Torment - Lauren Kate: kapitola 5

KAPITOLA 5

ČTRNÁCT DNÍ

Během bezvětrné noci se na město Fort Bragg jako armáda, nastěhovala vrstva mlhy. Východ slunce přes ní skoro nebyl vidět a melancholie prosakovala do všech a všeho. Celý páteční školní den měla Luce pocit, že je přitahovaná k loudavému přílivu. Učitelé byli nesoustředění, zamlklí a jejich přednášky se táhly.

Studenti seděli znuděně v lavicích a snažili se zůstat vzhůru, i když byl dlouhý, vlhký a rušný den.

Ve chvíli, kdy do tříd pronikla šeď, dostala se i do duše Luce. Nevěděla, co dělá v téhle škole, která byla ve skutečnosti její - alespoň v téhle dočasné fázi života, která jen zdůrazňovala nedostatek skutečnosti a trvalosti v jejím životě.

Všechno co chtěla udělat, bylo zalézt do postele a všechno to zaspat - ne jen počasí, nebo její první dlouhý týden na Shoreline, ale i hádku s Danielem a změť otázek a obav, které se jí volně honily myslí.

Noc předtím byla hrozná. V nejtemnější noci sama klopýtala zpátky k pokoji na koleji. Tam se třásla, převalovala a nemohla usnout.

To, že jí Daniel opustil, jí nepřekvapilo, ale to neznamenalo, že by to bylo jednodušší. A ten urážlivý a šovinistický rozkaz aby zůstala na škole? Co to mělo být, devatenácté století? Napadlo jí, že s ní Daniel takhle možná mluvil před stoletími, ale -stejně jako Jane Eyrová nebo Elizabeth Bennetová- si Luce byl jistá, že žádnému jejímu minulému já se to nelíbilo. A rozhodně se jí to nelíbilo teď.

Byla stále víc a víc rozzlobená. Po škole se mlhou prodírala ke koleji. Její oči byly kalné a ve chvíli, kdy se její ruka dotkla kliky, byla spíš jako náměsíčná.

Vešla do temné, prázdné místnosti a málem si ani nevšimla obálky, kterou někdo strčil pod dveře. Byla smetanová, křehká a čtvercová. Když jí obrátila, uviděla na malém čtvercovém dopisu napsané své jméno. Roztrhla ji s tím, že v ní byla omluva od něj. Věděla, že ona mu omluvu dlužila taky.

Dopis vevnitř byl napsán na psacím stroji na smetanovém papíře a složen natřikrát.

Drahá Luce,

Je tu něco, co jsem oddaloval příliš dlouho, abych ti řekl. Sejdeme se ve městě. V blízkosti Noyo, kolem šesté hodiny dnes večer? Autobus číslo 5 u silnice číslo 1, čtvrt míle jižně od pobřeží. Použij tenhle autobus, abys ke mně přijela. Budu na tebe čekat u Severního útesu. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.

S láskou, Daniel

Luce vzala obálku a uviděla uvnitř ještě malý kousek papíru. Vytáhla tenký modrobílý jízdní řád autobusu číslo 5 a trochu míň podrobnou mapu Fort Bragg, která byla vytištěna zadní části řádu. To bylo všechno. Nic jiného.

Luce to nechápala. Žádná zmínka o jejich hádce na pláži. Nic nenasvědčovalo tomu, že Daniel pochopil, jak nevyzpytatelné je jednu se prakticky vypařit do vzduchu a pak očekávat, že se z jeho rozmaru jen tak vydá na další cestu.

Ani žádná omluva.

Zvláštní. Daniel za ní mohl prakticky jít kdykoliv a kamkoliv. Obvykle zapomínal na logickou realitu, kterou by se měl normální člověk zabývat.

Dopis v její ruce jí najednou přišel chladný a odměřený. Její bezohlednější část byla v pokušení předstírat, že žádný dopis nedostala. Byla unavená hádáním se s Danielem, unavená tím, jak jí Daniel nevěřil ani v maličkostech.

Ale ta otravná zamilovaná část Luce uvažovala, jestli na něj nebyla příliš tvrdá. Protože jejich vztah jí za tu námahu stál. Snažila se vzpomenout si, jak se na ní dívají jeho oči a zvuk jeho hlasu, když jí říkal příběh o tom, jak jí rodina po zlaté horečce odvezla do Kalifornie. Způsob, jakým se na ní pořád díval a to, že už se do ní asi tak tisíckrát zamiloval.

To byla představa, kterou si sebou odnášela, když o několik minut později opouštěla kolej a plížila se podél cesty směrem k přední bráně, směrem k autobusové zastávce, kde jí Daniel řekl, aby na něj počkala. Představa jeho prosebných fialových očí jí bral za srdce, zatímco stála pod vlhkou šedou oblohou.

Dívala se, jak se bezbarvé vozidlo zhmotnilo v mlze a kličkovalo ostrými zatáčkami, které byly na silnici číslo 1 a znovu mizelo.

Když se podívala zpátky na impozantní areál Shoreline, který byl v dálce, vzpomněla si na slova Jasmine na párty: Dokud zůstaneme na akademické půdě v rámci jejich dozoru, tak máme do značné míry volnost. Luce vystoupila zpod jejího deštníku, ale kde byla ta hranice? Ona vlastně nebyla student, ale tak jako tak, vidět Daniela jí stálo za to riziko přistižení.

Několik minut po půl autobus číslo pět zastavil až před ní. Byl starý, šedivý a vratký, stejně jako řidič, který otevřel dveře a nechal tak Luce nastoupit dovnitř. Sedla si na prázdné místo blíž do uličky. Autobus byl cítit jako pavučiny nebo zřídka používané podkroví. Musela se chytit levného koženkového sedadla před ní, když jeli padesáti kilometrovou rychlostí, i když byli jen pár centimetrů od okraje útesu, který skoro rovně klesal mnoho kilometrů dolů do šedého oceánu.

Pršelo celou dobu, i když se dostali do města. Až na to, že stabilní mrholení se změnilo ve skutečný liják. Většina z podniků na hlavní silnici už byla zavřená na noc a město vypadalo mokré a pusté.

Takhle si to zrovna pro její šťastnou konverzaci s Danielem nevysnila. Když Luce vystoupila z autobusu, vyndala z batohu čepici a dala si jí na hlavu. Cítila chlad z deště od nosu až po konečky prstů. Zahlédla zohýbanou zelenou značku a následovala šipku, která ukazovala směrem k Noyo.

Tohle místo byl široký poloostrov, kde nebyl svěží zelený terén jako na akademické půdě, ale spíš směs slepené trávy a strupů mokrého šedého písku. Stromy tu byly jen zřídka a jejich listy už byly dávno opadané díky silnému oceánskému větru. Úplně na okraji, pár set metrů od silnice, byla jedna osamocená lavička. Jestli Daniel chtěl na ní někde počkat, muselo to být tady. Ale Luce mohla z místa kde stála vidět, že tam nikdo není. Podívala se na svoje hodinky. Bylo už pět minut po celé.

Daniel nikdy nechodil pozdě.

Zdálo se, že se jí déšť usazuje na konečcích vlasů, místo toho, aby se jí do vlasů vsáknul jako obvykle. Ani matka příroda nevěděla, co si má počít s jejími odbarvenými vlasy. Nelíbil se jí pocit, že na Daniela čeká venku. Na hlavní ulici byla řada obchodů. Luce tam došla a stoupla si na dlouhou dřevěnou verandu pod rezavou, kovovou střechu. Na ní stálo na ceduli vybledlými modrými písmeny FREDOVI RYBY.

Fort Bragg nebyl tak kuriózní jako Mendocino. Město, kde se s Danielem zastavili předtím, než jí odvezl na Shoreline. Bylo víc průmyslové a bylo tu vidět, že tu staromódně stále žije rybolovem. Město s hnilobně zapáchajícími doky, které jsou v zakřivené zátoce, kde se země pomalu stáčí do moře.

Zatímco Luce čekala, na břeh dojela nějaká loď a lidé z ní vystupovali na břeh. Dívala se na tenké potůčky deště, které máčeli jejich oblečení. Pomalu vycházeli z doků nahoru.

Když dorazili na úroveň hlavní ulice, rozdělili si nebo se spojili do malých tichých skupinek a šli kolem prázdných laviček a smutně nakloněných stromů. Došli až ke štěrkovému parkovišti na jižním okraji Noyo. Nastoupily do starých náklaďáků, nastartovali a odjeli směrem k pochmurnému oceánu. Jedna tvář z nich ale vyčnívala. Všimla si jí teprve, když všichni odjeli. Ve skutečnosti se zdálo, že se ta postava objevila náhle z mlhy. Luce se rychle přitiskla zády ke stěně rybího obchodu. Snažila se popadnout dech.

Cam.

Šel směrem na západ po štěrkové cestě přímo kolem ní. Prošel kolem dvou lidí, kteří byly oblečeni v tmavých barvách a nezdálo se, že by si nějak všimli jeho přítomnosti. Měl na sobě úzké černé džíny a černou koženou bundu. Jeho tmavé vlasy byly kratší, než když ho viděla naposled. V dešti jakoby svítily. Na straně krku viděla kousek černého tetování. Proti bezbarvému pozadí oblohy byly jeho oči ještě intenzivněji zelenější, než kdy dřív.

Když ho viděla naposled, Cam stál před odpornou armádou černých démonů a byl necitlivý, krutý a byl ... zlý. Krev jí ztuhla v žilách.

Měla na jazyku řetězec nadávek a byla připravená k hádce s ním, ale ještě lepší by bylo, kdyby mu mohla nějak zabránit, aby si jí všiml.

Příliš pozdě. Camův zelený pohled padl přímo na ni-ztuhla. Ne proto, že by na ní znovu použil nějaké omamující kouzlo jako na Sword&Cross, které mu zůstalo, když padnul. Ale spíš proto, že vypadal znepokojený tím, že ji vidí. Vyčlenil se z proudu lidí, kteří šli po ulici, a za chvíli už stál u jejího boku.

"Co tady děláš?"

Cam vypadal víc znepokojeně, než Luce-vypadalo to, jako by se spíš bál. Zvedl ramena a jeho oči se na ní usadily na delší dobu než jen na pár sekund. Neřekl nic na její vlasy. Skoro se zdálo, jakoby si jich ani nevšimnul. Luce věděla, že by Cam neměl být obeznámený s tím, že je Luce v Kalifornii. Její přesun sem jí měl udržet dál od lidí, jako byl on.

"Já jsem jen-" Očima zabrousila k bílé štěrkové cestě za Camem, kde si na okraji útesu prorážela cestu tráva. "Jen jsem se šla projít."

"Ne, nešla."

"Nech mě být." Snažila se projít kolem něj. "Nemám ti co říct."

"Což by mělo být v pořádku, protože bys neměla mluvit vůbec s nikým. A nemělas opouštět školu."

Najednou se začala cítit nervózně, jakoby věděl něco, co ona ne. "Jak víš, že tady chodím do školy?"

Cam si povzdechl. "Já vím všechno, jasný?"

"Takže jsi tady, abys bojoval s Danielem?"

Camovi zelené oči se zúžily. "Proč bych - Počkej, říkáš, žes ho tady viděla?"

"Nemusíš znít tak šokovaně. Chodíme spolu." Bylo to, jakoby se Cam ještě nedostal přes to, že si místo něj vybrala Daniela.

Cam se poškrábal na čele. Vypadal znepokojeně. Když konečně promluvil, jeho slova zněla naštvaně. "To on pro tebe poslal? Luce?"

Trhla sebou. Vzpírala se tlaku jeho pohledu. "Poslal mi dopis."

"Podívám se na něj."

Teď Luce ztuhla. Zkoumala Camův zvláštní výraz. Snažila se pochopit, co ví. Vypadal tak nesvůj, jak se ona cítila. Ani se nepohnula.

"Podvedli tě. Grigori by pro tebe teď neposlal."

"Nevíš, co by pro mě udělal." Luce se od něj odvrátila. Chtěla, aby Cama nikdy nepotkala. Chtěla odsud pryč. Cítila dětinskou potřebu pochlubit se Camovi tím, že jí Daniel minulou noc navštívil. Ale tímhle vychloubáním by to skončilo. Nebylo by moc slávy v informacích o tom, jak se pohádali.

"Vím, že by zemřel, kdybys zemřela ty, Luce. Pokud chceš přežít další den, radši mi ukaž ten dopis."

"Zabil bys mě kvůli kusu papíru?"

"Já ne. Ale ten, kdo ti ho poslal to má pravděpodobně v úmyslu."

"Cože?" Měla pocit, že jí dopis hoří v kapse. Odolala nutkání mu ho strčit do rukou. Cam nemohl vědět, o čem mluví. Nemohl. Čím déle se na ní ale díval, tím více začala uvažovat o tom podivném dopise, který jí přišel. Lístek s jízdním řádem a směry autobusů. Bylo to tak podivně technické a stereotypní. Vůbec to nebylo Danielovy podobné. Vyndala dopis z kapsy a třásly se jí prsty.

Cam jí ho vytrhl z ruky, a když ho četl, na obličeji se mu střídaly grimasy. Zamumlal si něco pod vousy. Těkal očima k lesu na druhém konci silnice. Luce se tam podívala taky, ale neviděla tam nic podezřelého. Několik zbývajících lidí z lodi nakládalo své věci do rezavých náklaďáků.

"Pojď," řekl nakonec a popadl ji za loket. "Je nejvyšší čas, abych ses dostala zpátky do školy."

Ucukla. "Nikam s tebou nejdu. Nesnáším tě. Co tady vlastně děláš?"

Obešel ji v kruhu. "Lovím."

Snažila se odhadnout, co tím myslel a nenechat se znervóznit ještě víc. Hubený, punk-rockově oblečený, nebezpečný Cam. "Opravdu?"

Naklonila k němu hlavu. "A co lovíš?"

Cam zíral za ní, směrem k západu slunce-k lesu. Kývl směrem tam. "Jí."

Luce natahovala krk, aby viděla o kom, nebo o čem Cam mluví. Než stačila ale něco uvidět, ostře jí odstrčil. Ozval se nějaký zvláštní zvuk a něco stříbrného prosvištělo kolem její tváře.

"K zemi!" zakřičel Cam a zatlačil Luce na ramena. Dopadla na podlahu verandy. Cítila na sobě jeho váhu a dřevěná podlaha voněla po prachu.

"Slez ze mě!" zakřičela na něj. Svíjela se odporem, ale zároveň se do ní opřel studený strach. Ten, kdo na ně útočil, musel být opravdu špatný. Jinak by se nikdy nemohla ocitnout v situaci, kdy by jí Cam chránil.

O chvíli později už Cam běžel přes prázdné parkoviště. Mířil směrem k té holce. Moc hezké holce ve věku Luce. Měla na sobě dlouhý hnědý plášť. Měla jemné rysy a blond vlasy stáhnuté ve vysokém ohonu. Na jejích očích bylo něco podivného. Měla v nich prázdný výraz. I z téhle vzdálenosti Luce ztuhla strachem.

Bylo toho víc: dívka byla ozbrojená. Držela stříbrný luk a spěšně do něj dávala šíp.

Cam běžel vpřed. Štěrk křupal pod jeho nohama, když se pohyboval přímo k dívce, jejíž bizardní stříbrný luk se leskl dokonce i v mlze. Jakoby nebyl z téhle planety.

Luce odtrhla oči od šílené dívky s šípem a zvedla se na kolena. Rozhlédla se po parkovišti, aby viděla, jestli někdo v okolí vypadá alespoň tak vyděšeně, jak se ona cítila. Ale okolí bylo prázdné. Zvláštně tiché.

Její plíce byly pevné-ale stěží mohla dýchat. Ta dívka se pohybovala rychle jako stroj. Bez zaváhání. A Cam nebyl ozbrojený. Dívka natáhla tětivu a nasměrovala luk směrem, kde byl Cam-vystřelila do prázdna.

Tenhle zlomek vteřiny se zdál až příliš dlouhý. Cam do ní vrazil a povalil jí na záda. Brutálně s ním zápasila pomocí svých rukou. Vrazil jí loket do tváře, než jí pustil. Dívka vyjekla -vysokým, nevinným zvukem- a přikrčila se víc k zemi, když na ní Cam namířil lukem. Zvedla otevřené dlaně v tiché prosbě.

Pak Cam vypustil šíp přímo do jejího srdce.

Přes celé parkoviště Luce vykřikla a kousla se do pěsti. Ačkoliv chtěla být odsud velmi, velmi daleko, přistihla se, jak se zvedá na nohy a běží blíž. Něco bylo špatně. Očekávala, že tam najde ležet krvácející dívku. Ale tahle holka už nebojovala ani nekřičela.

Protože tam nebyla vůbec.

Ona a šíp, který do ní Cam vystřelil, zmizely.

Cam se rozhlédnul po parkovišti a sebral šípy, které ležely na zemi, jakoby to byl ten nejdůležitější úkol, jaký kdy dělal. Luce se přikrčila k místu, kam dívka spadla.

Prsty přejela po hrubém štěrku. Byla zmatená a mnohem víc vyděšená, než byla ještě před chvílí. Nikde nebylo ani stopy po tom, že by tam někdo byl.

Cam přešel k Luce se třemi šípy v jedné ruce a stříbrným lukem v té druhé. Luce instinktivně sáhla před sebe, aby se ho dotkla. Nikdy nic takového neviděla. Přejela přes ni podivná vlna fascinace. Měla husí kůži. Točila se jí hlava.

Cam prudce s rukou ucukl. "Nesahej na ně. Jsou smrtící."

Nevypadaly smrtící. Ve skutečnosti ty šípy ani neměly hlavice. Byly to jen stříbrné tyčky, které končily plochou špičkou. Ale jeden z nich způsobil, že dívka zmizela.

Luce několikrát zamrkala. "Kdo to byl?"

"Byla Psanec." Cam se na ni nedíval. Jeho pohled byl přilepený k stříbrnému luku v jeho rukou.

"Kdo?"

"Ten nejhorší druh anděla. Byli spolčeni se Satanem během vzpoury. Ale ve skutečnosti se ani nohou nedotkli podsvětí."

"Jak to, že ne?"

"Znáš ten typ. Stejně jako holky, co chtějí být pozváni na párty, ale nedávají to najevo." Ušklíbl se. "Jakmile bitva skončila, snažili se rychle dostat do nebe, ale bylo už příliš pozdě. V tomhle nebi máš jenom jeden pokus." Podíval se na Luce. "Většina z nás to tak má."

"Takže pokud nejsou z nebe ..." Stále ještě chtěla mluvit o těchhle konkrétních věcech. "Jsou ... z pekla?"

"To těžko. Ačkoliv si pamatuju, že se zkoušeli vrátit i tam." Cam se zlověstně zasmál. "Obvykle se tam může dostat každý z nás, ale i Satan má své meze. Trvale je vyhnal. Navíc je oslepil za to, že ho urazili."

"Ale tahle holka nebyla slepá," zašeptala Luce. Vzpomněla si na způsob jejího držení těla, když bojovala s Camem. To, že ho nemohla udeřit bylo jen proto, že byl tak zatraceně rychlý. A přesto Luce věděla, že na té dívce bylo něco zvláštního.

"Byla. Jen používala jiné smysly, aby mohla na světě přežít a vynahradila si tak zrak. Může vidět tím, že si díky jiným smyslům představí tvary kolem sebe. Má to své omezení ale i své výhody."

Jeho oči nepřestávaly pročesávat les za ní. Luce se otřásla při představě víc podobných lidí, kteří číhají v lese. Víc stříbrných šípů a luků.

"Co se jí stalo? Kde je teď?"

Cam se na ni podíval. "Je mrtvá, Luce. Zmizela. Je pryč."

Mrtvá? Luce se podívala na místo na zemi, kde se to stalo. Bylo teď stejně prázdné jako všechno kolem nich. Sklopila hlavu a měla pocit závratě. "Já ... Myslela jsem, že anděly nemůžeš zabít."

"Jenom když máš dobrou zbraň." Blýskl k ní šipkami. Pak je zastrčil dovnitř jeho kožené bundy. "K těmhle věcem je těžké přijít. Oh, přestaň se třást. Nehodlám tě zabít." Odvrátil se od ní a sledoval dveře aut na parkovišti. Uculil se, když spatřil stáhnuté okýnko na straně řidiče na šedožlutém kamionu.

Sáhl okýnkem dovnitř a otevřel dveře. "Buď ráda, že nemusíš do školy pěšky. No tak, pojď dovnitř."

Když Cam otevřel dveře spolujezdce, Luce poklesla čelist. Nakoukla otevřeným okýnkem dovnitř a sledovala, jak se snaží nastartovat bez klíčů.

"Myslíš, že s tebou nasednu do nějakého kradeného náklaďáku potom, co jsem viděla, jaks někoho zavraždil?"

"Kdybych ji nezabil" -zápasil s drátkama pod volantem- "zabila by tebe, nebo ne? Kdo si myslíš, že ti poslal ten vzkaz? Vylákala tě ven ze školy, aby tě zavraždila. Není to náhodou polehčující okolnost?"

Luce se opřela o kapotu auta. Nevěděla, co má dělat. Vzpomněla si na konverzaci, kterou měla s Danielem, Arriane a Gabbe těsně předtím, než odešla ze Sword&Cross. Když jí řekli, že by po ní mohli jít i další ze sekty, ve které byla slečna Sophie.

"Ale ona nevypadala jako - jsou Psanci část Starších?"

Najednou Cam nastartoval motor. Rychle vyskočil ven. Obešel auto a postrčil Luce na místo spolujezdce. "Běž dál. Šup, šup. To je jako, když naháníš kočky." Když jí konečně dostrkal až na sedadlo, zapnul jí pás. "Bohužel, Luce, máš mnohem víc, než jen jednoho nepřítele. Což je důvod, proč tě teď odvezu zpátky do školy. Tam je to bezpečné. Správné. Zrovna teď."

Nemyslela si, že bylo moc chytré být teď sama v autě s Camem. Nebyla si ale jistá, jestli zůstat tady sama, bylo o moc chytřejší. "Počkej chvilku," řekla, když jí odvážel zpátky k Shoreline. "Pokud tihle Psanci nejsou součást Pekla nebo Nebe, na čí straně teda jsou?"

"Psanci se řídí odporným odstínem šedé. V případě, že sis ještě nevšimla, venku jsou horší věci, než já."

Luce složila ruce do klína. Chtěla se jen dostat zpátky na kolej, kde se cítila -nebo se alespoň snažila předstírat, že se cítí- bezpečně. Proč by měla věřit Camovi? Už uvěřila jeho lžím mnohokrát před tím.

"Není nic horšího, než ty. To co jsi chtěl ... co ses snažil udělat na Sword&Cross byl hrozné a špatné."

Zavrtěla hlavou. "Jen se mě snažíš znovu oklamat."

"Nesnažím." V jeho hlase byl méně útočný tón, než by čekala. Zdálo se, že byl spíš přemýšlivý a dokonce i mrzutý. Když projížděli dlouhým klenutým vjezdem do Shoreline, řekl: "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Luce, nikdy."

"To je důvod, proč jsi zavolal do boje všechny ty stíny, když jsem byla na hřbitově?"

"Dobro a zlo není tak snadně rozlišitelné, jak si myslíš." Podíval se z okna na budovu Shoreline, která odtud vypadala tmavá a pustá. "Jsi z jihu, ne? Tentokrát. Takže bys měla rozumět svobodě. Tomu, že vítězové můžou přepsat historii. Sémantika, Luce. To, co si myslíš, že je zlo-no, můj styl života, je jen jednoduchý problém konotace."

"Daniel si to nemyslí." Luce si přála, aby mohla říct, že si to nemyslí ona, ale stále ještě toho nevěděla dost. Pořád měla pocit, že jí toho musí Daniel o své víře hodně vysvětlit.

Cam zaparkoval kamion na trávník za její kolejí. Vylezl z auta a obešel ho, aby mohl Luce otevřít dveře.

"Daniel a já jsme jen dvě různé strany jedné mince." Nabídl jí ruku, aby jí pomohl dolů, ale ona ho ignorovala. "Musí tě bolet to slyšet."

Chtěla říct, že to není pravda. Že není žádná podobnost mezi Camem a Danielem bez ohledu na to, jak se to snaží Cam zakrýt. Ale za ten týden, co byla na Shoreline, Luce viděla a slyšela věci, které byly v rozporu s tím, čemu kdysi věřila. Myslela na Francescu a Stevena. Kdysi dávno byli na stejné straně: před válkou a předtím, než padli. Byla jen jedna strana.

Cam nebyl jediný, kdo tvrdil, že rozdělení na anděly a démony nebylo úplně černé a bílé. V jejím pokoji se rozsvítilo. Luce si představila Shelby na oranžovém koberci, jak má zkřížené nohy v póze jógy a medituje. Jak teď mohla Luce předstírat, že právě neviděla zemřít anděla? Nebo to, že co se stalo za celý týden tady, ji neprošpikovalo pochybnostmi?

"Necháme celé dění dnešního dne jen mezi námi, jo?" řekl Cam. "A do budoucna nám všem udělej laskavost a zůstaň na akademické půdě. Tady se nedostaneš do potíží."

Prošla kolem něj a v záři světel auta se pomalu blížila ke stinné koleji.

Cam se vyhoupnul zpátky do kamionu a vytúroval motor.

Dřív, než se rozjel, stáhnul okýnko a zavolal na Luce. "Není zač."

Luce se na něj otočila. "A za co?"

Usmál se a šlápnul na plyn. "Za záchranu tvého života."