7

Slunce už do kuchyně nesvítilo, ale pořád bylo teplé. Ne dost teplé na to, aby rozehřálo moje zmrzlé nitro, ale příjemné. Žila jsem. Měla jsem pohromadě všechny části těla i tělní tekutiny. Bylo to dobré odpoledne.

Seděla jsem u prázdného konce Ivyina stolu a listovala tou nejoškubanější knihou, jakou jsem našla v podkroví. Vypadala dost stará na to, aby ji vytiskli ještě před občanskou válkou. O některých čárech, které v ní stály, jsem nikdy neslyšela. Bylo to fascinující čtení a přiznávám, že představa vyzkoušet je mě naplňovala nebezpečným vzrušením. Žádné nepřipomínalo černou magii, což mě nesmírně těšilo. Ublížit někomu magií je špatné a odporné. Protiřečilo to všemu, v co jsem věřila − a nestálo to za riziko.

Veškerá magie vyžaduje smrt v rozličných stupních závažnosti. Já jsem výhradně zemská čarodějka. Moje síla vychází ze země prostřednictvím rostlin a posiluje ji teplo, moudrost a čarodějná krev. Zabývám se jen bílou magií a cenou tedy je smrt rostlin. S tím můžu žít. Morálkou zabíjení rostlin se odmítám zabývat, jinak bych se zbláznila pokaždé, když bych sekala mámin trávník. Tím nechci říct, že neexistují černé zemské čarodějky − existují − ale černá zemská magie vyžaduje odporné přísady jako kusy těl a živé oběti. Už jen sběr materiálu potřebného k přípravě černých čar je tak odpudivý, že se většina zemských čarodějek drží bílé magie.

Ale pak tu jsou čarodějky, které čerpají moc ze silových čar, a to je něco docela jiného. Nasávají sílu přímo ze zdroje, syrovou a nefiltrovanou živými stvořeními. I jejich čáry vyžadují smrt, ale méně očividnou − je to smrt duše, a ne nezbytně té jejich. Smrt duše u bílých čarodějek silových čar není tak hrozivá jako u těch černých, je to jako srovnávat sekání trávy a podřezávání kůzlat ve sklepě. Ale mocné čáry, jejichž cílem je zranit nebo zabít, zanechají na duši hlubokou ránu.

Černé čarodějky silových čar se tomu vyhýbají tak, že veškeré následky přenesou na někoho jiného, a to obvykle prostřednictvím talismanu, který člověku přivodí obrovskou smůlu. Pokud má ale osoba neuvěřitelně „čistého ducha“ nebo je mocnější, účinek, i když ne talisman, se vrátí zpět k tvůrci. Říká se, že když vaši duši naplní dost temnoty, dokáže vás démon i proti vaší vůli vtáhnout do záhrobí.

Jako se to stalo tátovi, pomyslela jsem si a promnula palcem stránku před sebou. Hluboko v srdci vím, že byl až do konce bílý čaroděj. Musel být, jinak by nedokázal najít cestu zpátky do reality, i když se následně nedožil východu slunce.

Moji pozornost přitáhl tichý zvuk. Ztuhla jsem, když jsem uviděla Ivy, jak se v černém hedvábném župánku schouleně opírá o veřeje. Přelila se přese mě vzpomínka na včerejší noc a stáhla mi žaludek. Nedokázala jsem zabránit tomu, abych zvedla ruku ke krku, změnila jsem ale směr pohybu, upravila si náušnici a předstírala, že studuji knihu před sebou. „Dobré ráno,“ řekla jsem opatrně.

„Kolik je hodin?“ zeptala se Ivy chraplavým šeptem.

Střelila jsem po ní pohledem. Obvykle uhlazené vlasy měla rozcuchané a zvlněné od polštáře. Pod očima měla tmavé kruhy a oválnou tvář povadlou. Malátnost raného odpoledne ji zcela zmohla, takže už nepřipomínala dravce na lovu. V ruce držela tenkou knihu vázanou v kůži a mě napadlo, jestli má za sebou stejně bezesnou noc jako já.

„Skoro dvě,“ řekla jsem opatrně a nohou jí vystrčila židli na opačné straně stolu, aby ji nenapadlo posadit se vedle mě. Zdálo se, že je v pořádku, ale já nevěděla, jak se k ní chovat. Měla jsem u sebe krucifix − ne že by ji zastavil − a v pouzdře na kotníku stříbrný nůž, který by mi taky k ničemu nebyl. Mohla bych ji skolit uspávacím amuletem, ale ten jsem měla v tašce, která ležela na židli z dosahu. Trvalo by dobrých pět vteřin, než bych ho zaktivovala. Ale popravdě v tuhle chvíli nevypadala jako velká hrozba.

„Upekla jsem muffiny,“ řekla jsem. „Z přísad, které jsi nakoupila. Doufám, že to nevadí.“

„Ach,“ řekla a v černých pantoflích se odšourala po naleštěné podlaze ke kávovaru. Nalila si šálek vlažné kávy, opřela se o pult a usrkla. Z krku jí zmizelo přání. Přemýšlela jsem, nač ho použila. A jestli to mělo něco společného se včerejší nocí. „Jsi oblečená,“ zašeptala, když se zhroutila na židli, kterou jsem jí vykopla zpod stolu u počítače. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“

„Od poledne.“ Lhářko, pomyslela jsem si. Celou noc jsem bděla na Ivyině gauči a spánek jen předstírala. Rozhodla jsem se oficiálně začít den, až se obleču. Ignorovala jsem ji a obrátila zažloutlou stránku. „Vidím, že jsi použila přání,“ zamumlala jsem obezřetně. „Na co?“

„Do toho ti nic není,“ odpověděla a v jejím hlase jasně zaznělo varování.

Pomalu jsem vydechla a oči nechala sklopené. Rozhostilo se mezi námi nepříjemné ticho a já ho nechala sílit, nepřerušila jsem ho. Včera v noci jsem málem odešla. Ale jistá smrt, která na mě čekala bez Ivyiny ochrany, převážila nad možnou smrtí Ivyinou rukou. Nejspíš. A nejspíš jsem chtěla vědět, jaké by to bylo, kdyby se do mě zakousla.

O tomhle jsem nechtěla přemýšlet. Ivy mě příšerně vyděsila, ale když jsem na ni pohlédla v jasném odpoledním světle, vypadala lidsky. Neškodně. Odvážila bych se dokonce říct mrzutě.

„Chci, aby sis něco přečetla,“ řekla a já vzhlédla, když na stole mezi námi přistála knížka, kterou přinesla. Na obalu nebylo nic napsáno, reliéf byl téměř zašlý.

„Co je to?“ zeptala jsem se bez zájmu a nenatáhla se po knize.

Sklopila oči a olízla si rty. „Omlouvám se za včerejší noc,“ řekla a mně se stáhly vnitřnosti. „Asi mi neuvěříš, ale i mě to vyděsilo.“

„Ne tak, jako jsi ty vyděsila mě.“ Ani rok spolupráce mě nepřipravil na včerejší noc. Doposud jsem znala jen její profesionální stránku. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla být jiná než v kanceláři. Zvedla jsem k ní pohled a odvrátila se. Vypadala zcela lidsky. Pěkný trik.

„Už tři roky nepraktikuji,“ řekla tiše. „Nebyla jsem připravená na… neuvědomila jsem si…“ Vzhlédla a v očích měla prosebný pohled. „Musíš mi věřit, Rachel. Nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Ale prostě jsi vysílala špatné signály. A pak ses vylekala a zpanikařila a to celou věc ještě zhoršilo.“

„Zhoršilo?“ řekla jsem a rozhodla se, že zlost je lepší než strach. „Málem jsi mi rozsápala krk.“

„Já vím,“ naléhala. „Omlouvám se. Ale neudělala jsem to.“

Ze všech sil jsem se snažila netřást, když jsem si vzpomněla na její sliny na svém krku.

Postrčila ke mně knihu. „Vím, že se můžeme vyhnout tomu, aby se včerejší noc opakovala. Chci, aby tohle fungovalo. Neexistuje důvod, proč by nemohlo. Dlužím ti, protože jsem ti vzala jedno z přání. Pokud odejdeš, nebudu tě moct chránit před upírskými zabijáky. Nechceš zemřít jejich rukou.“

Sevřela jsem čelisti. Ne. Nechtěla jsem zemřít rukou upíra. A hlavně ne upírky, která by se mi omlouvala, zatímco by mě zabíjela.

Přes nepořádek na stole jsem jí pohlédla do očí. Seděla tam v černém župánku a pantoflích a vypadala asi stejně nebezpečně jako houba. Tak očividně a syrově toužila po tom, abych omluvu přijala, až to bolelo. Nemohla jsem to udělat. Ještě ne. Prstem jsem se chystala přitáhnout blíž její knížku. „Co je to?“

„Hm… příručka randění?“ řekla váhavě.

Ostře jsem se nadechla a ucukla, jako bych se spálila. „Ivy. Ne.“

„Počkej,“ řekla. „Tak jsem to nemyslela. Vysílala jsi smíšené signály. Rozum mi říkal, že to tak nemyslíš, ale instinkty…“ Svraštila obočí. „Je to zahanbující, ale upíří, živí i mrtví, se řídí instinkty a ty spouští hlavně… pach?“ dokončila omluvně. „Prostě si přečti o tom, co upíry vzrušuje, dobře? A nedělej to.“

Opřela jsem se. Pomalu jsem si přitáhla knížku blíž a podle vázání jsem poznala, že musí být velmi stará. Mluvila o instinktech, ale já bych řekla, že hlad by byl přesnější. Jen vědomí, jak těžké pro ni muselo být přiznat, že ji může zmanipulovat něco tak hloupého jako pach, mi zabránilo hodit jí knížku do obličeje. Ivy byla pyšná na svoji sebekontrolu a skutečnost, že přede mnou přiznala podobnou slabost, mi řekla líp než sto omluv, že je jí to skutečně líto. „Dobrá,“ řekla jsem chabě a ona se na mě s úlevou usmála.

Vzala si muffin a přitáhla si blíž večerní vydání Cincinnati Enquirer, které jsem našla opřené venku o dveře. Pořád mezi námi panovalo napětí, ale byl to začátek. Nechtěla jsem opustit bezpečí kostela, ale Ivyina ochrana byla dvousečná zbraň. Tři roky potlačovala touhu po krvi. Pokud jí podlehne, jsem mrtvá.

„‚Radní Trenton Kalamack viní ze smrti sekretářky nedbalost IBA,‘“ přečetla. Očividně se snažila změnit téma.

„Jo,“ řekla jsem opatrně. Položila jsem její knížku na hromádku knih čar s tím, že si ji přečtu později. Měla jsem pocit, jako bych si ušpinila prsty, proto jsem si je utřela o džíny. „Nejsou prachy úžasná věc? Je tam článek o tom, že ho očistili ze všech podezření z obchodování se sírou.“

Nic neřekla, jen mezi sousty otáčela stránky, až se dostala ke správnému článku. „Poslechni si tohle,“ řekla tiše. „Říká: ‚Šokovalo mě, když jsem se doslechl o dvojím životě slečny Batesové. Považoval jsem ji za příkladnou zaměstnankyni. Samozřejmě jejímu synovi zaplatím vzdělání.‘“ Ivy si odfrkla a nevesele se zasmála. „Typické.“ Obrátila se ke komiksům. „Pustíš se dneska do vaření lektvarů?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Zaskočím do archivu, než zavřou na víkend. Tohle,“ ukázala jsem prstem na noviny, „není k ničemu. Chci zjistit, co se doopravdy stalo.“

Ivy odložila muffin a povytáhla tázavě obočí.

„Když dokážu, že Trent obchoduje se sírou, a předám ho IBA, zapomenou na mě,“ řekla jsem. „Mají na něj neustále vydaný zatykač.“ A pak odsud hned vypadnu, dodala jsem v duchu.

„Chceš dokázat, že Trent obchoduje se sírou?“ vysmála se mi Ivy. „Nedaří se jim zjistit, jestli je člověk nebo inderlanďan. Díky penězům je kluzký jako žabí plivanec v bouřce. Peníze nekoupí nevinu, ale mlčení ano.“ Začala se šťourat v muffinu. V župánku a se zplihlými vlasy mohla být kteroukoli z mých bývalých spolubydlících. Bylo to znepokojivé. S východem slunce se všechno změnilo.

„Tohle je fakt dobré,“ řekla Ivy a zvedla muffin. „Něco ti povím. Budu nakupovat, když ty budeš vařit večeři. Se snídaní a obědem si poradím, ale nerada vařím.“

Ušklíbla jsem se, abych dala najevo, že ji chápu a naprosto s ní souhlasím − i já se nerada piplala s vařením − ale pak jsem to zvážila. Bude mě to stát čas, ale bylo by úžasné, kdybych nemusela do obchodu. I když se Ivy nabídla jen proto, abych nemusela riskovat život kvůli plechovce fazolí, znělo to férově. Tak jako tak bych vařila a vařit pro dva je snadnější než pro jednoho. „Jasně,“ řekla jsem pomalu. „Můžeme to na čas zkusit.“

Vydala tichý zvuk. „Platí.“

Pohlédla jsem na hodinky. Jedna čtyřicet. Židle zaskřípala po podlaze, jak jsem vstala a vzala si taky muffin. „No tak já jdu. Musím si sehnat auto nebo něco takového. Jezdit autobusem je příšerné.“

Ivy si rozložila komiks na harampádí okolo počítače. „IBA ti nedovolí jen tak vpochodovat dovnitř.“

„Musí. Záznamy jsou veřejné. A nikdo se mě nepokusí zabít před hromadou svědků, které by museli vyplatit. Přišli by o peníze,“ dokončila jsem hořce.

Ivyino povytažené obočí jasně říkalo, že je jiného názoru.

„Podívej,“ řekla jsem, sebrala kabelku ze židle a prohrabala ji. „Použiju maskovací talisman, dobře? A při první známce potíží vypadnu.“

Zamávala jsem ve vzduchu amuletem a to ji uspokojilo, když se ale vrátila ke komiksu, zamumlala: „Vezmeš si s sebou Jenkse?“

Nebyla to vlastně otázka a já se zašklebila. „Jo. Jasně.“ Věděla jsem, že na mě má dohlížet, ale když jsem vykoukla ze zadních dveří a zavolala na něj, napadlo mě, že bude fajn mít společnost, i když jen skřítka.