KAPITOLA 9 1/2
DESET DNÍ
Když se Luce v úterý ráno probudila, Shelby už byla pryč. Její postel byla ustlaná a ručně sešitá deka z kousků látky byla složená na její posteli. Její tlustá červená vesta a batoh nebyly na věšáku u dveří. Ještě v pyžamu strčila hrnek vody do mikrovlnky, aby si mohla udělat čaj. Pak si sedla k počítači, aby mohla zkontrolovat e-mail.
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: callieallieoxenfree@gmail.com
Odesláno: Pondělí, 11/16 v 01:34
Předmět: Zkus si to nebrat osobně
Drahá L,
Dostala sem tvojí zprávu a nejdřív to nejdůležitější, strašně mi chybíš. Ale dostala sem najednou opravdu šílený nápad: nazvala jsem ho ty a já a dohonění všeho, co jsme promeškali. Bláznivá Callie a její divoké nápady. Vím, že jsi zaneprázdněná. Vím, že jsi pod těžkým dohledem. A vím, jak je těžké dostat se pryč. Co ale nevím, je jakýkoliv detail z tvého nynějšího života.
S kým obědváš? Jaká hodina se ti líbí nejvíc? Co se vlastně stalo s tím klukem? Vidíš, ani neznám jeho jméno. Nesnáším to.
Jsem ráda, že máš telefon. Nepiš mi ale, že mi zavoláš, jo? Jen zavolej. Neslyšela jsem tvůj hlas už věky. Nejsem na tebe naštvaná. Zatím
xoC
-
Luce zavřela e-mail. Callie bylo téměř nemožné naštvat. Vlastně nikdy nebyla naštvaná. Fakt, že Callie neměla ani tušení, že jí Luce lže, byl jen další důkaz toho, jak se vzájemně oddálili. Hanba, kterou Luce cítila byla těžká, jako by se jí ta tíha usadila přímo na ramenou.
Přešla na další e-mail:
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: thegaprices@aol.com
Odesláno: Pondělí, 11/16 v 20:30
Předmět: Och, zlatíčko, my tebe taky
Luce, drahoušku,
Tvoje e-maily nám vždy prozáří den. Jak to dopadlo s tím plaveckým týmem? Fénuješ si vlasy, když je teď venku zima? Vím, že jsem s tím hrozná, ale chybíš mi.
Myslíš, že by ti Sword&Cross udělilo povolení opustit školní areál na Den díkuvzdání příští týden? Mohl by to táta probrat s děkanem? Ještě nepoužijeme naší slepici, ale tvůj táta někam odjel a koupil krocana. Jen pro jistotu. Naplnila jsem celý mrazák koláči. Máš pořád ráda ten se sladkými brambory?
Máme tě rádi a pořád na tebe myslíme.
Máma
-
Ruka Luce zůstala zmrazená na myši. Bylo úterý ráno. Den díkuvzdání bude za týden a půl. To bylo poprvé, co si vzpomněla na svůj oblíbený svátek. Ale tak rychle, jak jí přišel na mysl, tak rychle se ho snažila z ní vyhnat.
Nebyl žádný způsob, jak by jí pan Cole nechal jet domů na Den díkuvzdání.
Chystala se zmáčknout na tlačítko odpovědět, když v dolní části obrazovky zablikalo oranžové políčko, což upoutalo její pozornost. Miles byl online. Snažil se s ní vést konverzaci.
Miles (08:08): Dobré ráno, slečno Luce.
Miles (08:09): Jsem vyhladovělý. Taky ses probudila tak hladová jako já?
Miles (08:15): Půjdeme na snídani? Vezmu to kolem tvého pokoje. Tak za 5 minut?
Luce se podívala na hodiny. 8:21. Ozvalo se zaklepání na její dveře. Byla ještě v pyžamu. Nebyla učesaná. Pootevřela dveře na úzkou štěrbinu.
Ranní slunce se rozlévalo po dřevěné podlaze chodby. Luce to připomnělo vždy osvětlené schodiště v domě jejích rodičů, když kráčela dolů na snídani. Celý svět najednou vypadal krásnější díky jednomu pohledu na chodbu naplněnou světlem.
Miles na sobě dneska neměl svou čepici Dodgers. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mohla jasně vidět jeho oči. Byly opravdu hluboké a modré. Nebesky modré, jako letní obloha v devět hodin. Měl mokré vlasy a kapalo mu z nich na ramena jeho bílého trička.
Luce polkla. Nemohla zastavit obraz, který se jí vynořoval v mysli. Miles ve sprše. Usmál se na ni, až se mu na tváři objevily důlky, a tak odhalil svoje superbílé zuby. Dnes vypadal tak kalifornsky. Luce byla překvapená, když si uvědomila, jak dobře vlastně vypadá.
"Ahoj." Luce schovala větší část jejího těla, které bylo v pyžamu, za dveře. "Četla jsem zprávy od tebe. Jsem pro snídani, ale ještě nejsem oblečená."
"Můžu počkat." Miles se opřel o stěnu chodby. Hlasitě mu zakručelo v břiše. Snažil se překřížením rukou v pasu zakrýt ten zvuk.
"Pospíším si." Luce se zasmála a zavřela dveře. Stála před svým šatníkem a snažila se nemyslet na Den díkuvzdání, nebo na její rodiče a Callie, nebo proč najednou začíná ztrácet ze svého života tolik důležitých lidí.
Vyndala z prádelníku dlouhý šedý svetr a oblékla si černé džíny. Vyčistila si zuby, nandala si velké stříbrné kruhové náušnice a natřela si dlaně krémem. Popadla svojí tašku a studovala se v zrcadle.
Nevypadala jako dívka, která by se vyžívala v haštěřivých mocenských hádkách ve vztahu. Ani jako dívka, která nemohla jít ke své rodině domů na Den díkuvzdání. Zrovna teď vypadala jako dívka, která se těšila, až otevře dveře a najde kluka, s kterým se cítila normálně, šťastně a více méně po všech stránkách fantasticky.
Kluka, který nebyl její přítel.
Povzdechla si a otevřela Milesovi dveře. Jeho tvář se rozzářila.
Když se dostali ven, Luce si uvědomila, že se počasí změnilo. Prosluněný ranní vzduch byl stejně ostrý, jako když byla minulou noc na římse s Danielem. A to byl opravdu mrazivý.
Miles k ní natáhl obrovské khaki sako, ale jen mávla rukou. "Mě na zahřání stačí jenom kafe."
Seděli u stejného stolu, jako před týdnem. Okamžitě k nim přispěchal pár studentů- číšníků.
Zdálo se, že jsou oba kluci s Milesem přátelé. Nebo spolu alespoň tak žertovali.
Luce rozhodně neměla tuhle úroveň služeb, když na snídani seděla s Shelby. Zatímco ho kluci zahrnovali otázkami -jak dopadl Milesův fotbalový tým den předtím, jestli viděl video na YouTube jak jeden kluk napálil svou přítelkyni, jestli má dnes po škole už nějaké plány- Luce se rozhlédla po terase po své spolubydlící, ale nemohla ji najít.
Miles zodpověděl klukům všechny otázky, ale zdálo se, že tím rozhovorem nebyl nijak zaujatý. Pak ukázal na Luce. "Tohle je Luce. Chtěla by velký šálek vaší velmi horké kávy a ..."
"Míchaná vejce," řekla Luce a zavřela malé menu, které Shoreline každý den tisklo.
"To samé pro mě kluci, díky." Miles jim podal zpátky dvě menu a věnoval svou plnou pozornost Luce. "Vypadá to, že nemám moc šancí tě vidět mimo třídu. Takže, jak to jde?"
Otázka Milese jí překvapila. Možná proto, že jí dnes ráno znovu dostihnul pocit viny. Líbilo se jí, že se jí nezeptal na to: "Kde se pořád schováváš?" nebo "Ty se mi vyhýbáš?". Zeptal se jen na to, jak se má.
Rozzářila se na něj. Ztratil se v jejím úsměvu a téměř sebou škubl, když mu řekla: "Všechno je v pohodě."
"Uh-oh."
Bylo hrozné hádat se s Danielem. Lhát rodičům. Ztrácet nejlepší kamarádku. Část jejího já, chtěla všechno Milesovi říct, ale věděla, že by neměla. Nemohla. S ohledem na úroveň jejich přátelství si nebyla jistá, jestli by to byl dobrý nápad.
Nikdy dřív vlastně neměla opravdu blízkého kamaráda, druh přítele, se kterým by sdílela všechno a mohla se na něj ve všem spolehnout. Ale nemělo by to být tak ... komplikované?
"Milesi," řekla nakonec. "Co tady dělají lidé na Den díkuvzdání?"
"Já nevím. Myslím, že jsem tu nikdy nebyl, abych to zjistil. Ale někdy bych si to přál. Den díkuvzdání u mě doma je příšerně obrovský. Nejméně sto lidí. Jako deset našich tříd. Navíc je to společenská akce."
"Děláš si legraci."
Zavrtěl hlavou. "Přál bych si, aby jo. Vážně. Musíme si pronajímat obrovské parkoviště pro obsluhu." Po krátké pauze dodal: "Proč se ptáš-počkej, potřebuješ místo, kam bys mohla jít?"
"Uhh..."
"Přijď." Zasmál se jejímu šokovanému výrazu. "Prosím. Můj bratr tenhle rok nepřijede domů z vysoké školy a já ty bys tam byla moje jediné záchranné lano. Můžu ti ukázat okolí Santa Barbary. Můžeme se vykašlat na krocana a dát si to nejlepší tacos na světě na Super Rica." Zvedl obočí. "Bude to ještě mnohem míň mučivé tím, že tam budeš se mnou. Mohla by být dokonce legrace."
Zatímco Luce zvažovala jeho nabídku, ucítila ruku na zádech. Věděla, že ten dotyk je -uklidňující a určitým způsobem i léčivý- Francescy.
"Mluvila jsem včera večer s Danielem," řekla Francesca. Luce se snažila ignorovat, jak se k ní Francesca sklání. Šel za ní Daniel hned po tom, co ho Luce vyhodila? Ta myšlenka v ní vzbuzovala žárlivost, ani nevěděla proč.
"Má o tebe strach."Francesca se odmlčela. Zdálo se, že se snaží Luce podívat do tváře. "Řekla jsem mu, že se velmi dobře sžíváš s novým okolím. Taky jsem mu řekla, že jsem ti k dispozici, kdybys něco potřebovala. Prosím pochop, že se svými dotazy bys měla chodit za mnou."
Pohled, kterým se na ní Francesca dívala, byl tvrdý a divoký. Zdálo se, že to co tím chtěla říct bylo, že by měla chodit za ní. Ne za Stevenem. Jen to zůstalo nevyslovené.
A pak Francesca odešla tak rychle, jak se objevila. Hedvábná podšívka jejího bílého kabátu z vlny, za ní vlála. Otírala se o její černé silonky.
"Takže ... díkuvzdání," řekl nakonec Miles a promnul si ruce.
"Dobře, dobře." Luce dopila zbytek její kávy. "Budu o tom přemýšlet."
-
Shelby se neukázala na ranním vyučování Nephilimů-přednáška o andělských předcích a něco o posílání nebeské hlasové pošty. V poledne už Luce začínala být nervózní. Když ale začínala matika, konečně zahlédla známou tlustou červenou vestu a prakticky se k ní rozběhla.
"Hej!" Zatahala její spolubydlící za hustý blond cop. "Kde jsi byla?"
Shelby se na ní pomalu otočila. Podívala se na ní a její výraz jí připomněl jejich první setkání na Shoreline. Nosní dírky Shelby byly rozšířené a její obočí stáhlé.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Luce.
"Je mi skvěle." Shelby se odvrátila a začala si hrát s nejbližší skříňkou. Zadávala do ní různé kombinace. Pak se konečně otevřela.
Uvnitř byla fotbalová helma a velké množství prázdných lahví Gatorade. Plakát lolitek byl přilepený na vnitřní straně dveří.
"To je tvoje skříňka?" zeptala se jí Luce. Neznala Nephilima, který by používal skříňku. Shelby se ale odlišovala i v jiných věcech. Z nedbalosti hodila přes rameno špinavou ponožku.
Shelby zabouchla skříňku a pak přešla k další, kde zkoušela další kombinace. "Teď mě budeš soudit?"
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Shel, co se děje? Dneska ráno jsi zmizela a ani si nebyla ve škole-"
"Jsem tady, ne?" Shelby si povzdechla. "Frankie a Steven jsou mnohem víc vstřícnější co se týče získání dne osobního volna, než ty roboti, co jsou tady."
"Proč jsi potřebovala den osobního volna? Včera večer jsi byla v pohodě, dokud-"
Dokud se neukázal Daniel.
Právě, když se objevil v okně, Shelby zbledla a ztichla. Šla rovnou do postele a- zatímco Shelby na ní zírala, jako by se její IQ náhle snížilo o polovinu- Luce se rozhlédla po chodbě.
Tam kde končili skříňky a na zemi byl položen šedivý koberec, byly zdi lemovány holkami: Dawn, Jasmine a Lilith. Byly tam i snobky a holky, co se oblíkají podle hudebního vkusu, jako Amy Branshaw z odpolední třídy Luce. Jedna Punkerka s piercingem vypadala trochu jako Arriane, jen nebyla tak zábavná. Byly tam i dívky, které Luce nikdy neviděla.
Svíraly v rukách knihy, v pusách měly žvýkačky a oči měly přibité na koberci, na stropě, dívaly se na sebe navzájem. Kamkoliv, jen ne na Luce a Shelby. Ačkoliv bylo jasné, že je všechny poslouchají.
Luce se zvedl žaludek, když začínala tušit proč. Byla to ta největší skupinka Nephilimů a ne-Nephilimů, jakou kdy Luce na Shoreline viděla pohromadě. A každá holka před ní na chodbě čekala jen na jedno: Jak se Luce a Shelby budou rvát kvůli klukovi.
"Ach." Luce polkla. "Ty a Daniel."
"Jo. My. Už je to dávno." Shelby se na ní podívala.
"Dobře." Luce se zaměřila na své dýchání. Mohla by to zvládnout. Šeptání dívek kolem, jí působilo mravenčení na kůži. Zachvěla se.
Shelby se na ní ušklíbla. "Mrzí mě, že se ti jen ta představa hnusí."
"Takhle to není." Ale Luce se cítila znechucená. Znechucená sama sebou. "Vždycky jsem si ... Myslela jsem si jen, že-"
Shelby si dala ruce v bok. "Myslela sis, že pokaždé, když jsi na sedmnáct let zmizela, tak Daniel nic nedělal? Vrať se na zem, Luce. Tohle bylo před tebou a Danielem. Nebo mezi tebou a Danielem. No chápeš." Odmlčela se, a zašilhala za Luce. "Opravdu jsi tak zahleděná do sebe?"
Luce oněměla.
Shelby zabručela a otočila se ke zbytku haly. "Rozptylte tohle silové estrogenové pole," vyštěkla a kývla na ně. "Jděte. Všichni. Hned!"
Když se holky rozběhly pryč, Luce přitiskla hlavu proti chladnému kovu skříňky. Chtěla jím projít a schovat se uvnitř.
"Víš," řekla a její hlas byl měkčí, "Daniel je pěknej prevít. A lhář. Stále ti lže."
kapitola 9 2/2
Luce se napřímila a chtěla napadnout Shelby. Cítila, jak má rudé tváře. Luce může být na Daniela naštvaná, ale nikdo nebude mluvit urážlivě o jejím klukovi.
"Whoa." Shelby se sehnula před fackou. "Uklidni se. Páni." Svezla se po zdi a sedla si na podlahu. "Podívej, vůbec jsem o tom neměla mluvit. Byla to jedna hloupá noc už velmi dávno. Ten kluk byl bez tebe zjevně nešťastný. Předtím jsem tě neznala, takže mi všechny ty legendy o vás dvou přišly ... vrcholně nudné. Což, když to musíš vědět, vysvětluje obrovskou zášť, kterou ve mně vyvolávalo tvoje jméno." Poplácala na zem vedle sebe a Luce sklouzla po zdi a sedla si tam. Shelby jí věnovala váhavý úsměv. "Přísahám, Luce. Nikdy bych si nepomyslela, že budu tak ráda, že jsem tě poznala. Rozhodně jsem nečekala, že budeš tak ... v pohodě."
"Myslíš si, že jsem v pohodě?" zeptala se Luce tiše se smíchem. "Měla jsi pravdu, když jsi říkala, že jsem zahleděná do sebe."
"Ugh, to jsem si mohla myslet. Jsi jedna z těch lidí, co nejsou schopni se na někoho dlouho zlobit?" povzdechla si Shelby. "Dobře. Omlouvám se za to, že jsem šla po tvým klukovi, a že jsem tě nenáviděla ještě předtím, než jsem tě poznala. Už se to nestane."
Tohle bylo zvláštní. Věc, která by měla dva přátele okamžitě rozeštvat, je vlastně víc sblížila. Tohle nebyla vina Shelby. Jakýkoliv druh hněvu, který Luce cítila, byl něco, co si musela vyřídit s ... Danielem. Jedna houpá noc, řekla Shelby. Ale co se mezi nimi vlastně stalo?
-
Při západu slunce Luce kráčela po skalnaté pláži. Venku byla zima. Ještě chladněji jí ale bylo, když se dostala blíž k vodě. Ve chvíli, kdy poslední paprsky světla tančili nad tenkou hranou mraku, byl oceán zbarven do oranžové, růžové a pastelově modré. Klidné moře, které se před ní táhlo, vypadalo jako cesta do Nebe.
Když se dostala do širokého okruhu písku, kde probíhal Rolandův táborák, Luce došlo, že neví, co tam vlastně dělá. Pak se přistihla, jak šplhá k lávovým kamenům, kam jí odtáhnul Daniel. Kde tančili a pak strávili jejich žalostně krátkou chvilku hádáním, o něčem tak hloupém, jako byla barva jejích vlasů.
Callie měla kdysi v Doveru přítele, s kterým se rozešla po hádce kvůli toustovači. Jeden do něj nacpal příliš velkou New Yorskou bagetu a toho druhého to rozzuřilo. Luce si teď nemohla vzpomenout na všechny podrobnosti, ale pamatovala si svůj údiv. Jak se někdo dokáže rozejít jen kvůli zařízení kuchyně?
Ale o toustovač nikdy doopravdy nešlo, řekla jí Callie. Toustovač byl jen zástěrka. Něco, co zastoupilo všechno ostatní, co mezi nimi bylo špatně.
Luce nenáviděla, že se s Danielem stále hádá. Ta hádka na pláži, kvůli jejím odbarveným vlasům jí připomněla příběh Callie. Připadalo jí to, jako záminka k hádce, kvůli něčemu většímu. Věděla, že je na cestě mnohem ošklivější hádka.
Opřela se proti větru a uvědomila si, že se sem vlastně přišla pokusit zjistit, co se tu noc pokazilo. Jako idiot hledala nějaké znamení ve vodě nebo nějaký záchytný bod na sopečné skále. Dívala se kamkoliv, jen ne do svého nitra. Protože to, co bylo uvnitř Luce, byla jen obrovská záhada, která se týkala její minulosti. Možná že odpověď byla někde ve Vyhlašovatelích. Ale zrovna teď zůstaly zoufale daleko z jejího dosahu.
Nechtěla vinit Daniela. Ona byla ta, která byla natolik naivní, aby předpokládala, že jejich vztah byl po celý čas něco jedinečného. Ale on jí nikdy neřekl, že by tomu bylo jinak. Takže jí prakticky nechal, aby to zjistila sama a způsobilo jí to tenhle šok. Bylo to tak trapné. Další položka na seznamu věcí, o nichž si Luce myslela, že si je zasloužila vědět, ale o kterých jí Daniel nic neřekl.
Cítila, že zatímco přemýšlela, spustil se déšť. Měla mokré tváře a konečky prstů. Ale místo toho, aby se třásla zimou, jí bylo teplo. Otočila se k obloze a byla oslněná třpytivým fialovým světlem. Nechtěla si chránit oči, když sledovala to ostré světlo. I když bylo tak jasné, až to bolelo. Fialové částice pomalu pluly směrem k břehu vody. Spojovaly se do určitého tvaru a tvořili postavu, kterou by poznala kdekoliv.
Zdálo se, že byl ještě dokonalejší. Jeho bosé nohy se vznášely nad vodou, zatímco se blížil k břehu. I jeho široká bílá křídla se zdála být lemována fialovým světlem a téměř nepozorovaně pulzovaly v drsném větru.
Tohle nebylo fér. Způsob, jakým se cítila, když se na něj podívala-byla ohromená, nadšená a trochu se bála. Stěží dokázala myslet na něco jiného. Všechna zlost nebo otravná frustrace zmizela. Cítila neovladatelnou touhu se k němu natáhnout.
"Vždycky se objevíš tak náhle," zašeptala.
Od vody k ní zazněl Danielův hlas. "Říkal jsem ti, že s tebou potřebuju mluvit."
Luce cítila, jak se jí ústa zvedají do posměšného šklebu. "O Shelby?"
"O nebezpečí, kterému se stále vystavuješ." Daniel mluvit tak jasně. Čekala, že u něj zmínka o Shelby vyvolá nějakou reakci.
Daniel ale naklonil hlavu. Dosáhl mokrého okraje pláže, kde voda střídavě vyplňovala a zase se odlévala z písku. Vznášel se těsně nad pískem. "A proč Shelby?"
"Opravdu chceš předstírat, že o tom nevíš?"
"Počkej." Daniel spustil nohy na zem. Ohnul se v kolenou, zatímco se holou nohou dotkl písku. Když se zase narovnal, jeho křídla se zatáhla dozadu, pryč z jeho tváře. Spolu s nimi Luce pocítila vlnu větru. Poprvé jí napadlo, jak těžké musí být.
Danielovi trvalo méně než dvě sekundy, aby se k ní dostal. Ale když kolem ní obmotal své paže a přitáhl si ji k sobě, nikdy to nemohlo být dostatečně rychlé.
"Zkusíme teď něco jiného, než další špatný začátek," řekl.
Zavřela oči a nechala ho, aby jí zvedl nad zem. Jeho ústa našla ty její a ona naklonila svou tvář k obloze. Naplnil jí pocit, že ji přemohl. Nevadila jí tma, nebyla jí zima, jen měla krásný pocit, když se koupala v jeho fialové záři. Dokonce i spěchající oceán s jeho jemným šuměním nerušil Danielovu energii, která mu proudila tělem.
Její ruce byly pevně zaháknuté za jeho krkem. Pak mu jemně přejela po svalech na ramenou a hladila hustý a měkký povrch jeho křídel.
Byly silné, bílé a třpytivé. Vždycky byly mnohem větší, než si pamatovala.
Byly jako dvě velké plachty. Každá na jedné straně jeho těla. Každý jejich centimetr byl dokonalý a hladký. Mohla cítit proti svým prstům napětí, jako kdyby se dotýkala pevně nataženého plátna. Ale hedvábnějšího a sametově jemného. Zdálo se jí, že na její dotek reagoval. Začal se o ní třít a přitáhl si jí ještě blíž. Byla pohřbená v jeho těle. Nořila se hlouběji a hlouběji. Jako kdyby toho nikdy nemohla mít dost. Daniel se zachvěl.
"Jsi v pořádku?" zašeptala, protože někdy začal být nervózní, když to mezi nimi začalo být moc žhavé. "Ublížila jsem ti?"
Dnes v noci se na ní ale jeho oči dívaly nenasytně. "Je to báječné. Nic se tomu nemůže vyrovnat."
Jeho prsty sklouzly k jejímu pasu a vklouzly pod její svetr. Obvykle jí věnoval ty nejměkčí pohlazení. Byl k ní něžný. Dnes v noci byl ale jeho dotek silnější. Téměř drsný. Nevěděla, co to do něj vjelo, ale líbilo se jí to.
Jeho rty vyhledaly její a pak postupovaly výš. Po hřbetu nosu něžně postupoval až k jejím očním víčkům. Když se stáhl, otevřela oči a podívala se na něj.
"Jsi tak krásná," zašeptal.
To bylo přesně to, co by chtěla většina dívek slyšet-ale jakmile to řekl, Luce cítila, jako kdyby se vytrhla ze svého těla a nahradil jí někdo jiný.
Shelby.
Ale ne jen Shelby. Protože jaká byla šance, že byla Shelby jediná? Byly i jiné oči, nos a lícní kosti, které Daniel zahrnoval polibky? Měl i jiné dívky, s kterými se choulil na pláži? Propojil své rty i s jinými a bušilo i pro někoho jiného jeho srdce? Šeptal i jiné dívce komplimenty, které mu opětovala?
"Co se děje?" zeptal se.
Luce bylo zle. Mohla si s ním vyměňovat polibky, ale jakmile začal svá ústa používat i k jiným věcem, -jako k mluvení- všechno bylo komplikovanější.
Odvrátila od něj tvář. "Lhal jsi mi."
Daniel se jí nevysmál, ani se nezlobil, jak čekala -a chtěla. Sedl si na písek. Opřel si ruce o kolena a díval se na pěnivé vlny. "V čem přesně?"
Když ta slova vyslovil, Luce litovala, že to vůbec řekla. "Mohla bych napodobit tvůj přístup - neříct ti vůbec nic."
"Nemůžu ti odpovědět na to, co chceš vědět, když mi neřekneš, co tě trápí."
Přemýšlela o Shelby. Ale když přestala hrát s kartami žárlivosti, a tím se přestat chovat jako dítě, cítila se uboze. Místo toho řekla: "Mám pocit, že jsme cizinci. Neznám tě o moc líp, než kdokoliv jiný."
"Ach." Jeho hlas byl tichý, ale jeho tvář byla tak nesnesitelně stoická, že s ním Luce chtěla zatřást. Nic ho nemohlo rozdráždit.
"Držíš mě tady jako rukojmí, Danieli. Nic nevím. Nikoho neznám. Jsem osamělá. Pokaždé, když tě vidím, postaví se mezi námi nová zeď a ty mě nepustíš skrz ni. Táhnul jsi mě celou cestu až sem-"
Chtěla říct do Kalifornie, ale bylo v tom mnohem víc, než jen tohle. Její minulost, její omezené vědění-všechno se to točilo v její mysli, jako zaseknutý kotouč filmu, který se točí pořád dokola.
Daniel jí vlekl mnohem dál, než jen do Kalifornie. Vlekl ji staletím bojů, jako byl tenhle. Navíc tu byly trýznivé smrti, které způsobily bolest všem kolem ní - včetně těch starých lidí, které navštívila minulý týden.
Daniel tomu páru zničil život. Zabil jim dceru. A to jenom proto, že to byl nějaký kápo mezi anděly, který viděl jen to, co sám chce, a šel si za tím.
Ne, netáhl ji jen do Kalifornie. Táhl jí celou proklatou věčností. Zátěží, kterou měl nést jen on sám. "Trpím -já, a každý kdo mě miluje- tvým prokletím. Během všech mých životů. Kvůli tobě."
Zamrkal, jako kdyby ho udeřila. "Chceš domů," řekl.
Kopla do písku. "Chci se vrátit. Chci zpátky všechno to, co jsi mi vzal. Chci jen žít normální život a potom zemřít. Rozcházet se s normálními lidmi kvůli věcem, jako jsou toustovače, ne kvůli nadpřirozeným tajemstvím z vesmíru, které mi nikdy nesvěříš."
"Počkej." Danielova tvář byla úplně bílá. Měl ztuhlá ramena a třásly se mu ruce. Dokonce i jeho křídla, která se před chvíli zdála tak silná, vypadala křehce. Luce chtěla natáhnout ruku a dotknout se jich. Jako kdyby jí něco říkalo, že bolest, kterou vidí v jeho očích, je skutečná. Ale ona se držela při zemi.
"Rozcházíme se?" zeptal se a jeho hlas byl slabý a nízký.
"Jsme vůbec ještě spolu, Danieli?"
Vstal a vzal její tvář do dlaní. Než stačila ucuknout, cítila, jak se jí do tváří šíří teplo. Zavřela oči a snažila se bránit magnetické síle jeho doteku, ale byl tak silný. Silnější než cokoliv jiného.
Vymazal její hněv. Její identita byla v troskách. Kdo by byla bez něj? Proč Daniel vždycky zažene všechno, kvůli čemu ho chce opustit? Její úsudky, citlivost, sebezáchova: nic z toho mu nemůže konkurovat. Musí být součástí Danielova trestu. Je na něj vázána navždy, jako loutka v loutkářových rukách. Věděla, že nechce být svázána s každým vláknem jeho bytí, ale nemohla si pomoct.
Dívala se na něj, cítila jeho dotek-zbytek světa byl jen jako vybledlé pozadí.
Prostě jen chtěla milovat. Ne vždy by to ale muselo být tak tvrdé.
"Co jsi to říkala o tom tousteru?" zašeptal jí Daniel do ucha.
"Myslím, že nevím, co chci."
"Já vím." Jeho oči byly rozhodné, držely v zajetí ty její. "Chci tebe."
"Já vím, ale-"
"Nikdy se na tom nic nezmění. Bez ohledu na to, co uslyšíš. Bez ohledu na to, co se stane."
"Ale já potřebuju víc, než abys mě chtěl. Potřebuju, abychom byli spolu - dohromady."
"Brzy. Slibuju. Tohle je jen dočasné."
"To už jsi říkal." Luce viděla, jak jim stoupal měsíc nad hlavou. Byl jasně oranžový, ubýval, vypadal, jako kdyby na něm probíhal klidný požár. "O čem jsi chtěl se mnou mluvit?"
Daniel jí zastrčil blond vlasy za ucho. To gesto mu trvalo déle, než by mělo. "O škole," řekl váhavě, což jí dokázalo, že to co říká, není tak úplně pravda. "Ptal jsem se Francesci, jestli se o tebe stará, ale chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Učíš se něco? Bavíš se ve svém volném čase?"
Ucítila náhlé nutkání pochlubit se mu se svou prácí s Vyhlašovateli, o které mluvila se Stevenem a ve kterém viděla své rodiče. Zdálo se ale snazší raději se vyhnout hádce.
Zavřela oči a řekla mu, co potřeboval slyšet. Škola byla v pohodě. Ona byla v pohodě. Danielovi rty znovu sestoupily k těm jejím. Jeho polibek byl stručný a žhavý. Trval, dokud jí nebrnělo celé tělo.
"Musím jít," řekl nakonec, když se od ní odtrhl. "Neměl bych ani teď být tady, ale nemohl jsem to vydržet tak daleko od tebe. Bojím se o tebe každý okamžik mého bytí. Miluju tě, Luce. Tak moc, až to bolí."
Zavřela oči, když uslyšela tlukot jeho křídel a zvedla se sprška písku za jeho mizejícím tělem.
2024 ©