Torment - Lauren Kate: kapitola 6

KAPITOLA 6 1/2

TŘINÁCT DNÍ

---

"Je to tady," někdo hlasitě zazpíval za dveřmi Luce brzy ráno druhý den. Ozvalo se klepání. "Konečně je to tady!"

Klepání bylo stále naléhavější. Luce nevěděla kolik je, ale tušila, že je příliš brzy na všechno to chichotání, které slyšela na druhé straně dveří.

"Tvoji přátelé," zavolala na ní Shelby z horní palandy. Luce zasténala a sklouzla z postele. Podívala se na Shelby, která ležela na břiše na horním lůžku a byla už úplně oblečená v džínách a červeném tílku. Luštila křížovky.

"Spíš někdy?" zamumlala Luce a sáhla do skříně pro fialový kostkovaný župan, který jí máma ušila k třináctým narozeninám.

Pořád jí byl-více méně.

Přitiskla oko ke kukátku a uviděla vypouklé tváře Dawn a Jasmine. Měli na sobě stejné šátky a chlupaté klapky na uši. Jasmine měla v ruce držák se čtyřmi kávami a Dawn měla v ruce velký papírový sáček. Zaklepali znovu.

"Chystáš se je odehnat nebo mám zavolat školní ochranku?" zeptala se jí Shelby.

Luce ji ignorovala. Otevřela dveře, které se rozlétly a dvě dívky se nahrnuly do pokoje. Mluvily rychlostí míle za minutu.

"Konečně." Jasmine se zasmála a podala Luce kelímek s kafem. Pak hupsla dolů na neustlanou palandu. "Je toho tolik, co musíme probrat."

Dawn ani Jasmine tu nikdy dřív nebyly, ale Luce si užívala, že se tu chovaly jako doma. Připomínalo jí to Penn, která si "vypůjčila" náhradní klíč k pokoji Luce, aby se k ní dostal kdykoliv to potřebovala.

Luce pohlédla na kafe a těžce polkla. Nechtěla se teď sesypat, ne před těmihle třemi.

Dawn byla v koupelně skloněná u skříňky vedle umyvadla. "Jako nedílná část našeho řídícího výboru si myslíme, že bys měla být součástí dnešního uvítacího projevu," řekla a podívala se nevěřícně na Luce. "Jak to, že ještě nejsi oblečená? Jachta odplouvá za hodinu."

Luce se poškrábala na čele. "Můžeš mi to připomenout?"

"Uf." Dawn dramaticky zasténala. "Amy Branshaw? Moje partnerka na laborky? Ta, jejíž otec je majitel monstrózní jachty? Tak co, už ti to docvaklo?"

Všechno se to k ní vrátilo. Sobota. Výlet po pobřeží na jachtě. Neurčitý nápad na vzdělávací akci Jasmine a Dawn v rámci Shorelinského řídícího výboru -krycí jméno Francesca- který byl nějakou náhodou schválený. Luce souhlasila, že pomůže, ale zatím neudělala vůbec nic. Všechno o čem mohla přemýšlet, byla Danielova tvář, když mu řekla o tom, že pojede. Okamžitě tu myšlenku zahnala.

Teď Dawn prohledávala skříň Luce. Vytáhla šaty s dlouhým rukávem barvy lilku. Hodila je na Luce a vyhnala jí do koupelny. "Nezapomeň si pod ně vzít legíny. Na vodě je chladno."

Luce cestou popadla svůj mobilní telefon z nabíječky. Včera večer, potom, co jí sem odvezl Cam, se cítila vyděšená a osamocená a porušila jedno pravidlo pana Cola. Napsala Callie. Kdyby pan Cole věděl, jak moc potřebovala slyšet něco od její kamarádky ... nejspíš by se na ní stejně rozzuřil.

Příliš pozdě.

Otevřela složku se zprávami a vzpomínala, jak se jí třásly prsty, když psala lživou zprávu: Konečně jsem skórovala a mám mobil! Signál je trochu horší, ale zavolám, až budu moct. Všechno je tu skvělé, ale chybíš mi! Napiš mi brzy!

Žádná odpověď od Callie. Byla nemocná? Měla plnou paměť zpráv? Neměla čas? Byla mimo město? Ignorovala Luce, protože ona předtím ignorovala jí?

Luce se shlédla v zrcadle. Podívala se na sebe a cítila se mizerně.

Nechala ale Dawn a Jasmine, aby jí natáhly do šatů a zkroutily jí vlasy několika natáčkami.

Ve chvíli, kdy Luce vyšla z koupelny, už Shelby holkám pomáhala spořádat snídani, kterou přinesly v papírovém sáčku. Byly to dokonale vypadající třešňová buchty, jablečné lívance a vdolky se skořicí. K tomu přinesli tři druhy džusu. Jasmine jí podala obrovský muffin a kelímek se smetanovým sýrem.

"To je jídlo pro tvou duši."

"Co je to tu za sešlost?" Miles strčil hlavu dovnitř pootevřených dveří. Luce nemohla vidět jeho oči, kvůli basebalové čepici, kterou měl stáhnutou do obličeje. Jeho hnědé vlasy se na koncích vlnily, a když se na ně usmál, tak se mu vytvořily obří dolíčky. Dawn okamžitě dostala záchvat smíchu. Neměla k tomu žádný jiný důvod kromě toho, že byl Miles roztomilý a že Dawn byla prostě Dawn.

Miles nevypadal, že by si toho všimnul. Byl úplně uvolněný a neformální i mezi skupinou mnohem víc holčičích dívek, než kdy byla Luce. Možná měl hodně sester, nebo nevěděla proč. Nebyl jako jiné děti na Shoreline, jejichž chladnokrevnost se zdála být na prvním místě. Miles byl upřímný a víc skutečný.

"Nemáš žádné přátele svého pohlaví?" zeptala se ho Shelby. Předstírala, že je víc nepříjemná, než byla ve skutečnosti. Teď, když Luce znala svojí spolubydlící trochu lépe, začal jí přicházet její drsný humor téměř rozkošný.

"Jídlo." Miles vstoupil zcela bezstarostně do místnosti. "Jo mám. Jen se moji kamarádi většinou neobjevují se snídaní." Vzal si obrovský vdolek se skořicí z pytle a ukousl si obří sousto. "Vypadáš nádherně, Luce," řekl s plnými ústy.

Luce se začervenala, Dawn se přestala pochichtávat a Shelby si zakašlala do rukávu: "Trapné!"

Když se ozval zvuk z hlasitého reproduktoru na chodbě, Luce nadskočila. Ostatní se na ní podívali, jakoby byla cvok, ale Luce byla pořád ještě zvyklá na to, že hlášením pomocí reproduktoru na Sword&Cross, se většinou ohlašovaly nějaké tresty. Místo toho ale místnost naplnil Francescin jantarový hlas: "Dobré ráno, Shoreline. Pokud dnes jedete s námi na nás výlet jachtou, buďte připraveni u autobusu za deset minut. Sejdeme se u jižního vchodu, abychom se mohli spočítat. A nezapomeňte se teple obléct!"

Miles si vzal na cestu další kus pečiva. Shelby si natáhla puntíkované galoše. Jasmine si dala chlupaté klapky na uši a pokrčila rameny na Luce. "Musíme toho tolik naplánovat! Budeme muset sepsat přivítací projev."

"Posaď se k nám v autobuse," pokynula jí Dawn. "Naplánujeme to po cestě k Noyo."

Noyo. Muce se musela přinutit polknout sousto muffinu. Vybavil se jí mrtvolný výraz, který měla dívka z Psanců i za živa a příšerná cesta domů s Camem. Vzpomínka na to Luce způsobila husí kůži. Nepomohlo ani to, že jí Cam vlastně zachránil život. Hned potom jí totiž řekl, že nesmí znovu opustit areál.

Bylo divné, že jí to řekl. Skoro, jako by byli s Danielem domluvení.

Luce se zastavila a sedla si na kraj svojí postele. "Takže jedem všichni?"

Nikdy předtím neporušila slib, co dala Danielovi. Ačkoli mu nikdy vlastně opravdu neslíbila, že na tu jachtu nepůjde. To omezení bylo tak kruté, ale její instinkt jí říkal, že je správné. Ale pokud by souhlasila hrát podle Danielových pravidel, možná by nemusela čelit tomu, že by zabili i někoho jiného. To se ale nejspíš jen zase ozývá její paranoia.

Předtím to bylo o tom, že jí záměrně vylákali z kampusu. Školní výlet na jachtě bylo něco úplně jiného. Nemyslela si, že by se Psanci mohli dostat na loď.

"Samozřejmě, že jdeme všichni." Miles chytil Luce za ruku. Vytáhnul jí na nohy a dotáhnul jí ke dveřím. "Proč bysme neměli?"

Tohle byl okamžik výběru: Luce mohla zůstat v bezpečí kampusu, jak jí to řekl Daniel (a Cam). Jako vězeň. Nebo mohla vyjít ven z těchhle dveří a dokázat si, že pořád vlastní svůj život.

O půl hodiny později Luce zírala, spolu s polovinou studentského sboru na Shoreline, na zářivě bílou 130 stop vysokou luxusní jachtu Austral.

Vzduch na Shoreline byl čistější, ale tady dole v blízkosti doků byla ještě tenká vrstva mlhy, která tu zbyla z minulého dne. Když Francesca vyhlédla ven z autobusu, zamumlala: "Už toho bylo dost," a zvedla dlaně do vzduchu.

Jakoby nic odsunula závěsy na okýnku a doslova svými prsty rozehnala mlhu a tím otevřela přímo před nimi výhled na lesknoucí se loď.

Udělala to tak jemně, že žádný z ne-Nephilimských studentů nemohl říct, že to bylo něco jiného, než práce přírody. Ani Luce si nebyla příliš jistá tím, co právě viděla, nebo co si myslela, že viděla, dokud Dawn nezačala velmi tiše tleskat. "Ohromující, jako obvykle."

Francesca se pousmála. "Ano, je to takhle lepší, ne?"

Luce si začala všímat drobných detailů, které mohly být prací anděla. Jízda v pronajatém vozidle byla mnohem hladší, než jízda veřejného autobusu, kterým jela den předtím. Výkladní skříně se zdály být víc svěží, jako by celé město dostalo zvláštní nový nátěr.

Studenti se postavili na palubu jachty, která zářila oslnivým způsobem, stejně jako všechny nové věci. Její elegantní profil byl zakřivený jako mušle, každé z jejích tří pater mělo vlastní širokou palubu. Z místa, kterým vstoupili na příď, mohla Luce vidět obrovským oknem do tří luxusně zařízených kajut. V teplém, slunečném přístavu se starosti Luce ohledně Cama a Psanců zdály absurdní.

Překvapilo ji, že cítila, jakoby se rozplynuly.

Následovala Milese do kabiny v druhém patře jachty. Stěny byly tmavošedé s dlouhými černobílými lavicemi, které byly postaveny kolem stěn. Půl tuctu studentů už se posadilo na čalouněné lavice a vrhly se na obrovské množství jídla, které bylo na konferenčních stolcích.

U baru si Miles otevřel plechovku koly a nalil jí do dvou plastových kelímků. Jeden podal Luce. "Takže, démon říká andělovi: Zažaluješ mě? Kde si myslíš, že najdeš právníka?" Šťouchl do ní. "Chápeš to? Protože všichni právníci mají ..."

Pointa jí unikla. Její mysl byla jinde a ona si ani neuvědomila, že se Miles dokonce pokoušel o vtip. Přinutila se nahlas zasmát, dokonce plácnout do stolu. Milesovi se ulevilo. Ani trochu mu nebyla podezřelá její přehnaná reakce.

"Páni," řekla Luce. Měla mizerný pocit, když skončila s falešným smíchem. "Ten byl dobrej."

Po jejich levici stála Lilith. Byla to ta vysoká holka z trojčat, s kterou se Luce setkala první den ve škole. Zastavila sousto tataráku na půl cestě k jejím ústům.

"Jakému druhu hloupé míšenky tohle může přijít vtipné?" Mračila se hlavně na Luce. Její lesklé rty na ní zavrčely. "Skutečně si myslíš, že je to legrační? Už jsi někdy byla v podsvětí? To není k smíchu. Očekávala bych to od Mila, ale u tebe bych si myslela, že máš lepší vkus."

Luce byla zaskočená. "Neuvědomila jsem si, že je to otázka vkusu," řekla. "V tom případě rozhodně stojím za Milesem."

"Shhh." Francesca najednou položila své pěstěné ruce na ramena Luce a Lilith. "Ať už se bavíte o čemkoliv, pamatujte: Jste na lodi se sedmdesáti třemi ne-Nephilimi. Slovo dne je diskrétnost."

To byla jedna z nejpodivnějších věcí, jaké si na Shoreline kdy všimla. Veškerý čas, který pravidelně strávila s dětmi ve škole předstírala, že nedělají to, co ve skutečnosti dělají uvnitř třídy Nephilimů.

Luce si s Francescou chtěla promluvit o Vyhlašovateli, se kterým se setkala minulý týden v lese.

Francesca odešla a mezi Luce a Milese se vetřela Shelby. "Teď vážně, jak diskrétní si myslíte, že bych měla být, když se budu snažit nacpat sedmdesát tři ne-Nephilimů do jedné kabinky na toaletách?"

"Ty jsi zlá." Luce se smála. Pak jen vrhla nevěřící pohled na Shelby, která se natáhla, aby na talíř nandala předkrmy. "Podívejte se, kdo se umí rozdělit," řekla Luce. "A to si říkáš jedináček."

Shelby hodila talíř zpátky k Luce a vzala si jednu olivu. "Ehm, no, nezvykej si na to."

Když pod jejich nohama ucítili, jak nastartoval motor, celá loď plná studentů zajásala. Luce dávala na Shoreline přednost momentům, jako byl tenhle, kdy opravdu neměla ani tušení kdo je Nephilim, a kdo ne.

Skupinka holek venku, která čelila chladnému vzduchu, se smála a nechala si větrem čechrat vlasy. Někteří kluci z její třídy Historie hráli v jednom roku kajuty poker. Luce čekala, že by u tohohle stolu měla najít Rolanda, ale nebyl tam.

U baru Jasmine fotila celou loď, zatímco Dawn pokynula na Luce a ve vzduchu naznačila, jak perem píše po papíře. Ještě museli napsat tu řeč. Luce se k nim hodlala připojit, když si koutkem oka přes okno všimla Stevena.

Stál sám opřený o zábradlí v dlouhém černém nepromokavém plášti. Jeho vlasy barvy soli a pepře a byly přikryté kloboukem. Stále jí znervózňovalo myslet na něj jako na démona, a to zejména proto, že se jí opravdu líbil - nebo alespoň to, co o něm věděla. Z jeho vztahu s Francescou byla zmatená ještě víc. Byli jako celek: připomnělo jí to to, co řekl v noci Cam. Že on a Daniel jsou jen dvě strany jedné mince.

To srovnání na ní stále dotíralo. Otevřela dveře z tónovaného skla a vyšla na palubu.

Všechno, co bylo k vidění na západní straně jachty, byl výhled na nekonečně modrý oceán a jasnou oblohu. Voda byla klidná, ale na stranách lodi foukal svěží prudký vítr. Luce se musela držet zábradlí. Zamžourala do jasného slunečního světla, pak si zastínila oči rukou a pomalu se blížila ke Stevenovi.

Francescu tu nikde neviděla.

"Ahoj, Luce." Usmál se na ni a sundal si klobouk, když se opřela vedle něj o zábradlí. Jeho tvář byla opálená na to, že byl listopad. "Tak jak to jde?"

"To je trochu obsáhlá otázka," řekla.

"Jsi z tohohle týdne ohromená? Nerozrušila tě příliš naše ukázka s Vyhlašovateli? Víš," -ztišil hlas- "nikdy předtím jsme to neučili."

"Nerozrušilo? Ne, líbilo se mi to," řekla rychle Luce. "Myslím, že - bylo trochu těžké se na to dívat. Ale také fascinující. Chtěla jsem si o tom s někým promluvit ..."

Když se podívala Stevenovi do očí, vzpomněla si na ten rozhovor, který zaslechla mezi jejími dvěma učiteli a Rolandem. Byl to Steve, ne Francesca, kdo byl víc otevřený těmhle věcem, včetně Vyhlašovatelů v učebních osnovách. "Chci se o tom dozvědět všechno."

"Všechno?" Steven zaklonil hlavu a vystavil svou už bronzovou kůži slunci. "To by mohlo chvíli trvat. Jsou biliony Vyhlašovatelů. Každý znázorňuje nějaký moment v historii. Jejich počet je nekonečný. Většina z nás ani neví, kde by měla začít."

"Je to důvod, proč jste to předtím neučili?"

"To je sporné," řekl Steven. "Jsou tu andělé, kteří Vyhlašovatelům nepřičítají žádný význam. Nebo to, že špatné věci většinou převáží ty dobré. Lidem jako já říkají banda historických krys, jsme příliš posedlí minulostí na to, abychom věnovali pozornost hříchům současnosti."

"Ale to je jako tvrdit, že ... minulost nemá žádnou hodnotu."

Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že všechny minulé životy Luce neznamenají nic. A že její historie s Danielem je taky bezcenná. Takže všechno, co by bylo důležité a co by o Danielovi věděla, by bylo jen z tohohle života. Ale opravdu by to stačilo?

Ne, nestačilo.

Musela věřit, že bylo na tom, co cítila k Danielovi mnohem víc: drahocenná, stálá historie, která zní mnohem lépe, než pár nocí krásného líbání a pár nocí plných hádek. Protože pokud nemá minulost žádnou hodnotu, bylo tohle opravdu všechno, co měli.

"Soudě podle výrazu na tvé tváři," řekl Steven, "se zdá, že stojíš na mojí straně."

"Doufám, že necpeš Luce do hlavy nějakou tvojí ďábelskou špatnost." Francesca se objevila za nimi. Měla ruce v bok a mračila se. Dokud se nezačala smát, Luce neměla ani tušení, že ho jen škádlila.

"Mluvili jsme o stínech-myslím tím Vyhlašovatelech," řekla Luce. "Steven mi řekl, že si myslí, že jsou jich biliony."

"Steven si taky myslí, že nemusí volat instalatéra, když nám začne téct záchod." Francesca se srdečně zasmála, ale Luce cítila, že jsou v jejím hlase skryté rozpaky. Stejně, jakoby mluvila až příliš odvážně.

"Chceš se stát svědkem více hrůzných scén podobných té, kterou jsi viděla během vyučování?"

"Ne, to není to, co jsem myslela-"

"To je důvod, proč by se tyhle věci měli nechat spíš v rukách odborníků." Francesca se podívala na Stevena. "Obávám se, že jeho omyl s rozbitým WC je stejný jako to, že jsou Vyhlašovatelé oknem do minulosti."

"Samozřejmě že chápeme, proč se zrovna ty o ně tolik zajímáš," řekl Steven a tím si přitáhl plnou pozornost Luce. Takže Steven to chápe. Ví, že je to kvůli jejím minulým životům.

"Ale musíš pochopit," řekla Francesca, "že prohlédnutí stínů je velmi riskantní bez řádného výcviku. Pokud máš zájem, jsou tu univerzity se specializovanými akademickými programy. Dokonce by si i rádi promluvili o tvém budoucím studiu. Ale teď nám Luce musíš odpustit, že jsme to ukázali předčasně ve třídě střední školy a nechat to tak, jak to je."

Luce se cítila zvláštně a odhaleně. Oba se na ni dívali.

Naklonila se přes malé zábradlí a uviděla pár jejích přátel na palubě patro pod nimi. Miles měl u očí dalekohled a snažil se něco ukázat Shelby, která ho ale ignorovala a měla v ruce Ray-Bans. Na zádi seděly Dawn a Jasmine spolu s Amy Branshaw. Byly sehnuté nad poznámkami a něco rychle psaly.

"Měla bych jim jít pomoct s úvodním proslovem," řekla Luce a ustoupila od Francesci a Stevena. Cítila na sobě jejich oči celou dobu, kdy scházela po točitém schodišti.

Luce došla až na hlavní palubu. Sehnula se pod svinutou plachtou a vmáčkla se ke skupině ne-Nephilimů, kteří stáli v kruhu kolem pana Kramera, učitele biologie, a nudili se. Přednášel něco o křehkém ekosystému, který mají přímo pod nohama.

"Tady jsi!" Jasmine Luce vtáhla do jejich schůze. "Náš plán konečně dostává nějaký tvar."

"Super. Jak můžu pomoct?"

"Ve dvanáct hodin zazvoníme na zvon." Dawn ukázala na velký mosazný zvon, který visel na bílém trámu poblíž přídi lodi.

"Takže já všechny přivítám a Amy bude mluvit o tom, co všechno bude obnášet tenhle výlet a Jas bude mluvit o nadcházejících akcích v tomhle semestru. Všechno, co potřebujeme je, aby někdo promluvil o životním prostředí." Všechny tři holky se podívaly na Luce.

"To mám jako popsat, že je tahle jachta hybrid nebo tak něco?" zeptala se Luce.

Amy pokrčila rameny a pak zavrtěla hlavou.

Dawn se rozzářila tvář myšlenkou. "Nechceš říct něco o tom, jak se nám tady zdá všechno ekologičtější, protože kdo bydlí blíž přírodě, dělá taky všechny věci tak, aby mu byla příroda blíž?"

"Jsi dobrá v psaní básní?" zeptala se Jasmine. "Mohla by ses pokusit to udělat, no vždyť víš, zábavné?"

Luce projel zvláštní pocit kvůli tomu, že na ní přenáší skutečnou odpovědnost. Potřebovala být k těmhle lidem otevřená. "Environmentální poezie," řekla a myslela na to, že jediné, v čem byla horší než v poezii a mořské biologii bylo mluvení na veřejnosti. "Jasně. To bych mohla udělat."

"Dobře, uf!" Dawn si otřela čelo. "Tak, tady je moje představa." Vyskočila na zábradlí a sedla si. Začala na prstech počítat seznam věcí.

Luce věděla, že je třeba věnovat pozornost návrhům Dawn, ("Nebylo by úžasné, kdybychom se seřadili od nejmenší po největší?"), zejména proto, že měla velmi krátkou dobu na to, aby vymyslela něco inteligentního a zrýmovaného o životním prostředí a řekla to před sto spolužáky. Její mysl byla ale záhadně přeplněná bizardní konverzací s Francescou a Stevenem.

Odkázali jí na odborníky na Vyhlašovatele. Pokud měl Steven pravdu a opravdu každý vyhlašovatel nesl kousek každého momentu v dějinách - pak jí odkázali na odborníky na celou minulost. Luce se nesnažila zjistit podrobné informace o Sodomě a Gomoře, zajímala jí jen její vlastní minulost-její a Danielova. Pokud by na to měl být někdo odborník, pak by to měla být ona.

Ale Steven to řekl sám: bylo tam bilion stínů. Bylo téměř nemožné, aby našla ty, které měly co dočinění s ní a s Danielem. Natož aby věděla, co s nimi má dělat, pokud by náhodou našla ten správný.

Podívala se na palubu v druhém patře. Viděla jen vrcholy Francesciny a Stevenovy hlavy. Pokud by Luce nechala volně plout svou fantazii, mohla by si představit ostrý rozhovor mezi nimi. O Luce. A o Vyhlašovatelích. Pravděpodobně se shodli na tom, že už je před ní nikdy nevyvolají. Byla si jistá, že pokud se skrz ně někdy dostane ke svým minulým životům, bude to na vlastní pěst.

Počkat.

První den školy. Během Ledoborce. Shelby přece řekla, že-

Luce vstala a úplně zapomněla, že byla uprostřed jednání. Už šla přes palubu, když se za ní ozval pronikavý křik. Když se otočil za zvukem, Luce viděla, jak kousek nějakého černého popela klesá dolů z přídi lodi.

O vteřinu později to bylo pryč.

Pak se ozvalo šplouchnutí.

"Ach můj bože! Dawn!" Jasmine i Amy se nakláněly přes příď a dívaly se dolů do vody. Křičeli.

"Dojdu pro záchranný člun!" zakřičela Amy a běžela do kabiny.

Luce vyskočila na příď vedle Jasmine a pomalu polkla, když se podívala do vody. Dawn spadla přes palubu a teď sebou plácala ve vodě. Na první pohled mohla vidět jenom její tmavé vlasy na hlavě a plácající se ruce. Když se ale podívala nahoru na loď, Luce uviděla hrůzu na její bílé tváři.

O příšerně dlouhou vteřinu později se přes maličké tělo Luce přelila vlna. Loď byla stále v pohybu. Odplouvala od ní dál. Holky se třásly a čekaly, až se vynoří.

"Co se stalo?" Chtěl vědět Steven. Najednou byl u nich. Francesca uvolnila jednu záchrannou vestu z jejího držáku na palubě.

Jasmine se zachvěly rty: "Snažila se zazvonit, aby upoutala pozornost lidí tady a mohla pronést řeč. Ona s-sotva se naklonila ven - a já nevím, nějak ztratila rovnováhu."

Luce vrhla další bolestivý pohled na příď lodi. Pokles do ledové vody byl asi devět metrů. Ve vodě po Dawn nebyly žádné známky.

"Kde je?" plakala Luce. "Umí plavat?"

Aniž by čekala na jejich odpověď, popadla záchrannou vestu z rukou Francescy a pomocí jedné ruky se přehoupla přes zábradlí. Pak vylezla na vrchol přídi.

"Luce-vrať se!"

Slyšela křik za ní, ale už bylo příliš pozdě. Skočila střemhlav do vody. Zatajila dech a myslela na své cestě dolů na Daniela a na jejich poslední ponor do jezera.

Cítila, jak jí chladná voda narazila do hrudního koše, pak se jí stáhly plíce šokem z nízké teploty. Počkala, až se její ponor zastaví a pak začala kopat nohama, aby se dostala na hladinu. Bylo těžké plavat se záchrannou vestou, ale pokud najde Dawn -až najde Dawn- potřebovala jí, aby jí udržela na hladině, zatímco budou čekat na záchranný člun.

Nejasně vnímala lidi na jachtě, kteří na ní křičeli dolů a běhali po palubě. Pokud bude moct ale Luce jakkoliv pomoct Dawn, na všechny ty lidi na hoře kašle.

Luce uviděla v mrazivé vodě tmavou tečku hlavy Dawn. Vrhla se dopředu proti vlnám, směrem k ní.

Její nohy se něco dotýkalo -ruka?- ale pak to bylo pryč a Luce si nebyla jistá, jestli to vůbec byla Dawn. Nemohla se potopit, dokud držela záchrannou vestu. Měla pocit, že Dawn klesá stále hlouběji. Věděla, že by tu neměla nechat vestu, ale taky věděla, že nemůže zachránit Dawn, pokud to neudělá.

Odhodila ji stranou a zhluboka se nadechla. Pak se ponořila hluboko a plavala tak zběsile, až se za ní vodní hladina zavřela a voda byla tak studená, až to bolelo.

Neviděla nic. Sahala všude kolem a doufala, že najde Dawn dřív, než bude příliš pozdě. Zachytila vlasy Dawn. Ucítila krátký paralyzující šok, když se dotkla krátkých, tmavých vln. Pak přejela rukou níž a cítila tvář její kamarádky a pak krk a rameno. Dawn se potopila tak hrozně hluboko v tak krátké době.

Luce vzala Dawn pod rukou a použila veškerou svou sílu, aby jí pomocí kopání nohama vynesla až na hladinu.

Byli hluboko pod vodou. V dálce se lesklo denní světlo. Dawn byla strašně těžká. Těžší, než by normálně měla být. Měla tak velkou váhu, že je spíš obě bolestivě táhla dolů.

Na poslední chvíli Luce konečně prorazila hladinu. Dawn prskala, chrlila z úst vodu a kašlala. Měla červené oči a vlasy měla přilepené k čelu. S jednou rukou přes prsa Dawn, s ní Luce pomalu plavala směrem k záchranné vestě.

"Luce," zašeptala Dawn. Přes Luce se převalila vlna. Neslyšela jí, ale mohla jí odezírat ze rtů. "Co se to děje?"

"Já nevím." Luce zavrtěla hlavou a snažila se je udržet na vodě.

"Plavte k záchranným člunům," zakřičel na ně někdo z lodi. Ale plavání nebylo možné. Sotva je udržela nad vodou.

Posádka lodi na vodu spustila záchranný člun. Uvnitř byl Steven. Jakmile se loď dotkla oceánu, začal k nim rychle veslovat.

Luce zavřela oči a nechala hmatatelnou úlevu zaplavit její tělo. Už stačí se jen na hladině udržet trochu déle a budou v pořádku.

"Chyť mě za ruku," zavolal na ně Steven. Luce bolely nohy tak, jakoby plavala hodinu. Odstrčila k němu Dawn tak, aby jí zvednul do člunu jako první.

Steven měl na sobě jen kalhoty a bílou košili, která teď byla mokrá a přilepená k jeho hrudi. Jeho svalnaté paže se napjaly, když sáhnul pro Dawn. Jeho tvář byla brunátná námahou. Zavrčel a zvednul jí. Když Dawn ležela na okraji člunu natolik, že nebyla možnost, aby klesla zpátky do vody, Steven se rychle otočil a chytil Luce za paži.

Cítila, jak s jeho pomocí lehce a bez námahy stoupá z vody. Pak cítila, jak zbytek jejího těla vklouznul do člunu a teprve teď si uvědomila, jak mokrá a zmrzlá je.

S vyjímkou místa, kde se jí dotýkaly prsty Stevena. Tam se totiž kapky vody na její kůži vypařily.

Posadila se a šla pomoct Stevenovi vytáhnout třesoucí se Dawn ž do člunu. Vyčerpaná Dawn se sotva mohla posadit vzpřímeně.

Luce a Steven jí každý vzal za jednu ruku a tahaly jí dovnitř. Když byla skoro celá uvnitř, Luce ucítila, jak sebou Dawn škubla a skoro spadla zase zpátky do vody. Její tmavé oči se vyboulily a vykřikla, když sklouzla dozadu. Luce nebyla připravená na její prudký pohyb a Dawn jí vyklouzla z mokrých rukou a odhodilo jí to na druhou stranu člunu.

"Vydrž!" Steven chytil Dawn v pase jen tak tak. Vstal a téměř převrhnul člun, když se napjal, aby Dawn vytáhl ven z vody. Luce viděla zlatavý kapky, které se odrážely od jeho zad.

Byla to jeho křídla.

Vysunuly se ven ve chvíli, kdy Steven potřeboval největší sílu. Vypadalo to, jako by to bylo téměř proti jeho vůli. Zářily. Měly barvu duhy jako drahé šperky, které viděla jen za výlohou ve velkých obchoďácích. Nebyly jako křídla Daniela.

Ty Danielovi byly teplé, příjemné, nádherné a sexy. Ty Stevenovy byly drsné, nebezpečné, zubaté a děsivé. Steven zavrčel a napjal svaly. Jeho křídla jen jednou kmitla, ale to stačilo, aby Dawn vytáhl z vody.

Kmit křídel vyvolal dost velký vítr na to, aby Luce přitiskl na stranu člunu. Jakmile byla Dawn v bezpečí, Steven znovu bezpečně došlápl nohama na podlahu. Jeho křídla okamžitě zmizela v jeho kůži. Zůstaly jen dvě malé dírky v jeho košili. Důkaz toho, že to co Luce viděla, bylo skutečné. Jeho tvář byla vyčerpaná a třásly se mu ruce.

Všichni tři se zhroutili uvnitř člunu. Dawn si ničeho nevšimla a Luce napadlo, jestli si toho, co se tady stalo, všimnul někdo z lodi.

Steven se podíval na Luce, jakoby ho právě viděla nahého. Chtěla mu říct, že vidět jeho křídla bylo překvapující. Do té doby netušila, že i křídla padlých andělů z odvrácené strany mohou být tak dechberoucí.

Sáhla po Dawn. Částečně očekávala, že někde na její kůže najde krev. Opravdu to vypadalo, jako by jí někdo zmlátil. Ale nebyly na ní známky jakéhokoliv zranění.

"Jsi v pořádku?" nakonec zašeptala Luce.

Dawn zavrtěla hlavou. Kapičky vody odlétávaly z jejích vlasů. "Umím plavat, Luce. Jsem dobrý plavec. Něco mě tam -něco-"

"Je to pořád tam dole," dokončil Steven. Zvedl pádlo a vezl je zpátky k jachtě.

"Co je to?" Zeptala se Luce. "Žralok nebo-"

Dawn se otřásla. "Ruce."

"Ruce?"

"Luce!" vyštěkl Steven.

Otočila se k němu. Zdál se tolik jiný, než před pár minutami, když s ním mluvila nahoře na palubě. V jeho očích byla tvrdost, kterou ještě nikdy neviděla.

"To co jsi udělala bylo-" zarazil se. Z jeho tváře kapalo a vypadal jako divoch. Luce zatajila dech a čekala, co řekne. Bezohledné. Hloupé. Nebezpečné.

"Velmi odvážné," řekl nakonec. Tváře a jeho čelo se uvolnilo do jeho obvyklého výrazu.

Luce vydechla. Bylo pro ní těžké najít hlas, aby mu mohla poděkovat. Nemohla odtrhnout oči od třesoucích se nohou Dawn. A od stále výraznější červené otlačeniny, která ovinovala její kotníky. Otlačenin, které vypadaly jako prsty.

"Jsem si jistý, že jste vystrašené," zašeptal Steven. "Ale to není důvod k tomu, aby celá škola propadla hysterii. Dovolte mi, abych si promluvil s Francescou. Dokud vám neřeknu: nikomu ani slovo. Dawn?"

Dívka přikývla. Vypadala vyděšeně.

"Luce?"

Její tvář zaškubala. Nebyla si jistá, že může udržet tohle tajemství. Dawn skoro zemřela.

"Luce." Steven jí sevřel rameno a sundal si sluneční brýle, takže zíral Luce do jejích oříškových očí svými tmavě hnědými. Když zvedly člun na hlavní palubu, kde čekal zbytek školy, ucítila na svém uchu horký dech. "Ani slovo. Nikomu. Je to pro tvoje bezpečí."t