Torment - Lauren Kate: kapitola 3

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Muka (Torment) - Lauren Kate, přečteno: 736×

KAPITOLA 3 1/2

ŠESTNÁCT DNÍ


"Fajn, tak do mě. Co byla až doteď ta nejpodivnější věc na Shoreline?"

Byla středa ráno a ještě nezačala škola. Luce seděla na snídani na slunné terase a pila s Milesem čaj. Měl na sobě žluté skvělé tričko s logem Sunkist, baseballovou čepici stáhnutou dolů do jeho modrých očí, žabky a roztrhané džíny. Luce se inspirovala volným oblékáním na Shoreline a vyměnila svůj standartní černý úbor. Měla na sobě červené letní šaty a krátkou bílou vestu. Cítila se v něm, jakoby byl první slunečný den po dlouhém úseku deště.

Dala si do svého čaje lžíci cukru a zasmála se.

"Ani nevím, kde začít. Možná to, že se moje spolubydlící vždycky před západem slunce vypaří a než se ráno vzbudím, tak už je zase zpátky v pokoji. Ne, počkej. Nebo je to učitelský andělsko-ďábelský pár v naší škole. Nebo" -polkla- "způsob, jakým se tu na mě všichni dívají, jako bych byla nějaké legendární monstrum. Anonymní šílenec- na to jsem zvyklá. Ale notoricky známý šílenec-"

"Nejsi notoricky známá." Miles si ukousl obří sousto croissantu. "Probereme to jedno po druhém," řekl, zatímco žvýkal.

Když si poklepal jednu polovinu úst ubrouskem, Luce se napůl divila a napůl se smála jeho okázalému, ale přitom skvělému způsobu stolování. Nemohla si pomoct, ale představila si ho jako kluka, co chodí do golfového klubu a řídí se etiketou. "Shelby je drsná kolem svých hran," řekl Miles, "ale taky umí být v pohodě. Když chce a když to tak cítí. Ne, že bych byl někdy svědkem její druhé stránky." Zasmál se. "Ale povídá se to tady. A ta věc s Frankie a Stevenem mi taky přišla divná. Nejdřív. Jenže potom mi došlo, že jim to dohromady funguje. Je to, jako by se navzájem doplňovali v těch nebeských věcech. Z nějakého důvodu tu mají zástupce obou stran a každá jim něčím přispívá. V současné době to dává studentům asi nejvíc svobody k jejich rozvoji."

Zase to slovo. Rozvoj. Vzpomněla si, jak ho použil i Daniel, když jí poprvé řekla, že by měla jít do Shoreline. Ale rozvinout se v co? Mohlo by se to vztahovat jen na děti, které byly Nephilimové. Na Luce ne. Ona jen čekala ve třídě plné skoro andělů, až si pro ní její anděl přiletí zpátky, aby jí zachránil.

"Luce," řekl Miles a tím přerušil tok jejích myšlenek. "Důvod, proč na tebe lidi tolik zírají je ten, že už každý slyšel o tobě a Danielovi. Jenže nikdo neví, jestli je ten příběh skutečný."

"Takže místo toho, aby se mě prostě zeptali-"

"Vážně? A opravdu jste letěli až do oblak? A opravdu jeho nekontrolovatelná, no víš, "vášeň" někdy ukončila tvůj život-" -odmlčel se a vrhl zděšený pohled na tvář Luce, pak polkl. "Omlouvám se. Myslím, že máš pravdu. Myslím, že se ten příběh nafouknul do obrovského mýtu. Každý tomu věří. A já, ehm, snažím se nespekulovat." Miles odložil čaj a díval se na svůj ubrousek. "Možná, že je to příliš osobní, abych se tě na to ptal."

Miles posunul svůj pohled z ubrousku na Luce. Nebyla z toho nervózní. Místo toho na ni, jeho jasně modré oči a lehce zakřivený úsměv působil jako otevřené dveře, které jí zvou, aby mluvila o některých věcech, o kterých dosud nebyla nikomu schopná říct. Když o tom Luce přemýšlela, chápala, proč jí Daniel a pan Cole zakázali všechno říct Callie nebo jejím rodičům. Ale Daniel a pan Cole byla taky ti, kteří jí zapsali na Shoreline. Oni byli ti, kteří jí říkali, že tady bude v bezpečí.

Neviděla žádný důvod, proč by nemohla svůj tajemný příběh říct někomu, jako je Miles. Zejména proto, že už znal jednu verzi pravdy.

"Je to dlouhý příběh," řekla. "Doslova. A já stále ještě nevím všechno. Ale v podstatě, Daniel je důležitý anděl. Odhaduju, že předtím, než padnul, měl nahoře velké slovo." Polkla, nechtěla se Milesovi podívat do očí. Byla nervózní. "Přinejmenším do té doby, dokud se do mě nezamiloval."

Všechno se to z ní začalo sypat. Od prvního dne na Sword&Cross, jak se o ní starali Gabbe a Arriane, jak se jí Molly a Cam vysmívali, jak jí bylo nevolno, když uviděla fotografii sebe v minulém životě. Jak jí ranila smrt Penn. Surrealistická bitva na hřbitově.

Luce vynechala nějaké podrobnosti o Danielovi a o okamžicích, které spolu prožili ... ale ve chvíli, kdy skončila si myslela, že si Miles musel udělat kompletní představu o tom, co se stalo - a doufala, že rozptýlila mýty o jejích milostných pletkách alespoň u jednoho člověka.

Na konci jejího vyprávění se cítila lehčí. "Wow. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla. Cítím se opravdu skvěle, že jsem to vyslovila nahlas. Jako by to teď bylo všechno reálnější, když jsem to přiznala někomu jinému."

"Můžeš to říct i dalším, pokud budeš chtít," řekl.

"Já vím. Jsem tu ale jen na chvíli," řekla. "A mimochodem, myslím, že mi Shoreline pomůže zvyknout si na lidi - myslím tím anděle, jako je Daniel. A Nephilimi, jako jsi ty. Ale pořád se nemůžu ubránit pocitu, který z tohohle místa mám. Je to jako bych předstírala, že jsem něco, co ve skutečnosti nejsem."

Miles přikyvoval a souhlasil s Luce celou dobu, co mu vyprávěla svůj příběh, ale teď zavrtěl hlavou. "Tohle není pravda - to, že jsi smrtelná, dělá celou tuhle věc ještě působivější."

Luce se rozhlédla po terase. Poprvé si všimla jasné dělicí linie mezi Nephilimy a zbytku studentů. Nephilimové okupovali západní stranu, blíž k vodě. Bylo jich tam málo. Ne víc, než dvacet. Ale obsazovaly hodně stolů. Někdy bylo u stolu, který byl pro šest, jen jedno dítě. Zbytek dětí bylo nacpáno na východní straně u rozkládacích stolků.

Viděla Shelby, která seděla u stolu a bojovala proti divokému větru, když se snažila číst si noviny. Vypadalo to, jako škatulata hejbejte se. Ale žádný z ne-Nephilimů neseděl mezi "nadanými" dětmi.

Luce se včera setkala s pár ne-nadanými dětmi. Po obědě, který se konal v hlavní budově, která byla o hodně míň architektonicky impozantní a učily se v ní mnohem víc tradičnější předměty. Biologie, geometrie, Evropská historie. Někteří z těchhle studentů vypadali příjemně, ale Luce se k nim cítila nekonečně vzdálená -protože ona chodila do třídy s nadanými- a to jí zmařilo možnost konverzace s nimi.

"Nechápej mě špatně, docela jsem se s nějakými těmi kluky skamarádil." Miles ukázal na přeplněné stoly. "Beru Connora nebo Eddieho G na fotbal dost často po škole Nephilimů. Ale vážně. Myslíš, že by ti někdo z nich uvěřil, co všechno jsi prožila a mohli si s tebou o tom promluvit?"

Luce si třela krk a cítila, jak jí v rozích očí štípají slzy. Stále měla ve své čerstvé paměti slečnu Sophii s dýkou. Neuplynula noc, aniž by jí nezabolelo srdce nad Penn. Její smrt byla tak zbytečná. Nic z tohohle nebylo spravedlivé. "Sotva jsem přežila," zašeptala.

"Jo," řekl Miles a škubl sebou. "O téhle části příběhu jsem už slyšel. Je to divný: Francesca a Steven nás učí ve velkém o přítomnosti a budoucnosti, ale skoro vynechávají minulost. Má to co dělat s naším posílením."

"Jak to myslíš?"

"Zeptej se mě na něco o velké bitvě, která se blíží a na to, jakou roli by v ní mohli hrát mladí Nephilimové jako já. Ale o čem vlastně mluvíš? Žádná z našich hodin tomu opravdu nebyla věnovaná. Když už o tom mluvíme" -Miles ukázal na terasu, která se pomalu vyprazdňovala- "už bychom měli jít. Zopakujeme si to někdy?"

"Rozhodně." A to znamenalo, že Luce měla Milese ráda. Bylo pro ni mnohem snazší bavit se s Milesem, než s kýmkoliv jiným, koho tady poznala. Byl přátelský a měl ten druh humoru, který Luce nutil se okamžitě cítit v pohodě. Byla ale rozptýlená něčím, co jí řekl. Bitva, která se blíží. Bitva Daniela a Cama. Nebo bitva se skupinou starších slečny Sophie? Pokud se připravovali i Nephilimové, kam se potom poděje Luce?

Steven a Francesca se oblékli do doplňujících se barev. Vypadali, že jsou oblečeni spíš na fotografování, než na přednášku. Druhý den, co byla Luce na Shoreline, na sobě měla Francesca zlaté gladiátorské boty s osmicentimetrovým podpatkem a šaty dýňové barvy do áčka. Kolem krku měla mašli, která byla skoro stejně oranžová, jako kravata, kterou měl na sobě Steven spolu jeho oxfordskou slonovinovou košilí a sakem v námořnické modři.

Bylo úžasné se na ně dívat. Luce je sledovala, ale ne způsobem, jakým to včera předpovídala Dawn. Pozorovala je u jejich učitelských stolů, z místa mezi Milesem a Jasmínou, z úplně jiného důvodu, který byl mnohem blíž jejímu srdci: připomínali jí její vztah s Danielem.

Ačkoliv je nikdy neviděla dotknout se, když stáli vedle sebe -což bylo skoro pořád- magnetismus mezi nimi prakticky křivil stěny. Samozřejmě, že to mělo něco společného s tím, že to byli padlí andělé, ale muselo to mít taky něco společného s jedinečným způsobem jejich spojení. Luce si nemohla pomoct, ale měla na jejich vztah vztek. Neustále jí připomínali to, co teď nemohla mít.

Většina studentů se už usadila na místa. Dawn a Jasmine se chystali přibrat Luce do řídícího výboru, aby jim pomáhala naplánovat všechny úžasné společenské akce.

Luce nikdy moc nefandila mimoškolním věcem.

Jenže tyhle holky k ní byly milé a tvář Jasmine byla tak rozzářená, když mluvila o cestě jachtou, kterou naplánovala na konec tohohle týdne, že se Luce rozhodla dát řídícímu výboru šanci.

Zrovna přidávala své jméno na seznam, když Steven udělal krok vpřed a odhodil sako na stůl za ním. Beze slova rozevřel paže. Jako by přivolal velký černý stín, který se oddělil od obrovského stínu, který byl přímo před oknem. Ten se otřel o trávu, a pak prolétl dovnitř otevřeným oknem. Bylo to neskutečně rychlé, a jestli to bylo možné, místnost se vlivem stínu ponořila do tmy.

Luce ze zvyku zalapala po dechu, ale nebyla jediná. Ve skutečnosti se většina studentů posouvala ve svých lavicích čím dál tím víc dozadu, když Steven začal se stínem točit. Přivolal stín do své ruky a začal ho kroutit rychleji a rychleji, až se zdálo, jakoby s něčím zápasil. Brzy se stín před ní roztočil tak rychle, až ho viděla jen rozmazaně. Jako by se kolem černého kola otáčely černé paprsky. Z jeho jádra foukal hustý vítr s plesnivým zápachem. Vítr odfoukl Luce vlasy z obličeje.

Steven manipuloval se stínem, napínal ho, až se z něj stala změť. Amorfní tvar černé koule, která nebyla větší, než grapefruit.

"Třído," řekl a chladná, zrcadlová levitující koule temnoty se vznášela pár centimetrů nad jeho prsty, "seznamte se s předmětem, který nás bude provázet dnešní hodinou."

Francesca vystoupila a přemístila stín do své ruky. S podpatky byla skoro stejně vysoká jako Steven. Luce napadlo, že byla v práci se stíny stejně zručná.

"Vy všichni jste už někde viděli Vyhlašovatele," řekla a šla pomalu kolem studentských stolů tak, aby měla na každého lepší pohled. "A někteří z vás," řekla a pohled upřela na Luce, "dokonce mají i nějaké zkušenosti v práci s nimi. Ale opravdu víte, co vlastně jsou? Víte, co mohou udělat?"

Drbny, pomyslela si Luce. Vzpomínala, co jí vyprávěl Daniel v noc bitvy. Byla ještě příliš nová, aby věděla, jak se v Shoreline chovat, když někdo ví odpověď, ale žádný z ostatních studentů nevypadal, že by věděl, o čem se mluví. Pomalu zvedla ruku.

Francesca naklonila hlavu. "Luce."

"Nesou zprávy," řekla. Byla si stále jistější, když mluvila. Vzpomínala na jistotu-na Daniela. "Ale jsou neškodní."

"Poslové, ano. Ale neškodní?" Francesca se podívala na Stevena. Její tón neříkal nic o tom, jestli měla Luce pravdu nebo se mýlila, což by způsobilo, že by se Luce začala cítit trapně.

Celá třída byla překvapená, když si Francesca stoupla vedle Stevena, uchopila jednu stranu stínu a on uchopil tu druhou. Pak jí věnoval potvrzující kývnutí. "Říkáme tomuhle prohlédnutí," řekla.

Stín se vyboulil a začal se nafukovat, jako balón. Vydával tupý zvuk, jak se temnota natahovala a ukazovala barvy, které byly mnohem živější, než cokoliv, co až doteď Luce viděla.

Světle zelená, třpytivě zlatá, mramorované pruhy růžové a fialové. Celé zářící spektrum barev které byly stále jasnější a zřetelnější, než zmizely za spletí stínu. Steven a Francesca ho stále tahali, dokud neměl velikost a tvar projekčního plátna. Pak se zastavili.

Nedali jim žádné varování o tom, co teď uvidí a po chvíli Luce zděšeně pochopila proč. Na tohle je nikdo nemohl připravit.

Změť barev se oddělila a usadila se na plátně v různých tvarech. Dívali se na město. Starověké město obehnané kamennou zdí ... které hořelo. Bylo přeplněné a znečištěné. Spalovaly ho rozzlobené plameny. Plameny lidi zahnaly do slepých uliček a jejich ústa byla tmavá a prázdná. Zvedali své zbraně k nebi. Všude pršely světlé jiskry a hořící kousky ohně. Déšť smrtícího světla přistával všude a na všem. Čeho se dotkl, to zapálil.

Luce prakticky mohla cítit pach hniloby a zkázy, která přicházela přes plátno. Byl na to strašný pohled, ale nejpodivnější bylo, že tam nebyl žádný zvuk.

Ostatní studenti kolem ní otáčeli hlavy, jako kdyby se tím snažili blokovat naříkající a křičící lidi, kteří byli pro Luce nerozlišitelní. Všude bylo úplné ticho, ale přitom se dívala, jak stále víc a víc lidí umírá.

Když si nebyla jistá, že by toho její žaludek mohl vydržet víc, obraz se posunul a tak nějak se oddálil a Luce ho viděla jakoby z dálky. Nedívala se na jedno, ale na dvě hořící města. Napadla jí podivná věc. Přišla k ní tiše, jako by jí měla vždycky v paměti, ale nevzpomínala si na to.

Věděla, na co se dívala: Sodoma a Gomora. Dvě města, která byla v Bibli. Dvě města, která byla zničena Bohem.

Pak, jakoby někdo vypnul vypínač, Steven a Francesca luskli prsty a obraz zmizel.

Zbytky stínu se rozbily na malé černé mračna popelu, který se nakonec usadil na podlaze učebny.

Luce se zdálo, že všichni studenti kolem ní se snaží popadnout dech.

Ona ale nemohla odtrhnout oči od místa, kde stín byl. Jak to udělali?

Tmavé kousky se opět začaly spojovat dohromady, tuhnout a pomalu se vracet do známějšího tvaru stínu. Jeho služby byly u konce. Vyhlašovatel krok za krokem pomalu, podél podlahy, sklouzával ven z učebny a pak, když stín unikl, se za ním zavřely dveře.

"Možná se divíte, proč jsme vám to ukázali," řekl Steven, jakoby nabízel třídě vysvětlení. On a Francesca sdíleli ustaraný výraz, když se rozhlédli po třídě. Dawn u svého stolu zakňučela.

"Jak víte," pokračovala Francesca, "většinu času v téhle třídě se zaměřujeme na to, jak využít vaši moc Nephilimů. Jak můžete pomoct změnit věci k lepšímu. Avšak každý z vás se musí rozhodnout sám, jak se svou mocí naloží. Rádi se díváme vpřed, nikoli dozadu."

"Ale to, co jste viděli dnes," řekl Steven, "bylo víc, než jen hodina dějepisu s neuvěřitelnými speciálními efekty. A nebylo to ani tak, že bychom to vykouzlili. Ne. To co jste viděli, bylo zničení Sodomy a Gomory. Byly zničeny Velkým Tyranem, když-"

"Unh-UNH-UNH!" řekla Francesca a přitom kývala prstem. "My nejsme oprávněni tady říkat nějaká jména."

"Samozřejmě. Máš pravdu, jako obvykle. Občas prostě propadám do propagandy." Steven vrhl na třídu úsměv. "Ale jak jsem říkal: Vyhlašovatelé jsou víc, než jen pouhé stíny. Můžou nést velmi cenné informace. Svým způsobem jsou to stíny. Ale jsou to stíny minulosti-dávné a ne tak dávné minulosti."

"Co jste dnes viděli," pokračovala Francesca, "byla jen demonstrace neocenitelných dovedností, které někteří z vás máte a jste schopni je nějak využít. Jednoho dne."

"Nechceme, abyste to zkoušeli teď hned." Steven si otřel ruce kapesníkem, který si vytáhl z kapsy. "Ve skutečnosti vám zakazujeme, abyste se o to někdo pokusil. Můžete nad tím ztratit kontrolu a sami zabloudit ve stínech. Ale jednou možná, budete mít tu možnost."

Luce sdílela pohled s Milesem. Díval se na ní širokýma očima a věnoval jí úsměv, jako by jí četl myšlenky. Nevypadal, jako by se z toho všeho cítil nějak mimo. Ne způsobem, jakým Luce.

"Kromě toho," řekla Francesca, "většina z vás pravděpodobně zjistí, že se cítíte unaveně." Luce se rozhlédla po místnosti. Dívala se do tváří studentů, když Francesca mluvila. Její hlas měl na děti účinek jako aloe na úpal. Polovina dětí měla zavřené oči, jako kdyby byly něčím zklidnění. "To je běžné. Prohlédnutí stínů není bez následků. Vezmou vám energii, když se skrz ně podíváte o několik dní zpátky, ale podívat se zpět o několik tisíciletí? No, dopady teď asi cítíte sami. Ve světle toho co se stalo" -podívala se na Stevena- "vás dneska pustíme z vyučování dřív, abyste si mohli odpočinout."

"Zítra budeme normálně pokračovat, takže se ujistěte, že jste už přečetli váš domácí úkol," řekl Steven. "Hodina končí."

Všichni studenti kolem Luce pomalu vstávali ze svých lavic. Vypadali omámeně a vyčerpaně. Když vstala, její kolena byla trochu vratká, ale zdálo se, že se cítí mnohem méně otřesená, než ostatní. Hodila si svetr kolem ramen a následovala Milese ze třídy.

"Docela hukot," řekl, zatímco bral schody po dvou. "Jsi v pořádku?"

"Jsem v pořádku," řekla Luce. Byla. "A ty?"

Miles si otřel čelo. "Jen mi připadalo, jako bychom tam opravdu byli. Jsem celkem rád, že nás pustili dřív. Mám pocit, jako bych si potřeboval zdřímnout."

"Vážně!" řekla Dawn, když se k nim napojila cestou ke kolejím. "Tohle byla ta poslední věc, kterou jsem od vyučování ve středu ráno čekala. Jsem totálně vyřízená."

Byla to pravda. Zničení Sodomy a Gomory bylo opravdu děsivé. Tak skutečné, že Luce ještě cítila na kůži horko.

Vrátili se zpátky na koleje, severní stranou kolem jídelny a pak stíny sekvojí. Bylo zvláštní vidět školní areál tak prázdný. Všechny ostatní děti byly ještě pořád v hlavní budově. Jeden po druhém Nephilimové mizeli na koleji a mířili rovnou do postele.

Kromě Luce. Nebyla unavená. Vůbec ne. Místo toho se cítila podivně napjatá. Přála si, znovu, aby tam byl teď Daniel. Strašně si s ním chtěla promluvit o demonstraci Francesci a Stevena - chtěla vědět, proč jí už dříve neřekl, co dokážou stíny, které vídala.

V přední části budovy byly schody, které vedly k jejímu pokoji na koleji. Za ní byl sekvojový les. Šla pryč od své ložnice. Nechtěla jít dovnitř. Nechtěla se oddat spánku a předstírat, že to co viděla, se nestalo. Francesca a Steven se snažili třídu vyděsit: muselo to být určeno k tomu, aby je tím něco naučili. Něco, co jim nemohli říct přímo.

Ale pokud Vyhlašovatelé nesli zprávy a ozvěny minulosti, jakou minulost nesli ty, které vídala ona?

Šla do lesa.

Její hodinky ukazovaly 11, ale pod tmavou klenbou stromů jí spíš připadalo, že je půlnoc. Na nahých nohách měla husí kůži, když vstupovala hlouběji do lesa. Nechtěla přemýšlet o tom, jak těžké to bude: myslela jen na naději, která v ní vzrůstala a na to, že nesmí zbaběle couvnout.

Právě vstupovala na nezmapované území. Zakázané území. Chystala se přivolat Vyhlašovatele.

Udělá to, co už udělala dřív. Vůbec poprvé, když odehnala stíny od její kapsy. Nebo tenkrát v knihovně, když odplácla jednen od Penn. Chudák Penn. Luce si nemohla pomoct. Musela přemýšlet, jakou zprávu jí Vyhlašovatelé přinášeli.

Když už věděla, jak manipulovat se stíny, díky Francesce a Stevenovi, kteří jí to dneska ukázali - mohla by zastavit to, co se stalo?

Zavřela oči. Viděla, jak Penn klesala na zem a její hruď se zbarvila krví. Její mrtvá kamarádka. Ne. Vzpomínat na tu noc bylo až příliš bolestivé. A nikdy a nikde tomu nebude jinak. Všechno, co mohla udělat, bylo dívat se dopředu.

Musela bojovat se studeným strachem, který jí svíral vnitřnosti. Pouhých deset metrů před ní u odbočky číhal plíživý, černý známý tvar.

Udělala krok směrem k němu a Vyhlašovatel couvl. Snažila se nedělat žádné prudké pohyby. Luce pomalu přistupovala blíž a blíž, ochotná nenechat si stín proklouznout mezi prsty.

Byla tam.

Stín se zaškubal pod větvemi stromu, ale zůstal na místě. Srdce se Luce se snažilo uklidnit. Ano, právě byl sama v tomhle tmavém lese a ano, neměla nejmenší tušení, kde byla. Nejspíš si nikdo nevšimne, že tam není, zatímco se tady bude asi dít něco strašného, ale přece není žádný důvod k panice. Opravdu? Tak proč cítila tenhle trýznivý, svíravý strach? Proč se jí stále třásly ruce, když se dívala na stín, ke kterému se chtěla dostat, i když přece věděla, že je úplně neškodný?

Bylo na čase pohnout se. Buď tu mohla stát zmrazená navždy, nebo mohla utéct jako zbabělé kuře a jít zpátky trucovat na kolej, nebo-

Její ruka vystřelila, už se netřásla. Uchopila tu věc. Zatáhla ji k sobě a pevně si ji přitiskla k hrudi. Byla překvapená, když se toho dotkla. Bylo to chladné a vlhké. Stejně, jako mokrý ručník. Její paže se třásly. Co s tím má dělat teď?

Myslí jí blýskl obraz dvou hořících měst.

Luce uvažovala, jestli by mohla ten obraz vytvořit na vlastní pěst. Jestli by mohla přijít na to, jak odhalit tajemství, které v sobě skrývá. Jak vlastně tyhle věci fungují?

Všechno, co Francesca a Steven udělali bylo, že ho vytáhli.

Se zatajeným dechem Luce posouvala prsty podél měkoučké hrany stínu. Uchopila ho a jemně ho začala roztahovat.

K jejímu překvapení byl Vyhlašovatel tvárný, téměř jako tmel. Když se mu snažila dát nějaký tvar, navlhly jí od něj ruce. Snažila se ho vytvarovat do čtverce. V něco, co dneska viděla při hodině od jejích učitelů.

Zpočátku to bylo jednoduché, ale zdálo se, že čím víc se ho snaží natáhnout, tím víc je tužší. Pokaždé, když přemístila ruce, aby natáhla další část, zbytek se vrátil zpátky do původního tvaru studené černé hmoty. Brzy byla zadýchaná a bolely jí paže. Utřela si pot z čela. Nechtěla se vzdát. Ale když stín začal vibrovat, Luce vykřikla a hodila ho na zem.

Okamžitě vyrazila zpátky do lesa. Teprve potom, co byla od stínu pryč si uvědomila, že to nebyl stín, co vibrovalo.

Byl to mobil, který měla v batohu. Byla zvyklá na to, že telefon nemá. Až do téhle chvíle dokonce zapomněla, že jí pan Cole dal svůj starý telefon před tím, než jela do Kalifornie. Stejně jí byl telefon k ničemu. Jediná věc, na kterou ho měla byla, kdyby se s ní chtěla pan Cole spojit. Všichni ostatní, i její rodiče, totiž věřili, že je pořád na Sword&Cross. Mohla s nimi hovořit, ale musela by jim lhát.

Dokonce ani nikdo kromě pana Cola neměl její číslo. A kvůli opravdu příšerným bezpečnostním důvodům jí Daniel ani neřekl, jak by se s ním mohla spojit.

Ale teď tenhle telefon přerušil její první skutečný pokrok se stínem. Vytáhla ho z batohu ven a otevřela zprávu, kterou jí pan Cole právě poslal:

Zavolej svým rodičům. Myslí si, že máš A z testu z Historie, který jsem ti dal. A že se budeš příští týden snažit dostat se do plaveckého týmu. Nezapomeň se chovat, jakoby bylo všechno v pořádku.

A o minutu později přišla další:

Je všechno v pořádku?

Luce byla mrzutá. Nacpala telefon zpátky do batohu a začala dupat přes tlustou pokrývku jehličí ze sekvojí směrem k okraji lesa, k její koleji.

Díky textovce jí začalo zajímat, jak se mají ostatní děti na Sword&Cross. Byla tam pořád Arriane? A jestli ano, stále posílala během vyučování po třídě papírové letadla? Našla si teď Molly nějakého nového nepřítele, když už tam Luce nebyla? Nebo obě odešli potom, co teď byla Luce i Daniel pryč? Vzala Randy příběh, který si vymyslel pan Cole o tom, že rodiče Luce zažádali o její přechod na jinou školu?

Luce vzdychla. Nenáviděla, když rodičům lhala. Nenáviděla, když jim nemohla říct, jak daleko se od nich cítila a jak byla sama.

Ale zavolat jim? Každé slovo, které by jim řekla, by byla lež. A z testu z Historie, zkoušky pro nějaký falešný plavecký tým - jen by se jí asi stýskalo ještě víc.

Pan Cole se musel zbláznit, když jí řekl, aby zavolala svým rodičům a lhala. Ale pokud by jim řekla pravdu -skutečnou pravdu- asi by si mysleli, že se zbláznila ona. Ale kdyby s nimi nebyla v kontaktu, došlo by jim, že se něco děje. Mohly by jet za ní do Sword&Cross, zjisti, že tam není a co pak?

Mohla by jim poslat e-mail. Lhaní po e-mailu nebylo tak těžké. Už jim měla zavolat před několika dny. Pošle jim e-mail dnes večer.

Vystoupila z lesa na cestu a zalapala po dechu. Byla noc. Ohlédla se na svěží ztemnělé lesy. Jak dlouho tam byla s tím stínem? Podívala se na hodinky. Bylo 08:30. Vynechala oběd. A odpolední vyučování. A večeři.

V lese byla taková tma, že si ani nevšimla, jak čas letí. Ale teď to na ní všechno dopadlo. Byla unavená, byla jí zima a měla hlad.

Potom, co Luce třikrát na koleji špatně zabočila, konečně našla dveře svého pokoje. Tiše doufala, že už Shelby bude tam, kam večer vždycky mizí. Strčila do zámku obrovský, staromódní klíč a otočila klikou.

Bylo zhasnuto, ale oheň v krbu hořel. Shelby seděla na podlaze se zkříženýma nohama. Měla zavřené oči a meditovala. Když přišla Luce, otevřela jedno oko a vrhla na ní velmi otrávený pohled.

"Promiň," zašeptala Luce a sklouzla na nejbližší židli, která byla u dveří. "Nevšímej si mě. Předstírej, že tu nejsem."

Za chvíli to Shelby udělala. Zavřela ošklivě se koukající oko a vrátila se k meditaci. Pokoj byl klidný.

Luce zapnula počítač, který byl na stole. Zírala na obrazovku. Snažila se poskládat si v hlavě co nejneškodnější vzkaz pro její rodiče -a když už byla v tom, přečíst si množství nepřečtených emailů v její schránce, které jí stále chodily od Callie během minulého týdne.

Psala tak pomalu a potichu jak jen mohla, aby zvuk klávesnice nerušil Shelby a ona tak neměla další důvod k tomu, aby jí nenáviděla. Psala:

Drahá maminko a tatínku, tak moc mi chybíte lidi. Jen jsem vám chtěla napsat pár řádků. Život na Sword&Cross je dobrý.

Hruď se jí stáhla, když napjala prsty a psala dál: Pokud vím, nikdo další tenhle týden už nezemřel. Všechny hodiny jsou v pohodě. Zastavila se a pak dopsala: Možná se dokonce dostanu do plaveckého týmu!

Luce se podívala z okna na jasně hvězdnou oblohu. Musela to rychle dopsat. Nebo se ztratí.

Budu se hodně divit, až tu konečně přestane pršet ... Ale myslím, že takový listopad v Georgii je! S láskou, Luce

Zkopírovala zprávu do nového emailu pro Callie a změnila několik vybraných slov. Pak pohnula myší. Když ale mačkala tlačítko odeslat, zavřela oči a svěsila hlavu. Byla hrozná falešná dcera a ještě lže svojí kamarádce. A co si vůbec myslela? Jednalo se o ten nejchabější a nejvíc do očí bijící e-mail, který kdy byl napsán. Ale jen je nechtěla děsit.

Zakručelo jí v žaludku. Podruhé to bylo hlasitější. Shelby si odkašlala.

Luce se otočila na židli, aby viděla dívce do tváře. Seděla na zemi na patách. Luce cítila v koutcích očí slzy. "Mám hlad, jasný? Proč si nepodáš nějakou stížnost, aby mě dali do jiného pokoje?"

Shelby se klidně prohnula dopředu do nějaké pozice jógy a spojila ruce do modlitby. Pak řekla: "Jen jsem ti chtěla říct o balíčku přírodního sýra a nějakých těstovinách v mém šuplíku. Nemusíš tu hned spouštět vodárnu. Ježkovy zraky!"

O jedenáct minut později už Luce seděla pod dekou na posteli s kouřící miskou těstovin se sýrem, se suchýma očima a spolubydlící, která jí najednou přestala nenávidět.

"Nebrečela jsem, protože jsem měla hlad," chtěla jí objasnit Luce, ačkoliv těstoviny se sýrem byly opravdu výborné. Tenhle nečekaný dárek od Shelby skoro přinesl nové slzy do jeho očí.

Luce se někomu chtěla otevřít a Shelby, no, byla tam. Neroztála úplně, ale její sdílení skrýše jídla s Luce byl obrovský krok pro někoho, kdo s ní sotva promluvil. "Já, ehm, jen mám nějaké rodinné problémy. Je to prostě těžké být pryč."

"Boo-hoo," řekla Shelby a žvýkala svojí vlastní mísu s těstovinami. "Nech mě hádat, tvoji rodiče jsou stále šťastně svoji."

"Tohle není fér," řekla Luce a posadila se. "Nemáš ani ponětí, čím jsem prošla."

"A máš nějakou představu, čím jsem prošla já?" Shelby zírala dolů na Luce. "To si nemyslím. Tak poslouchej, tohle jsem já: Jedináček svobodné matky. Nejasnosti ohledně otce? Možná. Zasraná bolest a nenávist, se kterou žiju, protože nás opustil? Téměř určitě. Ale co nemůžu vystát je nějaký slaďoučký přetékající srdíčko se šťastným rodinným životem a nějakým fantastickým přítelem, které se objeví v mém pokoji a sténá nad hrozným milostným vztahem na dálku."

Luce zatajila dech. "Takhle to vůbec není."

"Vážně ne? Pouč mě."

"Jsem falešná," řekla Luce. "Já ... lžu lidem, které miluju."

"Lžeš tvému fantastickému příteli?" Shelby přimhouřila oči takovým způsobem, že to vypadalo, že by to její spolubydlící ve skutečnosti mohlo zajímat.

"Ne," zamumlala Luce. "Ještě jsem s ním nemluvila."

Shelby se opřela o postel a hodila nohy přes palandu tak, aby spočívali na dolní posteli. "Proč ne?"

"Je to dlouhé, hloupé a komplikované."

"No, každá holka aspoň s půlkou mozku ví, že je jenom jedna věc, kterou může udělat, když se rozejde svým klukem-"

"Ne, my se nerozešli-" řekla Luce ve stejnou chvíli, jako Shelby dopověděla: "Změnit účes."

"Změnit si účes?"

"Nový začátek," řekla Shelby. "Já jsem si vlasy nabarvila na oranžovou a ostříhala se. Sakra, jednou jsem si dokonce oholila hlavu, když mi jeden blbec zlomil srdce."

Bylo tam malé oválné zrcadlo s ozdobným dřevěným rámem, nad prádelníkem na druhé straně místnosti. Z pozice na posteli Luce mohla vidět svůj odraz. Položila mísu těstovin a postavila se před něj.

Měla ostříhané vlasy po tom, co se stalo s Trevorem, ale to bylo jiné. Většinu z nich měla spálených, tak jako tak. A když přišla na Sword&Cross, byly to vlasy Arriane, které ostříhala. Přesto si Luce myslela, že ví co má Shelby na mysli, když řekla: "nový začátek".

Mohla se změnit na někoho jiného a předstírat, že nebyla ta, která si právě prošla velkým trápením. Penn, její rodiče, komplikovaný život, který mívala dříve.

"Ty o tom opravdu přemýšlíš, viď? Nenuť mě vzít peroxid, co mám pod dřezem."

Luce si přejela prsty po krátkých černých vlasech. Co by si o tom myslel Daniel? Ale pokud tady chtěla být šťastná, dokud nebudou zase spolu, musela se oprostit od Sword&Cross.

Otočila se směrem k Shelby. "Vezmi ho."

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a dvě