PROLOG
NEUTRÁLNÍ VODY
Daniel hleděl ven na záliv. Jeho oči byly šedé jako hustá mlha, která obklopovala pobřeží Sausalito a jako voda, která se přelívala přes oblázkovou pláž pod jeho nohama. Teď nebyly jeho oči fialové vůbec. Cítil to. Byla od něj příliš daleko.
Opřel se proti kousavé vichřici, která šla od moře. Ale i kdyby si přitáhnul blíž svůj tlustý černý kabát, věděl, že by to bylo k ničemu. Když přemýšlel, vždy ho opustila zima.
Jen jedna věc by ho dnes dokázala zahřát. Ta byla ale mimo dosah. Stýskalo se mu po vrcholku její hlavy, které bylo ideálním místem pro odpočinek jeho rtů. Představoval si, jak naplňuje své náručí jejím tělem, jak se sklání a líbá ji na krk. Ale bylo dobře, že tu Luce nebyla. Co by tu viděla, by ji vyděsilo.
Za ním se ozvalo naříkání lachtanů, kteří byli rozmístěni ve skupinkách podél jižního pobřeží Andělského ostrova. Znělo to přesně tak, jak se cítil: nezvykle osamoceně, s nikým okolo, kdo by ho vyslechnul.
Nikoho, kromě Cama.
Byl přikrčený před Danielem a vázal rezavou kotvu kolem mokré postavy, která jim ležela u nohou.
Dokonce i u něčeho tak hrozivého Cam vypadal dobře. Jeho zelené oči měly jiskru a jeho černé vlasy byly nakrátko ostříhané. Jednalo se o příměří, které vždy přinášelo jasnější světlo do tváře andělů. Jejich vlasy byly lesklejší a jejich bezchybná svalnatá těla byla ještě výraznější. Dny příměří byly pro anděly něco jako prázdniny pro člověka.
Takže i když to Daniela uvnitř sžíralo pokaždé, když byl nucen ukončit lidský život, někomu jinému mohlo připadat, že je to jen kluk, který se vrátil z týdenní dovolené na Havaji: uvolněný, odpočatý a opálený.
Potom, co Cam dodělal jeden z jeho složitých uzlů, řekl: "Typický Daniel. Vždycky stojí stranou a nechá ostatní, aby udělali špinavou práci."
"O čem to mluvíš? Já jsem ten, kdo ho zabil." Daniel se podíval na mrtvého muže. Měl slepené šedé vlasy, které měl připlácnuté k jeho vrásčitému čelu. Na pokroucených rukách měl levné gumové rukavice. Na hrudi se mu objevila tmavě červená slza.
Danielem znovu projela zima. Pokud by zabíjení nebyla nezbytná věc k zachránění Luce, nikdy by nikoho nezabil. Už nikdy by nebojoval v žádném boji.
A něco na zabití tohohle člověka mu nepřišlo úplně správné. Ve skutečnosti Daniel měl zlý, znepokojující pocit, že se v něčem hluboce mýlili.
"Jejich zabití je to nejzábavnější." Cam ovinul provaz kolem mužova hrudníku a pak he pevně utáhnul. "Špinavá práce je házet je potom do moře."
Daniel stále svíral v ruce zkrvavenou větev stromu. Cam se uchechtl jeho výběru. Jenže nezáleželo na tom, co Daniel použil. Mohl zabít čímkoliv.
"Pospěš si," zavrčel. Byl znechucený zjevným potěšením Cama, který si liboval v lidském krveprolití. "Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu."
"Pokud bych to udělal po tvém, příliv by zítra Slayera přinesl zpátky sem na břeh. Jsi příliš impulsivní, Danieli. Vždycky jsi byl. Myslíš vůbec někdy víc než jen jeden krok dopředu?"
Daniel zkřížil ruce a podíval se zpátky na bílé hřebeny vln. Turistická dvoupatrová loď, která vyplula z mola v San Franciscu, klouzala směrem k nim. Poté, co se podíval na loď, mu ten pohled přinesl záplavu vzpomínek. Tisíce šťastných cest, které s Luce za tisíce let vykonali.
Jenže teď, když mohla zemřít a už se v dalším životě nevrátit se všechno změnilo, už nebude žádná další její reinkarnace-Daniel si byl vždycky příliš dobře vědom, jak prázdná její paměť byla. Tohle byl poslední pokus. U obou. Pro každého. Opravdu.
Bylo to na paměti Luce, ne na Danielovi. Záleželo na tom, kolik šokující pravdy bude muset vyjít na povrch, pokud přežije. Myslel na to, co se musela naučit a jeho tělo se napjalo.
Pokud si Cam myslel, že Daniel nemyslí víc než jen jeden krok dopředu, mýlil se.
"Víš, že existuje jen jeden jediný důvod, proč jsem pořád tady," řekl Daniel. "Musíme si o ní promluvit."
Cam se zasmál. "Já to už udělal." S obrovskou silou si přehodil promočenou mrtvolu přes rameno. Mrtvý muž v námořnickém obleku byl obtočen lanem, kterým ho svázal Cam. Těžká kotva spočívala na jeho zkrvaveném hrudníku.
"Tohle je trošku bezcharakterní, ne?" zeptal se Cam. "Skoro jsem se urazil, že starší neposlali nějakého náročnějšího nájemného vraha."
Pak -jako by to byl olympijský vrhač- Cam ohnul kolena a třikrát se v nich zhoupnul. Potom hodil mrtvého tak třicet metrů daleko do vody.
Několik dlouhých sekund se mrtvola plavila přes záliv. Potom ho ale hmotnost kotvy stáhla dolů ... dolů ... dolů. Na povrch vyplavalo několik velkolepých bublin hluboké akvamarínové vody. Pak mrtvola zmizela z dohledu.
Cam si otřel ruce. "Myslím, že jsem právě vytvořil rekord."
Byli si v mnoha věcech podobní. Cam byl ale horší. Byl to démon a ten mohl provádět opovrženíhodné činy bez výčitek svědomí. Daniel byl naopak výčitkami svědomí ochromen. A právě teď byl navíc ještě ochromen láskou.
"Bereš smrt člověka na lehkou váhu," řekl Daniel.
"Ten chlap si to zasloužil," řekl Cam. "Opravdu v tom všem nevidíš jen sport?"
V tu chvíli mu Daniel pohlédl do tváře a odplivl si. "Ona pro mě není jen hra."
"A to je přesně důvod, proč prohraješ."
Daniel popadl Cama za límec jeho ocelově šedého pláště. Zvažoval, že by ho hodil do vody stejným způsobem, jakým právě ten dravec hodil do vody toho mrtvého muže.
Mrak zakryl slunce a stín ztmavil jejich tváře.
"Uklidni se," řekl Cam a odstrčil Danielovi všetečné ruce pryč. "Máš spoustu nepřátel, Danieli. Ale právě teď nejsem jedním z nich. Vzpomeň si na naše příměří."
"Pěkné příměří," řekl Daniel. "Osmnáct dní se jí budou ostatní pokoušet zabít."
"Osmnáct dní je ty a já budeme zabíjet," opravil ho Cam.
Byla to andělská tradice, mít příměří posledních osmnáct dní. V nebi, byla osmnáctka nejšťastnější a nejbožštější číslo. Další životní číslo se skládá ze sedmiček (archandělé a základní lidské ctnosti), které je vyvážené varováním čtyř jezdců Apokalypsy. V některých jazycích smrtelníků znamená osmnáctka samotný život-i když v tomhle případě pro Luce, by mohlo stejně znamenat smrt.
Cam měl pravdu. Vzhledem k tomu, že zpráva o její smrtelnosti se už rozšířila nebeskými úrovněmi, řady jejích nepřátel se můžou zdvojnásobit a budou se násobit dál každým dnem. Slečna Sophie a její stoupenci, dvacet čtyři starších Zhsmaelinů, šli stále ještě po Luce. Daniel zahlédl to ráno starší ve stínech Vyhlašovatelích. Zahlédl ale ještě něco jiného -další temnotu, mnohem mazanější. Jen ji napoprvé nepoznal.
Paprsek slunečního světla si prorazil cestu mraky a zazářil na něco v rohovém vidění Daniela. Otočil se a poklekl, aby našel jediný šíp, který byl zapíchnutý v mokrém písku. Byl štíhlejší než normální šíp. Jeho barva byla mdlá stříbrná a byla na něm vypálená rozevlátá šněrovačka. Šíp byl teplý na dotek
Danielovi uvízl dech v hrdle. Už to bylo celé věky, kdy naposled viděl tenhle druh hvězdné střely. Jeho prsty se chvěly, když ho jemně vytahoval z písku. Dával pozor, aby nepoškodil konec šípu.
Teď už Daniel věděl, odkud přišla temnota od ranních Vyhlašovatelů, kterou nemohl rozeznat. Tahle zpráva byla ještě horší, než se obával. Obrátil se ke Camovi a ukázal mu šíp v jeho ruce, který byl vyvážený peřím na druhé straně. "Nejednal sám."
Cam ztuhl při pohledu na šipku. Pohyboval se téměř uctivě, když k němu natahoval ruku. Sáhl na něj stejným způsobem jako Daniel. "Zapomněli tu dost vzácnou zbraň. Psanci museli mít dost naspěch, aby se odsud dostali."
Vyvrhelové: bezpáteřní sekta, padlí andělé, straní se Nebe i Pekla. Jejich největší silou je samotářský anděl Azazel, jediný zbývající hvězdný kovář, který ještě zná umění výroby hvězdných střel. Když bylo vystřeleno ze stříbrného luku, nemohla hvězdná střela udělat smrtelníkovi víc, než jen modřinu.
Jenže když se vystřelilo na anděla nebo démona, byla to ta nejsmrtelnější zbraň ze všech.
Každý chtěl hvězdné střely, ale žádný nebyl ochotný se spojit s Psanci, takže když už došlo k výměně, vždycky to bylo prováděno přes poslíčka. Což znamenalo, že ten chlap, kterého Daniel zabil, nebyl žádný nájemný zabiják, kterého poslali starší. On byl jen posel. Psanci, jejich skuteční nepřátelé, byly někde opodál-a pravděpodobně sledovali Daniela a Cama. Daniel se zachvěl. Tohle nebyly dobré zprávy.
"Zabili jsme špatnýho chlapa."
"Jak jako špatnýho?" Cam mu odseknul. "Není na světě hned líp, bez jednoho menšího dravce? Není líp Luce?" Podíval se na Daniela a pak na moře. "Jediný problém teď jsou-"
"Psanci."
Cam přikývl. "Takže teď ji chtějí také."
Daniel cítil, jak se mu pod kašmírovým svetrem a těžkým kabátem naježily špičky křídel. Cítil palčivé svědění, které ho nutilo dát se do pohybu. Stále ještě stál se zavřenýma očima a s rukama v bok. Snažil se uklidnit se, aby se jeho křídla neroztáhla, jako násilné vysunutí plachet na lodi a neodnesla ho pryč z tohohle ostrova, přes záliv a dál. Rovnou k ní.
Zavřel oči a snažil se představit si Luce. Musel se přenést v duchu do chaty, kde teď klidně odpočívala na malém ostrově na východ od Tybee. Teď tam byl už večer. Byla už vzhůru? Nebyla hladová?
Bitva na Sword&Cross, odhalení minulosti a smrt její kamarádky - bylo toho na Luce celkem dost. Andělé očekávali, že bude spát celý den a celou noc. Ale zítra ráno už potřebovali mít nějaký plán.
Tohle bylo poprvé, co Daniel navrhl příměří. Musel nastavit hranice, ustálit pravidla a vypracovat systém následků, pokud je některá ze stran poruší-to byla obrovská zodpovědnost, kterou si s Camem vzali na svá bedra. Samozřejmě, že to udělá ... uděl by pro ni cokoliv ... prostě si jen chtěl být jistý, že jednal správně.
"Musíme ji chovat někam do bezpečí," řekl. "Je tu škola na severu, v blízkosti Fort Bragg-"
"Škola Shoreline." Přikývl Cam. "Moji lidé tu školu prozkoumali a vypadá dobře. Bude tam šťastná. A bude se vzdělávat způsobem, který ji neohrozí. A co je nejdůležitější, bude tam v bezpečí."
Gabbe už Danielovi vysvětlila, jaký typ maskování by Shoreline mohla poskytnout. Brzy by se rozšířilo, že je tam Luce ukrytá, ale na nějaký čas, alespoň v rámci školního areálu, by tam byla Luce téměř neviditelná. Navíc byla uvnitř Francesca. Anděl, který byl Gabbe nejblíže, a která by se tam o Luce postarala. Venku by Daniel a Cam dopadli a zabili každého, kdo by se jen odvážil vplížit do blízkosti hranic školy.
Kdo řekl Camovi o Shoreline? Danielovi se nelíbila myšlenka, že toho ví jejich strana víc, než ta jeho.
Proklínal se za to, že nenavštívil školu dřív, než udělal tuhle volbu, ale bylo dost těžké odejít od Luce, když se rozhodoval.
"Může začít už zítra. Za předpokladu, že" -Cam přejel očima Danielovu tvář- "za předpokladu, že řekneš ano."
Daniel vložil ruku do své náprsní kapsy, kde měl poslední fotografii Luce u jezera na Sword&Cross. Měla mokré, zářivé vlasy. Na tváři jí hrál její vzácný úsměv. Obvykle v době, kdy měl možnost získat její fotografii, ji znovu ztratil. Ale teď tu stále byla.
"No tak, Danieli," říkal Cam. "Oba víme, co potřebuje. Zapíšeme ji - a pak ji necháme být. Nemůžeme udělat nic proto, abychom urychlili tuhle část. Musíme ji nechat samotnou."
"Nemůžu jí nechat samotnou na tak dlouho." Daniel vykřikl ta slova příliš rychle. Podíval se dolů na šíp v jeho rukách a udělalo se mu nevolno. Chtěl se vrhnout do oceánu, ale nemohl.
"Tak," Cam přimhouřil oči, "jí to neříkej."
Daniel ztuhl. "Nemůžu jí nic neříct. Mohli bychom ji ztratit."
"Ty bys ji mohl ztratit," ušklíbl se Cam.
"Víš, co tím myslím." Daniel ztuhl. "Je příliš riskantní předpokládat, že by tohle všechno mohla udělat, aniž by ..."
Zavřel oči, aby se zbavil trýznivého obrazu požáru. Ale vždycky to tu bylo. V zadní části jeho mysli. Myšlenka na oheň. Reálná hrozba. Pokud by jí řekl pravdu, zabilo by jí to. Tentokrát už ale navždy. A byla by to jeho chyba. Daniel nemohl dělat nic. Nemohl existovat-ne bez ní. Jeho křídla ho pálila, jen při pomyšlení na to. Bylo lepší, když jí schovají-jen na chvíli.
"Takže ti to vyhovuje," zamumlal Cam. "Jen doufám, že nebude zklamaná."
Daniel ho ignoroval. "Opravdu si myslíš, že se bude moct učit na té škole?"
"Nevím," odpověděl Cam pomalu. "Za předpokladu, že se shodneme na tom, že tam půjde, nebude mít žádné vnější rozptýlení. To znamená, žádný Daniel a žádný Cam. Tohle bude základní pravidlo."
Nevidět jí osmnáct dní? Daniel si to nedokázal představit. Víc než to. Nedokázal si představit, jak by s tím Luce mohla souhlasit. Právě se v tomhle životě našli a konečně měli právo na to, být spolu. Ale jako obvykle, nemohl jí říct žádné detaily, protože by jí to zabilo. Nemohla slyšet o své minulosti nic z úst andělů. Luce to ještě nevěděla, ale velmi brzy to zjistí na vlastní pěst a přijde na ... na všechno.
Skrytá pravda-zvlášť to, co si o ní Luce nejspíš bude myslet- Daniela děsila. Ale to, aby jí Luce odkryla sama, byl jediný způsob, jak je vymanit z celého tohle cyklu. To byl taky důvod, proč by zkušenosti, které by získala na Shoreline, mohly mít zásadní význam.
Během následujících osmnácti dní zabije tolik Psanců, kolik se mu jich připlete do cesty. Ale až příměří skončí, všechno bude znovu v rukou Luce. Jen v rukou Luce.
Slunce zapadalo nad Mount Tamalpais. Přes večerní mlhu bylo vidět sotva na několik palců.
"Dovol mi, abych jí odvezl do Shoreline," řekl Daniel. Byla to jeho poslední šance jí vidět.
Cam se na něj zvláštně podíval. Přemýšlel, jestli se má vzdát. Podruhé musel Daniel fyzicky bojovat se svými křídly a bolavě je zatlačit zpět do jeho kůže.
"Fajn," řekl Cam nakonec. "Výměnou za hvězdnou střelu."
Daniel mu předal šíp a Cam vklouzl do svého kabátu.
"Vezmi ji co nejrychleji do školy a pak mě najdi. Nepodělej to. Budu tě sledovat."
"A pak?"
"Ty a já si zajdeme na lov."
Daniel přikývl a roztáhl svá křídla. Přes jeho tělo se rozlil pocit hlubokého uspokojení z jejich uvolnění. Chvíli stál a shromažďoval energii. Cítil, jak se do něj opírá silný vítr. Byl právě čas k útěku z tohohle prokletého a hnusného místa. Nechá svá křídla, aby ho odnesla zpět na místo, kde mohl být sám sebou.
Zpět k Luce.
A zpátky ke lži, ve které musel ještě chvíli žít.
"Příměří začne zítra od půlnoci," zavolal Daniel a kopnul do písku na pláži. Pak se zvedl a vzlétnul k obloze.