11
„Takže,“ řekla jsem pomalu a musela bojovat sama se sebou, abych se nenatáhla po klice u dveří a nepřidržela je, když jsme přejížděli koleje. „Kam jedeme?“
Kisten se na mě usmál a ozářila ho světla auta za námi. „Uvidíš.“
Pozvedla jsem obočí a nadechla se, abych se z něj pokusila vymámit detaily, když se z jeho kapsy ozvalo tiché cvrlikání. Moje škádlivá nálada ustoupila podráždění, když na mě omluvně pohlédl a sáhl po telefonu.
„Doufám, že to tak nebude celou noc,“ zabrblala jsem, opřela se loktem o opěrku na dveřích a zadívala se do tmy. „Prostě to otoč a odvez mě domů. Nick nikdy nezvedal telefon, když jsme měli rande.“
„Nick se také nesnažil udržet v chodu polovinu města.“ Kisten otevřel stříbrný telefon. „Ano,“ řekl a jeho ostrý, mrzutý tón mě přiměl sundat loket ze dveří a otočit se k němu. Z telefonu se ozval tenký, prosebný hlásek. V pozadí jsem slyšela dunět hudbu. „Děláš si srandu.“ Kisten obrátil pohled od silnice ke mně a zase zpátky. V očích měl uštvaný, nevěřícný pohled. „Tak tam jdi a udělej to.“
„Snažil jsem se!“ křičel tenký hlásek. „Jsou to zvířata, Kiste. Zpropadení divoši!“ Panikařil tak silně, že mu skoro nebylo rozumět.
Kisten si vzdychl a podíval se na mě. „Dobrá, dobrá. Zastavím se tam. Postarám se o to.“
Hlas na opačné straně si oddychl, ale Kisten už dál neposlouchal, zacvakl telefon a schoval ho. „Promiň, lásko,“ řekl se směšným přízvukem. „Jedna krátká zastávka. Pět minut. Slibuju.“
A začalo to tak slibně. „Pět minut?“ zeptala jsem se. „Něčeho se musíš zbavit,“ pohrozila jsem mu napůl vážně. „Telefonu, nebo přízvuku.“
„Ach!“ řekl a dramaticky si položil ruku na hruď. „Hluboce jsi mě ranila.“ Úkosem na mě pohlédl a očividně se mu ulevilo, že to beru sportovně. „Bez telefonu se neobejdu. Takže přízvuku…“ zakřenil se. „Lásko.“
„Prosím,“ zasténala jsem a užívala si lehkého špičkování. Tak dlouho jsem chodila kolem Nicka po špičkách, protože jsem se bála, abych neřekla něco, čím bych všechno ještě zhoršila. S tím už jsem si asi nemusela dělat starosti.
Nepřekvapilo mě, když Kisten zahnul k vodě. Došlo mi, že problém nastal v Piscaryho pizzerii. Poté co na podzim přišla o Smíšenou veřejnou licenci, stal se z ní striktně upírský lokál a podle toho, co jsem slyšela, díky Kistenovi vydělával. Byl jediným podnikem bez SVL s dobrou pověstí v Cincinnati. „Divoši?“ zeptala jsem se, když jsme zajeli na parkoviště restaurace.
„Mike je trochu hysterka,“ řekl Kisten a zaparkoval na vyhrazeném místě. „Jde jenom o bandu ženských.“ Vystoupil a já zůstala sedět s rukama sepnutýma v klíně, když zabouchl dveře. Čekala bych, že kvůli mně nechá běžet motor. Prudce jsem zvedla hlavu, jakmile otevřel moje dveře, a prázdně jsem se na něj zadívala.
„Nepůjdeš dovnitř?“ řekl a schoulil se před studeným větrem od řeky, který mu cuchal ofinu. „Mrzne tu.“
„Ach, měla bych?“ vykoktala jsem překvapeně. „Přišel jsi o SVL.“
Kisten se natáhl pro moji ruku. „Myslím, že si nemusíš dělat starosti.“
Asfalt byl namrzlý, a když jsem vystupovala, byla jsem ráda, že nemám podpatky. „Ale nemáš SVL,“ namítla jsem znovu. Parkoviště bylo plné a pohled na to, jak si upíři pouští žilou, nemohl být příjemný. A kdybych vešla dovnitř, přestože bych věděla, že se jedná o podnik bez SVL, zákon by mi nepomohl, kdyby se něco pokazilo.
Kistenův kabát byl tak dlouhý, že jsem ho táhla po zemi, když mě vedl ke vchodu opatřenému markýzou. „Všichni uvnitř ví, že jsi zmlátila Piscaryho do bezvědomí,“ řekl tiše jen několik centimetrů od mého ucha, takže jsem na krku a tváři cítila každý jeho výdech. „Nikoho z nich by něco podobného ani nenapadlo. A mohla jsi ho zabít, ale neudělala jsi to. Chce víc odvahy nechat upíra žít než ho zabít. Nikdo ti nebude dělat problémy.“ Otevřel dveře a ven se vyřinuly světlo a hudba. „Anebo ti starosti dělá krev?“ zeptal se, když jsem se vzepřela.
Upřeně jsem se mu zadívala do očí, kývla a vůbec mě nezajímalo, že vidí, jak jsem nervózní.
Kist mě s rezervovaným výrazem něžně uvedl dovnitř. „Nic neuvidíš,“ řekl. „Sem se všichni chodí uvolnit, ne nakrmit bestii. Je to jediné místo v Cincinnati, kde upíři můžou být na veřejnosti sami sebou a nemusí splňovat představy nějakého člověka, čaroděje nebo dlaka o tom, jací mají být nebo jak se mají chovat. Nebude tu žádná krev, pokud se ovšem někdo nepořeže při otvírání piva.“
Ačkoli jsem byla stále nejistá, dovolila jsem mu, aby mě zavedl dovnitř. Zastavili jsme se těsně za dveřmi, aby si mohl oklepat sníh z bot. První věc, které jsem si všimla, byl žár a nemyslela jsem si, že vychází jen z krbu na opačné straně místnosti. Muselo tu být kolem pětadvaceti stupňů a vzduchem se nesla příjemná vůně kadidla a temných věcí. Zatímco jsem si rozvazovala Kistenův kabát, zhluboka jsem se nadechla, atmosféra mi pronikla do mozku a uvolnila mě podobně jako horká koupel a dobré jídlo.
Příjemný pocit ale zahnal neklid, když k nám se znepokojivou rychlostí vyrazil živý upír. Jeho ramena vypadala stejně široká, jako já byla vysoká, a vsadila bych se, že musel mít kolem sto padesáti kilo. Ale jeho bystré oči prozrazovaly inteligenci, a navzdory svalům se pohyboval se sexy ladností většiny živých upírů. „Promiňte,“ řekl, když přišel blíž, a v hlase mu zazníval přízvuk tělocvičny. Natahoval ruku − ne aby se mě dotkl, ale aby mi dal jasně najevo, že mám odejít. „Piscary ztratil SVL. Dovnitř můžou jen upíři.“
Kisten vklouzl za mě a pomohl mi z kabátu. „Ahoj, Steve. Byly dnes večer nějaké problémy?“
„Pane Felpsi,“ zvolal velký muž tiše a s přízvukem vzdělance, který odpovídal inteligenci v jeho očích. „Nečekal jsem vás tak brzy. Ne. Až na Mikea nahoře žádné problémy nebyly. Tady dole je klid.“ Omluvně ke mně obrátil hnědé oči. „Promiňte, madam. Nevěděl jsem, že jste tady s panem Felpsem.“
Usmála jsem se a rozhodla se využít příležitosti, která se mi nabízela. „Přivádí si pan Felps do klubu často ženy, které nepatří k upírům?“ zeptala jsem se.
„Ne, madam,“ řekl tak přirozeně, až jsem mu uvěřila. Mluvil a choval se tak neškodně a neupírsky, že jsem musela dvakrát začichat, abych si ověřila, že skutečně je upír. Neuvědomovala jsem si, jak velká část upírské identity pramení z přístupu. Rozhlédla jsem se po přízemí a dospěla k názoru, že to tu vypadá jako v přepychové restauraci, dokonce světštěji než před ztrátou SVL.
Číšníci byli vhodně oblečení, jejich oděv ukrýval většinu jizev a pohybovali se s efektivní hbitostí, která nebyla ani v nejmenším provokativní. Pohledem jsem přelétla po fotkách nad barem a zarazila se u rozmazaného obrázku Ivy v kůži na motorce s krysou a norkem na nádrži. Ach bože. Někdo nás viděl.
Kisten se na mě uštěpačně podíval, když si všiml, kam hledím. „Steve, to je slečna Morganová,“ řekl a podal mu můj vypůjčený kabát. „Nezdržíme se dlouho.“
„Ano, pane,“ řekl muž, pak se ale zarazil a otočil se zpátky k nám. „Rachel Morganová?“
Můj úsměv se rozšířil. „Ráda vás poznávám, Steve,“ řekla jsem.
Rozčileně jsem se zastyděla, když mě Steve vzal za ruku a políbil ji. „Potěšení je na mé straně, slečno Morganová.“ Velký upír zaváhal a očima mu probleskla vděčnost. „Děkuju, že jste Piscaryho nezabila. Ze Cincinnati by se stalo peklo na zemi.“
Zasmála jsem se. „Ach, není to jen moje zásluha; pomohli mi. A ještě mi neděkujte,“ řekla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo ne. „Piscary a já spolu máme nevyřízené účty a já se ještě nerozhodla, jestli mi jeho zabití stojí za námahu, nebo ne.“
Kisten se zasmál, ale znělo to trochu upjatě. „Dobrá, dobrá,“ řekl a vytáhl moji ruku ze Stevovy. „To stačí. Steve, mohl bys někoho požádat, aby mi shora přinesl kožený plášť? Odejdeme, hned jak nahoře otevřu.“
„Ano, pane.“
Nedokázala jsem potlačit úsměv, když mě Kisten vzal za loket a lehce mě nasměroval ke schodišti. Rozhodla jsem se, že se mě nedotýká s postranními úmysly − ještě ne − a budu tedy tolerovat, že se mnou zachází jako s barbínou. Hodilo se to k mému intelektuálnímu vzezření a vzbuzovalo to ve mně pocit, že jsem zvláštní.
„Panebože, Rachel,“ pošeptal mi do ucha a já se zachvěla. „Nemáš už dost drsnou pověst? Nemusíš hned vylívat krev na podlahu.“
Steve už klevetil s výpomocí, a když mě Kisten vedl do prvního patra, otáčely se za námi hlavy. „Co?“ řekla jsem a sebevědomě se usmívala na každého, kdo mi pohlédl do očí. Vypadala jsem dobře. Cítila jsem se dobře. A všichni to poznali.
Kisten si mě přitáhl blíž a položil mi ruku na záda. „Myslíš, že bylo moudré říct Stevovi, že Piscary žije jenom proto, že ses ještě nerozhodla, jestli ho chceš zabít, nebo ne? Jak teď budeš vypadat?“
Usmála jsem se na něj. Cítila jsem se dobře, uvolněná. Jako bych celé odpoledne popíjela víno. Určitě za to mohly upíří feromony, ale moje démonská jizva ještě ani nezašimrala. Bylo to něčím jiným. Očividně neexistovalo nic uvolněnějšího a spokojenějšího než nasycený upír a zjevně se o ten pocit rádi dělili. Jak to, že se tak nikdy necítila Ivy? „No, řekla jsem mu, že mi pomohli,“ připomněla jsem a uvažovala, jestli mi splývají slova. „Ale pokud se Piscary někdy dostane z vězení, ocitne se jeho smrt na prvním místě mého seznamu přání.“
Kisten nic neřekl, hleděl na mě zpod svraštěného obočí a mě napadlo, jestli jsem neřekla něco špatného. Ale tehdy v noci mi dal egyptskou balzamovací tekutinu, protože si myslel, že Piscaryho vyřadí. Tvrdil, že chtěl, abych ho zabila. Možná změnil názor?
Jak jsme stoupali nahoru po schodišti, taneční hudba z patra sílila. Vibrovalo mnou dunění bubnů a já zjistila, že bych se ráda dala do tance. Cítila jsem, jak mi bzučí krev, a když mě Kisten nahoře na schodišti zastavil, pohupovala jsem se.
Bylo tu tepleji, proto jsem se začala ovívat rukou. Obrovská okna, která dříve poskytovala výhled na řeku Ohio, nahradily na rozdíl od přízemí, kde průchody zůstaly, zdi. Jídelní stoly zmizely a místo nich tu byl otevřený prostor, který se táhl celou budovou a podél stěn ho lemovaly vysoké koktejlové stolky. Nebyly tu žádné židle. Na vzdáleném konci místnosti se nacházel dlouhý bar. Opět bez židlí. Všichni stáli.
U stropu nad barem se nalézala tmavá kabina s mixážním pultem a ovladači světelné show. Ještě dál pak bylo něco, co vypadalo jako kulečníkový stůl. Uprostřed taneční plochy stál s mikrofonem v ruce uštvaně vypadající vysoký muž a domlouval davu sestávajícímu ze živých i mrtvých upírů, z mužů i žen oblečených podobně jako já zvečera. Došlo mi, že se jedná o upírský taneční klub, a toužila jsem si zakrýt uši rukama, abych neslyšela hlasité posměšky.
Muž s mikrofonem zahlédl Kistena a dlouhý obličej mu zalila úleva. „Kistene!“ řekl a mikrofon jeho slova ještě zesílil, což způsobilo, že se k nám začaly otáčet hlavy a ženy v kratičkých koktejlových šatech okolo zavýskaly. „Díkybohu!“
Muž Kistenovi kynul a Kisten mě vzal za ramena. „Rachel?“ zeptal se. „Rachel!“ zvolal a odtrhl moji pozornost od pěkných točících se světel nad taneční plochou. Modré oči měl ustarané. „Jsi v pořádku?“
Přitakala jsem a hlava mi přitom poskakovala nahoru a dolů. „Jo, jo, jo,“ řekla jsem a zachichotala se. Bylo mi teplo a cítila jsem se uvolněná. Kistenův taneční klub se mi líbil.
Kisten svraštil obočí. Pohlédl na muže, který se oblečením do klubu vůbec nehodil a všichni se mu smáli, pak zpátky na mě. „Rachel, bude to trvat jen chvíli. Nevadí ti to?“
Znovu mě uchvátila světla, vzal mě proto za bradu a přinutil mě pohlédnout na sebe. „Ne,“ řekla jsem a pomalu pohybovala ústy, aby mi bylo rozumět. „Počkám tady. Ty jdi zahájit večer.“ Někdo do mě strčil a já skoro upadla. „Líbí se mi tvůj klub, Kistene. Je báječný.“
Kisten mě narovnal a počkal, dokud jsem se nepostavila na vlastní nohy, pak mě pustil. Dav začal křičet jeho jméno a on zvedl ruku na znamení, že je slyší. Spustili ještě větší povyk a já si zakryla uši rukama. Tepala mnou hudba.
Kisten pokynul někomu pod schody, a když jsem se otočila, uviděla jsem, jak k nám nahoru běží Steve. Bral schody po dvou a jeho statné tělo se pohybovalo s neuvěřitelnou lehkostí. „Stalo se jí to, co myslím?“ zeptal se Kisten, když se velký muž přiblížil.
„Jó,“ protáhl Steve, když se na mě oba zadívali. „Je opilá cukrem. Ale je čarodějka.“ Steve se ode mě odvrátil a zadíval se na Kistena. „Nebo ne?“
„Je,“ řekl Kisten a musel skoro křičet, aby ho bylo slyšet přes řev upírů domáhajících se toho, aby se ujal mikrofonu. „Kousli ji, ale není k nikomu připoutaná. Možná proto.“
„Upíro, upíří fery… hm… fero…“ Olízla jsem si rty a zamračila se. „Feromony,“ řekla jsem a vykulila oči. „Hm, jak milé. Jak to, že se tak Ivy nikdy necítí?“
„Protože je upjatá.“ Kisten se zamračil a povzdychl si, když jsem se natáhla po jeho ramenou. Měl krásná ramena, svalnatá a plná příslibů.
Sundal si mé ruce z ramen a podržel je přede mnou. „Steve, zůstaň s ní.“
„Jasně, šéfe,“ řekl velký upír a přesunul se kousek za mě.
„Díky.“ Kisten se mi zadíval do očí. „Omlouvám se, Rachel,“ řekl. „Není to tvoje vina. Nevěděl jsem, že k tomu dojde. Hned jsem zpátky.“
Odešel a já se po něm natáhla a zamrkala nad povykem, který se spustil, když zaujal místo ve středu místnosti. Kisten zůstal chvíli stát se svěšenou hlavou, sbíral myšlenky a čekal. V italském obleku vypadal fakt sexy. Ovládl dav, ještě než cokoli řekl; nemohla jsem si pomoct, ohromil mě. Pak vzhlédl, zadíval se na upíry přes blond ofinu a rošťácky se usmál, aniž by odhalil zuby. „Do prdele,“ zašeptal do mikrofonu a dav zajásal. „Co tu všichni, do pekel, děláte?“
„Čekáme na tebe!“ zakřičel ženský hlas.
Kisten se zakřenil, podmanivě se zavlnil a kývl směrem, odkud se hlas ozval. „Hej, Mandy. Dneska večer jsi tady? Kdy tě pustili?“
Šťastně zavřískla a on se usmál. „Jste pořádné ďáblice, víte to? Dělat Mickeymu problémy. Co vám na něm vadí? Chová se k vám tak hezky.“
Ženy zavýskly a já si zakryla uši, zavrávorala a skoro upadla. Steve mě vzal za loket.
„No, chystal jsem se na rande,“ řekl Kisten a dramaticky sklopil hlavu. „První po kdovíjak dlouhé době. Vidíte ji tam u schodů?“
Ozářil mě silný reflektor a já sebou trhla a zamžourala. Z jeho žáru mě mrazilo na kůži. Narovnala jsem se, a když jsem zamávala, skoro jsem upadla. Steve mě chytil za paži a já se na něj usmála. Opřela jsem se o něj a on dobrosrdečně potřásl hlavou, přejel mi prstem pod čelistí a jemně mě narovnal.
„Je dneska trochu mimo,“ řekl Kisten. „Až příliš dobře se bavíte a má to vliv i na ni. Kdo by byl řekl, že i čarodějky se potřebují bavit jako my?“
Lomoz se zdvojnásobil a blikání světel zrychlilo, běhala po podlaze, nahoru po stěnách a po stropě. Hudba stále hlasitě tepala a můj dech se zrychlil.
„Ale víte, co se říká,“ řekl Kisten přes rytmus. „Čím větší jsou…“
„Tím líp,“ zaječel někdo.
„Tím víc si potřebují zadovádět!“ zakřičel Kisten přes smích. „Takže k ní buďte něžní, dobře? Prostě se chce uvolnit a pobavit se. Žádné předstírání. Žádné hry. Každá čarodějka, která má dost kuráže na to, aby dostala Piscaryho a nechala ho žít, má dost dlouhé špičáky i na párty. Co vy na to?“
Celé patro vybuchlo řevem a vmáčklo mě do Steva. Do očí mi vyhrkly slzy, jak mé emoce přecházely z extrému do extrému. Mají mě rádi. Není to bezva?
„Takže zahajme párty!“ zařval Kisten do mikrofonu a otočil se k DJovi za sebou. „Mickey, pusť moji oblíbenou.“
Zaječely na souhlas a já překvapeně a s otevřenými ústy sledovala, jak se taneční plocha zaplnila ženami s divokýma očima a trhanými pohyby. Pravidlem byly krátké, skrovné šatičky, vysoké podpatky a výstřední nalíčení, ale bylo tu i několik starších upírek oblečených stejně nóbl jako já. Živí počtem stěží převyšovali nemrtvé.
Z reproduktorů ve stropě ryčela hlasitá, podmanivá hudba. Těžký rytmus, plechový bubínek, kýčovitý syntezátor a chraplavý hlas. Byla to „Living Dead Girl“ od Roba Zombieho a já nevěřícně zírala, jak se spoře oděné upírky s holými pažemi pohybují simultánně do rytmu v nacvičeném tanci.
Tančily v řadě vedle sebe. Ach… můj… bože. Upírky tančily v řadě.
Pohybovaly se a kolébaly společně jako hejno ryb a dupaly tak silně, až se ze stropu sypal prach. Nikdo neudělal jedinou chybičku, jediný přešlap. Zamrkala jsem, když se Kisten šoupavým krokem Michaela Jacksona přesunul dopředu, díky sebejistotě a ladným pohybům vypadal nepopsatelně svůdně, a přidal Travoltu. Ženy se seřadily za ním a po prvním pohybu ho napodobovaly. Nedokázala jsem říct, jestli celou věc nacvičovali, nebo jim rychlejší reakce umožňovaly bezchybnou improvizaci. Zamrkala jsem a rozhodla se, že na tom nesejde.
Kisten se nechal uchvátit mocí a intenzitou, doslova zářil a vznášel se na společném nadšení upírů za sebou. Feromony, hudba a světla mě zmohly a já cítila, jak se mi zamlžil mozek. Každý jejich pohyb byl plynulý a ladný, každé gesto precizní a neuspěchané.
Bušil do mě rytmus, sledovala jsem, jak se s divokou nevázaností baví, a uvědomila si, že za to může šance být sebou beze strachu, že jim někdo připomene, že jsou upíři a měli by tedy být temní, deprimovaní a tajemně nebezpeční. Cítila jsem se poctěna, že mi dovolili spatřit je takové, jací si přejí být.
Zavrávorala jsem, opřela se o Steva a dunění hudby ubilo moji mysl do požehnané otupělosti. Moje oči odmítaly zůstat otevřené. Otřásl mnou hromový zvuk, ztichl a přešel do rychlejšího rytmu jiné písně. Někdo se dotkl mé paže a já otevřela oči.
„Rachel?“
Byl to Kisten a já se opile usmála. „Dobře tančíš,“ řekla jsem. „Zatančíš si se mnou?“
Zavrtěl hlavou a pohlédl na upíra, který mě držel na nohou. „Pomoz mi dostat ji ven. Je to zasraně divné.“
„Neslušné, neslušné řeči,“ zamumlala jsem a znovu zavřela oči. „Dávej si pozor na jazyk.“
Unikl mi chichot, který přešel v nadšené vyjeknutí, protože mě někdo zvedl do náruče. Zachvěla jsem se, když se zvuk ztišil, a hlava mi klesla na něčí rameno. Bylo teplé a já se k němu přitulila. Dunivý rytmus ustoupil tiché konverzaci a cinkání nádobí. Zahalilo mě něco těžkého a já zaprotestovala, když kdosi otevřel dveře a do mě se opřel studený vzduch.
Hudba a smích za mnou utichly a nahradilo je ledové ticho, dvoje kroky křupající zmrzlým sněhem a pípnutí auta. „Mám někomu zavolat?“ zeptal se mužský hlas, když mě rozechvěl nepříjemný studený průvan.
„Ne. Myslím, že prostě potřebuje na vzduch. Pokud se její stav nezlepší, než dorazíme na místo, zavolám Ivy.“
„Nedělejte si těžkou hlavu, Šéfe,“ řekl první hlas.
Cítila jsem, jak klesám, pak se mé tváře dotkla studená kůže sedadla. Zavzdychala jsem a stulila se hlouběji do přikrývky, která voněla Kistenem a kůží. Prsty mě brněly a slyšela jsem, jak mi buší srdce a v žilách koluje krev. Neprobralo mě ani bouchnutí dveří od auta. Burácení motoru mi připadalo konejšivé, a než mě pohyb vozu ukolébal, mohla bych přísahat, že jsem slyšela zpívat mnichy.
12
Probudilo mě známé burácení, jak jsme přejížděli vlakové koleje, a já rychle sáhla po klice u dveří, aby je otřesy neuvolnily. Zprudka jsem ale otevřela oči, když jsem klouby na ruce praštila do neznámých dveří. Ach ano. Nebyla jsem v Nickově trucku; seděla jsem v Kistenově corvettě.
Ztuhla jsem schoulená pod Kistenovým koženým kabátem, který mě zakrýval jako přikrývka, a zírala na dveře. Kisten se pomalu nadechl a ztlumil hudbu. Věděl, že jsem vzhůru. Zrudla jsem a přála si, abych mohla dál předstírat, že jsem v bezvědomí.
Sklíčeně jsem se narovnala a v těsném prostoru auta se nasoukala do Kistenova kabátu. Nepodívala jsem se na něj, zírala jsem z okna a snažila se přijít na to, kde jsme. V ulicích panoval ruch a hodiny na přístrojové desce ukazovaly dvě v noci. Omdlela jsem jako opilec před velkou částí cincinnatských upírů vyšší střední třídy, sjetá jejich feromony. Museli si o mně myslet, že jsem slaboduchá vyzáblá čarodějka, která nic nesnese.
Kisten se zavrtěl na sedadle a zastavil na červenou. „Vítej zpátky,“ řekl tiše.
Pevně jsem stiskla rty a pokradmu si zkontrolovala krk, abych se ujistila, že všechno je přesně tam, kde jsem to nechala. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se. Tohle udělá zázraky s mojí reputací.
Kisten zařadil jedničku. „Neomdlela jsi. Usnula jsi.“ Naskočila zelená a on najel na auto před námi, aby ho donutil rozjet se. „Kdybys omdlela, znamenalo by to, že ses přestala ovládat. Usnula jsi proto, že jsi byla unavená.“ Projel křižovatkou a podíval se na mě. „Všichni jsme občas unavení.“
„Nikdo neusne v tanečním klubu,“ řekla jsem. „Omdlela jsem.“ Probírala jsem se vzpomínkami, které byly čiré jako svěcená voda, ne milosrdně nejasné, a tvář mi zahořela. Říkal, že jsem opilá cukrem. Opila jsem se cukrem v krvi. Chtěla jsem domů. Chtěla jsem se vrátit domů, zalézt do knězova pokojíku, který v kostelní věži našli skřítci, a umřít.
Kisten mlčel, jeho tělo ale bylo ztuhlé, což mi prozradilo, že se snaží ujistit, že jeho slova nebudou znít příliš shovívavě. „Omlouvám se,“ řekl, což mě překvapilo, ale přiznání viny mě spíše dopálilo, než uklidnilo. „Nebylo správné, že jsem tě vzal k Piscarymu, aniž bych si předem zjistil, jestli se čarodějky mohou opít cukrem. Nikdy mě to nenapadlo.“ Zaťal čelisti. „A není to tak zlé, jak si myslíš.“
„Jo, jasně,“ zabrblala jsem, sáhla pod sedadlo a nahmatala kabelku. „Vsadím se, že už to ví polovina města. ‚Hej, nechcete zajít dneska večer k Morganové a podívat se, jak se sjíždí cukrem? Stačí, aby nás bylo dost a dobře jsme se bavili, a padne jako podťatá! Není to sranda?‘“
Kisten upíral oči na silnici. „Tak to nebylo. A byly tam skoro dvě stovky upírů, velká část z nich nemrtvá.“
„A to se mám cítit líp?“
Ztuhle vytáhl z kapsy mobil, zmáčkl tlačítko a podal mi ho.
„Jo?“ vyštěkla jsem do telefonu. „Kdo je tam?“
„Rachel? Bože, jsi v pořádku? Přísahám, že ho zabiju za to, že tě vzal k Piscarymu. Říkal, že ses opila cukrem. Kousl tě?“
„Ivy!“ vykoktala jsem a zamračila se na Kistena. „Řekl jsi to Ivy? Díky za nic. Nechceš zavolat i mojí mámě?“
„Jako by se o tom Ivy stejně nedozvěděla,“ opáčil. „Chtěl jsem, aby to slyšela ode mě. Dělal jsem si o tebe starosti,“ dodal, čímž mi zabránil znovu vybuchnout.
„Kousl tě?!“ zeptala se Ivy a odtrhla tak moji pozornost od jeho slov. „Kousl?“
Vrátila jsem se zpátky k telefonu. „Ne,“ řekla jsem a prohmatala si krk. I když jsem netušila proč. Chovala jsem se jako idiot.
„Vrať se domů,“ řekla a můj vztek se proměnil ve vzdor. „Jestli tě někdo kousl, poznám to. Vrať se domů a já tě očichám.“
Unikl mi znechucený zvuk. „Nevrátím se domů jenom proto, aby sis ke mně mohla čichnout! Všichni na mě byli moc milí. A bylo příjemné se na pět zpropadených minut odvázat.“ Zamračila jsem se na Kistena, protože jsem pochopila, proč mě nechal mluvit s Ivy. Ten manipulativní bastard se usmál. Jak jsem se na něj mohla zlobit, když jsem ho bránila?
„Opila ses cukrem za pět minut?“ zeptala se Ivy zhrozeně.
„Jo,“ řekla jsem suše. „Možná bys to taky měla zkusit. Zajít k Piscarymu a nasát do sebe feromony. Ale možná by tě ani nepustili dovnitř. Jsi studená jako ryba.“
Slyšela jsem, jak se jí zadrhl dech, a ihned jsem zalitovala, že nemůžu vzít svá slova zpátky. Do prdele. „Ivy… omlouvám se,“ řekla jsem rychle. „Neměla jsem to říkat.“
„Dej mi Kistena,“ řekla tiše.
Olízla jsem si rty a cítila se jako ta nejpodlejší z podlých. „Jasně.“
Studenými prsty jsem mu podala telefon. Nečitelně po mně koukl. Chvíli poslouchal, pak zamumlal něco, co jsem nezachytila, a ukončil hovor. Sledovala jsem, jak strká malý stříbrný telefon do kapsy vlněného kabátu, a snažila se odhadnout jeho náladu.
„Opilá cukrem?“ zeptala jsem se, protože mě napadlo, že bych měla vědět, co se vlastně stalo. „Mohl bys mi říct, o co přesně jde?“
Přesunul ruce na volantu a zaujal uvolněnější pozici. Pouliční osvětlení na něj vrhalo strašidelné stíny. „Jedná se o mírný depresor,“ řekl. „Upíři ho vylučují, když jsou nasycení a uvolnění. Něco jako slast po sexu. Krátce poté, co se u Piscaryho začali scházet jen upíři, se několik nejmladších nemrtvých sjelo cukrem. Všechny to překvapilo. Moc jim to ale prospělo, proto jsem nechal nahoře odstranit stoly, pořídil světelnou show a sehnal DJ. Udělal jsem tam z toho taneční klub. A cukrem se začali opíjet všichni.“
Zaváhala jsem, protože ostře zabočil na obrovské parkoviště u řeky. Hromady sněhu na břehu byly vysoké až metr osmdesát. „Jedná se o přirozené opojení,“ řekl, podřadil a pomalu zajel ke skupince vozů zaparkovaných u jasně osvětleného mola. „A je legální. Upírům se líbí, proto začali dohlížet na dodržování určitých pravidel. Vyhodí každého, kdo hledá snadnou oběť, a chrání ty, kdo trpí a usnou, jako se to stalo tobě. A hodně to změnilo. Zeptej se svého kapitána u FIK a zjistíš, že se snížil počet trestných činů spáchaných osamělými mladými upíry.“
„Nepovídej,“ opáčila jsem. Napadlo mě, že to zní jako neformální upírská terapeutická skupina. Možná by si tam měla Ivy zajít. Ne. Všem by zkazila zábavu.
„Nepodlehla bys tak snadno, kdybys to tolik nepotřebovala,“ řekl, když parkoval na okraji parkoviště.
„Ach, takže je to moje vina,“ řekla jsem suše.
„Nech toho,“ řekl trpce a trhl za ruční brzdu. „Už jednou jsem ti dneska večer dovolil, abys na mě ječela. Nesnaž se to obrátit proti mně. Čím víc se potřebuješ uvolnit, tím silněji tě to zasáhne. Proto si o tobě nikdo nemyslel nic špatného − možná právě naopak.“
Zaskočil mě, proto jsem se zatvářila omluvně. „Promiň.“ Docela se mi líbilo, že je natolik chytrý, že se nenechal zmanipulovat lstivou ženskou logikou. Bylo to tak zajímavější. Pomalu se uvolnil, vypnul topení a tiše hrající stereo.
„Trpěla jsi,“ řekl, vytáhl CD se zpívajícími mnichy a vrátil ho do obalu. „Kvůli tomu, co se stalo s Nickem. Sledoval jsem, jak trpíš, už od chvíle, kdy jsi se skrz něj napíchla na silovou čáru a vyděsila ho. A jim se strašně líbilo, že tě viděli uvolnit se.“ Usmál se, v očích měl ale vzdálený pohled. „Měli dobrý pocit z toho, že jim velká zlá čarodějka, která dostala Piscaryho, věřila. Ostatní nám důvěru neprojevují zrovna často, Rachel. Živí upíři po ní dychtí skoro stejně jako po krvi. Proto je Ivy ochotná zabít každého, kdo by ohrozil vaše přátelství.“
Nic jsem neřekla a jen zírala, protože mi všechno začalo dávat smysl.
„To jsi nevěděla, co?“ dodal a já zavrtěla hlavou. Nebylo mi příjemné bavit se o svém vztahu s Ivy. Auto začalo chladnout a já se zachvěla.
„A tím, že jsi jim odhalila svoji zranitelnost, jsi jen podepřela svoji pověst,“ řekl. „Protože ses jimi necítila ohrožená a dovolila jsi, aby se to stalo.“
Zadívala jsem se na loď kotvící u mola před námi. Zdobila ji blikající vánoční světla. „Neměla jsem na vybranou.“
Natáhl se a upravil mi límec kabátu na ramenou. „Ano, měla.“
Sundal ze mě ruku a já se chabě usmála. Sice mě tak docela nepřesvědčil, ale aspoň už jsem se necítila jako hlupačka. V mysli jsem si probrala události večera a vzpomněla si, jak jsem pomalu upadla z uvolněného stavu do spánku a jak se všichni okolo chovali. Nesmáli se mi. Měla jsem dojem, jako by mě konejšili, starali se o mě. Jako by mě chápali. A z nikoho jsem necítila ani záblesk krvežíznivosti. Nevěděla jsem, že upíři mohou být takoví.
„Ale tančit v hadu, Kistene?“ řekla jsem a zkroutila rty do uštěpačného úsměvu.
Nervózně se zasmál a sklopil hlavu. „Hej, no, mohla bys o tom pomlčet?“ zeptal se a zrudly mu špičky uší. „Co se stane u Piscaryho, zůstane u Piscaryho. Je to nepsané pravidlo.“
Hloupě jsem se natáhla a prstem mu přejela po zrudlém uchu. Rozzářil se, vzal mě za ruku a rty se mi otřel o prsty. „Pokud ovšem nechceš, aby tě navěky vykázali,“ řekl.
Když jsem na prstech ucítila jeho dech, zachvěla jsem se a odtáhla se. Jeho přemýšlivý pohled mi pronikl hluboko do nitra a žaludek se mi stáhl očekáváním. „Vypadal jsi dobře,“ řekla jsem a nezajímalo mě, jestli dělám chybu. „Pořádáte i karaoke večery?“
„Hmm,“ zamumlal, otočil se na sedadle a rošťácky se opřel o dveře. „Karaoke. To je nápad. V úterý není zrovna moc rušno. Nikdy se neobjeví dost lidí na to, abychom se dobře sjeli. Tohle by mohlo být řešení.“
Otočila jsem se k lodi a schovala úsměv. Myslí mi probleskl obrázek Ivy na pódiu a zase zmizel. Kisten se také zadíval na loď. Byl to přestavěný a skoro úplně uzavřený dvoupatrový říční člun. „Odvezu tě domů, jestli chceš,“ řekl.
Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si opasek kabátu. Do vzduchu se vznesla vůně kůže. „Ne, chci vidět, jak šedesáti dolary zaplatíš večeři na lodi na zamrzlé řece.“
„Nejdeme na večeři. Jdeme se bavit.“ Chystal se švihácky si odhodit vlasy stranou, ale zastavil se uprostřed pohybu.
Rozsvítilo se mi. „Je to kasino,“ řekla jsem. „To není fér. Piscary vlastní všechna říční kasina. Nebudeš muset za nic platit.“
„Není to Piscaryho člun.“ Kisten vystoupil a obešel vůz na moji stranu. Ve vlněném kabátě vypadal báječně. Otevřel mi dveře a počkal, až vystoupím.
„Ach,“ řekla jsem, protože se mi rozsvítilo ještě víc. „Jsme tu, abychom obhlédli konkurenci.“
„Něco takového.“ Sehnul se a zadíval se mi do očí. „Půjdeme dovnitř? Nebo odjedeme?“
Pokud nedostane žetony zdarma, neporuší nijak naši dohodu. A já v kasinu nikdy dřív nehrála. Mohla by to být zábava. Přijala jsem jeho ruku a nechala si pomoct z vozu.
Rychle jsme vykročili k lávce se zábradlím. Pod ní čekal muž v teplé zimní bundě a v rukavicích, a zatímco s ním Kisten mluvil, zadívala jsem se na čáru ponoru. Na hladinu vybublával vzduch, aby člun nezamrzl. Bylo to pravděpodobně dražší než vytáhnout loď na zimu na břeh, ale městské nařízení hovořilo jasně: hazard se směl provozovat jen na řece. A přestože loď kotvila, byla na vodě.
Velký muž promluvil do rádia a nechal nás projít. Kisten mi položil ruku na záda a postrčil mě dopředu. „Díky, že jsi mi půjčil kabát,“ řekla jsem, když jsme vydupali nahoru po zastřešené lávce. Čerstvý sníh vypadal jako bílá poleva. Shodila jsem ho ze zábradlí a ve vodě se proměnil v rozmočené hroudy.
„Bylo mi potěšením,“ řekl a ukázal na dveře, které byly napůl dřevěné, napůl skleněné a zdobila je dvě velká propletená S. Otřásla jsem se, protože se mě dotkla moc silové čáry, když Kisten otevřel dveře a společně jsme překročili práh. Pravděpodobně se jednalo o čáry, které měly hráčům v kasinu bránit v podvádění. Zamrazilo mě z nich a měla jsem pocit, jako bych dýchala vzduch smíchaný s olejem.
Další velký muž v obleku − podle vůně blahovičníku čaroděj − nás pozdravil a vzal nám s Kistenem kabáty. Kisten se podepsal do knihy hostů a mě označil za „doprovod“. Podrážděně jsem napsala své jméno pod jeho velkým květnatým písmem, které zabralo celé tři řádky. Kovové pero mě v prstech brnělo, a než jsem ho odložila, dobře jsem si ho prohlédla. V mysli se mi rozezněly varovné zvonky, a zatímco Kisten kupoval za většinu našeho kapesného jediný žeton, pečlivě jsem své i Kistenovo jméno přeškrtla, aby se nedala použít jako ohnisko pro zaklínadlo silové čáry.
„A to jsi udělala, protože…?“ zeptal se Kisten, když mě vzal za paži.
„Věř mi.“ Usmála jsem se na čaroděje s kamenným obličejem, který měl knihu hostů na starosti. Existovaly i jemnější způsoby, jak krádeži ohnisek zabránit, ale já je neznala. A vůbec mi nevadilo, že jsem právě urazila hostitele. Jako bych se sem ještě někdy chtěla vrátit.
Kisten mě vedl, proto jsem mohla kývat hlavou na všechny, kdo vzhlédli od hry, a tvářit se důležitě. Byla jsem ráda, že mě oblékl Kisten; v šatech, které jsem si vybrala já, bych tu vypadala jako děvka. Dubové a týkové obložení působilo příjemným dojmem a po hustém zeleném koberci se báječné šlo, cítila jsem jeho měkkost i přes boty. Bylo tu jen málo oken a visely na nich tmavě rudé a černé závěsy, rozhrnuté, aby byla vidět světla Cincinnati. Hernu zahříval pach lidí a vzrušení. Z rachocení žetonů a hlasitého výskotu se mi zrychlil tep.
Nízký strop mohl působit klaustrofobicky, ale nepůsobil. Byly tu dva stoly blackjacku, stůl s kostkami, ruleta a řada automatů. V koutě se nacházel malý bar. Pokud se mé instinkty nemýlily, většinu obsluhy tvořili čarodějové nebo černokněžníci. Přemýšlela jsem, kde schovávají pokerový stůl. Že by nahoře? Nic jiného jsem hrát neuměla. No, zvládla bych blackjack, ale ten byl pro slabochy.
„Co takhle blackjack?“ zeptal se Kisten a lehce mě navedl správným směrem.
„Jasně,“ řekla jsem s úsměvem.
„Dáš si něco k pití?“
Rozhlédla jsem se po ostatních. Většina hostů pila koktejly, jen jeden popíjel pivo. Pil ho přímo z lahve, což navzdory smokingu kazilo jeho vzhled. „Dead Man’s Float?“ požádala jsem, když mi Kisten pomáhal na stoličku. „S dvěma kopečky zmrzliny?“
Číšnice, starší čarodějka, kývla, přijala Kistenovu objednávku a odešla. „Kistene?“ Zvedla jsem pohled k obrovskému disku z šedého kovu na stropě. Ke stěnám se z něj jako paprsky táhly naleštěné kovové stuhy. Mohla to být pouhá dekorace, ale vsadila bych se, že kov vede za dřevěným obložením stěn dolů a dál pod podlahu. „Kistene, co je to?“ zašeptala jsem a šťouchla do něj.
Zalétl pohledem k disku. „Asi bezpečnostní systém.“ Podíval se mi do očí a usmál se. „Pihy,“ řekl. „Dokonce i bez magie jsi ta nejkrásnější žena tady.“
Kompliment mi vehnal barvu do tváří − teď už jsem věděla, že obrovský disk není jen art deco − když se ale otočil ke krupiérovi, rychle jsem pohlédla do zrcadla u schodiště. Poklesla mi ramena, jakmile jsem zjistila, že můj elegantní vzhled kazí pihy a vlasy, které znovu začínaly krabatět. Na celé lodi byly zakázány amulety − aspoň ty zemských čarodějů − a já tušila, že kovový disk má v sobě něco, co omezovalo i moc čarodějů silových čar.
Už jen to, že člun byl na vodě, představovalo jistou ochranu proti napojení na silovou čáru, protože přes vodu to bez důvěrníka prostě nešlo. Bezpečnostní systém patrně otupoval funkční zaklínadla silových čar a odhalil by každého, kdo by se prostřednictvím důvěrníka pokusil aktivovat nová. Kdysi jsem měla menší verzi podobné ochrany na želízkách IBA, o ta už jsem ale dávno přišla.
Zatímco se Kisten bavil s krupiérem nad naším ubohým padesátidolarovým žetonem, já se rozhlížela po hostech. Bylo jich tu asi třicet, všichni byli pěkně oblečení a většina byla starší než já s Kistenem. Zamračila jsem se, protože jsem si uvědomila, že Kisten je tu jediný upír. Byli tu čarodějové, dlaci a několik lidí se zarudlýma očima, kteří už dávno měli být v posteli, ale žádní upíři.
Připadalo mi to divné, takže jsem Kistena nechala, aby během několika her zdvojnásobil vklad, a sama jsem se zatím pokusila prozkoumat místnost druhým zrakem. Používala jsem ho nerada, a obzvláště v noci, kdy jsem vše viděla jasně překryté záhrobím, ale mrazení u páteře mi bylo milejší než nevědomost. Napadlo mě, jestli se Algaliarept nedozví, co dělám, pak jsem tu myšlenku zamítla s tím, že dokud se nenapíchnu na silovou čáru, nic nezmůže. A já nic takového v plánu neměla.
Pohodlně jsem se usadila a zavřela oči, aby druhý zrak, který jsem používala jen vzácně, nemusel svádět boj s normálním viděním, pak jsem v duchu zatlačila a otevřela oko své mysli. Pramínky vlasů, které se mi vysmekly z účesu, mi začaly vlát ve vánku záhrobí. Loď se rozplynula a nahradily ji ruiny démonského města.
Unikl mi znechucený zvuk a já si připomněla, proč tohle nikdy nedělám v blízkosti centra Cincinnati; démonské město bylo zdevastované a ohavné. Srpek měsíce už asi vyšel a rudý svit v mračnech ozařoval zříceniny budov a vegetací prorostlé ruiny. Všechno pokrýval slizký opar. Říkalo se, že démoni žijí v podzemí, a když jsem viděla, co provedli s městem − postaveným na stejných silových čarách jako Cincinnati − nedivila jsem se. Jednou jsem viděla záhrobí ve dne. Nebylo o moc lepší.
Nenacházela jsem se v záhrobí, jen jsem si ho prohlížela, přesto jsem se cítila nepříjemně, hlavně když jsem si uvědomila, že kvůli Algaliareptově černé auře vidím všechno jasněji. Vzpomněla jsem si na osud, kterému jsem unikla, otevřela oči a modlila se, aby Algaliarept nesplnil hrozbu a nenašel způsob, jak mě využít přes silové čáry.
Kasino vypadalo přesně tak, jak jsem ho zanechala, a zvuky, které mě udržovaly mentálně spojenou s realitou, znovu získaly význam. Rychle jsem se rozhlédla oběma zraky, než normální vidění přemůže mé druhé.
Ihned mě upoutal kovový disk na stropě a rty se mi zkroutily odporem. Pulzoval silnou fialovou energií, která na všem ulpívala. Vsadila bych se, že přesně ji jsem cítila na prahu.
Zajímaly mě ale aury hostů okolo. Svoji jsem neviděla, ani když jsem hleděla do zrcadla. Nick mi jednou řekl, že je žlutá a zlatá − pod Alovou by už stejně nebyla vidět. Kistenova byla zdravá, vřele oranžovorudá s flíčky žluté okolo hlavy, a já zkroutila rty v úsměvu. Při rozhodování používal hlavu, ne srdce; nepřekvapilo mě to. Nenašla jsem v jeho auře nic černého, aury všech v místnosti však prostupovaly tmavé odstíny, jak jsem si uvědomila, když jsem se rozhlédla.
Skoro jsem sebou trhla, když jsem si všimla mladíka v koutě, který mě sledoval. Měl na sobě smoking, ale vypadal v něm pohodlně, ne škrobeně a upjatě jako dveřník či profesionálně nevýrazně jako krupiér. A sklenka u jeho ruky z něj dělala hosta, ne zaměstnance. Auru měl tak tmavou, že se dalo jen těžko odhadnout, jestli je tmavě modrá nebo tmavě zelená. Byla protkaná démonskou černou a já se zastyděla, když jsem si uvědomila, že pokud si mě taky prohlíží druhým zrakem − což určitě dělal − vidí mě celou obalenou Algaliareptovým černým slizem.
Bradu si podpíral dlaní, prsty na ruce měl stočené dovnitř a měřil si mě pohledem. Byl silně opálený − což uprostřed zimy nebylo zrovna běžné − a v černých vlasech se mu skvěly světlejší pramínky, takže jsem hádala, že přijel z teplejších krajů. Byl průměrné postavy i průměrného vzhledu a nepřipadal mi nějak zvlášť atraktivní, ale jeho sebejistota vyžadovala druhý pohled. A vypadal bohatý, jenže kdo tak ve smokingu nevypadal?
Obrátila jsem pohled k chlapíkovi pocucávajícímu pivo a rozhodla se, že i ve smokingu dokáží někteří vypadat lacině. Usmála jsem se a otočila se zpátky k surfaři.
Pořád mě sledoval, a když si všiml mého úsměvu, oplatil mi ho a přemýšlivě naklonil hlavu na stranu, čímž mě vybídl k rozhovoru. Zhluboka jsem se nadechla, abych zavrtěla hlavou, ale zarazila jsem se. Proč, do pekel, ne? Už jsem si nenalhávala, že se Nick vrátí. A mé rande s Kistenem bylo jednorázová záležitost.
Napadlo mě, jestli černá šmouha na jeho auře není démonská značka. Soustředila jsem se ještě víc a pokusila se nahlédnout za jeho neobvyklou auru. Najednou se ale fialový disk u stropu jasně rozzářil a začal žloutnout.
Muž sebou trhl a obrátil oči ke stropu. Na jeho čistě oholené tváři se objevil šok. Ze tří různých míst herny se ozvaly nečekané výkřiky a Kisten, na kterého jsem úplně zapomněla, zaklel, když krupiér prohlásil, že si s kartami někdo hrál a bude tudíž muset přerušit hru a rozbalit nové.
Můj druhý zrak úplně zmizel, jakmile čaroděj u knihy hostů ukázal druhému muži, podle bezcitného výrazu patřil k ochrance, na mě.
„Do prdele,“ zaklela jsem, otočila se zády k místnosti a vzala do ruky sklenku s pitím.
„Co?“ řekl Kisten podrážděně, zatímco skládal výhru do hromádek podle barvy žetonů.
Trhla jsem sebou a podívala se mu přes okraj sklenky do očí. „Myslím, že jsem udělala blbinu.“