Je mi líto, že jsem s vámi nebyla v kontaktu. Věci ve škole mě dost zaneprazdňují, ale získávám tady spoustu skvělých zkušeností. Moje oblíbené hodiny jsou v posledních dnech humanitní předměty. Právě teď pracuju na úkolu navíc, který mi zabírá hodně času. Stýská se mi po vás a doufám, že se brzy uvidíme. Díky za to, že jste takoví skvělí rodiče. Nemyslím si, že bych vám to někdy řekla.

S láskou,

Luce.

Luce na svém notebooku zmáčkla poslat a rychle si znovu otevřela svůj prohlížeč zpátky na online prezentaci, kterou jim Francesca zadávala z přední části třídy.

Luce si ještě pořád zvykala, že je ve škole, kde se rozdávají počítače a kde je kompletní bezdrátový internet, který má základnu uprostřed třídy.

Sword&Cross mělo celkem sedm studentských počítačů a všechny byly v knihovně. Dokonce, i když jste se dostali přes zašifrované heslo pro přístup k webu, všechny stránky byly zablokované, až na pár studijních nudných výzkumných webových adres.

E-mail jejím rodičům poslala hlavně díky tomu, že se cítila vinná. Noc předtím měla divný pocit, že tím, že vyrazila do společenství důchodců v Mount Shasta, podváděla své skutečné rodiče. Ty které měla v tomhle životě. Jistě, určitým způsobem tohle byli její rodiče taky. Ale bylo to ještě příliš podivné na to, aby to Luce stačila strávit.

Shelby nebyla ani z desetiny naštvaná tolik, jak by měla kvůli tomu, že musela absolvovat celou cestu až tam zbytečně. Místo toho prostě nasedla do Mercedesu a jeli do nejbližšího fastfoodu, kde si do auta vzali dvakrát menu s grilovaným sýrovým sendvičem a speciální omáčkou.

"Už na to nemysli," řekla Shelby a otřela si ústa ubrouskem. "Víš, kolik záchvatů paniky jsem kvůli mé cáklé rodině měla? Věř mi, já jsem ta poslední, kdo tě bude soudit."

Teď, když se Luce podívala před třídu na Shelby, cítila intenzivní vděčnost k dívce, která ji ještě týden předtím děsila. Její husté blond vlasy byly stažené dozadu froté čelenkou a psala si poznámky z přednášky Francesci.

Každá obrazovka notebooku, kterou Luce viděla, byla vyplněna modro zlatou prezentací, kterou se Francesca proklikávala hlemýždím tempem. I obrazovka Dawn. Vypadala hodně živě v růžových šatech a vysokém culíku na straně. Bylo možné, aby si nepamatovala nic z toho, co se stalo na lodi? Nebo zakrývala příšerný pocit, který z toho předtím měla- nebo pořád má?

Podívala se přes monitor na Rolanda a zamračila se. Nepřekvapilo jí, že od té doby co přišel na Shoreline, byl skoro neviditelný. Ale když přišel k ní do třídy, byla spíš zmatená, protože v něm stále viděla jejího bývalého spolužáka ze školy, která byla protkaná pravidly.

Zrovna teď Roland nevypadal, že by měl zájem o přednášku na téma: "Pracovní příležitosti pro Nephilimi-jak vám vaše schopnosti mohou pomoct vzlétnout." Ve skutečnosti tvář Rolanda teď nejvíc ze všeho odrážela zklamání. Jeho ústa se mračila a lehce vrtěl hlavou. Také bylo zvláštní, že kdykoliv Francesca s třídou navázala oční kontakt, vždycky se zřetelně podívala na Rolanda.

Luce vstoupila do chatovací místnosti téhle třídy, aby zjistila, jestli je tam Roland přihlášený. Měl to být nástroj pro třídu, aby si tam mohly klást vzájemně otázky, ale Luce teď měla otázku na Rolanda, kterou nemohla rozebírat v chatovací místnosti. Něco věděl. Něco, co jí neřekl ten den, když spolu mluvili-určitě to mělo co dočinění s Danielem. Chtěla se ho zeptat, kde byl v sobotu a jestli slyšel, že Dawn spadla přes palubu.

Včetně Rolanda, nikdo nebyl online. Jediná osoba ve třídě, která byla přihlášena do chatu, byl Miles. Tabulka s jeho jménem jí vyskočila na obrazovku: Ahooooj tam!

Seděl hned vedle ní. Luce dokonce mohla slyšet, jak se směje. Bylo to roztomilé, když na ní zkoušel svoje praštěné vtipy. Byl to přesně ten druh bláznivého, škádlivého vztahu, který by měla ráda s Danielem. Kdyby alespoň nebyl většinu času pořád tak napjatý. Kdyby tu byl pro ní.

Ale on nebyl.

Odepsala mu zpět: Tak jaké je tam u tebe počasí?

Teď už slunečnější, odepsal stále s úsměvem. Hej, kde si byla včera v noci? Byl jsem v tvém pokoji, jestli bys nechtěla přinést něco na večeři.

Podívala se ze své obrazovky na Milese. Jeho hluboké modré oči byly tak upřímné, že měla nutkání mu říct o všem, co se stalo. Ten den u snídaně byl úžasný. Vyslechl jí ohledně všeho, co se stalo na Sword&Cross. Ale nebyl tu žádný způsob, jak by mu na jeho otázku mohla odpovědět prostřednictvím chatu. I když mu to chtěla moc říct, nevěděla, jestli by s ním o tom měla mluvit. Její tajná akce se Shelby si prakticky říkala o potíže od Stevena a Francesci.

Výraz Milese se změnil z jeho normálního ležérního úsměvu do mrzutého zamračení. Luce měla hrozný pocit, ale taky jí trochu překvapilo, že v něm mohla vyvolat tuhle reakci.

Francesca klikla na další stránku na projektoru. Když si zkřížila ruce na prsou, růžové rukávy její hedvábné halenky se rozevřely a olemovaly tak její koženou bundu. Teprve teď si Luce všimla, jak daleko Steven byl. Seděl na parapetu v západním rohu místnosti. Za celý den ve třídě řekl sotva slovo.

"Uvidíme, jak dobrý jste dávali pozor," řekla Francesca a široce se na studenty usmála. "Proč se nerozdělíte do párů a nevedete mezi sebou střídavě fiktivní rozhovory?"

Při zvuku šoupajících se židlí všech ostatních studentů Luce vnitřně zasténala. Neslyšela nic z přednášky Francesci a neměla tušení, co má dělat.

Taky věděla, že je v programu Nephilimů jen dočasně, ale bylo by moc troufalé požádat učitele, aby si konečně všimli, že není jako ostatní děti ve třídě?

Miles jí poklepal na obrazovku počítače, kde byla zpráva od něj: Chceš partnera?

Jenže pak se objevila Shelby. "Řekla bych, že budu pracovat pro CIA nebo Lékaře bez hranic," řekla Shelby. Naznačila Milesovi, aby kapituloval ke stolu, který byl vedle Luce.

Miles zůstal na místě. "Ne, to ne. Budu žádat o nějaké fiktivní místo dentálního hygienika."

Luce se podívala na Milese a potom na Shelby. Zdálo se, že každý z nich je, co se týče Luce, majetnický. Až doteď si to neuvědomila. Po pravdě řečeno, chtěla mít za partnera Milese-neviděla ho od soboty.

Chyběl jí. V přátelském slova smyslu. Způsobem spíš jako ´přátelské posezení nad šálkem čaje´, než ´procházení se podél pláže při západu slunce a usmívání se na sebe, během dívání se do těch jeho neuvěřitelně modrých očí´. Protože ona byla s Danielem a nemohla myslet na jiné kluky. Ona se rozhodně nezačala červenat uprostřed třídy, zatímco si připomínala, že nemůže myslet na jiné kluky.

"Je tu všechno v pořádku?" Steven položil dlaň na stůl Luce a díval se na ní svýma velkýma hnědýma očima stylem, že kdyby se něco dělo, stačí na něj jen kývnout.

Luce byla ale nervózní z toho, co jí a Dawn řekl ten den na člunu. Nervózní natolik, že jí to dokonce zabránilo znovu si o tom promluvit s Dawn.

"Všechno je super," odpověděla Shelby. Vzala Luce pod loktem a prudce ji vedla k terase, kde už někteří další studenti byli rozdělení do dvojic a vedli fiktivní rozhovory. "Luce a já jsme si to jen shrnovali."

Francesca se objevila za Stevenem. "Milesi," zašeptala, "Jasmine potřebuje partnera, pokud by sis k ní chtěl přitáhnout stůl."

O několik stolů dál Jasmine řekla: "Dawn a já jsme se nemohly dohodnout, kdo z nás bude hrát nezávislou filmovou hvězdu a kdo z nás bude dělat" -hlas jí klesl o oktávu níž- "castingovou režisérku. Takže mě opustila a šla k Rolandovi."

Miles vypadal zklamaně. "Castingový režisér," zamumlal. "Konečně jsem našel svoje povolání." Šel a připojil se jako partner k Jasmine. Luce se za ním podívala.

Když se situace uklidnila, Francesca odvedla Stevena zpátky do první části místnosti. Ale i když kráčel vedle Francesci, Luce stále cítila, že jí pozoruje.

Nenápadně se podívala na telefon, Callie jí ještě neodepsala. To se jí nepodobalo, možná byla na Luce naštvaná. Možná to tak bylo pro obě lepší. Když si bude držet od Luce odstup. Bylo to jen na chvíli.

Následovala Shelby ven na dřevenou lavičku, která byla postavená u obloukového zábradlí. Slunce svítilo, ale jediná část verandy, která už nebyla nacpaná studenty, byla v chladném stínu, který vrhaly sekvoje. Luce oprášila vrstvu temně zeleného jehličí z lavičky a zapnula si robustní svetr až ke krku.

"Opravdu nejsi naštvaná kvůli tomu, co se stalo včera večer," řekla Luce tiše. "Já bych ... vyšilovala."

"Já vím," zasmála se Shelby. "Byla jsi tak-" Napodobila tváří třesoucí se zombie.

"Dej mi pokoj. Bylo to tvrdé. Moje jediná šance se dozvědět něco o mé minulosti a já jsem byla totálně zablokovaná."

"Ty jsi jižanka. Není to tvoje vina." Shelby pokrčila ramenem. "Je tu mnohem víc snímků z tvých minulých životů. A jsem si jistá, že existuje spousta dalších příbuzných z toho života, z kterého pocházeli i ti dva staříci. Možná, že dokonce někteří nejsou tak blízko smrti." Než se na ní Luce mohla zamračit, Shelby dodala: "Všechno co jsem tím chtěla říct je to, že pokud budeš zase někdy chtít sledovat dalšího člena tvé rodiny, staří říct. Začínáš mi přirůstat k srdci Luce, a to je trochu divný."

"Shelby," zašeptala náhle Luce skrz zaťaté zuby. "Nehýbej se." Pod terasou byl ten největší a nejzlověstnější Vyhlašovatel, jakého kdy Luce viděla. Vlnil se v dlouhém stínu obrovské sekvoje.

Shelby pomalu následovala pohled Luce a podívala se na zem. Vyhlašovatel použil skutečný stín stromu jako maskování. Jeho části sebou ale stále škubaly.

"Vypadá nemocně, nebo nestále, nevím co s ním je..." hlas Shelby se vytratil a kousla se do rtu. "Něco s ním není v pořádku, viď?"

Luce se podívala kolem Shelby na schodiště, které se vinulo z budovy dolů. Pod nimi byla hromada nenatřených dřevěných podpěr, které byly opřené o terasu. Pokud by Luce chtěla ten stín chytit, Shelby by se k ní tak mohla nepozorovaně připojit, aniž by si někdo něčeho všimnul. Mohla by pomoct Luce prohlédnout si zprávu, kterou nese a pak se mohly včas vrátit zpátky do třídy.

"Vážně nezvažuješ to, co si myslím, že zvažuješ," řekla Shelby. "Je to tak, ne?"

"Chvíli tady hlídej," řekla Luce. "Buď připravená, až tě zavolám."

Luce sestoupila pár kroků po schodech, takže její hlava byla v úrovni s terasou, kde byl zbytek studentů zaměstnán plněním svých rozhovorů.

Shelby byla zády k Luce. Dala by jí znamení, kdyby si někdo všimnul, že je pryč.

Luce slyšela v rohu Dawn, kde improvizovala s Rolandem: "Vždyť víš, byla jsem ohromena, když jsem byla nominována na Zlatý glóbus..."

Luce se ohlédla na stín, který byl natažený na trávě. Napadlo jí zeptat se ostatních studentů, jestli ho taky vidí. Ale tím se teď nemohla zabývat. Ztrácela by tím jen čas.

Vyhlašovatel byl dobrých deset stop od terasy, u níž stála. Luce teda bude chráněná před zraky ostatních studentů. Bylo by příliš nápadné, kdyby šla přímo k němu. Bude se muset pokusit vylákat ho z trávy k sobě a to bez použití rukou. A neměla nejmenší ponětí, jak to udělá.

V té chvíli si všimla postavy opřené o druhou stranu sekvoje. Byla tak skrytá od pohledů studentů na terase.

Cam kouřil cigaretu a něco si pro sebe mumlal, jako kdyby mu byl svět kolem něj ukradený. Kromě toho byl úplně celý obalený v zaschlé krvi.

Měl přilepené vlasy k čelu a jeho paže byly poškrábané a pohmožděné. Měl mokré a propocené tričko a jeho džíny vypadaly, jako kdyby se vykoupaly v krvi. Vypadal špinavě a nechutně, jako kdyby právě vyšel z bitvy. Jen okolo něj nikdo nebyl -žádná těla, nic. Jen Cam. Mrkl na ni.

"Co tady děláš?" zašeptala. "Co jsi tu dělal?" Točila se jí hlava a bylo jí nevolno z kouře a jeho zkrvaveného oblečení.

"Och, jen jsem ti zrovna zachránil život. Znovu. Kolikrát to ještě udělám?" Odklepnul popel z cigarety. "Dneska to byla parta slečny Sophie. Nemůžu říct, že jsem se nebavil. Krvavá monstra. Jdou po tobě taky, ale to ty víš. Díky tomu, že jsem je odstranil, jsi teď tady. A pak tě najdu, jak se potuluješ lesem bez dohledu." Poznamenal.

"Tys je právě zabil?" Byla zděšená. Podívala se na terasu, jestli je Shelby nebo někdo jiný může vidět. Nemohli.

"Pár z nich. Jo. Právě teď. Mýma vlastníma dvěma rukama." Cam jí ukázal své dlaně, které byly potažené něčím červeným a slizkým. Tohle Luce opravdu nechtěla vidět. "Souhlasím s tím, že jsou lesy krásné, Luce, ale je v něm taky plno věcí, které tě chtějí mrtvou. Takže mi prokaž laskavost-"

"Ne. Nežádej mě o žádnou laskavost. Všechno na tobě se mi hnusí."

"Fajn." Obrátil oči v sloup. "Tak pro Grigoriho. Zůstaň na kampusu." Odhodil cigaretu do trávy, zatlačil svá ramena dozadu a roztáhnul křídla. "Nemůžu tu být pořád, abych na tebe dohlížel. A Bůh ví, že ani Grigori."

Camova křídla byla vysoká a úzká. Měl je těsně za rameny. Byly v nich elegantní zlaté pruhy, které je jemně žíhaly. Přála se, aby jí odrazovaly, ale to se nestalo. Vypadaly jako ty Stevenovi. Camovi byly zubaté a drsné-jako kdyby celý svůj život jen bojoval.

Černé pruhy, které na nich měl, propůjčovaly jeho křídlům temnou a smyslnou krásu. Bylo na nich něco, co jí přitahovalo. Ale ne. Ona přece na Camovi všechno nenávidí. A navždy bude.

Cam mávl svými křídly a jeho nohy se zvedly ze země. Kmit jeho křídel byl hlasitý a vítr, který tím pohybem vytvořil, zvedl ze země spadlé listy.

"Děkuju," řekla Luce ztuhle, předtím než odletěl pryč. Pak zmizel ve stínu lesa.

Cam ji teď chrání? Kde je Daniel? Neměla být Shoreline bezpečná?

Když se vzpamatovala z Cama, vzpomněla si na Vyhlašovatele -důvod, proč sem vlastně přišla- který byl ve stínu a vypadal jako malý černý cyklón.

Byl k ní blíž. Pořád se k ní pomalu blížil.

Konečně stín putoval do vzduchu, těsně nad její hlavu.

"Shelby," zašeptala hlasitě Luce. "Pojď sem."

Shelby se podívala na Luce. Stín už nevypadala jako cyklón. Nad ní se zformoval do Vyhlašovatele.

"Co ti trvalo tak dlouho?" zeptala se a sprintovala po schodech právě včas, aby mohla vidět, jak obrovský Vyhlašovatel padá.

Přímo do náruče Luce.

Luce vykřikla, ale Shleby jí naštěstí přitiskla ruku na ústa.

"Děkuju," řekla Luce, a její slova byla tlumená prsty Shelby.

Dívky byly stále schoulené jen tři kroky od terasy. Mohl je vidět každý, kdo by přešel kolem stinné strany. Luce se nemohla narovnat v kolenou kvůli tíze stínu. Byl to ten nejtěžší stín, jakého se kdy dotkla, a také jí nejvíc studil na kůži. Nebyl tak černý jako většina ostatních, ale byl spíš mdlý zelenošedý. Jeho části se pořád ještě škubaly. Svítili jako záblesky vzdálených blesků.

"Nemám z toho dobrý pocit," řekla Shelby.

"Pojď," zašeptala Luce. "Chci ho vyvolat. Teď je na tobě, aby ses na to podívala."

"Na mě? Kdo řekl něco o tom, že by to mělo být na mě? Ty jsi ta, kdo mě sem dotáhnul." Shelby máchla rukama, jako kdyby ta poslední věc, kterou teď chtěla udělat, bylo dotknout se toho, co teď Luce držela v náručí. "Vím, že jsem řekla, že ti pomůžu vystopovat tvoje příbuzné, ale s ohledem na druh toho, co teď držíš ... Nemyslím si, že by se s tím jedna z nás chtěla setkat."

"Shelby, prosím," žadonila Luce. Sténala z hmotnosti stínu, z jeho příšerného chladu a z jeho obecné ošklivosti. "Nejsem Nephilim. Pokud mi nepomůžeš, nezvládnu to."

"Co přesně se právě snažíte udělat?" Hlas se ozval za nimi z vrcholu schodiště. Steven se opíral rukama o zábradlí a zíral na děvčata. Když se teď nad nimi tyčil, zdál se mnohem větší, než ve třídě. Jakoby zdvojnásobil svojí velikost. Jeho hluboké hnědé oči se na ně dívaly rozzlobeně, ale Luce z nich zřetelně cítila žár. Bála se. Dokonce i Vyhlašovatel v jejím náručí se zachvěl a jeho hrany se stáhly.

Obě dívky se lekly, když na ně zakřičel.

A tím zvukem byl asi rozrušený i stín, protože se vykroutil z náruče Luce. Pohyboval se tak rychle, že neměla šanci ho zastavit. Najednou nic nedržela. Opustil jí i mráz a příšerný zápach.

V dálce zazvonil zvonek. Luce viděla, jak se všechny ostatní děti v houfech táhnou směrem k jídelně na oběd. Na cestě ven, Miles vystrčil hlavu přes zábradlí, aby se podíval dolů na Luce. Stačil mu ale jediný pohled na rozpálený výraz Stevena, aby se mu děsem rozšířily oči a pokračoval dál ve své cestě.

"Luce," řekl Steven víc zdvořile, než by čekala. "Nevadilo by ti se se mnou po škole setkat?"

Když zvedl ruce ze zábradlí, dřevo pod nimi bylo černé a zuhelnatělé.

Steven otevřel dveře ještě před tím, než Luce stačila zaklepat. Jeho šedá košile byla trochu zmuchlaná a jeho černou pletenou kravatu měl u krku uvolněnou. Snažil se vypadat klidně, ale Luce si začala uvědomovat jeho stránku démona.

Otřel si kapesníkem s monogramem brýle a ustoupil stranou. "Prosím, pojď dál."

Jeho kancelář nebyla velká. Byla dost široká jen na velký černý psací stůl a dost vysoká na tři černé skříně, z nichž každá byla přeplněná stovkami opotřebovaných knih. Ale i tak to tam vypadalo pohodlně a příjemně - přesně tak, jak by si kancelář démona nepředstavovala.

Uprostřed místnosti byl perský koberec. Široké okno mělo výhled na sekvoje. Nyní, za soumraku, vypadal les étericky a měl téměř levandulový odstín.

Steven se posadil na jednu z dvou kaštanových židlí a pokynul Luce, aby ho napodobila. Zkoumala zarámovaná umělecká díla, která pokrývala každý volný centimetr na zdi. Byly na nich portréty v různém stupni podrobnosti. Luce na nich poznala několik skic Stevena a několik lichotivých zobrazení Francesci.

Zhluboka se nadechla a přemýšlela, jak by měla začít. "Je mi líto, že jsem dneska přivolala Vyhlašovatele, já jsem-"

"Řekla jsi ještě někomu o tom, co se stalo s Dawn ve vodě?"

"Ne. Řekl jste mi, abych to neříkala."

"Neřeklas to ani Shelby? Ani Milesovi?"

"Nikomu jsem to neřekla."

Chvíli to zvažoval. "Proč jsi zavolala Vyhlašovatele i potom, co jsme spolu mluvili na lodi?"

"Prostě se to nějak stalo. Když jsem vyrůstala, stíny byly vždycky součástí mého života. Vždycky se nějak vyčlenily a přišly ke mně. Takže to byl důvod, proč jsem je přivolala. Protože jsem už věděla, co jsou vlastně zač." Luce pokrčila rameny. "Hloupé, opravdu."

"To není hloupé." Steven vstal a šel ke skříni, která od něj byla nejdál. Vzal z ní tlustou knihu s červeným, zaprášeným obalem a přinesl ji zpátky ke stolu. Platon: Republika.

Steven nalistoval stránku, kterou hledal. Položil knihu na stůl a přisunul ji přes Luce. Byla to ukázka skupinky mužů uvnitř jeskyně. Byly v poutech. Vedle sebe. Čelem ke zdi. Oheň za nimi plápolal. Vrhal jejich stíny na stěnu. Vypadalo to, jako další skupinka mužů, kteří jdou za nimi.

Pod obrázkem byl titulek, který hlásal: Alegorie jeskyně.

"Co je to?" zeptala se Luce. Její znalost Platona a začínala a končila tím, že přátelil se Sokratem.

"Důvod, proč na tebe Vyhlašovatelé ve skutečnosti tak prudce působí." Steven ukázal na obrázek. "Představ si, že tihle lidé strávili celý svůj život tím, že viděli pouze stíny na téhle stěně. Teprve začínali chápat svět a nevěděli co se v těchhle stínech děje, nikdy neviděli, co tyhle stíny tvoří. Nikdy nemohli pochopit, že to, co vidí, jsou stíny."

Luce se podívala na prst Stevena, který ukazoval na skupinku mužů tvořenou ze stínů. "Takže se nikdy nemůžou otočit, nikdy nemůžou vidět lidi a věci, které ty stíny tvoří?"

"Přesně tak. A protože nemůžou vidět, co vlastně tvoří stíny, předpokládají, že to co vidí, -jako třeba tyhle stíny na zdi- je realita. Nemají tušení, že stíny jsou jen pouhá reprezentace a překroucení něčeho mnohem pravdivějšího a reálnějšího." Odmlčel se. "Myslíš, žes pochopila, co jsem ti právě řekl?"

Luce zavrtěla hlavou. "Chcete, abych se přestala zabývat Vyhlašovateli?"

Steven s prásknutím zavřel knihu a poté přešel na druhou stranu místnosti. Měla pocit, jako kdyby ho nějak zklamala.

111111111111111111111111

"Nevěřím, že se přestaneš ... zabývat Vyhlašovateli, i když tě o to požádám. Ale chci, abys pochopila, s čím máš tu čest, než je příště zase přivoláš. Vyhlašovatelé jsou stíny minulosti. Mohou být užitečné, ale taky mohou jen odvádět tvou pozornost anebo nést nebezpečně překroucené informace. Je tu toho hodně, co se musíš naučit. Čistě provedená, bezpečná přivolávací technika. A pak samozřejmě, jakmile vybrousíš svůj talent, můžeš vytřídit zvuk z Vyhlašovatele a jasně slyšet jeho poselství-"

"Myslíte tím ten příšerný pískavý zvuk? Existuje způsob, jak je díky tomu můžu slyšet?

"To ne. Ještě se to nestalo." Steven se otočil a dal si ruce do kapes. "Co jsi dnes se Shelby dělala?"

Luce se začervenala a začala se cítit nepohodlně. Tohle setkání neprobíhalo tak, jak čekala. Myslela si, že jí nějak potrestá, třeba sbíráním nějakých odpadků.

"Snažili jsme se dozvědět víc o mojí rodině," řekla nakonec to, co ze sebe dokázala dostat. Naštěstí se zdálo, že Steven předtím neviděl Cama. "Myslím, že bych měla říct spíš mých rodinách."

"To je všechno?"

"Jsem v průšvihu?"

"Udělala jsi ještě něco jiného?"

"Co jiného bych měla dělat?"

Napadlo jí, že si možná myslel, že tím chtěla kontaktovat Daniela a snažit se nějak poslat zprávu. Jako kdyby věděla, jak na to.

"Zavolej teď jednoho Vyhlašovatele," řekl Steven a otevřel okno. Venku byl soumrak a žaludek Luce jí řekl, že většina ostatních studentů teď sedí u večeře.

"Já-já nevím, jestli to dokážu."

Steven se na ni podíval mnohem teplejším pohledem, než dřív. Jeho pohled byl téměř vzrušený. "Když přivoláváme Vyhlašovatele, je to jen jakýsi druh přání. Nepřejeme si nic materiálního, ale chceme, abychom mohli lépe pochopit svět, naší úlohu v něm, a co se s námi stane."

Luce si okamžitě vzpomněla na Daniela. To bylo to, co od jejich vztahu chtěla. Necítila, že měla nějakou roli v tom, co se všechno mezi nimi stalo-a chtěla to tak cítit. Byla proto schopná přivolat Vyhlašovatele před tím, než se dozvěděla, jak na to?

Byla nervózní. Soustředila se na židli. Zavřela oči. Představovala si, jak se stín odděluje z dlouhé temnoty, která se táhla mezi kmeny stromů venku. Představila si, jak se tvaruje a roste. Jak vyplňuje prostor otevřeného okna. Jak k ní připlouvá blíž.

Nejdřív ucítila jemný plesnivý pach, skoro jako černé olivy, pak otevřela oči a chlad se jí otřel o tvář. Teplota v místnosti klesla o pár stupňů. Steven si promnul náhle vlhké ruce a vystavil se průvanu v kanceláři.

"Ano, tak je to správně," zamumlal.

Vyhlašovatel byl unášen vzduchem v jeho kanceláři. Byl tenký a průhledný. Ne větší než hedvábný šátek. Klouzal rovně směrem k Luce. Pak se úponek nicoty zmateně obtočil kolem těžítka z foukaného skla, které bylo na stole. Luce zalapala po dechu.

Steven se usmíval, když k ní přistoupil. Roztahoval ho do svislé polohy, dokud se nestal jen prázdnou černou obrazovkou. Pak to zas bylo v jejích rukách. Začala táhnout. Její pohyb byl opatrný. Jako by se snažila natáhnout těsto na koláč bez toho, aby se potrhalo. Sledovala její matku snad stokrát, když to dělala. Temnota se změnila v tlumené odstíny šedé; pak se v jejich pohledu objevila ta nejslabší černobílá. Viděli ložnici jen s jedním lůžkem. Luce -minulá Luce- ležela na boku a zírala ven otevřeným oknem. Muselo jí být šestnáct. Dveře za postelí se otevřely. Objevila se v nich tvář, ozářená světlem na chodbě.

Matka.

Matka Luce, kterou viděla se Shelby! Ale mladší, mnohem mladší, asi tak o padesát let. Na konci nosu měla posazené brýle. Usmála se, jako kdyby pro ní bylo potěšení vidět, jak její dcera spí. Pak dveře zase zavřela.

O chvíli později pár prstů sevřelo parapet. Luce vyvalila oči na minulou Luce, která byla pořád v posteli. Prsty za oknem se napjaly, pak uviděla pár rukou a pak dvě silné paže, které v měsíčním světle zářily modře. Pak uviděla Danielovu planoucí tvář, když přišel oknem dovnitř.

Luce tlouklo srdce jako o závod. Chtěla se ponořit do Vyhlašovatele stejně, jako chtěla včera, když byla se Shelby. Ale Steven pak luskl prsty a celá věc se vyhrnula, jako žaluzie, když zajíždí do horního rámu okna. Pak se rozpadla a sesypala.

Stín ležel v malých částečkách na stole. Luce na jednu sáhla, ale ta se jí rozpadla v ruce.

Steven se posadil za stůl a zkoumal Luce svýma očima, jako kdyby chtěl zjistit, co to s ní udělalo.

Náhle pocítila, že to, čeho byl svědkem ve Vyhlašovateli, bylo velmi soukromé. Nevěděla, jestli chce, aby Steven věděl, jak moc to s ní otřáslo. Koneckonců, technicky vzato, byl na druhé straně. V minulých dnech v něm začala vidět víc a víc z démona. Nebylo to jen jeho vznětlivou povahou, která se pomalu drala na povrch-ale i jeho nádhernými temnými křídly. Steven byl přitažlivý a okouzlující. Stejně jako Cam - a jak si připomněla, byl i stejně jako Cam démon.

"Proč jste mi s tím pomohl?"

"Protože ti nechci ublížit," stěží zašeptal Steven.

"Opravdu se to stalo?"

Steven se odvrátil. "Je to jen prezentace něčeho. A kdo ví, jak moc je to zkreslené. Je to stín něčeho, co se událo v minulosti, není to realita. Vyhlašovatel vždycky nese kus pravdy, ale nikdy to není jednoduchá pravda. To je to, co dělá z Vyhlašovatelů takový problém. A proto je nebezpečné je bez řádného tréninku vyvolávat." Podíval se na hodinky. Pod nimi se ozval zvuk otevírání a zavírání dveří. Steven ztuhl, když uslyšel rychlý klapot vysokých podpatků, které mířily nahoru po schodech.

Francesca.

Luce se snažila přečíst Stevenovu tvář. Podal jí Republiku. Rychle jí hodila do batohu. Těsně před tím, než se krásná tvář Francesci objevila ve dveřích, Steven Luce řekl: "Až vás se Shelby příště najdu, jak neplníte zadaný úkol, budu vás muset požádat, abyste mi napsaly pět stran o tom, co zkoumáte. I s citacemi. Tentokrát tě propustím jen s varováním."

"Chápu." Luce zachytila oči Francesci ve dveřích. Usmála se na Luce -i když jestli to byl úsměv, kterým jí odtud propouštěla nebo úsměv typu ´nemysli si, žes mě obalamutila´, to nemohla říct.

Trochu se třásla, když tam jen tak stála. Hodila si tašku přes rameno a šla ke dveřím. Pak se obrátila a zavolala na Stevena: "Děkuju vám."

Shelby zrovna zatápěla v krbu, když se Luce vrátila do pokoje na jejich koleji. Vedle lampičky ve tvaru Buddhy byl postavený horký hrnec a celá místnost voněla po rajčatech.

"Došli nám těstoviny se sýrem, ale udělala jsem ti polévku." Shelby jí nandala plnou vařící misku a nahoru dala trochu čerstvého pepře. Pak jí podala Luce a zhroutila se vedle ní na posteli. "Bylo to špatný?"

Luce sledovala, jak stoupá pára z misky a pokusila se vymyslet, co na to má říct. Zvláštní, to ano. Matoucí. Trochu děsivé. Možná ... posilující.

Ale strašné? To ne.

"Bylo to v pohodě." Zdálo se, že jí Steven věřil do takové míry, že jí dovolil přivolat Vyhlašovatele. A jiní studenti mu zdá se věřili a obdivovali ho. Nikdo jiný se nestaral o jeho záměry nebo jeho oddanost. Ale pro Luce byl záhadný a obtížně čitelný.

Luce už dříve vložila svou důvěru do nesprávných lidí. Důvěra se dá v nejlepším případě označit za neopatrnost. V tom nejhorším je to dobrá cesta k tomu, se nechat zabít. To jí řekla slečna Sophie o důvěře tu noc, kdy se jí pokusila zavraždit.

Byl to Daniel, kdo poradil Luce, aby důvěřovala svým instinktům. Ale její vlastní pocity se jí teď zrovna zdály jako ta nejvíc nespolehlivá věc. V duchu se ptala, jestli Daniel věděl všechno o Shoreline, když s ní mluvil a jestli jeho rada byla jen způsob, jak jí připravit na tak dlouhé odloučení, kdy si byla stále míň a míň jistá svým životem. Její rodinou. Její minulostí. Její budoucností.

Podívala se z misky na Shelby. "Díky za polévku."

"Nedopusť, aby Steven zhatil tvoje plány," řekla Shelby rozzlobeně. "Měli bychom pokračovat v práci s Vyhlašovateli. Už je mi zle z těchhle andělů a démonů a jejich pocitu nadřazenosti. ´Oooh, víme to lépe než ty, protože jsme úplní andělé a ty jsi jen parchant nějakého anděla, který sešel z cesty´."

Luce se zasmála, ale myslela na Stevenovi minilekci z Platonovy Republiky, kterou jí dnes večer dal. To podle ní svědčilo o tom, že se k ní Steven nechoval nadřazeně. Samozřejmě, že o tom nebude vyprávět Shelby. Ne teď, když zase spustila svojí obvyklou palbu nadávek, namířenou proti Shoreline. Byly na dolní posteli jejich palandy.

"Chci říct, že vím, co máš s Danielem," Shelby pokračovala, "ale vážně, co dobrého pro mě kdy andělé udělali?"

Luce omluvně pokrčila rameny.

"Řeknu ti to: nic. Nic kromě toho, že se jeden spustil s mou mámou a pak nás obě úplně odkopnul. Ještě předtím, než jsem se narodila. Opravdu nebeské chování." Shelby si odfrkla. "Celý můj život je zpackaný. Moje máma mi říká, že bych za to měla být vděčná. Za co? Za tyhle mírné pravomoci Nephilima a za to obrovské čelo, co sem po tátovi podědila? Ne, díky." Zachmuřeně kopla do horního lůžka. "Dala bych cokoliv za to, abych byla prostě normální."

"Opravdu?" Luce strávila celý týden s pocitem, že je něco míň, než její spolužáci. Věděla, že tráva je vždycky o něco zelenější, ale tomuhle nemohla uvěřit. Jaké výhody mohla Shelby vidět v tom, nemít schopnosti Nephilima?

"Počkej," řekla Luce. "Omlouvám se, ale tvůj idiotskej expřítel. On ..."

Shelby se odvrátila. "Byli jsme spolu a meditovali. A já nevím jak, ale v průběhu mantry jsem náhodou začala levitovat. Nebylo to moc. Byla jsem jen tak dva palce nad podlahou. Ale Phil to nenechal jen tak. Začal mě štvát tím, co jiného ještě umím udělat a měl ještě další podivné otázky."

"Jako například?"

"Nevím," řekla Shelby. "Ve skutečnosti to byly věci o tobě. Chtěl vědět, jestli si mě naučil levitovat ty. A jestli umíš levitovat taky."

"Proč právě já?"

"Pravděpodobně aby měl o mojí spolubydlící víc perverzních fantazií. Každopádně měla si vidět v tu chvíli výraz v jeho tváři. Jako bych byla nějaký šílenec z cirkusu. Nemohla jsem nic dělat. Nepřestal na mě zírat."

"To je hrozné." Luce stiskla Shelby ruku. "Ale to zní jako jeho problém, ne tvůj. Vím, že zbytek dětí na Shoreline se na Nephilimi dívá divně, ale já jsem už byla na hodně školách a začínám si myslet, že se tak většina dětí kouká normálně. Kromě toho nikdo není ´normální´. Na Philovi muselo být opravdu něco vyšinutého."

"Vlastně něco bylo v jeho očích. Byly modré, ale normálně byly tak nějak vybledlé, skoro prázdné. Musel nosit nějaké kontaktní čočky, aby na něj lidi nezírali." Shelby pohodila hlavou na stranu. "Navíc, víš, že má tři bradavky?" Rozesmála se, až byla červená ve tváři a Luce se k ní brzy připojila. Prakticky obě brečely smíchy, když jim na okno zaklepalo něco zářícího, což je obě donutilo zmlknout.

"To nemůže být on." Hlas Shelby okamžitě vystřízlivěl, když vyskočila z postele a rozrazila okno. V tom spěchu shodila květináče s jukou.

"To je pro tebe," řekla skoro mrazivě.

Luce byla u okna během jednoho tepu srdce. Uviděla ho. Opřela se dlaněmi o parapet a naklonila se vpřed do svěžího nočního vzduchu.

Byla Danielovi tváří v tvář. Její rty byly na těch jeho.

Na tu nejkratší chvilku si Luce uvědomila, že je Shelby pořád v místnosti, ale pak jí začal líbat. Hladil jí vzadu po hlavě jeho měkkýma rukama a přitahoval si jí k sobě. Ztrácela dech. Týden jí scházelo tohle teplo, které jí dlužil i s nevyslovenou omluvou za ostrá slova, které jí řekl tu noc na pláži.

"Ahoj," zašeptal

"Ahoj."

Daniel měl na sobě džíny a bílé tričko. Viděla neposlušné kadeře jeho vlasů. Jeho obrovská perlově bílá křídla, která se za ním jemně pohybovala. Prořezávala temnou noc. Lákala ji. Zdálo se, že kmitla vždycky za jeden úder jejího srdce. Chtěla se jich dotknout. Aby ji k sobě vinuly stejně tak, jako tenkrát na pláži. Bylo ohromující ho vidět před jejím oknem v třetím patře.

Vzal ji za ruku a vytáhl ji na okenní parapet, kde cítila noční vzduch. Pak ucítila jeho ruce. Postavil ji na širokou římsku pod oknem, které si nikdy předtím nevšimla.

Vždycky když byla takhle neuvěřitelně šťastná, cítila nutkání k pláči.

"Neměl bys tu být. Ale jsem tak ráda, že jsi."

"Dokaž to," řekl s úsměvem, když si ji přitáhl k hrudi, takže měl hlavu těsně nad jejím ramenem. Objal jí jednou rukou kolem pasu. Z jeho křídel vyzařovalo teplo.

Když se podívala přes jeho rameno, všechno co viděla, byla bílá záře. Svět se zdál bílý. Jeho jemná křídla zářila, když odrážela měsíční svit. A pak se Danielova krásná křídla začala pohybovat. Její žaludek se mírně zvedl a ona věděla, že byla ve vzduchu -ne, nesl je rovnou do nebe. Římsa pod nimi byla stále menší a zářící hvězdy byly stále jasnější. Vítr narážel do jejího těla a vlasy jí létaly do obličeje.

Prudce stoupali do noci, dokud škola nebyla jen černá šmouha dole na zemi. A oceán byl jen stříbrná deka na zemi. Stoupali, dokud se nedostali do lehké vrstvy oblak.

Nebyla jí zima, ani neměla strach. Cítila se, jako kdyby všechno co ji tížilo, zůstalo na zemi. Nebylo tu nebezpečí, ani bolest, kterou někdy cítila. Nebyla tu gravitace. Jen láska. Daniel opustil její ústa a věnoval jejímu krku řadu polibků. Ovinul jí paže pevně kolem pasu a přitiskl ji k němu. Její nohy byly na těch jeho, stejně jako když tančili nad oceánem v den táboráku. Kolem nich nebyl žádný vítr. Vzduch byl klidný a tichý. Ozýval se pouze zvuk tlukotu Danielových křídel, jak se vznášel na nebi a tlukot jejího vlastního srdce.

"Okamžik, jako je tenhle," řekl, "stojí za všechno to, čím jsme si prošli."

Pak ji políbil, jak ji ještě nikdy předtím nepolíbil. Dlouhý, předlouhý polibek, který vypadal, že jejich rty stvrdí navždy. Jeho ruce opisovaly linie jejího těla. Nejdřív se jí dotýkal lehce, ale jeho další doteky byly mnohem energičtější. Jako kdyby se těšil na její křivky. Prohnula se do jeho těla a on jí přejížděl prsty po zadní straně jejích stehen, bocích, ramenech. Měl ve své moci každou její část.

Cítila svaly pod jeho bavlněným tričkem, jeho napjaté paže, jeho krk a křídla, která rostla z jeho zad. Políbila ho na čelist, rty. Tady v oblacích byly oči Daniela jasnější, než všechny hvězdy, které kdy viděla. Bylo to, jako by Luce patřil.

"Nemůžeme tu prostě zůstat navždy?" zeptala se. "Nikdy toho nebudu mít dost. Ani tebe."

"Doufám, že nebudeš." Daniel se usmál, ale brzy, příliš brzy, se jeho křídla znovu začala pohybovat a oni se začali klouzavě snášet dolů. Luce věděla, co přijde. Pomalý sestup. Naposledy políbila Daniela a uvolnila ruce, kterými ho držela kolem krku. Připravovala se na hádku-jenže pak se sevření kolem ní povolilo.

A ona padala.

Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Luce spadla dozadu, pryč z rukou, které se jí snažily divoce chytit a pak ucítila nával chladu a větru, když se padala dolů. Opustil jí dech. Naposledy pohlédla do očí Daniela a uviděla šok v jeho tváři.

Pak se ale všechno zrychlilo. Klesala tak rychle, že nemohla dýchat. Svět se točil a byl černý. Cítila, jak se jí strachem stáhnul žaludek. Oči jí pálily z větru. Její vidění tmavlo a ztrácelo se.

Upadne do bezvědomí.

A to bude konec.

Nikdy se nedozví, kdo doopravdy je. Nikdy se nedozví, jestli to za to všechno stálo. Nikdy se nedozví, jestli byla hodna lásky Daniela a on té její. Všechno bylo pryč: takhle to skončilo.

Vítr jí vztekle svištěl v uších. Zavřela oči a čekala na konec.

A pak ji chytil.

Cítila kolem ramen jeho teplé, známé paže. Cítila, jak jemně zpomaluje, ve svém pádu-byla v jeho náruči.

Daniel. Měla zavřené či, ale stejně ho poznala.

Začala vzlykat. Tolik se jí ulevilo, že jí Daniel chytil. Že ji zachránil. V tu chvíli ho nikdy nemilovala víc-bez ohledu na to, kolik životů žila.

"Jsi v pořádku?" Daniel zašeptal tichým hlasem a jeho rty k ní byly tak blízko.

"Ano." Slyšela tlukot jeho křídel. "Tys mě chytil."

"Vždycky tě chytím, když budeš padat."

Pomalu klesli zpátky do světa, který za sebou nechali. K břehu oceánu, k útesům. Když se blížili k ubytovně, pevně jí stiskl a něžně ji položil na římsu s jemností doteku pírka.

Luce se usídlila nohama na parapetu a podívala se na Daniela. Milovala ho. To byla jediná věc, kterou si byla jistá.

"Tady," řekl a vážně se na ní podíval. Jeho úsměv byl ponurý a jiskra v jeho očích slábla. "To by mělo uspokojit tvoji cestovatelskou vášeň, aspoň na chvíli."

"Co přesně myslíš tou cestovatelskou vášní?"

"Třeba způsob, jakým neustále opouštíš kampus?" V jeho hlase bylo mnohem méně tepla, než před chvílí. "Musíš s tím přestat, dokud nebudu moct být u tebe, abych se o tebe postaral."

"Ale no tak, byla to jen hloupá exkurze. Byly tam všichni. Francesca, Steven-" Odmlčela se. Přemýšlela o tom, jak Steven reagoval na to, co se stalo s Dawn. Neodvážila se přiznat se k jejím výletům se Shelby. Nebo její výstup s Camem pod terasou.

"Děláš pro mě věci ještě mnohem těžší," řekl Daniel.

"Taky to nemám zrovna jednoduché."

"Říkal jsem ti o pravidlech. Říkal jsem ti, abys neopouštěla kampus. Ale tys mě neposlechla. Kolikrát ses mi vzepřela?"

"Vzepřela se ti?" zasmála se, ale uvnitř cítila závrať. Bylo jí zle. "Co jsi, můj kluk nebo můj pán?"

"Víš, co se stane, když se odtud zatouláš? Vystavíš se tomuhle nebezpečí jen proto, že se nudíš?"

"Podívej, kočka je z pytle venku," řekla. "Cam už ví, že jsem tady."

"Samozřejmě, že Cam ví, že jsi tady," řekl Daniel podrážděně. "Kolikrát ti mám říkat, že Cam zrovna teď není hrozba? Nebude se snažit tě získat."

"Proč ne?"

"Protože ví, co je pro něj dobré. A ty bys to měla vědět taky a ne se takhle plížit. Existuje nebezpečí, které si ani neumíš představit."

Otevřela ústa, ale nevěděla, co na to říct. Kdyby řekla Danielovi, že mluvila s Camem, ten den, kdy zabil přívržence slečny Sophie, jen by tím potvrdila jeho stanovisko. V Luce vzplanul hněv. Na Daniela a na jeho tajemná pravidla. Na to, že se choval jako dítě. Dala by cokoliv, aby zůstal z ní, ale jeho oči měly barvu šedých listů a jejich chvíle na obloze se zdála jako vzdálený sen.

"Chápeš, jakým peklem jsem si musel projít, abych tě udržel v bezpečí?"

"Jak to mám chápat, když mi nic neřekneš?"

Danielovi krásné rysy se stáhly do děsivého výrazu. "Je to její vina?" Ukázal palcem k jejímu pokoji na koleji. "Jaký druh zlověstných nápadů ti nasadila do hlavy?"

"Umím myslet i sama, děkuju." Luce přimhouřila oči. "Ale jak znáš Shelby?"

Daniel její otázku ignoroval. Luce nemohla uvěřit, že s ní mluvil, jako kdyby byla nějaký špatně vychovaný domácí mazlíček. Všechno teplo, které jí před chvíli naplnilo, když jí Daniel políbil a držel ji v náručí, naplnil chlad, který se do ní vkradl během jeho proslovu.

"Možná má Shelby pravdu," řekla. Neviděla Daniela tak dlouho -ale chtěla vidět Daniela, toho, kterého milovala víc, než cokoliv jiného, který ji po tisíciletí následoval, protože bez ní nemohl žít- chtěla zůstat nahoře v oblacích a ne tady, kde ji jen komandoval.

Možná že ho ani po všech těch životech vlastně neznala. "Možná by andělé a lidé neměli ..."

Ale nedokázala to říct.

"Luce." Jeho prsty se jí omotaly kolem zápěstí, ale ona je setřásla. Jeho oči byly rozšířené a tmavé. Jeho tváře byly bílé od chladu. Její srdce na ní naléhalo, aby ho chytila a držela ho u sebe. Aby cítila jeho tělo, které se tlačí k tomu jejímu. Hluboko v nitru ale věděla, že tohle není ten druh hádky, který lze vyřešit polibkem.

Prosmekla se kolem něj a přešla po užší části římsy. Sklouzla k otevřenému oknu. Byla překvapená, že byla v místnosti tma. Vlezla dovnitř, a když se otočila zpátky k Danielovi, všimla si, že se jeho křídla třesou. Skoro, jako kdyby chtěl plakat. Chtěla se k němu vrátit. Obejmout ho, uklidnit a milovat.

Ale nemohla.

Zavřela okno a stála sama ve svém tmavém pokoji.

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad