Torment - Lauren Kate: kapitola 4

4. KAPITOLA 1/2

PATNÁCT DNÍ

---

Nebyla až tak blonďatá.

Luce si umyla vlasy v umyvadle a škubla za své krátké vybělené vlny. Vzpomněla si na dvouhodinovou bezpečnostní přednášku ve čtvrtek od Francesci, která jim říkala, proč by Vyhlašovatelé neměli být náhodně chytáni (to skoro vypadalo, jakoby řešila přímo Luce). Pak následovala hodina "normální" biologie a matematiky v hlavní školní budově. Bylo to osm hodin užaslých pohledů od spolužáků. Nephilimů i ne-Nephilimů.

I když byla Shelby včera v noci na koleji v pohodě, co se týkalo nového vzhledu Luce, ona moc nebrala přehnané komplimenty, které jí říkala způsobem, jakým by to udělala Arriane nebo povzbuzující řeči, které by použila Penn.

Dnes ráno Luce vykročila ven a snažila se překonat svoje nervy.

Miles jí uviděl jako první a zvednul na ní palec. Ale on byl tak hodný, že by jí neřekl pravdu, kdyby vypadala hrozně.

Samozřejmě, že Dawn a Jasmine se k ní okamžitě nahrnuly po humanitních vědách a hned jí sahaly na vlasy. Pak se jí ptali, kým se nechala inspirovat.

"Určitě Gwen Stefani," řekla Jasmine a kývala na ní.

"Ne, je to Madge, že jo?" řekla Dawn. "Stejně jako ve Vogue éře."

Než mohla Luce odpovědět, Dawn to udělala za ní. "Ale myslím, že my dvě už nejsme dvojčata."

"Dvojčata?" Luce zavrtěla hlavou.

Jasmine zamžourala na Luce. "No tak. Neříkej, že sis toho nikdy nevšimla. Vy dvě vypadáte ... no, vypadali jste dost podobně. Prakticky jste mohly být sestry."

Teď byla sama v koupelně hlavní budovy školy. Dívala se na svůj obraz v zrcadle a myslela na Dawn s jejíma velkýma očima. Opravdu vypadali dost podobně: bledá kůže, rudé rty a tmavé vlasy. Ale Dawn byla menší, než ona. Nosila světlé barvy šest dní v týdnu. A navíc byla mnohem veselejší, než kdy Luce mohla být. I kdyby dala povrchní aspekty stranou, Luce a Dawn nemohly být rozdílnější.

Dveře na toaletu se otevřely a krásná brunetka v džínách a žlutém svetru vstoupila. Luce jí znala z hodiny Evropské literatury. Nejspíš Amy. Opřela se o umyvadlo vedle Luce a zvedla na ní obočí.

"Proč jsi tohle udělala se svými vlasy?" zeptala se a měla pohled upřený na Luce. Ta zamrkala. Jedna věc byla mluvit o jejím účesu s přáteli na Shoreline, ale s touhle dívkou nikdy dřív ani neprohodila slovo.

Do mysli se jí vkradla slova Shelby-"nový začátek", ale nedělala si srandu? Všechno co láhev peroxidu za včerejší noc udělala bylo, že Luce vypadala falešně zvenku, stejně jako se cítila uvnitř. Callie a její rodiče by jí jen těžko poznali. To teď ale nebylo důležité.

A Daniel? Co si bude myslet Daniel? Luce se náhle cítila hrozně okatě falešná. Mohli to na ní vidět i cizí lidi.

"Nevím." Prošla kolem dívky a šla ke dveřím koupelny. "Nevím, proč jsem to udělala."

Odbarvení vlasů jí mělo pomoct smýt temné vzpomínky z několika posledních týdnů. Pokud opravdu chtěla začít znovu, musela něco udělat. Ale co? Bylo toho málo, co zrovna teď měla pod kontrolou. Celý její svět měli v rukou pan Cole a Daniel. Jenže oba byli daleko.

Bylo to děsivé jak rychle a moc začala důvěřovat Danielovi. Děsivější ale bylo, že nevěděla, kdy ho příště uvidí. Ve srovnání s dokonalými dny, kdy byla s ním předtím, než byla odvezena do Kalifornie, byly tohle zase ten nejosamělejší dny v jejím životě.

Plahočila se přes školní areál a pomalu si uvědomovala, že se cítila nezávislá od té doby, co přišla na Shoreline, jen jednou ....

Když byla sama v lese se stínem.

Po včerejší ukázce ve třídě, Luce od Francesci a Stevena dnes očekávala víc. Doufala, že by studenti mohli se stíny experimentovat. Dokonce fantazírovala, že by mohla udělat to, o co se pokoušela včera v lese, před všemi Nephilimy.

Ve skutečnosti dnes ale při hodině udělali spíš velký krok zpět. Nudná přednáška o etiketě Vyhlašovatelů a bezpečnosti pro studenty, kteří by nikdy, za žádných okolností neměli na vlastní pěst zkoušet to, co viděli den předtím.

Bylo to frustrující a přišlo jí to, jako by se tím posunuli spíš dozadu. Takže teď, místo toho, aby se vrátila zpátky na kolej, se Luce přistihla, že běží přes halu, po cestě dolů k okraji útesu, až k dřevěným schodům do ubytování Nephilimů. Kancelář Francesci byla v druhém patře. Ve třídě jí řekla, aby neváhala za ní přijít, kdyby něco potřebovala.

Budova se značně lišila od doby, kdy jí během vyučování obývali studenti. Byl v ní průvan a vypadala téměř opuštěně. Luce se zdálo, že každý krok, který udělala, se odrážel od šikmých dřevěných trámů na stropě. Viděla lampy, které ozařovali patro a cítila vůni bohatého aroma vařené kávy. Nevěděla, jestli by měla Francesce říct, o co se pokoušela v lese. Mohlo by se zdát bezvýznamné pro někoho tak kvalifikovaného jako je Francesca. Nebo by to mohla brát jako porušení jejích pokynů, které dnes dávala studentům ve třídě.

Část Luce chtěla opatrně zjistit, jestli by se někdy mohla na Francescu obrátit, kdyby měla den jako dnes, kdy měla pocit, jakoby se měla rozpadnout.

Šla nahoru po schodech a ocitla se v dlouhé a prostorné předsíni. Podívala se nalevo za dřevěné zábradlí na tmavou a prázdnou třídu. Po její pravici byla řada těžkých dřevěných dveří s barevnou traverzou nad nimi.

Luce šla podél zdi, když si uvědomila, že nevěděla, kde je kancelář Francesci. Pouze jedny dveře v celé chodbě byly pootevřené. Třetí zprava. Vycházelo z nich světlo. Myslela si, že uvnitř zaslechla mužský hlas. Chystala se zaklepat, když jí ostrý ženský hlas zmrazil na místě.

"Byla chyba to vůbec zkoušet," Francesca prakticky zasyčela.

"Zkusili jsme to. Neměli jsme štěstí."

Steven.

"Neměli štěstí?" ušklíbla se Francesca. "Chtěl jsi tím říct, že jsme byli nezodpovědní? Z čistě statistického hlediska, šance že Vyhlašovatel nese špatnou zprávu, byla až příliš velká. Viděl jsi, co to udělalo s dětmi. Ještě na to nebyli připravení."

Ticho. Luce se krok za krokem blížila halou po perském koberci blíž ke dveřím.

"Ale ona byla."

"Nehodlám obětovat veškerý pokrok, který naše třída zatím udělala, kvůli nějaké-"

"Nebuď krátkozraká, Francesco. Máme skvělé osnovy. Vím to stejně dobře, jako ty. Naši studenti překonávají všechny ostatní učební programy pro Nephilimi na světě. Udělali jsme pro to všechno. Máš právo na pocit hrdosti. Ale teď jsou věci jiné."

"Steven má pravdu, Francesco." Třetí hlas. Muž. Luce si pomyslela, že zní povědomě. Ale kdo to byl? "Klidně vyhoď svůj akademický kalendář z okna. Příměří mezi našimi stranami je jen dočasné. Na ničem už teď nezáleží."

Francesca si povzdechla. "Opravdu si myslíte, že-"

Neznámý hlas řekl: "Jak já znám Daniela, bude mít zase časem pravdu. Nejspíš už odpočítává minuty."

"To je něco jiného," řekl Steven.

Ticho. Potom zazněl zvuk, jakoby někdo otevíral zásuvku. Pak někdo zalapal po dechu. Luce by na druhé straně dveří zabíjela, aby mohla vidět, co vytáhly ze šuplíku.

"Kde jsi to vzal?" zeptal se známí mužský hlas. "Obchodoval jsi s nimi?"

"Samozřejmě, že ne!" Francescin hlas řezal. "Steven to našel na jedné ze svých obchůzek v lese včera večer."

"Je to pravé, nebo ne?" zeptal se Steven.

Povzdech. "Už je to příliš dlouho, abych ti to mohl říct," odvětil cizinec. "Neviděl jsem hvězdnou střelu už roky. Daniel to bude vědět. Vezmu mu to."

"To je všechno? Co navrhuješ, abychom do té doby dělali my?" zeptala se Francesca.

"Podívej, tohle není moje věc." Známý mužský hlas se odrážel Luce v zadní části hlavy. "A tohle opravdu není moje věc-"

"Prosím," žadonila Francesca.

Kancelář ztichla. Luce se rozbušilo srdce.

"Dobře. Co kdybych tu byl s vámi? Ohlídám to tady. Vy dohlídněte na studenty a udělejte všechno pro to, aby byli připravení co nejdřív. Konec světa nebude moc hezký."

Konec světa. To bylo to, co jí řekla Arriane že nastane, pokud by ten večer na Sword&Cross vyhrál Cam a jeho armáda. Ale oni řece nevyhráli. Pokud už tedy neproběhla další bitva. Ale na co se pak teda budou připravovat Nephilimové?

Zvuk těžkého škrábání židle po podlaze se ozvalo za dveřmi. Luce uskočila. Věděla, že by neměla být chycena, jak poslouchá tenhle rozhovor. Ať už byl o čemkoliv.

Pro jednou byla ráda za nekonečnou nabídku tajemných výklenků, které byly součástí architektury na Shoreline. Sklonila se pod dekorativní šindelovou římsu, která byla mezi dvěma skříněmi a přitiskla se k výklenku ve zdi.

Páry nohou vyšly z kanceláře a dveře se pevně zabouchly. Luce zatajila dech a čekala, až sestoupí po schodech. Nejdřív uviděla jen jeho nohy. Měl hnědé kožené evropské boty. Tmavé vyšísované džínsy uviděla, když pomalu šel ke schodům na konci chodby. Modrobílá proužkovaná polokošile. A konečně, zřetelně rozpoznatelná hříva černozlatých dredů.

Roland Sparks byl na Shoreline.

Luce vyskočila ze svého úkrytu. Mohla být nervózní ve společnosti Francesci a Stevena, který byli až strašidelně krásní, mocní a vyspělí ... a byli to její učitelé. Roland jí ale neděsil, -ne moc- teď už ne.

Kromě toho byl Danielovi za poslední dny mnohem blíž, než ona.

Plížila se pomalu dolů. Tak tiše, jak jen mohla, zavřela dveře do budovy. Roland šel směrem k oceánu. Jakoby se nestaral o osud světa.

"Rolande!" Křikla Luce, když scházela pár posledních schodů a dala se do běhu. Stál na místě, kde cesta skončila a pomalu se měnila na strmé a skalnaté skály.

Chvíli tam stál a díval se na vodu. Luce byla překvapená, že v břiše ucítila motýlky, když se k ní pomalu začal otáčet.

"Oh, skvěle." Usmál se. "Lucinda objevila peroxid."

"Ach." Sáhla si na vlasy. Musí mu připadat hloupá.

"Ne, ne," řekl a přešel k ní. Vjel jí prsty do vlasů a načechral jí je. "Sluší ti to. Drsné činy v drsných časech."

"Co tady děláš?"

"Učím se." Pokrčil rameny. "Zrovna jsem setkal s učiteli. Probrali jsme můj učební plán. Připadá mi to tady nádherné."

Přes jedno rameno měl přehozený tkaný batoh. Trčelo z něj něco dlouhého a stříbrného.

Následoval její oči. Roland si batoh přitáhl těsněji k ramenu a pevně batoh nahoře stáhnul.

"Rolande." Hlas se jí třásl. "Tys odešel ze Sword&Cross? Proč? Co tady děláš?"

"Jen jsem chtěl změnit místo," řekl záhadně. Luce se chtěla zeptat na ostatní -Arriane a Gabbe. I na Molly. Jestli si někdo všiml, nebo se zajímá o to, že odešla. Když ale otevřela ústa, to co z nich vyšlo, bylo něco úplně jiného, než původně zamýšlela. "O čem jsi mluvil s Francescou a Stevenem?"

Rolandova tvář se náhle změnila. Bylo v ní něco, co ho dělalo starším a mnohem míň bezstarostným. "To záleží na tom, kolik jsi toho slyšela."

"Daniel. Slyšela jsem tě říkat, že on ... Nemusíš mi lhát, Rolande. Za jak dlouho se vrátí? Protože si nemyslím, že bych mohla-"

"Pojď se se mnou projít, Luce."

Vzpomněla si, jak bylo trapné, když jí kolem ramen Roland objal na Sword&Cross, teď to bylo ale jiné. Uklidňující. Nikdy nebyli opravdu přátelé, ale připomínal jí její minulost - pouto, ke kterému se teď nemohla otočit zády.

Šli podél okraje útesu, kolem snídaňové terasy a podél západní strany koleje. Prošli kolem růží, které Luce nikdy předtím neviděla. Byl soumrak a voda na jejich pravé straně ožívala barvami. Odrážela barvu růžových, oranžových a fialových mraků, které pomalu zakrývaly slunce.

Roland ji odvedl k lavičce s výhledem na vodu. Daleko od areálu školy. Při pohledu dolů viděla robustní sochy, které byly vytesané do skály. Začínali těsně pod místem, kde seděli a, končili až dole na pláži.

"Co víš a nechceš mi to říct?" zeptala se Luce, když jí začalo ticho vadit.

"Ta voda je pod námi přesně 51 metrů," řekl Roland.

"Ne, to není to, co jsem chtěla vědět," řekla a podívala se mu přímo do očí. "Poslal tě sem, abys na mě dohlídnul?"

Roland se poškrábal na hlavě. "Podívej se. Daniel je pryč a má něco na práci." Ukázal rukou poletování po obloze. "A mezitím" -myslela si, že nenápadně naklonil hlavu směrem k lesu za kolejí- "ty se zase musíš postarat o tu svou věc."

"Cože? Ne. Já nic na práci nemám. Jsem tady jen proto-"

"Blbost." Zasmál se. "My všichni máme nějaké tajemství, Luce. Moje mě přivedlo sem na Shoreline. A tebe to zas táhne do těch lesů."

Začala protestovat, ale Roland ji pokynul rukou a tím ji umlčel. Podíval se jí do očí. "Nedostaneš se do problémů. Ve skutečnosti ti celkem fandím." Jeho oči se podívaly na moře. "Teď zpátky k oceánu. Je ledový. Už jsi v něm byla? Vím, že ráda plaveš."

Luce to došlo. Už byla na Shoreline tři dny. Vždycky oceán viděla, slyšela a i cítila ve vzduchu slanou příměs. Za celou dobu ale ještě nevkročila na pláž. Nebylo to jako na Sword&Cross, kde byla celá řada věcí, které měli zakázáno dělat. Nevěděla, proč jí to ještě nedošlo.

Zavrtěla hlavou.

"Ale je spousta věcí, které můžeš dělat na pláži, i když je voda studená, třeba táborák." Roland se na ní podíval. "Ty tu ještě nemáš žádný kamarády?"

Luce pokrčila rameny. "Pár."

"Přiveď je večer, po setmění." Ukázal na úzký plácek písku na úpatí skalního schodiště. "Přímo tam."

Nakoukla za Rolandův bok. "Co přesně máš na mysli?"

Roland se ďábelsky usmál. "Neboj se. Udržíme je nevinné. Ale víš, jak to je. Jsem ve městě nový a rád bych poznal nové tváře."

-

"Ty vole. Jestli ještě mi šlápneš na patu, tak už mi to asi vážně zlomí kotník."

"Možná, kdybys sehnala víc než jen jednu blbou baterku, Shel, zbytek z nás by teď vidělo, kam vlastně jdeme."

Luce se snažila potlačit smích, když sledovala hašteření Milese a Shelby. Šli areálem školy ve tmě. Bylo skoro jedenáct a Shorelina byla prázdná -černá a tichá, s vyjímkou houkání sov. Oranžový vypouklý měsíc byl na nebi nízko a byl zahalen závojem mlhy. Všichni byli schopni dát dohromady jenom jednu baterku (Shelby), takže jen jeden z nich (Shelby) měl jasný výhled na cestu dolů k vodě. Proto ostatní dva -na cestě, která se zdála za denního světla tak hezká a bezpečná - byly teď na cestě nastražené pasti -spadlé větve, tlusté kapradiny a zadní část nohou Shelby.

Když ji Roland požádal, aby dnes večer přivedla nějaké kamarády, Luce měla v žaludku zvláštní pocit. Na Shoreline je nikdo nesledoval, žádné děsivé bezpečnostní kamery, které zaznamenávají každý krok studentů. To, že tu nebyla žádná hrozba toho, že je přistihnou, jí nutila být nervózní. Ve skutečnosti bylo vyplížení se z koleje relativně snadné. Větší výzva byla, koho sebou vezme.

Dawn a Jasmine se zdály jako nejpravděpodobnější kandidáti na párty na pláži, ale když šla Luce do jejich pokoje, byla tam tma a nikdo jí neodpovídal na zaklepání.

Když se vrátila do svého pokoje, byla Shelby zrovna zabraná do nějaké tantrické jógy. Luce stačilo, aby se na to podívalo, a už cítila bolest. Luce nechtěla vyrušit svou spolubydlící z hluboké koncentrace, aby jí pozvala na nějakou neznámou párty - ale pak se ozvalo hlasité zaklepání na jejich dveře, což způsobilo, že Shelby spadla. Takže na ní byla naštvaná tak jako tak.

Byl to Miles s dotazem, jestli by s ním Luce nezašla na zmrzlinu. Luce se podívala na Shelby, pak Milese a pak zase Shelby. Nakonec se usmála. "Mám lepší nápad."

O deset minut později už byli na cestě. Zabalený do mikiny a s čepicí Dodgers (Miles), s vlněnými prstovými ponožkami tak, aby mohla nosit žabky (Shelby) a s nervózním pocitem díky své posádce z Shoreline, která se za chvíli setká s Rolandem (Luce). Šlapali směrem k okraji útesu.

"Takže můžeš mi říct znova, kdo je ten chlap?" zeptal se Miles a ukazoval na vrcholek skalnaté stěny, která se těsně nad nimi tyčila.

"Je to jenom ... kluk z mé poslední školy." Luce přemýšlela nad lepším popisem, když scházeli po skalním schodišti. Roland nebyl tak úplně její přítel. A dokonce, i když se děti na Shoreline zdáli jaksi otevřenější těmhle věcem, nebyla si jistá, že by jim měla říct, na jaké straně stojí padlý anděl Roland. "Byl to kamarád Daniela," řekla nakonec. "Bude to zřejmě dost malá párty. Nemyslím si, že by o ní věděl někdo kromě mě."

Ucítili ho ještě předtím, než to mohli vidět: výmluvný sloup kouře - velký táborák. Pak, když byli téměř na úpatí strmých schodů, které byly vytesané ve skále, strnuli když uviděli jiskry barvy divokého pomeranče a konečně jim do pohledu vstoupil planoucí oheň.

Na pláži se muselo být alespoň sto lidí.

Vítr divoce foukal, jako nezkrocené zvíře, ale to nebylo nic proti hlasitým návštěvníkům párty. Na jednom konci shromaždiště, blíže k Luce stál dav hippie kluků s dlouhými a hustými vlasy a vousy. Měly na sobě tkané košile a tvořili provizorní hudbu na bubny. Poskytovali stálý rytmus nedaleké skupince dětí, která se svíjela v neustále se měnícím dráždivém tanci. Na druhé straně byl oheň, a když si Luce stoupla na špičky, poznala, že je kolem něj shluklých spousta dětí ze Shoreline, doufajících, že tam nebude taková zima.

Každý, kdo držel v plamenech klacek, soupeřil o nejlepší místo k opékání párků v rohlíku a marshmallows. Na ohni byl postavený litinový hrnec s fazolemi. Bylo nemožné odhadnout, jak se o téhle párty všichni dozvěděli, ale bylo jasné, že tu byl každý s dostatečným předstihem.

Ve středu toho všeho byl Roland. Převlékl se. Neměl polokošili a drahé kožené boty, ale byl oblečený v mikině s kapucí a roztrhaných džínách, jako všichni tam. Stál na balvanu a dělal rychlá a přehnaná gesta, zatímco vyprávěl nějaký příběh, jaký Luce nemohla slyšet. Dawn a Jasmine stály mezi zaujatými posluchači. Jejich osvětlené obličeje ohněm vypadaly krásně a živě.

"Tohle je tvoje představa o malé párty?" zeptal se Miles.

Luce se podívala na Rolanda a přemýšlela, co je to za příběh, co vypráví.

Něco na tom, jak byl středem pozornosti, jí připomněla párty na pokoji Cama, první a jedinou skutečnou párty, na které na Sword&Cross byla. Připomnělo jí to, jak moc jí schází Arriane. A samozřejmě Penn, která byla tak nervózní, když přišli na párty, ale byla tam nakonec déle, než většina ostatních. A Daniel, který s ní sotva promluvil. Věci byly teď tak odlišné.

"No, já nevím jak vy," řekla Shelby a skopla z nohy žabky do písku, takže zůstala jenom v ponožkách, "ale já si chystám pořídit něco k pití, pak párek v rohlíku a pak si možná nechám dát lekci od jednoho z těchhle bubeníků."

"Já taky," řekl Miles. "Až na tu část s těma bubeníkama. V případě, že by vám to hned nedošlo."

"Luce." Roland na ní mával ze svého balvanu. "Přišla jsi."

Miles a Shelby už byli daleko před ní. Mířili ke stanovišti, kde byly párky v rohlíku. Luce šla přes pláž chladným a mokrým pískem k Rolandovi a ostatním.

"Nedělal sis legraci, když jsi říkal, že se chceš s někým seznámit. Tohle je opravdu něco, Rolande."

Roland vlídně přikývnul. "Něco? Něco dobrého, nebo něco špatného?"

Zdálo se to jako záludná otázka. To, co mu na to Luce chtěla odpovědět bylo, že to nedokáže posoudit. Myslela na konverzaci, kterou dneska v kanceláři vyslechla. Jak ostrý byl hlas Francescy. Linie mezí tím co bylo dobré a co bylo špatné, byla neuvěřitelně rozmazaná.

Roland a Steve byli padlí andělé, kteří přešli na druhou stranu.

A stali se z nich ... démoni? Ví vůbec, co to znamená? Ale pak tu byl Cam a ... co vlastně Roland myslel tou otázkou? Podívala se na něj přimhouřenýma očima. Možná, že se opravdu jen ptal, jestli se Luce baví.

Nesčetné množství barevně oblečených návštěvníků párty vířilo kolem ní. Luce viděla v okolí nekonečné černé vlny. Vzduch v blízkosti vody byl mrazivý, ale oheň jí zase na kůži pálil. Tolik věcí se právě teď zdálo být v rozporu. Všechno jakoby se proti ní teď obrátilo.

"Kdo jsou všichni ti lidé, Rolande?"

"Tak se podívej." Roland ukázal na hippie kluky u bubnů. "Měšťáci." Ukázal na velkou skupinu kluků, kteří se snažili zapůsobit na mnohem menší skupinu holek několika velmi špatnými tanečními pohyby. "Tihle kluci jsou mariňáci z Fort Bragg. Podle způsobu, jaký se tu baví bych si tipnul, že jsou tu na dovolené na víkend." Když si Dawn a Jasmine sedly vedle něj, každé kolem ramen omotal jednu ruku. "A tyhle dvě věřím, že znáš."

"Neřeklas nám, že ses přátelila s velkým nebeským ředitelem sociálního života, Luce," řekla Jasmína.

"Vážně." Dawn se naklonila dopředu a hlasitě Luce zašeptala: "Jen můj deník ví, kolikrát jsem chtěla jít na párty Rolanda Sparkse. A můj deník ti to nikdy neřekne."

"Ale mě by mohl," zažertoval Roland.

"Je na téhle párty něco dobrého k jídlu?" Shelby se objevila za Luce a Miles byl po jejím boku. Držela dva párky v rohlíku v jedné ruce a tu volnou podala Rolandovi. "Shelby Sterris. A ty jsi?"

"Shelby Sterris," opakoval Roland. "Jsem Roland Sparks. Nežila jsi někdy na východním L.A? Už jsme se někdy viděli?"

"Ne!"

"Má fotografickou paměť," dodal Miles a podal Luce vegetariánský párek v rohlíku. Sice to nebylo zrovna její nejoblíbenější jídlo, ale nic méně to bylo moc pěkné gesto.

"Jsem Miles. Skvělá párty, mimochodem."

"Jo, fakt úžasná," souhlasila Dawn a houpala se Rolandovi u boku do zvuku bubnů.

"A co Steven a Francesca?" Luce musela na Shelby prakticky křičet. "Neuslyší náš?"

Jedna věc byla proklouznout ven ze školy. Druhá ale byla přímo pod ní udělat aerodynamický třesk.

Jasmine se ohlédla směrem k areálu. "Uslyší nás. Jistě. Ale na pobřeží je pro ně stále jejich vodítko dost dlouhé. Alespoň pro Nephilimské děti. Dokud zůstaneme na akademické půdě v rámci jejich dozoru, tak máme do značné míry volnost."

"To znamená, že si dáme soutěž v podlézání?" Roland se ušklíbl a rozpustile sáhnul po něčem dlouhém a tlustém, co leželo za ním.

"Milesi, budeš držet druhý konec?"

O sekundu později už byl provaz natáhnutý a rytmus bubnování se změnil s tím, jak se provaz pomalu snižoval. Všichni před ním udělali jednu dlouhou, rušnou řadu.

"Luce," zavolal na ní Miles. "Nebudeš tam jen tak stát, že ne?"

Luce studovala dav. Měla pocit, jakoby v písku pustila kořeny. Ale Dawn a Jasmine udělali otvor, aby jí vměstnali do řady mezi ně. Během soutěže -pravděpodobně během začátku soutěže- se Shelby natáhla a chtěla jí vtáhnout do řady. Dokonce i mariňáci šli hrát.

"Fajn." Luce se zasmála a zařadila se.

Jakmile hra vypukla, řada postupovala rychle. Třikrát Luce pod lanem podlezla celkem snadno. Počtvrté už jí to dělalo trochu potíže. Musela zaklonit bradu dost daleko, aby viděla hvězdy. Všichni okolo jí fandili. Brzy i ona fandila ostatním dětem. Byla překvapená, když dokonce začala skákat nahoru a dolů, když se to povedlo Shelby. Bylo něco úžasného na tom, když se oddělila z řady potom, co úspěšně zvládla podlézt pod lanem. Pokaždé to dalo Luce překvapující příval adrenalinu.

Bavit se pro ní obvykle nebyla tak jednoduchá věc. Tak dlouhý smích byl obvykle následován pocitem viny z toho důvodu, že by pro ní mělo být mnohem těžší se bavit. Ale dnes v noci se cítila nějak lehčí. Aniž by si to uvědomovala, zachvěla se ve tmě.

V době, kdy probíhalo páté kolo, byla řada výrazně menší. Polovina dětí už z párty odešla nebo se shlukla kolem Rolanda a Milese a pozorovala poslední děti v řadě. Na konci řady, kde stála Luce, bylo míň lidí a málo světla - najednou cítila něčí silný stisk na paži, až téměř ztratila rovnováhu.

Začala křičet. Ucítila na puse něčí ruku.

"Psst."

Daniel jí tahal z řady pryč. Dál od párty. Jeho silná teplá ruka sklouzla z jejích úst na krk a rty jí okamžitě přejel po tváři.

Jen na okamžik jeho rty na její tváří v kombinaci s jasně fialovou září v jeho očích a její dny stará rostoucí potřeba chytit ho a nikdy nepustit, způsobily Luce božskou závrať.

"Co tady děláš?" zašeptala. Chtěla říct něco jako: Díky bohu, že jsi tady, nebo jak je to pro ní bez něj těžké, nebo jak moc ho miluje. Ale byly tu i věci jako: Tys mě opustil, Myslela jsem, že není bezpečné, abys tu byl a co je to příměří? Všechny otázky vířily v její mysli.

"Musel jsem tě vidět," řekl. Vedl ji za skálu na pláži. Měl na tváři spiklenecký úsměv. Druh úsměvu, který byl nakažlivý, ale příliš těžký pro Luce na to, aby se objevil i na jejích rtech. Úsměv, který potvrzoval nejen to, že zlomili Danielovo pravidlo-ale že si to porušení užijí.

"Když jsem byl blízko, viděl jsem, že na té párty každý tančí," řekl. "A trochu jsem žárlil."

"Žárlil?" zeptala se Luce. Teď byli sami. Objala ho pažemi kolem ramen a podívala se hluboko do jeho fialových očí. "Proč bys žárlil?"

"Protože," řekl a položil jí ruce na záda. "Seznam tvých tanečních partnerů je plný. Navždy."

Daniel jí chytil za pravou ruku a levou jí dal na jeho rameno. Pak se začali pomalu pohybovat v písku. Ještě mohli z párty slyšet hudbu, ale na tomhle osamoceném místě to bylo spíš jako osamocený koncert. Luce zavřela oči a opřela se o jeho hruď. Hledala místo, kde jí hlava zapadne na jeho rameno, jako kousek skládačky.

"Ne, tohle není ono," řekl Daniel po chvíli. Ukázal na její nohy. Všimla si, že je bos. "Sundej si boty," řekl, "a já ti ukážu, jak tančí andělé."

Luce si sundala černé boty a kopla je stranou. Písek mezi prsty byl měkký a studený. Daniel si ji přitáhl k sobě a propletl si prsty s těmi jejími. Téměř ztratila rovnováhu, ale on ji držel v rukách. Podívala se dolů. Její nohy byly na těch jeho.

Když se podívala nahoru, uviděla jeho toužící pohled. Rozvinul svá stříbrno-bílá křídla.

Zaplnila její zorné pole. Jejich rozpětí bylo tak dvacet stop. Byla široká, krásná a v noci zářila. Musela to být ta nejnádhernější křídla v celém nebi.

Pod nohama Luce ucítila, jak se i s Danielem zvedla nad zem. Jeho křídla lehce kmitla, téměř tak rychle, jako jeden srdeční tep. Vyneslo je to tak pět centimetrů nad pláž.

"Připravena?" zeptal se.

Nevěděla na co měla být připravena. Nezáleželo na tom. Vznesli se do vzduchu. Tak lehce, jako krasobruslaři jezdí po ledě. Daniel se vznesl nad vodu a držel ji v náruči. Luce zalapala po dechu, když první pěnivá vlna olízla její prsty. Daniel za zasmál a zvedl je o něco málo výš k obloze. Zaklonil ji dozadu.

Otočili se dokola. Tančili. Na oceánu.

Zdálo se, jako by byly středem světla, jakoby měsíc svítil jen pro ně. Luce se zasmála z čiré radosti. Její smích byl tak nakažlivý, že se Daniel začal smát taky. Nikdy se necítila lehčí.

"Děkuju," zašeptala.

Jeho odpovědí byl polibek. Nejdřív jí líbal něžně. Na čelo, na nos a pak si konečně našel cestu k jejím rtům.

Políbila ho zpátky. Hluboce, hladově a trochu zoufale. Opřela se o něj celým tělem. Bylo to, jako by se vrátila domů k Danielovi. Když se jí dotkl, ucítila lásku, kterou sdíleli tak dlouho.

Na okamžik celý svět ztichnul. Pak Luce zalapala po dechu. Ani si toho nevšimla a už byly zpátky na pláži.

Uchopil ji vzadu na hlavě a stáhl jí bílou čepici. Uvolnil tím její blonďaté vlasy. Udeřil do nich prudký oceánský vítr. "Co sis to udělala s vlasy?"

Jeho hlas byl tichý, ale i tak to znělo jako obvinění. Možná to bylo proto, že píseň právě končila a tanec a ten polibek byl až příliš krásný. Teď byli jen dva lidé, kteří stáli na pláži. Danielova křídla se zatáhla zpátky za jeho ramena. Stále byla viditelná, ale nedosažitelná.

"Koho zajímají moje vlasy?" Všechno, o co se teď starala bylo to, že jí drží v náručí. Nemělo by to být taky všechno, co by měl chtít?

Luce se natáhla dozadu pro čepici. Její odhalená blond hlava byla příliš vystavená, bylo to jako varovné červené vlajky. Luce mu chtěla naznačit, že by se mohla sesypat. Dřív, než mu stačila utéct, Daniel znovu položil své paže kolem ní.

"Hej," přitáhl si ji k sobě znovu. "Omlouvám se."

Vydechla a položila se na něj. Nechala ho, aby jí hladil. Naklonila hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.

"Teď už je to bezpečné?" zeptala se. To Daniel byl tím, kdo chtěl vyvolat příměří. Mohli už být konečně spolu? Ale otupělý výraz v jeho očích jí dal odpověď dřív, než vůbec otevřel ústa.

"Nemůžu tady být, ale bojím se o tebe." Držel ji v náručí. "A z toho, jak teď věci vypadají vidím, že jsem si dělal starosti oprávněně." Vzal mezi prsty pramen jejích vlasů. "Nechápu, proč jsi to udělala, Luce. Tohle nejsi ty."

Odstrčila ho. Vždycky jí vadilo, když jí to lidé říkali. "Ne, to já jsem si ty vlasy odbarvila, Danieli. Takže technicky vzato, tohle jsem já. Možná nejsem taková, jakou bys mě chtěl mít-"

"Tohle není fér. Nechci, abys byla někým jiným, než jsi."

"A kdo jsem Danieli? Pokud znáš odpověď na tuhle otázku, měl bys být tak hodný a spravit mě o ní." Její hlas sílil a frustrace předstihla i vášeň, která se jí vymykala z rukou. "Jsem tady a snažím se přijít na to, proč. Snažím se zjistit, co tu dělám se všemi těmi ... když nejsem dokonce ani ..."

"Když nejsi co?"

Jak mohli takhle rychle přejít od tance ve vzduchu k tomuhle?

"Nevím. Jen se to tu snažím přežít ze dne na den. Udělat si nějaké přátele, víš? Včera jsem vstoupila do klubu a plánujeme výlet na jachtě. A podobné věci." Co mu opravdu chtěla říct, bylo to o stínech. Zejména o tom, co udělala v lese.

Daniel ale přimhouřil oči, jako kdyby udělala něco špatně.

"Nepojedeš na výlet na jachtě nebo kamkoliv jinam."

"Cože?"

"Zůstaneš na téhle škole, dokud ti neřeknu něco jiného." Vydechl a vycítil její rostoucí hněv. "Nenávidím, že ti musím dávat tyhle pravidla, Luce, ale ... Dělám toho tolik, abych tě udržel v bezpečí. Nedovolím, aby se ti něco stalo."

"Doslova." Luce zaskřípala zuby. "Ani dobrého, ani zlého ani nic jiného. Vypadá to, že kdy nejsi u mě, chtěl bys, abych nedělala vůbec nic."

"To není pravda." Zavrtěl na ní prstem. Nikdy ho neviděla tak rychle ztratit náladu. Pak se podíval na oblohu. Luce sledovala jeho pohled. Nad jejich hlavami -jako vždycky- proplul černý stín. Když zmizel, zůstal za ním smrtící, kouřový oblak. Daniel vypadal, že hned pochopil, o co jde.

"Musím jít," řekl.

"Jak šokující." Odvrátila se od něj. "Z ničeho nic se zjevíš, pak se pohádáme a nakonec prchneš. To musí být skutečná pravá láska."

Chytl jí za ramena a zatřásl s ní. Pak jí donutil se na něj podívat. "Tohle je pravá láska," řekl s takovým zoufalstvím, že Luce nemohla říct, jestli jí tím chtěl odseknout nebo jestli do těch slov vložil bolest ze svého srdce. "Ty to víš." Jeho oči hořely fialově - ne hněvem, ale intenzivní touhou. Druh pohledu, který říkal, že milujete nějakou osobu tak moc, že vám schází, i když stojí přímo před vámi.

Daniel sklonil hlavu a políbil jí na tvář. Měla příliš blízko k slzám. V rozpacích se odvrátila. Uslyšela jeho povzdech a pak: tlukot křídel.

Ne.

Když rychle otočila hlavu, Daniel už stoupal k obloze. Byl na půli cesty mezi oceánem a měsícem. Jeho křídla svítila zářivou bílou pod měsíčními paprsky. O chvíli později už bylo těžké rozeznat ho od nějakých hvězd na nebi.