích měla vztek a napětí, když se posadila zpátky ke stolu, zatřásla novinami a otevřela je.

Jenks se smál, kroužil okolo ní a sypal ze sebe skřítkovský prášek, který se jí usazoval na ramenou jako třpytivé sluneční paprsky. Zazubila jsem se, vstala a vydala se ke grilu. Hned jsem se cítila líp. Skoro stejně dobře, jako když jsem ukradla ten disk. „Hej, Nicku,“ řekla jsem a vklouzla za něj. „Už jsou steaky hotové?“

Usmál se na mě. „Hnedka budou, Rachel.“

Dobře. Se vším ostatním si poradím později.