kapitola 17 1/2
DVA DNY
Luce probudilo skřípání ramínek, která někde posouval po tyči v její skříni. Než mohla vidět, kdo byl za ten hluk zodpovědný, přistála na ní hromada oblečení. Posadila se na posteli a protlačila si cestu skrz hromadu džínsů, triček a svetrů. Strhla si pletenou ponožku z čela. "Arriane?"
"Líbí se ti ta červená? Nebo chceš radši černou?" Arriane držela v rukou naproti sobě dvoje šaty Luce. Hodnotila je a kroutila se u toho. Arriane měla holé paže. Neměla bezpečnostní náramek, který musela nosit na Sword&Cross. Luce si toho až doteď nevšimla. Zachvěla se, když si vzpomněla na krutý proud který náramkem poslali do Arriane, když porušila pravidla.
Každý den, co Luce byla v Kalifornii, byly její vzpomínky na Sword&Cross víc a víc nejasné, až do téhle chvíle. Tahle vzpomínka na Arriane jí otřásla a vrátila zpátky do jejího hrozného pobytu na její bývalé škole.
"Elizabeth Taylor říká, že červenou můžou nosit jenom nějaké ženy," pokračovala Arriane. "Je to všechno o tom, jestli máš na to prsa a jestli máš dostatečný sex-appeal. Naštěstí ty máš obojí." Sundala červené šaty z ramínka a hodila je na hromadu.
"Co to děláš?" zeptala se Luce.
Arriane si dala svoje malé ruce v bok. "Pomáhám ti s balením, troubo. Jedeš domů."
"J-jak domů? Co tím myslíš?" koktala Luce.
Arriane se zasmála a vykročila vpřed, aby mohla vzít Luce za ruce a vytáhnout jí z postele. "Do Georgie, ty moje šťabajzno." Pohladila Luce po tváři. "K starému dobrému Harrymu a Dorren. A nejspíš i k nějaké tvojí kamarádce, která přiletí."
Callie. Opravdu uvidí Callie? A její rodiče? Luce se zachvěla a najednou ztratila hlas. "Copak nechceš strávit Den díkuvzdání se svojí rodinou?"
Luce čekala, že to bude mít nějaký háček. "A jak-"
"Neboj." Arriane zatahala Luce za nos. "Byl to nápad pana Colea. Pořád se musíme držet pravidel naší malé lsti, že jsi ze života tvých rodičů odloučená jen na chvíli. Tohle se zdálo jako nejjednodušší a nejzábavnější způsob, jak to zařídit."
"Ale když mi včera psal, říkal, že je všechno-"
"Nechtěl ti dávat žádné naděje, dokud se nepostará o každou maličkost, což zahrnuje i" -Arriane se uklonila- "dokonalý doprovod. Jeden z nich teď stojí před tebou. A Roland by tu měl být každou chvíli."
Ozvalo se zaklepání na dveře. "On je tak skvělej." Arriane ukázala na červené šaty v rukou Luce. "Hoď to na sebe kotě."
Luce se rychle oblékla do šatů a pak chvátala do koupelny, aby si vyčistila zuby a učesala se. Arriane jí opět uvedla do jedné z vzácných situací typu ´Skoč! - Jak vysoko?´. Neobtěžovala se ani pokládat jí nějaké otázky. Prostě jen skákala, jak Arriane pískala.
Vynořila se z koupelny a očekávala, že uvidí Rolanda a Arriane dělat něco, co jim bylo podobné. Třeba že jeden z nich bude stát na kufru, zatímco se ho ten druhý bude snažit zapnout.
Ale nebyl to Roland, kdo klepal.
Byl to Steven a Francesca.
A sakra.
To byla slova, která se Luce drala na jazyk. Netušila, jak se z téhle situace vymluvit. Podívala se na Arriane s prosbou o pomoc. Ta se ale pořád snažila nacpat tenisky Luce do kufru. Copak nechápe, že právě dostala Luce do extra velkého průseru?
Když Francesca vykročila vpřed, Luce ztuhla. Jenže pak doširoka roztáhla ruce v širokých rukávech karmínového roláku a přitiskla si jí do nečekaného objetí. "Přišli jsme ti pořád všechno dobré na tvou cestu."
"Samozřejmě nám budeš zítra večer na naší večeři pro děti, co tu zůstaly, moc chybět," řekl Steven, přičemž vzal Francescu za ruku a odtáhnul jí dál od Luce. "Ale pro studenta je nejlepší, když může být se svou rodinou."
"Nerozumím tomu," řekl Luce. "Věděli jste o tom? Myslela jsem, že jsem tu uvězněná až do vašeho odvolání."
"Dnes ráno jsme mluvili s panem Colem," řekl Francesca.
"A tys tu nezůstala zavřená za trest, Luce," vysvětlil jí Steven. "Byl to jediný způsob, jak jsme se mohli ujistit, že budeš v bezpečí. Pod naším dohledem. Ale teď už jsi v dobrých rukách Arriane."
Ani se s ní pořádně nestačili rozloučit a Francesca už Stevena táhla ke dveřím. "Slyšeli jsme, že tvoji rodiče nemůžou dočkat, až tě uvidí. A taky říkal něco o tom, že tvoje maminka má plný mrazák koláčů."
Mrkla na Luce, pak jí i se Stevenem zamávali a byli pryč.
Luce poskočilo srdce při příznivější vyhlídce na to, že se dostane domů k její rodině.
Ale ne dřív, než to řekne Milesovi a Shleby. Byli by naštvaní, kdyby odjela domů do Thunderboltu a nechala je tu opuštěné. Ani neví, kde Shleby je. Nemohla je opustit bez-
Roland strčil hlavu do otevřených dveří. Vypadal jako profesionál ve svém proužkovaném saku, z kterého mu vykukoval ostře bílý límec košile. Jeho černozlaté dredy byly kratší, špičatější a jeho hluboko posazené oči byly ještě výraznější.
"Tak jak se dneska máme?" zeptal se a střelil po Luce jeho známým ďábelským úsměvem. "Máme tu nějakýho parazita." Kývnul na osobu, která byla za ním a o chvíli později se objevila s batohem v ruce.
Miles. Blýskl na Luce úžasným a roztomilým úsměvem. Sedl si na kraj její postele. V mysli se jí začal formovat obrázek toho, jak ho představuje svým rodičům. Sundá si svou basebalovou čepici, potřese si s nimi rukou a pochválí její mámě rozdělanou výšivku.
"Rolande, jaké části z ´přísně tajená mise´ si nerozuměl?" zeptala se ho Arriane.
"Je to moje chyba," přiznal se Miles. "Viděl jsem Rolanda, jak jde sem .... a dostal jsem to z něj. To je důvod, proč jde pozdě."
"Jakmile ten kluk uslyšel slova Luce a Georgie" -ukázal palcem na Milese- "trvalo mu asi nanosekundu si sbalit."
"Měli jsme jistý plán na Den díkuvzdání," řekl Miles a podíval se jen na Luce. "Nemohl jsem jí nechat jen tak odjet."
"Ne." Luce se na něj usmála. "To nemohl."
"Mmm-hmm." Arriane zvedla obočí. "Jsem jen zvědavá, co na to řekne Francesca. Měl bys spíš běžet za svými rodiči, Milesi-"
"Ale no tak. Arriane." Roland k ní mávl prozíravě rukou. "Od kdy se ty necháš komandovat autoritami? Postarám se o toho kluka. Nebude dělat žádné problémy."
"Dělat problémy, kde?" Shelby vtrhla do místnosti s její karimatkou na jógu hozenou přes rameno. "Kam jedeme?"
"K Luce domů na Den díkuvzdání," řekl Miles. V chodbě za Shelby se objevila blond hlava. Ex-přítel Shelby. Jeho kůže byla bílá, skoro průhledná. A Shelby měla pravdu: s jeho očima bylo něco divného. To, jak byly bledé.
"Naposledy ti říkám sbohem, Phile," řekla Shelby rychle a zabouchla mu dveře před nosem.
"Kdo to byl?" zeptal se Roland.
"Můj idiotskej bejvalej přítel."
"Vypadal jako zajímavý chlapík," řekl Roland a stále se díval na dveře. Vypadal roztržitě.
"Zajímavý?" odfrkla si Shelby. "Soudní zákaz by pro mě byl teď zajímavější." Vrhla jediný pohled na kufr Luce a pak na batoh Milese. Potom si sedla na bobek a začala nahodile házet věci do černého kufru.
Arriane rozhodila rukama. "To nemůžeš udělat ani krok bez nějakého doprovodu?" zeptala se Luce. Pak se podívala na Rolanda. "Předpokládám, že za ní bereš zodpovědnost taky, viď?"
"To je ale prázdninová nálada!" zasmál se Roland. "Jedeme k Priceovým na Den díkuvzdání," řekl Shelby, jejíž tvář se rozzářila. "Čím dál tím lepší."
Luce nemohla uvěřit, jak úžasně to všechno dopadlo. Díkuvzdání s její rodinou, Callie, Arriane, Rolandem, Shelby a Milesem. Nemohlo to být lepší.
Jen jedna věc jí trápila. Hodně jí trápila. "A co Daniel?"
Myslela tím: Ví už o tomhle výletu? A jak to vlastně ve skutečnosti je mezi ním a Camem? A zlobí se na mě pořád za ten polibek? A jak zlé je, že Miles jede taky? A jak velká je šance, že se zítra Daniel objeví v domě mých rodičů potom, co mi řekl, že mě nemůže vidět?
Arriane si odkašlala. "Jo, co Daniel?" opakovala po ní tiše. "To ukáže čas."
"Takže máme letenky nebo tak něco?" zeptala se Shelby. "Protože jestli poletíme, musím si sbalit prášky na nevolnost, éterické oleje a vyhřívaný polštář. Věřte mi, nechcete se mnou být v letadle bez toho všeho."
Roland luskl prsty.
K nohám se k nim z otevřených dveří snesl stín. Dosedl na tvrdou dřevěnou podlahu. Rozrůstal se tak rychle, že by za chvíli mohl dosáhnout až do chodby. Vyšel z něj závan studeného vzduchu a pak se stín zbarvil do barvy bezútěšné temnoty. Byl cítit jako mokré seno. Pak se zmenšil na malou pravidelnou kouli. Roland na něj ale kývnul a stín se rozrost do vysokého černého portálu. Vypadal jako dveře, které Arriane vytvořila v kuchyňce v restauraci. Byl podobný tomu stínu, kterým předtím prošli. Tenhle Vyhlašovatel byl ale vytvořen z tmavé mlhy. Všechno co bylo skrz dveře vidět, byla ještě tmavší vířící temnota.
"To vypadá jako dveře, o kterých jsem četl v té knize," řekl Miles. Očividně to na něj zapůsobilo. "Všechno co jsem zvládnul já, byl zvláštní druh pokrouceného okna." Usmál se na Luce. "Ale i tak fungoval."
"Drž se mě hochu," řekl mu Roland, "a uvidíš, co je to cestovat ve velkém stylu."
Arriane obrátila oči v sloup. "Jenom se vytahuje."
Luce naklonila k Arriane hlavu. "Ale já jsem myslela, žes říkala-"
"Já vím." Arriane jí umlčela rukou. "Vím, že jsem vám stále opakovala pohádku o tom, jak je nebezpečné cestovat Vyhlašovatelem. Nechci být jedna z těch, co pořád opakujou ´dělej co říkám, protože já jsem anděl´. Ale všichni jsme se na tom shodli - Francesca a Steven, pan Cole, no všichni-"
Všichni? Luce si tu skupinu nemohla spojit dohromady, aniž by jí nedošlo, že tam někdo chyběl. Bilo to do očí. Kde byl Daniel, když se to rozhodovalo?
"Kromě toho." Arriane se pyšně usmála. "Máme tady mistra. Ro, je jeden z nejlepších cestovatelů Vyhlašovateli."
A pak zašeptala stranou směrem k Rolandovi. "Jen ať ti to nestoupne do hlavy."
Roland prudce otevřel dveře Vyhlašovatele. Ten zasténal a zaskřípal. Rozlétl se k nim vlhký vítr, který byl cítit prázdnotou.
"Ehm ... ještě jednou, proč že je cestování Vyhlašovatelem tak nebezpečné?" zeptal se Miles.
Arriane je vedla po místnosti ke stínu, který byl pod stolní lampou, za podložkou na jógu Shelby. Stín se chvěl. "Netrénované oko to nemusí ani postřehnout. To znamená ten, který neumí procházet Vyhlašovatelem. Ale věř nám. Vždycky je tam někdo, kdo číhá na někoho, kdo je náhodně otevře."
Luce si vzpomněla na netečný hnědý stín, který se jim předtím někam vypařil. Ten stín, který číhal, jí vyjevil pohled na Cama a Daniela na pláži.
kapitola 17 2/2
"Pokud si vybereš špatného Vyhlašovatele, je velmi lehké se ztratit," vysvětloval Roland. "Nemáš ani ponětí, kam -nebo do jaké doby- jsi prošel. Ale pokud se nás budeš držet, nemusíš si dělat starosti."
Luce nervózně přejela pohledem přes Vyhlašovatele. Nepamatovala si, že stíny, kterými procházela předtím, by byly tak kalné a tmavé. Nebo je možná až do teď pořádně neznala. "Nechystáme se objevit uprostřed kuchyně mých rodičů, že ne? Protože si myslím, že by z toho moje máma mohla dostat infarkt-"
"Prosím." Arriane mlaskla jazykem a vedla Luce, Milese a pak Shelby před Vyhlašovatele. "Trochu důvěry."
-
Bylo to jako procházet kalnou, vlhkou, chladnou a nepříjemnou mlhou. Klouzala a obtáčela se kolem ruky Luce. Když vydechla, uvízla jí v plicích. Ozvěna nekonečného pronikavého zvuku zaplnila tunel jako vodopád. Už dvakrát Luce cestovala Vyhlašovatelem. Tehdy cítila, jak jí něco táhne a spěchá, aby jí mohlo katapultovat tmou a uvést jí zase do světla. Teď to ale bylo jiné. Ztratila představu o tom kde je, kolik je a i o tom kdo je a kam má namířeno. Pak jí něčí silná ruka škubla za její a ona se ocitla venku.
Když jí Roland pustil, ozvěna vodopádu se změnila jen v kapání. Závan chlóru jí naplnil nos. Skokanský můstek. Známý klenutý strop s barevnými skleněnými skly. Slunce procházelo okny, ale jeho světlo vrhalo jen slabé barevné odlesky na povrchu bazénu, který byl velký jako ten pro olympioniky. Podél stěn byly v kamenných výklencích svíčky a matně osvětlovaly místnost.
Poznala by tenhle kostel -tělocvičnu- kdekoliv.
"Ach můj Bože," zašeptala Luce. "Jsme zpátky na Sword&Cross."
Arriane se rychle rozhlédla po místnosti, bez zájmu. "Tvoji rodiče by byli zmatení, pokud by si tě zítra ráno nevyzvedli tady. Byla si tady přece celou dobu. Chápeš?"
Arriane se chovala, jako kdyby vrátit se na jednu na noc na Sword&Cross bylo stejné, jako zapsat se na noc v nějakém neznámém motelu. Návrat do téhle části života Luce však zasáhl jako facka přes obličej. Nesnášela to tu. Sword&Cross bylo mizerné místo, kde se to všechno odehrálo. Zamilovala se tady, viděla tu umírat blízkou kamarádku. Tohle místo jí změnilo víc, než cokoliv jiného na světě.
Zavřela oči a trochu hystericky se zasmála. V porovnání s tím co ví teď, předtím nevěděla vůbec nic. A přesto se tehdy cítila sebejistější a vyrovnanější. Nedovedla si představit, že by se tak ještě někdy dokázala cítit.
"Co je sakra tohle za místo?" zeptala se Shelby.
"Moje bývalá škola," řekla Luce a podívala se na Milese. Zdál se neklidný. Choulil se vedle Shelby u zdi. Luce to došlo: Byli to informované děti - a ačkoliv s nimi o tom nikdy předtím nemluvila, Nephilimové si mohli snadno vyplnit svou mysl přibarvenými detaily ohledně té děsivé noci na Sword&Cross.
"Ehm," řekla Arriane při pohledu na Shelby a Milese. "A když se vás budou rodiče Luce ptát, chodíte sem taky, jasný?"
"Vysvětli mi, co je tohle za školu," řekla Shelby. "Co tu děláte? Modlíte se a při tom plavete? To je typ naprosto příšerné hospodárnosti, kterou na západním pobřeží nikdy neuvidíš. Myslím, že se mi začíná stýskat po domově."
"Myslíš, že je tohle špatné?" řekla Luce. "Měla bys vidět zbytek kampusu."
Shelby zkřivila tvář a Luce se jí ani nedivila. Ve srovnání se Shoreline, bylo tohle místo jen druh příšerného očistce. Ale na rozdíl od zbytku dětí, tu byly jenom na jednu noc.
"Vypadáte vyčerpaně, lidi," řekla Arriane. "Což je skvělé, protože jsem slíbila panu Coleovi, že se tu utáboříme co nejmíň nápadně."
Roland se opřel o skokanské prkno a třel si spánky. Střepy Vyhlašovatele se chvěly u jeho nohou. Teď vstal a převzal iniciativu. "Milesi, ubytuješ se se mnou v mém starém pokoji. A Luce, tvůj pokoj je teď prázdný. Přidáme tam ještě postel pro Shleby. Pojďte všichni. Odneseme si svoje tašky a setkáme se v mém starém pokoji. Využiju svojí starou dobrou síť s černým trhem a objednám pizzu."
Zmínka o pizze Milese roztřásla nedočkavostí a Shleby vytrhla z jejího kómatu. Ale Luce se pořád snažila srovnat se s tím, že je zpátky. Nepřišlo jí divné, že je její pokoj stále prázdný. Počítala na prstech a uvědomila si, že nebyla pryč ani tři týdny. Přišlo jí to jako mnohem dýl. Jako kdyby byl každý den měsíc. Pro Luce bylo nemožné představit si Sword&Cross bez určitých lidí, -andělů a démonů- kteří tady dřív tvořili její život.
"Neboj se." Arriane najednou stála vedle Luce. "Tohle místo je jako otáčivé dveře. Lidé odcházejí a přicházejí po celou dobu. Kvůli propuštění, bláznivým rodičům a spoustě dalších věcí. Randy tu dnes večer není. Nikdo jiný tě tu neodsuzuje. Pokud ti někdo věnuje druhý pohled - ty mu věnuj třetí. Nebo je pošli ke mně." Ukázala jí pěst. "Jsi připravená jít odsud?" Ukázala na ostatní, kteří následovali Rolanda dveřmi.
"Doženu vás lidi." řekla Luce. "Je tu něco, co musím udělat jako první."
-
Ve vzdáleném východním konci hřbitova, vedle hrobu svého otce, byl skromný, ale čistý hrob Penn.
Naposledy, když Luce viděla tenhle hřbitov, byl obalený v husté vrstvě prachu. Pozůstatky z andělů, kteří prohráli v bitvě, řekl jí Daniel.
Luce nevěděla, zda vítr odnesl pozůstatky andělů hned, nebo jestli andělský prach prostě časem zmizel. Jak se ale zdálo, hřbitov se vrátil ke svému starému, zanedbanému já. Byl stále obklopen dubovým lesem. Stromy stále obrůstal lišejník. Nad ní byla stále pustá a bezvýrazná obloha. Ale něco tam chybělo. Něco zásadního, co Luce nedovolovalo jít dál a nutilo jí cítit se osaměle.
Řídká vrstva zelené trávy vyrostla v okolí Pennina hrobu. Nevypadal úplně nově v porovnání se stoletými hroby, které obklopovaly ten její. Kytice čerstvých lilií ležela na jednoduchém šedém náhrobku, ke kterému se Luce sklonila a četla:
PENNYWEATHER VAN SYCKLE LOCKWOOD
DRAHÁ KAMARÁDKA
1991-2009
Luce se prudce nadechla skrz duby a z očí jí vyhrkly slzy. Opustila Sword&Cross ještě předtím, než mohla Penn uspořádat řádný pohřeb, ale Daniel se o všechno postaral. Bylo to poprvé za mnoho dní, kdy jí srdce zabolelo láskou k Danielovi. Vzhledem k tomu, že jí znal lépe, než se kdy bude znát ona sama, přesně věděl, co by mělo na Penninu náhrobku být. Luce poklekla na trávu. Slzy jí už tekly volně po tvářích. Prsty zbytečně prohrábla trávu.
"Jsem tady, Penn," zašeptala. "Je mi líto, že jsem tě musela opustit. A hlavně se omluvám za to, že ses se mnou kdy zapletla. Zasloužila sis něco lepšího, než je tohle. Lepší kamarádku, než jsem byla já."
Přála si, aby tu její kamarádka pořád byla. Přála si, aby si s ní mohla promluvit. Věděla, že smrt Penn byla její chyba. Tohle vědomí jí téměř zlomilo srdce.
"Už nevím, co mám dělat. Bojím se."
Chtěla říct, jak moc jí celou tu dobu Penn chyběla. Ale to, co jí opravdu chybělo, byla představa kamarádky ze školy, kterou mohla poznat mnohem lépe, kdyby si jí smrt nevyžádala tak brzy. Tohle nebylo fér.
"Dobrý den, Luce." Musila si otřít slzy, aby mohla vidět pana Colea, který stál na druhé straně hrobu. Byla tak zvyklá na příliš elegantní učitele ze Shoreline, že jí přišel pan Cole oblečený téměř nevkusně v jeho žlutohnědém kabátě, s knírem, hnědými vlasy a s pěšinkou rovnou jako podle pravítka těsně nad jeho pravým uchem.
Luce se vyškrábala na nohy a otřela si zápěstím nos. "Ahoj, pane Cole."
Laskavě se na ní usmál. "Slyšel jsem, že si tam vedeš velmi dobře. Všichni říkají, že si vedeš velmi dobře."
"Och ... n-ne ... ," koktala. "O tom nic nevím."
"Dobře, jak myslíš. Také vím, že jsou tvoji rodiče velmi šťastní, že tě uvidí. Je dobře, že se nám věci tak dobře daří."
"Děkuju," řekla a doufala, že pochopil, jak vděčná mu byla.
"Nebudu tě zdržovat. Mám jen jednu otázku."
Luce čekala, že se jí zeptá na něco hlubokého. Třeba na Daniela a Cama. Dobro a zlo. Co je správné a co špatné. Důvěru a zradu, ...
Jenže všechno co řekl, bylo: "Co sis to udělala s vlasy?"
-
Luce zvedla hlavu z umyvadla v dívčí koupelně dole v jídelně na Sword&Cross. Shelby Luce přinesla poskládané na papírovém ubrousku dva poslední plátky sýrové pizzy. Arriane k ní napřáhla ruku s lahvičkou levné černé barvy na vlasy - to bylo to nejlepší, co mohl Roland sehnat v tak krátké době. Nebyl to ale velký rozdíl od přírodní barvy vlasů Luce. Arriane, ani Shelby neměli žádné otázky o její náhlé potřebě změny barvy jejích vlasů. Byla jim za to vděčná. Teď jí ale došlo, že jen čekali, až se barvením zbaví svojí zranitelnosti, aby mohli začít se svou inkvizicí.
"Myslím, že Daniel bude mít radost," řekla Arriane tím nejostýchavějším tónem hlasu, který na konci zvedla, jako do otázky. "Ne, že bys tohle dělala pro Daniela. Nebo jo?"
"Arriane," varovala ji Luce. Nechtěla to řešit. Ne dnes večer.
Ale zdálo se, že Shelby to řešit chtěla. "Víš, co se mi vždycky líbilo na Milesovi? Že se mu líbíš taková, jaká si. Nezáleží mu na tom, co si uděláš s vlasy."
"Pokud se vy dvě hodláte dál dohadovat, proč si rovnou nepořídíte trička s týmem Danielem a týmem Miles?"
"Jo, to bychom měli," řekla Shelby.
"To moje je v prádelně," řekla Arriane.
Luce je přestala poslouchat. Místo toho se zaměřila na teplou vodu a podivné věci, které se děly na její hlavě, pokožce a které pomalu odtékaly do umyvadla. Zavalité prsty Shelby pomáhaly Luce napatlat jí barvu na hlavu. Vrátit zpátky chvíli, kdy si Luce myslela, že je tohle jediný způsob, jak začít znovu. První akt přátelství, kterého se dočkala od Arriane byl rozkaz, aby jí ostříhala černé vlasy a ona vypadala jako Luce. Teď se její ruce prohrabávaly vlasy Luce ve stejné koupelně, kde jí Penn z vlasů smývala sekanou, kterou jí na hlavu vysypala Molly, hned její první den na Sword&Cross.
Znovu barvení hlavy bylo hořkosladké, ale zároveň krásné a Luce nemohla přijít na to, co to znamená. Snad jen to, že už se dál nechtěla schovávat - ne před sebou, před rodiči; ani před Danielem nebo dokonce před těmi, kteří se jí snažili dostat.
Když se poprvé dostala do Kalifornie, chtěla prostě nějakou změnu. Teď si uvědomila, že jediný opravdový způsob, jak může provést nějakou změnu, bylo žít přítomností.
Vrácení se k černé barvě jejích vlasů nebylo řešení jejích potíží -věděla, že tohle nestačí- ale byl to alespoň krok správným směrem.
Arriane a Shleby se přestaly dohadovat o tom, jaký kluk je spřízněná duše Luce. Mlčky se na ní podívali a kývli. Cítila se jako dřív ještě předtím, než se uviděla v zrcadle. Těžká váha melancholie, o které ani nevěděla, že jí v sobě nosila, se zvedla z jejího těla.
Vrátila se zpátky ke svým kořenům. Byla připravená vrátit se domů.
2024 ©