6
Seděla jsem na Ivyině starožitném kuchyňském stole, kotníky jsem měla zkřížené a klátila jsem nohama v chlupatých růžových pantoflích. Zelenina v papírové krabici byla dokonale uvařená, stále křehká a křupavá, já se v ní přehrabovala jídelními hůlkami a hledala poslední kousky kuřete. „Tohle je fantastické,“ zamumlala jsem s plnými ústy. Červené štiplavé koření mě pálilo na jazyku. Slzely mi oči. Popadla jsem sklenici mléka a třetinu ho vypila na jeden doušek. „Pálí,“ řekla jsem, když Ivy vzhlédla od krabičky ve svých rukách. „Kriste, to fakt pálí.“
Ivy povytáhla tenké černé obočí. „Jsem ráda, že ti chutná.“ Seděla u stolu na místě před počítačem, které předtím vyklidila. Zadívala se do krabice s jídlem a černé vlasy jí jako závěs zahalily obličej. Strčila si je za ucho a já se dívala, jak pomalu přežvykuje.
S jídelními hůlkami jsem to docela uměla, takže jsem při jídle nevypadala jako idiot, ale Ivy si vkládala kousky jídla do úst s pomalou precizností, která působila téměř eroticky. Odvrátila jsem pohled, protože jsem se najednou cítila nepříjemně.
„Jak se tomu říká?“ zajímala jsem se a znovu jsem prohrábla krabici.
„Kuře na kari.“
„A to je všechno?“ zeptala jsem se a ona kývla. Vydala jsem tichý zvuk. To si dokážu zapamatovat. Našla jsem další kousek masa. Kari mi vybuchlo na jazyku a já ho smyla douškem mléka. „Kdes ho koupila?“
„U Piscaryho.“
Vykulila jsem oči. Piscaryho restaurace byla kombinací pizzerie a upírské putyky. Dobře tam vařili, ale místo mělo vskutku jedinečnou atmosféru. „Tohle je od Piscaryho?“ řekla jsem a zakousla se do bambusového výhonku. „Nevěděla jsem, že rozváží něco jiného než pizzu.“
„Obvykle ne.“
Upoutal mě hrdelní tón jejího hlasu a zjistila jsem, že je zcela zaujata jídlem. Když si všimla, že jsem se přestala hýbat, zvedla hlavu a zamrkala očima mandlového tvaru. „Piscary získal recept od mojí matky,“ řekla. „Připravuje ho zvlášť pro mě. Není to nic zvláštního.“
Vrátila se k jídlu. Ovládl mě neklid. Zaposlouchala jsem se do vrzání cvrčků, které se neslo nad škrábáním našich hůlek. Pan Ryba si plaval v akvárku na okenním parapetu. Rytmické hučení sušičky na prádlo téměř přehlušovalo tlumené zvuky noční Díry.
Nedokázala jsem snést představu, že si na sebe budu muset vzít zítra stejné věci jako dnes, ale podle Jenkse se jeho přítel až do neděle k odčarování mého oblečení nedostane. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo vyprat věci, které jsem měla na sobě, a doufat, že nenarazím na nikoho známého. V tu chvíli jsem měla na sobě noční košili a župan, které mi půjčila Ivy. Všechno bylo černé, ale černá mi podle Ivy slušela. Šaty voněly slabě po dřevěném popelu, což nebylo nepříjemné, ale zdálo se mi, jako by se na mě vůně lepila.
Pohledem jsem zalétla k prázdnému místu nad dřezem, kde měly viset hodiny. „Kolik je asi hodin?“
„Něco po třetí,“ odpověděla Ivy, aniž by pohlédla na hodinky.
Prohrábla jsem jídlo a povzdychla si, když jsem nenašla žádný další ananas. „Kéž už by bylo prádlo suché. Jsem tak unavená.“
Ivy si přehodila nohu přes nohu a sklonila se nad večeří. „Jdi klidně spát. Vytáhnu ho za tebe ze sušičky. Nepůjdu spát přinejmenším do pěti.“
„Ne, zůstanu vzhůru.“ Zívla jsem a zakryla si ústa hřbetem ruky. „Přece jenom nemusím brzy ráno vstávat a jít do práce,“ dodala jsem kysele. Ivy tiše přitakala a já se přestala vrtat v jídle. „Ivy, klidně mi řekni, že mi do toho nic není, ale proč jsi vstoupila do IBA, když jsi pro ně nechtěla pracovat?“
Překvapeně vzhlédla. Prázdným hlasem, který hovořil za vše, odpověděla: „Udělala jsem to, abych naštvala matku.“ Tváří jí problesklo něco jako bolest, ale zmizelo to tak rychle, že jsem si tím nemohla být jistá. „Tátu nepotěšilo, že jsem dala výpověď,“ dodala. „Řekl mi, že jsem se měla buďto přemoct, nebo zabít Denona.“
Zapomněla jsem na jídlo a jen jsem zírala. Nevím, co mě překvapilo víc, skutečnost, že její otec stále žije, nebo tvůrčí způsob, jakým si měla zajistit postup. „Ach, Jenks říkal, že jsi poslední žijící člen rodu,“ řekla jsem nakonec.
Ivy pomalu, opatrně kývla. Sledovala mě hnědýma očima a hůlkami pohybovala v pomalém tanci mezi krabicí a ústy. Zaskočila mě její delikátní smyslnost a neklidně jsem se zavrtěla na stole. Když jsme spolu pracovaly, nikdy to nebylo tak zlé. Obvykle jsme samozřejmě dokončily úkol před půlnocí.
„Táta se do rodiny přiženil,“ pronesla mezi sousty a já přemýšlela, jestli tuší, jak provokativně působí. „Jsem poslední žijící pokrevní člen rodu. Díky předmanželské smlouvě jsou všechny matčiny peníze moje, nebo aspoň byly. Zuří, že jsem dala výpověď. Chce, abych si našla nějakého milého živého upíra s vysokou krví, usadila se a porodila co nejvíce dětí, aby její živá pokrevní linie nevymřela. Zabije mě, jestli zaklepu bačkorami dřív, než budu mít dítě.“
Kývla jsem, jako bych rozuměla, přestože tomu tak nebylo. „Já vstoupila do agentury kvůli tátovi,“ přiznala jsem. Zahanbeně jsem sklopila oči k večeři. „Taky pracoval pro IBA. Každé ráno se vracel domů s divokými historkami o lidech, kterým pomohl nebo které zatkl. V jeho podání to znělo jako jedno velké dobrodružství.“ Zahihňala jsem se. „O papírování se nikdy nezmínil. Když zemřel, napadlo mě, že bych se mu tak mohla přiblížit, zachovat jeho vzpomínku. Hloupé, že?“
„Ne.“
Vzhlédla jsem a chroupala mrkev. „Musela jsem něco udělat. Celý rok jsem se dívala, jak máma blázní. Není cvok, ale jako by nedokázala uvěřit tomu, že je mrtvý. Nemůžeš s ní promluvit, aby neplácla něco jako: ‚Dneska jsem udělala banánový pudink, tvůj otec ho měl moc rád.‘ Ví, že je mrtvý, ale nedokáže ho nechat odejít.“
Ivy se zahleděla z kuchyňského okna do tmy a do vzpomínek. „Můj táta se chová taky tak. Celý život obětoval tomu, aby udržel matku při smyslech. Nenávidím to.“
Žvýkala jsem pomaleji. Jen málo upírů si může dovolit zůstat naživu i po smrti. Rozšířená ochrana proti slunci a pojištění odpovědnosti za škodu dokázaly většinu rodin zruinovat. A to už nemluvím o neustálé potřebě čerstvé krve.
„Skoro ho nevidím,“ dodala šeptem. „Nechápu to, Rachel. Má před sebou celý život, ale nedovolí, aby pila krev někoho jiného. Když není s ní, leží na zemi v bezvědomí ze ztráty krve. Snaha udržet ji naživu ho zabíjí. Jedna osoba nedokáže mrtvého upíra uživit. Oba to vědí.“
Náš rozhovor zabloudil do nepříjemných končin, ale já to nedokázala nechat být. „Možná to dělá proto, že ji miluje?“ nadhodila jsem pomalu.
Ivy se zamračila. „Co je to za lásku?“ Vstala a ladným pohybem narovnala dlouhé nohy. S papírovou krabicí v ruce zmizela v chodbě.
Do uší mě tlouklo nečekané ticho. Překvapeně jsem hleděla na její prázdnou židli. Odešla. Jak mohla jen tak odejít? Mluvily jsme spolu. Rozhovor byl příliš zajímavý, než aby jen tak skončil, proto jsem sklouzla ze stolu a i s večeří jsem ji následovala do obýváku.
Bezstarostně se rozvalila v jednom ze šedých semišových křesel, hlavu si opřela o silnou opěrku a nohy pověsila přes druhou. Ve dveřích jsem zaváhala, protože mě pohled na ni zaskočil. Vypadala jako nasycená lvice v pelechu. No, pomyslela jsem si, je upírka. Jak by asi měla vypadat?
Připomněla jsem si, že není praktikující upír a že se tedy nemám čeho obávat, a opatrně jsem se usadila v křesle naproti ní s konferenčním stolkem mezi námi. Svítila jen jedna stolní lampa a kouty pokoje se ztrácely a rozplývaly ve stínech. Světýlka na elektronice zářila. „Takže vstoupit do IBA byl nápad tvého táty?“
Ivy si postavila bílou papírovou krabici na břicho. Nedívala se na mě, pohled upírala na strop a lhostejně chroupala bambusový výhonek. „Původně to byl nápad mojí matky. Chtěla, abych vstoupila do managementu.“ Ivy si vzala další sousto. „Abych zůstala pěkně v bezpečí. Myslela si, že bych měla zapracovat na svém přístupu k lidem.“ Pokrčila rameny. „Já chtěla být agentka.“
Skopla jsem pantofle a schovala nohy pod sebe. Schoulila jsem se okolo krabičky s večeří, a když si Ivy vytáhla jídelní hůlky z úst, střelila jsem po ní pohledem. Většinu členů vedení IBA tvoří nemrtví. Vždycky jsem si myslela, že je tomu tak proto, že tahle práce je snadnější, když nemáte duši.
„Nemohla mě zastavit,“ pokračovala Ivy s pohledem upřeným na strop. „A tak se mě rozhodla potrestat za to, že jsem si prosadila svou a neposlechla ji, a postarala se o to, aby se mým šéfem stal Denon.“ Uniklo jí zahihňání. „Myslela si, že budu tak naštvaná, že s radostí skočím po prvním volném místě v managementu. Ani ji nenapadlo, že se vzdám celého dědictví, jen abych se vyplatila ze smlouvy. Asi jsem jí to nandala,“ řekla uštěpačně.
Odstrčila jsem stranou zrnko kukuřice, abych se dostala k rajčeti. „Zahodila jsi všechno, co jsi měla, protože jsi nemohla vystát šéfa? Taky ho nemám ráda, ale…“
Ivy ztuhla. Ze síly jejího pohledu mě zamrazilo. Ve tváři měla tolik nenávisti, že mi slova uvízla v krku. „Denon je ghúl,“ řekla Ivy a její prohlášení vysálo z místnosti všechno teplo. „Ještě den a rozsápala bych mu krk.“
Zaváhala jsem. „Ghúl?“ řekla jsem zmateně. „Myslela jsem, že je upír.“
„Je.“ Když jsem neodpověděla, napřímila se a shodila nohy na zem. „Podívej,“ řekla rozrušeně. „Musela sis všimnout, že Denon nevypadá jako upír. Má lidské zuby, že? Nedokáže udržet auru v poledne. A při chůzi dělá takový rámus, že ho slyšíš na kilometry daleko.“
„Nejsem slepá, Ivy.“
Sevřela bílou papírovou krabici v ruce a zadívala se na mě. Vzduch, který vnikal dovnitř otevřeným oknem, byl na pozdní jaro chladný, a tak jsem si přitáhla župan blíž k tělu.
„Denona kousl nemrtvý a nakazil ho upírským virem,“ pokračovala Ivy. „Díky tomu ovládá pár triků a je docela fešák a umím si představit, že dokáže být docela děsivý, když se jím necháš tyranizovat, ale je jen lokaj, Rachel. Je obyčejná hračka a vždycky bude.“
S tichým zaškrábáním postavila papírovou krabici na konferenční stolek mezi nás a poposedla na kraj křesla, aby na ni dosáhla. „I kdyby se ho někdo obtěžoval proměnit v nemrtvého, až zemře, vždy bude druhořadý,“ řekla. „Až ho příště uvidíš, podívej se mu do očí. Má strach. Pokaždé, když dovolí nějakému upírovi, aby se napil jeho krve, musí doufat, že pokud se upír přestane ovládat a náhodou ho zabije, přivede ho zpátky jako nemrtvého.“ Pomalu se nadechla. „Měl by se bát.“
Kari ztratilo chuť. Srdce mi bušilo, když jsem jí pohlédla do očí a modlila se, aby na mě hleděla jen Ivy. Oči měla stále hnědé, ale něco jsem v nich viděla. Něco starého, čemu jsem nerozuměla. Stáhl se mi žaludek a najednou jsem se cítila nesvá. „Ghúlů jako Denon se nemusíš bát,“ zašeptala. Asi mě chtěla uchlácholit, ale mně se naopak tak napjala kůže, až začala štípat. „Na světě jsou mnohem nebezpečnější věci, kterých by ses měla obávat.“
Jako třeba ty? napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekla. Najednou mi připomněla dravce, který se jen stěží ovládá, a v hlavě se mi rozezněly poplašné zvony. Napadlo mě, že bych měla vstát a odejít. Dostat svůj vyzáblý zadek zpátky do kuchyně, kam patří. Ale Ivy vzala znovu do ruky večeři a opřela se a já nechtěla, aby věděla, jak mě děsí. Ne že bych nikdy předtím neviděla upírku Ivy. Jen se to ještě nikdy nestalo po půlnoci. V jejím obýváku. A nikdy jsem s ní přitom nebyla sama.
„Jako třeba tvá matka?“ zeptala jsem se a doufala jsem, že nezacházím příliš daleko.
„Jako třeba moje matka,“ vydechla. „Proto bydlím v kostele.“
Myšlenkami jsem zalétla k malému křížku, který jsem na novém náramku přidala k ostatním talismanům. Nepřestávám žasnout nad tím, že něco tak malého dokáže zarazit tak obrovskou moc. Živého upíra křížek nezastaví, jen ty nemrtvé, ale já jsem pro jakoukoli ochranu.
Ivy se opřela podpatky o konferenční stolek. „Matka je skutečně nemrtvá už skoro deset let,“ řekla, čímž mě vytrhla z temných myšlenek. „Nenávidím to.“
Překvapilo mě to, proto jsem se nemohla nezeptat. „Proč?“
Neklidně odstrčila zbytek večeře stranou. Tvář měla děsivě prázdnou a odmítala mi pohlédnout do očí. „Bylo mi osmnáct, když zemřela,“ zašeptala. Hlas měla vzdálený, jako by si ani neuvědomovala, že mluví nahlas.
„Něco ztratila, Rachel. Když nemůžeš vyjít na slunce, ztratíš něco tak neurčitého, že to ani nedokážeš popsat. Ale je to pryč. Je to, jako by musela neustále opakovat jistý vzorec chování, aniž by tušila proč. Pořád mě má ráda, ale nepamatuje si proč. Skutečně živá je jen ve chvíli, kdy pije krev, a chová se při tom tak neurvale. Když je nasycená, skoro v tom, co z ní zbylo, poznávám svoji matku. Ale netrvá to dlouho. Nikdy ne dost dlouho.“
Ivy na mě pohlédla zpod staženého obočí. „Nosíš u sebe krucifix, že ano?“
„Přímo tady,“ prohlásila jsem s nuceným veselím. Nedovolím, aby zjistila, jak mě znervózňuje. Zvedla jsem ruku a trochu jí zatřásla, aby mi rukáv županu sklouzl k lokti a já jí mohla ukázat náramek s talismany.
Ivy postavila nohy na zem. Byla to méně provokativní póza a já se uvolnila, pak se ale Ivy naklonila napůl přes stůl. Pohnula se s nadpřirozenou rychlostí, a než jsem si to uvědomila, držela mě za zápěstí. Ztuhla jsem a výrazně jsem cítila teplo jejích prstů. Upřeně studovala dřevem vykládaný kovový talisman, zatímco já bojovala s nutkáním ucuknout. „Je posvěcený?“ zeptala se.
S chladnou tváří jsem kývla. Pustila mě a strašidelně pomalu se odsunula. Zdálo se mi, že pořád cítím její stisk. Hrozil, že mě uvězní, pokud se pokusím uniknout. „Můj taky,“ řekla a vytáhla zpoza košile vlastní kříž.
Její krucifix na mě znovu zapůsobil, proto jsem odložila večeři a poposedla vpřed. Nemohla jsem si pomoct a natáhla se po něm. Tepané stříbro přímo žadonilo po dotyku a ona se naklonila přes stůl, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Byly do něj vyryté starodávné runy i tradičnější požehnání. Byl nádherný a já přemýšlela, jak je asi starý.
Najednou jsem si uvědomila, že na tváři cítím Ivyin teplý dech.
Odsedla jsem si, ale kříž jsem i nadále držela v ruce. Její oči byly tmavé a obličej prázdný. Nic jsem v něm neviděla. Vylekaně jsem pohlédla na kříž. Nemohla jsem ho prostě pustit. Uhodil by ji do hrudi. Ale ani jsem jí ho nemohla na hruď jemně položit.
„Tady,“ řekla jsem, protože ve mně její prázdný pohled vzbuzoval strašně nepříjemný pocit.
Ivy natáhla ruku a prsty zavadila o mé, když v nich sevřela starý kov. Tvrdě jsem polkla, odsunula se a upravila si Ivyin župan tak, aby mi zakrýval nohy.
Provokativně pomalým pohybem si kříž sundala. Stříbrný řetízek se zachytil v černé hřívě jejích vlasů. Vyprostila je a nechala je spadnout na záda v třpytivě černém vodopádu. Položila kříž na stůl mezi námi. Kov hlasitě cvakl o dřevo. Aniž by mrkla, schoulila se v křesle naproti, nohy si schovala pod sebe a zírala na mě.
U všech svatých, pomyslela jsem si, když jsem pochopila, a ovládla mě panika. Svádí mě. O to tu jde. Jak jsem mohla být tak slepá?
Sevřela jsem pevně čelisti a zběsile přemýšlela, jak z toho ven. Jsem na chlapy. Nikdy jsem o ženách takovým způsobem ani nepřemýšlela. Mám muže ráda o trochu vyšší, ale ne tak silné, abych je v návalu vášně nemohla přitisknout k zemi. „Hm, Ivy…“ začala jsem.
„Narodila jsem se jako upír,“ prohlásila Ivy tiše.
Její ponurý hlas mi přeběhl dolů po páteři a stáhl mi hrdlo. Zadržela jsem dech a pohlédla jí do černých očí. Nic jsem neřekla, protože jsem se bála, abych ji nevyprovokovala k pohybu. Zoufale jsem si přála, aby se nepohnula. Něco se změnilo a já netušila, co se děje.
„Oba moji rodiče jsou upíři,“ řekla, a přestože se nepohnula, cítila jsem, jak napětí v pokoji narůstá. Už jsem neslyšela cvrčky. „Zplodili mě a já se narodila dřív, než se z mojí matky stala pravá nemrtvá. Víš, co to znamená, Rachel?“ Vyslovovala pomalu a precizně, slova jí sklouzávala ze rtů s tichou naléhavostí šeptaných žalmů.
„Ne,“ řekla jsem a sotva jsem dýchala.
Ivy naklonila hlavu na stranu a vlasy jí vytvořily obsidiánovou vlnu, která se v tlumeném světle třpytila. Sledovala mě přes ni. „Virus nemusel čekat až do mé smrti, aby mě přetvořil,“ řekla. „Utvářel mě už v matčině lůně a dal mi něco z obou světů, ze živého i mrtvého.“
Rozevřela rty a já se při pohledu na její ostré zuby zachvěla. Nechtěla jsem. Záda mi zbrotil pot a Ivy se zhluboka nadechla a zadržela dech. „Je pro mě snadné vyvolat auru,“ řekla, když vydechla. „Vlastně je pro mě spíše problém ji potlačit.“
Zvedla se z křesla. Dech mi zasyčel nosem a Ivy sebou při tom zvuku trhla. Pomalu a metodicky postavila nohy na zem. „A přestože se reflexy a silou nevyrovnám pravému nemrtvému, ty se zase nevyrovnáš mně,“ řekla.
Já to všechno věděla a otázka, proč mi to vykládá, ještě zdesetinásobila můj strach. Snažila jsem se nedát najevo, jak jsem vyplašená, a neucuknout, když se dlaněmi opřela o stůl po obou stranách kříže a naklonila se vpřed.
„A co víc, mám zaručené, že se ze mě stane nemrtvá, i kdybych umřela sama uprostřed pole a přišla o poslední kapku krve v těle. Žádný strach, Rachel. Už teď jsem věčná. Smrt mi jen dodá na síle.“
Srdce mi bušilo. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jejích očí. Zatraceně. Tohle jsem vědět nechtěla.
„A víš, co je na tom nejlepší?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem se obávala, že mi selže hlas. Kráčela jsem po ostří nože. Chtěla jsem zjistit, v jakém světě žije, ale ze všech sil jsem se bránila vstoupit do něj.
V očích se jí objevil vášnivý pohled. Aniž by pohnula trupem, položila na stolek napřed jedno, pak i druhé koleno. Bůh mi pomáhej. Jde po mně.
„Živí upíři dokáží očarovat lidi − když chtějí být očarováni,“ zašeptala. Její hebký hlas se o mě otřel, až mě zamrazilo na kůži. Zatraceně, zatraceně.
„K čemu to je, když to funguje jen na svolné oběti?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl ve srovnání s tekutou esencí toho jejího drsně.
Ivy rozevřela rty a odhalila špičky zubů. Nedokázala jsem se odvrátit. „Sex je díky tomu úžasný… Rachel.“
„Ach.“ Nic jiného jsem ze sebe nedokázala vypravit. Její oči se ztrácely v chtíči.
„A po matce jsem zdědila zálibu v krvi,“ řekla a klečela přitom na stole mezi námi. „Někteří lidé touží stejným způsobem po cukru. Není to nejlepší přirovnání, ale nic jiného mě nenapadá, pokud to… nezkusíš.“
Ivy vydechla a pohnula se. Šokovalo mě, že cítím její dech v celém těle. Vytřeštila jsem překvapeně a zmateně oči, když jsem si uvědomila, že cítím touhu. Co se to tu, k čertu, děje? Nejsem na ženské. Proč jsem najednou toužila zjistit, jak hebké jsou její vlasy?
Stačilo, abych natáhla ruku. Byla ode mě jen několik centimetrů. Připravená. Čekala. V tichu jsem slyšela, jak mi buší srdce. Tep se mi rozléhal ušima. S hrůzou jsem sledovala, jak Ivy odtrhla pohled od mých očí a přesunula ho dolů po krku k místům, kde mi, jak jsem věděla, tepal puls.
„Ne!“ vykřikla jsem v panice.
Vykopla jsem a zalapala vyděšeně po dechu, když jsem zjistila, že na mně leží a tlačí mě do křesla.
„Ivy, ne!“ zavřískla jsem. Musela jsem ji ze sebe shodit. Ze všech sil jsem se vzpírala. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila bezmocný výkřik. Jak jsem mohla být tak hloupá! Je upír!
„Rachel, nech toho.“
Její hlas zněl klidně a měkce. Jednou rukou mě držela za vlasy a zakláněla mi hlavu, aby odhalila můj krk. Bolelo to a já slyšela, jak fňukám.
„Jen to celé zhoršuješ,“ řekla a já se vzepjala, popadla ji za zápěstí a stiskla tak silně, až to bolelo.
„Pusť mě…“ vydechla jsem. Byla jsem zadýchaná, jako bych běžela. „Bože, pomoz mi, Ivy. Pusť mě. Prosím. Já to nechci.“ Žebrala jsem. Nedokázala jsem si pomoct. Byla jsem vyděšená. Viděla jsem obrázky. Bolelo to. Bože, bude to tak bolet.
„Nech toho,“ zopakovala napjatě. „Rachel. Snažím se tě pustit, ale musíš se přestat hýbat. Jen všechno zhoršuješ. Musíš mi věřit.“
Sípavě jsem se nadechla a zadržela dech. Střelila jsem po ní pohledem. Ústa měla jen několik centimetrů od mého ucha. Hlad v úplně černých očích děsivě kontrastoval s klidným zvukem jejího hlasu. Pohled upírala na můj krk. Sliny jí ukáply na moji kůži. „Bože, ne,“ zašeptala jsem a otřásla se.
Ivy se chvěla, její tělo se v místech, kde se dotýkalo mého, třáslo. „Rachel. Nech toho,“ zopakovala a mě přepadla hrůza, když jsem v jejím hlase uslyšela nové ostří paniky. Roztřeseně jsem dýchala. Opravdu se snažila ze mě slézt. A znělo to, jako by prohrávala boj sama se sebou.
„Co mám dělat?“ zašeptala jsem.
„Zavři oči,“ řekla. „Potřebuji tvoji pomoc. Nevěděla jsem, že to bude tak těžké.“
V ústech mi vyschlo, protože její hlas zněl tak ztraceně. Sebrala jsem všechnu vůli a zavřela jsem oči.
„Nehýbej se.“
Její hlas připomínal šedé hedvábí. Ovládlo mě napětí. Žaludek se mi stáhl nevolností. Cítila jsem, jak mi pod kůží tepe puls. Ležela jsem pod ní snad celou minutu a všechny instinkty na mě ječely, ať se dám na útěk. Venku vrzali cvrčci a já cítila, jak mi zpod chvějících se víček kanou slzy, protože jsem na odhaleném krku stále cítila její dech.
Vykřikla jsem, když mi nečekaně pustila vlasy. Zmizela ze mě její tíha a já se roztřeseně nadechla. Už jsem ji necítila. Ztuhla jsem. „Můžu otevřít oči?“ zašeptala jsem.
Nedostala jsem odpověď.
Posadila jsem se a zjistila, že jsem zůstala sama. Uslyšela jsem, jak se s tichým bouchnutím zavřely dveře sanktuária. Na chodníku se ozvaly rychlé kroky, pak se rozhostilo ticho. Cítila jsem se strnulá a otřesená. Zvedla jsem ruku a utřela si oči, poté jsem si roztírala její sliny na krku, dokud nezačaly chladit. Očima jsem těkala po místnosti, ale v měkké šedi jsem nenacházela žádné teplo. Odešla.
Vyčerpaně jsem vstala a nevěděla, co dělat. Objala jsem se pažemi tak pevně, až to bolelo. V myšlenkách jsem se vrátila zpět k hrůze a k záblesku touhy, která mě předtím zalila. Byla tak mocná a omamná. Říkala, že může očarovat jen svolné. Lhala mi, nebo jsem opravdu toužila po tom, aby mě vtiskla do křesla a rozsápala mi hrdlo?