9
„Něco jiného,“ uvažovala jsem, když jsem obrátila křehkou zažloutlou stránku vonící gardéniemi a éterem. Amulet nenápadnosti by byl úžasný, ale k tomu jsem potřebovala semínka kapradiny. Nejenže jsem neměla čas je nasbírat, nebylo ani správné roční období. Na tržišti ve Findley je určitě budou mít, ale neměla jsem čas pro ně zaskočit. „Neblázni, Rachel,“ vydechla jsem, zavřela knihu a narovnala rozbolavělá záda. „Něco tak složitého ani nedokážeš namíchat.“
Ivy se lenošivě rozvalovala na opačné straně kuchyňského stolu, vyplňovala formulář pro změnu adresy a křupala poslední kousky celeru, které si namáčela v dresinku. Na uvaření složitější večeře jsem prostě neměla čas. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Možná si později vyjde a koupí si něco na zub. Zítra, pokud zůstanu tak dlouho naživu, připravím pořádnou večeři. Možná pizzu. Dnes večer se kuchyň k vaření jídla zrovna nehodila.
Vyráběla jsem totiž amulety a dělala u toho příšerný nepořádek. Kuchyň byla plná nasekaných rostlin, hlíny a zeleně upatlaných misek s chladnoucími směsmi a dřez přetékal špinavými měděnými kotlíky. Vypadalo to tu, jako kdyby do Yodovy kuchyně vtrhl šéfkuchař z Ritzu. Ale podařilo se mi vyrobit detekční amulety, uspávací lektvary, a dokonce i několik maskovacích talismanů, díky nimž jsem vypadala starší, ne mladší. Pocítila jsem obrovské zadostiučinění nad tím, že jsem si vše namíchala vlastnoručně. Jakmile najdu čáry dost silné na to, abych se s jejich pomocí vloupala do archivu, pustíme se s Jenksem do práce.
Jenks se odpoledne vrátil s váhavým, střapatým dlakem v závěsu. Byl to přítel, který měl u sebe moje věci. Koupila jsem od něj zatuchle páchnoucí matraci a poděkovala mu za to, že mi přinesl pár kousků oblečení, které unikly prokletí: zimní kabát a růžové tepláky, které jsem schovávala v krabici vzadu ve skříni. Řekla jsem mu, aby se prozatím zaměřil jen na oblečení, hudbu a kuchyňské náčiní, vše ostatní počká. Slíbil, že mi zítra přinese aspoň nějaké šaty, a odšoural se se stovkou v ruce.
Povzdychla jsem si, vzhlédla od knihy a zahleděla se přes akvárko pana Ryby do temné zahrady. Ruku jsem si položila na puchýř na šíji a odsunul knihu stranou, abych udělala místo pro další. Denon musel opravdu zuřit, když za mnou poslal dlaky za denního světla, kdy byli ve značné nevýhodě. Kdyby mě zastihli v noci, už bych byla mrtvá − bez ohledu na novoluní. Způsob, jakým rozhazoval peníze, mi prozradil, že ho nadřízení museli rozcupovat za to, že nechal Ivy jít.
Poté co jsem unikla dlakům, jsem schrastila peníze na taxík domů. Ospravedlnila jsem to potřebou vyhnout se zabijákům v autobuse, ale ve skutečnosti jsem nechtěla, aby někdo viděl, jak se třesu. Rozklepala jsem se asi tři bloky poté, co jsem nasedla do taxíku, a neuklidnila se, dokud jsem nestála ve sprše dost dlouho na to, abych vypotřebovala všechnu teplou vodu v bojleru. Ještě nikdy jsem nebyla lovnou zvěří. Nelíbilo se mi to. Ale skoro stejně mě děsila představa, že možná budu muset použít černé čáry, abych se udržela naživu.
Součástí mé práce bývalo zatýkání „šedých čarodějek“, které používaly bílé čáry jako třeba talisman lásky se zlým úmyslem. Ale skutečně černí mágové byli tam venku a já zatýkala i je: čaroděje, kteří se specializovali na temnější formy magie, lidi, kteří vás nechali zmizet a za pár dolarů okouzlili vaše příbuzné, aby si ani nepamatovali, že jste kdy existovali, a hrstku inderlanďanů, kteří stáli v čele cincinnatského podsvětí. Někdy jsem mohla jen ukrýt ošklivou realitu před lidmi, aby nezjistili, jak těžké je kontrolovat inderlanďany, kteří smýšlejí o lidech jako o dobytku. Ale ještě nikdy po mně nikdo takhle nešel. Nevěděla jsem, jak se bránit a zároveň si udržet čistou karmu.
Zbývající část dne jsem strávila v zahradě. Hrabat se v zemi a nechat děti skřítků, aby se vám pletly pod nohy, je dokonalý způsob, jak se uvolnit, a já si uvědomila, že Jenksovi dlužím velký dík − za víc než jednu věc. Až ve chvíli, kdy jsem se vracela dovnitř s materiálem na výrobu talismanů a se spáleným nosem, jsem zjistila, proč děti tolik výskaly a pokřikovaly. Nehrály si na schovávanou, uhýbaly slizovým kulkám.
Malá pyramida slizových kulek úhledně naskládaná u zadních dveří mě k smrti vyděsila. Každá mohla znamenat moji smrt. A já o tom nevěděla. Neměla jsem ani tušení. Když jsem je uviděla, popadl mě vztek. Odpřísáhla jsem, že až mě lovci dostihnou příště, budu připravená.
Po zběsilém čarování jsem měla kabelku znovu plnou obvyklých talismanů. Palička blahovičníku z kanceláře mě zachránila. Čáry dokáže udržet jakékoli dřevo, ale blahovičník je udrží nejdéle. Amulety, které se mi nevešly do tašky, jsem pověsila na háčky do jinak prázdného kredence. Byly to všechno úžasné čáry, ale já potřebovala něco silnějšího. Povzdychla jsem si a otevřela jsem další knihu.
„Transmutace?“ řekla Ivy, odložila formuláře stranou a přitáhla si blíž klávesnici. „Jsi tak dobrá?“
Nehtem na palci jsem si vyškrábla zpod nehtu na ukazováčku hlínu. „Nouze je matka odvahy,“ zamumlala jsem. Aniž bych jí pohlédla do očí, prostudovala jsem rejstřík. Potřebovala jsem něco malého, co by se dokázalo bránit.
Ivy se vrátila k brouzdání po internetu a hlasitě se zakousla do celeru. Od západu slunce jsem ji pozorně sledovala. Byla příkladnou spolubydlící a jasně se snažila potlačit obvyklé upírské reakce. Asi pomohlo, že jsem si znovu vyprala oblečení. Jakmile se ale začne tvářit svůdně, požádám ji, aby odešla.
„Tady je něco,“ řekla jsem tiše. „Kočka. Potřebuju na ni unci rozmarýnu, půl hrnku máty, lžičku extraktu z klejichy natrhané po prvním mrazu… No, tak to je mi k ničemu. Extrakt nemám a do obchodu teď jít nemíním.“
Zdálo se mi, že Ivy spolkla zasmání. Vrátila jsem se zpátky k rejstříku. Netopýr ne, na to bych potřebovala kůru z jasanu a ten na zahradě neroste. A kromě toho jsem nemínila promrhat zbytek noci tím, že se budu učit létat podle echolokace. Totéž platilo pro ptáky. Většina z ptáků na seznamu nelétala v noci. Proměnit se v rybu bylo naprosto pitomé. Ale možná…
„Myš,“ řekla jsem, nalistovala příslušnou stránku a přečetla si seznam přísad. Nic exotického. Téměř vše už jsem měla v kuchyni. Na konci stránky stála ručně připsaná poznámka a já zamžourala na vybledlý, mužsky vyhlížející rukopis: Dá se bezpečně aplikovat na všechny hlodavce. Střelila jsem pohledem po hodinách. Půjde to.
„Myš?“ řekla Ivy. „Ty se chceš proměnit v myš?“
Vstala jsem, přistoupila k nerezovému ostrůvku ve středu kuchyně a podepřela si knihu. „Jasně. Mám tu všechno až na myší chlupy.“ Povytáhla jsem obočí. „Myslíš, že bych mohla použít vývržek tvých sov? Musím mléko přepustit přes srst.“
Ivy si přehodila černé vlasy přes rameno a povytáhla tenké obočí. „Jistě. Přinesu ti ho.“ Zavrtěla hlavou, zavřela stránku, kterou si prohlížela, a vstala. Protáhla se, až odhalila nahé břicho. Zamrkala jsem, když jsem uviděla, že má v pupíku piercing s červeným drahokamem, a odvrátila se. „Stejně je musím vypustit,“ řekla, když spustila ruce.
„Díky.“ Obrátila jsem se zpátky k receptu, pečlivě jsem si přečetla, co budu potřebovat, a shromáždila věci na pultu. Když se Ivy vrátila ze zvonice, měla už jsem vše navážené. Zbývalo jen přísady zamíchat.
„Posluž si,“ řekla, položila vývržek na pult a šla si umýt ruce.
„Děkuju,“ zašeptala jsem. Vidličkou jsem chlupatou masu roztáhla a odtrhla z kostí tři chlupy. Zašklebila jsem se, ale připomněla si, že srst neprošla celým trávicím traktem, že ji sova jen vyvrhla.
Sebrala jsem hrst soli a otočila se k Ivy. „Udělám solný kruh. Nepřekračuj ho, dobře?“ Když jen zírala, dodala jsem: „Jsou to potenciálně nebezpečné čáry. Nechci, aby se do kotlíku dostalo něco náhodou. Můžeš zůstat v kuchyni, jen nepřekračuj kruh.“
Nejistě kývla. „Dobrá.“
Docela se mi líbilo vidět ji vyvedenou z míry. Udělala jsem kruh větší než obvykle a uzavřela jsem do něj ostrůvek ve středu místnosti i se vším náčiním. Ivy se vyhoupla na pult. Oči měla dokořán zvědavostí. Pokud budu něco takového dělat často, možná se vykašlu na kauci a vyřežu do linolea kanálek. K čemu je vám kauce, když vás zabijí špatně provedené čáry?
Srdce mi tlouklo. Už to byla nějaká doba, co jsem naposledy uzavřela kruh, a Ivyin upřený pohled mě znervózňoval. „Tak dobrá…“ zamumlala jsem. Pomalu jsem se nadechla, pročistila si mysl a zavřela oči. Pomalu jsem zaostřila druhý zrak.
Podobné věci nedělám často, protože je to neuvěřitelně matoucí. Vítr z opačné strany reality mi zčechral vlasy. Ucítila jsem zápach spálené pryskyřice a nakrčila nos. Vzápětí mě ovládl pocit, že stojím venku, protože stěny okolo se rozplynuly do stříbřitých náznaků. Ivy, která byla ještě víc pomíjivá než kostel, zmizela úplně. Zůstala jen krajina a rostliny vykreslené narudlou září, kterou zhoustl vzduch. Zdálo se mi, jako bych stála na tomto místě v dobách, než ho objevili lidé. Zamrazilo mě na kůži, když jsem si uvědomila, že náhrobní kameny existují v obou světech, bílé a skutečné jako měsíc.
Se zavřenýma očima jsem druhým zrakem zapátrala po nejbližší silové čáře. „U všech svatých,“ zamumlala jsem překvapeně, protože jsem rudou šmouhu moci našla rovnou na hřbitově. „Věděla jsi, že hřbitovem prochází silová čára?“
„Ano,“ řekla Ivy tiše. Její hlas přicházel odnikud.
Vůlí jsem se dotkla čáry. Zachvělo se mi chřípí, jak se do mě vlila moc. Zalévala mě, dokud se její poměr nevyrovnal. Univerzita stála na tak tlusté silové čáře, že se z ní dalo čerpat skoro po celém Cincinnati. Většina měst byla postavena přinejmenším na jedné. Manhattan má tři úctyhodně veliké. Největší silová čára na Východním pobřeží se táhne farmou na okraji Woodstocku. Náhoda? Neřekla bych.
Silová čára na zahradě byla malinká, ale byla tak blízko a tak málo používaná, že jsem z ní získala víc síly než z té univerzitní kdykoli dřív. Ve skutečnosti kuchyní nevál žádný vítr, ale já na kůži cítila vánek ze záhrobí.
Napíchnout se na silovou čáru je vzrušující, ale také nebezpečné. Nemám to ráda. Moc mnou protékala jako voda a mně připadalo, jako by po sobě zanechávala stále hustší naplaveninu. Už jsem nedokázala udržet oči zavřené, a tak jsem je prudce otevřela.
Surrealistickou rudou vidinu záhrobí nahradila jednotvárná kuchyň. Zadívala jsem se na Ivy sedící na pultu a viděla ji očima zemské moudrosti. Někdy osoba, na kterou se díváte, vypadá úplně jinak. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se Ivy nezměnila. Její aura − skutečná aura, ne upíří − jiskřila. Jak zvláštní. Něco hledala.
„Proč jsi mi neřekla, že silová čára je tak blízko?“ zeptala jsem se.
Střelila po mně pohledem. Pokrčila rameny, překřížila nohy a skopla pantofle pod stůl. „Změnilo by to něco?“
Ne. Nezměnilo. Zavřela jsem oči, abych posílila slábnoucí druhý zrak, a uzavřela kruh. Omamná záplava latentní moci mi nebyla příjemná. Silou vůle jsem přesunula tenký proužek soli z této dimenze do záhrobí. Nahradil ho stejný kruh záhrobní reality.
Uzavřel se tak prudce, až mě zaštípalo na kůži a vyskočila jsem. „Kristepane,“ zašeptala jsem. „Možná jsem použila trochu moc soli.“ Většina moci, již jsem přitáhla ze záhrobí, teď proudila kruhem. Zbytky, které mnou stále plynuly, ve mně budily odpor. Pozůstatky budou sílit a narůstat, dokud neprolomím kruh a nepřeruším spojení se silovou čarou.
Obklopovala mě bariéra záhrobní reality a já ji cítila jako lehký tlak. Kruh, v němž se rychle střídaly alternativní reality, nemohlo nic překročit. Druhým zrakem jsem viděla třpytivou vlnu, rudou šmouhu, která stoupala z podlahy, klenula se a zavírala nad mojí hlavou. Polokoule sahala stejně hluboko také pod zem. Později budu muset provést podrobnější průzkum, abych se ujistila, že neprochází žádnými trubkami nebo elektrickými kabely, které by mohly narušit kruh v případě, že by se někdo aktivně snažil proniknout dovnitř.
Otevřela jsem oči a zjistila, že mě Ivy upřeně sleduje. Nevesele jsem se usmála a odvrátila se. Můj druhý zrak se pomalu vytratil, jak nad ním převládlo normální vidění. „Je pevně zavřený,“ řekla jsem, když Ivyina aura zmizela. „Nesnaž se ho překročit. Bolelo by to.“
Kývla a tvářila se vážně. „Vypadáš víc jako… čarodějka,“ řekla pomalu.
Potěšeně jsem se usmála. Proč upírce neukázat, že i čarodějka má zuby? Vzala jsem nejmenší měděnou misku, měla velikost asi mých sepnutých dlaní, a postavila jsem ji na táborový plynový hořák, který mi Ivy koupila. Slabší lektvary jsem připravovala na plynovém sporáku, ale funkční plynová trubka mohla narušit kruh. „Vodu…“ zamumlala jsem, naplnila válec se stupnicí pramenitou vodou a zamžourala, abych se ujistila, že odměřuji správně. Miska zasyčela, když jsem do ní vodu nalila, proto jsem ji zvedla z plamene. „Myš, myš, myš,“ opakovala jsem si a snažila se nedat najevo, jak jsem nervózní. Od studií jsem se o něco tak složitého nepokusila.
Ivy sklouzla z pultu a já ztuhla. Naježily se mi vlasy na krku, když ke mně zezadu přistoupila, ale nepřekročila kruh. Ustala jsem v práci a ohlédla se. Zahanbeně se zazubila a přesunula se ke stolu.
„Nevěděla jsem, že se dokážeš spojit se záhrobím,“ řekla a posadila se k monitoru.
Vzhlédla jsem od receptu. „Jako zemská čarodějka to nedělám často. Ale tenhle lektvar mě fyzicky změní, nevzbudí jen iluzi, že jsem myš. Kdyby se do kotlíku náhodou něco dostalo, nemusela bych být schopna čáry zrušit, mohla bych uvíznout uprostřed proměny… nebo něco podobného.“
Vydala neutrální zvuk a já vložila myší chlupy do sítka, abych přes ně přelila mléko. Existuje celé odvětví čarodějnictví, které využívá jen silové čáry namísto lektvarů, a já dva semestry uklízela laboratoř jednoho z profesorů, abych mohla projít jen základním kurzem. Všem jsem tvrdila, že to dělám proto, že ještě nemám zvířecího důvěrníka, který sloužil jako bezpečnostní opatření, ale popravdě prostě nemám silové čáry ráda. Ztratila jsem kvůli nim dobrého přítele. Při studiu se zaměřil na silové čáry a zapadl do špatné společnosti. Nemluvě o tom, že je s nimi spojená i smrt mého otce. A taky nepomáhalo, že jsou branami do záhrobí.
Říká se, že záhrobí kdysi bývalo rájem, odkud do našeho světa vstupovali elfové a kradli děti. Pak ale ono místo ovládli démoni a zničili ho a elfové byli nuceni přesídlit do našeho světa natrvalo. Mělo k tomu dojít ještě předtím, než se Grimmové pustili do psaní pohádek. Všechno je popsáno ve starších, barbarštějších příbězích a dějinách. Skoro všechny končí slovy: „A žili spolu šťastně v záhrobí.“ No… tak se to říkalo. Grimmové si slova „v záhrobí“ špatně vyložili a udělali z nich „až do smrti“. Fakt, že některé čarodějky používají silové čáry, pravděpodobně přispěla k dlouholetému nesprávnému výkladu, podle nějž jsou čarodějky spojenkyně démonů. Třesu se při pomyšlení, kolik životů bylo kvůli téhle chybě ztraceno.
Jsem striktně zemská čarodějka a používám pouze amulety, lektvary a čáry. Gesta a zaklínání patří do repertoáru magie silových čar. Čarodějky, které se specializují na toto odvětví řemesla, čerpají moc přímo ze silových čar. Jedná se o drsnější magii, která je podle mého názoru méně strukturovaná a krásná, protože jí schází disciplína spojená se zemskou magií. Myslím, že magie silových čar má pouze jednu výhodu, a to že se dá správným příkazem okamžitě aktivovat. Nevýhodou je, že čarodějka nosí ve svém chi střípek záhrobí. Nezáleží na tom, že existují způsoby, jak ho izolovat od čaker. Jsem přesvědčená, že démonská nákaza záhrobí zanechá na duši šmouhu, která neustále houstne. Příliš mnoho mých přátel ztratilo schopnost rozlišovat, na které straně magického plotu stojí.
Magie silových čar s sebou nese největší potenciál pro černou magii. Tvůrce talismanu se dá jen těžko vystopovat, ale zjistit, kdo vám proklel auto magií silových čar, je prakticky nemožné. Tím nechci říct, že všechny čarodějky silových čar jsou zlé − jejich schopnosti jsou velmi žádané v zábavním průmyslu, při kontrole počasí a v oboru bezpečnosti − ale při těsném spojení se záhrobím a s tak obrovskou mocí k dispozici je snadné ztratit morálku.
Za to, že jsem v IBA nedosáhla prakticky žádného postupu, možná může i fakt, že jsem odmítla použít při pronásledování velkých darebáků magii silových čar. Ale copak je nějaký rozdíl v tom, jestli je dostanu talismanem nebo zaklínadlem? Získala jsem spoustu zkušeností v potírání magie silových čar zemskou magií, i když při pohledu na úspěšnost mých akcí by to jeden neřekl.
Při vzpomínce na pyramidu ze slizových kulek u zadních dveří mě píchlo v hrudi. Přelila jsem mléko přes myší chlupy do kotlíku. Směs bublala a já zvedla misku ještě výš na trojnožce a zamíchala obsah dřevěnou lžící. Používat dřevo při míchání lektvarů není právě nejšťastnější nápad, ale všechny moje keramické lžíce byly stále prokleté a použít jiný kov než měď by mohlo mít katastrofální důsledky. Dřevěné lžíce mají tendenci reagovat jako amulety a nasávat do sebe čáry, což vede k zahanbujícím chybám, když ale lžíci po skončení namočím do slané vody, bude to v pořádku.
Založila jsem si ruce v bok, znovu jsem si přečetla recept a nastavila minutku. Bublající směs začínala vonět po pižmu. Doufala jsem, že je to v pořádku.
„Tak,“ řekla Ivy a dál klikala a cvakala na klávesnici. „Proplížíš se do archivu jako myš. V myší podobě ale nedokážeš otevřít kartotéky.“
„Jenks říkal, že udělal od všeho kopie. Musíme si je jen projít.“
Ivyina židle zapraskala, jak se opřela a přehodila si nohu přes nohu. Způsob, jakým naklonila hlavu na stranu, jasně říkal, že pochybuje o tom, že dva takoví prcci dokáží použít klávesnici. „Proč se uvnitř prostě neproměníš zpátky v člověka?“
Zavrtěla jsem hlavou a znovu zkontrolovala recept. „Transformace lektvarem přetrvá, dokud se neokoupu ve slané vodě. Kdybych chtěla, mohla bych se proměnit s pomocí amuletu, vloupat se do archivu, sundat si ho, najít, co potřebuju, v lidské podobě, zase si amulet nasadit a dostat se ven. Ale to neudělám.“
„Proč ne?“
Byla pořádně zvědavá a já vzhlédla od chmýří kociánku, které jsem se chystala přihodit do směsi. „Copak jsi nikdy nepoužila transformační amulet?“ zajímala jsem se. „Myslela jsem, že upíři ho používají neustále, aby se proměnili v netopýry a podobně.“
Sklopila oči. „Někteří ano,“ řekla tiše.
Ivy se očividně nikdy neproměnila. Přemýšlela jsem proč. Určitě na to měla dost peněz. „Použít při proměně amulet není dobrý nápad,“ řekla jsem. „Musela bych si ho na sebe přivázat nebo si ho pověsit na krk a všechny moje amulety jsou větší než myš. Bylo by to dost nepohodlné. A co kdybych ho ztratila zrovna ve chvíli, kdy bych se protahovala zdí? Spousta čarodějek už zemřela, když se proměnila zpátky ve stěně nebo v kleci.“ Otřásla jsem se a rychle zamíchala lektvar po směru hodinových ručiček. „A kromě toho,“ dodala jsem tiše, „na sobě nebudu mít žádné šaty, až se proměním zpátky.“
„Ha!“ vyštěkla Ivy a já sebou trhla. „Teď už známe skutečný důvod. Rachel, ty jsi stydlivá!“
Co jsem na to mohla říct? Trochu zahanbeně jsem zavřela knihu čar a postavila ji na polici pod pult, kam jsem přesunula zbytek nové knihovny. Minutka cinkla a já sfoukla plamen. V kotlíku zůstala jen trocha tekutiny. Nebude trvat dlouho, než vychladne na pokojovou teplotu.
Utřela jsem si ruce o džíny a natáhla se přes nepořádek pro jehličku, abych se mohla píchnout do prstu. Spousta čarodějek před Zvratem předstírala mírnou formu cukrovky, aby získala tyhle užitečné věcičky zdarma. Já je nenáviděla, ale bylo to lepší než si nožem naříznout žílu jako v méně osvícených časech. Chystala jsem se píchnout do prstu, ale najednou jsem zaváhala. Ivy nemohla překročit kruh, ale včerejší noc byla v mých vzpomínkách stále živá. Spala bych v solném kruhu, kdybych mohla, ale neustálé spojení se záhrobím by mě připravilo o rozum, protože nemám zvířecího důvěrníka, který by absorboval mentální toxiny, které čáry vypouštějí. „Já… hm… potřebuju tři kapky krve, abych lektvar dokončila,“ řekla jsem.
„Opravdu?“ V její tváři jsem neviděla ani náznak dychtivého výrazu, který u upírů předchází lovecké auře. Přesto jsem jí nedůvěřovala.
Kývla jsem. „Možná bys měla odejít.“
Ivy se zasmála. „Tři kapky krve z prstu nic nezpůsobí.“
Přesto jsem váhala. Žaludek jsem měla stažený. Jak jsem si mohla být jistá, že ví, kde leží její hranice? Přimhouřila oči a na bledých lících jí naskákaly rudé skvrny. Věděla jsem, že pokud budu trvat na tom, aby odešla, urazí se. A nemínila jsem dát najevo, že se jí bojím. V kruhu jsem naprosto v bezpečí. Zastavil by i démona a s upírem si poradí hravě.
Nadechla jsem se a píchla se do prstu. Očima jí problesklo něco černého a mě zamrazilo, nic se ale nestalo. Z ramen mi odplynulo napětí. S větší odvahou jsem z prstu vymasírovala tři kapky do lektvaru. Mléčně hnědá tekutina vypadala stejně, ale čichem jsem poznala rozdíl. Zavřela jsem oči, představila si vůni trávy a obilí a zhluboka se nadechla. Před použitím budu muset do každé dávky přidat další tři kapky krve, abych ji aktivovala.
„Voní jinak.“
„Cože?“ vyskočila jsem a vzápětí proklela svoji reakci. Zapomněla jsem, že tu je.
„Tvoje krev voní jinak,“ řekla Ivy. „Po dřevu. A koření. Jako živá hlína. Lidská krev tak nevoní a ani upíří.“
„Hm,“ zamumlala jsem a byla jsem si docela jistá, že se mi nelíbí, že cítí tři kapky krve přes půlku místnosti a bariéru záhrobí. Na druhou stranu mě uklidnilo, že ještě nikdy nepřiměla krvácet čarodějku.
„Fungovala by moje krev?“ zajímala se.
Zavrtěla jsem hlavou a nervózně směs zamíchala. „Ne. Musí to být krev čarodějky nebo černokněžníka. Nejde o krev, ale o enzymy v ní. Působí jako katalyzátor.“
S kývnutím přepnula počítač do pohotovostního režimu, opřela se a sledovala mě.
Promnula jsem si špičku prstu, abych z něj setřela krvavou šmouhu. Jako většina receptů i tento vystačil na sedm dávek. Co nepoužiju dnes v noci, schovám v lahvičkách. Kdybych jimi napustila amulety, fungovaly by rok. Ale s pomocí amuletu bych se neproměnila ani za nic.
Cítila jsem na sobě Ivyin těžký pohled, když jsem opatrně rozlévala směs do ampulek o velikosti palce a pevně je uzavírala. Hotovo. Teď už stačilo jen přerušit kruh a ukončit spojení se silovou čárou. To první je snadné, to druhé o něco složitější.
Střelila jsem po Ivy rychlým úsměvem, pak jsem chlupatou růžovou pantoflí přerušila kruh. Tepání záhrobní moci, která se do té chvíle držela v pozadí, zesílilo. Ostře jsem se nadechla, jak veškerá moc, která do té doby plynula kruhem, vtekla do mě.
„Co se děje?“ zeptala se Ivy ze židle ostražitě a ustaraně.
Ze všech sil jsem se snažila pomalu dýchat, protože jsem se obávala, abych nezačala hyperventilovat. Cítila jsem se jako balón nafouknutý k prasknutí. S očima upřenýma na zem jsem mávla rukou. „Přerušila jsem kruh. Zůstaň, kde jsi. Ještě jsem neskončila,“ řekla jsem a cítila se zároveň roztěkaná a neskutečná.
Nadechla jsem se a začala se oddělovat od čáry. Byl to souboj mezi přízemní touhou po moci a vědomím, že by mě nakonec připravila o rozum. Musela jsem ji ze sebe vytlačit, z hlavy do nohou a pak dál do země.
Když jsem se zbavila posledních zbytků moci, poklesla mi ramena. Zavrávorala jsem a natáhla se po ostrůvku.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Ivy napjatě a zblízka.
Zalapala jsem po dechu a vzhlédla. Chytila mě za loket a držela mě na nohách. Ani jsem neviděla, kdy se pohnula. Zbledla jsem. Přes triko jsem cítila teplo jejích prstů. „Použila jsem příliš mnoho soli. Spojení bylo příliš silné. Já… už jsem v pořádku. Pusť mě.“
Z obličeje jí zmizel ustaraný výraz. Uraženě mě pustila. Sůl jí hlasitě zakřupala pod nohama, když se vrátila ke stolu a posadila se. Tvářila se ublíženě. Nemínila jsem se omlouvat. Neudělala jsem nic špatného.
Rozhostilo se tíživé, nepříjemné ticho. Všechny ampulky až na jednu jsem schovala do skříňky s amulety. Zadívala jsem se na ně a pocítila nával pýchy. Vyrobila jsem je. Abych je mohla prodávat, musela bych si zařídit pojištění, které by mě stálo víc, než kolik bych vydělala za rok v IBA, já sama je ale používat mohla.
„Chceš, abych ti dneska v noci pomohla?“ zeptala se Ivy. „Nevadí mi krýt ti záda.“
„Ne,“ vyhrkla jsem. Moje odpověď byla příliš rychlá a Ivy zamračeně svraštila obličej. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se, abych zmírnila své odmítnutí. Přála jsem si, abych mohla říct: „Ano, prosím.“ Ale pořád jsem jí nevěřila. Nechtěla jsem se dostat do situace, kdy bych musela někomu věřit. Táta umřel, protože věřil, že mu budou krýt záda. „Pracuj sama, Rachel,“ řekl mi, když jsem seděla vedle jeho nemocničního lůžka a držela ho za ruku, zatímco jeho krev ztrácela schopnost okysličení. „Vždycky pracuj sama.“
Stáhlo se mi hrdlo a pohlédla jsem Ivy do očí. „Pokud nedokážu setřást pár agentů, zasloužím si, aby mě zabili,“ řekla jsem a vyhnula se tak skutečnému problému. Schovala jsem do tašky skládací misku a láhev slané vody a přidala maskovací amulet, který ještě nikdo v IBA neviděl.
„Nevyzkoušíš to napřed?“ zeptala se Ivy, když pochopila, že odcházím.
Nervózně jsem si odhodila z tváře kudrlinu. „Připozdívá se. Určitě to bude v pořádku.“
Ivy nevypadala zrovna šťastně. „Pokud se do rána nevrátíš, vydám se za tebou.“
„To je fér.“ Pokud se do rána nevrátím, budu mrtvá. Ze židle jsem sebrala dlouhý zimní kabát a nasoukala se do něj. Neklidně jsem se na Ivy usmála a vyklouzla ze zadních dveří. Projdu hřbitovem a do autobusu nasednu na další ulici.
Noční vzduch byl chladný a já se chvěla, když jsem zavírala dveře se sítí proti hmyzu. Hromádka slizových kulek u mých nohou nebyla připomínkou, kterou bych zrovna ocenila. Cítila jsem se zranitelná, proto jsem vklouzla do stínu dubu, abych počkala, dokud se mé oči nepřizpůsobí bezměsíčné noci. Bylo novoluní a měsíc až téměř do svítání nevyjde. Díky ti, bože, za malé laskavosti.
„Hej, slečno Rachel!“ ozvalo se tenoučké zabzučení a já se otočila, protože mě napadlo, že je to Jenks. Ale byl to Jax, Jenksův nejstarší syn. Předpubertální skřítek mi dělal společnost celé odpoledne, protože „nastoupil do služby“, zatímco otec spal, a já ho nejednou málem přestřihla, jak ho zvědavost přivábila nebezpečně blízko k mým nůžkám.
„Ahoj, Jaxi. Je táta vzhůru?“ zeptala jsem se a nabídla mu ruku, aby mohl přistát.
„Slečno Rachel,“ řekl zadýchaně, když dosedl. „Čekají na vás.“
Srdce se mi rozbušilo. „Kolik jich je? Kde?“
„Tři.“ Vzrušením nazelenale zářil. „Vpředu. Jsou velcí. Jako vy. Smrdí liščinou. Zahlédl jsem je, když je stařík Keasley vyháněl ze svého chodníku. Pověděl bych vám o nich dřív,“ řekl naléhavě, „ale nepřešli ulici a my už jim ukradli zbytek slizových kulek. Táta říkal, že vás nemáme otravovat, pokud nepřelezou zeď.“
„To je v pořádku. Dobrá práce.“ Jax vzlétl a já se pohnula. „Stejně jsem plánovala projít zahradou a nasednout do autobusu o blok dál.“ Zamžourala jsem ve slabém světle a lehce klepla do Jenksova obydlí. „Jenksi,“ zašeptala jsem a zazubila se, když se ze starého jasanového pařezu ozval takřka neslyšný, podrážděný řev. „Jdeme pracovat.“