4
„Raaaaaaaaaachel,“ zpíval protivný tenký hlásek. Čistě prořízl i dávivé bručení dieselového motoru autobusu. Jenksův hlas mi vadil víc než skřípání křídy po tabuli a ruka se mi třásla nutkáním popadnout ho. Ani bych se ho nedotkla. Na to je ten malý spratek příliš rychlý.
„Nespím,“ řekla jsem, než se mohl znovu ozvat. „Jen nechávám odpočinout oči.“
„Takhle propásneš svoji zastávku… Šťabajzno.“ Použil přezdívku, kterou mě včera v noci oslovil taxikář, a já pootevřela oko.
„Neříkej mi tak.“ Autobus zahnul za roh a já sevřela pevněji krabici na klíně. „Zbývají ještě dva bloky,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. Nevolnosti jsem se zbavila, ale bolest hlavy přetrvávala. A věděla jsem, že to jsou dva bloky, protože jsem slyšela, jak v parku kousek od mého bytu trénuje Malá liga. Po západu slunce se bude pořádat druhý trénink pro noční tvory.
Ozvalo se bzučení křídel, jak Jenks seskočil z mojí náušnice a do krabice. „Sladká matko Zvoněnky! Ty máš tak malou výplatu?“ vyjekl.
Bleskurychle jsem otevřela oči. „Táhni z mých věcí!“ Sebrala jsem mu vlhký šek a nacpala si ho do kapsy u bundy. Jenks nasadil posměšný výraz a já si promnula palec a ukazováček, jako bych něco rozmačkávala. Došlo mu to, proto odstranil svůj fialovožlutý hedvábný obleček z mého dosahu a usadil se na opěradle sedadla přede mnou. „Nemusíš někde být?“ zeptala jsem se. „Jako třeba pomáhat rodině se stěhováním?“
Jenks vyprskl smíchy. „Pomáhat se stěhováním? To v žádném případě.“ Křídla se mu chvěla. „A kromě toho bych měl pročenichat tvůj byt a ujistit se, že je všechno v pořádku, aby ses nevyhodila do vzduchu, až se budeš potřebovat vyčůrat.“ Hystericky se rozesmál a několik lidí se po mně otočilo. Pokrčila jsem rameny, jako bych říkala: „Skřítci.“
„Díky,“ řekla jsem kysele. Skřítek osobním strážcem. Denon by pukl smíchy. Dlužila jsem Jenksovi za to, že našel kletbu na šeku, ale IBA ještě neměla čas nastražit další past. Spočítala jsem si, že pokud to Denon myslel vážně, mám několik dní čas. A že to bude pravděpodobně jednorázová věc.
Autobus zastavil a já vstala. Opatrně jsem vystoupila a ocitla se na pozdně odpoledním slunci. Jenks okolo mě létal v kruzích, což mě čím dál víc dráždilo. Byl horší než komár. „Hezké místo,“ prohlásil uštěpačně, zatímco já čekala, až budu moct přejít cestu ke svému činžáku. V duchu jsem s ním souhlasila. Bydlela jsem v rezidenční čtvrti, která byla považována za slušnou tak před dvaceti lety. Čtyřpodlažní cihlová budova původně sloužila jako koleje. Už tomu ale bylo pár let, co se tu někdo naposledy šprtal na zkoušky, takže z ní zbyla tahle zřícenina.
Černé schránky na dopisy byly zprohýbané a ošklivé a do několika se zjevně někdo vloupal. Já si poštu vyzvedávala u domovnice. Měla jsem podezření, že to ona se vloupává do schránek a podle libosti ji nájemníkům prohrabává. Před domem se nacházel tenký pás trávníku a po stranách širokého schodiště rostly ucourané keře. Loni jsem tu zasadila řebříček, který jsem dostala jako reklamní přílohu Vašich čar, ale pan Mrně, čivava paní domácí, je všechny vykopal − spolu s většinou dvorku. Všude okolo ležely kusy drnů, takže to tu vypadalo jako na vílím bojišti.
„A já myslel, že můj byt není nic moc,“ zašeptal Jenks, když jsem přeskočila prohnilý schod.
Klíče zacinkaly, jak jsem se snažila odemknout a neupustit přitom krabici s věcmi. Tichý hlásek v hlavě mi říkal stejnou věc už léta. Ve vstupní hale na mě zaútočil pach přepáleného oleje a já nakrčila nos. Schody pokrýval prošoupaný, roztřepený zelený koberec. Paní Bakerová už zase vyšroubovala žárovku na schodišti, ale oknem na podestě proudilo dovnitř sluneční světlo a ozařovalo tapety s růžovými poupátky, takže jsem snadno našla cestu.
„Hej,“ řekl Jenks, když jsem začala stoupat po schodech nahoru. „Ta skvrna na stropě vypadá jako pizza.“
Vzhlédla jsem. Měl pravdu. Divné, nikdy jsem si toho nevšimla.
„A ten důlek ve zdi?“ řekl v prvním patře. „Má přesně velikost lidské hlavy. Páni, kdyby tak tyhle zdi uměly mluvit…“
Zjistila jsem, že se ještě pořád dokážu usmívat. Co teprve až uvidí můj byt. V podlaze v obýváku zela díra od toho, jak si tam někdo rozdělal oheň.
V druhém patře se ale můj úsměv vytratil. Všechny moje věci byly vyhozené na chodbě.
„Co to má, k čertu, znamenat?“ zašeptala jsem. Šokovaně jsem postavila krabici na zem a zadívala se na dveře paní Talbuové o kus dál v chodbě. „Zaplatila jsem nájem!“
„Hej, Rache?“ zavolal Jenks od stropu. „Kde máš kočku?“
Hleděla jsem na svůj nábytek a zuřila čím dál víc. Jak tak stál nastavěný na odporném koberci v chodbě, vypadalo to, že je ho mnohem víc. „Jak si dovoluje…“
„Rachel!“ zakřičel Jenks. „Kde je tvoje kočka?“
„Nemám kočku,“ zavrčela jsem. Bylo to moje bolavé místo.
„Myslel jsem, že všechny čarodějky mají kočku.“
Našpulila jsem rty a rázně vykročila chodbou. „Pan Mrně je na kočky alergický.“
Jenks mi letěl vedle ucha. „Kdo je pan Mrně?“
„Tohle,“ řekla jsem a ukázala na velkou zarámovanou fotografii bílé čivavy visící na stěně naproti dveřím mojí domácí. Odporný čokl s vypoulenýma očima měl na krku růžovou mašli, kterou rodiče uvazují dítěti, aby všichni věděli, že je to děvče. Zabušila jsem na dveře. „Paní Talbuová? Paní Talbuová!“
Pan Mrně začal tlumeně ňafat a škrábat drápky zevnitř na dveře, načež domácí na psa zaječela, ať drží hubu. Pan Mrně zdvojnásobil povyk, drápal po podlaze a snažil se ke mně prokopat.
„Paní Talbuová!“ zakřičela jsem. „Proč jsou všechny moje věci venku na chodbě?“
„Zprávy se šíří rychle, Šťabajzno,“ řekl Jenks u stropu. „Všichni od tebe dávají ruce pryč.“
„Varovala jsem tě, abys mi tak neříkal!“ zaječela jsem a při posledním slově jsem znovu praštila do dveří.
Uvnitř bytu bouchly dveře a štěkot pana Mrněte pozbyl na hlasitosti, ale naopak nabyl na zběsilosti. „Jděte pryč,“ ozval se tenký, chraplavý hlas. „Tady už nemůžete dál bydlet.“
Ruka mě od bušení bolela, a tak jsem si ji promasírovala. „Myslíte, že nedokážu platit nájem?“ řekla jsem a vůbec mě nezajímalo, že nás slyší všichni v patře. „Mám peníze, paní Talbuová. Nemůžete mě vyhodit. Mám tady u sebe nájem na příští měsíc.“ Vytáhla jsem promočený šek a zamávala jím přede dveřmi.
„Vyměnila jsem zámek,“ odpověděla paní Talbuová roztřeseně. „Jděte pryč, než vás zabijí.“
Nevěřícně jsem zírala na dveře. Dozvěděla se o hrozbě IBA? A její hra na starou a nemohoucí byla jedna velká lež. Když si myslela, že mám hudbu puštěnou příliš nahlas, dokázala řvát z plných plic i přes stěnu. „Nemůžete mě vystěhovat!“ řekla jsem zoufale. „Mám svá práva.“
„Mrtvé čarodějky nemají práva,“ ozval se Jenks z lustru.
„Zatraceně, paní Talbuová!“ zakřičela jsem na dveře. „Ještě nejsem mrtvá!“
Neodpověděla. Stála jsem tam a přemýšlela. Neměla jsem mnoho možností a ona to věděla. Mohla bych zůstat v nové kanceláři, dokud si něco nenajdu. Nepřicházelo v úvahu, abych se nastěhovala zpátky k matce, a s bratrem jsem nemluvila od chvíle, kdy jsem vstoupila do IBA.
„A co moje kauce?“ zeptala jsem se, ale dveře mlčely. Popadl mě vztek, který nemusel vychladnout celé dny. „Paní Talbuová,“ řekla jsem tiše. „Pokud mi nevrátíte zbytek nájmu za tenhle měsíc a moji kauci, zůstanu vám sedět na prahu.“ Odmlčela jsem se a poslouchala. „Budu sedět přímo tady, dokud na mě nesešlou čáry. Pravděpodobně vám tu vybuchnu. Zůstane po mně velký krvavý flek na koberci, který už nevyčistíte. A budete se na něj muset dívat každý den. Slyšíte mě, paní Talbuová?“ hrozila jsem tiše. „Kousky mého těla se vám přilepí na strop.“
Zalapala po dechu. „Ach, můj bože, Mrně,“ zachroptěla. „Kde je moje šeková knížka?“
Vzhlédla jsem k Jenksovi a hořce se usmála. Ukázal mi palce nahoru.
Ozvalo se šustění, pak se rozhostilo ticho, načež jsem uslyšela výrazný zvuk trhaného papíru. Přemýšlela jsem, proč se obtěžuje hrát si na starou dámu. Všichni ví, že je houževnatější než zkamenělé dinosauří hovínko a pravděpodobně nás všechny přežije. Ani sama Smrt ji nechce.
„Všem o vás povím, vy nestoudnice jedna,“ ječela paní Talbuová přes dveře. „V tomhle městě už vám nikdo slušný nic nepronajme.“
Jenks slétl od stropu, když se pod dveřmi objevil kus bílého papíru. Chvíli se nad ním vznášel, pak kývl na znamení, že je vše v pořádku. Zvedla jsem šek a přečetla si částku. „A co moje kauce?“ zeptala jsem se. „Chcete jít se mnou zkontrolovat byt? Ujistit se, že ve stěnách nejsou díry po hřebících a pod kobercem nakreslené runy?“
Ozvalo se tlumené klení, další škrábání a pod dveřmi se objevil druhý papírek. „Teď táhněte z mého domu,“ zaječela paní Talbuová, „než na vás pošlu pana Mrněte!“
„Taky tě miluju, ty stará můro.“ Sundala jsem klíč z kroužku a hodila ho na zem. Vztekle, ale zároveň spokojeně jsem sebrala druhý šek.
Vrátila jsem se ke svým věcem, ale zpomalila jsem, když jsem z nich ucítila silný pach síry. Zadívala jsem se na celý svůj život naházený u stěny a ramena se mi ustaraně napjala. Vše bylo prokleté. Nemohla jsem se ničeho dotknout. Bůh mi pomoz. Pase po mně IBA.
„Nemůžu všechno polít slanou vodou,“ řekla jsem, když se ozvalo cvaknutí zavíraných dveří.
„Znám chlápka, který má skladiště.“ Jenksův hlas zněl neobvykle soucitně. Objala jsem se pažemi a vzhlédla k němu. „Když ho požádám, zajede sem a věci ti uloží. Prokletí můžeš zlomit později.“ Zaváhal a prohlédl si hudební cédéčka, která někdo bez ladu a skladu naházel do mojí největší měděné čarovací mísy.
Kývla jsem, opřela se o stěnu a svezla se na zem. Moje šaty, boty, hudba, knihy… Můj život!
„Ach ne,“ řekl Jenks tiše. „Očarovali tvoje CD s The Best of Takata.“
„Je na něm autogram,“ zašeptala jsem a bzučení jeho křídel se ztišilo. Plast ponoření do slané vody přežije, ale papír ne. Přemýšlela jsem, jestli by mi Takata poslal další autogram, kdybych mu napsala. Možná by si na mě vzpomněl. Strávili jsme spolu divokou noc, když jsme honili stíny ruinami jedné ze cincinnatských starých biolaboratoří. Myslím, že o tom napsal píseň. „Nový měsíc vychází, a jak nás napíná, stíny víry jsou riskantní vakcína.“ Držela se mezi dvaceti nejlepšími písněmi šestnáct týdnů v řadě. Svraštila jsem obočí. „Je tu něco, co neprokleli?“ zeptala jsem se.
Jenks přistál na telefonním seznamu a pokrčil rameny. Zůstal otevřený na seznamu márnic.
„Nádhera.“ Se staženým žaludkem jsem se vyškrábala na nohy. V duchu jsem se vrátila k tomu, co Ivy říkala minulou noc o Leonu Bairnovi. Malé kousíčky čaroděje rozprášené po celé verandě. Tvrdě jsem polkla. Nemohla jsem jít domů. Jak se jenom u Denona vyplatím?
Znovu mě rozbolela hlava. Jenks mi dosedl na náušnici a pro jednou držel jazyk za zuby, když jsem sebrala lepenkovou krabici a vydala se dolů ze schodů. Musím brát věci po pořádku. „Jak se jmenuje ten tvůj známý?“ zeptala jsem se ve vstupní hale. „Ten se skladištěm? Když mu zaplatím něco navíc, zbaví moje věci kletby?“
„Když mu povíš jak. Není čaroděj.“
Přemýšlela jsem a snažila se vzchopit. V kabelce jsem měla mobil, ale baterie byla vybitá. Nabíječka zůstala někde v mých prokletých věcech. „Můžu mu zavolat z kanceláře,“ řekla jsem.
„Nemá telefon.“ Jenks mi sklouzl z náušnice a letěl pozpátku ve výšce mých očí. Náplast na křídle se roztřepila a mě napadlo, jestli bych mu neměla nabídnout, že ji vyměním. „Žije v Díře,“ dodal Jenks. „Dám mu vědět za tebe. Je stydlivý.“
Sáhla jsem po klice, ale pak jsem zaváhala. Přitiskla jsem se zády ke zdi, poodhrnula sluncem vybledlý žlutý závěs a vyhlédla z okna. Omšelý dvorek byl v odpoledním slunci prázdný a tichý. Sklo tlumilo hučení sekačky a hřmot aut jedoucích okolo. Stiskla jsem pevně rty a rozhodla se, že zůstanu uvnitř, dokud neuslyším přijíždět autobus.
„Má rád hotovost,“ řekl Jenks a přistál na okenním parapetu. „Až všechny tvoje věci uskladní, přivedu ho do kanceláře.“
„Tím chceš říct všechno, co mi do té doby neukradou,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že mé věci jsou víceméně v bezpečí. Čáry a především kletby černé magie mají být přesně cílené, ale jeden nikdy neví. Kvůli mému harampádí nebude nikdo riskovat život. „Díky, Jenksi.“ Bylo milé, že mi zachránil zadek. Znepokojilo mě to. A cítila jsem se trochu provinile.
„Hej, od toho přece parťáci jsou,“ řekl, čímž mi nijak nepomohl.
Pousmála jsem se jeho nadšení, postavila krabici na zem a čekala.