"Nejsem sen," řekla Luce do půjčeného telefonu. Příjem nebyl moc dobrý z místa na okraji lesa, kde právě stála. Ale sarkasmus Callie byl slyšet hlasitě a jasně.

"Jsem to opravdu já. Je mi líto, že jsem byla tak blbá kamarádka."

Byl čtvrtek po večeři a Luce se opírala o tlustý kmen sekvoje, který rostl za její kolejí. Po její levici byl kopec a pak útes. Pod ním byl oceán. Nad vodou se na obloze rýsovala ještě trocha oranžového světla. Všichni její noví kamarádi byli ve spacákách a kolem ohniště si vyprávěli démonské historky. Byla to společenská událost Dawn a Jasmine, která byla součástí noci Nephilimů. Luce jí pomáhala organizovat. Jediné co ale opravdu udělala bylo, že v jídelně požádala o pár pytlů marshmallows a trochu tmavé čokolády.

Pak utekla ven k stinnému kraji lesa, aby na ní neviděl nikdo ze Shoreline a ona mohla vyřešit pár důležitých věcí: Její rodiče. Callie. A Vyhlašovatele.

Chtěla dnes večer zavolat domů. Čtvrtky paní Priceová, neboli její máma, hrála Mahjongg u sousedů a její táta chodil do místního divadla dívat se na operu Atlanta, kterou tam dávali. Vyslechla si teda jejich deset let starou zprávu, která byla nahraná na jejich záznamníku, kam jim nahrála třicetisekundový vzkaz. Řekla jim v něm, jak byla požádat pana Colea, aby mohla na Den díkuvzdání opustit kampus, jak jí to nedovolil a jak je to pro ní těžké -a že je strašně miluje.

Callie jí ale nehodlala nechat jen tak.

"Myslela jsem, že můžeš volat jenom ve středu," řekla Callie. Luce zapomněla na přísné nařízení, co se týkalo telefonu na Sword&Cross. "Zpočátku jsem si přestala dělat plány na středu večer, protože jsem čekala na tvoje zavolání," pokračovala Callie. "Ale po chvíli jsem to vzdala. Jak ses vlastně dostala k mobilu?"

"To je všechno?" zeptala se Luce. "Jak jsem se dostala k mobilu? Nejsi na mě naštvaná?"

Callie si dlouze povzdychla. "Vždyť víš, byla jsem z toho šílená. Dokonce jsem si i přehrávala celou tuhle hádku v mysli. Jenže pak jsme se obě odcizily." Odmlčela se. "A tak to je. Jen se mi po tobě stýská, Luce. Tak proč ztrácet zbytečně čas?"

"Děkuju," zašeptala Luce a měla slzy na krajíčku - slzy štěstí. "Tak co je s tebou?"

"Unh-UNH. Jen tě tímhle rozhovorem trápím. To je tvůj trest za to, žes mě smazala ze svého radaru. Ale to, co chci vědět je: Co se děje s tím klukem? Myslím, že jeho jméno začínalo na C?"

"Cam." Luce zasténala. Cam, byl poslední kluk, o kterém Callie řekla. "Ukázalo se, že ... nebyl ten druh kluka, za kterého jsem ho měla." Na chvíli se odmlčela. "Poznala jsem teď někoho jiného. A je to opravdové ..." Myslela na zářící obličej Daniela, který tak rychle ztemněl během jejich setkání u jejího okna. Pak si vzpomněla na Milese. Vřelého, spolehlivého, půvabného Milese, který neustále neřešil nějaká dramata. Milese, který jí pozval k sobě domů, ke své rodině na Den díkuvzdání. Toho, který si objednával v jídelně do hamburgeru okurky, i když je neměl rád - jen aby je mohl vyndat, a dát je Luce.

Ten, který nakláněl hlavu, když se smál tak, aby mohla vidět jiskru v jeho očích, které zastiňovala čepice Dodgers.

"Je to skvělé," řekla nakonec. "Dost jsme se sblížili."

"Ach, skáčeš od jednoho chlapce z polepšovny k druhému. Život je sen, ne? Ale tohle zní vážně, slyším ti to v hlase. Budete na Díkuvzdání spolu? Přivedeš ho domů, aby činil hněvu Harryho? Ach!"

"Ehm ... Jo, nejspíš," zamumlala Luce. Nebyla si totiž úplně jistá, jestli mluví o Danielovi nebo o Milesovi.

"Moji rodiče jedou tenhle víkend na nějaké velké rodinné setkání do Detroitu," řekla Callie, "které jsem bojkotovala. Chci tě přijet navštívit, ale nevím, jestli nejsi v tý polepšovně zavřená." Odmlčela se a Luce si jí představila, jak se kroutí na posteli na své koleji v Doveru. Zdálo se to jako věčnost, kdy tam Luce chodila na školu. Tolik se toho změnilo. "Pokud pojedeš domů a přivezeš toho svýho kluka z polepšovny, zkus to a zastav se."

"Dobře, ale Callie-"

Luce byla přerušená kamarádky kňučením. "Takže domluveno? Představ si to: Týden se budeme válet na gauči a všechno dohánět! Udělám ti svůj slavný hrnec obilí, aby nám pomohl přežít tu příšernou prezentaci tvých fotek, kterou nám bude dělat tvůj otec. A tvůj šílený pudl se zblázní ..."

Luce nikdy skutečně nebyla v honosném domě Callie v Philadelphii a Callie skutečně nikdy nebyla v domu Luce v Georgii. Obě viděli jenom fotky. Návštěva Callie zněla tak dokonale. Bylo to přesně to, co teď Luce potřebovala. Ale zároveň to znělo naprosto nemožně.

"Teď se s tebou klidně budu hádat."

"Callie-"

"Napíšu ti e-mail, jo?" Callie zavěsila dřív, než jí na to mohla Luce cokoliv odpovědět.

To nebylo dobré. Luce vypnula telefon. Měla by být šťastná, že Callie nedělalo problém jí pozvat na Den díkuvzdání. Měla by mít dobrý pocit z toho, že jí chce její kamarádka ještě vidět. Ale místo toho se cítila bezmocná, smutná a vinná za ten hloupý cyklus lží, který neustále musela udržovat.

Bylo vůbec možné, aby ještě někdy byla normální a šťastná? Mohla by být na zemi -nebo mimo ní- spokojená, kdyby spojila svůj život s někým, jako byl Miles?

Její mysl stále kroužila kolem Daniela. A dávala jí odpověď na otázku: jediný způsob, jak by mohla být zase někdy bezstarostná by byl, kdyby nikdy nepotkala Daniela. Kdyby nikdy nepoznala pravou lásku.

Něco zašustilo v korunách stromů. Mrazivý vítr dopadl na její kůži. Nemyslela konkrétně na Vyhlašovatele, ale uvědomila si -stejně jako jí řekl Steven- že jejím přáním bylo, aby jednoho přivolala a ten jí odpověděl na její otázky.

Ne, ne jen jeden.

Zachvěla se, když hleděla do spleti větví.

Stovky kradmých, kalných, páchnoucích stínů.

Byly pověšeny jeden na druhém na vysokých sekvojích nad její hlavou. Jako by někdo nahoře v oblacích převrhl obří hrnec černého inkoustu, který se šířil nebem a kapal dolů po baldachýnových stromech, jako kdyby jedna větev krvácela do té druhé, dokud se celý les neponořil do temnoty. Zpočátku bylo téměř nemožné říct, kde jeden stín končil a začínal ten další, a který stín byl skutečný a který byl Vyhlašovatel.

Brzy se ale začaly formovat a byly zřetelné -nejprve úskočně, jako kdyby se nevinně pohybovali v slábnoucím denním světle- ale pak směleji. Sami se spouštěli z větví, kde byly zachycené. Úponky temnoty se trýznivě plazili stále dolů a dolů, k hlavě Luce. Vábili jí, nebo jí hrozili? Obrnila se proti nim, ale nemohla popadnout dech. Bylo jich tam příliš mnoho. Tohle všechno bylo příliš. Vydechla a snažila se zahnat paniku. Věděla, že už je příliš pozdě.

Rozběhla se.

Směrem na jih, zpátky ke koleji. Ale vířící černá propast v korunách stromů se stěhovala s ní. Syčela podél spodních větví sekvojí. Blížila se. Cítila, jak se jí ramenou dotýkají ledové tečky. Vyjekla, když se temnota začala sápat po jejích nahých rukách.

Změnila kurz. Začala běžet opačným směrem. Nephilimský večer byl na severu. Měla by najít Milese nebo Shelby. Nebo dokonce i Francesu.

Vyhlašovatelé jí ale nenechali jít. Okamžitě vklouzli dopředu a začali se před ní spojovat. Polykali světlo a blokovali jí cestu k tábořišti. Jejich syčení přehlušilo vzdálené šelesty ohně, od tábora Nephilimů. Luce se zdálo, že jsou její přátelé neskutečně daleko.

Luce se přinutila zastavit a zhluboka se nadechnout. Věděla o Vyhlašovatelích víc, než kdykoliv předtím. Měla by z nich mít menší strach. Tak co měla za problém?

Možná že věděla, že se blíží nějaké paměti a informace, které by mohly změnit běh jejího života. A její vztah s Danielem. Popravdě řečeno se nebála Vyhlašovatelů. Byla vyděšená z toho, co by v nich mohla vidět.

Nebo slyšet.

Včera jí Steven řekl, že musí vyladit hluk z Vyhlašovatelů, aby mohla slyšet opravdové hlasy - z jejích minulých životů. Musela se dostat skrz statický zvuk a zaměřit se na to, co chtěla doopravdy vědět. Co potřebovala vědět. Steven jí dal tohle vodítko, musel vědět, že bude Vyhlašovatele poslouchat a že se dozví nějaké nové informace.

Otočila se a vrátila se k osamělým a temným stromům. Pískavé zvuky z Vyhlašovatelů se uklidnily a usadily se.

Pod větvemi byla tma a obklopil jí chlad a vůně rozkládajících listů. Stmívalo se. Vyhlašovatelé se plížili vpřed a všechno kolem se ponořilo do šera. Opět se maskovali v přírodních stínech. Někteří z nich se stěhovali rychle a strnule, jako vojáci. Jiní se pohybovali půvabně kousek po kousku. Luce uvažovala, jestli se v jejich vystupování odráží něco o zprávách, které obsahují.

Tolik toho o Vyhlašovatelích ještě nevěděla. Ladění zvuků stínů bylo intuitivní, jako když si hrajete s laděním na starém rádiu. Ten hlas, co slyšela včera -jeden konkrétní hlas mezi příšerným množstvím překřikujících se hlasů- k ní náhodou zase zabrousil.

V minulosti to nevěděla, ale teď cítila, že když od sebe roztáhne tmavý povrch, změní se ve světlo.

Zavřela oči a napřáhla ruku. Byla tma. Bušilo jí srdce, když chtěla, aby za ní přišel jeden konkrétní stín. Zavolala na tu nejchladnější a nejtmavší věc a požádala jí, aby jí odhalila její minulost a osvětlila tím příběh jí a Daniela. Volala na ně, aby jí pomohly vyřešit záhadu, kdo byla a proč si ji vybrala.

I když jí pravda může zlomit srdce.

Bohatý, ženský hlas se rozezněl lesem. Smích byl tak jasný a úplný, že Luce měla pocit, jako kdyby se odrážel od větví v korunách stromů. Snažila se vystopovat jeho původ, ale bylo tam tolik nashromážděných stínů, že Luce nevěděla, jak určit jeho zdroj. A pak cítila, jak jí krev tuhne v žilách.

Ten smích byl její.

Nebo jejího bývalého já. Dřív, když byla ještě dítě. Před Danielem, životem na Sword&Cross, před Trevorem ... před životem plným tajemství a lží, a tolika nezodpovězených otázek. Z doby předtím, než uviděla anděla. Byl to příliš nevinný smích, příliš bezstarostný na to, aby ještě patřil jí.

V lese zavířil vánek a rozptýlil hnědé obrovské stíny, které pomalu padaly na zem. Byly jako kapky deště, které se pomalu spojovaly s jejich tisíci předchůdci. Mezi nimi byl jeden velký vějířovitý stín.

Byl silný a měkoučký. Zcela neporušený. Padal pomalu dolů, jako kdyby na něj neplatila gravitace. Byl černý. Ne hnědý jako ostatní. Místo pádu na zem se pomalu snesl do natažené dlaně Luce.

Už nevypadal jako vějíř, ale jako Vyhlašovatel. Naklonila se dolů, aby ho mohla prozkoumat podrobněji a znovu zaslechla smích. Někde uvnitř něj se zasmála jedna z minulých Luce.

Jemně položila ruce na pichlavé hrany Vyhlašovatele a roztáhla je. Byl víc poddajný, než čekala. Stále byl ale studený jako led a lepil se Luce k prstům. Reagoval i na ten nejlehčí dotek. Rozrost se až na velikost asi jednoho metru čtverečního. Přestával se Luce lepit k prstům a vznesl se až do výše jejích očí. Věnovala úsilí, aby se mohla soustředit na zvuk toho, co se odehrává ve stínu. Ztlumila zvuky světa kolem sebe.

Nejdřív se nic nestalo, ale pak-

Ze stínu se ozval sílící smích. Pak se ze stínu zvedl závoj temnoty a obraz uvnitř se projasnil.

Tentokrát byl v obrazu první Daniel. I když to bylo jen přes obrazovku Vyhlašovatele, vidět ho bylo úžasné. Měl o pár centimetrů delší vlasy, než teď. Byl opálený-jeho ramena i obličej byly dozlatova hnědá. Měl na sobě krátké kraťasy do vody, které mu obepínaly boky. Stejné, jaké vídala na rodinných fotografiích ze sedmdesátých let. Vypadal v nich skvěle.

Za Danielem byl zelenající se okraj hustého deštného lesa, svěží zeleně se světlými plody a bílými květy, které Luce nikdy předtím neviděla. Stál na hraně krátkého ale prudce klesajícího útesu, který se tyčil nad šumící se vodou. Daniel se ale díval nahoru. Směrem k obloze. Znovu se zasmál. A pak uslyšela Luce svůj hlas, který už nebyl jen chichotání. "Pospěš si a dostaň se sem!"

Luce se naklonila dopředu, blíž k obrazovce Vyhlašovatele a viděla, jak její bývalé já šlape vodu v žlutých bikinách. Její dlouhé vlasy kolem ní tančily, jako černá svatozář. Daniel jí měl stále na očích, ale taky se často díval nahoru na nebe. Svaly na hrudi se mu napjaly. Luce měla špatný pocit a teď už věděla proč.

Obloha byla naplněna Vyhlašovateli. Byly jako obrovské hejno černých vran. Ten oblak byl tak hustý, že zablokoval slunce. Její minulé já ve vodě si ale ničeho nevšimlo.

Když teď ale sledovala všechny ty Vyhlašovatele, kteří se shromažďovali nad lesem, najednou dostala Luce pocit závratě.

"Necháváš mě čekat celou věčnost," zavolalo její minulé já na Daniela. "Brzy tu zmrznu."

Daniel odtrhl oči od nebe a díval se na ni se zlomeným výrazem. Třásly se mu rty a byl až strašidelně bílý.

"Nezmrzneš," řekl jí. Byly to slzy, co si teď právě Daniel otřel z tváře? Zavřel oči a zachvěl se. Potom zvedl ruce nad hlavu a odrazil se od skály ladně jako holubice. O chvilku později se vynořil před minulou Luce a plaval k ní. Objala ho kolem krku. Její tvář byla jasná a šťastná. Luce to všechno sledovala se směsí nevole i uspokojení. Chtěla, aby její bývalé já mělo z Daniela tolik, kolik od něj jen mohla dostat. Cítila z ní její nevinnost. Užívala si jen, že je v blízkosti osoby, kterou milovala.

Stejně jako Daniel a roj Vyhlašovatelů ale věděla, co přesně se bude dít, jakmile Luce přitiskne rty k těm jeho. Daniel měl pravdu: Nezmrzne. Bude spálená děsivým výbuchem plamenů.

A Daniel bude v tomhle životě ponechán, aby mohl truchlit. Ale nebude jediný. Ta dívka měla život, přátele a rodinu, která jí milovala. Která bude zničena, až jí ztratí.

Najednou byla Luce rozzuřená. Zuřila nad prokletím, které viselo nad ní a nad Danielem. Luce v obrazovce byla nevinná a bezmocná. Nevěděla, co se bude dít.

Ani Luce ještě nechápala, proč se to děje. Proč vždycky musela zemřít tak rychle po zjištění, kdo je Daniel. Proč se to ještě nestalo v tomhle životě.

Luce ve vodě byla pořád ještě živá. A ona nechtěla - nemohla jí nechat zemřít.

Popadla Vyhlašovatele a začala drtit jeho kraje ve své pěsti. Pokroucený a ohnutý obrázek plavců vypadal jako odraz nějakého žertovného zrcadla.

Uvnitř obrazu začaly stíny pomalu sestupovat. Plavci měli málo času.

Luce frustrovaně vykřikla a udeřila pěstí do vyhlašovatele. Nejdřív jednou, pak podruhé. Zasypala scénu před ní ránami. Mlátila do toho znovu a znovu. Jejím tělem cloumal pláč, když se snažila zastavit to, k čemu se právě v obrazu schylovalo.

Pak se to stalo: její pravá pěst prorazila obraz a zabořila se do něj až po loket. Okamžitě ucítila šok ze změny teploty. Přes dlaň se jí začalo šířit teplé západní slunce. Gravitace zmizela. Luce nemohla říct, kde je nahoře a kde je dole. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a cítila, že bude zvracet.

Mohla by tam projít. Mohla by zachránit své staré já. Zkusila natáhnout svou levou ruku dopředu. Taky zmizela ve Vyhlašovateli. Tam, kde obrazem procházela ruka, se vykrystalizovalo lepkavé O, které se mírně zvlnilo a rozšířilo tak, jako kdyby ji chtělo nechat projít.

"Chce mě to," řekla nahlas. "Zvládnu to. Můžu ji zachránit. Můžu zachránit svůj život." Mírně se nahnula a tlačila své tělo do Vyhlašovatele.

Bylo tam tak jasné sluneční světlo, že musela zavřít oči. Na kůži se jí okamžitě z tropického vedra objevili kapky potu. Nechutná síla gravitace jí začala naklánět dopředu, jako kdyby jí to nutilo skočit dolů. Ve chvíli, kdy klesala-

Ji něco chytilo za kotník levé nohy. A pak i té pravé. Něco silného Luce začalo táhnout zpátky.

"Ne!" vykřikla Luce, protože teď mohla vidět hluboko pod sebou ve vodě, jak něco žlutého hoří. Bylo jí jasné, že jsou to její plavky. Bylo pozdě-Luce už hořela?

Pak všechno zmizelo.

Luce byla strhnuta zpátky do chladného stínu sekvojových stromů za kolejí na Shoreline. Její kůže byla chladná a mokrá. Její rovnováha byla pryč a ona spadla obličejem do jehličí ze sekvojí, kterými byla pokrytá země. Převalila se a spatřila před sebou dvě postavy. Její vidění bylo ale tolik rozmazané, že nemohla poznat, kdo to je.

"Myslela jsem, že tě tu najdu."

Shelby.

Luce zavrtěla hlavou a několikrát zamrkala. Nebyla tam jen Shelby, ale i Miles. Oba vypadali vyčerpaně. I Luce byla vyčerpaná. Podívala se na hodinky. Nebyla překvapená, když viděla, jak dlouho zase strávila pohledem do Vyhlašovatele.

Bylo po jedné ráno. Co tu ještě dělala Shelby a Miles?

"C-co ... ses to snažila ...," koktal Miles a ukazoval na místo, kde byl Vyhlašovatel. Podívala se přes rameno.

Rozpadl se na stovky malých částeček, které pršely na jehličí. Byly natolik křehké, že když přistály, rozpadli se.

"Myslím, že budu zvracet," zamumlala Luce. Převalila se na bok s cílem dostat se k nejbližšímu stromu. Několikrát se jí ještě zvednul žaludek, ale nic nepřišlo.

Zavřela oči. Trápil jí pocit viny. Byla příliš slabá a přišla příliš pozdě. Nemohla zachránit své minulé já.

Cítila kolem sebe ruku a někdo jí odhrnul blond vlny z obličeje. Luce viděla černé kalhoty na jógu Shelby a žabky. Ucítila vlnu vděčnosti.

"Díky," řekla. Po dlouhé chvíli si otřela ústa a nejistě vstala. "Jsi na mě naštvaná?"

"Zbláznila ses? Jsem na tebe hrdá. Přišla jsi na to. K čemu bys ještě potřebovala někoho, jako jsem já?" Shelby na Luce pokrčila ramena.

"Shelby-"

"Ne, já ti povím, k čemu mě budeš potřebovat," vykřikla na ní Shelby. "Na to, abych tě tahala z průserů, jako byl třeba ten, do kterého ses skoro dostala! Chtě nechtě, budu muset být s tebou. Co ses snažila udělat? Víš, co se stane s lidmi, kteří se dostanou do Vyhlašovatele?"

Luce zavrtěla hlavou.

"Já taky ne, ale pochybuju, že to bude něco hezkého!"

"Musíš jen vědět, co děláš," řekl Miles náhle za nimi. Jeho tvář byla bledší než obvykle. Luce jím skutečně otřásla.

"Jo, a předpokládám, že ty víš jak to udělat?" napadla ho Shelby.

"Ne," zamumlal. "Ale jednou v létě mě moji rodiče poslali na seminář ke starému andělovi, který ví, jak na to, jasný?" Obrátil se k Luce. "A způsob, jakým si to dělala ty? Ani zdaleka se tomu neblížil. Opravdu jsi mě vyděsila, Luce."

"Omlouvám se." Luce sebou trhla. Shelby a Miles s ní jednali, jako kdyby je zradila tím, že šla sama ven. "Myslela jsem, že jste šli stanovat do tábořiště."

"Mysleli jsme, že tam jsi," odsekla jí Shelby. "Chvíli jsme tam byli, ale pak se Jasmine rozplakala, protože Dawn zmizela. Učitelé začali být divní. Zvlášť když si uvědomili fakt, že chybíš i ty. Takže se ta párty tak trochu zrušila. Pak jsem se Milesovi nonšalantně zmínila, že mám jistý druh představy o tom, kde bys mohla být a že tě půjdu najít a najednou se tady z pána stalo vteřinové lepidlo-"

"Počkej chvilku," přerušila jí Luce. "Dawn zmizela?"

"Pravděpodobně ne," ozval se Miles. "Myslím, že víš jaká ona a Jasmine jsou. Jsou trochu přelétavé."

"Ale byla to její párty," řekla Luce. "Ona by nechyběla na vlastní párty."

"To bylo to, co pořád dokola opakovala Jasmine," dodal Miles. "Neukázala se celou noc a ani ráno, takže se nakonec Frankie a Steven rozhodli nás poslat zpátky na koleje, ale-"

"Dvacet babek na to, že se tady v lese právě Dawn tetelí s nějakým italským ne-Nephilimem." Shelby protočila oči.

"Ne," Luce měla špatný pocit. Dawn byla z táboráku tak nadšená. Dokonce objednala i po internetu trička, i když neexistoval na světě žádný způsob, jak by mohla přesvědčit nějakého Nephilima, aby to nosil. Jen tak by nezmizela. Ne z vlastní vůle. "Jak dlouho už je pryč?"

Když všichni tři vyšli z lesa, Luce byla ještě pořád otřesená. Ale nebylo to kvůli Dawn. Byla otřesená tím, co viděla ve Vyhlašovateli. Sledovala blížící se smrt svého bývalého já a trpěla. Bylo to poprvé, co to viděla. Daniel, na druhé straně, se na to musel dívat stokrát. Teprve teď chápala, proč k ní byl tak chladný, když se poprvé setkali: chtěl se vyhnout traumatu z další hrozné smrti Luce. Jenže realita života Daniela jí přemohla a ona byla zoufalá touhou ho vidět.

Šli po trávníku směrem ke koleji a Luce si musela zastínit oči. Přes školní areál se rozlévalo popelavé světlo. V dálce byl slyšet hukot vrtulníku a jeho světlomety pročesávaly břeh. Široká řada mužů v tmavých uniformách šli pomalu podél cesty od jídelny Nephilimů. Pomalu pročesávali zem.

Miles řekl: "To je standardní postup pro hledání pohřešovaných osob. Zůstávají ve formaci a nenechají nepročesanou ani píď země."

"Ach Bože," řekla Luce a zalapala po dechu.

"Ona opravdu zmizela." Shelby sebou trhla. "To není dobré pro karmu."

Luce se rozběhla směrem k tábořišti Nephilimů. Miles a Shelby ji následovali. Cesta, ozdobená květinami a tak krásná v denním světle, teď byla pokrytá temnými stíny. Táborový oheň vyhasl jen na žhavé uhlíky. Ve všech ložnicích se svítilo. Osvětlovali venkovní prostory a prostory kolem terasy. Velká budova do A zářila a v temné noci vypadala impozantně. Luce viděla strach na tvářích mnoha Nephilimů, kteří seděli na lavičkách kolem terasy. Jasmine plakala, její červenou pletenou čepice měla staženou do čela. Držela ztuhle ruku Lilith, která se jí snažila podpořit před dvěma policisty, kteří před nimi stáli s poznámkovými bloky a pokládali jim spoustu otázek. Luce byla srdcem s ní. Věděla, jak strašný tenhle proces byl. Policajti se rojili kolem terasy a rozdávali nakopírované černobílé, nedávno vyfocené, fotografie. Někdo je stáhnul z internetu. Podívala se dolů na obrázek s nízkým rozlišením a byla překvapená, jak moc se Dawn podobá - teda přinejmenším, než se nechala odbarvit.

Vzpomněla si na to ráno, kdy Dawn žertovala, že už nevypadají jako dvojčata.

Luce zakryla rukou svůj výkřik. Bolela jí hlava, když jí začalo dohromady zapadat tolik věcí, které dřív nedávaly smysl. Až nyní.

Příšerná chvíle na záchranném člunu. Stevenovo drsné varování o udržení všeho v tajnosti. Danielova paranoia o "nebezpečí", které jí ale nikdy nevysvětlil. Psanci, kteří jí lákali pryč z kampusu. Hrozba, kterou Cam zničil v lese.

Způsob, jakým Dawn vypadala na černobílé fotografii.

Ten, kdo unesl Dawn udělal chybu. Byla to Luce, koho chtěl.