1
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a povytáhla si lem vlněné rukavice, abych si zakryla holou kůži na zápěstí. Ztuhlými prsty jsem přesunula svůj druhý největší zaklínací kotlík k malému, otlučenému náhrobnímu kameni a dbala na to, aby z něj nevystříkla ani kapka přenosového elixíru. Byla zima a ve svitu levné bílé svíčky, kterou jsem minulý týden koupila ve výprodeji, se mi srážel dech.
Nakapala jsem vosk na náhrobní kámen a přilepila jím svíčku. Žaludek se mi stáhl, když jsem se zadívala na sílící zář na obzoru, která se skoro nedala odlišit od světel města. Brzy vyjde měsíc, který už překonal úplněk a byl nyní na ústupu. Nebyl právě nejvhodnější čas na vyvolávání démonů, ale i kdybych ho nezavolala, stejně by se objevil. Raději se s Algaliareptem sejdu za vlastních podmínek − před půlnocí.
Ušklíbla jsem se a ohlédla se po jasně osvětleném kostele, ve kterém jsem žila s Ivy. Ta měla nějaké pochůzky a ani netušila, že jsem uzavřela dohodu s démonem, natož že nastal čas zaplatit za jeho služby. Asi bych mohla všechno udělat uvnitř, pěkně v teple, v krásné kuchyni s čarodějnými pomůckami a s moderními vymoženostmi, ale vyvolat démona uprostřed hřbitova mi připadalo zvrhle správné, a to i navzdory sněhu a chladu.
A chtěla jsem se tu s ním sejít i proto, aby Ivy nemusela případně celý zítřek drhnout krev ze stropu.
Zda to bude démonova krev, nebo moje vlastní, to byla otázka, kterou snad nebudu muset zodpovědět. Nemínila jsem Algaliareptovi dovolit, aby mě vtáhl do záhrobí a udělal si ze mě důvěrnici. Prostě to nešlo. Už jednou jsem ho přiměla krvácet. A když krvácí, může i zemřít. Bože, pomoz mi přežít. Pomoz mi najít způsob, jak proměnit celou věc v něco dobrého.
Látka mého kabátu tiše zašustila, když jsem se objala pažemi a nohou hrubě seškrábala zmrzlý sníh z jílově červeného betonu, na kterém jsem našla vytesaný kruh. Čtvercový kus kamene o velikosti místnosti jasně označoval, kde končí Boží přízeň a začíná chaos. Zdejší duchovní ho kdysi dávno nechal položit na znesvěcený kus země proto, aby do ní někoho omylem neuložili k věčnému odpočinku, anebo aby do země zapustil sochu klečícího, bitvou znaveného anděla. Z masivního náhrobního kamene bylo odstraněno jméno, takže zůstala jen data. Ať už tu ležel kdokoli, zemřel v roce 1852 ve věku dvaceti čtyř let. Doufala jsem, že to není zlé znamení.
Zabetonovat hrob, aby mrtvý nemohl vstát z mrtvých, někdy fungovalo − a jindy ne − země už v každém případě nebyla svěcená. A protože půda okolo stále svěcená byla, připadalo mi to jako dobré místo pro vyvolání démona. Kdyby došlo k nejhoršímu, vždycky jsem mohla uskočit na svěcenou půdu a zůstat v bezpečí, dokud nevyjde slunce a Algaliarept nebude vtažen zpět do záhrobí.
Prsty se mi třásly, když jsem z kapsy kabátu vytahovala váček z bílého hedvábí se solí, kterou jsem vyškrábala z dvanáctikilového pytle. Vzala jsem si jí s sebou víc, než bylo nutné, ale chtěla jsem vytvořit pevný kruh a část se rozpustí v tajícím sněhu. Pohlédla jsem na nebe, abych odhadla, kterým směrem leží sever, a přesně v místě, kde jsem ho tušila, jsem na kruhu našla značku. Skutečnost, že v minulosti někdo použil tento kruh k vyvolání démona, moji sebejistotu neposílila. Vyvolávání démonů nebylo nelegální ani nemorální, jen velmi, velmi hloupé.
Od severu jsem se pomalu vydala po směru hodinových ručiček, obcházela kruh zvenčí a uzavřela do něj sochu anděla i většinu znesvěcené země. Kruh tak měl asi čtyři a půl metru v průměru, byl poměrně velký a na jeho uzavření a udržení by obvykle bylo zapotřebí přinejmenším tří čarodějek, já ale byla dost dobrá na to, abych ho naplnila mocí silové čáry sama. Napadlo mě, že to je asi důvod, proč má démon tak velký zájem o to, abych se stala jeho nejnovější důvěrnicí.
Dnes večer zjistím, jestli mě pečlivě zformulovaná dohoda, kterou jsem před třemi měsíci uzavřela, udrží naživu a na správné straně silových čar. Souhlasila jsem, že se dobrovolně stanu Algaliareptovou důvěrnicí, pokud bude svědčit proti Piscarymu, zůstane mi ale duše.
Soud oficiálně skončil dnes dvě hodiny po soumraku, démon splnil svoji část dohody a nastal čas, abych já splnila tu svou. Fakt, že nemrtvý upír, který ovládal většinu cincinnatského podsvětí, byl odsouzen k pěti stům letům vězení za vraždy nejlepších čarodějů silových čar ve městě, se teď zdál málo podstatný. Obzvláště když jsem si byla jistá, že ho právníci dostanou ven už za stovku.
Všichni na obou stranách zákona se teď ptali, jestli se Kistenovi, Piscarymu bývalému prostředníkovi, podaří udržet moc, dokud se nemrtvý upír nevrátí, Ivy se totiž rozhodně nemínila ujmout svých povinností, přestože ji Piscary učinil novou prostřednicí. Pokud mi po dnešní noci zůstanou život i duše, začnu se zajímat trochu míň o sebe a trochu víc o svoji spolubydlící, ale napřed se musím vypořádat s démonem.
Ramena mě bolela napětím, když jsem z kapsy kabátu vytáhla mléčně zelené svíce a rozmístila je na hrotech pentagramu na kruhu. Zapálila jsem je bílou svíčkou, kterou jsem použila při přípravě přenosového elixíru. Plamínky se třepotaly a já je chvíli sledovala, abych se ujistila, že nezhasnou, pak jsem vrátila svíčku zpátky na náhrobek vně kruhu.
Tichý zvuk auta přitáhl moji pozornost k vysokým zdem, které oddělovaly hřbitov od okolí. Soustředila jsem se na nejbližší silovou čáru, stáhla si dolů pletenou čepici, zadupala nohama, abych si z džínů oprášila sníh, a naposledy všechno zkontrolovala. Už jsem to dál nemohla protahovat.
Pomalu jsem se nadechla a vůlí jsem se dotkla malinké silové čáry, která protínala hřbitov u kostela. Syčivě jsem vydechla nosem, ztuhla a málem upadla, jak se změnila má rovnováha. Zdálo se, že mráz ochladil i silovou čáru, protože se do mě zařízla s nezvyklou ledovostí. Rukou v rukavici jsem se opřela o náhrobek se svíčkou a v nitru se mi zatím hromadila energie.
Až se moc vyrovná, přebytek odteče zpátky do čáry. Do té doby mi nezbývalo než zatnout zuby a strpět šimravý pocit vln energie, které zalévaly teoretické údy v mé mysli, zrcadlový odraz mých skutečných rukou a nohou. Pokaždé to bylo horší. Pokaždé rychlejší. Pokaždé mi to víc a víc připomínalo útok.
Přestože mi připadalo, že uběhla celá věčnost, ve skutečnosti se moc vyrovnala během jediného úderu srdce. Zpotily se mi ruce a přepadl mě nepříjemný pocit, že je mi zároveň horko i zima, jako bych měla horečku. Sundala jsem si rukavice a vrazila je do kapsy. Tichou zimní nocí zacinkaly talismany na mém náramku. Nepomůžou mi. Dokonce ani křížek.
Potřebovala jsem rychle uzavřít kruh. Algaliarept vždy vycítil, když jsem se napíchla na silovou čáru, a musela jsem ho vyvolat dřív, než se objeví sám od sebe a připraví mě tak i o tu trochu moci, kterou nad ním budu mít, když ho vyvolám. Zvedla jsem studený měděný kotlík s přenosovým elixírem a udělala něco, co ještě žádná čarodějka nepřežila; vstoupila jsem do kruhu, do kterého jsem plánovala přivolat Algaliarepta.
Zůstala jsem stát naproti zabetonované soše v životní velikosti a vydechla. Socha zčernala bakteriemi a smogem, takže vypadala jako padlý anděl. Skutečnost, že se postava truchlivě skláněla nad mečem, který držela v rukou jako obětinu, ten strašidelný dojem jen zesilovala. Ve složených křídlech stočených okolo těla se ukrývalo ptačí hnízdo. Tvář sochy vypadala nepřirozeně a i její paže byly na člověka či inderlanďana příliš dlouhé. Dokonce ani Jenks nedovoloval svým dětem, aby si v blízkosti sochy hrály.
„Prosím, ať jsem se nezmýlila,“ pošeptala jsem soše a v duchu jsem kruh z bílé soli přesunula z této reality do záhrobí. Zapotácela jsem se, protože ze mě přesun vysál většinu energie, která se ve mně nahromadila. Elixír v kotlíku zašplouchal, a protože jsem stále vrávorala, postavila jsem ho do sněhu, abych ho nevylila. Pohledem jsem zalétla k zeleným svíčkám. Děsivě zprůsvitněly, protože se přesunuly do záhrobí spolu se solí. Plamínky ale existovaly v obou světech a prosvětlovaly noc.
Moc silové čáry začala opět narůstat a její pomalý přítok byl stejně nepříjemný jako první nával. Kruh ze soli zatím nahradila záhrobní realita, vystoupala vysoko nade mě a uzavřela se nad mojí hlavou. Střídajícími se závoji realit neproniklo nic hmotnějšího než vzduch, a protože jsem to byla já, kdo kruh uzavřel, mohla jsem ho jen já opět zlomit − tedy pokud jsem ho uzavřela správně.
„Algaliarepte, volám tě,“ zašeptala jsem s bušícím srdcem. Většina lidí používá k vyvolání a ovládnutí démona různá zaříkadla, ale protože já už s ním měla uzavřenou dohodu, stačilo mi prostě vyslovit jeho jméno a přát si, aby se objevil, a přitáhla jsem ho silovými čarami. Mám to ale štěstí.
Žaludek se mi stáhl, když mezi mnou a válečnickým andělem roztál malý plácek sněhu. Sníh se proměnil v páru, v oblak narudlé mlhy, která začala vykreslovat obrysy těla, ještě ale nepřijalo tvar. Čekala jsem a mé napětí sílilo. Algaliarept si volil různé tvary, bez mého vědomí se mi hrabal v mysli, dokud nenašel to, co mě nejvíce děsilo. Kdysi to byla Ivy. Pak Kisten − dokud jsem s ním ve výtahu nestrávila pošetilý okamžik upírem vyvolané vášně. Je dost těžké bát se někoho, s kým jste se líbali. Nickovi, mému klukovi, se pokaždé zjevil v podobě slintajícího psiska o velikosti poníka.
Tentokrát ale zjevně plánoval zjevit se v lidské podobě a já hádala, že přijme buďto podobu Piscaryho − upíra, kterého jsem právě poslala do vězení − anebo, což by bylo typičtější, mladého britského džentlmena v zeleném sametovém kabátci se šosy.
„Ani jeden už tě neděsí,“ ozval se hlas z mlhy a já prudce zvedla hlavu.
Byl to můj hlas. „Ach, do prdele,“ zaklela jsem, sebrala kotlík a začala couvat, až jsem málem prolomila kruh. Zjeví se jako já. Nesnášela jsem to. „Nebojím se sama sebe!“ křikla jsem, ještě než se úplně zhmotnil.
„Ale ano, bojíš.“
Hlas zněl správně, ale rytmus a přízvuk neodpovídaly. Uchváceně jsem sledovala, jak Algaliarept přijal moji podobu, chlípně si přejel rukama po těle, splaskl si hruď do mé ubohé imitace ženství, křivka jeho boků byla ale patrně štědřejší, než jsem si zasloužila. Oblékl se do černých kožených kalhot, červeného živůtku a do černých sandálů na podpatku, které na zasněženém hřbitově vypadaly směšně.
Přivřel víčka, pootevřel rty a potřásl hlavou, aby moje střapaté, po ramena dlouhé rusé kudrny zbavil zbytků záhrobního oparu. Dal mi víc pih, než jsem kdy mohla mít, a moje oči rozhodně nebyly rudé jako ty jeho, nýbrž zelené. A neměly ani zorničky ve tvaru štěrbin.
„Nepovedly se ti oči,“ řekla jsem a postavila kotlík na okraj kruhu. Zaskřípala jsem zuby, protože jsem nenáviděla, že slyšel, jak se mi třese hlas.
Démon se zhoupl v bocích, jednu nohu přesunul vpřed a luskl prsty. V ruce se mu objevily černé sluneční brýle, za kterými ukryl své nepřirozené oči. „Teď už to nevadí,“ řekl a já se otřásla nad tím, jak moc se jeho hlas podobal mému.
„Vůbec nevypadáš jako já,“ řekla jsem, neuvědomila jsem si totiž, že jsem tolik zhubla. Rozhodla jsem se, že se budu moct zase vrátit k mléčným koktejlům a hranolkům.
Algaliarept se usmál. „A co kdybych si vyčesal vlasy?“ posmíval se, shrnul si neposedné kudrny a zvedl je na vršek mé, tedy své hlavy. Kousal se do rtů, dokud mu nezrudly, pak zasténal a zaujal pózu, jako by měl ruce svázané nad hlavou při erotických hrátkách. Opřel se o meč v rukou anděla a necudně se rozvalil.
Schoulila jsem se hlouběji do kabátu s falešnou kožešinou na límci. Ze vzdálené ulice k nám dolehl zvuk pomalu jedoucího auta. „Mohli bychom se do toho pustit? Začínají mi mrznout nohy.“
Zvedl hlavu a usmál se. „Nemáš žádný smysl pro humor, Rachel Mariano Morganová,“ řekl mým hlasem, ale s obvyklým intelektuálním britským přízvukem. „Jednáš však na rovinu. Nenutíš mě, abych tě do záhrobí odvlekl, což dokazuje silnou vůli. S radostí tě zlomím.“
Trhla jsem sebou, když se přes něj přelila vlna záhrobní energie. Opět změnil podobu, ale ramena se mi uvolnila, když přijal vzhled muže v krajkách a v zeleném sametu. Dlouhé tmavé vlasy získaly upravený vzhled a na nose se mu objevily kulaté brýle s kouřovými skly. Elegantní štíhlou postavu s úzkým pasem podtrhly bledá pleť a výrazné rysy. Vzezření doplnily boty na vysokém podpatku a krásný kabátec. Démon se proměnil v charismatického mladého obchodníka z osmnáctého století, bohatého muže, kterého čekala zářná budoucnost.
Vzpomněla jsem si na strašlivé místo činu, které jsem na podzim kontaminovala ve snaze svést vraždy nejlepších čarodějů silových čar v Cincinnati na Trenta Kalamacka. Na Piscaryho rozkaz je ale masakroval právě Al. Všichni zemřeli pro jeho potěšení bolestivou smrtí. Al byl sadista, a to bez ohledu na to, jak vypadal.
„Ano, dejme se do toho,“ řekl, vytáhl plechovou krabičku s černým práškem vonícím po Síře a šňupl si. Utřel si nos a šťouchl nohou do kruhu. Trhla jsem sebou. „Pěkně pevný. Ale je tu zima. Ceri má radši teplo.“
Ceri? napadlo mě. Vzápětí všechen sníh v kruhu roztál a proměnil se v páru. Ve vzduchu bylo chvíli silně cítit mokré dláždění, pach ale rázem zmizel, když světle červený beton uschl.
„Ceri,“ řekl Algaliarept a tón jeho tichého hlasu mě šokoval, bylo v něm totiž zároveň vábení i rozkaz. „Pojď sem.“
Zírala jsem, když zpoza Algaliarepta a zdánlivě odnikud vystoupila žena. Byla hubená, srdcovitou tvář měla nezdravě žlutou a lícní kosti vystouplé. Protože byla mnohem menší než já, působila drobným, téměř dětským dojmem. Hlavu držela sklopenou a světlé, průsvitné vlasy jí dosahovaly téměř do půlky zad. Oblečená byla do krásných šatů, které jí spadaly k bosým nohám. Byly to nádherné šaty − luxusní hedvábí fialové, zelené a zlaté barvy − a obepínaly jí tělo, jako by je měla na sobě namalované. Přestože byla malá, měla dokonalé křivky, i když vypadala možná až příliš křehce.
„Ceri,“ řekl Algaliarept a rukou v bílé rukavici jí zvedl hlavu. Zelené oči měla dokořán a prázdné. „Co jsem ti říkal o bosých nohách?“
Tváří jí problesklo podráždění, ale pouze vzdáleně, nedokázalo proniknout její otupělostí. Pohlédla jsem dolů a spatřila, jak se jí na nohách zhmotnily vyšívané střevíčky.
„To je lepší.“ Algaliarept se od ní odvrátil a já si uvědomila, že ve své parádě tvoří dokonalý pár. Byla nádherná, její mysl byla ale úplně prázdná, zešílela totiž ze syrové magie, kterou ji démon nutil uchovávat, filtroval totiž přes ni moc silové čáry, aby sám nebyl v ohrožení. Útroby se mi zkroutily hrůzou.
„Nezabíjej ji,“ zašeptala jsem a v ústech mi vyschlo. „Skončil jsi s ní. Nech ji žít.“
Algaliarept si stáhl brýle s kouřovými skly a přes jejich obroučky na mě upřel rudé oči. „Líbí se ti?“ řekl. „Je pěkná, že? Je jí víc než tisíc let a ode dne, kdy jsem jí sebral duši, nezestárla ani o den. Abych byl upřímný, to kvůli ní mě pozvali na většinu večírků. Bez protestů se každému oddala. No, prvních sto let to byly samé slzy a kvílení. Je to sice zábavné, ale omrzí to. Budeš se vzpírat, že ano?“
Zaťala jsem čelisti. „Když už jsi s ní skončil, vrať jí duši.“
Algaliarept se zasmál. „Ach, ty jsi tak milá!“ řekl a tleskl rukama. „Ale tu bych jí vrátil v každém případě. Pošpinil jsem ji tak, že nemá šanci očistit se, zatímco ta moje zůstala skoro úplně čistá. A zabiji ji dřív, než bude moct požádat svého boha o odpuštění.“ Úskočně se zazubil a olízl si silné rty. „Stejně je to všechno jenom lež, víš?“
Zamrazilo mě, když se zlomená žena zhroutila na malou hromádku fialové, zelené a zlaté u jeho nohou. Raději zemřu, než bych dovolila, aby mě odvlekl do záhrobí a udělal ze mě… tohle. „Bastarde,“ zašeptala jsem.
Algaliarept mávl rukou, jako by chtěl říct: „No a?“ Otočil se k Ceri, našel v záhybech látky její ruku a pomohl jí vstát. Opět byla bosá. „Ceri,“ vábil ji démon, pak pohlédl na mě. „Měl jsem ji vyměnit už před čtyřiceti lety, ale Zvrat všechno zkomplikoval. Už ani nevnímá, když ji napřed neoslovím jménem.“ Otočil se zpátky k ženě. „Ceri, buď tak hodná a přines přenosový elixír, který jsi připravila.“
Rozbolel mě žaludek. „Mám svůj,“ řekla jsem. Ceri mrkla a poprvé se jí v obličeji objevil náznak pochopení. Upřela na mě velké, vážné a prázdné oči, jako by si mě teprve teď všimla. Obrátila pohled k zaklínacímu kotlíku u mých nohou a k mléčně zeleným svíčkám okolo. Stála před pomníkem se sochou anděla a v očích jí sílila panika. Asi si právě uvědomila, co se chystá.
„Báječné,“ řekl Algaliarept. „Už se snažíš být užitečná, ale já chci Ceriin.“ Pohlédl na Ceri, která otevřela ústa a odhalila malinké bílé zuby. „Ano, lásko. Nastal čas, abys odešla na odpočinek. Přines mi kotlík a přenosový elixír.“
Ceri se napjala a přikrčila, pak udělala gesto a mezi námi se objevil měděný kotel veliký jako dítě a se stěnami silnějšími než mé zápěstí. Byl plný jantarově žluté tekutiny, ve které plavaly kousky divokého muškátu, jako by uvízly v gelu.
Vzduch se oteploval, vůně ozónu sílila a já si rozepnula kabát. Algaliarept si pobrukoval a očividně měl báječnou náladu. Pokynul mi, ať přistoupím blíž, já poslechla a dotkla se stříbrného nože schovaného v rukávu. Zrychlil se mi tep a napadlo mě, jestli mě naše dohoda ochrání. Nůž mi zrovna moc nepomůže.
Démon se zakřenil, odhalil ploché, rovné zuby a natáhl se k Ceri. „Zrcadlo,“ přikázal a křehká žena se sehnula pro věštecké zrcadlo, které tam ještě před chvílí nebylo. Držela ho před Algaliareptem jako stůl.
Polkla jsem, protože jsem si vzpomněla na ohavný pocit, který mě ovládl, když jsem ze sebe na podzim vytlačila auru do věšteckého zrcadla. Démon si sundal rukavice, položil zarudlé ruce s velkými klouby na zrcadlo a roztáhl doširoka prsty. Zavřel oči a zachvěl se, když z něj začala plynout aura, odkapávala mu z rukou jako inkoust a vířila a hromadila se v jeho odrazu. „Do elixíru s tím, Ceri, lásko. A pospěš si.“
Skoro lapala po dechu, když nesla zrcadlo s Algaliareptovou aurou ke kotli. Nebylo to jeho tíhou; na vině bylo to, co se dělo. Uměla jsem si představit, že znovu prožívá noc, kdy stála na mém místě a sledovala svoji předchůdkyni, jako já teď sledovala ji. Musela vědět, co přijde, ale uvnitř byla tak umrtvělá, že dokázala jen plnit rozkazy. Ale její očividná, bezmocná panika mi říkala, že v ní zůstalo něco, co stálo za záchranu.
„Osvoboď ji,“ řekla jsem, schoulila se ve svém ošklivém kabátě a zatěkala očima od Ceri ke kotli a k Algaliareptovi. „Napřed ji osvoboď.“
„Proč?“ Líně si prohlédl nehty, pak si znovu nasadil rukavice.
„Radši se zabiju, než abych ti dovolila odvléct mě do záhrobí. Chci, abys ji napřed osvobodil.“
Algaliarept se dlouze a hluboce zasmál. Opřel se rukou o anděla a málem se zlomil v pase. Pod mýma nohama to tlumeně zadunělo a kamenná základna pukla s prasknutím připomínajícím výstřel. Ceri zírala, bledé rty měla ochablé a rychle po mně přejížděla očima. Zdálo se, že se v ní něco probouzí, dlouho potlačované vzpomínky a myšlenky.
„Budeš bojovat,“ řekl Algaliarept potěšeně. „Báječné. Doufal jsem, že budeš.“ Zadíval se mi do očí, uculil se a dotkl se obrouček brýlí. „Adsimulo calefacio.“
Nůž v mém rukávu vzplál. Vyjekla jsem a shodila ze sebe kabát. Narazil na bublinu kruhu a sklouzl po ní dolů. Démon na mě hleděl. „Rachel Mariano Morganová. Přestaň zkoušet moji trpělivost. Pojď sem a odříkej tu zatracenou formuli.“
Neměla jsem na vybranou. Kdybych to neudělala, prohlásil by, že jsem porušila dohodu, připravil by mě o duši a odvlekl mě do záhrobí. Mojí jedinou nadějí bylo dodržet podmínky. Pohlédla jsem na Ceri a přála si, aby od Algaliarepta ustoupila, přejížděla ale prsty po datech vytesaných do prasklého náhrobku a její pleť, která už tak trpěla nedostatkem slunce, ještě víc pobledla.
„Pamatuješ si slova?“ zeptal se Algaliarept, když jsem se zastavila u kotle, který mi sahal až po kolena.
Nakoukla jsem do něj a nijak mě nepřekvapilo, že démonova aura je černá. Kývla jsem a udělalo se mi mdlo, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem omylem udělala z Nicka svého důvěrníka. Opravdu tomu byly sotva tři měsíce? „Můžu to říct anglicky,“ zašeptala jsem. Nick. Ach bože. Ani jsem se nerozloučila. V poslední době se choval tak odměřeně, že jsem nesebrala odvahu říct mu, co se děje. Neřekla jsem to nikomu.
„To stačí.“ Jeho brýle zmizely a upřel na mě ty své zatracené kozlí oči se zorničkami ve tvaru štěrbin. Srdce mi divoce bušilo, ale bylo to mé rozhodnutí. Musela jsem s ním žít, nebo zemřít.
Algaliareptovi se začal ze rtů linout hluboký, zvučný hlas, který vibroval mým nitrem. Mluvil latinsky a já ta slova znala, a přesto ne, připadalo mi to jako vidina snu. „Pars tibi, totum mihi. Vinctus vinculis, prece factis.“
„Něco tobě,“ opakovala jsem anglicky, jak jsem si zaklínadlo pamatovala, „ale všechno mně. Prosím, spoj se se mnou.“
Démonův úsměv se rozšířil a z jeho sebejistoty mě zamrazilo. „Luna servata, lux sanata. Chaos statutum, pejus minutum.“
Těžce jsem polkla. „Měsíc mě zachránil, staré světlo vyléčilo,“ šeptala jsem. „Vláda chaosu přináší neštěstí.“
Algaliarept sevřel okraje kotlíku tak dychtivě, až mu zbělely klouby. „Mentem tegens, malum ferens. Semper servus dum duret mundus,“ řekl a Ceri vzlykla. Byl to tichý zvuk, jako když mňoukne kočka, a rychle ho potlačila. „No tak,“ pobídl ji Algaliarept a byl tak vzrušený, že se začal na okrajích rozplývat. „Řekni to a ponoř ruce do elixíru.“
Zaváhala jsem a upřela pohled na Ceri schoulenou u náhrobního kamene. Její šaty kolem ní tvořily pestrobarevnou louži. „Napřed mě zbav jednoho dluhu k sobě.“
„Jsi pěkně dotěrná potvora, Rachel Mariano Morganová.“
„Udělej to!“ uhodila jsem na něj. „Slíbil jsi, že to uděláš. Zbav mě jedné značky, jak jsme se dohodli.“
Naklonil se přes kotlík, až jsem v jeho brýlích uviděla svůj vyděšený odraz a vytřeštěné oči. „Nic to nezmění. Odříkej kletbu a skončeme to.“
„Chceš tím říct, že nedodržíš svoji část dohody?“ provokovala jsem a on se zasmál.
„Ne. To v žádném případě, a pokud jsi doufala, že mě na tom nachytáš, že poruším dohodu, pak jsi hloupá. Sejmu z tebe jednu značku, ale pořád mi budeš dlužit laskavost.“ Olízl si rty. „A jako moje důvěrnice budeš patřit mně.“
Kolena se mi rozklepala hrůzou a úlevou zároveň, udělalo se mi zle a musela jsem zadržet dech, abych se nepozvracela. Ale musela jsem napřed splnit svoji část dohody, než zjistím, jestli jsem hádala správně a uniknu z démonovy sítě díky detailu zvanému svobodná vůle.
„Poskytni klid mysli,“ řekla jsem roztřeseně, „nositeli bolesti. Buď otrokem, dokud světy nezemřou.“
Algaliarept vydal spokojený zvuk. Zaťala jsem čelisti a vrazila ruce do kotlíku. Zařízl se mi do nich chlad a spálil je, až jsem nic necítila. Ucukla jsem. S hrůzou jsem zírala na své ruce, ale na prstech s rudě nalakovanými nehty se nic nezměnilo.
A pak do mě vnikla Algaliareptova aura a dotkla se mého ki.
Vytřeštila jsem oči agonií. Zhluboka jsem se nadechla, abych zaječela, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Všimla jsem si, jak Ceri mhouří oči vzpomínkami. Na opačné straně kotlíku se Algaliarept zubil od ucha k uchu. Zalykala jsem se a bojovala o každý nádech, protože se mi zdálo, jako by se vzduch proměnil v olej. Padla jsem na všechny čtyři a zhmoždila si ruce a kolena na betonu. Vlasy mi zahalily obličej a snažila jsem se nezvracet. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem přemýšlet!
Démonova aura mě dusila jako mokrá přikrývka, ze které kapala kyselina. Halila mě zvenku i zevnitř a její moc obklopovala moji sílu. Mačkala moji vůli, až z ní nic nezůstalo. Slyšela jsem úder svého srdce, pak další. Roztřeseně jsem se nadechla a spolkla ostrou pachuť zvratků. Přežiju. Jen jeho aura mě zabít nedokáže. Zvládnu to. Zvládnu.
Rozechvěle jsem vzhlédla, zatímco šok ustupoval a měnil se v něco, s čím jsem si dokázala poradit. Kotel zmizel a Ceri se choulila za obrovským náhrobkem vedle Algaliarepta. Nadechla jsem se, ale přes démonovu auru jsem nic necítila. Pohnula jsem se, ale nevnímala jsem hrubý beton pod prsty. Byla jsem úplně otupělá. Všechno jsem vnímala tlumeně, jakoby přes bavlnu.
Všechno až na moc nedaleké silové čáry. Cítila jsem, jak bzučí třicet metrů ode mě jako vedení vysokého napětí. Zalapala jsem po dechu, zvedla se a šokovalo mě, že čáru vidím. Viděla jsem všechno, jako bych se dívala druhým zrakem − ale nedívala. Převrátil se mi žaludek, když jsem spatřila, že můj kruh, který kdysi podbarvovala veselá zlatá mé aury, je nyní celý černý.
Otočila jsem se k démonovi, uviděla hustou černou auru, která ho obklopovala, a věděla, že z velké části halí i tu moji. Pak jsem se podívala na Ceri a přes Algaliareptovu auru jsem sotva dokázala rozeznat její rysy. Neměla žádnou vlastní auru, kterou by mohla bojovat proti démonově, přišla totiž o duši. A právě k tomu jsem upnula všechny své naděje.
Jestli mi zůstala duše, zůstala mi i aura, i když byla zadušená Algaliareptovou. A s duší mi zůstala i svobodná vůle. Na rozdíl od Ceri jsem mohla říct ne. Pomalu jsem si začala vzpomínat, jak se to dělá.
„Osvoboď ji,“ zachraptěla jsem. „Přijala jsem tvoji zatracenou auru, takže ji osvoboď.“
„Ach, proč ne?“ zachechtal se démon a promnul si ruce. „Její vražda bude báječným začátkem tvého učednictví. Ceri?“
Štíhlá žena se vyškrábala na nohy, zvedla hlavu a v srdcovité tváři se jí zračila panika.
„Ceridwen Merriam Dulciatová,“ řekl Algaliarept. „Před tím, než tě zabiji, ti vrátím duši. Za to můžeš poděkovat Rachel.“
Trhla jsem sebou. Rachel? Dříve jsem vždy bývala Rachel Mariana Morganová. Jako důvěrnice jsem očividně nebyla hodna celého jména. To mě namíchlo.
Ceri vydala tichý zvuk a zavrávorala. Novým zrakem jsem sledovala, jak z ní spadla Algaliareptova pouta. Na okamžik ji ozářil slabounký záblesk nejčistší modré − navrácená duše se ji hned pokusila obklopit a chránit − vzápětí ale zmizel pod tisíciletým nánosem tmy, který démon na její duši vložil, zatímco ji měl v úschově. Pohnula rty, ale nedokázala promluvit. Oči se jí zakalily, začala lapat po dechu a já k ní přiskočila a chytila ji, než mohla upadnout. S námahou jsem ji odtáhla na svoji stranu kruhu.
Algaliarept se po ní natáhl. Vzedmul se ve mně adrenalin. Pustila jsem Ceri, narovnala se a napíchla se na silovou čáru. „Rhombus!“ vykřikla jsem slovo zaklínadla, které jsem cvičila celé tři měsíce a které mělo vytvořit ochranný kruh, aniž bych ho musela nakreslit.
Výbuch moci tak velké, až jsem zavrávorala, mě s Ceri uzavřel do druhého, menšího kruhu uvnitř toho prvního. Tento kruh ale postrádal ohnisko, proto se přebytečná energie rozlétla do okolí, místo aby se vrátila zpět do silové čáry. Démon zaklel, protože ho moc odhodila dozadu a přirazila ho zevnitř na původní kruh, který stále existoval. Ozvalo se cinknutí, které zavibrovalo mým nitrem, první kruh se prolomil a Algaliarept spadl na zem.
Klesla jsem na všechny čtyři a těžce dýchala. Algaliarept na mě zamrkal, pak se zlovolně zakřenil. „Sdílíme auru, lásko,“ řekl. „Tvůj kruh už mě nezastaví.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Překvapení,“ zanotoval, vstal a pečlivě si oprášil sametový plášť.
Ach bože. Pokud ho nezadržel první kruh, nezadrží ho ani druhý. Počítala jsem s tím, že by se to mohlo stát. „Ceri?“ zašeptala jsem. „Vstávej. Musíme jít.“
Algaliarept pohlédl za mě, na svěcenou půdu, která nás obklopovala. Svaly se mi napjaly.
Démon skočil. Zaječela jsem, popadla Ceri a vrhla se dozadu. Skoro jsem si nevšimla vlny záhrobí, která mě zalila, když jsem prolomila kruh. Při pádu na zem jsem si vyrazila dech a Ceri přistála na mně. Bez dechu jsem zaškrábala podpatky do sněhu a odplazila se ještě dál. Pod prsty jsem cítila drsnou zlatou výšivku na Ceriiných plesových šatech, když jsem ji táhla za sebou, až jsem si byla jistá, že jsme obě na svěcené půdě.
„Zatraceně, do pekla s vámi!“ řval Algaliarept zuřivě na okraji betonu.
Vstala jsem a celá se třásla. Se zatajeným dechem jsem pohlédla na rozzuřeného démona.
„Ceri!“ křikl a do vzduchu se vznesl zápach spálené pryskyřice, když překročil neviditelnou bariéru a musel ucuknout zpátky. „Hoď mi ji! Jinak ti tak začerním duši, že tě tvůj bůh nepustí do nebe, ať už ho budeš prosit jakkoli!“
Ceri sténala, držela se mé nohy, choulila se a schovávala tvář, jak se snažila překonat tisíc let podřízenosti. Obličej mi ztuhnul vzteky. Takhle jsem mohla skončit já. Takhle pořád můžu skončit. „Nedovolím, aby ti dál ubližoval,“ řekla jsem a dotkla se jejího ramene. „Pokud ho dokážu zastavit, udělám to.“
Celá se třásla a připomínala mi zbité dítě.
„Jsi moje důvěrnice!“ řval démon a od úst mu létaly sliny. „Rachel, pojď sem!“
Zavrtěla jsem hlavou a byla mi větší zima, než by mi i s ohledem na sníh okolo měla být. „Ne,“ řekla jsem prostě. „Nedoprovodím tě do záhrobí. Nemůžeš mě donutit.“
Algaliarept se nevěřícně zajíkl. „Doprovodíš!“ zahřímal a Ceri mě sevřela ještě pevněji. „Jsi moje! Jsi moje zatracená důvěrnice. Dal jsem ti svoji auru. Tvoje vůle je má!“
„Ne, není,“ řekla jsem a uvnitř jsem se třásla. Funguje to. Panebože, ono to funguje. Oči mě pálily a já si uvědomila, že skoro brečím úlevou. Nemohl mě k ničemu nutit. Sice jsem byla jeho důvěrnicí, ale zůstala mi duše. Mohla jsem říct ne.
„Jsi moje důvěrnice!“ zařval a já i Ceri jsme vykřikly, když se pokusil vstoupit na svěcenou půdu a musel znovu ucuknout.
„Jsem tvoje důvěrnice!“ ječela jsem vyděšeně. „A říkám ne! Souhlasila jsem, že se stanu tvojí důvěrnicí, ale nepůjdu s tebou do záhrobí a ty mě nemůžeš donutit!“
Algaliarept přimhouřil kozlí oči. Ucouvl a já ztuhla, protože jeho vztek ochladl. „Souhlasila jsi, že se staneš mojí důvěrnicí,“ řekl tiše a z naleštěných bot s přezkami se mu začalo kouřit, jak se blížil k okraji znesvěcené země. „Ihned sem pojď, jinak prohlásím, že jsi porušila naši dohodu, a tvoje duše mi propadne.“
Dvojitý risk. Věděla jsem, že k tomu dojde. „Mám na sobě tvoji smradlavou auru,“ řekla jsem a Ceri se zachvěla. „Jsem tvoje důvěrnice. Pokud jsi přesvědčen, že jsem porušila dohodu, do východu slunce si přiveď někoho, kdo rozsoudí, co se stalo. A sejmi ze mě jednu z těch zatracených démonských značek!“ obořila jsem se na něj a natáhla zápěstí.
Třásla se mi paže a Algaliarept vydal hluboko v krku ošklivý zvuk. Jeho dlouhý výdech mi roztřásl vnitřnosti a Ceri po démonovi koukla. „Nemůžu tě použít jako důvěrnici, když budeš na špatné straně silových čar,“ řekl a očividně přemýšlel nahlas. „Naše pouto není dost silné…“
„To není můj problém,“ přerušila jsem ho a rozklepala se mi kolena.
„Ne,“ souhlasil Algaliarept. Sepnul ruce za zády a sklopil pohled k Ceri. Hluboká zuřivost v jeho očích mě děsila do morku kostí. „Ale udělám z toho tvůj problém. Ukradla jsi mi důvěrnici a mně tak nic nezůstalo. Přelstila jsi mě, aby ses mohla vykroutit z platby za mé služby. Pokud tě nedokážu vtáhnout do záhrobí, najdu způsob, jak tě použít i přes silové čáry. A nikdy tě nenechám zemřít. Zeptej se jí. Zeptej se na její nekonečné peklo. Čeká na tebe, Rachel. A já nejsem trpělivý démon. Nemůžeš se schovávat na svěcené půdě věčně.“
„Jdi pryč,“ řekla jsem roztřeseně. „Zavolala jsem tě. Teď chci, abys šel. Sejmi ze mě jednu značku a běž. Hned.“ Vyvolala jsem ho, takže se musel řídit pravidly − i když jsem byla jeho důvěrnice.
Pomalu vydechl a mně se zdálo, jako by se pohnula zem. Oči mu potemněly, až byly úplně černé. Černé, černé a ještě černější. Ach, do prdele.
„Najdu způsob, jak použít naše pouto i přes silové čáry,“ slíbil. „A vtáhnu tě do záhrobí i s duší. Na této straně silových čar žiješ na dluh.“
„Už jednou mě označili za mrtvou čarodějku,“ řekla jsem. „A moje jméno je Rachel Mariana Morganová. Používej ho. A sejmi ze mě jednu značku, jinak ztratíš všechno.“
Projde mi to. Přelstila jsem démona. Z toho vědomí se mi točila hlava, ale byla jsem příliš vyděšená, než abych si to užila.
Algaliarept na mě upřel ledový pohled. Sklopil oči k Ceri, pak prostě zmizel.
Vykřikla jsem, protože se mi rozžhavilo zápěstí, ale vítala jsem tu bolest a držela si démonem označené zápěstí druhou rukou. Bolelo to − bolelo to tak strašně, jako by mi ruku žvýkali pekelní psi − ale když se mi konečně podařilo zaostřit, vystouplý kroužek na zápěstí protínala jen jedna jizva, ne dvě.
Zadýchaně jsem čekala, až zbytky bolesti odezní, schoulila se a celé mě tělo se zhroutilo do sebe. Zvedla jsem hlavu, vtáhla do plic čistý vzduch a snažila se rozplést uzlíček ve svém žaludku. Nemohl mě použít, dokud jsme byli na opačných stranách silových čar. Pořád jsem byla sama sebou, i když mě ušpinila Algaliareptova aura. Můj druhý zrak se pomalu rozplynul a s ním zmizela i rudá šmouha silové čáry. Jakmile Algaliarept zmizel, bylo snazší se s jeho aurou vypořádat, odplývala do pozadí, až jsem ji skoro nevnímala.
Ceri se mě pustila. Když jsem si na ni vzpomněla, sklonila jsem se a napřáhla ruku. Užasle se na ni zadívala a vložila do ní svoji štíhlou a bledou. Pořád mi seděla u nohou a políbila hřbet mé ruky ve formálním gestu díků.
„Ne, nedělej to,“ řekla jsem, otočila ruku, chytila ji a zvedla ji ze sněhu.
Ceri zvlhly oči a po tvářích jí začaly kanout slzy, jak tiše plakala pro svoji svobodu. Tato vybraně oblečená, týraná žena byla v uslzené, tiché radosti nesmírně krásná. Objala jsem ji paží a snažila se ji co nejlépe uchlácholit. Ceri se schoulila a ještě víc se roztřásla.
Nechala jsem všechno být a svíce vyhořet a klopýtavě jsem se vydala ke kostelu. Upírala jsem oči na sníh, a zatímco moje a Ceriiny šlépěje zahlazovaly stopy, které jsem ve sněhu zanechala cestou sem, uvažovala jsem, co s ní, pro všechno na světě, udělám.