kapitola 15 1/2
ČTYŘI DNY
"Ještě tofu?" Connor Madson - plavovlasý kluk, kterého Luce zná z biologie a taky jeden z číšníků na Shoreline- stál nad ní se stříbrným meníčkem na Festivalu sklizně v pondělí večer.
"Ne, díky." Luce ukázala na tlustý kus vlažného tofu, který jí stále ležel na talíři.
"Možná později." Connor a zbytek studentů ze stipendia, kteří tady pracovali, měli na sobě smokingy a směšné slamáky. Chodili kolem stolů na terase, která byla téměř k nepoznání. Už nebyla jen elegantním a ležérním místem, kde si mohl dát před školou každý palačinky. Změnila se na obrovskou venkovní hodovní síň.
Shelby pořád remcala, když chodila od stolu ke stolu, upravovala kartičky se jmény a zapalovala svíčky. Ona a ostatní členové skupiny dekoratérů odvedli skvělou práci: červené a oranžové hedvábné listy, které byly rozházené po dlouhých bílých ubrusech, čerstvě udělaná večeře byla uložená uvnitř zlatého rohu hojnosti, na krajích terasy byly lampy, které oteplovali studený vzduch od oceánu. Dokonce i barevný krocan vypadal stylově.
Všichni studenti na fakultě, spolu s asi padesáti největšími sponzory školy se tu uhnízdili na večeři. Dawn a její rodiče na tuhle noc přijeli. Ačkoli s ní Luce ještě neměla šanci promluvit, vypadala šťastně a vesele jí zamávala ze svého místa vedle Jasmine.
Většina z asi dvaceti Nephilimů seděla u sebe u kruhového stolu. S vyjímkou Rolanda, který seděl v odlehlém koutě s nějakou tajemnou osobou.
Pak ovšem tajemná osoba vstala, zvedla klobouk ve tvaru velkého poupěte a odhalila tím Luce své nezbedné vlny.
Arriane.
Luce se usmála, ale o vteřinu později cítila, že nemá daleko k slzám. Sledování těchhle dvou, jak spolu něco probírají, Luce připomnělo ohavnou, zlověstnou scénu, kterou včera zahlédla ve Vyhlašovateli. Stejně jako Cam s Danielem, i Arriane s Rolandem stáli na opačných stranách. Přesto se ale chovali jako tým.
Teď ale cítila, že je něco jinak.
Festival sklizně měl být posledním večírkem před Díkuvzdáním, kdy se rušilo vyučování. Pak budou mít všichni ostatní další Díkuvzdání. Skutečné Díkuvzdání. S jejich rodinami.
Pro Luce tohle bylo jediné Díkuvzdání, které vůbec bude mít. Pak Cole už jí neodepsal. Po včerejším domácím vězení a po následném zjištění nových skutečností na střeše, pro ní nebylo těžké být vděčná i za málo.
"Skoro nic jsi nesnědla," řekla Francesca a dala Luce na talíř velkou lžíci lesklé bramborové kaše. Luce stále překvapovala oslňující záře, která pronikala do všeho, co jí Francesca říkala. Francesca měla nadpozemské charisma, nejspíš na základě toho, že byla anděl.
Usmívala se na Luce, jako kdyby na ní včera v její kanceláři skoro nekřičela, a jako kdyby právě teď Luce nebyla pod zámkem.
Luce seděla na čestném místě v čele stolu, vedle Francesci. Všichni sponzoři si s nimi přišli potřást rukou. Další tři studenti v čele stolu -Lilith, Beaker Brady a nějaká korejská tmavovlasá dívka, kterou Luce neznala - vyhráli tyhle místa v soutěži o nejlepší esej. A všechno co Luce musela pro tohle místo udělat bylo vytočit svoje učitele natolik, aby se báli jí nechat byť jen na chvíli bez dohledu.
Nakonec jídlo odnesli a Steven se naklonil dopředu ve svém křesle. Stejně jako Francesca, nedával na sobě znát nic ze své včerejší zášti. "Ujisti se, že bude Luce představena Dr. Buchananovi."
Francesca si vzala poslední kousek muffinu, potřela si ho kukuřičným máslem a vložila si ho do úst. "Buchanan je jeden z největších příznivců školy," řekla Francesca. "Už jsi slyšela o zahraničním programu Ďáblové?" Luce pokrčila rameny, když číšníci odnášeli talíře ze stolů. "Jeho ex-manželka měla andělský rodokmen, ale po jejich rozvodu stáhnul nějaké své závazky. Jen bys měla vědět, že" -Francesca se podívala na Stevena- "je to dobrý člověk. Oh, dobrý den, paní Fisherová! Je hezké, že jste přišla."
"Ach, dobrý den." Byla to postarší žena s britským přízvukem, objemným pláštěm z norka a s víc diamanty kolem krku, než Luce kdy předtím viděla. Zamávala bílou rukavicí na Stevena, který jí pozdravil taky. Francesca se naklonila a obě ženy se pozdravily polibkem na tváře. "Kde je můj Miles?" zeptala se žena.
Luce vyskočila. "Ach, vy musíte být Milesova ... babička?"
"Proboha, ne." Žena couvla. "Nemám děti, nikdy jsem se nevdala, díky bohu. Já jsem paní Ginger Fisher z větve rodokmenu NorCal. Miles je můj prasynovec. A vy jste?"
"Lucinda Price."
"Lucinda Price, ano." Paní Fisher se jí prohlédla a zamžourala. "Četla jsem o tobě v nějaké historické knize. I když si vlastně nemůžu vzpomenout, co přesně jsi vlastně-"
Než mohla Luce zareagovat, Steven jí položil ruce na ramena. "Luce je jedna z našich nejnovějších studentek," řekl a zazářil. "Budete ráda, když vám řekneme, že se Miles může přetrhnout, aby se tu Luce cítila pohodlně."
Paní Fisher zašilhala za ně. Hleděla na přeplněný trávník. Většina hostů už dojedla a teď Shelby rozsvěcovala pochodně, které byly vsazeny do země. Když se rozhořela pochodeň nejblíž k hlavnímu stolu, osvětlila tak Milese, který se nakláněl nad stoly, aby z nich mohl odstranit nějaké odpadky.
"Je to opravdu můj synovec, kdo odklízí ze stolů?" Paní Fisher si přitiskla ruku v bílé rukavici na čelo.
"Vlastně," řekla Shelby a skočila jim tak do konverzace, "funguje tu jako odpaďák-"
"Shelby," přerušila ji Francesca. "Myslím, že pochodeň u stolu Nephilimů právě zhasla. Mohla bys to napravit? Hned?"
"Víte co?" řekla Luce paní Fisher. "Dojdu pro Milese a přivedu ho. Musíte být dychtivá po tom, ho vidět."
Miles vyměnil čepici a mikinu Dodgers za tvídové kalhoty a jasně oranžovou košili. Byla to dost odvážná kombinace, ale vypadal v tom dobře.
"Hej!" Mávl na ní rukou, kterou nedržel hromadu špinavých talířů. Nezdálo se, že by mu nějak vadilo, že musí uklízet stoly. Usmíval se. Byl ve svém živlu, když si povídal se všemi na večírku, během toho, co jim čistil stoly. Když se k němu přiblížila Luce, položil talíře dolů a věnoval jí obří objetí. Přitiskl si ji k sobě tak blízko, jak to šlo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a naklonil hlavu ke straně, takže mu hnědé vlasy spadly do očí. Nevypadal, že je zvyklý na způsob, jak se chovají jeho vlasy, když nemá čepici, takže hlavu zase narovnal. "Nevypadáš dobře. Teda, myslím tím - vypadáš skvěle, tak jsem to nemyslel. Vůbec. Moc se mi líbí tvoje šaty. A tvoje vlasy sou pěkné. Ale tvůj pohled je" -zamračil se- "skleslý."
"To je dost znepokojivé." Luce kopla špičkou bot s vysokým podpatkem do trávy. "Protože teď se cítím nejlíp, za celou noc."
"Opravdu?" Milesova tvář se rozzářila jen na tak dlouho, dokud si myslel, že mu tím složila kompliment. Pak jeho úsměv povadl. "Vím, že tě štve to domácí vězení. Pokud by ses mě ptala, Frankie a Steven to dost přepískli. Držet tě u sebe celou noc-"
"Já vím."
"Nedívej se, ale jsem si jistý, že nás teď pozorují. Oh, no super." Zasténal. "Je to moje teta Ginger?"
"Už jsem měla to potěšení." Luce se zasmála. "Chce tě vidět."
"Jo, o tom nepochybuju. Prosím, nemysli si, že jsou všichni moji příbuzní jako ona. Se zbytkem mé rodiny se setkáš na Díkuvzdání-"
Den díkuvzdání u Milese. Luce na to úplně zapomněla.
"Ach," řekl Miles, když zpozoroval její obličej. "Snad si nemyslíš, že tě tu Frankie a Steven hodlají držet i na Díkuvzdání?"
Luce pokrčila rameny. "Myslela jsem, že to ´až dokud ti neřekneme´ znamená."
"Tak to je důvod, proč jsi tak smutná." Položil Luce ruku na její holé rameno. Doteď litovala, že si vzala šaty bez rukávů. Ale jen do té doby, než se jeho prsty dotkly její holé kůže.
Bylo to jako dotek Daniela - po celou dobu elektrizující a magické, ale zároveň i uklidňující.
Miles přistoupil blíž a sklopil svou tvář k té její. "Co to bylo?"
Zadívala se mu do tmavě modrých očí. Jeho ruka byla stále na jejím rameni. Cítila, jak se smiřuje s pravdou, nebo s tím, co si myslela, že pravda je, a že je připravená to vyslovit nahlas.
Daniel nebyl tím, čím si myslela, že byl. Což možná znamenalo, že ona nebyla tím, kým si myslela, že je. Všechno co cítila k Danielovi na Sword&Cross bylo pořád v ní - šílela, když na to jen pomyslela- ale tady bylo všechno tak odlišné. Každý říkal, že tenhle život je jiný, že byl čas na to, přerušit cyklus-jenže jí nikdo neřekl, co to znamená. Možná to nemělo skončit tím, že ona a Daniel budou spolu. Možná se od něj měla osvobodit a udělat něco na vlastní pěst.
"Je těžké to popsat," řekla nakonec.
"Já vím," řekl Miles. "Cítím to stejně. Vlastně je tu něco, co jsem ti chtěl říct-"
"Luce." Francesca najednou stála u nich a prakticky se mezi ně vecpala. "Je čas jít. Doprovodím tě teď do tvého pokoje."
Tolik k jednání na vlastní pěst. "A Milesi, tvoje teta a Steven si tě žádají."
Miles věnoval Luce poslední soucitný úsměv, než se začal plahočit přes terasu směrem k jeho tetě.
Stoly byly prázdné, ale Luce uviděla Arriane a Rolanda, jak něco popíjí u baru. Kolem Dawn byl shluk Nephilimských dívek.
Vedle Shelby stál vysoký chlapec s blonďatými vlasy a se světlou, téměř bílou pletí.
Její ex přítel. Musí to být on. Opíral se o Shelby. Asi o ní měl stále zájem, ale ona na něj byla zjevně stále naštvaná. Tak naštvaná, že si ani nevšimla, že kolem ní prošla Francesca s Luce. Ale její ex-přítel si všimnul. Jeho pohled se zastavil na Luce. Měl bledé slabě modré oči. Byl děsivý.
Pak někdo zavolala, že se dole na pláži koná after-párty. Shelby přestala ex příteli věnovat pozornost a otočila se k němu zády. Pak dodala, že by jí raději na párty následovat neměl.
"Chtěla by ses k nim připojit?" zeptala se jí Francesca, když se pohybovaly dál od rozruchu na terase. Hluk větru je nutil utichnout, když kráčeli štěrkovou cestou zpátky ke koleji. Minuli řadu růžových popínavých rostlin. Luce se začala ptát sama sebe, jestli byla Francesca zodpovědná za klid, který náhle nastal.
"Ne," Luce se chtěla se všemi pobavit, ale když přišlo na slovo ´chtít´ nebo ´hned teď´, rozhodně jí to k párty na pláži moc netáhlo. Přála by si ... No, vlastně si nebyla jistá, co by si přála. Něco musela udělat s Danielem, jenže co? Možná by jí řekl, co se děje. Možná by jí místo neustále ochrany před tím, aby se nedozvěděla něco, co by neměla, řekl pravdu. Stále Daniela miluje. Samozřejmě, že ano. Znal ji lépe, než kdokoliv jiný. Její srdce pokaždé tlouklo jako o závod, když ho uviděla. Toužila po něm. Ale jak dobře ho opravdu znala?
Francesca upřela oči na trávu, která lemovala cestu ke koleji. Velmi jemně rozevřela paže do stran, jako kdyby byla baletka.
"Ne lilie a ne růže," zamumlala si pro sebe a její úzké prsty se začaly třást. "Tak co tedy?"
Ozval se jemný zvuk, když se kořeny rostlin prorvaly zahradou a najednou, jako zázrakem, před nimi vyrostla hranice z bílých květů. Květiny byly na obou stranách cesty.
Byly to vzácné a křehké divoké pivoňky s pupeny velkými jako fotbalový míč. Květiny, které Daniel přinesl Luce, když byla v nemocnici - a možná už i předtím. Na cestě k Shoreline se v noci třpytily jako hvězdy.
"Pro koho tohle bylo?" zeptala se Luce.
"Pro tebe," řekla Francesca.
"Za co?"
Francesca se krátce dotkla její tváře. "Někdy do našeho života přicházejí krásné věci z ničeho nic. Nemůžeme jim vždy porozumět, ale musíme v ně věřit. Vím, že chceš na všechno odpovědi, ale někdy se vyplatí mít v sobě malou víru."
Mluvila o Danielovi.
"Díváš se na mě a na Stevena," pokračovala Francesca, "-a já vím, že to může být matoucí. Miluju ho? Ano. Ale až přijde konečná bitva, budu ho muset zabít. To je prostě naše realita. Oba víme, kde přesně stojíme."
"Ale nevěříte mu?"
"Věřím v to, že záleží jen na jeho charakteru, který je démonský. Musíš věřit tomu, že lidé kolem tebe budou věrní tomu, v co věří. I když se může stát, že někdo zradí to, v co věří."
"Co když to není tak jednoduché?"
"Jsi silná, Luce. Nezávisle na něčem nebo na někom. Viděla jsem to včera v mé kanceláři, podle toho, jak jsi reagovala. A to mě velmi ... potěšilo."
Luce se necítila silná. Cítila se jako hlupák. Daniel byl anděl, takže jeho charakter by měl být dobrý. Měla to jen slepě přijmout? A jaký je vlastně její pravý charakter? Nebyl černobílý. Byla Luce důvod, proč je to mezi ní a Danielem tak komplikované?
Ani dlouho potom, co přišla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, nemohla dostat slova Francesci z hlavy.
O hodinu později jí někdo zaklepal na okno. Luce sebou cukla. Seděla u krbu a zírala do slábnoucího ohně. Než stačila vstát, ozvalo se druhé zaklepání na okno, ale tentokrát znělo víc váhavěji. Luce se zvedla a šla k oknu. Co by tu Daniel zase dělal? Potom co jí odhalil jak strašně nebezpečné je vidět se, proč se nedržel zpátky? Nevěděla, co od ní Daniel chtěl - teda kromě toho jí způsobovat muka, stejně jako ho viděla mučit její další já ve Vyhlašovateli. Všechna její minulá já, které -jak jí Daniel řekl- tolik miloval. Všechno co od něj dnes večer chtěla, bylo, aby jí nechal samotnou.
Rozrazila dřevěné okenice a pak zatlačila na okenní tabuli, přičemž shodila jednu z tisíce kytek Shelby. Opřela se rukama o parapet, vystrčila hlavu do noci a byla připravená začít řvát na Daniela.
Ale nebyl to Daniel, kdo stál v měsíčním světle na římse.
Byl to Miles.
Převlékl se ze svého oblečení na večírku, ale nevzal si čepici Dodgers. Většina z jeho těla byla ve stínu, ale obrys jeho širokých ramen se krásně rýsoval proti modré, hluboké noci. Jeho plachý úsměv vyvolal úsměv i na její tváři. Držel zlatý roh hojnosti plný oranžových lilií, které utrhl na Festivalu sklizně.
"Milesi," řekla Luce. Z jejích úst tahle slova vyzněla nezvykle. Byla zaplavená příjemným překvapením, i když se před chvílí připravovala na něco dost ošklivého. Měla zvýšený tep a nemohla se přestat usmívat.
"Není trochu bláznivé, že můžu přejít po římse od mého okna až k tomu tvému?"
Luce zavrtěla hlavou. Taky byla ohromená. Nikdy dokonce ani nebyla na klučičí straně koleje. Ani nevěděla, kde to bylo.
"Vidíš?" Jeho úsměv se rozšířil. "Kdybys neměla domácí vězení, nikdy bychom to nezjistili. Je to tu opravdu parádní Luce. Měla bys sem jít taky. Nemáš strach z výšek nebo tak něco?"
Luce chtěla jít za Milesem ven na římsu. Jen si prostě nechtěla připomínat chvíli, kdy tam byla s Danielem. Tihle dva byli tak odlišní. Miles-spolehlivý, sladký, starostlivý. Daniel-láska jejího života. Kdyby to bylo tak jednoduché. Zdálo se nespravedlivé a nemožné, je porovnávat.
"Jak to, že nejsi na pláži se všemi?" zeptala se ho.
"Ne každý je dole na pláži." Miles se usmál. "Ty jsi tady." Mávl ve vzduchu květinami. "Přinesl jsem ti to od večeře. Shelby dostala všechny květiny na její straně večírku. Myslel jsem, že by sis je mohla dát na stůl."
Miles jí podal oknem proutěný roh hojnosti. Překypoval lesklými oranžovými květy. Jejich černé tyčinky se zachvěly ve větru. Nebyli dokonalé. Pár z nich už bylo uvadlých, ale stejně byly mnohem hezčí, než pivoňky v nadživotní velikosti, které Francesca nechala vykvést. Někdy do našeho života přicházejí krásné věci z ničeho nic.
Tohle bylo snad to nejhezčí, co pro ní někdo na Shoreline udělal-třeba když se Miles vloupal do Stevenovi kanceláře, aby ukradl knihu. Jen kvůli tomu, aby mohl Luce naučit procházet stíny. Nebo, když ji Miles pozval na snídani hned první den, co se setkali. Nebo jak ji Miles okamžitě zahrnul do svých plánu na Díkuvzdání. Nebo naprostá absence odporu, když musel Miles sbírat odpadky, kvůli tomu, že se dostal do potíží, když pomáhal Luce. Nebo jak Miles ...
Mohla s ním jít, uvědomila si, klidně na celou noc. Odnesla květiny na stůl v jejím pokoji. Když se vrátila, Miles už k ní napřahoval ruce, aby se mohla dostat do okna. Mohla se vymluvit. Mohla říct, že nechce porušovat pravidla Francesci. Nebo mohla vzít jeho teplou, silnou a bezpečnou ruku do té své, a nechat se k němu vyhoupnout. Mohla by alespoň pro tuhle chvíli zapomenout na Daniela.
Venku byla obloha plná hvězd. Třpytily se v černé noci, jako diamanty paní Fisher. Byly ale mnohem jasnější a ještě krásnější. Odtud vypadaly sekvoje na východní straně od školy hustě, tmavě a zlověstně. Na západ od školy viděla pěnivou vodu a vzdálenou záři planoucího ohně dole, na větrné pláži. Konečně si Luce všimla z římsy těchhle věcí. Oceán. Les. Nebe.
Stále to bylo tady. Jenže když tu byl Daniel, nemohla se soustředit na nic jiného. Téměř ji oslepilo, když si uvědomila, že nikdy téhle nádherné scenérii nevěnovala pozornost.
Bylo to opravdu úchvatné.
"Asi tě zajímá, proč jsem přišel," řekl Miles. Luce si uvědomila, že už pěknou chvíli oba mlčí. "Chtěl jsem ti to říct už dřív, ale - nemohl jsem - nejsem si jistý -"
"Jsem ráda, že jsi přišel. Už tu byla trochu nuda. Zírala jsem do ohně." Věnovala mu malý úsměv.
Miles si strčil ruce do kapes. "Podívej, já vím, že ty a Daniel-"
Luce nevědomky zasténala.
"Máš pravdu. Neměl jsem to vytahovat-"
"Ne, to není důvod, proč jsem zasténala."
"Já jen ... víš, že tě mám rád, ne?"
"Hm."
Samozřejmě, že ji měl Miles rád. Byli přátelé. Dobří přátelé. Luce se kousla do rtu. Teď si hrála na hlupáka, což nikdy nebylo dobré znamení. Pravda byla, že jí měl Miles rád. A ona ho měla ráda taky.
Podívala se na toho kluka. Na jeho oceánově modré oči a nesmělé rty, které se pokaždé zvedly do úsměvu. Navíc to byl ten nejmilejší člověk, jakého kdy potkala.
Jenže tu byl Daniel. A před ním byl taky Daniel, už mockrát. A Daniel tu bude znovu a znovu - bylo to nekonečně komplikované.
"Zkazil jsem to." Miles sebou trhnul. "Protože všechno, co jsem chtěl dneska udělat, bylo dát ti dobrou noc."
Podívala se na něj a zjistila, že jí pozoruje. Vyndal si ruce z kapes a našel jimi ty její. Sevřel je mezi jejich hrudníky. Nakláněl se k ní. Pomalu a rozvážně. Dával tím Luce další šanci cítit velkolepý noční vzduch všude mezi nimi.
Věděla, že se jí Miles chystal políbit. A věděla, že ho nemůže nechat.
Kvůli Danielovi, samozřejmě - ale také kvůli tomu, co se stalo, když políbila Trevora. Její první polibek. Jediný polibek, který s kým kdy, kromě Daniela, měla. Mohlo být její svázání s Danielem důvodem, proč Trevor zemřel? Co když druhý koho políbí bude Miles a ... ani na to nemohla pomyslet.
"Milesi." Trochu ho od sebe odstrčila. "Neměl bys to dělat. Líbání mě je" -polkla- "nebezpečné."
Zasmál se. Samozřejmě. Nevěděl nic o Trevorovi. "Myslím, že to zvládnu."
Pokusila se od něj odtáhnout, ale Miles znal způsob, jak jí donutit mít skvělý pocit, skoro ze všeho. Tohohle nevyjímaje. Když jeho ústa našla ta její, zadržela dech a čekala na nejhorší.
Ale nic se nestalo.
Milesovi rty byly měkké jako peří. Políbil jí tak jemně, že se to stále dalo považovat za polibek od dobrého přítele - ale s vášní, kterou jí ukazoval, že k ní cítí mnohem víc, než jen tohle. Kdyby to ale chtěla.
Ale i když tu nebyly žádné plameny, žádná spálená kůže, smrt nebo destrukce, -a proč to vlastně nebylo?- tenhle polibek jí nutil cítit se špatně.
Tak dlouho všechno co její rty chtěly, byly Danielovy rty. Celou dobu. Snila o jeho polibcích, úsměvu, nádherných fialových očích, jeho tělu, které drží to její. Nikdy tu neměl být nikdo jiný. Co když se ale v Danielovi mýlila? Co kdyby byla šťastnější -nebo alespoň šťastná- s jiným klukem?
Miles se od ní odtáhl a vypadal přitom šťastně a zároveň i smutně. "Takže, dobrou noc."
Odvrátil se, skoro jako kdyby se chystal vrátit zpátky do svého pokoje. Pak se ale otočil zpátky. Vzal jí za ruku. "Pokud bys měla někdy pocit, že věci nefungují tak jak by měly s ..." Podíval se na oblohu. "Jsem tady. Jen chci, abys to věděla."
Luce přikývla. Zavalila ji vlna zmatku.
Miles jí stiskl ruku a pak se vydal opačným směrem ke svažující se šindelové střeše. Asi se vracel zpátky do svého pokoje na koleji.
Luce zůstala sama. Sáhla si na rty, kde ještě před chvílí byly ty Milesovi. Příště až uvidí Daniela, byl by schopný mu to říct? Hlava jí bolela ze všech vzestupů a pádů dnešního dne. Chtěla si jen zalézt do postele. Když se oknem vracela zpátky do pokoje, naposled se otočila, aby si do paměti uložila noc, kdy se tolik věcí změnilo.
Místo hvězd, stromů a burácejících vln se ale oči Luce zaměřily na něco jiného. Na střechu k jednomu z komínů. Bylo tam něco bílého a vlajícího. Duhový pár křídel.
Daniel.
Byl přikrčený a napůl skrytý jejímu pohledu. Byl jen třicet centimetrů od místa, kde se s Milesem políbili. Byl k ní otočený zády. Měl svěšenou hlavu.
"Danieli," zavolala a cítila, jak se jí hlas zlomil. Když se k ní obrátil, výraz v jeho tváři byl plný bolesti. Jako kdyby mu Luce právě vytrhla srdce z těla. Ohnul se v kolenou, rozvinul svá křídla a odletěl do noci.
O chvíli později vypadal jen jako další hvězda na černé obloze.
2024 ©