kapitola 2 1/2
SEDMNÁCT DNÍ
Thwap.
Luce zamrkala a promnula si obličej. Bolel jí nos.
Thwap. Thwap.
Teď jí bolely lícní kosti. Její víčka se otevřela a, téměř okamžitě, se jí tvář zkřivila překvapením. Nad ní se nakláněla podsaditá špinavá blondýna s ponurým úsměvem a zvednutým obočím. Měla ledabyle vyčesané vlasy na temeni hlavy. Na sobě měla kalhoty na jógu a maskáčové tílko, které ladilo k jejím zeleně žíhaným očím. Mezi prsty držela pinpongový míček, připravená ho po ní znovu hodit.
Luce se zahrabala pod peřinu a zakryla si tvář. Bolelo jí srdce od toho, jak jí chyběl Daniel. Nechtěla cítit žádnou další bolest.
Podívala se ven, jestli se jí stále snaží dostat z postele. Vzpomněla si, jak se do ní včera v noci zhroutila.
Dívka v bílých šatech, která se objevila potom, co Daniel zmizel, se představila jako Francesca. Jedna z učitelek na škole na pobřeží. I ve strnulosti, v jaké byla, mohla říct, že ta žena byla krásná. Bylo jí tak třicet. Měla blond vlasy, které jí spadaly až na ramena, zaoblené lícní kosti a měkké rysy.
Anděl, rozhodla se Luce okamžitě.
Na cestě do pokoje Luce, jí Francesca nekladla žádné otázky. Musela počítat s tím, že je pozdě a že by chtěla jít spát. Navíc z ní musela cítit naprosté vyčerpání.
Teď ale tahle cizinka, která se jí pokoušela násilím vzbudit, vypadala, že byla připravená po ní hodit další míček. "Dobře," řekla chraplavým hlasem. "Jsi vzhůru."
"Kdo jsi?" zeptala se ospale Luce.
"Kdo jsi, se mi docela líbí. Je to něco jiného, než po probuzení načapat ve svém pokoji šmíráka. A taky než holka, která mi ničí mojí ranní mantru svým zvláštním breptáním ze spaní. Já jsem Shelby. Enchantée."
Tak tahle není anděl, domyslela si Luce. Jen kalifornská dívka se silně vyvinutým smyslem pro osobní vlastnictví.
Luce se posadila na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla malá a stísněná. Ale byla hezky zařízená. Byla tam světlá dřevená podlaha, funkční ohniště, mikrovlnná trouba, dva velké široké stoly a vestavené skříně, které sloužily zároveň jako žebřík vedoucí na, jak si teď Luce uvědomila, horní lůžko, kde právě teď ležela.
Viděla za posuvnými dveřmi vlastní koupelnu. A -musela několikrát zamrkat- výhled z okna byl na oceán. To není špatné pro dívku, která celý minulý měsíc strávila díváním se z okna na starý hřbitov z pokoje, který vypadal spíš jako nemocniční, než jako pokoj na koleji. Ale i když měla výhled na hřbitov a hrozný pokoj, znamenalo to, že mohla být s Danielem. Zrovna se jí na Sword&Cross začalo líbit. A teď musela začít znova od nuly.
"Francesca se mi nezmínila, že budu mít novou spolubydlící." Luce z jejího výrazu okamžitě pochopila, že teď nebyl ten pravý čas na to, aby si promluvili.
Místo toho vrhla rychlý pohled na Shelbynu výzdobu pokoje. Luce nikdy neměla ty správné instinkty na to si vytvořit vlastní výzdobu pokoje, nebo spíš neměla nikdy šanci to zkusit. Na Sword&Cross nebyla dost dlouho na to, aby se vrhla na výzdobu a v jejím pokoji v Doveru byly jen bílé a holé stěny. Sterilně elegantní, jak řekla jednou Callie.
Tahle místnost byla úplně jiná-bylo na tom něco, co bylo podivně ... skvělé. Okenní parapet lemovaly květináče s odrůdami rostlin, které nikdy předtím neviděla. Na stropě byly přilepené modlitební vlajky. Deka, která byla sešitá z různých kousků látek, měla nevýraznou barvu. Visela z horního lůžka a částečně jí bránila v pohledu na astrologický kalendář, který byl pověšený přes zrcadlo.
"Co myslíš? Odpustí ti děkan čtvrtletí jen proto, že jsi Lucinda Price?"
"Uhm, ne?" Luce zavrtěla hlavou. "Tohle není to, co jsem chtěla. Počkej, jak to, že znáš moje jméno?"
"Takže jsi Lucinda Price?" Ta dívka jí přejela zelenýma žíhanýma očima a zdálo se, že je opravdu rozladěná ze šedého pyžama Luce. "To mám štěstí."
Luce oněměla.
"Omlouvám se." Shelby vydechla a nasadila normální tón hlasu. Pak se zaparkovala na okraj postele Luce. "Jsem jedináček. Leon -to je můj terapeut- se mě snaží naučit být o něco míň krutá, když se poprvé setkám s nějakým člověkem."
"Funguje to?" Luce byla taky jedináček, ale nebyla hnusná na cizí lidi, když s nimi přišla do styku.
"Co jsem chtěla říct je ..." Shelby se zavrtěla. "Nebyla jsem zrovna moc sdílná. Můžeme" -pohodila hlavou- "na to zapomenout?"
"Jo, to by bylo fajn."
"Dobře." Shelby se zhluboka nadechla. "Frankie se včera večer nezmínila, že budu mít spolubydlící. Protože, pak by si určitě včera musela všimnout, že když jsi včera přijela, tak jsem nebyla ve své posteli. Nebo mi to přišla říct, když jsem tu už nebyla. Přišla jsem v noci přes okno" -ukázala na něj- "kolem třetí."
Z okna mohla Luce vidět širokou římsu, která byla spojená se šikmou částí střechy. Představila si Shelby, jak šplhá po střeše, aby se sem mohla uprostřed noci vrátit.
Shelby předstírala zívnutí. "Vidíš, když přijdou nový Nephilimové na pobřeží, učitelé jsou vždycky hrozně snaživý v tom předstírat disciplínu. Disciplína tu ale sama o sobě spíš neexistuje. I když, samozřejmě, Frankie to na tobě, jako na nové dívce, nebude inzerovat. Zvlášť ne, když jsi Lucinda Price."
A je to tu zas. Ten ostrý tón v hlase Shelby, když vyslovila jméno Luce. Zajímalo by jí, co to znamená. A taky by jí zajímalo, kde byla Shelby až do tří ráno. A jak to, že mohla prolézt oknem, aniž by shodila všechny ty kytky, co jsou na parapetu. A kdo byli Nephilimové?
Luce se náhle vybavila živá vzpomínka na potrhlou prohlídku, na kterou jí vzala Arriane, když se poprvé setkali. Její spolubydlící na Shoreline svým exteriérem hodně Arriane připomínala. Luce si vzpomněla, jak z ní její první den na Sword&Cross měla pocit, že by nikdy nemohli být kamarádky.
Ale i když se Arriane zdála trochu zastrašující, a i trochu nebezpečná, už od začátku na ní bylo něco roztomile přitažlivého.
Na druhé straně, Lucina nová spolubydlící vypadala spíš jen pěkně protivně.
Shelby vyskočila z postele a vyrazila do koupelny vyčistit si zuby. Luce prohrabala svou tašku, aby našla kartáček na zuby. Pak Shelby následovala do koupelny. Rozpačitě pokynula na zubní pastu. "Zapomněla jsem si zabalit tu svou."
"Není pochyb, že tě tvůj lesk celebrity oslepil a ty sis zapomněla zabalit své základní životní potřeby," odpověděla Shelby, ale zvedla pastu a podala jí Luce.
Čistili s v tichosti zuby asi deset sekund, dokud to už Luce nemohla vydržet. Vyplivla z pusy pěnu. "Shelby?"
S hlavou v porcelánovém umyvadle Shelby vyplivla a řekla: "Co?"
Místo toho, aby jí položila nějakou z otázek, které se jí ještě před minutou honily hlavou, Luce překvapila sama sebe, když se zeptala: "Co jsem říkala ve spánku?"
Dnes bylo první ráno -asi po měsíci, kdy se Luce zdály živé a komplikované sny o Danielovy- kdy se probudila a nemohla si vzpomenout ani na jednu jedinou věc z jejího snu. Nic. Ani dotek andělského křídla. Ani jeden polibek na rty.
Zírala na nevrlý obličej Shelby v zrcadle. Luce potřebovala, aby jí trochu pomohla vzpomenout si. Musela přece snít o Danielovi. A kdyby ne ... co by to znamenalo?
"Nemám ponětí," řekla nakonec Shelby. "Měla jsi přes hlavu přikrývku a mluvila si nesouvisle. Příště zkus artikulovat." Vyšla z koupelny a vklouzla do páru oranžových žabek. "Je čas na snídani. Jdeš, nebo co?"
Luce vyběhla z koupelny. "Co si mám vzít na sebe?" Byla ještě v pyžamu. Francesca jí včera večer nic o oblečení neřekla. Ale to jí zapomněla spravit i o její situaci se spolubydlící.
Shelby pokrčila rameny. "Copak jsem módní policie? Cokoliv, co ti zabere co nejmíň času. Umírám hlady."
Luce se nasoukala do úzkých džín a černého roláku. Líbilo by se jí strávit několik minut přemýšlením o jejím prvním školním dni, ale nakonec jen popadla batoh a následovala Shelby ven ze dveří.
Chodba na koleji byla zalitá denním světlem. Všude, kam se podívala, byla světlá okna s výhledem na oceán nebo vestavené police zaplněné tlustými, barevně vázanými knihami. Podlahy, stěny, stropy a strmé, zakřivené schodiště, všechno bylo vyrobené ze stejného javorového dřeva, jaké bylo použito k vytvoření nábytku uvnitř pokoje Luce. Vzhledem to tu celé připomínalo teplý pocit, který máte ve srubu. Až na to, že půdorys téhle školy byl mnohem složitější a zajímavější než kolej na Sword&Cross, která byla nudná a jednoduchá. Po každých pár krocích na chodbě se zdálo, že se k ní přidávají malé přítoky v podobě vedlejších chodeb a ústí do točitého schodiště, které vede dále do spoře osvětleného bludiště. Došli na vrchol schodiště a prošli něčím, co vypadalo jako tajné dveře. Prošli kolem dvojitých francouzských oken a pak ven na denní světlo. Slunce bylo neuvěřitelně ostré a vzduch byl skvělý, ale studený. Sluce byla ráda, že má na sobě svetr. Byl cítit po oceánu, ale ne jako doma. Tam byl méně slaný, než na východním pobřeží.
"Snídaně se podává na terase." Shelby ukázala na širokou zelenou půdu. Tenhle trávník byl ohraničen ze tří stran tlustými modrými keři hortensií. Čtvrtou stranu tvořilo moře.
Pro Luce bylo těžké uvěřit, jak krásné prostředí na téhle škole bylo. Nedokázala si představit, jak bude schopná přežít tak dlouhou dobu ve třídě.
Když se blížili k terase, Luce uviděla i jinou budovu. Byla to dlouhá, obdélníková stavba s dřevěnými šindeli a veselými žlutými okny. Velká ručně vyřezaná cedule nad vchodem hlásala "JÍDELNA". Bylo to napsáno v uvozovkách, jakoby se snažili být ironičtí. Nejspíš to byla ta nejhezčí jídelna, jakou znala.
Terasa byla naplněná nabíleným nábytkem ze železa, který stál na trávníku a u něj seděla asi stovka těch nejuvolněnějších studentů, jaké kdy Luce viděla.
Většina z nich měla boty skopnuté pod sebou a nohy na stolech, zatímco jedli z krásného nádobí snídani. Vejce Benedikt, belgické vafle s ovocem, krásně vypadající palačinky a zvláštní lotrinský koláč se špenátem. Děti si četly noviny, hrály si s mobily, hrály na trávníku kroket.
Luce znala bohaté děti z Doveru, ale bohaté děti z východního pobřeží byly spíš pobledlý, domýšlivý, neopálení a bezstarostní.
Celá tahle scéna vypadala spíš jako první letní den, než úterý na začátku listopadu. Všechno tu bylo tak příjemné, že se těmhle dětem dal jen téměř těžko vyčítat samolibý výraz na jejich tvářích. Téměř.
Luce se snažila představit si tady Arriane. Co by si myslela o Shelby nebo o pobřežním stolování. Z čeho by si asi jako první začala dělat legraci. Luce si přála, aby se teď mohla otočit na Arriane. Bylo by dobré, kdyby se spolu mohli zasmát.
Rozhlédla se a náhodně zachytila oči pár studentů, kteří na ni zírali. Třeba hezká dívka s olivovou pletí, puntíkovanými šaty a zeleným šátkem, uvázaným ve vlasech. Nebo kluk s pískově žlutými vlasy a širokými rameny, který do sebe právě cpal obrovský stoh palačinek.
První instinkt Luce byl hned se od nich odvrátit. Na Sword&Cross to bylo vždycky bezpečnější. Ale tady ... se na ni ani jeden člověk nemračil.
Největší překvapení na Shoreline nebyly křišťálové sluneční paprsky nebo lehká a příjemná snídaně na terase, ani aura, která se nad každým vznášela a dokazovala, že se tu každý koupe v penězích. To bylo, že studenti tady se usmívali.
No, většina z nich se usmívala. Když Shelby a Luce došli k neobsazenému stolu, Shelby zvedla malý papír a hodila ho na zem. Luce se naklonila bokem, aby si na něm mohla přečíst slovo REZERVOVÁNO. Kluk, tak v jejich věku s černou kravatu a v obleku číšníka, se k nim blížil se stříbrným podnosem.
"Hm, tenhle stůl je re-" začal říkat nakřáplým hlasem.
"Kávu, černou," řekla Shelby a pak se náhle zeptala Luce: "Co si dáš ty?"
"To samé," řekla Luce. Cítila se nepříjemně, když tam dál čekal. "Možná trochu mléka."
"Děti se stipendiem. Dělají si tu z nich otroky." Shelby se obrátila na Luce, když číšník odešel, aby jim přinesl kávu.
Zvedla ze středu stolu Kroniku San Franciska a se zívnutím noviny rozložila na přední straně. Luce přemýšlela, že by si je pak taky půjčila.
"Hej." Luce vzala Shelby za paži a zatlačila na ní, takže za novinami byla vidět její tvář. Zvedla překvapeně obočí. "Bývala jsem taky holka se stipendiem," řekla Luce. "Ne na mé poslední škole, ale na škole, na které jsem byla před-"
Shelby pokrčila rameny a odstrčila ruku Luce. "Měla bych být taky ohromena tvým životopisem?"
Luce se zrovna chtěla zeptat, co o ní vlastně Shelby ví, když na rameni ucítila teplou ruku.
Francesca. Učitelka, která se s ní včera večer setkala u dveří. Usmívala se na ni. Byla vysoká a měla majestátní postoj., který šel dohromady se stylem, který se zdál být nenucený. Její jemné blond vlasy, byly sčesané na jednu stranu. Růžové rty byly lesklé. Měla na sobě pohodlně vypadající černé šaty s modrým páskem, který barvou odpovídal botám na podpatku s odhalenou špičkou. Byl to ten druh oblečení, vedle kterého všichni ostatní vypadali ošuntěle. Luce si přála, aby si ráno dala alespoň řasenku. A možná, aby si nevzala blátem obalené Conversky.
"Jé, vy dvě jste se už seznámili." Francesca se usmála. "Věděla jsem, že se rychle spřátelíte!"
Shelby byla zticha, ale zašustila novinama. Luce si jenom odkašlala.
"Myslím, že na Shoreline velmi dobře zapadneš, Luce. Je takhle navržená. Většina našich nadaných studentů tady má zvláštní zacházení." Nadaných? "Samozřejmě můžeš s jakýmikoliv otázkami přijít za mnou. Nebo se můžeš opřít o Shelby."
Poprvé za celé dopoledne se Shelby zasmála. Její smích zněl drsně a chraplavě. Byl to druh smíchu, jaký by Luce očekávala od starého muže -celoživotního kuřáka- a ne od dospívající holky, která je blázen do jógy.
Luce cítila, jak zatíná čelist, až se nakonec začala mračit. Poslední věc, kterou by chtěla, bylo "zvláštní zacházení". Nepatřila mezi rozmazlené nadané děti, které bydlí na útesu a mají výhled na oceán. Patřila mezi obyčejné lidi, kteří mají duši místo squashové rakety, a kteří ví, jak je život krásný. Patřila k Danielovi. Stále neměla nejmenší tušení, co tady dělá. Věděla jen, že je tu dočasně, dokud se Daniel nepostará o svou ... válku. A potom se pro ni vrátí a odvede jí zpátky domů. Nebo tak nějak.
"No, uvidíme se ve třídě. Užijte si snídani!" zavolala Francesca přes rameno, když od nich odcházela. "Zkuste lotrinský koláč!" Mávla rukou na číšníka, aby mu naznačila, že jim má přinést talíře.
Když byla pryč, Shelby si dopřála velký doušek kávy a pak si hřbetem ruky otřela ústa.
"Hm, Shelby-"
"Slyšela jsi někdy o tom, že by se mělo jíst v klidu?"
Luce vrátila svůj hrnek s kafem zpátky na talířek a nervózně čekala, až jim číšník přinese koláč a zase zmizí.
Část Luce chtěla najít jiný prázdný stůl. Všude kolem ní se ozýval veselý hukot konverzace. Ale i kdyby se nemohla k žádné připojit a musela sedět sama, bylo by to lepší než tohle. Byla ale zmatená tím, co řekla Francesca.
Proč líčila Shelby, jako nějakou skvělou spolubydlící, když bylo jasné, že ta dívka byla úplně potrhlá? Luce přežvykovala v ústech sousto koláče, protože věděla, že dokud bude žvýkat, nebude muset mluvit.
"Dobře, já vím, že jsem tu nová a z nějakého důvodů tě štvu. Možná je to tím, že jsi předtím měla pokoj sama pro sebe, nebo vážně nevím."
Shelby sklonila noviny těsně pod oči. Zvedla jedno velké obočí.
"Ale já nejsem tak špatná. Takže co kdybych na tebe měla pár otázek? Promiň, že jsem přišla do nové školy a ani nevím, co to sakra jsou nějaký Nefrmani-"
"Nephilimové."
"Jak chceš. Mě to nezajímá. Nemám zájem o to, abys byla můj nepřítel-což znamená, že to co teď tady probíhá," řekla Luce a ukázala nejdřív na sebe a pak na ní, "pochází od tebe. Takže, co máš vlastně za problém?"
Shelby škubl koutek úst. Složila noviny a položila je dolů na stůl. Opřela se o židli. "Měla by ses zajímat o Nephilimi. Chystáme se být tvými spolužáky." Trhla rukou a ukázala ne terasu. "Podívej se na ten krásný a privilegovaný studentský sbor na Shorelinské škole. Polovinu z těchhle hňupů už nikdy neuvidíš. Teda, pokud se nestanou předmětem našeho kanadského žertíku."
"Našeho?"
"Jo. Jsi v "čestném programu" s Nephilimi. Ale neboj se. Pro případ, že nejsi příliš bystrá" -Luce si odfrkla- "to, že je to tu jen pro nadané děti je jenom zástěrka. Tohle je místo, kde jsou uloženi Nephilimové, aniž by to bylo někomu podezřelé. Ve skutečnosti jediný člověk, který kdy dostal podezření je Breaker Brady."
"Kdo je Breaker Brady?" zeptala se Luce a naklonila se tak, aby nemusela překřikovat drsné vlny, které burácely dole na pobřeží.
"Ten hňup, co má samý jedničky a sedí dva stoly za náma." Shelby kývla na baculaté dítě v kostkovaném oblečení, které si právě na obrovskou učebnici vylilo celý jogurt. "Jeho rodiče mají obrovskou averzi k tomu, že jejich synáček nikdy nebyl přijat do třídy pro nadané. Každý semestr tu kvůli tomu vedou spory. Přináší jeho výsledky z Mensy, výsledky z vědeckého veletrhu, posudky od slavných nositelů Nobelovy ceny, které oslnil, prostě všechno možný. A každý semestr musí Francesca dělat nějaký postupový nesplnitelný test, aby na něm vyletěl." Odfrkla si. "Něco jako: "Hej, Beakere, poskládej Rubikovu kostku pod třicet sekund." Shelby mlaskla jazykem o zuby. "Tohle můžou udělat jenom Nephilimové."
"Ale jestli je to teda zástěrka," zeptala se Luce a měla špatný pocit kvůli Beakerovy, "co pak teda zastírá?"
"Lidi jako jsem já. Jsem Nephilim. N-E-P-H-I-L-I-M. To znamená, že máš v DNA něco málo andělské krve. Smrtelníci, nesmrtelní, nadpřirození. Snažíme se nediskriminovat."
"A nemělo by se to používat spíš v jednotném čísle? No víš, Nephil. Jako z cherubínů, cherubín a z serafínů, seraf."
Shelby se zamračila. "To myslíš vážně? Chtěla bys, aby ti někdo říkal Nephil? Zní to jako pytel, který nosíš na hlavě, když se za něco stydíš. Ne, díky. Nephilim. A to bez ohledu na to, o kolika z nás mluvíš."
Takže Shelby byla druh anděla. Divné. Nevypadala tak. Ani z části. Nebyla nádherná jako Daniel, Cam nebo Francesca. Neměla v sobě přitažlivost někoho, jako byl Roland nebo Arriane. Prostě se zdála jen hrubá a výstřední.
"Takže tohle je něco jako přípravka pro anděly?" zeptala se Luce. "Ale k čemu vás cvičí? Myslí si, že pak půjdete na vysokou školu pro anděly?"
"Záleží na tom, co zrovna svět potřebuje. Mnoho dětí na rok odjíždí pryč a dává se ke sboru Nephilimů. Cestují, flirtují s cizinci, a tak dále. Ale to jde jen když je, vždyť víš, relativní mír. Zrovna teď, no ..."
"Zrovna teď, co?"
"Všechno." Shelby vypadala, jakoby jí to slovo řezalo. "Záleží to jen na tom, kdo jsi. Každý tady má, no, jiný stupeň síly," pokračovala a zdálo se, že čte Luce myšlenky. "Tvoje hodnota tady je závislá na tvém rodokmenu. Ale v tvém případě-"
Luce věděla, co tím myslí. "Jsem tady kvůli Danielovi."
Shelby odhodila ubrousek na svůj prázdný talíř a vstala. "Jo, to je opravdu impozantní cesta, jak se sem vetřít, Luce. Dívka, jejíž důležitý přítel zatahal za pár provázků."
Byl tohle opravdu způsob, jak tu o ní všichni přemýšleli? Byla to ... pravda?
Shelby se natáhla a vzala poslední sousto koláče z talíře Luce. "Pokud si chceš založit fanklub Luce Priceové, jsem si jistá, že to tady půjde. Ale mě z toho vynech, jo?"
"O čem to mluvíš?" Luce vstala. Možná že ona a Shelby si to potřebují vyřešit znovu. "Nechci tu zakládat žádný klub-"
"Vidíš, já ti to říkala," uslyšela vysoký hlas.
Najednou před ní stála ta dívka se zeleným šátkem a usmívala se na ní. Pak šťouchla loktem do dívky vedle. Luce se podívala za ně na Shelby, ale ta už byla daleko-a pravděpodobně nestála o to, aby se jí Luce snažila dohnat. Zblízka vypadala holka se zeleným šátkem jako mladá Salma Hayek. Měla plné rty a ještě plnější prsa. Druhá dívka byla bledá, měla oříškově hnědé oči a krátké černé vlasy. Vypadala trochu jako Luce.
"Počkej, takže ty jsi opravdu Lucinda Price?" zeptala se jí bledá dívka. Měla velmi malé bílé zuby, na kterých měla rovnátka. Kroutila si tmavé lokny vlasů na prst a vázala je do malých uzlů. "Stejná jako z Luce a Daniela? Stejná jako ta dívka, která právě přijela z té odporné školy v Alabamě-"
"Georgii." Luce více méně přikývla.
"To je to samý. Oh, můj bože. A co Cam? Líbí se ti? Já ho jednou viděla, když jsem byla na death metal koncertě ... samozřejmě jsem byla příliš nervózní, abych se mu sama představila. Ne, že bys měla zájem o Cama, samozřejmě že ne, když máš -Daniela!" Zachichotala se. "Jsem Dawn, ale říkají mi b.t. Tohle je Jasmine."
"Ahoj," řekla pomalu Luce. Tohle bylo nové. "Ehm ..."
"Nevšímej si jí. Má v sobě tak jedenáct hrníčků kafe." Jasmine mluvila tak třikrát pomaleji než Dawn. "Tím jsme chtěli říct, že jsme rádi, že tě poznáváme. Vždycky jsme říkali, že ty a Daniel jste jako ten největší milostný příběh. Úplně."
"Vážně?" Luce si propraskala klouby.
"Děláš si srandu?" zeptala se Dawn. Luce stále čekala, že jí teď někdo řekne, že je to jen vtip. "Všechno to umírání znovu a znovu? Super, způsobuje to, že ho chceš pořád víc a víc? Vsadím se, že ano! A ... Ohhh, navíc ten oheň, který tě spaluje," -zavřela oči a položila si ruku na břicho, pak si přejela přes břicho a nakonec sevřela ruku v pěst na srdci. "Moje máma mi vždycky tenhle příběh vyprávěla, když jsem byla ještě malá."
KAPITOLA 2 2/2
Luce byla v šoku. Rozhlédla se po rušné terase, aby se podívala, jestli je někdo neposlouchá. Když už mluvili o tom ohni, její tváře musely být červené jako řepy.
Ze střechy jídelny zazněl železný zvonek, na znamení, že je konec snídaně. Luce byla ráda, že všichni ostatní měli na starost jiné věci, než je poslouchat. Třeba, jak se co nejrychleji dostat do třídy.
"Tvoje maminka ti říkala příběh?" zeptala se Luce pomalu. "O mě a Danielovi?"
"A to jsem řekla jen pár věcí z těch nejlepších," řekla Dawn a otevřela oči. "Jaký je to pocit cítit se jako horký popel? Něco jako menopauza? Ne, že bys o tom něco věděla-"
Jasmine plácla Dawn po paži. "Přirovnala jsi právě nespoutanou vášeň Luce k horkému popelu?"
"Omlouvám se." Dawn se zasmála. "Jen mě to prostě fascinuje. Zní to tak naprosto úžasně a romanticky. Závidím ti-v dobrém slova smyslu!"
"Závidíš mi, že umřu pokaždé, když se sblížím s klukem mých snů?" Luce narovnala svá shrbená ramena. "Je to vlastně druh zabití."
"A to říká holka, jejíž jediný polibek až do teď, byl s Irem Frankem, který měl Syndrom podrážděných střev." Jasmine škádlivě strčila do Dawn.
Když se Luce nesmála, Dawn a Jasmine se začali smířlivě hihňat, jako by si mysleli, že byla jen slušná. Luce nikdy předtím nebyla velký příznivec jednoho z těchhle chichotání.
"Co přesně tvoje máma říkala?" zeptala se Luce.
"Ach, obvyklé věci: vypuknutí války, svinsky velký průšvih, a pak jak Daniel udělal žíznivou čáru, když vyletěl z nebe. Pak jak zjistil, že nemůžete být spolu a jak na něj byli všichni naštvaní. To je moje nejoblíbenější část příběhu. Takže teď je vaše láska odsouzená k tomu trpět tenhle věčný trest, kdy se stále zoufale navzájem chcete, ale nemůžete být spolu, no vždyť víš-"
"Ale v některých životech můžou." Opravila Jasmine Dawn. Pak rozpustile mrkla na Luce, která se šokem z toho, co všechno slyšela, skoro nemohla pohnout.
"V žádném případě!" Dawn odmítavě rozhodila ruce. "Vždycky se ocitne v plamenech, když-" Viděla zděšený výraz Luce a trhla sebou. "Omlouvám se. Tohle asi není to, co chceš slyšet."
Jasmine si odkašlala a naklonila se k Luce blíž. "Moje mladší sestra mi vyprávěla jeden příběh z minulosti, kde přísahám, že-"
"Oooh!" Dawn si s Luce propletla ruce, jako kdyby jí tahle informace -informace, o níž Luce neměla ani ponětí- dělala mnohem víc žádanou kamarádkou.
To bylo nesnesitelné. Luce byla v obrovských rozpacích. A, fajn, taky byla trochu vzrušená. Stále si nebyla jistá, že je to všechno skutečné. Jedna věc byla ale jistá: Luce byla najednou nějaký druh slavné osoby. Stejně, jako byly jedny z těch bezejmenných holek, které byly vyfocené paparazzi vedle nějakého slavné filmové herce.
"Hej lidi!" Jasmine ukázala až přehnaně dolů na hodiny na jejím telefonu. "Máme super zpoždění! Musíme si pro knížky a do třídy."
Luce se ušklíbla a rychle popadla svůj batoh. Neměla představu, co má první hodinu, nebo kde jí má najít, nebo proč jsou Jasmine a Dawn pořád tak nadšené. Neviděla tak dlouhý a dychtivý úsměv od - no možná nikdy.
"Ví jedna z vás, jak zjistím, kde je moje první hodina? Nemyslím si, že jsem dostala nějaký rozvrh."
"Uh," řekla Dawn. "Následuj nás. Všichni máme hodiny spolu. Pořád! Je to tak zábavné."
Obě dívky se daly do pohybu. Každá si stoupla na jednu stranu Luce a vedli jí mezi stoly, kde i ostatní děti dokončovali jejich snídani.
Přesto, že bylo tak "super pozdě", se Jasmine a Dawn prakticky loudali po čerstvě posečené trávě. Luce se chtěla těch holek zeptat, co se děje se Shelby, ale nechtěla vypadat jako nějaká drbna.
Kromě toho, že k ní ty dívky byly milé a tak, nestačilo to, aby se hned stali novými nejlepšími přáteli Luce. Musela si neustále připomínat: Je to jen dočasně.
Dočasně, ale stále to bylo úžasně krásné. Všechny tři kráčely po cestě, kolem které rostly hortensie. Vedla okolo jídelny. Dawn o něčem klevetila, ale Luce nemohla odtrhnout oči od pozoruhodného okraje útesu, kde náhle terén klesal stovky metrů až k třpytícímu se oceánu. Vlny se valily na malou žlutohnědou pláž na úpatí skály skoro stejně rychle, jako studenti Shoreline směrem ke třídám.
"Tak jsme tady," řekla Jasmine.
Na konci cesty stála osamocená dvoupatrová impozantní budova. Byla postavena uprostřed stínů od sekvojí, takže jeho strmá, trojúhelníková střecha a velký otevřený trávník před ním byly pokryty přikrývkou z padlého jehličí. Na trávníku byly hezké piknikové stoly, ale hlavní atrakcí byla budova sama. Vypadalo to, že více než polovina je ze skla. Všude byla široká, tónovaná okna a otevřené posuvné dveře. Vypadalo to jako něco, co by mohl navrhnout Lloyd Wright. Několik studentů si hovělo na obrovské verandě, která byla postavená čelem k oceánu. Několik dalších studentů stálo u ní, na úpatí schodiště.
"Vítej v zašívárně Nephilů," řekla Jasmine.
"Tohle je místo, kde máte třídu?" Luce stála s otevřenými ústy. Vypadalo to spíš jako místo pro dovolenou, než jako školní budova.
Vedle ní Dawn vyjekla a stiskla Luce zápěstí. "Dobré ráno, Stevene!" zavolala Dawn přes trávník a mávala staršímu muži, který stál na úpatí schodiště. Měl úzký obličej, stylové obdélníkové brýle a hustou záplavu vlnitých vlasů barvy soli a pepře. "Jsem absolutně spokojená, když má na sobě tenhle oblek," zašeptala.
"Dobré ráno, holky." Muž se usmál a zamával na ně. Díval se na Luce dost dlouho na to, aby z toho byla nervózní, ale úsměv na jeho tváři tam zůstal. "Sejdeme se za chvíli," zavolal a šel po schodech nahoru.
"Steven Filmore," zašeptala Jasmine, zatímco se za nimi Luce vlekla po schodech. "Říkáme mu S.F., stejně jako Silver Fox (Stříbrná Liška). Je to jeden z našich učitelů a ano, Dawn je do něj skutečně šíleně zamilovaná. I když je zadaný. Je nestydatá."
"Ale Francescu miluju taky." Dawn plácla Jasmine a pak s úsměvem obrátila své tmavé oči na Luce.
"Nebudu ti vzdorovat. Ale tenhle pár budí velký rozruch."
"Počkej." Luce se odmlčela. "Stříbrná liška a Francesca jsou naši učitelé? A to jim říkáte křestními jmény? A jsou spolu? A kdo co učí?"
"Říkáme tomu celému dopolední humanitní blok," řekla Jasmine, "ačkoliv andělský by bylo vhodnější. Frankie a Steven učí společně. Působí zde jako jing a jang. Víš, takže nikoho ze studentů nemůžou ... ovlivnit."
Luce se kousla do rtu. Dosáhli vrcholu schodiště a stáli v davu studentů na verandě. Všichni se loudali přes posuvné dveře dovnitř.
"Co tím myslíš tím "ovlivnit"?"
"Oba jsou padlí andělé, samozřejmě, ale každý si vybral jinou stranu. Ona je spíš anděl a on je spíš démon." Dawn mluvila nonšalantním hlasem, jako kdyby mluvila o rozdílu mezi příchutěmi mraženého jogurtu. Viděla vykulené oči Luce a dodala: "To není, jakoby se měli brát nebo tak -ačkoliv by to byla ta nejžhavější svatba vůbec. Oni jen tak nějak ... žijí v hříchu."
"Démon nás učí humanitní vědy?" zeptala se Luce. "A to je v pořádku?"
Dawn a Jasmine se na sebe podívali a zasmáli se. "Až moc v pořádku," řekla Dawn. "Změníš na Stevena názor. Pojď, musíme jít."
Připojili se k proudu dalších dětí a Luce vstoupila do třídy. Byla široká a byly v ní tři řady velkých stolů. Přes okna do místnosti pronikalo velké množství světla. Přirozené osvětlení a vysoké stropy v místnosti jí dělaly ještě větší, než byla. Oceánský vítr foukal dovnitř otevřenými dveřmi a vzduch vevnitř byl svěží a příjemný. Nebylo to tu moc odlišné od Sword&Cross. Luce si pomyslela, že by si skoro přála mít Shoreline ráda. Jenže tu byla ta skutečnost, že důvod, proč tady byla -a zároveň ta nejdůležitější osoba v jejím životě- tu chyběl. Napadlo jí, jestli na ní Daniel myslel. Stýskalo se mu po ní stejně, jako se jí stýskalo po něm?
Luce si vybrala místo blízko u okna, mezi Jasmine a roztomilým klukem typu "kluk ze sousedství", který nosil ostruhy, čepici Dodgers a námořnické tričko. Několik dívek stálo v chumlu u dveří k toaletám. Jedna z nich měla kudrnaté vlasy a hranaté fialové brýle. Když Luce uviděla její holčičí profil, skoro spadla ze židle. Penn.
Jenže když se ta dívka otočila směrem k Luce, její tvář byla trochu hranatější, její oblečení bylo o trochu větší a její smích byl trochu hlasitější. Luce měla pocit, jakoby její srdce chřadlo.
Samozřejmě, že to nebyla Penn. Nikdy to nebude ona. Už nikdy.
Luce cítila, jak se na ni ostatní děti dívají-někteří spíš zíraly. Jediný kdo to nedělal, byla Shelby. Ta Luce jen pozdravila kývnutím.
Nebyla to velká třída. Pouhých dvacet stolů uspořádaných do řad a dva dlouhé stoly v čele třídy. Za nimi byly dvě mazací velké bílé tabule. Dvě skříně po stranách třídy. Dva odpadkové koše. Dvě stolní lampy. Dva laptopy, jeden na každém stole. A dva učitelé, Steven a Francesca, stojící v přední části místnosti. Něco si šeptali.
Pak se dali do pohybu a, což Luce nečekala, otočili se a zírali na ní taky. Potom přešli ke svým stolům. Francesca si sedla na ten svůj a jednu nohu si složila pod sebe. Tou druhou se svým vysokým podpatkem opřela o dřevěnou podlahu. Steven se opřel o druhý stůl a otevřel těžké kaštanové kožené desky. Vložil si pero mezi rty. Na staršího muže byl velmi hezký.
Jistě. Ale Luce si téměř přála, aby nebyl. Připomínal jí Cama. A také to, jak klamavé kouzlo démona mohlo být.
Čekala, až si zbytek třídy otevře učebnice, které ona neměla. Četli si nějaké zadání. Ona se jen opřela a snažila ze sebe nechat spadnout pocit ohromení. Teď chtěla jen snít o Danielovi.
Ale nic z toho se nestalo. Navíc většina dětí jí stále ještě věnovala plíživé pohledy.
"Tak teď už jste si jistě všichni museli všimnout, že jsme mezi nás přivítali novou studentku." Hlas Francesci byl tichý a medový, jako hlas jazzové zpěvačky.
Steven se usmál a ukázal tím na okamžik záblesk jeho brilantně bílých zubů. "Řekni nám Luce, jak se ti líbí tak daleko od pobřeží?"
Barva zmizela z tváře Luce, když se ozvaly od stolů ostatních studentů škrábavé zvuky na podlaze. Všichni se vrtěli na svých místech, aby se na ní mohly zaměřit.
Cítila, jak jí buší srdce jako o závod a měla dlaně vlhké potem. Sjela na židli dolů. Chtěla být prostě jen normální holka na normální škole v normální škole v Georgii.
Mnohokrát během několika posledních dní si přála, aby už nikdy neviděla stíny, nikdy se už nedostala do druhu potíží, jako to, že jí opustila drahá kamarádka, nebo že se zapletla s Camem. Nebo to, že je nemožné, aby byl Daniel blízko ní.
Ale bylo tu něco, z čeho jí bylo úzko a co se jí stále vynořovalo v mysli a nešlo to zastavit: Jak by to s Danielem mohlo být někdy normální? Tohle bylo velmi daleko od normálu. Bylo to nemožné.
Tak, teď byla tady, naprosto ze všeho vyčerpaná.
"Myslím, že si na Shoreline pořád ještě zvykám." Její hlas se zachvěl, zradil ji. Odrazil se šikmo od stropu. "Ale to je nejspíš normální, když jsem tak daleko od všeho známého."
Steven se zasmál. "No, Francesca a já jsme si mysleli, že by ti mohlo pomoct zvyknout si tady, kdybychom od našeho obvyklého úterního učebního rána upustili a zkusili spíš prezentaci studentů-"
Přes celou místnost Shelby zařvala "ANO!" Luce si všimla, že měla na stole spoustu popsaných papírů a na nohách plakát, na kterém stálo: DUCHOVÉ NEJSOU TAK ŠPATNÍ.
Luce právě přišla na to, co obsahovatla její prezentace. Muselo to být něco, co vystihovalo, jak drahá jí je její spolubydlící.
"Což znamená, Stevene," Francesca ho přerušila, "že budeme hrát hru Ledoborec." Sklouzla ze svého stolu a šla po místnosti. Zastavila se stolu každého studenta a položila před něj list papíru.
Luce očekávala, že uslyší sbor sténání, která většinou u třídy dospívajících vyvolala každá zadaná práce. Ale všechny tyhle děti vypadaly tak mile a slušně. Vypadali, jako by šli prostě s proudem.
Když položila papír na stůl před Luce, Francesca jí řekla: "Tohle by ti mělo poskytnout představu o tom, jací tví spolužáci jsou a jak v téhle třídě pracujeme."
Luce se podívala na papír. Přes papír byly nakreslené linky, které ho rozdělovaly na dvacet řádků. Každý řádek obsahoval frázi. Byla to hra, kterou už předtím hrála jednou v létě v Georgii na táboře, jako malá holka. A pak ještě párkrát ve třídě v Doveru. Cílem téhle hry bylo chodit po třídě a ptát se všech na otázky z jejího papíru. Z větší části se jí ulevilo: už hrála rozhodně trapnější Ledoborce. Ale když se na věty podívala blíž -očekávala normální věci jako "Máš želvu jako domácího mazlíčka" nebo "Chtěl bys jednou zkusit parašutismus"- začala být trochu nervózní, když tam uviděla věci jako "Mluvím víc, než osmnácti jazyky" a "Navštívil jsem onen svět".
Bylo bolestivě zřejmé, že Luce byla jediný ne-Nephilim ve třídě. Vzpomněla si na nervózního číšníka, který jí a Shelby přinesl snídani. Možná, že by jí bylo líp mezi dětmi se stipendiem. Beaker Brady neměl ani tušení, že o vlásek unikl pohromě.
"Pokud už nikdo nemáte žádné otázky," řekl Steven z přední části místnosti, "pak můžete začít."
"Tak jděte ven a bavte se," přidala Francesca. "Máte na to tolik času, kolik budete potřebovat."
Luce následovala ostatní na verandu. Když přistoupila k zábradlí, Jasmine se k ní naklonila přes rameno a ukázala zeleným nalakovaným nehtem na jeden řádek. "Mám příbuzného, který je čistokrevný anděl," řekla. "Bláznivý starý strýc Carlos."
Luce přikývla, jako by věděla, co to znamená a poznamenala si tam jméno Jasmine.
"Ach, a já umím levitovat," zašvitořila Dawn a ukazovala nahoru na levou stranu stránky. "Ne sto procent času, ale většinou potom, co si dám kafe."
"Wow." Luce se snažila na ní nezírat - nevypadala, jako by si dělala srandu. Opravdu mohla levitovat?
Snažila se nedat najevo, že se cítí stále víc a víc podprůměrně a hledala na papíru cokoliv, co uměla ona.
Měla zkušenosti s Vyhlašovateli. Se stíny. Daniel jí řekl jejich název poslední noc na Sword&Cross. I když je vlastně nikdy nepřivolala -vždycky se ukázaly samy- měla s nimi nějakou zkušenost.
"Můžete si mě napsat sem." Ukázala na levou dolní část papíru. Obě, Jasmine i Down se na ní podívali trochu vyděšeně, ale ne nevěřícně, než si jí zapsali a šli dál.
Srdce Luce trošku zpomalilo. Možná, že to nebude tak špatné.
V příštích několika minutách se setkala s Lilith. Byla to upjatá zrzka, která byla jedním z trojčat Nephilimů ("Můžeš nás rozpoznat podle zakrnělých ocásků," vysvětlila. "Ten můj je kudrnatý.") , s Oliverem, klukem s hlubokým hlasem, který seděl na bobku, a který navštívil loni o prázdninách onen svět ("Je to nadhodnocené, ani ti o tom nemůžu nic říct) a Jackem, který uměl mistrně číst myšlenky a myslel si, že bude všechno v pořádku, pokud si ho tam Luce zapíše. ("Cítím, že ti to nevadí, je to pravda?" Udělal si z prstů zbraň a mlasknul.)
Už jí zbývali vyplnit jen tři řádky, když jí Shelby vzala papír z rukou. "Umím udělat obojí," řekla a ukázala na dvě řádky. "Kam si mě chceš zapsat?"
Hovořím více než osmnácti jazyky, nebo umím nahlédnout do minulých životů.
"Počkej chvilku," zašeptala Luce. "Ty ... můžeš nahlédnout do minulých životů?"
Shelby zvedla obočí a Luce si pospíšila napsat její jméno no řádku, kde stálo "Hovoří osmnácti jazyky." Myslela, že je to správný krok.
Luce zírala na papír a myslela na všechny své minulé životy, a jak zoufale odříznutá od nich byla. Podcenila Shelby.
Ale její spolubydlící už byla pryč. Na jejím místě stál kluk, vedle kterého seděla ve třídě. Byl o dobrých patnáct centimetrů vyšší než Luce a měl jasný a přátelský úsměv, pihy na nose a jasně modré oči.
Něco na něm, i způsob, jakým žvýkal své pero ho dělalo ... houževnatým. Luce si uvědomila, že to bylo divné, popisovat někoho, když s ním ještě ani nepromluvila, ale nemohla si pomoct.
"Ach, díky Bohu." Zasmál se a plácnul se do čela. "Jediná věc, kterou umím udělat, je jediná věc, kterou tu máš ještě volnou."
"Můžeš odrážet zrcadlový obraz sebe nebo jiných?" Luce pomalu četla.
Hodil hlavou nahoru a dolů a napsal své jméno do řádku. Miles Fisher. "Opravdu působivé pro někoho jako jsi ty. Jsem si jistý."
"Um. Jo." Luce se odvrátila. Někdo jako ona spíš ani neví, co to znamená.
"Počkej, hej, kam jdeš?" zatahal jí za rukáv.
"Uh-oh. Asi jsi moc nepochopila můj sebezničující vtip, co?" Když zavrtěla hlavou, Milesův úsměv poklesl. "Jen jsem tím chtěl říct, že v porovnání se všemi ostatními ve třídě, to tu sotva zvládám. Jediný člověk, kterého jsem byl schopný zrcadlově odrazit kromě mě samého, byla moje máma. Povedlo se mi to i s tátou, asi na deset sekund, ale pak obraz zeslábl."
"Počkej." Luce na Milese zamrkala. "Udělal jsi zrcadlový odraz své matky?"
"Byla to nehoda. Říkali mi, že je to snadné udělat s někým, koho máš rád a které miluješ." Začervenal se. Přes jeho lícní kosti se rozlila ta nejslabší růžová barva. "Teď si budeš myslet, že jsi nějakej maminčin mazánek. Chci tím jednoduše říct, jak je moje moc nicotná. Vzhledem k tomu, že ty jsi - slavná Lucinda Price."
Mávl rukou, aby prsty ukázal velmi maskulinní verzi ducha.
"Přála bych si, aby to všichni přestali pořád říkat," odsekla mu.
Potom, když dostala pocit, že se chovala hnusně, si povzdychla a opřela se o zábradlí verandy. Dívala se na vodu. Bylo tak náročné tohle všechno zvládnout. Všichni ostatní tady toho o ní věděli víc, než ona sama o sobě. Nechtěla být na tohohle kluka zlá. "Omlouvám se. Jen jsem si myslela, že jsem jediná, kdo to tady sotva zvládá. Tak jaký je tvůj příběh?"
"Ach, já jsem to, čemu oni říkají "zředěný"," řekl, a udělal ve vzduchu přehnané uvozovky. "Moje máma má v krvi andělské krve málo, dědíme jí už celé generace. Ale všichni moji ostatní příbuzní jsou smrtelníci. Moje schopnosti jsou až na trapně nízkém stupni. Ale já jsem tady proto, že moji rodiče dotovali, ehm, tu verandu, na které teď stojíme."
"Whoa."
"Tohle opravdu není moc impozantní. Moje rodina je posedlá vidinou mě v Shoreline. Měla bys slyšet, jak na mě pořád tlačí, abych si jednou přivedl domů nějakou pěknou Nephilimskou dívku." Luce se zasmála-poprvé se za posledních několik dní skutečně zasmála. Miles zakoulel očima, jako správný kluk. "Takže, dneska ráno jsem tě viděl na snídani s Shelby. Ona je tvoje spolubydlící?"
Luce přikývla. "Mluvíš o krásné Nephilimské dívce," zažertovala.
"No, vím, že je tak trochu, ehm ..." zasyčel a napodobil jednou rukou drápy, což způsobilo, že se Luce rozesmála znovu. "Mimochodem, já nejsem hvězdný student, nebo tak něco, ale už jsem tu dost dlouho a minimálně polovinu té doby si myslím, že je tohle místo naprosto šílené. Takže, pokud bys někdy měla chuť třeba na normální snídani, nebo tak něco-"
Luce se přistihla, že kývá hlavou. Normální. To je hudba pro její uši.
"Takže ... zítra?" zeptal se Miles.
"To zní skvěle."
Miles se usmál a zamával jí na rozloučenou. Luce si uvědomila, že všichni ostatní studenti už jsou dávno vevnitř. Poprvé za celé dopoledne byla sama. Podívala se dolů na papír v její ruce a nebyla si jista, co si má myslet o ostatních dětech na Shoreline.
Chyběl jí Daniel, který jí mohl pomoct pochopit hodně z tohohle všeho, ale on tu nebyl - a kde vlastně byl? Neměla ponětí.
Příliš daleko.
Přitiskla si prst na rty a vzpomínala na jejich poslední polibek.
Neuvěřitelné objetí jeho křídel. Byla jí taková zima. Dokonce i na slunci v Jižní Kalifornii. Ale byla tady kvůli němu. Přijata do téhle třídy andělů, nebo co to byli -zmatená z její nové pověsti. Všechno kvůli němu. Podivným způsobem měla dobrý pocit, že byla s Danielem spojena tak neoddělitelně.
Dokud si pro ni nepřijde, bylo to to jediné, co jí drželo nad vodou.