8

Schoulila jsem se na sedadle v autobuse a snažila se, aby mi nikdo neviděl přes rameno. Autobus byl narvaný lidmi a já nechtěla, aby někdo zjistil, co čtu.

„Pokud je váš upírský milenec nasycený a je obtížné ho vzrušit,“ četla jsem, „zkuste si vzít na sebe něco, co mu patří. Nemusí to být nic velkého, stačí obyčejný kapesník nebo kravata. Pachu smíšeného potu nedokáže odolat ani upír s nejsilnější vůlí.“

Dobrá. Už nebudu nosit Ivyin župan.

„Často stačí, když vyperete prádlo společně, aby na něm ulpěl pach, čímž milence přesvědčíte, že o něj stojíte.“

Fajn. Budeme prát každá zvlášť.

„Když se váš upíří milenec odebere uprostřed rozhovoru do ústraní, vězte, že vás nezavrhuje. Je to pozvánka. Jděte do toho. Vezměte si s sebou něco k jídlu nebo k pití, abyste uvolnili čelisti a vyvolali sliny. Neflirtujte. Rudé víno je pasé. Zkuste jablko nebo něco obdobně křupavého.“

Zatraceně:

„Ne všichni upíři jsou stejní. Zjistěte, jestli si váš milenec v posteli rád povídá. Předehra může mít různé formy. Rozhovor o rodině a pokrevních liniích určitě rozezvučí strunu a vzbudí hrdost, pokud váš milenec ovšem nepochází z druhořadého rodu.“

Zatraceně, zatraceně. Jsem běhna. Zpropadená upíří coura.

Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o opěradlo. Na krku mě zalechtal teplý dech. S trhnutím jsem se napřímila a otočila. Ohnala jsem se pěstí. Dlaní ji zastavil atraktivní muž. Zasmál se hlasitému plesknutí a zvedl ruce, aby mě uklidnil. Zastavilo mě laskavé, přemýšlivé pobavení v jeho očích.

„Už jste zkusila stránku čtyřicet devět?“ zeptal se, naklonil se blíž a opřel si zkřížené paže o opěradlo mého sedadla.

Prázdně jsem na něj hleděla a jeho úsměv nabyl na svůdnosti. Byl skoro příliš hezký a v příjemné tváři měl téměř dětskou dychtivost. Pohledem sklouzl ke knížce v mé ruce. „Čtyřicet devět,“ zopakoval a tišeji dodal: „Nikdy nebudete stejná.“

Nervózně jsem nalistovala onu stránku. Ach, můj bože. Ivyina knížka měla ilustrace. Zarazila jsem se a zmateně zamžourala. Byly na obrázku tři osoby? A co to bylo, k čertu, přitlučené ke stěně?

„Takhle,“ řekl muž, natáhl se přes sedadlo a natočil knihu do strany. Jeho kolínská voněla čistým lesem. Byla stejně příjemná jako jeho jemný hlas a hebká ruka, kterou se o mě nechtěně otřel. Byl to klasický upírský lokaj: pěkně stavěný, oblečený v černé a s děsivou potřebou zalíbit se. A to už nemluvím o naprosté neúctě k soukromí.

Odtrhla jsem od něj pohled, když poklepal na knížku. „Ach,“ řekla jsem, protože obrázek konečně dával smysl. „Ach!“ vyjekla jsem vzápětí, zrudla a zabouchla knížku. Na obrázku byli dva lidé. Tři, pokud počítáte toho s… ať už to bylo cokoli.

Zvedla jsem k němu oči. „Vy jste to přežil?“ zeptala jsem se a netušila, jestli mám cítit úžas, hrůzu nebo obdiv.

V očích se mu objevil téměř uctivý pohled. „Jo. Dva týdny jsem nemohl pohnout nohama, ale stálo to za to.“

S tlukoucím srdcem jsem vrazila knihu do kabelky. Se šarmantním úsměvem vstal a vydal se dopředu, aby vystoupil. Nemohla jsem si nevšimnout, že kulhá. Překvapilo mě, že vůbec chodí. Když sestupoval ze schodů, ani na okamžik ode mě neodtrhl hluboké oči.

Tvrdě jsem polkla a přinutila se odvrátit. Přemohla mě ale zvědavost, a ještě než poslední lidé vystoupili, znovu jsem vytáhla Ivyinu knížku z tašky. Studenými prsty jsem ji otevřela. Ignorovala jsem obrázek a přečetla si text malým písmem pod veselou popiskou „Jak na to“. Tvář mi ztuhla a stáhl se mi žaludek.

Bylo to varování a říkalo, že nemáte upírskému milenci dovolit, aby vás k podobné věci přiměl, pokud vás předtím alespoň třikrát nekousl. Jinak byste totiž nemuseli mít v těle dost upířích slin na to, aby otupily čidla bolesti a namluvily vašemu mozku, že bolest je rozkoš. Stály tam dokonce instrukce, jak překonat mdlobu, pokud vás přemůže agonie. Když vám klesne krevní tlak, upír si očividně tolik neužije. Nestálo tam ale nic o tom, jak upíra přimět, aby toho nechal.

Zavřela jsem oči a nechala hlavu klesnout na okno. Klábosení nových pasažérů mě přimělo otevřít oči. Zamrkala jsem a obrátila pohled k chodníku. Muž tam pořád stál a sledoval mě. Objala jsem se paží, protože mě zamrazilo. Usmíval se, jako by mu nenařízli slabiny, nevysáli z něj krev a nepodělili se o ni jako u nějakého posvátného obřadu. Užil si to, nebo si to alespoň myslel.

Zvedl tři prsty ve skautském pozdravu, přitiskl si je na rty a poslal mi vzdušný polibek. Autobus se s trhnutím rozjel, muž se vydal pryč a lem dlouhého pláště za ním vlál.

Zírala jsem z okna a bojovala s nevolností. Podílela se Ivy někdy na něčem takovém? Možná někoho náhodou zabila. Možná proto přestala praktikovat. Možná bych se jí měla zeptat. Možná bych měla držet pusu na zámek, abych mohla v noci spát.

Zavřela jsem knížku, abych ji schovala na dno tašky, a překvapeně jsem sebou škubla, když jsem mezi stránkami našla vsunutý papír s telefonním číslem. Skrčila jsem ho a spolu s knížkou ho vrazila do kabelky. Vzhlédla jsem a uviděla, že ke mně od řidiče letí Jenks.

Přistál na opěradle sedadla přede mnou. Až na křiklavě rudý opasek byl od hlavy k patě oblečený do černé, do pracovního oblečku. „Žádný z pasažérů, kteří přistoupili, u sebe nemá žádný talisman namířený proti tobě,“ informoval mě vesele. „Co ten chlapík chtěl?“

„Nic.“ Vytlačila jsem vzpomínku na obrázek z mysli. Kde byl Jenks včera, když mě Ivy uvěznila pod sebou? To jsem chtěla vědět. Zeptala bych se ho, ale obávala jsem se, že by mi řekl, že jsem si to, co se stalo včera v noci, zavinila sama.

„Ne, opravdu,“ naléhal Jenks. „Co chtěl?“

Zírala jsem na něj. „Ne, opravdu. Nic. Nech to být,“ řekla jsem a byla jsem ráda, že už na sobě mám maskovací talisman. Nechtěla jsem, aby mě pan Stránka čtyřicet devět poznal někdy v budoucnu na ulici.

„Dobrá, dobrá,“ řekl a přistál mi na náušnici. Broukal si pro sebe „Strangers in the Night“ a já si povzdychla, protože jsem věděla, že mi ta písnička uvízne v hlavě na zbytek dne. Vytáhla jsem příruční zrcátko a předstírala jsem, že si čechrám vlasy. Dala jsem si přitom pozor, abych alespoň dvakrát zavadila o náušnici, na které seděl Jenks.

Byla ze mě bruneta s velkým nosem. Gumičkou jsem si svázala vlasy do culíku. Pořád byly dlouhé a kudrnaté, jen hnědé. Některé věci je těžší zamaskovat než jiné. Džínovou bundu jsem si obrátila květovanou kašmírovou podšívkou ven. Na hlavě jsem měla koženou čepici Harley Davidson. Až zase uvidím Ivy, vrátím jí ji s upřímnou omluvou a už nikdy ji na sebe nevezmu. Po tom, jak hloupě jsem se včera chovala, není divu, že se Ivy přestala ovládat.

Autobus vjel do stínů vysokých budov. Na příští zastávce jsem musela vystoupit, proto jsem sebrala věci a vstala. „Musím si najít nějaký vlastní dopravní prostředek,“ řekla jsem Jenksovi, když jsem zůstala stát na chodníku a rozhlédla se po ulici. „Možná motorku,“ zabručela jsem a načasovala si vstup do budovy archivu IBA tak, abych se nemusela dotknout skleněných hlavních dveří.

Z náušnice se ozvalo odfrknutí. „To bych nedělal,“ poradil mi. „Motorka se dá příliš snadno poškodit. Drž se veřejné dopravy.“

„Mohla bych ji zaparkovat uvnitř,“ protestovala jsem a nervózně se rozhlížela po hrstce lidí v malé vstupní hale.

„Pak bys na ní nemohla jezdit, Sherlocku,“ řekl uštěpačně. „Máš rozvázanou botu.“

Podívala jsem se dolů. Nebyla to pravda. „Velmi směšné, Jenksi.“

Skřítek zabručel něco, čemu jsem nerozuměla. „Ne,“ řekl netrpělivě. „Chci, abys předstírala, že si šněruješ botu, abych mohl zjistit, jestli jsi v bezpečí.“

„Ach.“ Poslušně jsem zamířila ke křeslu v koutě a znovu si zavázala botu. Sotva jsem Jenkse viděla, když zůstal viset nad několika agenty poblíž a čenichal, jestli u sebe nemají talisman namířený proti mně. Dokonale jsem si návštěvu načasovala. Byla sobota. Archiv byl otevřený jen ze zdvořilosti a na pár hodin. Přesto tu bylo několik lidí: přinášeli nové informace, updatovali soubory nebo se snažili udělat dobrý dojem prací o víkendu.

„Nic necítím,“ řekl Jenks, když se vrátil. „Asi nečekali, že se objevíš zrovna tady.“

„Dobře.“ S větší sebejistotou, než na jakou jsem měla právo, jsem přistoupila k pultu. Měla jsem štěstí. Službu měla Megan. Usmála jsem se na ni a ona vykulila oči. Rychle si upravila brýle. Díky dřevěným obroučkám prohlédla jakékoli čáry. Byly standardním vybavením všech recepčních v IBA. Znenadání se přede mnou objevila rozmazaná šmouha a já se s trhnutím zastavila.

„Pozor, ženská!“ vykřikl Jenks, ale příliš pozdě. Někdo se o mě otřel a pokusil se mi podtrhnout nohy. Zůstala jsem stát jen díky instinktu. V panice jsem se otočila a podřepla. Tvář mi ztuhla, jak jsem se připravila na cokoli.

Byl to Francis. Co tu, u Zvratu, chce? pomyslela jsem si a vstala, zatímco on se držel za břicho a smál se mi. Měla jsem si vyměnit kabelku. Ale nepředpokládala jsem, že tu narazím na někoho, kdo už mě viděl v převleku.

„Pěkná hučka, Rachel.“ Francis téměř zakvílel a znovu si postavil límec křiklavé košile. V hlase mu zaznívala odporná směsice falešné odvahy a polevujícího úleku z toho, že jsem ho málem napadla. „Hej, včera jsem si na tebe vsadil v kanceláři. Mohla bys natáhnout brka zítra někdy mezi sedmou a půlnocí?“

„Proč mě nezabiješ sám?“ zavrčela jsem. Buďto neměl žádnou hrdost, nebo si neuvědomoval, jak směšně vypadá s rozvázanou botou a střapatými vlasy trčícími z čáry posílené vlny. A jak mohl mít brzy odpoledne už tak husté strniště? Musel si ho nastříkat.

„To bych prohrál sázku.“ Francis se opět zatvářil povýšeně, což na mě nijak nezapůsobilo. „Nemám čas tlachat s mrtvou čarodějkou,“ řekl. „Čeká mě schůzka s radním Kalamackem a potřebuju si zjistit pár věcí. Rešerše, víš? Už jsi je někdy dělala?“ Popotáhl tenkým nosem. „Nemyslím si.“

„Jdi se vycpat, Francisi,“ řekla jsem tiše.

Zadíval se do chodby, která vedla k archivu. „Ó,“ protáhl. „Už se děsím. Radši bys měla hned odejít, pokud se chceš vrátit do kostela živá. Meg možná poplach nespustí, ale já jo.“

„Přestaň se plést do mých věcí,“ řekla jsem. „Už mě začínáš fakt štvát.“

„Uvidím tě později, drahá Rachel. Jako třeba v úmrtních oznámeních.“ Ječivě se zachechtal.

Zpražila jsem ho pohledem, zatímco on se rozmáchle podepisoval. Otočil se a řekl mi: „Utíkej, čarodějko. Utíkej.“ Vytáhl mobil, zmáčkl několik tlačítek a nabubřele zamířil podél temných kanceláří VIP k archivu. Megan se omluvně přikrčila a bzučákem ho pustila branou dovnitř.

Zavřela jsem oči. Když jsem je znovu otevřela, naznačila jsem Megan, ať chvíli počká, pak jsem se posadila do křesla v hale a začala se přehrabovat v kabelce.

Jenks mi přistál na náušnici. „Pojďme,“ řekl ustaraně. „Vrátíme se večer.“

„Jo,“ souhlasila jsem. Denon mi nechal proklít celý majetek, ale to bylo prosté obtěžování. Tým zabijáků by na mě nenasadil, jsou příliš drazí. Za to jsem mu nestála. Ale proč riskovat.

„Jenksi,“ zašeptala jsem. „Dostaneš se do archivu, aniž by tě zachytily kamery?“

„Jasně, ženská. V podobných kouscích skřítci vynikají. Ptá se, jestli mě nezachytí kamery. Kdo si myslíš, že je opravuje? Povím ti to. Skřítci. A pochválí nás za to někdo? To nééééé. Pochvalu dostane tupý opravář, který jen sedí na tlustém zadku pod žebříkem, řídí auto, otvírá bedny s nářadím a nacpává se koblihami. Ale přiloží někdy ruku k dílu? To nééééé…“

„Bezva, Jenksi. Ale teď sklapni a poslouchej.“ Pohlédla jsem na Megan. „Zjisti mi, na jaké záznamy se šel Francis podívat. Počkám, dokud to půjde, ale při první známce potíží mizím. Dostaneš se domů, že?“

Jenksova křídla zvedala vánek, který mi čechral pramínek vlasů na krku. Šimralo to. „Jo, to zvládnu. A když už jsem u toho, můžu ho očarovat.“

Povytáhla jsem obočí. „Skřítci umí čarovat? Myslela jsem, že je to… hm… pohádka.“

Vznášel se přede mnou a tvářil se samolibě. „Použiju svědivou kletbu. Je naše druhá nejlepší.“ Zaváhal, pak se rošťácky zakřenil. „Ne, třetí nejlepší.“

„Proč ne?“ řekla jsem a povzdychla si. Tiše vzlétl, aby prostudoval kamery. Chvíli zůstal viset nehybně ve vzduchu, aby spočítal, za jak dlouho se otočí. Potom vystřelil vzhůru ke stropu a obloukem prosvištěl dlouhou chodbou okolo kanceláří ke dveřím archivu. Kdybych ho nesledovala, ani bych si ho nevšimla.

Vytáhla jsem z kabelky pero, zavřela ji a vydala se k Megan. Masivní mahagonový pult odděloval vstupní halu od kanceláří vzadu. Byla to poslední bašta mezi veřejností a zástupy mravenečků, kteří pečovali o záznamy. Z otevřeného průchodu za Megan se nesl ženský smích. V sobotu se nikdo nepředře. „Ahoj, Meg,“ řekla jsem, když jsem se přiblížila.

„Dobré odpoledne, slečno Morganová,“ pozdravila mě příliš hlasitě a upravila si brýle.

Hleděla někam za moje rameno a já musela bojovat s nutkáním otočit se. Slečno Morganová? pomyslela jsem si. Odkdy jsem slečna Morganová? „Co se děje, Meg?“ řekla jsem a rozhlédla se po prázdné vstupní hale.

Nadále seděla ztuhle. „Díkybohu, že žiješ,“ procedila šeptem přes zuby a rty roztažené v úsměvu. „Co tu děláš? Měla by ses schovávat někde ve sklepě.“ Než jsem mohla odpovědět, naklonila hlavu na stranu jako kokršpaněl a usmívala se jako blondýna, kterou toužila být. „Co pro vás mohu dneska udělat… slečno Morganová.“

Tvářila jsem se zmateně a Megan se významně zadívala za moje rameno. Obličej se jí napjal. „Kamera, idiote,“ zamumlala. „Kamera.“

Vydechla jsem, když jsem pochopila. Větší starosti mi dělal Francisův telefonát než kamera. Na pásky se nikdo nedíval, pokud se nic nestalo. A to už bude příliš pozdě.

„Všichni ti držíme palce,“ zašeptala Megan. „Sázky jsou dvě stě ku jedné, že přežiješ tenhle týden. Podle mě je to jen sto ku jedné.“

Udělalo se mi zle. Pohledem zalétla za mě a ztuhla. „Někdo je za mnou, že?“ řekla jsem a ona sebou škubla. Povzdychla jsem si, hodila si kabelku na záda, aby mi nepřekážela, a pomalu se otočila na podpatku.

Byl oblečený do úhledného černého obleku s naškrobenou bílou košilí a tenkou černou vázankou. Ruce měl sebevědomě sepnuté za zády. Nesundal si sluneční brýle. Podle slabého pachu pižma a hebkého rusého plnovousu to musel být liškodlak.

Připojil se k němu další muž a postavil se mezi mě a vstupní dveře. Ani on si nesundal sluneční brýle. Změřila jsem si je. Někde tu bude někdo třetí, pravděpodobně za mnou. Zabijáci vždy pracují ve trojicích. Nikdy jich není ani víc, ani míň. Vždy tři, pomyslela jsem si suše a stáhl se mi žaludek. Tři na jednoho není fér. Zadívala jsem se do chodby vedoucí k archivu. „Uvidíme se doma, Jenksi,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší.

Muži se napřímili. Jeden si rozepnul sako a odhalil pouzdro s pistolí. Povytáhla jsem obočí. Nezastřelí mě před svědkyní. Denon je možná naštvaný, ale ne pitomý. Počkají, dokud se nedám na útěk.

Stála jsem s rukama v bok a rozkročenýma nohama. Postoj mluví za vše. „Asi bychom si o tom nemohli promluvit, co, kluci?“ řekla jsem kysele. Srdce mi bušilo.

Muž, který si rozepnul sako, se zazubil. Měl malé, ostré zuby. Hřbet ruky mu porůstaly jemné rusé chloupky. Jo. Liškodlak. Bezva. Měla jsem u sebe nůž, ale šlo o to držet se od nich tak daleko, abych ho nemusela použít.

Megan za mnou podrážděně vykřikla: „V mojí vstupní hale ne. Vyřiďte si to venku.“

Poskočilo mi srdce. Snaží se mi Meg pomoct? Anebo prostě nechce mít na koberci skvrny od krve, pomyslela jsem si, když jsem se jedním plynulým pohybem přehoupla přes pult.

„Tudy.“ Megan ukázala za sebe na obloukový průchod do kanceláří vzadu.

Na děkování nebyl čas. Prolétla jsem dveřmi a ocitla se v otevřené kanceláři. Za sebou jsem slyšela tlumené rány a hlasité klení. Místnost o velikosti skladiště byla rozdělena metr dvacet vysokými přepážkami, které korporace očividně milují, a přede mnou se tak rozprostíralo bludiště biblických rozměrů.

Usmála jsem se a zamávala hrstce překvapených lidiček, která tu pracovala. Kabelkou jsem v běhu tloukla do přepážek. Když jsem míjela fontánku s vodou, strčila jsem do ní a zakřičela neupřímné: „Promiňte!“ když se barel převrhl. Neroztříštil se, ale praskl. Hlasité žbluňkání vzápětí přehlušily šokované výkřiky a volání po hadru.

Ohlédla jsem se. Jeden obrýlenec se srazil s trojicí úředníků, která se snažila zvednout převržený barel. Zbraň nechával schovanou. Zatím vše klapalo. Zadní východ jsem měla přímo před sebou. Rozběhla jsem se ke stěně, rozrazila požární dveře a uvítala chladnější vzduch.

Někdo na mě čekal. Žena a mířila na mě zbraní.

„Do prdele!“ vyjekla jsem, uskočila zpátky a zabouchla dveře. Než se stačily zavřít, něco se vlhce rozšplíchlo o přepážku za mnou a zanechalo na ní rosolovitý flek. Začala mě pálit kůže vzadu na krku. Dotkla jsem se jí a vykřikla, když jsem nahmatala puchýř o velikosti stříbrného dolaru. Prsty, kterými jsem se ho dotkla, mě pálily.

„Nádhera,“ zašeptala jsem a utřela průsvitný sliz do lemu bundy. „Na tohle nemám čas.“ Kopnutím jsem zacvakla pohotovostní zámek a prchla zpátky do bludiště. Už nepoužívali zpožděné čáry. Měli nabito slizovými kulkami. Bezvadné. Hádala bych, že šlo o spontánní vznícení. Kdyby mě sliz zasáhl naplno, byla bych mrtvá. Zůstala by ze mě jen pěkná malá hromádka popela na berberském koberci. Tohle by nevycítil ani Jenks, kdyby se mnou byl.

Osobně by mi bylo milejší, kdyby mě prostě zastřelili. Aspoň by to bylo romantické. Tvůrce smrtícího amuletu se ale dal obtížněji vystopovat než výrobce kulky nebo konvenční zbraně. A dobře provedené čáry po sobě nezanechají žádnou stopu. V případě spontánního vznícení pak dokonce ani tělo. Žádné tělo. Žádný zločin. Žádný trest.

„Tam!“ vykřikl někdo. Vrhla jsem se pod stůl. Dopadla jsem na loket a paží mi vystřelila ostrá bolest. Krk mě pořád pálil. Potřebovala jsem si ránu posypat solí a neutralizovat čáry, než se rozšíří.

S tlukoucím srdcem jsem vyklouzla z bundy. Uvízly na ní šplíchance slizu. Kdybych ji na sobě neměla, už bych asi byla mrtvá. Nacpala jsem ji do odpadkového koše.

Kanceláří se neslo hlasité volání po hadru, když jsem z kabelky vytahovala lahvičku se slanou vodou. Prsty mě pálily a krkem se mi šířila agonie. Ruce se mi tak třásly, že jsem plastový vršek ampulky raději ukousla. Zadržela jsem dech a polila si napřed prsty, pak ohnutý krk. Zasyčela jsem bolestí, když se černé čáry rozpustily v obláčku sirného kouře. Slaná voda ze mě kapala na podlahu. Užívala jsem si, že mě nic nebolí.

Roztřeseně jsem si osušila šíji lemem rukávu. Puchýř pod opatrným dotykem prstů bolel, ale tepání po slané vodě bylo ve srovnání s pálením uklidňující. Choulila jsem se pod stolem a cítila se jako idiot, jak jsem se snažila vymyslet, jak odsud zmizet. Jsem bílá čarodějka. Všechny mé amulety jsou obranné, ne útočné. Obvykle jsem své cíle trochu propleskla, povalila na zem a spoutala, nic víc. Vždycky jsem byla lovec, nikdy kořist. Svraštila jsem obočí, když jsem si uvědomila, že se nemám jak bránit.

Díky Meganinu hlasitému vztekání jsem přesně věděla, kde se kdo nachází. Znovu jsem si prohmatala puchýř. Nerozšiřoval se. Měla jsem štěstí. Zadržela jsem dech, protože jsem o několik přepážek dál uslyšela tiché kroky. Přála jsem si, abych se tolik nepotila. Dlaci mají výborný čich, ale úzce zaměřenou mysl. Jen kvůli přetrvávajícímu sirnému zápachu mě asi ještě nenašli. Nemohla jsem tu zůstat. Tlumené bušení na zadní dveře mi prozradilo, že je načase vypadnout.

V hlavě mi tepalo napětím, když jsem vyhlédla přes přepážku a uviděla, jak muž číslo jedna míří ke dveřím, aby pustil ženu dovnitř. Tiše jsem se nadechla a v podřepu se rozběhla opačným směrem. Vsadila bych život na to, že poslední zabiják čeká u hlavních dveří, takže na něj v chodbě nenarazím.

Megan se i nadále hlasitě vztekala nad rozlitou vodou a já se tak dostala k průchodu do vstupní haly, aniž by si mě někdo všiml. Se ztuhlou tváří jsem vyhlédla ze dveří a našla recepci opuštěnou. Na podlaze ležely rozházené papíry. Pod nohama se mi kutálela pera. Meganina klávesnice visela za kabel ze stolu a pořád se lehce pohupovala. Se zatajeným dechem jsem se připlížila k místu, kde se horní deska pultu dala nadzvednout. Rychle jsem přes ni vykoukla.

Srdce mi hlasitě zabušilo. Muž číslo dvě neklidně přešlapoval u dveří a tvářil se trucovitě, protože ho tu nechali stát. Ale jeden protivník představoval mnohem větší šanci než dva.

Z archivu ke mně doléhal Francisův ukňouraný hlas. „Tady? Denon je za ní poslal až sem? Musí být fakt naštvaný. Ne, hned se vrátím. Tohle musím vidět. Mělo by to stát za to.“

Jeho hlas se blížil. Možná by si se mnou Francis rád vyrazil na procházku, napadlo mě a svaly se mi napjaly nadějí. U Francise se dalo spolehnout na to, že je zvědavý a hloupý, což je v naší profesi nebezpečná kombinace. V žilách mi zpíval adrenalin a já čekala, dokud nezvedl desku a nevešel za pult.

„To je ale svinčík,“ řekl. Nepořádek na podlaze ho zaujal natolik, že mě si ani nevšiml. Postavila jsem se za ním. Neviděl mě, protože se zrovna drbal. Popadla jsem ho paží okolo krku a ruku mu zkroutila za záda, až jsem ho skoro zvedla ze země.

„Au! Zatraceně, Rachel!“ vyjekl. Byl tak vystrašený, že si ani neuvědomil, jak snadno by mě setřásl, kdyby mi vrazil loket do žaludku. „Pusť mě! To není směšné.“

Polkla jsem a obrátila vyděšený pohled k muži u dveří, který mezitím tasil zbraň a zamířil. „Ne, to není, kotě,“ vydechla jsem Francisovi do ucha a byla jsem si bolestivě vědoma toho, že jsme jen krůček od smrti. Francis o tom ale neměl ani ponětí a představa, že udělá nějakou pitomost, mě děsila víc než zabijákova zbraň. Tep mi pádil a klepala se mi kolena. „Necukej se,“ řekla jsem. „Pokud ho napadne, že mě dostane, vystřelí.“

„A proč by mě to mělo zajímat?“ zavrčel.

„Vidíš tu kromě mě, sebe a zbraně ještě někoho jiného?“ řekla jsem tiše. „Zbavit se jednoho svědka by neměl být problém, nemyslíš?“

Francis ztuhl. V průchodu k zadním kancelářím se objevila Megan a tiše zalapala po dechu. Vykukovali zpoza ní další lidé a hlasitě si šeptali. Přelétla jsem je pohledem a pocítila bodnutí paniky. Bylo tu příliš mnoho lidí. Příliš mnoho šancí, aby se něco zvrtlo.

Muž se napřímil z podřepu, schoval zbraň a já se hned cítila líp. Paže spustil k bokům a ukázal prázdné dlaně, aby velmi neupřímně naznačil, že se vzdává. Zabít mě před tolika svědky by bylo příliš drahé. Patová situace.

Držela jsem Francise před sebou jako nedobrovolný štít. Kancelářský prostor opustili tichoučce i zbývající dva ozbrojenci. Drželi se u zadní stěny Meganiny kanceláře. Muž měl v ruce zbraň. Když zhodnotil situaci, vrátil ji do pouzdra.

„Tak jo, Francisi,“ řekla jsem. „Je čas na odpolední zdravotní procházku. Pěkně pomalu.“

„Jdi někam, Rachel,“ odsekl roztřeseně. Čelo mu zbrotil pot.

Vyšli jsme zpoza pultu a já ze všech sil držela Francise na nohou, jak klouzal po tužkách rozsypaných na podlaze. Dlak u dveří poslušně ustoupil do strany. Věděla jsem, co dělá. Nikam nespěchali. Měli dost času. Pod bedlivým dohledem jsme s Francisem vycouvali ven na slunce.

„Pusť mě,“ řekl Francis a začal se vzpouzet. Chodci se nám vyhýbali obloukem a auta zpomalovala, aby se řidiči podívali, co se děje. Nenávidím zvědavce, ale možná mi to pomůže. „No tak, utíkej,“ řekl Francis. „To umíš nejlíp, Rachel.“

Zesílila jsem stisk, až zabručel. „To máš pravdu. Proto jsem lepší agentka, než ty kdy budeš.“ Lidé okolo začali prchat, když si uvědomili, že tu nejde jen o mileneckou hádku. „Možná bys měl začít taky utíkat,“ řekla jsem v naději, že rozpoutám ještě větší zmatek.

„O čem to, k čertu, mluvíš?“ Pach jeho potu překonal už i vůni kolínské.

Vlekla jsem Francise přes ulici a proplétala se mezi pomalu jedoucími vozy. Zabijáci v černých oblecích a se slunečními brýlemi vyšli z budovy a pozorovali nás. Zůstali stát napjatě a obezřetně u dveří. „Dokážu si představit, že už je napadlo, jestli mi náhodou nepomáháš. Chci říct,“ posmívala jsem se, „velký a silný čaroděj jako ty nedokáže přeprat křehkou dívku, jako jsem já?“ Slyšela jsem, jak se ostře nadechl, když pochopil. „Hodný kluk,“ řekla jsem. „Teď běž.“

Jakmile jsem mezi sebe a zabijáky dostala ulici, nechala jsem Francise být, dala se na útěk a zmizela mezi chodci. Francis vzal do zaječích opačným směrem. Věděla jsem, že pokud jim uteču, domů za mnou nepůjdou. Dlaci jsou nesmírně pověrčiví a nikdy by nenarušili útočiště svěcené půdy. V kostele budu v bezpečí − dokud na mě Denon nenasadí někoho jiného.