13

„Co jsi provedla, Rachel?“ řekl Kisten mdle a při pohledu přes moje rameno ztuhl.

„Nic!“ vyjekla jsem. Krupiér se na mě unaveně podíval a rozlomil pečeť na novém balíčku karet. Neotočila jsem se, i když jsem za sebou cítila něčí tíživou přítomnost.

„Problém?“ zeptal se Kisten. Pohled upíral skoro metr nad moji hlavu. Pomalu jsem se obrátila a zjistila, že za mnou stojí fakt velký chlap ve fakt velkém smokingu.

„Chceme mluvit tady s dámou,“ zaduněl jeho hlas.

„Nic jsem neudělala,“ vyhrkla jsem. „Jen jsem kontrolovala, no, bezpečnost…“ dokončila jsem chabě. „Šlo o profesionální zájem. Tady. Moje vizitka. Pracuju v oboru bezpečnosti.“ Hrábla jsem do kabelky a vytáhla vizitku. „Opravdu jsem nechtěla nic měnit. Nenapíchla jsem se na čáru. Fakt.“

Fakt? Mohla bych být ještě trapnější? Moje černá vizitka vypadala v jeho statných rukou malinká. Přelétl ji pohledem a podíval se na ženu u paty schodiště. Pokrčila rameny a bezhlesně pronesla: „Nenapíchla se na čáru.“ Otočil se ke mně. „Děkuji, slečno Morganová,“ řekl muž a ramena se mi uvolnila. „Prosím, nesnažte se vnutit svoji auru ochranným čárům kasina.“ Vůbec se neusmál. „Ještě jeden podobný zásah a požádáme vás, abyste odešla.“

„Jasně, žádný problém,“ řekla jsem a znovu začala dýchat.

Odešel a hra okolo se znovu rozproudila. Kisten se tvářil zlostně. „Nemůžu tě vzít vůbec nikam, co?“ řekl suše, shrnul žetony do kbelíku a podal mi ho. „Tady. Musím na záchod.“

Prázdně jsem zírala, když na mě varovně pohlédl, odešel a nechal mě samotnou v kasinu s kyblíkem žetonů. Nevěděla jsem co dělat. Otočila jsem se ke krupiérovi. Zvedl obočí. „Asi si půjdu zahrát něco jiného,“ řekla jsem, sklouzla jsem ze stoličky a on kývl.

Kabelku jsem si strčila pod rameno, žetony vzala do jedné ruky, pití do druhé a rozhlédla se po místnosti. Surfař zmizel a já potlačila zklamaný povzdech. Sklopila jsem hlavu, zadívala se na žetony a všimla si, že do všech jsou vyrytá dvě propletená S. Ani jsem netušila, kolik peněz vlastně představují. Zabloudila jsem ke stolu s kostkami, kde panoval velký rozruch.

Usmála jsem se na dva muže, kteří mi udělali místo, odložila pití a žetony na spodní okraj stolu a snažila se zjistit, proč jsou někteří hráči nadšení z toho, že padla pětka, a jiní zklamaní. Jeden z čarodějů, kteří mi uvolnili místo, stál příliš blízko a já přemýšlela, kdy se mě pokusí sbalit. A opravdu, po dalším hodu se na mě opile usmál a řekl: „Takže jsem tady. Zbývají ti ještě dvě přání?“

Potlačila jsem třas v ruce. „Prosím,“ řekla jsem. „Nechte toho.“

„Ach, to je mi pěkné chování, kotě,“ řekl hlasitě ve snaze ztrapnit mě, na to jsem si ale vystačila sama.

Pohlédla jsem na něj a zdálo se mi, že hovor u stolu utichl. Byla jsem připravená oplatit mu stejným, protože moje sebeúcta utržila velkou ránu, vtom se ale objevil surfař. „Pane,“ řekl klidně, „nic horšího jsem nikdy neslyšel. Vaše slova byla nejen urážlivá, ale také nerozvážná. Očividně mladou dámu obtěžujete. Měl byste odejít, než vám způsobí zranění s trvalými následky.“

Choval se ochranitelsky, a přesto dával jasně najevo, že se o sebe umím postarat, a toho nebylo snadné dosáhnout v jednom odstavci, natož v jedné větě. Udělal na mě dojem.

Můj rádoby nápadník se nadechl, zaváhal ale, a když mi pohlédl za rameno, změnil názor. Něco zabrblal, vzal si pití, sebral přítele, který seděl po mém druhém boku, a odešel.

Ramena se mi uvolnila, vydechla jsem a otočila se k surfaři. „Děkuju,“ řekla jsem a podívala se na něj pozorněji. Oči měl hnědé a rty tenké, a když se usmál, odrazil se jeho úsměv v obou, plný a upřímný. Mezi nedávnými předky musel mít asiata, protože měl rovné černé vlasy a malý nos i ústa.

Sklopil hlavu a tvářil se rozpačitě. „Nemusíte mi děkovat. Musel jsem se pokusit napravit pověst nás mužů.“ Na tváři se silnou čelistí se mu objevil falešně upřímný výraz. „Pořád vám zbývají dvě přání,“ připomněl se smíchem.

Rozesmála jsem se, rychle jsem ale zavřela ústa a obrátila pohled ke stolu s kostkami, protože jsem si vzpomněla, že mám velké zuby.

„Jmenuju se Lee,“ řekl a přerušil ticho, které začínalo být trapné.

„Rachel,“ řekla jsem a ulevilo se mi, když napřáhl ruku. Voněl pískem a blahovičníkem a jeho štíhlé prsty měly pevný stisk. Vzápětí jsme ale od sebe odtrhli ruce a já k němu prudce zvedla oči, protože mezi námi protekla energie silové čáry.

„Promiňte,“ řekl a schoval ruce za záda. „Jeden z nás musel mít málo energie.“

„Patrně já,“ řekla jsem a odmítla si utřít ruku. „Neuchovávám ji v důvěrníkovi.“

Lee zvedl obočí. „Opravdu? Nemohl jsem si nevšimnout, že jste si prohlížela zdejší ochrany.“

Teď jsem se cítila skutečně trapně. Usrkla jsem pití a opřela se lokty o zábradlíčko okolo stolu. „Byla to nehoda,“ řekla jsem, když se kolem mě kutálely jantarové kostky. „Nechtěla jsem spustit poplach. Jenom jsem si chtěla lépe prohlédnout… no… vás,“ dokončila jsem a určitě jsem byla stejně rudá jako moje vlasy. Ach bože, mohla jsem to ještě víc zbabrat?

Ale Lee se zdál pobavený a v opálené tváři se mu zaleskly bílé zuby. „Já taky.“

Měl příjemný přízvuk. Snad ze západního pobřeží? Nemohla jsem si pomoct, jeho přátelské chování se mi líbilo, ale když usrkl bílého vína, pohledem jsem mu sklouzla k zápěstí, které vykouklo z manžety, a srdce se mi zastavilo. Bylo zjizvené. Stejně zjizvené jako to moje. „Máte démonskou jiz…“ Prudce se mi zadíval do očí a já zmlkla. „Promiňte.“

Lee se rozhlédl po hostech okolo. Nevypadalo to, že by mě někdo slyšel. „Nic se neděje,“ řekl tiše a přimhouřil hnědé oči. „Byla to nehoda.“

Opřela jsem se zády o zábradlíčko. Teď už jsem chápala, proč ho moje démonem poskvrněná aura nevyděsila. „Není tomu tak vždycky?“ řekla jsem a překvapilo mě, když zavrtěl hlavou. Vzpomněla jsem si na Nicka a kousla se do spodního rtu.

„Jak jste přišla k té svojí?“ zeptal se a já znervózněla.

„Umírala jsem. Zachránil mě. Dlužím mu to, protože mě přenesl čarami.“ Nepovažovala jsem za nutné zmiňovat se o tom, že jsem démonovou důvěrnicí. „A co vy?“

„Zvědavost.“ Přimhouřil oči a zamračil se nad dávnou vzpomínkou.

Pátravě jsem si ho změřila. Nemínila jsem vyslovit Alovo skutečné jméno a porušit dohodu, kterou jsme spolu uzavřeli, když jsem si od něj vyvolávací jméno koupila, ale chtěla jsem vědět, jestli jde o stejného démona. „Hej, no, nosí váš démon zelený samet?“ zeptala jsem se.

Lee sebou trhl. Vykulil hnědé oči pod ostře zastřiženou ofinou a po tváři se mu rozlil úsměv pramenící ze sdílených potíží. „Ano. Mluví s britským přízvukem…“

„A libuje si v polevě a hranolkách?“ přerušila jsem ho.

Lee sklopil hlavu a zachechtal se. „Ano, když se zrovna nevydává za mého otce.“

„No, páni,“ řekla jsem a cítila se s ním zvláštně spřízněná. „Je to stejný démon.“

Lee si potáhl manžetu, aby značku schoval, a opřel se bokem o hrací stůl. „Vypadá to, že máte nadání pro silové čáry,“ řekl. „Necháváte se jím vést?“

„Ne,“ řekla jsem důrazně. „Jsem zemská čarodějka.“ Zatočila jsem prstýnkem a dotkla se provázku, na kterém mi na krku visel amulet pro uhlazení vlasů.

Zvedl oči od mé jizvy ke stropu. „Ale vy…“ namítl.

Zavrtěla jsem hlavou, usrkla pití a dál stála zády ke hře. „Říkala jsem, že to byla nehoda. Nejsem čarodějka silových čar. Jenom jsem navštěvovala kurz. No, vlastně jsem ho nedokončila. Profesorka zemřela.“

Nevěřícně zamrkal. „Doktorka Andersová?“ vyhrkl. „Chodila jste do kurzu doktorky Andersové?“

„Znal jste ji?“ Napřímila jsem se.

„Slyšel jsem o ní.“ Naklonil se blíž. „Byla nejlepší čarodějkou silových čar na východ od Mississippi. Přijel jsem, abych u ní studoval. Měla být ze všech nejlepší.“

„Byla,“ řekla jsem sklíčeně. Chtěla mi pomoct zrušit čáry, kterými jsem z Nicka udělala svého důvěrníka. Teď byla pryč nejen kniha, ale zemřela i ona a s ní všechny její vědomosti. Trhla jsem sebou, protože jsem si uvědomila, že se mi začaly toulat myšlenky. „Takže studujete?“ zeptala jsem se.

Lee se opřel lokty o zábradlíčko a sledoval kostky poskakující po stole za mnou. „Jsem věčný student,“ řekl krátce. „Před lety jsem získal titul na Berkeley.“

„Ach, ráda bych se jednou podívala na pobřeží,“ řekla jsem, pohrávala si s řetízkem a přemýšlela, do jaké míry oba přeháníme. „Není tam kvůli soli všechno těžší?“

Pokrčil rameny. „Pro čaroděje silových čar ani ne. Ale je mi líto zemských čarodějek, protože se vydaly cestou, která nenabízí žádnou moc.“

Poklesla mi čelist. Žádnou moc? To sotva. Zemská magie také pramenila ze silových čar. Díky filtraci rostlinami nebyla tak krutá a možná pomalejší, ale o nic méně mocná. Žádné zaklínadlo silových čar nedokázalo změnit něčí tvar. Tomu říkám moc. Rozhodla jsem se připsat jeho prohlášení na vrub nevědomosti a nechat to být, abych ho nezahnala dřív, než dostanu šanci zjistit, jak velký tupec doopravdy je.

„No nejsem hrozný?“ řekl, protože poznal, že to fakt přehnal. „Obtěžuju vás a vy si asi chcete zahrát, než se váš přítel vrátí.“

„Nechodíme spolu,“ řekla jsem, ale nebyla jsem tak nadšená, jak bych mohla být, že se snaží zjistit, jestli jsem volná. „Řekla jsem mu, že nedokáže utratit za slušné rande pouhých šedesát dolarů, a on výzvu přijal.“

Lee se rozhlédl po kasinu. „A jak to zatím jde?“

Srkala jsem pití a litovala, že už se zmrzlina rozpustila. Za mnou se ozval hlasitý jásot, takže se asi stalo něco dobrého. „No, zatím jsem se sjela cukrem a omdlela v upířím tanečním klubu, urazila spolubydlící a spustila poplach v kasinu.“ Mírně jsem pokrčila rameny. „Asi to není tak špatné.“

„Ještě je brzy.“ Lee sledoval kutálející se kostky za mnou. „Můžu vám koupit pití? Slyšel jsem, že tu mají dobré víno. Myslím, že merlot.“

Přemýšlela jsem, kam míří. „Ne, díky. Červené víno… mi nesedí.“

Zachechtal se. „Já ho taky zrovna nemusím. Mám z něho migrény.“

„Já taky,“ zvolala jsem tiše, doopravdy překvapená.

Lee si odhodil z očí ofinu. „Kdybych to řekl já, obvinila byste mě, že se vás snažím svést.“ Usmála jsem se a najednou se zastyděla. Otočil se k výskajícím hráčům u stolu. „Neholdujete hazardu, co?“ řekl.

Ohlédla jsem se a pak se podívala znovu na něj. „Je to tak vidět, co?“

Položil mi ruku na rameno a otočil mě. „Třikrát za sebou padla čtyřka a vy jste si toho ani nevšimla,“ řekl tiše téměř do mého ucha.

Neodmítla jsem ho, ale ani nepovzbudila, náhlé bušení srdce mi totiž neřeklo, co dělat. „Ach, a to je tak neobvyklé?“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl vesele.

„Tady,“ řekl a pokynul krupiérovi. „Nový hráč,“ zvolal hlasitě.

„Počkejte,“ protestovala jsem. „Ani nevím, jak sázet.“

Lee se nenechal odradit, vzal můj kyblíček s žetony a odvedl mě do čela stolu. „Házejte, a já za vás budu sázet.“ Zaváhal a v hnědých očích měl nevinný pohled. „Nevadí… vám to?“

„Vůbec ne,“ řekla jsem a zakřenila se. Proč by mělo? Kisten mi žetony dal. Že tu nebyl, aby je se mnou utratil, nebyl můj problém. To on mě měl učit, jak hrát kostky, ne nějaký chlapík v obleku. A kam vlastně zmizel?

Sebrala jsem kostky a rozhlédla se po hráčích okolo stolu. Kostky byly kluzké − jako bych držela v ruce kosti − a já s nimi zatřásla.

„Počkejte…“ Lee se natáhl a vzal mě za ruku. „Napřed je musíte políbit. Ale jenom jednou,“ řekl vážně, oči se mu ale třpytily. „Když si budou myslet, že se jim dostane lásky kdykoli, nebudou se snažit.“

„Jistě,“ řekla jsem. Sundal ruce z mých a já zvedla kostky ke rtům, odmítla jsem se jich ale dotknout. No fakt. Fuj. Lidé přesunuli žetony a se srdcem bušícím rychleji, než hra zasluhovala, jsem hodila. Dívala jsem se na Leeho, ne na kostky skákající a tančící po stole.

Lee kostky uchváceně sledoval a mě napadlo, že i když není takový krasavec jako Kisten, objevil by se na obálce časopisu spíše než Nick. Byl to prostě průměrný chlapík, který vystudoval čarodějnictví. Máma by se zbláznila štěstím, kdybych si někoho takového přivedla domů. Něco s ním muselo být v nepořádku. Kromě jeho démonské značky? pomyslela jsem si suše. Bože, chraň mě před mnou samotnou.

Padla osmička a přihlížející hosté zareagovali různě. „Není to dobré?“ zeptala jsem se Leeho.

Pokrčil rameny a vzal si kostky, které mu krupiér přisunul. „Není to špatné,“ řekl. „Ale abyste vyhrála, musí vám před sedmičkou znovu padnout osmička.“

„Aha,“ řekla jsem a předstírala, že chápu. Zmateně jsem hodila kostkami. Tentokrát padla devítka. „Mám pokračovat?“ zeptala jsem se a on kývl.

„Vsadím vám na jeden hod,“ řekl, pak zaváhal. „Pokud vám to nevadí.“

Všichni čekali, proto jsem řekla: „Jasně, to by bylo fajn.“

Lee kývl. Chvíli se mračil, pak přesunul hromádku červených žetonů. Někdo se uculil, naklonil se k sousedovi a pošeptal mu: „Jako jehňátko na porážku.“

Kostky v mé ruce byly teplé. Hodila jsem jimi, odrazily se od zdi a zastavily se. Padla jedenáctka a všichni u stolu zasténali. Ale Lee se usmíval. „Vyhrála jste,“ řekl a položil mi ruku na rameno. „Vidíte?“ ukázal. „Sázky byly patnáct ku jedné, že padne jedenáctka. Napadlo mě, že budete zebra.“

Vykulila jsem oči, když krupiér položil na hromádku mých červených žetonů modré. Modrých bylo mnohem víc. „Promiňte?“

Lee mi vložil kostky do ruky. „Když slyšíte dunění kopyt, díváte se po koni. Kůň by v tomto případě byla sudá. Já ale věděl, že hodíte něco lichého. Že budete zebra.“

Zakřenila jsem se a kostky mi vylétly z ruky skoro dřív, než přesunul mé žetony na další políčko. Srdce mi bušilo, Lee mi vysvětloval detaily sázení, já házela a házela a náš stůl byl čím dál hlučnější a vzrušenější. Netrvalo dlouho a pochopila jsem. Riziko, otázka, jak celá věc dopadne, a čekání se zatajeným dechem na to, až se kostky usadí, mi připomínaly práci na případu, tohle ale bylo lepší, protože jsem riskovala jen malé kousky umělé hmoty, ne život. Lee mi objasnil způsoby sázení, a když jsem se odvážila učinit návrh, rozzářil se a pokynul, že stůl je můj.

Nadšeně jsem se chopila sázení a nechala žetony na místě. Lee mi položil ruku na rameno a šeptal mi do ucha, s jakou pravděpodobností hodím tohle či tamto. Voněl jako písek. Přes tenkou látku hedvábné halenky jsem cítila jeho vzrušení, a když se natáhl, aby mi vložil kostky do dlaně, na rameni jsem pořád cítila teplo jeho prstů.

Stůl zajásal nad mým posledním hodem, a když jsem vzhlédla, překvapilo mě, že se skoro všichni hosté shromáždili okolo nás. Byli jsme středem pozornosti. „Vypadá to, že už si poradíte sama.“ Lee se usmál a couvl.

Poklesla mi čelist. „Vy odcházíte?“ zeptala jsem se, když mi chlapík s rudými tvářemi a pivem v ruce vložil kostky do ruky a pobídl mě, abych znovu hodila.

„Musím,“ řekl. „Ale nedokázal jsem odolat a musel se s vámi setkat.“ Naklonil se blíž a řekl: „Líbilo se mi učit vás hrát kostky. Jste výjimečná žena, Rachel.“

„Lee?“ Zmateně jsem odložila kostky na stůl a lidé okolo zasténali.

Lee kostky sebral a vložil mi je do dlaně. „Jde vám to. Nepřestávejte.“

„Chcete moje telefonní číslo?“ zeptala jsem se. Bože, znělo to tak zoufale.

Ale Lee se pousmál. „Jste Rachel Morganová, která dala výpověď u IBA a začala pracovat s poslední živou upírkou z rodu Tamwoodů. Jste v telefonním seznamu − dokonce na čtyřech místech.“

Tváře mi zahořely a zarazila jsem se dřív, než jsem mohla všem oznámit, že nejsem štětka.

„Uvidíme se,“ řekl, zvedl ruku, pokývl mi a odešel.

Odložila jsem kostky, ucouvla od stolu a dívala se, jak míří nahoru po schodech vzadu v herně. V obleku s fialovou šerpou mu to slušelo. Uvědomila jsem si, že barva jeho oděvu odpovídá barvě jeho aury. Mé místo zaujal nový hráč a v kasinu to znovu začalo hučet.

Moje dobrá nálada ztrpkla. Ustoupila jsem ke stolu u studeného okna a jeden z členů obsluhy mi přinesl tři kyblíky žetonů. Další mi položil na látkový ubrousek čerstvé pití, Dead Man’s Float. Třetí zapálil červenou svíčku na stole a zeptal se, jestli něco nepotřebuji. Když jsem zavrtěla hlavou, odešel. „Co dělám špatně?“ zašeptala jsem a promnula si čelo. Byla jsem oblečená jako bohatá vdova a seděla jsem sama v kasinu se třemi kyblíky žetonů. Lee věděl, kdo jsem, a nezmínil se o tom? A kam, k čertu, zmizel Kisten?

Vzrušení u stolu s kostkami polevilo a lidé se začali po dvou, po třech rozcházet. Napočítala jsem do sta, pak do dvou set. Rozzlobeně jsem vstala, odhodlaná nechat si vyplatit žetony a najít Kistena. Prý šel na záchod, to určitě. Pravděpodobně hrál nahoře poker − beze mě.

S kyblíky žetonů v rukou jsem se prudce zastavila. Kisten scházel dolů ze schodů a pohyboval se ostře a spěšně − s rychlostí živého upíra. „Kde jsi byl?“ obořila jsem se na něj, když ke mně dorazil. Tvář měl napjatou a já viděla, že se lehce potí.

„Odcházíme,“ řekl krátce. „Hned.“

„Tak moment.“ Vytrhla jsem se mu. „Kde jsi byl? Nechal jsi mě tu samotnou. Nějaký chlápek mě musel naučit, jak hrát kostky. Vidíš, co jsem vyhrála?“

Kisten se podíval na kyblíky. Neudělaly na něj valný dojem. „Hra je cinknutá,“ řekl a dokonale mě tak šokoval. „Bavili tě, zatímco já mluvil s jejich šéfem.“

Měla jsem pocit, jako bych dostala ránu do břicha. Když se po mně znovu natáhl, ucukla jsem. „Přestaň mě pořád někam vláčet,“ řekla jsem a nezajímalo mě, že na nás ostatní zírají. „A co tím myslíš, že jsi mluvil s jejich šéfem?“

Podrážděně se na mě podíval. Na bradě měl první náznak strniště. „Můžeme si promluvit venku?“ řekl a očividně měl naspěch.

Pohlédla jsem na velké chlapy, kteří scházeli dolů ze schodů. Byli jsme v kasinu na člunu. Nepatřil Piscarymu. Kisten se staral o obchody nemrtvého upíra. Přišel sem, aby zatlačil na novou konkurenci, a mě si vzal s sebou pro případ, že by nastaly potíže. Hruď se mi stáhla zlostí, protože mi všechno začalo dávat smysl, ale rozhodla jsem se, že bude moudřejší být diskrétní.

„Dobrá,“ řekla jsem. Zamířila jsem ke dveřím a dupala jsem do rytmu tlukotu svého srdce. Hodila jsem kyblíky s žetony na pult a usmála se na ženu u pokladny. „Chci darovat výhru městskému fondu na obnovu spálených sirotčinců,“ řekla jsem napjatě.

„Ano, madam,“ řekla žena zdvořile a začala žetony počítat.

Kisten vzal z hromádky jeden žeton. „Ten chceme v hotovosti.“

Vytrhla jsem mu ho, protože jsem byla naštvaná, že mě tak zneužil. Právě sem chtěl vzít Ivy. A já mu naletěla. Zapískala jsem a hodila žeton krupiérovi u stolu s kostkami. Chytil ho a kývl mi na znamení díků.

„To byl dvousetdolarový žeton!“ protestoval Kisten.

„Opravdu?“ vztekle jsem hodila krupiérovi další. „Nechci vypadat jako skrblík,“ zabručela jsem.

Žena mi podala šek na 8750 dolarů vystavený na městský dobročinný fond. Chvíli jsem na něho zírala, pak ho schovala do kabelky.

„Rachel,“ řekl Kisten a tvář pod blond vlasy mu zrudla.

„Nenecháme si nic.“ Ignorovala jsem Kistenův kabát, který mi dveřník podržel, a rozrazila dveře s dvojitým S. Jedno patřilo Saladanovi, co? Bože, byla jsem takový hlupák.

„Rachel…“ Kistenův hlas ztvrdl vzteky, když se za mnou vyklonil ze dveří. „Vrať se sem a nech si jeden z těch žetonů vyplatit.“

„Svoje jsi mi dal a zbytek jsem vyhrála!“ zakřičela jsem z lávky a objala se pažemi mezi padajícími vločkami. „Všechno dám na dobročinné účely. Jsem na tebe nasraná, ty krvežíznivý srabe!“

Muž pod lávkou se zachechtal, když jsem se na něj ale zaškaredila, zatvářil se netečně. Kisten zaváhal, zavřel dveře a sešel za mnou dolů s mým vypůjčeným kabátem přes paži. Oddupala jsem k vozu a počkala, abych zjistila, jestli mi otevře, nebo řekne, abych si zavolala taxi.

Kisten si stále oblékal kabát, když se vedle mě zastavil. „Proč se na mě zlobíš?“ zeptal se bezvýrazně, modré oči mu ale v tlumeném světle začínaly černat.

„Tohle je Saladanův člun, že?“ řekla jsem zuřivě a ukázala. „Možná nejsem nejchytřejší, ale nakonec mi to dojde. Piscary řídí hazard v Cincinnati. Přišel jsi pro Piscaryho díl. A Saladan tě odmítl, že? Zabírá Piscaryho území a ty jsi mě vzal s sebou, abych ti kryla záda, protože jsi věděl, že kdyby se věci vymkly z ruky, bojovala bych za tebe.“

Byla jsem tak namíchnutá, že jsem ignorovala jeho zuby i sílu a přiblížila obličej na několik centimetrů k jeho. „Už nikdy se se mnou nesnaž takhle manipulovat. Ty tvoje hrátky mě mohly stát život. Já nedostanu druhou šanci, Kistene. Smrt je pro mě smrt!“

Můj hlas se odrážel od okolních budov. Uvědomila jsem si, že nás asi poslouchají i na lodi, a obličej mi zahořel. Ale byla jsem naštvaná, zatraceně, a mínila jsem si to s Kistenem vyříkat, než nasednu do auta. „Oblékl jsi mě, abych se cítila zvláštní,“ řekla jsem, hrdlo se mi stáhlo a můj vztek sílil. „Choval ses, jako bys mě chtěl někam vzít kvůli mně, i když jsi možná doufal, že ti dovolím, aby ses do mě zakousl, a já nakonec zjistím, že ti nešlo ani o tohle, ale jenom o obchod? A že jsem nebyla ani tvojí první volbou? Chtěl jsi, aby té doprovodila Ivy, ne já! Já byla záložní plán. Jak levně se teď asi podle tebe cítím?“

Otevřel ústa a zase je zavřel.

„Dokážu pochopit, že jsem byla až druhou volbou, protože jsi chlap a tím pádem hajzl!“ ječela jsem na něj. „Ale vědomě jsi mě zatáhl do nebezpečné situace bez mých amuletů a talismanů. Tvrdil jsi, že jdeme na rande, proto jsem nechala všechno doma. Do pekel, Kistene, kdybys mě chtěl jako zálohu, pomohla bych ti!

A kromě toho,“ dodala jsem a moje zlost začala opadávat, protože se zdálo, že mě doopravdy poslouchá a nechystá se vymlouvat, „by bylo zábavné vědět, co se děje. Mohla jsem z jeho lidí vytáhnout informace nebo něco podobného.“

Překvapeně na mě zíral. „Opravdu?“

„Jo, opravdu. Myslíš, že jsem byla agentkou kvůli pojištění zdarma? Byla by to větší sranda než se od nějakého chlápka učit hrát kostky. Což jsi mě měl, mimochodem, naučit ty.“

Kisten stál vedle mě a na koženém kabátě, který držel přehozený přes paži, se začal sbírat sníh. V tlumeném světle pouliční lampy jsem viděla jeho protáhlý, nešťastný obličej. Nadechl se a já přimhouřila očí. Rychle, poraženě vydechl. Cítila jsem, jak mi pění krev v žilách, a bylo mi zároveň horko i zima ze vzteku a z řezavého větru vanoucího od řeky. A vůbec se mi nelíbilo, že Kisten pravděpodobně ví líp než já, co vlastně cítím.

Očima, v nichž se opět začal zvětšovat kroužek modré okolo zorniček, zalétl ke člunu za mnou. Znovu mu zčernaly a mě zamrazilo. „Máš pravdu,“ řekl krátce a napjatě. „Nasedni.“

Zase ve mně vzplál vztek. Všivák… „Neopovažuj se chovat blahosklonně,“ odsekla jsem.

Natáhl se po mně, ale já ucukla, než se mě mohl dotknout. Jeho černé oči vypadaly v tlumeném světle mrtvé, když místo po mně sáhl po klice u dveří. „Nechovám se tak,“ řekl a znovu se začal pohybovat s upíří rychlostí. „Z člunu vystupují tři muži. Cítím střelný prach. Měla jsi pravdu, já se mýlil. Teď nasedni do toho zatraceného auta.“

14

Probleskl mnou strach, a když ho Kisten vycítil, zprudka se nadechl, jako bych ho uhodila. Ztuhla jsem, protože jsem vnímala jeho sílící hlad a uvědomila si, že mám víc důvodů ke starostem než muže běžící dolů po lávce. S bušícím srdcem jsem nasedla do auta. Kisten mi podal kabát a klíče. Zabouchl moje dveře, a zatímco obcházel předek vozu, vrazila jsem klíče do zapalování. Kisten nastoupil a motor zaburácel ve stejnou chvíli, kdy zavřel své dveře.

Muži změnili směr a rychle vyrazili ke starému modelu BMW. „V tomhle nás nikdy nechytí,“ posmíval se Kisten. Stěrače smetly z čelního skla sníh, Kisten zařadil, šlápl na plyn a já se opřela o přístrojovou desku. Smykem jsme se dostali na silnici a projeli křižovatku na oranžovou. Neohlédla jsem se.

Kisten zpomalil, protože provoz houstl. S tlukoucím srdcem jsem se nasoukala do kabátu a zapnula si bezpečnostní pás. Nastavil topení na maximum, ale z průduchů řičel jen studený vzduch. Bez talismanů jsem se cítila jako nahá. Zatraceně, měla jsem si s sebou vzít aspoň něco, ale mělo to být rande!

„Omlouvám se,“ řekl Kisten a zahnul ostře doleva. „Měla jsi pravdu.“

„Ty idiote!“ zaječela jsem na něj a můj hlas zněl v uzavřeném voze řezavě. „Už nikdy nerozhoduj za mě, Kistene. Ti chlapi měli zbraně, a já u sebe nemám vůbec nic!“ Odplýval ze mě adrenalin a já si uvědomila, že řvu hlasitěji, než jsem zamýšlela. Pohlédla jsem na něj a snažila se uklidnit, protože jsem si vzpomněla, jak mu zčernaly oči, když ucítil můj strach. V italském obleku a s uhlazenými vlasy možná vypadal neškodně, ale nebyl. Během jediného úderu srdce se mohl změnit. Bože, co tu dělám?

„Řekl jsem, že je mi to líto,“ zopakoval Kisten, aniž by odtrhl oči od silnice lemované zasněženými budovami. Jeho hlas zněl víc než rozrušeně a já se rozhodla, že už na něj raději nebudu dál křičet, přestože jsem se pořád zlobila a celá se třásla. A kromě toho se nekrčil, neprosil o odpuštění a jeho sebevědomé přiznání chyby bylo příjemnou změnou.

„Nech to být,“ řekla jsem trpce. I když jsem ještě nebyla připravená odpustit mu, nechtěla jsem o tom dál mluvit.

„Do prdele,“ řekl a zaťal čelisti. Hleděl do zpětného zrcátka, ne na silnici před sebou. „Pořád nás sledují.“

Natočila jsem se, ale neohlédla se, vystačila jsem si s odrazem v bočním zrcátku. Kisten zahnul prudce doprava a já otevřela nevěřícně ústa. Silnice před námi byla prázdná a tmavá, ve srovnání s osvětlenou, rušnou ulicí za námi připomínala temný tunel. „Co to děláš?“ zeptala jsem se s náznakem strachu v hlase.

Pořád sledoval silnici vzadu, když se odnikud objevil tmavý cadillac a přehradil nám cestu.

„Kistene!“ vykřikla jsem a zapřela se rukama o přístrojovou desku. Krátce jsem zavřískla, když zaklel a strhl volant. Hlavou jsem se uhodila do okýnka a polkla výkřik bolesti. Zatajila jsem dech, protože jsem ucítila, jak kola ztratila kontakt s asfaltem a sklouzla po ledu. Klející Kisten reagoval s upířími reflexy, ale auto vzdorovalo. Malá corvetta naposledy škytavě poskočila, narazila do obrubníku a se zhoupnutím se zastavila.

„Zůstaň ve voze.“ Natáhl se po dveřích. Z cadillaku před námi vystupovali čtyři muži v tmavých oblecích. Z BMW vzadu tři další. Všichni byli pravděpodobně čarodějové a já u sebe měla jen několik zkrášlovacích amuletů. V nekrolozích to bude vypadat fakt dobře.

„Kistene, počkej!“ řekla jsem.

S rukou na dveřích se otočil. Oči měl tak černé, že se mi stáhla hruď. Můj bože, zupírovatěl.

„Bude to v pořádku,“ řekl a jeho hlas připomínal černou hlínu, jeho dunění mi pronikalo hluboko do nitra a svíralo mi srdce.

„Jak to víš?“ zašeptala jsem.

Nadzvedl odbarvené obočí tak nepatrně, až jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec pohnulo. „Protože pokud mě zabijí, budu je pronásledovat, dokud je všechny nedostanu. Chtějí si − promluvit. Zůstaň ve voze.“

Vysedl a zabouchl dveře. Motor pořád běžel a jeho drnčení mi postupně napínalo všechny svaly v těle. Na čelním skle tál padající sníh a já vypnula stěrače. „Zůstaň ve voze,“ brblala jsem a vrtěla se. Ohlédla jsem se a viděla, jak se tři chlápci z BMW blíží. Světlomety Kistena jasně ozářily, když prošel před autem a s roztaženýma rukama se vydal ke čtyřem mužům, kteří k němu vyrazili. Věděla jsem, že nenucenost jeho gesta je falešná. „Zůstat ve voze? To určitě,“ řekla jsem, natáhla se po klice a vystoupila do zimy.

Kisten se otočil. „Řekl jsem, abys zůstala ve voze,“ řekl a já potlačila strach, který ve mně vyvolala strnulost jeho tváře. Už se emocionálně vzdálil tomu, co se stane.

„Jo, řekl,“ odsekla jsem a přinutila se spustit ruce k bokům. Byla zima a chvěla jsem se.

Zaváhal, očividně rozpolcený. Blížící se muži se rozestoupili. Byli jsme obklíčeni. Obličeje měli zastíněné, ale sebejisté. Chyběly jim už jen baseballové pálky nebo páčidla, kterými by si bušili do dlaní, a obrázek by byl kompletní. Ale byli čarodějové. Jejich síla spočívala v magii.

Dýchala jsem pomalu a zhoupla se na botách s rovnou podrážkou vpřed. Cítila jsem první šimrání adrenalinu, když jsem vstoupila do záře světlometů a postavila se zády ke Kistenovi.

Černý hlad v jeho očích jako by zaváhal. „Rachel, prosím, počkej v autě,“ řekl a jeho hlas mě zamrazil na kůži. „Nebude to trvat dlouho a já nechci, abys nastydla.“

Nechce, abych nastydla? pomyslela jsem si a dívala se, jak muži z BMW vytvořili živý plot. „Je tu sedm čarodějů,“ řekla jsem tiše. „K vytvoření sítě stačí tři, a jakmile je hotová, udrží ji jenom jeden.“

„Pravda, ale mně stačí jen tři vteřiny na to, abych každého z nich složil.“

Muži zaváhali. Existoval důvod, proč IBA neposílala čaroděje na lov upírů. Sedm na jednoho by to možná zvládlo, ale ne bez toho, aby za to někdo ošklivě zaplatil.

Zariskovala jsem, ohlédla se přes rameno a všimla si, že čtyři chlápci z cadillaku hledí na muže v dlouhém plášti, který vysedl z BMW. Velký šéf, pomyslela jsem si a napadlo mě, že se tváří až příliš sebejistě, když si plášť upravil a kývl na muže okolo. Dva před Kistenem vykročili a třetí couvl. Pohybovali rty a rukama. Vlasy v týle se mi naježily náhlým vzestupem moci.

Hádala jsem, že aspoň tři z útočníků jsou čarodějové silových čar, pak mě zamrazilo, protože jeden z blížících se mužů vytáhl pistoli. Do prdele. Kisten vstane z mrtvých, ale já ne.

„Kistene…“ varovala jsem ho zvýšeným hlasem a s očima upřenýma na pistoli.

Kisten se pohnul a já skočila. V jednu chvíli stál vedle mě, vzápětí byl mezi muži. Ozvalo se lupnutí výstřelu. Zalapala jsem po dechu a přikrčila se, přitom mě oslepila světla corvetty. Z dřepu jsem viděla, že jeden z mužů leží na zemi, ale nebyl to ten s pistolí.

Kroužili okolo nás čarodějové silových čar, téměř se ztráceli v oslnivém jasu světlometů, mumlali zaklínání a gestikulovali. Stáhli síť, vykročili vpřed a mě zašimralo na kůži, jak ji na nás hodili.

Kisten se pohyboval tak rychle, že jsem ho skoro neviděla. Popadl za ruku muže s pistolí a studeným, suchým vzduchem se hlasitě rozlehlo prasknutí kosti. Zhoupl se mi žaludek a muž padl s výkřikem na kolena. Kisten mu následně zasadil tvrdý úder do hlavy. Někdo křičel. Pistole vyklouzla muži z ruky a Kisten ji chytil, než mohla spadnout do sněhu.

Kisten trhl zápěstím a hodil pistoli mně. Zaleskla se ve svitu světlometů, já se vrhla vpřed a chytila ji. Těžký kov mi přistál v ruce. Byla horká, což mě překvapilo. Ozval se další výstřel a já sebou trhla. Zbraň mi vypadla do sněhu.

„Seber tu pistoli!“ křikl muž v dlouhém kabátě.

Vykoukla jsem přes kapotu Kistenovy corvetty a zjistila, že má taky zbraň. Vytřeštila jsem oči, protože se ke mně blížil tmavý stín muže. V ruce mu zářila oranžová koule záhrobní energie. Dech mi zasyčel z úst, když se na mě usmál a hodil.

Praštila jsem sebou na zem a kvůli zasněženému ledu bylo mé přistání hodně tvrdé. Koule záhrobí zasáhla Kistenovo auto, odrazila se a vybuchla ve spršku jisker páchnoucích sírou. Zmáčela mě ledová břečka a studený šok mi pročistil hlavu.

Opřela jsem se dlaněmi o zem a zvedla se. Moje šaty… moje šaty! Hedvábím podšité kalhoty jsem měla špinavé od šedého sněhu. „Podívej, jak teď vypadám!“ zařvala jsem vztekle a smetla ze sebe studenou břečku.

„Ty zkurvysyne!“ zařval Kisten. Když jsem se otočila, spatřila jsem, že tři čarodějové leží v neuspořádaném kruhu okolo něj. Ten, který hodil kouli záhrobní energie, se bolestivě pohnul a Kisten ho divoce nakopl. Jak se k němu dostal tak rychle? „Spálil jsi mi barvu na autě, ty hajzle!“

Kistenův výraz se v jediném bezdechém okamžiku změnil. S černýma očima se vrhl na nejbližšího gestikulujícího čaroděje. Muž vytřeštil oči, ale na víc se nezmohl.

Kisten ho praštil pěstí do obličeje tak silně, že muž trhl hlavou dozadu. Ozval se odporný praskavý zvuk a čaroděj padl. Paže mu ochably, vylétl do vzduchu, přistál na zemi a sklouzl do záře světel cadillaku.

Ještě než se první muž přestal hýbat, skočil Kisten před dalšího a bleskově se otočil. Nohou v elegantní večerní obuvi nakopl zaskočeného čaroděje zezadu do kolen. Muž vykřikl, protože se mu kolena podlomila. Výkřik ale rázem umlkl, když ho Kisten uhodil do krku. Stáhl se mi žaludek, protože jsem slyšela zabublání a prasknutí chrupavky.

Třetí čaroděj se dal pozpátku na útěk. A to byla chyba. Strašlivá, strašlivá chyba.

Kisten nepotřeboval ani jediný úder srdce na to, aby překonal tři metry, které ho od muže dělily. Popadl prchajícího čaroděje za paži a roztočil ho. Lupnutí vykloubené paže mě zasáhlo jako facka. Přitiskla jsem si ruku na břicho, protože se mi udělalo zle. Nepotřeboval k tomu víc než okamžik.

Kisten se zastavil asi dva a půl metru od posledního stojícího čaroděje. Otřásla jsem se, protože jsem si vzpomněla, že Ivy na mě jednou hleděla podobně. Muž měl pistoli, ale já si nemyslela, že by mu k něčemu byla.

„Chceš mě zastřelit?“ zavrčel Kisten.

Muž se usmál. Cítila jsem, jak se napíchnul na silovou čáru. Rychle jsem se nadechla, abych varovně vykřikla.

Kisten se vrhl vpřed a popadl muže za krk. Muž vytřeštil oči hrůzou a snažil se popadnout dech. Pistole mu vypadla a ruce zůstaly bezmocně viset. Kistenova ramena se napjala a agrese z něho doslova čišela. Neviděla jsem jeho oči. Nechtěla jsem. Ale muž, kterého držel, je viděl a byl zděšený.

„Kistene!“ zakřičela jsem, ale příliš jsem se bála, než abych zasáhla. Ach bože. Prosím, ne. Nechci to vidět.

Kisten zaváhal a já přemýšlela, jestli slyší tlouct moje srdce. Pomalu, jako by bojoval sám se sebou, si přitáhl muže blíž. Čaroděj sípal a snažil se popadnout dech. V koutku úst se mu v záři světlometů leskly zpěněné sliny a obličej měl rudý.

„Pověz Saladanovi, že se uvidíme,“ Kisten téměř zavrčel.

Trhla jsem sebou, když Kisten škubl rukou a čaroděj odlétl. Narazil na sloup nefunkční lampy a rozkymácel ho tak, že světlo znovu zablikalo. Kisten se otočil a já se bála pohnout. Když mě v záři světel uviděl stát v padajícím sněhu, zarazil se. S očima stále příšerně černýma si setřel vlhkou skvrnu na kabátu.

Napjatě jsem od něj odtrhla pohled a společně jsme se rozhlédli po masakru okolo, jasně ozářeném trojicí světlometů a pouliční lampou. Všude ležela těla. Muž s vykloubeným ramenem se pozvracel a snažil se odvléct k autu. O kus dál v ulici zaštěkal pes a v jasně osvětleném okně se pohnula záclona.

Přitiskla jsem si ruku na břicho, protože mi bylo zle. Ztuhla jsem. Ach bože, ztuhla jsem a nebyla schopná vůbec ničeho. Zpohodlněla jsem, protože odvolali odměnu za moji hlavu. Ale kvůli své práci budu vždy terčem.

Kisten vykročil. Černé zorničky mu lemoval jen tenoučký kroužek modré. „Řekl jsem, že máš zůstat v autě,“ prohlásil a já ztuhla, když mě vzal za loket a odvedl mě ke corvettě.

Byla jsem tak otupělá, že jsem se nevzepřela. Nezlobil se na mě a já ho nechtěla nijak upozornit na své bušící srdce a přetrvávající strach. Najednou jsem ale ztuhla, protože jsem ucítila varovné brnění. Vytrhla jsem se Kistenovi, otočila se a vytřeštěnýma očima zapátrala okolo.

Zlomený muž pod pouliční lampou přimhouřil oči v bolestí staženém obličeji. „Je po tobě, čubko,“ řekl a pronesl hrubé slovo v latině.

„Pozor!“ vykřikla jsem a odstrčila Kistena od sebe.

Uskočil s upíří ladností. Já spadla, protože mi podklouzly nohy. Otřásl mnou syrový výkřik. S bušícím srdcem jsem se zvedla a pohledem našla Kistena. Byl v pořádku. Křičel čaroděj.

Ruka mi vylétla k ústům hrůzou, protože jeho tělo se zmítalo na zasněženém chodníku uchvácené záhrobní energií. Rozlil se mnou strach, protože rozkopaný sníh začal rudnout. Krvácel ze všech pórů. „Panebože,“ zašeptala jsem.

Znovu a znovu vřeštěl a jeho drsný jekot mě hluboce zasáhl. Kisten k němu rychle přikročil. Nedokázala jsem ho zastavit; čaroděj krvácel a řval bolestí a strachem. Rozehrál všechny Kistenovy instinkty. Odvrátila jsem se a opřela se rukou o teplou kapotu corvetty, pod kterou brumlal motor. Věděla jsem, že se pozvracím.

Prudce jsem zvedla hlavu, protože mužovu hrůzu a strach ukončilo vlhké prasknutí. Kisten se zvedl a na tváři měl strašlivý, rozzlobený výraz. Ledovou nocí se opět rozlehl poplašný psí štěkot. Z mužovy ochablé ruky se vykutálely dvě kostky a Kisten je rozkopl.

Nedokázala jsem přemýšlet. Kisten byl najednou u mě, vzal mě za loket a posadil mě do auta. Dovolila jsem mu to, protože jsem byla ráda, že nepodlehl upírským instinktům, zároveň jsem ale přemýšlela, proč ne. Jeho upíří aura byla pryč, oči měl normální a pohyboval se jen trochu rychleji, než by měl.

„Není mrtvý,“ řekl a podal mi kostky „Nikdo z nich není. Nikoho jsem nezabil, Rachel.“

Zajímalo mě, proč se stará o to, co si myslím. Stiskla jsem kousky plastu tak silně, až mě rozbolely prsty. „Seber tu zbraň,“ zašeptala jsem. „Jsou na ní moje otisky.“

Aniž by dal najevo, že mě slyšel, strčil můj kabát do auta a zabouchl dveře.

Ostrý pach krve přitáhl moji pozornost dolů a přinutil mě rozevřít ruku. Kostky byly lepkavé. Zkroutily se mi vnitřnosti a musela jsem si přitisknout promrzlou pěst k ústům. Byly to kostky, se kterými jsem hrála v kasinu. Všichni v herně si mysleli, že jsem je políbila; pokusil se je použít jako ohnisko. Ale já to neudělala, nevytvořila jsem si k nim žádné pouto, a tak se černé čáry obrátily proti tomu, kdo je použil.

Zírala jsem z okna a lapala jsem po dechu. Měla jsem tak dopadnout já, skončit se zkroucenými údy ve šmouze krví rozpuštěného sněhu. Byla jsem divokou kartou v Saladanově hře a on byl připraven využít mě ke zvrácení rovnováhy ve prospěch svých mužů. A já neudělala vůbec nic, příliš ztuhlá z toho, že u sebe nemám žádné talismany. Stačilo, abych třeba jen uzavřela kruh.

Objevil se ostrý záblesk světla, jak se Kisten postavil do záře světlometů a sehnul se pro zbraň. Pohlédl mi do očí − ty jeho byly unavené, vyčerpané − pak ho ale nepatrný pohyb za zády přiměl bleskurychle se otočit. Někdo se pokoušel utéct.

Tiše jsem zasténala, když k němu Kisten neuvěřitelně dlouhými a rychlými kroky přiskočil, popadl ho a zvedl nad zem, takže se mu nohy klátily ve vzduchu. Kňouravý zvuk, který muž vyloudil, když žadonil o život, mi pronikl hluboko do nitra. Říkala jsem si, že je pošetilé litovat ho, protože nám s Kistenem chtěli provést ještě něco horšího. Ale Kisten jen mluvil, přitiskl mu tvář k tváři a šeptal mu něco do ucha.

Pak s ním smýkl na kapotu cadillaku, utřel zbraň lemem jeho pláště, zahodil ji a odvrátil se.

Kisten se vydal zpátky k vozu, hrbil se a sálaly z něj obavy a zlost. Nic jsem neřekla, když nasedl a zapnul stěrače. Mlčky trhal řadicí pákou sem a tam, jak se snažil dostat vůz ze sevření dvou aut.

Držela jsem se ručky na dveřích a mlčela, když se rozjel, zastavil a zase rozjel. Konečně před námi byla jen otevřená cesta a Kisten šlápl na plyn. Vytřeštila jsem oči, když se kola protočila a my začali klouzat po náledí doleva, nakonec se ale pneumatiky chytily a my vystřelili vpřed. Za zvuku burácejícího motoru jsme zamířili zpátky směrem, odkud jsme přijeli.

Mlčela jsem a Kisten řídil rychlými, trhanými pohyby. Světla okolo nás se najednou rozzářila a osvětlila jeho tvář zvrásněnou stresem. Žaludek jsem měla stažený a bolela mě záda. Věděl, že se snažím přijít na to, jak zareagovat.

Sledovat ho bylo zároveň vzrušující i děsivé. Život s Ivy mě naučil, že upíři jsou stejně vrtkaví jako masoví vrazi, v jednu chvíli jsou zábavní a úchvatní, vzápětí agresivní a nebezpeční. Věděla jsem to, ale vidět to na vlastní oči bylo šokující připomínkou.

Ztěžka jsem polkla, pohlédla na sebe a uvědomila si, že jsem napjatější než sjetá veverka. Ihned jsem se přinutila rozevřít ruce a spustit ramena. Zírala jsem na krvavé kostky v ruce a Kisten zamumlal: „To bych ti neudělal, Rachel. Neudělal.“

Stěrače se pohybovaly pomalu a rytmicky. Možná jsem měla zůstat v autě.

„V přihrádce jsou vlhké ubrousky.“

Hlas mu zjihl omluvou. Sklopila jsem oči, než mi do nich mohl pohlédnout, otevřela přihrádku a našla papírové kapesníčky. Roztřesenými prsty jsem do nich zabalila kostky a po chvíli váhání je schovala do kabelky.

Hrábla jsem hlouběji a našla vlhké ubrousky. Nešťastně jsem podala první Kistenovi, druhým si utřela ruce. Kisten lehce projížděl zasněženými, rušnými ulicemi a přitom si stačil pečlivě čistit nehty. Když skončil, natáhl ruku pro můj použitý ubrousek a já mu ho podala. Za mým sedadlem visel malý odpadkový koš a on se bez námahy natáhl a oba vyhodil. Jeho ruce byly klidné jako ruce chirurga a já schovala prsty do dlaní, aby si nevšiml, jak se mi třesou.

Kisten se znovu usadil a skoro jsem viděla, jak ze sebe vytlačuje napětí. Byli jsme téměř uprostřed Díry a před námi ostře vyvstávala světla Cincinnati.

„Jako miska cereálií,“ řekl lehce.

Zmateně jsem na něj pohlédla. „Prosím?“ řekla jsem a byla ráda, že můj hlas zní vyrovnaně. Jo, právě jsem viděla, jak s lehkou elegancí dravce zničil coven černých čarodějů, ale jestli se chtěl bavit o snídani, proč ne?

Usmál se, aniž by odhalil zuby, a hluboko v modrých očích měl náznak omluvy nebo možná viny. „Když jsme s nimi bojovali,“ řekl. „Křupalo to, jako když sypeš cereálie do misky.“

Zvedla jsem obočí a uštěpačně se usmála. Přesunula jsem si nohy trochu blíž k průduchu v podlaze. Kdybych se nezasmála, rozbrečela bych se. A já nechtěla brečet.

„Dneska v noci jsem si nevedl moc dobře, co?“ řekl s očima upřenýma na vozovku.

Neodpověděla jsem, protože jsem si nebyla jistá, co vlastně cítím.

„Rachel,“ řekl tiše. „Je mi líto, že jsi to musela vidět.“

„Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem, protože jsem stále slyšela zděšené výkřiky plné agonie, které čaroděj vyrážel. Věděla jsem, že Kisten dělá ošklivé věci kvůli tomu, kdo je a pro koho pracuje, ale vidět to na vlastní oči ve mně vzbuzovalo zároveň odpor i fascinaci. Byla jsem agentka; násilí bylo součástí mé existence. Nemohla jsem to, co se stalo, slepě označit za špatné, protože bych očernila i vlastní profesi.

Přestože měl černé oči a jeho instinkty byly na hraně, jednal rychle a rozhodně, s ladností a úsporností, kterou jsem mu záviděla. A co víc, po celou dobu jsem na sobě cítila Kistenovu pozornost, vždy věděl, kde jsem a jestli mě někdo neohrožuje.

Ztuhla jsem a on mě ochránil.

Na semaforu naskočila zelená a Kisten plynule zrychlil. Povzdychl si, očividně netušil, na co myslím, a zahnul ke kostelu. Zářící hodiny na přístrojové desce ukazovaly tři třicet ráno. Nijak už mě nelákalo někam jít, ale pořád jsem se třásla, a pokud mě nenakrmí, dám si k večeři sýrové suchary a zbytky rýže. Fuj. „K Mickeymu?“ nadhodila jsem. Proboha, bylo to jen rande. Jedno platonické… rande.

Kisten trhl hlavou vzhůru. Otevřel užasle ústa, a kdyby v poslední chvíli nedupl na brzdy, naboural by do auta před námi. Byla jsem zvyklá na Ivyin styl jízdy, proto jsem se jen zapřela a zhoupla se dopředu a dozadu.

„Pořád chceš jít na večeři?“ zeptal se, zatímco na nás chlápek vpředu křičel nesrozumitelné kletby s pohledem upřeným do zpětného zrcátka.

Pokrčila jsem rameny. Byla jsem celá umazaná od rozbředlého, špinavého sněhu, vlasy mi padaly kolem uší a nervy jsem měla v kýblu − pokud nedostanu něco do žaludku, začnu být podrážděná. Nebo se mi udělá zle. Anebo ještě hůř.

Kisten se opřel a na stažené tváři se mu usadil zamyšlený pohled. Jeho poraženectví prozářila obvyklá jiskřička arogance. „Fast food je to jediné, co si můžu dovolit − zrovna teď,“ zabručel lehce, ale já poznala, že je rád, že nechci odvézt domů. „Chtěl jsem použít část výhry a vzít tě za úsvitu na večeři v Carew Tower.“

„Sirotci potřebují ty peníze víc než já předraženou večeři na vrcholu Cincinnati,“ řekla jsem. Kisten se zasmál a zvuk jeho smíchu mi pomohl zadusit poslední námitky mé opatrnosti. Vytuhla jsem a on mě ochránil. Znovu už se to nestane. Nikdy.

„Hej, hm, mohla bys o… tom neříkat Ivy?“ zeptal se.

Usmála jsem se jeho nervozitě. „Bude tě to něco stát, pijavice.“

Vydal tichý zvuk, otočil se a zadíval se na mě očima vykulenýma falešnou starostí. „Za mlčení ti můžu nabídnout extra velký mléčný koktejl,“ pronesl hlubokým hlasem a já potlačila chvění nad hravou hrozbou, kterou do hlasu vložil. Jo, možná jsem pitomá. Ale žila jsem a on mě ochránil.

„Čokoládový,“ řekla jsem, „a máme dohodu.“

Kisten se zakřenil a sevřel volant jistěji.

Uvelebila jsem se na vyhřátém koženém sedadle a potlačila malou, nesmírně maličkou obavu. No co. Stejně bych o tom Ivy neřekla.