KAPITOLA 7 1/2
DVANÁCT DNÍ
"Nechápu, proč se chováš tak divně," řekla Shelby Luce příští ráno. "Jsi tu kolik, šest dní? A jsi na Shoreline za největší hrdinku. Možná že po tom všem na tvojí reputaci přece jen něco bude."
Ranní nedělní obloha byla posetá hromadou mraků. Luce a Shelby šly po malé pláži na Shoreline a dělily se o pomeranč a termosku s čajem. Silný vítr k nim přinášel zemitou vůni z lesů sekvojí. Příliv byl bouřlivý a vysoký. Přinášel dívkám do cesty z moře dlouhé řady černých řas, medúz a hnijícího naplaveného dřeva.
"To nic nebylo," zamumlala Luce. To ale nebyla tak docela pravda. Skočit do ledové vody pro Dawn jistě něco bylo. Ale Steven -jeho závažný tón a silné sevření na její paži- do Luce zasel strach jen promluvit o záchraně Dawn.
Prohlížela si slanou pěnu vlevo, kterou tvořily ustupující vlny. Snažila se nedívat na hlubokou a temnou vodu -nemusela by tak myslet na podivné ruce v ledových hlubinách.
Je to pro tvoje bezpečí. Steven určitě chtěl použít množné číslo. Musel tím přece myslet bezpečí všech studentů. Nebo tím myslel jenom Luce ...
"Dawn je v pořádku," řekla Luce. "To je všechno, na čem záleží."
"Ehm, jo, kvůli tobě, Pobřežní hlídko."
"Přestaň mi říkat Pobřežní hlídko."
"Myslela bys na sebe raději jako na spasitele co bere práci všeho druhu?" Shelby si našla dost hloupý způsob, jak Luce škádlit. "Frankie říkala, že pár těch záhadnejch šmíráků číhá v okolí školy už poslední dvě noci. Měla bys jim dát, co-"
"Cože?" Luce na ní skoro vyplivla čaj. "Kdo?"
"Opakuju: Záhadní šmíráci. Neznám je." Shelby si sedla na zvětralý vápenec a zkušeně hodila několik kamenů do oceánu. "Je to jen pár hejsků. Zaslechla jsem, jak o tom Frankie říká Kramerovi včera na lodi po všem tom frmolu, co tam byl."
Luce se posadila vedle Shelby a začala rýpat kamenem do písku.
Někdo se plížil kolem Shoreline. Co když to byl Daniel?
Bylo by mu to podobné. Byl tak tvrdohlavý, co se týkalo jeho slibu, že jí nemůže vídat, ale to neznamenalo, že by měl stát stranou. Myšlení na něj jí nutilo po něm toužit ještě mnohem víc. Cítila se téměř na pokraji slz, což bylo bláznivé. Ten záhadný šmírák nemusel být Daniel. Mohl to být třeba Cam. Mohl to být kdokoliv. Mohl to být klidně i Psanec.
"Zdálo se ti, že měla Francesca strach?" zeptala se Luce.
"A ty máš?"
"Počkej chvíli. To je důvod, proč se večer nevypařila?" Tohle byla první noc, kdy se Luce neprobudila ve chvíli, kdy Shelby přicházela oknem dovnitř.
"Ne," paže Shelby, kterou házela, byla svalnatá díky všemu tomu času, který strávila jógou. Další kámen se od hladiny odrazil šestkrát a opsal široký oblouk. Skoro se k nim vrátil jako bumerang.
"Kam vlastně chodíš každý večer?"
Shelby si strčila ruce do kapes její tlusté červené lyžařské vesty. Dívala se na šedivé vlny tak intenzivně, že jí bylo jasné, že tam buď něco viděla, nebo se jen snažila vyhnout otázce. Luce sledovala její téměř uvolněný pohled k vodě. Šedobílé vlny se táhly až k obzoru.
"Shelby."
"Co je? Nikam nechodím."
Luce začala vstávat. Byla naštvaná, že jí Shelby nic neřekla. Postavila se a položila nohy do chladného písku, když jí Shelby zatahala za ruku a stáhla jí zpátky na skálu.
"Fajn, chodila jsem pryč, abych se vídala s mým idiotským přítelem." Shelby těžce vzdychla. Hodila kámen do vody, až téměř trefila racky, kteří se snášeli dolů do vody pro ryby. "Než se stal mým bývalým idiotským přítelem."
"Ach. Shel, omlouvám se." Luce se kousla do rtu. "Nikdy jsem nevěděla, žes měla přítele."
"Musela jsem si ho začít držet od sebe na délku paže. Začal se až příliš zajímat o to, že mám novou spolubydlící. Nutil mě, abych ho za tebou vzala pozdě v noci. Chtěl se s tebou setkat. Nevím, co si myslí, že jsem za holku. Bez urážky, ale tři jsou pro můj scénář moc."
"Kde je to?" zeptala se Luce. "Chodí sem?"
"Phillip Aves. Chodí do vyššího semestru v hlavní budově." Luce si nemyslela, že by ho znala.
"Bledý kluk s blond odbarvenými vlasy-?" řekla Shelby. "Vypadá jako albínský David Bowie? Nemůžeš ho přehlídnout." Škubla ústy. "Bohužel."
"Proč jsi mi neřekla, že jste se rozešli?"
"Dávám přednost puštění si nějakých písniček od Vampire Weekend, které mě uklidní - alespoň když nejsi poblíž. Je to lepší pro moje čakry. Krom toho" -ukázala prstem na sedící Luce- "ty se dneska chováš docela náladově a podivně. Daniel se k tobě choval hnusně nebo co?"l
Luce se opřela o lokty. "To by vyžadovalo ho skutečně vidět. Ale to nám, jak se zdá, není dovoleno."
Když Luce zavřela oči, mohla se nechat zvuky vln přenést zpátky do noci, kdy se s Danielem poprvé políbili. V tomhle životě. Vlhká spleť jejich těl, která se potácela na promenádě v Savannah. Jeho hladové ruce, které si ji k sobě pevně tiskly. V tu chvíli se zdálo všechno možné.
Otevřela oči. Zdálo se, že je teď od všeho tak daleko.
"Takže tvůj idiotskej ex-přítel-"
"Ne," Shelby ukázala prsty, že si zavírá pusu na zip. "Nechci mluvit o IEP o nic víc, než si ty chceš povídat o Danielovi. Tak toho necháme."
To bylo fér. Ale nebylo to tak, že Luce nechtěla mluvit o Danielovi. Spíš, kdyby začala mluvit o Danielovi, nebyla by schopná přestat.
Její mysl už byla jako zaseknutá deska - stále dokola si opakovala jejich, oh, už čtyři milostné zážitky, které s ním měla v tomhle životě. (Začala to počítat od té doby, kdy přestal dělat, že Luce neexistuje.) Představila si, jak rychle by jí Shleby převálcovala. Musela mít tuny milenců a tuny zkušeností. Ve srovnání s ní Luce neměl zkušenosti skoro žádné.
První pusa, kterou dostala od kluka, skončila plameny. Měla jen hrstku velmi žhavých chvilek s Danielem. Takže aby to shrnula. Luce nebyla žádný expert, když šlo o lásku.
Opět ucítila nespravedlnost jejich situace: Daniel měl všechny tyhle úžasné vzpomínky na jejich společné chvíle, i když to mezi nimi skřípalo. Ona neměla nic.
Pak se podívala na svojí spolubydlící.
"Shelby?"
Shelby měla přes hlavu přetáhnutou červenou kapuci a píchala klackem do mokrého písku. "Říkala jsem ti, že o něm nechci mluvit."
"Já vím. Jen by mě zajímalo, pamatuješ si na to, jak ses mi zmínila, že víš, jak se podívat do svých minulých životů?"
To bylo to, na co se Luce chtěla Shelby zeptat, když Dawn spadla přes palubu.
"To jsem nikdy neřekla." Ponořila klacek hlouběji do písku. Tváře Shelby byly rudé a její husté blond vlasy se kudrnatily z jejího ohonu.
"Ano ... řekla." Luce zaklonila hlavu. "Napsala jsi to na můj papír. Ten den, kdy jsme hráli Ledoborec. Vzalas mi ho z ruky a řekla, že umíš mluvit víc než osmnácti jazyky a že můžeš nahlédnout do minulých životů."
"Pamatuju si, co jsem řekla, ale tys nepochopila, co jsem tím myslela."
"Fajn," řekla pomalu Luce, "takže-"
"To že jsem nahlédla do minulého života neznamená, že vím, jak se to dělá nebo že to byl můj minulý život."
"Takže to nebyl tvůj minulý život?"
"Do pekla ne. Reinkarnace je jen pro šílence."
Luce se zamračila a zaryla svoje ruce do mokrého písku, jako by je do něj chtěla pohřbít.
"Hej, to byl vtip." Shelby škádlivě šťouchla do Luce. "Šitý na míru pro holku, která si musela projít tisíckrát pubertou." Ušklíbla se. "Mně to jednou bohatě stačí, děkuju mockrát."
Takže Luce byla ta dívka, o které mluvila. Dívka, která si musela tisíckrát projít pubertou. Nikdy o tom takhle nepřemýšlela. Bylo to skoro vtipné: lidem z vnější strany se zdála nekonečná puberta jako ta nejhorší věc. Ale bylo to mnohem komplikovanější, než jen tohle.
Luce si řekla, že musela projít tisíckrát všemi pupínky, hormonálními problémy. Chtěla nahlédnout do svých minulých životů a zjistit toho o sobě víc. Pak se ale podívala na Shelby: "Když to nebyl tvůj život, tak do jakého minulého života jsi teda nahlédla?"
"Proč jsi tak zvědavá? Sakra."
Luce cítila, jak se jí zrychluje tep. "Shelby, můj bože, hoď mi kost!"
"Tak fajn," řekla konečně Shelby a zvedla ruce, aby se Luce uklidnila. "Jednou v noci jsem byla na párty v Coroně. Děly se tam dost šílené věci. Seance polonahých lidí a zatracení- no, to není pro tenhle příběh důležité. Vzpomínám si, že jsem se šla projít, abych se trochu nadýchala vzduchu. Pršelo. Skoro jsem neviděla, kam jdu. Zahnula jsem za roh do uličky a tam byl nějakej chlap. Byl to ten typ rváče. Byl ohnutý a před ním byla koule temnoty. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Mělo to tvar zeměkoule a vznášelo se to nad jeho rukou. Plakal."
"Co to bylo?"
"Předtím jsem to nevěděla, ale teď jsem si jistá, že to byl Vyhlašovatel."
Luce byla uchvácená. "A podívala ses do nějakého minulého života? Jaké to bylo?"
Shelby se setkala s očima Luce a polkla. "Bylo to příšerné, Luce."
"Mrzí mě to," řekla Luce. "Ptala jsem se jen proto, že ..."
Připadalo jí to jako skvělá chvíle na to, se přiznat, co udělala. Francesca by byla určitě proti. Ale Luce potřebovala odpovědi a taky potřebovala pomoc. Pomoc Shelby.
"Musím nahlédnout do některého z mých minulých životů," řekla Luce. "Nebo se to alespoň pokusit. Věci, co se mi poslední době dějou, musím jenom přijímat, protože nevím, co lepšího bych měla dělat - mohla bych to vědět líp, mnohem líp, kdybych třeba jen nahlédla odkud pocházím. Kde všude jsem byla. A jestli má všechno tohle nějaký smysl."
Shelby přikývla.
"Musím vědět, co jsem v minulosti prožila s Danielem, abych se ještě víc ujistila v tom, co teď cítím." Luce se zhluboka nadechla.
"Ten chlap v tý uličce ... vidělas co udělal s tím Vyhlašovatelem?"
Shelby pokrčila rameny. "On ho prostě nějak vytvaroval. Nevím, jak to udělal, a ani nevím, co v tom viděl. To je důvod, proč mě demonstrace Francesci a Stevena tak vyděsila. Viděla jsem, co se stalo té noci a snažila jsem se na to od té doby zapomenout. Netušila jsem, že to co jsem viděla, byl Vyhlašovatel."
"Kdybych našla nějakého Vyhlašovatele, myslíš, že bys ho zvládla nějak rozprostřít?"
"Nic neslibuju," řekla Shelby, "ale zkusím to. Ty víš, jak je vysledovat?"
"Ne, ale jak těžké by to mohlo být? Straší mě celý život."
Shelby jí vzala za ruku, kterou měla položenou na skále. "Chci ti pomoct, Luce, ale je to divné. Bojím se. Co když uvidíš něco, víš, co bys vidět neměla?"
"Když ses rozešla s IEP-"
"Myslím, že jsem říkala, že o něm nechci-"
"Jen poslouchej: Nebyla bys radši, kdybys přišla na příčinu toho, proč jste se rozešli spíš dřív, než později? Myslím tím třeba zasnoubení nebo něco na ten způsob a teprve pak-"
"Stačí!" Shelby zvedla ruce, aby Luce umlčela. "Beru na vědomí. A teď, jdeme. Najdeme nějaký stín."
Luce vedla Shelby zpátky po pláži do strmých kamenných schodů. Rostl tady červený a žlutý sporýš. Tlačil se nahoru, skrz mokrý písek. Přešli přes elegantní zelenou terasu. Snažila se nevyrušit ve hře skupinku ne-Nephilimů, kteří si házeli s frisbee. Minuli okno jejich ložnice ve třetím patře koleje a prošli kolem zadní části budovy. Na okraji sekvojového lesa Luce ukázala na mezeru mezi stromy. "To je místo, kde jsem ho našla naposled."
Shelby napochodovala do lesa před Luce. Prodírala se dlouhými listnatými větvemi javorů, které rostly mezi sekvojemi a zastavila se u obří kapradiny.
Pod sekvojemi byla tma. Luce byla ráda, že jí tam dělala Shelby společnost. Myslela na den, kdy tu byla a kolik času uplynulo, zatímco zápolila se stínem. Najednou se cítila ohromená.
"Pokud se nám podaří najít Vyhlašovatele a jestliže se nám podaří to, co máme v plánu," řekla, "jaká si myslíš, že je šance, že mi Vyhlašovatel ukáže něco o mě a Danielovi? Co když se dostaneme jen k další hrozné biblické scéně, jako ve třídě?"
Shelby zavrtěla hlavou. "Jestli ukáže něco o Danielovi nevím. Ale pokud ho dokážeš zavolat a pak chytit, určitě bude mít co dočinění s tebou. Měly by to být speciální poslové - i když tě asi nebude vždycky zajímat, co mají na srdci. To je jako když dostaneš do e-mailové schránky nějakou nevyžádanou poštu, která je smíchána s tou normální. Stále je ale určena pro tebe."
"Jak to můžou být ... speciální poslové? To by znamenalo, že Francesca a Steven byli u zničení Sodomy a Gomory."
"No, jo. Už žijou celou věčnost. Proslýchá se, že jsou jejich životopisy celkem působivé." Shelby se podivně podívala na Luce. "Zatlač si svoje pochybovačné oči zpátky do hlavy, jo. Jak jinak si myslíš, že by dostali místo na Shoreline? Tohle je opravdu moc dobrá škola."
Něco temného a kluzkého se nad nimi pohnulo. Velký plášť Vyhlašovatele se ospale roztahoval v dlouhém stínu sekvoje.
"Tam." Luce na něj ukázala. Neztrácela čas. Sama se přikrčila za nízkou větví, která se táhla za Shelby. Luce balancovala na jedné noze a natáhla k Vyhlašovateli konečky prstů. "Nemůžu na něj dosáhnout."
Shelby zvedla borovou šišku a hodila ji doprostřed stínu, kde volně visel z větve.
"Nedělej to!" zašeptala Luce. "Vyplašíš ho."
"Spíš tohle vyplaší mě, je to tak plaché. Jen tam nech tu ruku."
Luce se na ní ušklíbla, ale udělala, co jí řekla.
Dívala se, jak se borová šiška odrazila od stínu a spadla na stranu. Pak uslyšela tichý svištivý zvuk, který vyplnil její uši hrůzou. Jedna strana stínu se posunula. Velmi pomalu, dál od větve. Sklouznul z ní a přistál v napřažené, třesoucí se ruce Luce. Vzala hrany stínu do rukou. Vyskočila od větve, u které stála a přiblížila se k Shelby s chladným, zatuchlým stínem v jejích rukou.
"Tady," řekla Shelby. "Vezmi půlku a já vezmu taky půlku, jako jsme to viděli ve třídě. Ježiš, to je tak hrozně měkký. Dobře ... uvolni svoje sevření. Nikam to neuteče. Nech ho jen tak se třást a formovat."
Zdálo se to jako dlouhá doba, co se pokoušeli tvarovat stín, než konečně udělal, co chtěli. Luce si připadala, jako by si hrála se starou Ouija tabulkou, kterou měla jako dítě. Pod konečkami prstů měla nevysvětlitelnou energii. Měla pocit, že všechno co dělají je zbytečné, dokud neviděla, že Vyhlašovatel dostává konečně jiný tvar.
Potom se všechno dělo rychle: Prodlužoval se a pomalu se skládal v jeho temné já. Brzy měl stín velikost a tvar velké krabice. Pohybovala se těsně nad hranicemi jejich prstů.
"Vidíš to?" Shelby zalapala po dechu. Její hlas byl téměř neslyšitelný v pískání stínu. "Podívej se, tam ve středu."
Stejně, jak se to stalo při vyučování, tmavý závoj Vyhlašovatele se zvednul a odhalil šokující pestrobarevné barvy. Luce si zakryla oči, kvůli tomu, jak jasné světlo bylo. Zdálo se, že se světlo konečně usadilo zpátky na stín obrazovky do rozostřené mlhy. Pak konečně tlumené barvy dostaly konkrétní tvary.
Dívali se na obývací pokoj. Vzadu bylo modré kostkované křeslo s podnožkou a roztřepeným povlakem v dolním rohu. Televize obložená starým dřevem měla vypnutý zvuk a stále dokola opakovala Morka a Mindy. Tlustý Jack Russel teriér byl zkroucený na koberci na ručně tkaném koberci.
Luce sledovala lítačky, které byly otevřené do místnosti, která vypadala jako kuchyně. Žena, která byla starší než její babička, když umřela, vyšla ven. Měla na sobě růžovobílé vzorované šaty, těžké bílé tenisky a tlusté brýle na provázku kolem krku. Nesla tác ovocných řezů.
"Kdo jsou ti lidé?" Luce přemýšlela nahlas.
Když stará žena odložila tácek na stolek, ruka se stařeckými skvrnami se vyklonila z křesla a vzala si ovocný řez s banánem.
Luce se naklonila, aby viděla líp. Obraz se posunul s ní. Bylo to podobné, jako 3D zobrazení. Ani si nevšimla, že v křesle seděl starý muž. Byl hubený, s několika tenounkými bílými vlasy na hlavě, které vypadaly, jako velká náplast. Po celém čele měl stařecké skvrny. Jeho ústa se pohybovala, ale Luce ho nemohla slyšet. Na krbové římse ležela celá řada zarámovaných fotografií.
Pískání v uších Luce bylo tak hlasité, že musela uskočit. Aniž by něco udělala, fotografie, které jí zajímali, se ve Vyhlašovateli začaly okamžitě zvětšovat. Obraz jí ukázal extrémní detailní zobrazení jedné zarámované fotografie.
Měla tenký zlacený rám a přes fotografii byla upatlaná skleněná deska. Uvnitř byla malá fotografie a měla vroubkovaný okraj. Byla černobílá, ale časem trochu zežloutla. Byly na ní dvě tváře: Její a Daniela.
Se zatajeným dechem studovala její vlastní obličej, který vypadal jen o málo rozdílnější, než byl teď. Vlasy měla dlouhá až na ramena, ale měla je vyčesané do ohonu. Na sobě měla bílou halenku s límečkem jako Petr Pan. Širokou rozvinovací sukni měla vytaženou až do půli pasu. Její bělostné ruce držel Daniel. Díval se přímo na ní a usmíval se.
Vyhlašovatel vibroval, pak se třásl a obrázek vevnitř začal blikat a mizet.
"Ne," volala Luce a byla připravená vrhnout se dovnitř obrázku. Když se ale její rameno dotklo s Vyhlašovatelem, zjistila, že tohle je maximum, kam se mohla dostat. Po zádech jí přeběhnul mráz a nechal jí tam pocit vlhké kůže. Kolem zápěstí se jí ovinula ruka.
"Zapomeň na veškeré svoje šílené nápady," varovala ji Shelby. Příliš pozdě.
Obrazovka zčernala a Vyhlašovatel klesl z jejich rukou na lesní půdu. Roztříštil se na kousky, jako by to bylo jen rozbité černé sklo. Luce potlačila fňuknutí. Její hruď se zvedala. Připadala si, jako by její část zemřela.
Klesla na všechny čtyři. Přitiskl čelo k zemi, pak se převalila na bok. Bylo mnohem chladněji a temněji, než když začínali. Hodinky na zápěstí jí říkali, že je po druhé hodině, ale přece bylo ráno, když přicházeli do lesa. Při pohledu na západ, směrem k okraji lesa, Luce mohla vidět sluníčko, které se opíralo do jejich kolejí. Vyhlašovatelé spolkly jejich čas.
Shelby si lehla vedle ní. "Jsi v pořádku?"
"Jsem tak zmatená. Ti lidé-" Luce si sáhla na čelo. "Nemám tušení, kdo to byl."
Shleby si odkašlala a vypadala nesvá. "Nemyslíš si, že, ehm, jsi je znala? Myslím tím, před dlouhým, dlouhým časem. Možná že to byli tvoji ..."
Luce čekala, dokud to Shelby nedokončí. "Moje, co?"
"Opravdu tě nenapadlo, že to byli tvoji rodiče z jiného života? Že to, jak vypadají teď, tak nebylo vždycky?"
Luce poklesla čelist. "Ne. Počkej-myslíš tím, že jsem v každém z mých minulých životů úplně jiné rodiče? Myslela jsem, že Harry a Doreen ... Předpokládala jsem, že byli se mnou celou dobu."
Najednou si vzpomněla, co říkal Daniel o tom, jak její matka v minulém životě dělala zelí. Předtím neměla čas zabývat se tím, ale teď to dávalo mnohem větší smysl. Doreen byla úžasná kuchařka. Všichni ve východní Georgii to věděli.
Což znamenalo, že Shelby musí mít pravdu. Luce pravděpodobně měla v minulosti celou řadu různých rodin, jen si na ně nemohla vzpomenout.
"Jsem tak hloupá," řekla. Proč nevěnovala víc pozornosti tomu, jak ta žena a muž vypadali? Proč s nimi necítila ani to nejmenší spojení? Připadala si, jakoby prožila celý život, a teprve teď zjistila, že byla adoptovaná. Kolikrát byla předávána od jedněch rodičů k těm dalším?
"To je- To je-"
"Úplně na houby," řekla Shelby. "Já vím. Dobrá stránka toho všeho ale je, že bys pravděpodobně mohla ušetřit spoustu peněz za léčby u psychologa, kdyby ses podívala na všechny ostatní rodiny a tím i na všechny problémy, které si měla se stovkami matek před tou, co máš teď."
Luce si zabořila tvář do dlaní.
"To jenom, kdybys potřebovala rodinnou terapii." Shelby si povzdechla. "Promiň, hádej kdo zase mluvil o sobě?" Zvedla pravou ruku a pak jí zase pomalu dala dolů. "Víš, ta Shasta odsud není moc daleko."
"Co je Shasta?"
"Mount Shasta, Kalifornie. Je to jen pár hodin odsud -tamtudy." Shelby trhla prstem směrem k severu.
"Ale Vyhlašovatelé ukazují pouze minulost. Jaký by mělo smysl tam teď jít? Jsou už asi-"
Shelby zavrtěla hlavou. "Minulost je dost široký pojem. Vyhlašovatelé ti ukážou všechno, od dávné minulosti až po události, které se staly jen o sekundu dřív. A všechno mezi tím. Viděla jsem na stole v rohu notebook, takže je tu velká šance, že, vždyť víš ..."
"Ale nevíme, kde žijí."
"Možná ne. Ale když se ten obraz přibližoval, zahlédla jsem kus jejich pošty a získala tak jejich adresu. Zapsala jsem si to do paměti. 1291 Shasta Shire Circle, byt 34." Shelby pokrčila rameny. "Takže pokud bys je chtěla jít navštívit, mohly byste dojet tam i nazpátek ještě během dneška."
"Správně." Luce si odfrkla. Zoufale je chtěla jít navštívit, ale tohle se zdálo nemožné. "A čím autem?"
Shelby se zasmála. Byl to ten příšerný zlověstný smích. "Byla jen jedna věc, která nebyla idiotská na mém idiotském ex-přítelovi."
Sáhla si kapsy mikiny a vytáhla dlouhý přívěsek s klíčemi. "A to jeho slaďoučký Mercedes. Parkuje přímo tady na studentském parkovišti. Naštěstí pro tebe, zapomněla jsem mu vrátit náhradní klíč."
-
Vtrhla na silnici, než je mohl někdo zastavit. Luce našla v přihrádce mapu a ukazovala na ní prstem cestu do Shasty. Dávala pokyny Shelby, která řídila jako šílenec, ale skoro to vypadalo, že se kaštanovému Mercedesu její zacházení líbí.
Luce se divila, jak Shelby zůstala tak klidná. Kdyby se Luce právě rozešla s Danielem a "vypůjčila" si jeho auto na odpoledne, nebyla by schopná užít si silniční výlet, ani kdyby si při jízdě dopřála výlet do kina, nebo kdyby si sedla na zadní sedadlo a nechala stáhnutá všechna okýnka.
Jistě, že Shelby myslela na jejího ex. Chtěla se jí na to zeptat, ale bylo jí jasné, že je pro ně tohle téma teď tabu.
"Chystáš se udělat si něco s vlasy?" zeptala se konečně Luce. Vzpomínala na to, co všechno jí Shelby řekla, že se dělá, aby se lépe přenášelo přes rozchody. "Mohla bych ti s tím pomoct, pokud bys chtěla."
Shelby se zamračila. "Tenhle šílenec za to nestojí." Po dlouhé pauze dodala. "Ale děkuju ti."
Cesta jim zabrala většinu ze zbytku odpoledne a Shelby ho strávila tím, že přepínala stanice v rádiu a hledala tu nejšílenější písničku, kterou zrovna hráli. Vzduch byl chladnější. Stromy byly řidší a probíhající krajina během cesty neustále stoupala. Luce se zaměřila na to, aby zůstala v klidu. Představovala si scénáře setkání s těmihle rodiči. Snažila se vyhnout myšlence nato, co by jí Daniel řekl, kdyby věděl, kam má namířeno.
"Tady to je." Shelby ukázala na masivní horu pokrytou sněhem, která jim přímo před silnicí vstoupila do pohledu. "Město leží přímo v tom podhůří. Měli bychom tam být po západu slunce."
Luce nevěděla, jak by měla Shelby poděkovat za odvoz a za všechno co pro ní udělala jen z jejího rozmaru. Ať už bylo za změnou postoje Shelby k Luce, cokoliv, byla za to vděčná-tohle by totiž na vlastní pěst nezvládla.
Město Shasta bylo nezvyklé a umělecké s obrovským počtem starých lidí, kteří šli beze spěchu dolů po široké cestě. Shelby stáhla okýnka a nechala autem proudit osvěžující večerní vzduch. To pomohlo Luce zklidnit žaludek, který byl svázaný vyhlídkami na to, že bude skutečně mluvit s těmi lidmi, které viděla ve Vyhlašovateli.
"Co bych jim měla říct? Překvapení, vaše dcera vstala z mrtvých," Luce cvičila, co řekne nahlas, protože už stáli u semaforu.
"Pokud chceš před tím sladkým starým párem takhle šílet, budeme na tom muset ještě zapracovat," řekla Shelby. "Co kdybys předstírala, že jsi podomní obchodník? Jen aby ses dostala dovnitř a mohla to tam prozkoumat?"
Luce se podívala na svoje džíny, otlučené tenisové boty a fialový batoh. Nevypadala jako působivý prodejce. "Co bych prodávala?"
Shelby se znovu rozjela. "Třeba podomní nabídka mytí aut nebo něco podobného. Můžeš říct, že máš v tašce poukázky. Dělala jsem to jedno léto. Chodila jsem do dveří ke dveřím. Skoro jsem dostala kulku." Zachvěla se a pak se podívala na bílý obličej Luce. "Pojď, vlastní máma a táta po tobě přece nebudou střílet. Hej, podívej, tady to je!"
"Shelby, můžeme tu prosím jen chvíli v tichosti sedět? Myslím, že to potřebuju rozdýchat."
"Omlouvám se." Shelby vjela na velké parkoviště. Před nimi byla skupina malých, jednopodlažních, spojených budov. "Jen dýchej. Počkáme."
I přes nervy, které Luce měla, musela uznat, že je to docela pěkné místo. Řada bungalovů stála v půlkruhu kolem rybníku. Byl tam hlavní vchod do budovy s řadou invalidních vozíků, které byly vedle nich postaveny. Na velké ceduli stálo: VÍTEJTE V OBLASTI SHASTA SPOLEČENSTVÍ DŮCHODCŮ.
V krku měla tak sucho, že jí bolelo i polykat. Nevěděla, jestli v sobě někdy sebere odvahu říct těmhle lidem alespoň dvě slova. Možná tohle byla jedna z těch situací, kdy nemohla myslet. Možná tam prostě jen musela jít, sebrat sílu a zaklepat na dveře. Pak teprve zjistí, jak se má chovat.
"Byt třicet čtyři." Shelby zamžourala na náměstí, kde byla štukovaná budova s červenou střechou ze španělských tašek. "Vypadá to, že to bude tam. Pokud chceš, abych-"
"Počkala v autě, až se vrátím zpátky? To by bylo skvělé. Děkuju mockrát. Nebudu tam dlouho!"
Předtím, než Luce mohla ztratit nervy, otevřela dveře auta a vyběhla na chodník, který se vinul kolem budovy. Vzduch byl teplý a plný opojné vůně růží. Roztomilí staří lidé byli úplně všude. Byli rozděleni do skupin a hráli společenské hry u stolů poblíž vchodu. Jiní byly na večerní procházce po pečlivě udržované květinové zahradě u bazénu. V podvečerním světle musela Luce namáhat oči, když se snažila u bazénu najít známý pár v davu, ale nikdo nevypadal povědomě. Bude muset jít přímo k jejich domu.
Chodník vedl až k jejich bungalovu. Luce mohla oknem vidět, jak se vevnitř svítí. Přistoupila blíž, aby měla lepší výhled.
Vypadalo to strašidelně: stejnou místnost totiž viděla ve Vyhlašovateli. Dokonce tam byl i tučný pes rozvalený na koberci.
Slyšela, jak někdo myje v kuchyni nádobí. Viděla tenké kotníky muže, oděné v hnědých ponožkách. Ten muž byl před mnoha lety její otec.
Jenže ona neměla pocit, že by to byl její otec. Nevypadal jako její otec a ta žena nevypadala jako její matka. Nebylo to tím, že by s nimi bylo něco špatně. Zdáli se dokonale krásní. Tak dokonale krásní jako ... cizinci. Pokud by teď zaklepala na dveře a povídala jim nějaké lži o mytí aut, bylo by to nad o něco méně divné?
Ne. Rozhodla se. I kdyby své rodiče nepoznala, teda jestli to jsou její rodiče, oni určitě poznají jí. Cítila se hloupě, že jí to nenapadlo už dřív. Jediný pohled na ni by jim stačil, aby věděli, že je to jejich dcera. Její rodiče byli mnohem starší než většina těch lidí venku. Tenhle šok by pro ně mohl být až příliš. A to by bylo příliš i pro Luce. Těmhle lidem už bylo tak sedmdesát let.
Pak se přitiskla k oknu jejich obývacího pokoje. Krčila se za pichlavým keřem pelyňku. Měla špinavé prsty od toho, jak se dotýkala parapetu. Pokud jejich dcera zemřela, když jí bylo sedmnáct, musí truchlit už téměř padesát let. Teď už s tím budou nejspíš smíření.
Nebo ne? To poslední co potřebovali bylo, aby objevili nezvaného návštěvníka, který se krčí za jejich keřem.
Shelby bude zklamaná. Luce sama byla zklamaná. Bolelo jí vědomí, že jim už nikdy v životě nebude blíž.
Pustila se parapetu domu jejích bývalých rodičů a cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Ani neznala jejich jména.
2024 ©