kapitola 14 1/2
PĚT DNÍ
Někdo je prásknul.
V neděli ráno, zatímco zbytek areálu byl ještě ponořený v děsivém klidu, Shelby, Miles a Luce seděli vedle sebe na jedné lavičce u kanceláře Francesci a čekali na výslech. Její kancelář byla větší než Stevenova-světlejší, s vysokými šikmými stropy a se třemi velkými okny s výhledem na les na severu. Každé z nich bylo olemováno sametovými levandulovými závěsy. Ukazovaly jim výhled na neuvěřitelně modrou oblohu. Nad mramorovým stolem visela velká zarámovaná fotografie galaxie. A to nebyl jediný umělecký kousek v místnosti. Barokní židle, na kterých seděli byly krásné, ale dost nepohodlné. Luce se musela pořád ošívat.
"Prej ´anonymní typ´, nejsem hloupá," zamumlala Shelby. Citovala drsný e-mail, který dnes ráno od Francesci obdržel každý z nich. "Tohle nedospělé práskání zapáchá zásahem Lilith."
Luce si nemyslela, že by bylo možné, aby Lilith - nebo jakýkoliv jiný student- věděla, že odešli z kampusu. To je spíš prásknul někdo jiný.
"Co jim tam trvá?" Miles kývnul směrem ke kanceláři Stevena na druhé straně zdi, kde mohli slyšet šeptání a výměnu názorů jejich učitelů. "Proč už pro nás vymýšlejí trest, když ještě neslyšeli naší verzi příběhu?" Kousl se do spodního rtu. "Jaká je vlastně naše verze příběhu?"
Luce ho ale neposlouchala. "Opravdu nevím, co je na tom tak složitého," řekla polohlasně spíš pro sebe než pro někoho jiného. "Prostě si jen vybere stranu a půjde dál."
"Huh?" řekl Miles i Shelby najednou.
"Promiňte," řekla Luce. "Já jen ... Pamatujete, co nám řekla v noci Arriane o tom ustálením vah jedním rozhodnutím? Když jsem to nadhodila před Danielem, choval se divně. Vážně, copak není zřejmé, co je dobré a co je špatné?"
"Mě to jasné je," řekl Miles. "Vím co je špatná a dobrá volba."
"Jak to můžeš říct?" zeptala se Shelby. "Tenhle druh přemýšlení je přesně to, co nás do týhle šlamastiky dostalo. Slepá víra! Hloupé přijímání všeho, co už je ustálené!" Její tvář byla brunátná a její hlas byl pravděpodobně dost hlasitý na to, aby ho slyšel Steven i Francesca. "Je mi zle ze všech stran andělů a démonů- bla, bla, bla. Z toho, že jsou démoni zlý. Ne, nejsou zlý! Stále to samé dokola - jako kdyby někdo věděl, co je nejlepší pro všechny ve vesmíru."
"Takže naznačuješ, že je Daniel na straně zla?" posmíval se jí Miles. "Že díky němu nastane konec světa?"
"Je mi fuk, co dělá Daniel," řekla Shelby. "A upřímně řečeno, nechce se mi věřit, že by to bylo všechno jenom na něm."
Ale muselo to tak být. Luce nenapadlo žádné jiné vysvětlení.
"Podívejte. Možná linie, která od sebe odděluje dobro a zlo není tak jasná, jak jsme se učili, že je," pokračovala Shelby. "Chci říct, kdo říká, že je Lucifer špatný-"
"Hm, všichni?" řekl Miles a otočil se k Luce pro podporu.
"Chyba," vyštěkla na něj Shelby. "Skupina velmi přesvědčivých andělů si snaží zachovat status quo. Jen proto, že kdysi dávno vyhráli velkou bitvu, si myslí, že mají ve všem pravdu."
Luce sledovala, jak Shelby krčí obočí. Svezla se do tvrdé židle. Slova Shelby jí totiž připomněla něco, co už někde slyšela. ...
"Vítězové přepisují historii," zamumlala. To bylo to, co jí řekl Cam ten den v Noyo. Myslela Shelby tohle? To, že prohráli ti nesprávní? Jejich hlediska byla podobná - jen Cam byl samozřejmě prokazatelně zlý. Nebo ne?
Shelby mluvila pořád dál.
"Přesně tak." Kývla na Luce. "Počkej - co?"
Francesca a Steven prošli dveřmi. Francesca si sedla do černé otáčivé židle za stolem. Steven si stoupnul za ní a položil si ruce na opěradlo židle. Vypadal svěže v riflích a bílé košili. Na rozdíl od Francesi, která vypadala vážně v černých obtažených šatech se čtvercovým výstřihem.
Díky tomu se jí vybavila řeč Shelby o andělech a démonech a o rozmazané dělicí čáře mezi nimi. Bylo samozřejmě povrchní soudit je jenom podle jejich oblečení. Věděla, že to není jenom o tom. V mnoha ohledech bylo až moc snadné zapomenout na to, jaký z nich byl co.
"Kdo chce začít?" zeptala se jich Francesca a položila si své propletené ruce na mramorovou desku stolu. "Víme o všem, co se stalo, takže se nemusíte obtěžovat tím, líčit nám detaily. Tohle je vaše šance obhájit se a vysvětlit nám proč jste to udělali."
Luce se zhluboka nadechla. Ačkoli ještě nebyla připravená na to, aby si jí Francesca podala, nechtěla, aby se jí Miles nebo Shelby pokusili krýt. "Byla to moje chyba," řekla. "Chtěla jsem-" Podívala se na Stevenův nerozhodný výraz a pak sklopila zrak do klína. "Viděla jsem ve Vyhlašovateli něco z mé minulosti a chtěla jsem vidět víc."
"A tak ses vydala na nebezpečný výlet a neoprávněně jsi prošla Vyhlašovatelem a ohrozila své dva spolužáky, kteří měli jednat mnohem víc chytře - potom, co unesli tvou spolužačku?" zeptala se jí Francesca.
"Tohle není fér," řekla Luce. "Vy jste byla ta, kdo zlehčoval to, co se stalo Dawn. Myslela jsem, že se jen podívám do Vyhlašovatele, ale-"
"Ale ...?" pobídl jí Steven. "Ale teď sis konečně uvědomila, jak příšerně stupidní bylo tvoje rozhodnutí?"
Luce se chytla opěradel jejího židle ve snaze zabránit tomu, aby se rozplakala. Francesca se zlobila na všechny tři, ale vypadalo to, že zuřivost Stevena byla zaměřená jenom na Luce. To nebylo fér.
"Ano, fajn, unikli jsme ze školy a vydali se do Las Vegas," řekla nakonec. "Ale jediný důvod, proč jsme byli v nebezpečí byl ten, že jste mě nechali tápat ve tmě. Věděli jste, že po mně někdo jde a nejspíš jste i věděli proč. Nikdy bych neopustila areál, kdybyste mi to řekli."
Steven se podíval dolů na Luce. "Pokud to, co jsi nám teď řekla, myslíš upřímně, pak jsi mě Luce opravdu zklamala." Položil ruku Francesce na rameno. "Možná jsi o ní měla pravdu, má drahá."
"Počkejte-" začala Luce.
Ale Francesca jí umlčela zvednutou rukou. "Je nutné ti výslovně připomenout, že příležitost, kterou jsi dostala studiem na Shoreline, aby ses mohla vzdělávat a osobnostně růst, je jen jedna jediná ve tvém tisíciletém životě?" Luce začala rudnout. "Dostala jsi nás do velmi nepříjemné situace. Hlavní škola" -ukázala na jižní část kampusu- "má svoje tresty a programy prospěšných prací pro studenty, kteří porušili pravidla. Ale Steven a já nemáme v naší třídě vymyšlený žádný systém trestů. Měli jsme štěstí na studenty, kteří nepřekračovali naše velmi shovívavé hranice."
"Až do teď," řekl Steven a díval se na Luce. "Francesca i já se shodujeme, že z toho musí být rychle vyvozeny těžké následky."
Luce se naklonila na židli. "Ale Shelby a Miles ne-"
"Přesně tak." Francesca přikývla. "A to je důvod, proč za to, že ti pomáhali s útěkem, budou Shelby a Miles posláni k panu Kramerovi na Hlavní školu, aby dostali nějaké veřejně prospěšné práce. Dnes začíná Shorelinský výroční festival sklizně potravin. Jsem si jistá, že najde práci jako stvořenou pro vás."
"Co to sak-" Shelby se odmlčela a podívala se na Francescu. "Myslím, že Festival sklizně potravin zní jako parádní legrace."
"A co Luce?" zeptal se Miles.
Steven naštvaně rozhodil paže. Jeho hnědé oči shlédly dolů na Luce skrz brýle s želvovinovými obroučkami.
"Jako výstraha, bude Luce uzemněná."
Uzemněná? Co to má jako být?
"Třída. Jídlo. Kolej." Recitovala Francesca. "Dokud od nás neuslyšíš něco jiného. A dokud budeš pod naším přísným dohledem - budeš jen na místech, které ti dovolíme. To neznamená procházení Vyhlašovatelem. Rozumíš?"
Luce přikývla.
Steven dodal: "Už nás znovu nezkoušej. Dokonce ani naše trpělivost není nekonečná."
-
Třída. Jídlo. Kolej. S touhle škálou možností se Luce potýkala v neděli ráno. Venku byla ještě pořád tma a jídelna otevírá až v jedenáct. Potom, co se Shelby a Miles neochotně přesunuli k pracovní skupině pana Kramera, Luce neměla na výběr. Musela se vrátit do pokoje.
Zavřela okno, které Shelby nechávala ráda otevřené a pak se zhroutila na židli u stolu.
Mohlo to být i horší. Ve srovnání s příběhy o samovazbách na Sword&Cross to skoro vypadalo, jako kdyby z toho vyklouzla snadno. Nedali jí ani sledovací náramek.
Ve skutečnosti jí dali Steven a Francesca v podstatě stejná omezení, jako Daniel. Rozdíl byl v tom, že oni byli učitelé a mohli jí tím pádem hlídat ve dne, v noci.
Naproti tomu Daniel tam nebyl vůbec.
Otráveně zapnula počítač. Napůl očekávala, že bude náhle její přístup k internetu omezen. Přihlásila se ale jako obvykle a našli tři e-maily od svých rodičů a jeden od Callie. Možná že světlá stránka toho všeho byla, že mohla zůstat v lepším kontaktu se svými přáteli a rodinou.
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: thegaprices@aol.com
Odesláno: pátek 11/20 v 8:22
Předmět: krůtí hot-dog
Podívej se na tenhle obrázek! Já s Andrewem oblečení jako krocani na podzimní Block Párty. Jak můžeš vidět na opelíchaném peří : Zbožnovali to. Co myslíš? Měli bychom si ho vzít znovu, až přijedeš na Díkuvzdání?
-
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: thegaprices@aol.com
Odesláno: Pátek, 11/20 v 09:06
Předmět: PS
Tvůj táta si přečetl e-mail, který jsem ti poslala a řekl, že jsem to možná napsala špatně. Nechci tě tím do toho výletu nutit, zlatíčko. Pokud ti dovolí vrátit se domů na Den díkuvzdání, budeme rádi. Pokud nebudeš moct, naplánujeme to na jindy. Máme tě rádi.
-
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: thegaprices@aol.com
Odeslán: Sobota, 11/21 v 00:12
Předmět: bez předmětu
Jen nám dej vědět, jestli přijedeš, jo? xoxo máma
-
Luce si složila hlavu do dlaní. Zmýlila se. Žádné uzemnění na celém světě jí neusnadní odpovědět jejím rodičům.
Oblékli se jako krocani. Začala plakat nahlas. Lámalo jí srdce, když pomyslela na to, jak je zklame. Neotálela s otevřením e-mailu od Callie.
-
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: callieallieoxenfree@gamil.com
Odesláno: Pátek, 11/20 v 16:14
Předmět: Tak je to tady!
Věřím, že moje rezervace letu mluví sama za sebe. Pošli mi svou adresu a já si vezmu taxíka, když přijedu ve čtvrtek ráno. Poprvé budu v Georgii! S mojí dlouho ztracenou nejlepší kamarádkou. Bude to táááák báječný! Uvidíme se za šest dní!
-
Za méně než šest dní se nejlepší kamarádka Luce objeví na Den díkuvzdání v domě jejích rodičů. Budou jí čekat a bude jí čekat i Callie. Luce ale bude uvězněná v jejím pokoji na koleji. Zachvátil jí obrovský smutek. Dala by všechno za to, aby mohla strávit pár dní s lidmi, kteří jí milovali. Dalo by jí to přestávku od těchhle pár vyčerpávajících a matoucích týdnů, které stráví uvězněná v rámci těchto dřevěných stěn jejího pokoje.
Otevřela obrazovku s novým emailem a sesmolila rychlou zprávu:
Pro: cole321@swordandcross.edu
Od: lucinda44@gamil.com
Odesláno: Neděle, 11/22 v 9:33
Zdravím pane Cole.
Nebojte. Nebudu vás prosit, abyste mě nechal jít domů na Den díkuvzdání. Vím, že je to beznadějné a marné, takže se o to nebudu ani pokoušet. Ale nemám to srdce říct to mým rodičům. Dáte jim vědět? Řekněte jim, že je mi to líto. Všechno je tu v pořádku. Více méně. Stýská se mi po domově.
Luce
22
Když se ozvalo zaklepání na dveře, Luce nadskočila. Klikla na tlačítko odeslat, aniž by udělala nějakou korekturu a zkontrolovala si překlepy nebo přepsala její trapné výlevy emocí.
"Luce!" ozval se hlas Shelby z druhé strany. "Otevři! Mám plné ruce hnusnejch věcí z toho Festivalu sklizně. Mám toho fakt požehnaně."
Klepání pokračovalo, teď už ale hlasitěji s příležitostným zaskřípáním, když se něco opřelo o dveře.
Luce trhnutím otevřela dveře a našla tam udýchanou Shelby. Prohýbala se pod tíhou obrovské kartónové krabice. V prstech držela ještě několik igelitových tašek. Třásla se jí kolena, když procházela do místnosti.
"Můžu ti s něčím pomoct?" Luce vzala světlý proutěný roh hojnosti, který odpočíval na hlavě Shelby, jako kdyby to byl kuželovitý klobouk.
"Přidělili mě k dekoraci," zabručela Shelby a položila krabici na zem. "Dala bych cokoliv, abych mohla být u odpadků jako Miles. Víš vůbec, co se stalo, když mi někdo naposled do ruky svěřil lepící pistoli?"
Luce se cítila zodpovědná za trest Shelby i Milese. Představila si Milese, jak chodí po pláži s jedním z těch napichovacích klacků a s pytlem na odpadky, jak to viděla u strany silnice v Thunderboltu. "Ani nevím, co to je Festival sklizně."
"Něco dost nepříjemného a snobského. Tohle to je," řekla Shelby. Kopla do krabice a hodila na podlahu plastové pytle plné peří, nádob s třpytkami a balíků podzimně zbarvených čtvrtek. "Je to v podstatě velký banket, kam chodí všichni sponzoři Shoreline a dávají škole štědré peněžní dary. Každý jde domů s pocitem, že udělal něco záslužného, protože tu nechají několik starých plechovek zelených fazolí, které poputují do potravinové banky ve Fort Bragg. Uvidíš zítra v noci."
"O tom pochybuju," řekla Luce. "Pamatuješ na moje domácí vězení?"
"Neboj se. Na tohle tě pustí. Někteří z nejštědřejších sponzorů jsou příznivci andělů, takže Steven a Francesca musí udělat pořádnou show. Což znamená, že Nephilimové co tam budou, se mají jen hezky usmívat."
Luce se zamračila, když se podívala na svůj ne-Nephilimský odraz v zrcadle. O důvod víc, proč by měla zůstat tady.
Shelby se zhluboka nadechla a zanadávala. "Nechala jsem ty pitomé barvy na krocana v kanceláři pana Kramera," řekla, a když vstávala, znovu kopla do bedny s dekorací. "Musím se vrátit."
Když se kolem Luce tlačila Shelby ke dveřím, Luce ztratila rovnováhu a padala. Zatímco se řítila dolů, zakopla o krabici a pak nohou zavadila o něco vlhkého a studeného.
Praštila se hlavou o podlahu. Jediná věc, která nevydržela byla taška s peřím, která praskla a pod Luce se objevila záplava barevného peří. Podívala se pod sebe, aby viděla, jak velkou škodu udělala. Čekala, že Shelby se na ní bude mračit a podrážděně na ní vyjede. Jenže ta jen stála a jednou rukou ukazovala do středu místnosti. Tiše se tam vznášel mlhavý hnědý Vyhlašovatel.
"Není to trochu riskantní?" zeptala se jí Shelby. "Přivolat Vyhlašovatele hodinu potom, cos dostala za přivolání jiného trest? Tys je vážně ani trochu neposlouchala, viď? Jistým zvláštním způsobem tě obdivuju."
"Nechtěla jsem ho přivolat," obhajovala se Luce, zatímco si ze šatů vyndávala peří. "Uklouzla jsem a prostě se to tam objevilo, nebo tak něco." Přistoupila blíž, aby mohla prozkoumat šedohnědý obláček. Byl tenký jako list papíru, ale ne dost velký na Vyhlašovatele. Způsob, jakým se vznášel ve vzduchu před obličejem Luce, jako kdyby byl tak troufalý, že by jí dával možnost ho odmítnout, Luce znervózňoval.
Zdálo se, že ani není nutné Vyhlašovatele nějak tvarovat. Vznášel se, sotva se pohyboval a vypadal, jako kdyby tam byl už celý den.
"Počkej chvilku," zamumlala Luce. "Tenhle přece přišel včera s tím druhým. Copak si nevzpomínáš?" Tohle byl ten podivný hnědý stín, který byl ukrytý pod tmavším stínem, který je vzal do Las Vegas. Jako kdyby nějak spolupracovaly. Takhle k nim přišly oknem v pátek dopoledne a pak ten menší musel zmizet. Luce na to úplně zapomněla.
"Tak," řekla Shelby a opřela se o žebřík palandy. "Jdeš se do něj podívat, nebo co?"
Vyhlašovatel naplňoval místnost kouřem. Vyhlašovatel byl hnědý a na dotek připomínal mžení. Luce sáhla stín a zjistila, že má od něj mokrou ruku. Cítila, jak jí vítr z Vyhlašovatele čechrá vlasy. Vzduch kolem něj byl vlhký a snad i slaný. Hluboko v něm se ozývalo krákání racků.
Neměla by se dívat. Nepodívá se.
Jenže tohle byl Vyhlašovatel. V jeho kouřově hnědé barvě bylo skryto něco jasného a zřetelného, co souviselo s Luce. Byl v něm vzkaz, který se ve stínu právě probouzel k životu.
Byl to letecký pohled na ostrov. Nejdřív se na něj koukala z velké výšky, takže mohla vidět strmé černé skály, na jejichž krajích rostly borovice.
Pak Vyhlašovatel pomalu zaostřil, jako když se snáší pták ke korunám stromů a zaměřil se na malou, opuštěnou pláž.
Voda byla kalná a omývala stříbrný písek. Balvany roztínaly hladký příliv a pomalu se schylovalo k odlivu. Mezi dvěma nejvyššími balvany stál-
Daniel a díval se na moře. Větev stromu v jeho ruce byla pokryta krví.
Luce zalapala po dechu, když se naklonila blíž, aby viděla, na co Daniel dívá. Ne k moři, ale na zkrvavené tělo člověka. Mrtvý muž ležel na písku a byl ztuhlý. Pokaždé, když vlna dosáhla až k jeho tělu, obarvila se na tmavě červenou. Luce ale neviděla na ránu, která byla pro člověka smrtelná.
Někdo jiný v dlouhém černém kabátu se krčil nad tělem a ovazoval ho tlustým pleteným lanem. Její srdce bušilo, když se Luce znovu podívala na Daniela. Jeho výraz byl klidný, ale třásla se mu ramena.
"Pospěš si. Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu."
Jeho hlas byl tak chladný, až to Luce roztřáslo. O vteřinu později scéna ve Vyhlašovateli zmizela. Luce zatajila dech a stín spadl na podlahu. Pak na druhé straně místnosti zarachotilo okno a otevřelo se. Stín zmizel dřív, než ho Luce mohla chytit. Luce a Shelby se na sebe podívali. Pak sledovali, jak poryv větru zachytil Vyhlašovatele a vynesl ho nahoru, pryč z okna.
Luce chytila Shelby za zápěstí. "Všimla sis něčeho? Kdo tam byl s Danielem? Kdo se krčil nad tím" -znovu se zachvěla- "chlapem?"
"Páni, já nevím, Luce. Byla jsem trochu mimo z toho mrtvého těla. Nemluvě o krvavé větvi, kterou držel tvůj přítel." Pokus Shelby o trochu sarkasmu byl díky jejímu vyděšenému hlasu neúspěšný. "Takže ho zabil?" zeptala se. "Daniel zabil toho člověka, co tam byl?"
"Já nevím." Luce sebou trhla. "Takhle to neříkej. Možná že je tu nějaké logické vysvětlení-"
"Co myslíš, že říkal na konci?" zeptala se Shelby. "Viděla jsem jeho rty, jak se hýbou, ale nerozuměla jsem mu. Nesnáším Vyhlašovatele."
Pospěš si. Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu.
Shelby to neslyšela? Jak necitlivě a chladně zněl?
Pak to Luce došlo: nebylo to tak dávno, co taky nemohla slyšet zvuky z Vyhlašovatelů. Místo toho slyšela jen šum: šelest a hustý, chladný pískot v korunách stromů. Byl to Steven, kdo jí řekl, jak vyladit jejich hlasy. Svým způsobem si Luce téměř přála, aby to neudělal.
V té zprávě toho muselo být víc. "Musím se na to podívat znovu," řekla Luce a šla k otevřenému oknu. Shelby jí zatáhla zpátky.
"Ach, ne ne. Vyhlašovatel už teď může být kdekoliv a ty máš domácí vězení, pamatuješ?"
Shelby zatlačila Luce do židle. "Zůstaneš tady, dokud se nevrátím z kanceláře pana Kramera s barvami na krocana. Obě zapomeneme, že se tohle někdy stalo. Jasný?"
"Jasný."
"Fajn. Vrátím se za pět minut, takže mi nikam nezmiz."
Jakmile se ale dveře zavřely, Luce vylezla ven z okna na část římsy, kde včera večer seděla s Danielem.
Obraz, který jí stále zůstával v mysli, nemohl být pravdivý.
Musela znovu přivolat stín. I kdyby jí to mělo dostat ještě do větších potíží. I kdyby viděla něco, co by se jí nemuselo líbit.
Brzké dopoledne bylo větrné a Luce se musela přikrčit a chytit se šikmé dřevěné šindele, aby udržela rovnováhu. Měla studené ruce. Její srdce bylo otupělé. Zavřela oči.
Pokaždé, když se snažila přivolat Vyhlašovatele, jí napadlo, jak málo tréninku v tom vlastně má. Vždycky když se jí to podařilo, měla jen štěstí - jestli se teda dalo sledování svého přítele, jak někoho vraždí považovat za štěstí.
Něco vlhkého se jí vplížilo do náruče. Byl to hnědý hnusný stín, který ji nejspíš ukáže ještě hnusnější věci? Otevřela oči.
Byl to on. Plížil se jí za ramenem jako had. Chytila ho a držela ho před sebou. Snažila se ho vytvarovat do koule, ale stín se odmítl poddat jejímu doteku. Odletěl od ní trochu dál k okraji střechy, která byla mimo její dosah. Podívala se dolů. Byla dvě patra nad zemí. Cesta, kudy studenti chodili do jídelny na pozdní snídani, byla přeplněná. Na zelené trávě byly spadané listy mnoha barev.
Luce se zakymácela. Něco do ní udeřilo a ona cítila, jak padá dopředu.
Pak se ale stín objevil před ní a bouchnul do ní, jako nějaký fotbalista. Přitiskla se zády na střechu. Zůstala přilepená na šindeli a lapala po dechu, když jí znovu ovanul vítr z Vyhlašovatele a on se před ní znovu otevřel.
Kouřový závoj se rozptýlil a Luce byla zpátky u Daniela a jeho krvavé větve. Zpátky u krákotu racků kroužící nad jeho hlavou, u hnijícího zápachu, který se držel pobřeží a u pohledu na ledové vlny, které se tříštily o skálu.
Byla taky zpátky u dvou postav schoulených na zemi. Jeden byl mrtvý a ten druhý ho svazoval. Najednou stál ale tváří v tvář Danielovi.
Cam.
Ne, to musel být omyl. Nenáviděli jeden druhého. Právě přece proti sobě vedli obrovskou bitvu. Možná by mohla připustit, že Daniel udělal hrozné věci, aby jí ochránil od lidí, kteří po ní šli. Ale co by nikdy nečekala bylo to, že by ho to mohla najít provádět s Camem. Spolupracoval s Camem, který vraždil pro potěšení?
Zrovna spolu vedli nějakou bouřlivou diskuzi, ale Luce nedokázala rozeznat jejich slova. Neslyšela je přes hodiny ve středu terasy, které právě odbíjely jedenáct hodin. Napjala uši a čekala, až zvony přestanou bít.
"Dovol mi, abych jí odvezl do Shoreline," uslyšela konečně prosit Daniela.
To musí být přímo před tím, než přijela do Kalifornie. Jenže proč by Daniel žádal Cama o svolení? Ledaže by-
"Fajn," řekl Cam vyrovnaně. "Vezmi ji co nejrychleji do školy a pak mě najdi. Nepodělej to. Budu tě sledovat."
"A pak?" Danielův hlas zněl nervózně.
Cam přejel očima tvář Daniela. "Ty a já máme práci."
"Ne!" zakřičela Luce a vzteky do stínu mlátila rukama.
Jakmile ale cítila, že se její ruce dostaly skrz chladný, kluzký povrch, litovala toho.
Stín se rozsypal na malé popelavé částečky k jejím nohám. Teď už nemohla vidět nic. Snažila se poskládat částečky tak, jak to viděla dělat Milese, ale ty se jen třásly a byly necitlivé.
Popadla do hrsti bezcenné kusy stínu a vzlykla do nich. Steven řekl, že někdy stíny zkreslovaly to, co bylo skutečné. Stejně jako stíny na stěně jeskyně.
Jenže taky řekl, že na nich bylo vždycky trochu pravdy. A Luce tu pravdu v mokrých zbytcích stínu cítila. Ždímala je a snažila se tak ze sebe dostat všechno své utrpení.
Daniel a Cam nebyli nepřátelé. Byli partneři.
2024 ©