5

Autobus byl tichý, protože v tuto denní dobu mířila většina pasažérů z Díry, a ne opačným směrem. Jenks vylétl z okna krátce poté, co jsme přejeli řeku a ocitli se v Kentucky. Podle jeho názoru se mě IBA nepokusí zlikvidovat v autobuse před svědky. Já tomu tak docela nevěřila, ale ani jsem ho nemínila požádat, aby zůstal se mnou.

Pověděla jsem řidiči adresu a on slíbil, že mi dá vědět, až budeme na místě. Byl to vyzáblý muž, na kterém vybledlá modrá uniforma doslova visela, a to navzdory vanilkovým sušenkám, kterými se nacpával.

Většině řidičů veřejné dopravy v Cincinnati inderlanďané nevadí, ale ne všem. Různí lidé na nás reagují různým způsobem. Někteří se nás bojí, jiní ne. Někteří chtějí být jako my, jiní nás chtějí zabít. Někteří využili srážek na dani a přestěhovali se do Díry, ale většina ne.

Krátce po Zvratu došlo k nečekané migraci. Skoro všichni lidé, kteří si to mohli dovolit, se přestěhovali hluboko do měst. Psychologové tomu začali říkat „syndrom hnízdění“ a při zpětném pohledu byl tento celostátní fenomén pochopitelný. Inderlanďané dychtivě skoupili pozemky na předměstí, kam je přilákala představa vlastnictví kousku země a také drasticky klesající ceny domů.

Demografické rozložení se teprve nedávno začalo postupně vyvažovat, jak se úspěšní inderlanďané stěhovali do měst a ti méně šťastní a lépe informovaní lidé se rozhodli žít raději v pěkném inderlandském sousedství než v podřadném lidském. Avšak až na malou oblast v okolí univerzity žili lidé povětšinou v Cincinnati a inderlanďané na opačné straně řeky v Díře. Nevadí nám, že většina lidí se našim čtvrtím vyhýbá jako ghettům před Zvratem.

Díra se stala baštou inderlanďanů, naoko pohodlným a neformálním místem, pod povrchem se však ukrývaly potenciální problémy. Většinu lidí překvapí, jak normálně Díra vypadá, což, když se nad tím zamyslíte, dává smysl. Naše dějiny jsou součástí lidské historie. Nespadli jsme v šestašedesátém prostě z nebe. Emigrovali jsme přes Ellis Island. Bojovali jsme v občanské válce, v první i druhé světové − a někteří z nás ve všech třech. Taky jsme trpěli v dobách krize a jako všichni ostatní jsme byli zvědaví, kdo zabil Kennedyho.

Ale v jistých nebezpečných ohledech se od lidí lišíme a každý inderlanďan starší padesáti let musel na počátku života skrývat svoji podstatu, což přetrvává dodnes.

Domy jsou tu skromné, natřené bílou, žlutou a občas i růžovou barvou. Nestraší tu, tedy až na Lovelandský zámek, který se v říjnu stane nejděsivějším strašidelným domem na této straně řeky. Najdete tu houpačky, nadzemní bazény, kola na trávníku a auta parkující u chodníků. Chce to bystré oko, abyste si všimli, že květiny jsou naaranžované do vzorů chránících proti černé magii a že sklepní okna jsou často zazděná. Divošská, nebezpečná realita vzkvétá jen v hlubinách města, kde se shromažďujeme a ztrácíme kontrolu nad emocemi: v zábavních parcích, v tanečních klubech, barech a kostelech. Nikdy ne v našich domovech.

A panuje tu ticho − dokonce i v noci, kdy jsou všichni místní vzhůru. Právě nehybného ticha si lidé všimnou nejdříve, znervózní je a vyburcuje jejich instinkty.

Já naopak cítila, jak ze mě napětí odplývá, když jsem hleděla z okna a počítala nepropustné černé závěsy. Autobus jako by ticho v okolí nasával. Dokonce i hrstka lidí uvnitř zmlkla. Na Díře prostě bylo něco, co říkalo „domov“.

Autobus zastavil a moje vlasy přepadly dopředu. Byla jsem tak nervózní, že jsem sebou trhla, když o mě chlapík za mnou při vysedání zavadil. Dunivými kroky prošel autobusem a pospíšil si dolů ze schodů na sluníčko. Řidič mi oznámil, že příští zastávka je ta moje. Vstala jsem a milý muž za volantem zabočil do vedlejší ulice, aby mě dovezl na místo. Vystoupila jsem, zůstala stát ve stínu, chytila pevně krabici a snažila se nedýchat kouř z výfuku, jak autobus mířil pryč. Zmizel za rohem a vzal s sebou jak hluk, tak poslední zbytky lidskosti.

Pomalu se rozhostilo ticho. Ptáci se rozezpívali. Někde poblíž volaly, ne, pokřikovaly děti a štěkal pes. Popraskaný chodník zdobily barevnou křídou nakreslené runy a ze země se na mě prázdně usmívala zapomenutá panenka s přikreslenými špičáky. Naproti přes ulici stál malý kamenný kostelík, jehož věžička se tyčila vysoko nad stromy.

Obrátila jsem se na podpatku a prohlédla si dům, který Ivy pronajala. Byl to přízemní domek, který se dal snadno přestavět na kancelář. Střecha byla nová, ale omítka na komíně se drolila. Tráva před domem byla přerostlá, jako by ji měl někdo posekat už minulý týden. Dům měl dokonce i garáž, která byla dokořán a ukrývala rezavějící sekačku.

Půjde to, pomyslela jsem si a otevřela branku v pletivovém plotu okolo předního dvorku. Na verandě seděl starý černoch a houpal se v křesle. Domácí? uvažovala jsem a usmívala se. Napadlo mě, jestli je upír, protože si před pozdně odpoledním sluncem chránil oči tmavými brýlemi. Navzdory hladkému oholení vypadal neupraveně a krátké vlasy mu na spáncích šedivěly. Na botách měl bláto a trocha mu ulpěla i na kolenech džínů. Vypadal unaveně a opotřebovaně jako tažný kůň, o kterého už majitelé ztratili zájem, přestože toužil sloužit ještě jednu sezónu.

Když jsem se přiblížila, odložil vysokou sklenici na zábradlí verandy. „Nechci to,“ řekl, sundal si brýle a zastrčil je do kapsičky u košile. Jeho hlas zněl nakřáple.

Zaváhala jsem a pohlédla na něj zpod schodů. „Promiňte?“

Odkašlal si, aby si pročistil hrdlo. „Ty věci, co prodáváte z krabice. Nechci to. Mám dost svíček zahánějících kletby, sladkostí i časopisů. A na nové obložení, čističku vody nebo terasu nemám peníze.“

„Nic neprodávám,“ řekla jsem. „Jsem vaše nová nájemnice.“

Napřímil se a nějak se mu podařilo vypadat ještě neupraveněji. „Nájemnice? Aha, tak to jste na špatné straně ulice.“

Zmateně jsem si přehodila krabici na druhý bok. „Tohle není Oakstaff 1597?“

Zachechtal se. „To je na opačné straně ulice.“

„Promiňte, že jsem obtěžovala.“ Obrátila jsem se k odchodu a nadhodila si krabici výš.

„Jo,“ řekl muž a já se zastavila, protože jsem nechtěla být hrubá. „Čísla tady v ulici jsou přehozená. Lichá jsou na špatné straně ulice.“ Usmál se a kůže okolo očí se mu zvrásnila. „Ale mě se neptali, když domy číslovali.“ Napřáhl ruku. „Jsem Keasley,“ představil se a počkal, dokud jsem nevystoupila nahoru po schodech a nepotřásla mu rukou.

Sousedi, pomyslela jsem si. Je lepší být na ně milá. „Rachel Morganová,“ řekla jsem a jednou mu zapumpovala rukou. Překvapila mě jak síla jeho stisku, tak vůně blahovičníku, která z něj táhla. Byl čaroděj nebo přinejmenším černokněžník. Jeho familiárnost mi nebyla příjemná, proto jsem ustoupila, když mě pustil. Na verandě bylo mnohem chladněji a já si pod nízkou střechou připadala vysoká.

„Jste přítelkyně té upírky?“ řekl a ukázal bradou na opačnou stranu ulice.

„Ivy? Jo.“

Pomalu pokýval hlavou, jako by to bylo důležité. „Daly jste výpověď společně?“

Zamrkala jsem. „Zprávy se šíří rychle.“

Zasmál se. „Jo. To máte pravdu.“

„Nebojíte se, že na mě sešlou kletbu přímo tady na vaší verandě a že vás vezmu s sebou?“

„Ne.“ Opřel se a vzal znovu do ruky sklenici. „O to už jsem se postaral.“ Mezi ukazovákem a palcem držel malinký samolepící amulet. Hodil ho do sklenice a mně poklesla čelist. Myslela jsem, že je to limonáda, tekutina ale vypěnila a neutralizovala čáry. Ze sklenice vyfoukl žlutý kouř a muž dramaticky zamával rukou. „Ach, božínku, to bylo ošklivé.“

Slaná voda? Zakřenil se mému šokovanému výrazu. „Ten chlápek v autobuse…“ vykoktala jsem a pozpátku sestoupila z verandy. Žlutý sirný kouř se valil dolů ze schodů, jako by se mě snažil dohonit.

„Rád jsem vás poznal, slečno Morganová,“ řekl muž, když jsem odklopýtala na slunce. „Upírka a skřítek vás udrží několik dní naživu, ale musíte si začít dávat větší pozor.“

Zadívala jsem se za autobusem, který už byl dávno ten tam. „Chlápek v autobuse…“

Keasley kývl. „Máte pravdu, nepokusí se vás zabít před svědky, alespoň ne hned, ale musíte si dát pozor na amulety, které se nezaktivují, dokud nezůstanete sama.“

Zapomněla jsem na zpožděné čáry. A odkud bere Denon peníze? Tvář se mi stáhla, když jsem pochopila. Platil za moji vraždu Ivyinými penězi. Nádhera.

„Jsem doma celý den,“ pokračoval Keasley. „Zastavte se, až si budete chtít promluvit. Já už z domu moc nevycházím. To víte, artritida.“ Poplácal se po koleni.

„Díky,“ řekla jsem. „Za to, že jste mě zbavil talismanu.“

„Bylo mi potěšením,“ řekl a pohled upřel na strop verandy a líně se točící větrák.

Žaludek se mi stáhl, když jsem se vracela zpátky na chodník. Vědělo snad celé město, že jsem dala výpověď? Možná s ním mluvila Ivy.

Na prázdné ulici jsem se cítila zranitelná. Nervózně jsem přešla cestu a hledala čísla domů. „Patnáct devadesát tři,“ zamumlala jsem a pohlédla na malý žlutý domek s dvěma jízdními koly pohozenými na trávníku. „Šestnáct jedna,“ řekla jsem a zadívala se na dobře udržovaný cihlový dům na opačné straně. Našpulila jsem rty. Jedinou budovou mezi nimi byl kostel. Ztuhla jsem. Kostel?

Něco mi hlasitě probzučelo okolo ucha a já se instinktivně přikrčila.

„Ahoj, Rache!“ Jenks zůstal viset ve vzduchu těsně mimo dosah.

„Zatraceně, Jenksi!“ křikla jsem a zrudla, když jsem uslyšela staříkův smích. „Nedělej to!“

„Postaral jsem se o tvoje věci,“ řekl Jenks. „Dal jsem pozor, aby všechno postavil na špalky.“

„Je to kostel,“ řekla jsem.

„Neříkej, Sherlocku. Počkej, až uvidíš zahradu.“

Nepohnula jsem se. „Je to kostel.“

Jenks visel ve vzduchu a čekal. „Vzadu je obrovský dvůr. Dobrý na zahradní slavnosti.“

„Jenksi,“ procedila jsem skrz zuby. „Je to kostel. Na dvoře je hřbitov.“

„Nejenom.“ Začal netrpělivě poletovat sem a tam. „A už to není kostel. Dva roky tu byly jesle. Už od Zvratu tu nikoho nepohřbili.“

Stála jsem a zírala na něj. „Odvezli těla?“

Přestal poletovat a zůstal nehybně viset ve vzduchu. „Samozřejmě že těla odvezli. Myslíš, že jsem pitomý? Myslíš, že bych žil mezi mrtvými lidmi? Bože, pomoz mi. Jsou prolezlí červy, nemocemi a viry, jejich výkaly vsakují do hlíny a dostávají se úplně do všeho!“

Sevřela jsem pohodlněji krabici, prošla stinnou ulicí a vystoupala nahoru po širokém schodišti kostela. Jenks neměl ani tušení, jestli těla vykopali. Šedé kamenné schody byly po dlouhých desetiletích používání uprostřed vyšlapané a kluzké. Dvoukřídlé dveře, vyšší než já, byly z narudlého dřeva a pobité kovem. Na jedno z křídel někdo přišrouboval cedulku. „Donniny jesle,“ přečetla jsem nahlas. Zatáhla jsem za dveře a překvapilo mě, jakou sílu jsem musela vynaložit, abych je otevřela. Neměly ani zámek, jen prostou zástrčku.

„Samozřejmě že těla odvezli,“ prohlásil Jenks a prolétl kostelem. Vsadila bych stovku na to, že letěl prohledat zadní dvůr.

„Ivy?“ zakřičela jsem a pokusila se prásknout dveřmi. „Ivy, jsi tady?“ Ozvěna se nesla ze sanktuária, které jsem ještě neviděla. Neprostupné ticho ještě zdůrazňovala vitrážová okna. Od tátovy smrti jsem se ke kostelu ani nepřiblížila, nanejvýš jsem si přečetla afektovaně slaďoučká, prosvícená hesla, která všechny vystavovaly vpředu na trávníku. Vstupní síň byla tmavá, protože tu scházela okna a obložení mělo černou barvu. Panovalo tu teplo a nehybnost prodchnutá přítomností starých liturgií. Postavila jsem krabici na zem a zaposlouchala se do zeleného a jantarového ticha, které se plížilo ze sanktuária.

„Hned budu dole!“ zavolala Ivy z dálky. Její hlas zněl téměř vesele, ale kde, k čertu, je? Volání se neslo odevšad a zároveň odnikud.

Ozvalo se tiché cvaknutí a Ivy vyklouzla zpoza dřevěného panelu. Za ní stoupalo vzhůru úzké točité schodiště. „Nahoře ve zvonici mám sovy,“ řekla. Její hnědé oči byly poprvé plné života. „Je to bezva skladiště. Spousta polic a stojanů na sušení. Někdo ale nahoře nechal věci. Projdeme si je potom spolu?“

„Je to kostel, Ivy.“

Ivy se zastavila. Založila si paže na hrudi, podívala se na mě a obličej se jí rázem vyprázdnil.

„Na zahradě jsou mrtvoly,“ dodala jsem, když se obrátila a vešla do sanktuária. „Z cesty jsou vidět náhrobky,“ pokračovala jsem a následovala ji.

Lavice byly pryč stejně jako oltář, takže zůstala jen prázdná místnost s mírně zvýšeným pódiem. Stejné černé táflování se táhlo pod vitrážovými okny, která se nedala otevřít. Na stěně zůstal zašlý stín v místě, kde dříve visel nad oltářem obrovský kříž. Strop se nacházel ve výšce třetího podlaží. Upřela jsem pohled na odhalené trámoví a napadlo mě, že bude těžké to tu v zimě vytopit. Byl to prostě prázdný, otevřený prostor… Ale jeho přísná prázdnota posilovala pocit míru.

„Kolik nás to bude stát?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, že mám být naštvaná.

„Sedm set měsíčně včetně, hm, vybavení,“ řekla Ivy tiše.

„Sedm set?“ Překvapeně jsem zaváhala. To znamená, že můj podíl bude tři sta padesát. Ve městě jsem platila čtyři sta padesát za přepych jediného pokoje. To nebylo špatné. To nebylo vůbec špatné. Obzvláště pokud k tomu patří dvůr. Ne, pomyslela jsem si a ihned se mi vrátila špatná nálada. Je to hřbitov.

„Kam jdeš?“ řekla jsem, když Ivy zamířila pryč. „Mluvím s tebou.“

„Dám si šálek kávy. Chceš taky?“ Zmizela ve dveřích vzadu na pódiu.

„No dobrá, tak nájem je levný,“ připustila jsem. „Říkala jsem, že chci levný nájem, ale je to kostel! Nemůžeš vést obchody z kostela!“ Rozzlobeně jsem ji následovala okolo dámských a pánských toalet na protilehlých stranách chodby. O kus dál byly napravo dveře. Nahlédla jsem dovnitř a našla docela velkou prázdnou místnost. Podlaha a holé stěny odrážely šepot mého dechu. Vitrážové okno s obrázky svatých bylo podepřené kusem klacku, aby se místnost vyvětrala, a já slyšela, jak se venku dohadují vrabci. Dříve tu asi bývala kancelář, později ale místnost upravili na ložnici pro děti. Podlaha byla zaprášená, ale lehce poškrábané dřevo pevné.

Uspokojilo mě to, a tak jsem nahlédla do dveří na opačné straně chodby. Objevila jsem rozestlanou postel a otevřené krabice. Než jsem mohla vidět víc, Ivy se přese mě natáhla a dveře přibouchla.

„To jsou tvoje věci,“ řekla jsem a zadívala se na ni.

Ivyina tvář byla prázdná a mě zamrazilo víc, než kdyby se na mě pokusila zapůsobit aurou. „Zůstanu, dokud si nenajmu pokoj jinde.“ Zaváhala a zastrčila si vlasy za ucho. „Máš s tím problém?“

„Ne,“ řekla jsem tiše a zavřela jsem oči. Pro lásku svaté Filomény. Budu muset bydlet v kanceláři, dokud si pro sebe něco nenajdu. Otevřela jsem oči a zaskočil mě Ivyin zvláštní výraz. Byla to směsice strachu a… očekávání?

„Taky tady budu muset přespat,“ řekla jsem. Nelíbilo se mi to, ale jinou možnost jsem neviděla. „Domácí mě vystěhovala. Než se zbavím kletby na svém majetku, mám jen těch pár věcí v krabici u dveří. IBA proklela všechno v mém bytě a skoro mě dostala v autobuse. A díky mojí domácí mi nikdo ve městě nic nepronajme. Denon na mě vypsal odměnu, přesně jak jsi říkala.“ Snažila jsem se nekňourat, ale nedařilo se mi to.

Ivyiny oči pořád zvláštně zářily a mě napadlo, jestli nelhala, když tvrdila, že je nepraktikující upír. „Můžeš si vzít tu prázdnou místnost,“ řekla pečlivě nezaujatě.

Úsečně jsem kývla. Dobrá, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. IBA vypsala na moji hlavu odměnu a já se chystám bydlet v kostele s mrtvolami na zahradě a s upírkou přes chodbu. Napadlo mě, jestli by si všimla, kdybych zevnitř přidělala na dveře zámek. Napadlo mě, jestli by vůbec pomohl.

„Kuchyň je tady vzadu,“ řekla a já následovala jak ji, tak vůni kávy. Když jsem obešla roh, čelist mi poklesla a já se znovu zapomněla zlobit.

Kuchyň byla velká asi jako půlka sanktuária, plně vybavená a moderní, přesný opak prázdného středověkého sanktuária. Byl tu zářící kov, naleštěný chróm a jasná fluorescenční světla. Lednička byla obrovská. Na jednom konci místnosti stál plynový sporák a trouba, na druhém konci elektrická plotna a varná deska. Střed kuchyně zabíral ostrůvek z nerezavějící oceli s prázdnými policemi pod svrchní deskou. Na věšáku nad ním viselo kovové náčiní, pánve a mísy. Byla to kuchyň snů každé čarodějky. Už nebudu muset vařit večeři a lektvary na stejném sporáku.

Až na otlučený dřevěný stůl a židle v jednom koutě vypadala kuchyň jako vystřižená z televizního pořadu o vaření. Jeden konec stolu opanoval počítač se širokoúhlým monitorem, který si sám pro sebe zuřivě blikal, jak se probíral nezabezpečeným spojením v okolí a snažil se najít nejlepší připojení k internetu. Byl to drahý program a já povytáhla obočí.

Ivy si odkašlala a otevřela kredenc vedle dřezu. Až na tři různé hrnky na spodní poličce byl prázdný. „Novou kuchyni tu zařídili před pěti lety kvůli hygieně,“ řekla a upoutala tak moji pozornost. „Zdejší kongregace není zrovna velká, takže když přestavbu dokončili, zjistili, že si ji vlastně nemohli dovolit. Proto kostel pronajímají. Aby se pokusili splatit dluh bance.“

Místností se rozlehl zvuk nalévané kávy a já přejela prstem po nedotčeném kovu pultu. Nikdy na něm nepřipravili jediný jablečný koláč ani sušenku pro nedělní školu.

„Chtějí kostel zpátky,“ řekla Ivy. Opřená o pult a s hrnkem v bledých rukách vypadala vyzáble. „Ale vymírají. Tím myslím zdejší kongregaci,“ dodala, když jsem jí pohlédla do očí. „Nepřibývají jim členové. Je to vlastně smutné. Obývák je tady vzadu.“

Nevěděla jsem, co říct, proto jsem držela pusu na zámek a následovala ji chodbou a úzkými dveřmi na konci. Obývací pokoj byl tak útulný a zařízený s takovým vkusem, že jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že jsou to Ivyiny věci. Byl to první náznak vřelosti, který jsem na tomhle místě našla − i když všechno bylo v odstínech šedé. Okna tu byla z čirého skla. Božské. Cítila jsem, jak se uvolňuji. Ivy sebrala dálkové ovládání a místnost zalil půlnoční jazz. Možná moje situace není úplně špatná.

„Skoro tě dostali?“ Ivy odhodila ovladač na konferenční stolek a usadila se v útulném šedém semišovém křesle vedle prázdného krbu. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ přiznala jsem kysele a zapadla skoro až po kotníky do drahého koberce. „Tohle všechno jsou tvoje věci? Vrazil do mě nějaký mužský a přilepil na mě talisman, který by se zaktivoval, až bych zůstala sama a nikdo by nemohl být zraněn − tedy až na mě. Nemůžu uvěřit tomu, že to Denon myslí vážně. Měla jsi pravdu.“ Ze všech sil jsem se snažila mluvit věcně, aby Ivy nezjistila, jak jsem otřesená. Do pekel, ani já sama nechtěla vědět, jak jsem otřesená. Budu muset sehnat peníze a vyplatit se. „Měla jsem štěstí, že ho ze mě ten stařík naproti přes ulici sundal.“ Vzala jsem do ruky obrázek Ivy se zlatým retrívrem. Odhalovala zuby v úsměvu. Potlačila jsem zachvění.

„Jaký stařík?“ řekla Ivy rychle.

„Ten naproti přes ulici. Sledoval tě.“ Postavila jsem kovový rámeček zpátky, upravila jsem si polštář v křesle naproti jejímu a posadila se. Souprava nábytku, jak hezké. Na krbové římse tiše a chlácholivě tikaly staré hodiny. V jednom koutě stála televize se širokoúhlou obrazovkou a zabudovaným přehrávačem. Měl všechny správné knoflíky. Ivy se v elektronice vyzná.

„Nastěhuju sem své věci, jakmile je zbavím kletby,“ řekla jsem a trhla sebou, když jsem si uvědomila, jak levně budou vypadat vedle těch jejích. „Teda aspoň ty, co přežijí namočení ve slané vodě,“ dodala jsem.

Přežijí namočení? napadlo mě znenadání. Zavřela jsem oči a promnula si čelo. „Ach ne,“ řekla jsem tiše. „Talismany nemůžu namočit.“

Ivy si opřela hrnek o koleno a listovala časopisem. „Hm?“

„Talismany,“ zasténala jsem. „IBA proklela i všechny moje talismany. Když je namočím do slané vody, zničím je. A další si koupit nemůžu.“ Ušklíbla jsem se, když jsem si všimla jejího prázdného výrazu. „Pokud se IBA dostala do mého bytu, určitě navštívila i obchod. Měla jsem si nakoupit nové už včera, než jsem dala výpověď, ale myslela jsem, že je nebude zajímat, že odcházím.“ Apaticky jsem upravila stínítko na stolní lampě. Nezajímalo je to, dokud se Ivy nerozhodla jít se mnou. Deprimovaně jsem zaklonila hlavu a zadívala se na strop.

„Myslela jsem, že si umíš vyrobit vlastní,“ řekla Ivy opatrně.

„Umím, ale výroba talismanů je osina v zadku. A odkud získám potřebný materiál?“ Nešťastně jsem zavřela oči. Budu si muset vyrábět talismany.

Ozvalo se zašustění papíru, a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem, že Ivy listuje časopisem. Obálku zdobil obrázek jablka a Sněhurky. Její krátký kožený korzet odhaloval pupík. V koutku úst jí jako drahokam jiskřila kapka krve. V tomhle ohledu se dal začarovaný spánek vyložit úplně jinak. Pana Disneyho by to šokovalo. Tedy pokud nebyl taky inderlanďan. To by vysvětlovalo spoustu věcí.

„Nemůžeš si prostě koupit, co potřebuješ?“ zeptala se Ivy.

Její uštěpačnost mě přiměla ztuhnout. „Jo, ale všechno budu muset namočit do slané vody, abych se ujistila, že si s tím nikdo nehrál. Bude skoro nemožné zbavit se soli a tím pádem nebude směs správně vyvážená.“

Z krbu vylétl v oblaku sazí Jenks a podrážděně zakňoural. Přemýšlela jsem, jak dlouho v komíně poslouchal. Přistál na krabici s ubrousky a očistil si křídlo, přičemž vypadal jako kříženec vážky a miniaturní kočky. „Páni, tak tomu říkám posedlost,“ prohlásil, což mi odpovědělo na otázku, jestli nás špehoval.

„Až půjde IBA černou magií po tobě, uvidíme, jestli nezačneš být trochu paranoidní.“ Rozzlobeně jsem začala bouchat do krabice, na které seděl, dokud znovu nevzlétl.

Zůstal viset ve vzduchu mezi mnou a Ivy. „Zahradu jsi ještě neviděla, co, Sherlocku?“

Hodila jsem po něm polštář, kterému se snadno vyhnul. Polštář srazil lampu vedle Ivy a ta se lhostejně natáhla a zachytila ji, než mohla spadnout na zem. Nevzhlédla přitom od časopisu ani nerozlila kávu v hrnku na koleni. Naježily se mi vlasy vzadu na krku. „A neříkej mi tak,“ prohlásila jsem, abych zakryla znepokojení. Vypadal samolibě, jak se tak vznášel přede mnou. „Co?“ řekla jsem uštěpačně. „Najdu tam snad něco víc než plevel a mrtvoly?“

„Možná.“

„Opravdu?“ To by byla první dobrá věc, která mě dnes potkala, proto jsem vstala a zamířila k zadním dveřím, abych se podívala. „Jdeš?“ zeptala jsem se Ivy, když jsem sáhla po klice.

Skláněla se nad stránkou s obrázky kožených závěsů. „Ne,“ odvětila naprosto bez zájmu.

A tak mě ven ze dveří a do zahrady doprovodil jen Jenks. Slunce už klesalo k obzoru, ale stále oslnivě zářilo a zahrada silně voněla, jak sluneční paprsky vytahovaly ze země vláhu. Někde tu rostla jeřabina. Zhluboka jsem se nadechla. A bříza a dub. Kolem hlasitě poletovaly Jenksovy děti a honily v husté vegetaci žluťáska. Podél zdí kostela a kamenného plotu se táhly záhony rostlin. Zeď plotu byla vysoká jako člověk a byl jí obehnaný celý pozemek, čímž byl kostel taktně izolovaný od okolí.

Další zídka, tentokrát dost nízká na to, aby se dala překročit, oddělovala zahradu od malého hřbitůvku. Zamžourala jsem a ve vysoké trávě mezi náhrobními kameny zahlédla rozličné rostliny, ale jen takové, které měly větší účinek, když rostly mezi mrtvými. Čím pozorněji jsem se rozhlížela, tím víc jsem žasla. Zahrada byla kompletní. Byly tu dokonce i vzácné byliny.

„Je dokonalá,“ zašeptala jsem a prohrábla prsty citrónovou trávu. „Je tu všechno, co bych mohla kdy potřebovat. Jak se to sem všechno dostalo?“

Těsně za mnou se ozval Ivyin hlas. „Podle té staré paní…“

„Ivy!“ vyjekla jsem a bleskurychle se otočila. Stála tichá a nehybná v paprscích pozdního jantarového slunce na stezce. „Tohle mi nedělej!“ Strašidelná upírka, pomyslela jsem si. Měla bych jí dát na krk zvoneček.

Zamžourala na mě zpod ruky, kterou si zastínila oči před slábnoucím světlem. „Říkala, že poslední zdejší farář byl čaroděj. To on vysadil tuhle zahradu. Když ji budeme udržovat, strhne nám padesát dolarů z nájmu.“

Rozhlédla jsem se po pokladech okolo. „Já si to vezmu na starost.“

Jenks vylétl z trsu fialek. Na nachových kalhotách měl nalepený pyl, který barvou ladil s jeho žlutou košilí. „Fyzická práce?“ zeptal se. „S tvými nehty?“

Pohlédla jsem na dokonalé rudé ovály svých nehtů. „To není práce, je to… terapie.“

„Pro mě, za mě.“ Jeho pozornost upoutaly děti. Rychle probzučel zahradou, aby zachránil motýla, o kterého se praly.

„Myslíš, že tu najdeš všechno potřebné?“ zeptala se Ivy a otočila se, aby se vrátila zpátky dovnitř.

„Skoro. Sůl se nedá začarovat, takže pravděpodobně budu moct použít svoji zásobu, ale budu potřebovat dobrý kotlík a své knihy.“

Ivy se zastavila na cestičce. „Myslela jsem, že k získání licence čarodějky je nutné, abys uměla lektvary míchat zpaměti.“

Zahanbeně jsem se sklonila a vytrhla plevel rostoucí vedle rozmarýnu. Nikdo si nevyrábí vlastní talismany, když je může koupit. „Jo,“ řekla jsem, odhodila plevel a vyškrábla hlínu zpod nehtu. „Ale vyšla jsem ze cviku.“ Povzdychla jsem si. Bude to těžší, než se zdálo.

Ivy pokrčila rameny. „Nemůžeš je najít na internetu? Tím myslím recepty.“

Úkosem jsem na ni pohlédla. „Mám věřit internetu? To není nejlepší nápad.“

„V podkroví jsem viděla nějaké knížky.“

„No jasně,“ odsekla jsem uštěpačně. „Sto a jeden lektvar pro začátečníky. Kopii téhle knížky má každý kostel.“

Ivy ztuhla. „Přestaň se chovat tak nafoukaně,“ řekla a zorničky se jí rozšířily, až z hnědých duhovek nic nezůstalo. „Jen mě napadlo, že když farář byl čaroděj a vysázel všechny tyhle rostliny, možná tu nechal i své knihy. Ta stará paní říkala, že utekl s mladou farnicí. Možná jeho věci sbalili a odstěhovali do podkroví pro případ, že sebere odvahu a vrátí se pro ně.“

Navztekaná upírka v pokoji na opačné straně chodby byla to poslední, co jsem potřebovala. „Promiň,“ omluvila jsem se. „Půjdu se podívat. A pokud budu mít štěstí, najdu v kůlně na nářadí pilu na řezání amuletů a někde tu bude i sůl na posypání zledovatělých schodů v zimě.“

Ivy sebou trhla a obrátila se ke kůlně o velikosti skříně. Prošla jsem okolo ní a zastavila se na prahu. „Jdeš?“ řekla jsem, protože jsem byla odhodlaná nedovolit, aby si myslela, že mnou její upírské nálady dokážou otřást. „Anebo mě tvoje sovy nechají na pokoji?“

„Ne, tedy ano.“ Ivy se kousla do rtu. Bylo to tak lidské gesto, že jsem povytáhla obočí. „Pustí tě nahoru, ale nedělej rámus. Já… hned tam budu.“

„Pro mě, za mě…“ zamumlala jsem a vydala se najít schody do zvonice.

Sovy mě nechaly na pokoji, přesně jak Ivy říkala. Ukázalo se, že v podkroví jsou uschovány kopie všech děl, o která jsem přišla, a ještě něco navíc. Některé knihy byly tak staré, že se rozpadaly. V kuchyni jsem našla hromadu měděných kotlíků, ve kterých se při piknicích, alespoň podle Ivyina tvrzení, pravděpodobně vařilo chili. Na míchání lektvarů se dokonale hodily, protože nebyly chemicky ošetřené. Nacházela jsem všechno, co jsem potřebovala, a to bylo trochu strašidelné, proto se mi ulevilo, když jsem zašla do kůlny pro pilu a nenašla tam sůl. Ne, ta byla schovaná ve spíži.

Všechno šlo až příliš dobře. Něco jsem musela přehlédnout.