15

Led a sůl nám hlasitě křupaly pod nohama, když mě Kisten doprovázel ke dveřím. Jeho vůz parkoval u chodníku v kruhu světla, kterým poletovaly vločky. Vystoupala jsem nahoru po schodech a přemýšlela, co se stane v následujících pěti minutách. Bylo to platonické rande, ale přece jen rande. Byla jsem nervózní z toho, že by mě mohl políbit.

U dveří jsem se s úsměvem otočila. Kisten stál vedle mě v dlouhém kabátě a naleštěných botách a s ofinou v očích vypadal dobře. Poletující sníh byl krásný a usazoval se mu na ramenou. Ošklivost nočních potíží se mi míhala myslí. „Bavila jsem se,“ řekla jsem, rozhodnuta na ni zapomenout. „U Mickeyho byla sranda.“

Kisten sklopil hlavu a zachechtal se. „Ještě nikdy jsem nepředstíral, že jsem z hygieny, abych se mohl zadarmo najíst. Kde ses podobné věci naučila?“

Trhla jsem sebou. „Já, no, na střední jsem smažila hamburgery a do vany s olejem mi spadl talisman.“ Když zvedl obočí, dodala jsem: „Vyhodili mě. I když nevím, proč se tak rozčilovali. Nikdo nepřišel k úhoně a ta ženská vypadala s rovnými vlasy líp.“

Zamaskoval smích kašlem. „Tobě spadl talisman do fritézy?“

„Byla to nehoda. Manažer musel zákaznici zaplatit den v lázních a já dostala padáka. Stačilo, aby se ta ženská vykoupala v soli, ale chtěla nás žalovat.“

„Nedokážu si představit proč…“ Kisten se houpal z pat na špičky, ruce měl sepnuté za zády a zíral padajícím sněhem na kostelní věž. „Jsem rád, že ses bavila. Já taky.“ O krok ustoupil a já znehybněla. „Zastavím se někdy v noci pro kabát.“

„Hej, no, Kistene?“ řekla jsem, i když jsem nechápala proč. „Nechceš… zajít na kafe?“

Ladně se zastavil s jednou nohou o schod níž. Otočil se, usmál se a potěšený výraz mu pronikl až do očí. „Jen pokud mi dovolíš ho uvařit.“

„Platí.“ Srdce mi bušilo jen o trochu rychleji, když jsem otevřela dveře a vešla jako první. Z obýváku se nesla pomalá jazzová hudba. Ivy byla doma a já doufala, že už si zaskočila na dýchánek, kam chodila pravidelně dvakrát týdně. Oduševnělá píseň „Lilac Wine“ vyvolávala vlídnou náladu, kterou ještě podtrhovala tma v sanktuáriu.

Shodila jsem ze sebe Kistenův kabát a hedvábná podšívka tiše zašustila, jak ze mě klouzala. V šerém sanktuáriu panoval klid, protože skřítci se ještě pořád choulili ve stole, i když už měli být vzhůru. Chtěla jsem náladu zachovat, proto jsem si zula boty, zatímco Kisten věšel svůj kabát vedle toho, který mi půjčil.

„Pojď dozadu,“ zašeptala jsem, protože jsem nechtěla vzbudit skřítky. Kisten se měkce usmál a následoval mě do kuchyně. Chovali jsme se tiše, ale já věděla, že nás Ivy slyšela, protože ztlumila trochu hudbu. Odhodila jsem kabelku na svoji stranu stolu a cítila se jako někdo úplně jiný, když jsem v ponožkách zamířila do ledničky pro kávu. Zachytila jsem svůj odraz v okně. Když jste pominuli skvrny od sněhu a rozcuchané vlasy, nevypadala jsem špatně.

„Přinesu kávu,“ řekla jsem a nahlédla do ledničky, zatímco jazzovou hudbu přerušilo zurčení vody. S kávou v ruce jsem se otočila a našla ho, jak v proužkovaném obleku uvolněně a pohodlně vyplachuje konvici na kávu. Plně se soustředil na úkol a zdálo se, jako by vůbec nevnímal, že jsem s ním v místnosti, když plynulými, bezděčnými pohyby vyhodil starou kávu a vytáhl z kredence nový filtr.

Strávila jsem s ním skoro čtyři hodiny bez flirtování či narážek na sex a krev a cítila jsem se příjemně. Nevěděla jsem, že dokáže být tak normální. Sledovala jsem, jak se pohybuje a o ničem nepřemýšlí. Líbilo se mi, co vidím, a uvažovala jsem, jaké by to bylo, kdyby byl takový pořád.

Jako by na sobě cítil můj pohled, otočil se. „Co?“ zeptal se s úsměvem.

„Nic.“ Pohlédla jsem do černé chodby. „Chci se podívat na Ivy.“

Kisten rozevřel rty a zuby se mu zablýskly v širokém úsměvu. „Dobře.“

Nebyla jsem si jistá, proč ho to těší. Pohlédla jsem na něj s povytaženým obočím a zamířila do obýváku osvětleného svíčkami. Ivy ležela roztažená v měkkém semišovém křesle, hlavu si opírala o jednu opěrku, nohy měla přehozené přes druhou. Když jsem vešla, upřela na mě pohled a změřila si hladké, elegantní linie mého oblečení až k nohám jen v punčochách.

„Jsi celá od sněhu,“ řekla, ale nezměnila ani pozici, ani výraz.

„Já, no, uklouzla jsem,“ zalhala jsem a ona to přijala, vyložila si totiž moji nervozitu jako hanbu. „Proč ještě skřítci spí?“

Odfrkla si − přitom se posadila a položila nohy na zem − a já si sedla na gauč naproti, konferenční stolek tak byl mezi námi. „Jenks je po tvém odchodu držel vzhůru, aby spali, až se vrátíš.“

Vděčně jsem se usmála. „Připomeň mi, abych mu upekla medové koláčky,“ řekla jsem, opřela se a přehodila si nohu přes nohu.

Ivy mě napodobila a schoulila se v křesle. „Takže… jak dopadlo rande?“

Pohlédla jsem jí do očí. Byla jsem si dobře vědoma toho, že nás Kisten v kuchyni poslouchá, proto jsem pokrčila rameny. Ivy se často chovala jako neodbytná bejvalka, což bylo fakt divné. Ale když jsem teď věděla, že její sklony pramení z touhy udržet si moji důvěru, bylo snazší to pochopit, i když to pořád bylo dost divné.

Pomalu se nadechla a já věděla, že větří, aby se ujistila, že mě u Piscaryho nikdo nekousl. Ramena se jí uvolnila a já podrážděně obrátila oči v sloup.

„Hej, no,“ začala jsem. „Je mi fakt líto, co jsem předtím řekla. O Piscarym.“ Zvedla ke mně oči a já rychle dodala: „Chtěla by sis tam někdy zajít? Myslím společně? Když zůstanu dole, myslím, že neomdlím.“ Přivřela jsem oči, protože jsem netušila, proč to vlastně dělám. Jestli ale brzy nenajde způsob, jak se uvolnit, povolí jí nervy. Toho jsem nechtěla být svědkem. A cítila bych se líp, kdybych mohla u toho uvolnění být a dohlédnout na ni. Tušila jsem, že by omdlela rychleji než já.

Ivy se přesunula do stejné pozice, v jaké byla, když jsem vešla. „Jasně,“ řekla, ale její hlas mi neprozradil, na co myslí, když obrátila oči ke stropu a zavřela je. „Už nějaký čas jsme si neudělaly dámskou jízdu.“

„Bezva.“

Usadila jsem se a čekala na Kistena. Rozezněla se nová píseň a ze sterea se linul tichý hlas, ze kterého doslova kapal sex. Ucítila jsem vůni vařící se kávy. Na tváři se mi objevil úsměv, protože spustil Takatův nový singl. Hráli ho dokonce i na jazzových stanicích. Ivy otevřela oči. „Propustky do zákulisí,“ řekla s úsměvem.

„Až úúúúúúúúúplně dozadu,“ přidala jsem se. Souhlasila, že mi s koncertem pomůže, a já se nemohla dočkat, až ji představím Takatovi. Ale pak jsem si vzpomněla na Nicka. Teď už neexistovala žádná šance, že by šel se mnou. Možná bych mohla požádat o pomoc Kistena. A protože se vydával za Piscaryho prostředníka, byl by jako odpuzující prostředek dvojnásobně účinný. Jako zaparkované policejní auto. Zadívala jsem se na tmavý průchod a přemýšlela, jestli by souhlasil, kdybych se zeptala, a jestli bych ho tam vůbec chtěla.

„Poslouchej.“ Ivy zvedla prst. „Tohle je moje oblíbená část. To tiché drnkání mi proniká až do útrob. Slyšíš bolest v jejím hlase? Musí to být Takatovo nejlepší CD.“

V jejím hlase? pomyslela jsem si. Slyšela jsem zpívat jenom Takatu.

„Jsi moje, jistým způsobem,“ šeptala Ivy se zavřenýma očima a vnitřní bolest, která se jí usadila ve tváři, mě znepokojovala. „Jsi moje, i když to nevíš. Jsi moje, pouto z vášně zrozené…“

Vytřeštila jsem oči. Nezpívala Takatův text. Její slova se mísila s Takatovými jako strašidelný doprovod, ze kterého mě mrazilo na kůži. Byl to refrén, který nechtěl použít.

„Jsi moje, a přitom svá,“ vydechla. „Z vlastní vůle…“

„Ivy!“ zvolala jsem a ona bleskurychle otevřela oči. „Kde jsi to slyšela?“

Nechápavě na mě pohlédla, zatímco Takata dál zpíval o nevědomky uzavřených dohodách.

„To je alternativní refrén!“ řekla jsem a posadila se na kraj gauče. „Nechtěl ho použít.“

„Alternativní refrén?“ řekla, když dovnitř vešel Kisten s podnosem se třemi šálky, který postavil na stůl vedle tlustých červených svíček, a významně se posadil vedle mě.

„Slova písně!“ Ukázala jsem na stereo. „Zpívala jsi je. Rozhodl se je nepoužít. Řekl mi to. Chtěl použít ta druhá.“

Ivy na mě zírala, jako bych se pomátla, ale Kisten zasténal, opřel se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. „Je to upírská stopa,“ řekl mdle. „Zatraceně. Já si říkal, že něco chybí.“

Zmateně jsem se natáhla pro kávu. Ivy se posadila a udělala totéž. „Upírská stopa?“ řekla jsem.

Kisten zvedl hlavu. Tvářil se rezignovaně a z čela si odhrnul blond ofinu. „Takata přidává ke svým písním stopu, kterou slyší jen nemrtví,“ řekl a já ztuhla s šálkem na půl cesty k ústům. „Ivy ho slyší, protože je Piscaryho prostřednice.“

Ivy zbělela. „Vy ji neslyšíte?“ zeptala se. „Zrovna tady,“ řekla a zadívala se na stereo, když se znovu ozval refrén. „Neslyšíte ji zpívat mezi Takatovými slovy?“

Znepokojeně jsem zavrtěla hlavou. „Slyším jenom jeho.“

„A co buben?“ zeptala se. „Slyšíte ho?“

Kisten kývl, vzal si kávu a mrzutě se opřel. „Ano, ale ty slyšíš mnohem víc než my.“ Odložil šálek. „Zatraceně,“ zaklel. „Teď budu muset počkat, dokud neumřu, a doufat, že někde najdu starou kopii.“ Zklamaně si vzdychl. „Je dobrá, Ivy? Její hlas je ta nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Je na každém CD, ale nikde nenajdeš její jméno.“ Poklesla mu ramena. „Nevím, proč nenatočí vlastní album.“

„Vy ji neslyšíte?“ řekla Ivy ostře. Postavila šálek na stůl tak prudce, až z něj vyšplíchla káva, a já překvapeně zírala.

Kisten se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Blahopřeju,“ řekl hořce. „Vítej v klubu. Kéž bych v něm pořád byl.“

Tep se mi zrychlil, když se Ivyiny oči vztekle zablýskly. „Ne!“ řekla a vstala.

Kisten vzhlédl a vykulil oči, protože si teprve teď uvědomil, že se Ivy zlobí.

Ivy napjatě zavrtěla hlavou. „Ne,“ zopakovala paličatě. „Já to nechci!“

Narovnala jsem se, protože jsem pochopila. To, že stopu slyšela, znamenalo, že Piscaryho sevření sílí. Pohlédla jsem na Kistena, který se tvářil ustaraně. „Ivy, počkej,“ konejšil ji, protože její obvykle tak netečná tvář zošklivěla vztekem.

„Nic už není moje!“ zvolala a oči jí zčernaly. „Bylo to krásné, ale teď je to kvůli němu ošklivé. Všechno mi bere, Kiste!“ křičela. „Všechno!“

Kisten vstal a já ztuhla, když obešel stůl a natáhl se po ní. „Ivy…“

„Skončí to,“ řekla a srazila jeho ruku stranou, než se jí mohl dotknout. „Hned teď.“

Poklesla mi čelist, když s upíří rychlostí opustila pokoj. Plamínky svíček se zakomíhaly a zklidnily. „Ivy?“ Postavila jsem šálek na stůl a vstala, pokoj byl ale prázdný. Kisten vyrazil za ní a já zůstala sama. „Kam jdeš…“ zašeptala jsem.

Slyšela jsem tiché zaburácení, jak Ivy nastartovala sedan, který si na zimu půjčila od matky. V okamžiku byla pryč. Vyšla jsem na chodbu a slyšela, jak Kisten tiše zavřel dveře. Jeho kroky na dřevěné podlaze se v tichu rozléhaly.

„Kam jede?“ zeptala jsem se, když přišel až ke mně.

Položil mi ruku na rameno a pobídl mě, abych se vrátila zpátky do obýváku. Byla jsem jen v punčochách a zřetelně vnímala rozdíl v naší výšce. „Jede si promluvit s Piscarym.“

„S Piscarym!“ Vyplašeně jsem ztuhla, vymanila se z jeho sevření a zastavila se. „Nemůže s ním mluvit sama!“

Ale Kisten se nevesele usmál. „Bude v pořádku. Je nejvyšší čas, aby si s ním promluvila. Jakmile to udělá, Piscary se stáhne. Proto ji pořád otravuje. Je to jen dobře.“

Nepřesvědčil mě, přesto jsem se vrátila do obýváku. Vnímala jsem ho za sebou, byl tichý a dost blízko na to, aby se mě dotkl. Zůstali jsme sami, pokud jste nepočítali padesát šest skřítků ve stole. „Bude v pořádku,“ řekl tiše, když mě následoval. Jeho boty byly na šedém koberci tiché.

Chtěla jsem, aby odešel. Cítila jsem se jako zpráskaný pes a chtěla jsem, aby odešel. Doléhal na mě jeho pohled. Sfoukla jsem svíčky a v nastalé tmě naskládala šálky s kávou na podnos v naději, že mu to dojde. Když jsem se ale otočila k chodbě, na místě mě přimrazila děsivá myšlenka. „Myslíš, že by ji Piscary mohl donutit, aby mě kousla? Málem ji přinutil kousnout Quena.“

Kisten se pohnul a prsty se otřel o mé, když mi v pokoji vonícím po kouři vzal podnos z ruky. „Ne,“ řekl a čekal, až zamířím do kuchyně.

„Proč ne?“ Vešla jsem do jasně osvětlené místnosti.

Kisten v jasu zamžoural, odložil tác vedle dřezu a vylil do něj kávu. Na bílém porcelánu zůstaly hnědé loužičky. „Dnes odpoledne na ni Piscary dokázal zapůsobit jen proto, že ji zaskočil. A protože v Quenově případě neměla zažité vzorce chování, kterými by se mohla Piscarymu vzepřít. S instinktem kousnout tě bojuje už od chvíle, kdy jste byly partnerkami v IBA. Zvykla si říkat ne. Piscary ji nemůže donutit kousnout tě, pokud se k tomu sama neodhodlá, a to neudělá. Na to si tě příliš váží.“

Otevřela jsem myčku nádobí a Kisten do ní naskládal hrnky. „Víš to jistě?“ zeptala jsem se tiše a moc si přála tomu věřit.

„Ano.“ Díky vědoucímu úsměvu znovu vypadal jako rošťák v drahém obleku. „Ivy je hrdá na to, co si dokáže odepřít. Váží si nezávislosti víc než já, proto s ním bojuje. Bylo by snazší, kdyby toho nechala. On by se pak přestal snažit vnutit jí svoji nadvládu. Není nijak ponižující dovolit Piscarymu dívat se tvýma očima a cítit tvé emoce a touhy. Mně to připadá povznášející.“

„Povznášející.“ Nevěřícně jsem se opřela o pult. „Tobě připadá to, že jí Piscary vnucuje svoji vůli a tlačí ji k tomu dělat věci, které nechce, ‚povznášející‘?“

„Když to říkáš takhle, ne.“ Otevřel skříňku pod dřezem a vytáhl prostředek na nádobí. Napadlo mě, odkud ví, kde ho hledat. „Ale Piscary se chová jako osina v zadku jenom proto, že mu Ivy vzdoruje. Líbí se mu, že s ním bojuje.“

Vzala jsem si od něj láhev a naplnila malou nádobku ve dveřích myčky.

„Snažím se jí vysvětlit, že být Piscaryho prostředníkem není ponižující, právě naopak,“ řekl. „Neztratí nic ze sebe sama, a tolik získá. Slyší třeba upírskou stopu a má skoro stejnou sílu jako nemrtvý bez všech nevýhod.“

„Jako třeba bez duše, která ti říká, že není správné dívat se na lidi jako na chodící zákusky,“ řekla jsem trpce a zabouchla dvířka myčky.

Unikl mu povzdech a jemná látka obleku se mu nakrčila na ramenou, když si ode mě vzal láhev mycího prostředku a postavil ji na pult. „Tak to není,“ řekl. „S ovcemi se zachází jako s ovcemi, ti, kdo chtějí být využíváni, jsou využiti, a kdo si zaslouží víc, dostane všechno.“

Založila jsem si paže na hrudi a řekla jsem: „A kdo jsi, že o tom rozhoduješ?“

„Rachel.“ Jeho hlas zněl unaveně, když mi položil ruce na lokty. „Rozhodují se sami.“

„Tomu nevěřím.“ Ale neodtáhla jsem se ani nestřásla jeho ruce. „A i kdyby, zneužíváte toho.“

V Kistenových očích se objevil vzdálený pohled, už se nedíval na mě, když mě zatahal za ruce a přiměl mě zaujmout méně agresivní postoj. „Většina lidí,“ řekl, „zoufale touží po tom, aby je někdo potřeboval. A někteří, když ze sebe nemají dobrý pocit nebo jsou přesvědčeni, že si nezaslouží lásku, se upnou na ten nejhorší možný způsob, jak by mohli uspokojit svoji touhu ztrestat se. Stanou se z nich závisláci, stíny, na které si nikdo nedělá nárok, a upíři si je mezi sebou předávají jako zbožňující ovce. Udělali to ale ze sebe sami, jakmile hledali záblesk sebeúcty, o kterém věděli, že je falešný, už když o něj žadonili. Ano, je to ošklivé. A ano, využíváme ty, kdo nám to dovolí. Ale co je horší, brát od toho, kdo to chce, a v hloubi duše vědět, že jsi netvor, nebo od toho, kdo to nechce, a potvrdit to?“

Srdce mi bušilo. Chtěla jsem se s ním hádat, ale souhlasila jsem se vším, co řekl.

„A pak jsou tu ti, kdo se vyžívají v moci, již nad námi mají.“ Kisten stiskl rty v dávném vzteku a nechal ruce klesnout. „Jsou chytří a vědí, že naše potřeba pochopení a důvěry je tak silná, že nás dokáže ochromit. Spoléhají na to a vědí, že uděláme skoro cokoli, aby nám nabídli svoji krev, po které tak zoufale toužíme. Vynikají ve skryté dominanci milence a cítí, že je pozvedá na téměř božskou úroveň. Jsou to lidé, kteří se chtějí stát námi, protože si myslí, že je to udělá mocnými. A my využíváme i je a odhazujeme je s menší lítostí než ovce, tedy pokud je nezačneme nenávidět, to se pak krutě pomstíme a uděláme z nich jedny z nás.“

Dotkl se mé čelisti. Jeho ruka byla teplá a já se odtáhla. „Ale existují i ti, a je jich málo, kdo znají lásku a rozumí jí. Svobodně se nám oddávají a nežádají nic, jen abychom je milovali a věřili jim jako oni nám. Nejsou spoutáni. Neztrácejí vůli. Nejsou ničím míň. Společně se staneme něčím víc, než bychom mohli být každý sám. Když k tomu dojde, je to krásná a vzácná věc.“

Zachvěla jsem se a přemýšlela, jestli nelže.

Pohlazení, kterým ze mě sňal ruku, mi rozhučelo krev v žilách. Ale on si toho nevšiml, soustředil se totiž na úsvit za oknem. „Je mi Ivy líto,“ zašeptal. „Nechce chápat potřebu někam patřit, přestože řídí každý její krok. Touží po dokonalé lásce, ale je přesvědčená, že si ji nezaslouží.“

„Nemiluje Piscaryho,“ zašeptala jsem. „Tvrdil jsi, že bez důvěry a lásky není krásy.“

Kisten mi pohlédl do očí. „Nemluvil jsem o Piscarym.“

Podíval se na hodiny nad dřezem, a když ucouvl, věděla jsem, že se chystá odejít. „Je pozdě,“ řekl a jeho rezervovaný hlas mi prozradil, že v duchu už je někde jinde. Pak se mu ale rozjasnily oči a byl zase zpátky. „Naše rande jsem si užil,“ řekl, když se odtahoval. „Ale příště nestanovíš žádný limit na útratu.“

„Předpokládáš, že bude nějaké příště?“ řekla jsem, abych zlehčila náladu.

Taky se usmál a nové strniště na jeho bradě zachytilo světlo. „Možná.“

Kisten vyrazil ke vchodovým dveřím a já ho automaticky vyprovodila. Na nohách jsem měla jen punčochy a moje kroky na dřevěné podlaze tak byly stejně tiché jako ty jeho. V sanktuáriu panoval klid, ze stolu se neozval ani šelest. Kisten se beze slova oblékl do vlněného kabátu.

„Děkuju,“ řekla jsem, když jsem mu podávala kožený kabát, který mi půjčil.

Jeho zuby se ve tmě předsíně zaleskly. „Bylo mi potěšením.“

„Za to, že jsi mě vzal ven, ne za kabát,“ řekla jsem a cítila, jak mi punčochy v roztopeném sněhu moknou. „No, díky i za kabát,“ vykoktala jsem.

Naklonil se blíž. „Taky mi bylo potěšením,“ řekl a v očích se mu odráželo tlumené světlo. Hleděla jsem do nich a snažila se přijít na to, jestli jsou černé touhou nebo stíny. „Políbím tě,“ řekl chraplavě a moje svaly se napjaly. „Žádné cukání.“

„Žádné kousání,“ opáčila jsem smrtelně vážně. Uvnitř jsem bublala očekáváním. Ale bylo to jen mnou, ne démonskou jizvou, a já to přijala s úlevou a strachem zároveň − nebudu moct předstírat, že za to mohla jizva. Tentokrát ne.

Položil mi drsné a teplé ruce na tváře. Když se přiblížil a zavřel oči, nadechla jsem se. Cítila jsem silnou vůni kůže a hedvábí a něčeho hlubšího, primitivnějšího, co probouzelo mé instinkty, takže jsem nevěděla, co mám dělat. S očima dokořán jsem sledovala, jak se ke mně sklání, a srdce mi bušilo, protože jsem se nemohla dočkat, až ucítím jeho rty na svých.

Pohnul prsty a pohladil mě po křivce čelisti. Rozevřela jsem rty. Ale nakláněl se ve špatném úhlu a ramena se mi uvolnila, když mi došlo, že mě políbí jen na koutek úst.

Uvolnila jsem se a naklonila se blíž, málem jsem ale zpanikařila, jakmile mi zabořil ruce do vlasů. Adrenalin mě zalil jako studená sprcha, když jsem pochopila, že jeho cílem vůbec nejsou má ústa.

Políbí mě na krk! pomyslela jsem si a ztuhla.

Zarazil se ale těsně u krku, vydechl a rty našel měkkou prohlubeň mezi mým uchem a čelistí. Moje úleva se mísila se strachem a nezmohla jsem se vůbec na nic. Žilami mi kolovaly zbytky adrenalinu a srdce mi bušilo jako zvon. Jeho rty byly něžné, ale ruce, kterými mě držel za hlavu, pevné kontrolovanou potřebou.

Jeho rty nahradilo chladné teplo, když se odtáhl a na jeden dva okamžiky zůstal nehybně stát. Srdce mi divoce bušilo a já věděla, že to cítí, jako by bylo jeho. Pomalu vydechl a já ho napodobila.

S tichým šustěním vlny Kisten ustoupil. Zadíval se mi do očí a já si uvědomila, že jsem zvedla ruce a držím ho za pas. Zdráhavě jsem ruce spustila a ztěžka, šokovaně polkla. Přestože mě nepolíbil na rty ani na krk, byl to jeden z nejúžasnějších polibků, jaké jsem kdy zažila. To, že jsem nevěděla, co udělá, mě vzrušilo víc než francouzské polibky.

„Zatraceně,“ řekl tiše a zmateně vyklenul obočí.

„Co?“ zeptala jsem se přidušeně.

Zavrtěl hlavou. „Vůbec tě necítím. Docela mě to vzrušuje.“

Mrkla jsem, protože jsem se nezmohla na slovo.

„Dobrou, Rachel.“ Znovu se usmál a ustoupil o další krok.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem.

Otočil se a otevřel dveře. Ledový vzduch mě vytrhl z omámení. Moje démonská jizva ani nezašimrala, zůstala úplně netečná. Je fakt děsivé, pomyslela jsem si, že se mnou dokáže provést něco takového, aniž by použil moji jizvu. Co se to se mnou, do pekel, děje?

Kisten se na mě z verandy naposledy usmál a zasněžená noc za ním vytvořila nádherné pozadí. Otočil se, sešel dolů po namrzlých schodech a pod nohama mu přitom křupala sůl.

Ohromeně jsem za ním zavřela a přemýšlela, co se stalo. Pořád jsem se cítila neskutečně. Zasunula jsem na místo závoru, pak jsem ji zase zvedla, protože jsem si vzpomněla, že Ivy je pořád venku.

Objala jsem se pažemi a vydala se do ložnice. Musela jsem neustále přemýšlet o tom, co Kisten říkal. Že si lidé určují vlastní osud, když se nechají spoutat upírem. Že platí za extázi upírské vášně různými stupni závislosti, od potravy po rovnocenné partnery. Co když lže? pomyslela jsem si. Co když mi lže, abych mu dovolila spoutat mě? Ale pak mě napadla ještě děsivější myšlenka a z tváře mi vyprchala všechna barva.

Co když říká pravdu?

16

Produpala jsem chodbou a následovala Ivy ke dveřím. Její vysoká postava se pohybovala s roztržitou elegancí a ve vkusných kožených kalhotách vypadala jako dravec, což u ní bylo obvyklé. Jí možná projdou nákupy k slunovratu v kůži, ale já se rozhodla vzít si na sebe džíny a červený svetr. Přesto jsme obě vypadaly dobře. Nákupy s Ivy byly zábavné. Vždycky dostávala sušenky zdarma a odmítání pozvánek na schůzky se v jejím doprovodu stávalo vzrušující a nebezpečné, protože přitahovala všechny možné lidi.

„Do jedenácti musím být zpátky,“ řekla, když jsme vcházely do sanktuária, a odhodila si vlasy dozadu. „Mám dnes v noci práci. Jednu puberťačku vlákali do krvavého domu a já ji mám dostat ven.“

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se, zapnula si kabát a nadhodila si kabelku.

Skřítci se shlukli okolo vitrážových oken, poletovali před světlejšími tabulkami a ječeli na něco venku. Ivy se drsně usmála. „Ne. Nebude to trvat dlouho.“

Výraz tvrdé dychtivosti na jejím bledém, oválném obličeji mi dělal starosti. Ze schůzky s Piscarym se vrátila ve velmi špatné náladě. Očividně nedopadla dobře a já tušila, že si vybije frustraci na únosci. Ivy zacházela s upíry, kteří lovili nezletilé, hrubě. Někdo stráví svátky v nemocnici.

Zazvonil telefon. Ztuhly jsme a pohlédly jedna na druhou. „Postarám se o to,“ řekla jsem. „Ale když nepůjde o případ, nechám to vyřídit záznamník.“

Kývla a s kabelkou vyšla ven ze dveří. „Rozmrazím auto.“

Nadechla jsem se a odběhla dozadu do kostela. Po třetím zazvonění se spustil záznamník. Přehrál žádost o zanechání vzkazu a já ztuhla. Nahrál ho pro mě Nick − připadalo mi noblesní předstírat, že máme sekretáře. Ale když jsme teď stáli v seznamu i mezi jinými profesionály, tak to asi zákazníky mátlo ještě víc.

Mé zamračení se prohloubilo, když vzkaz skončil a Nickův hlas pokračoval: „Hej, Rachel?“ řekl váhavě. „Jsi tam? Zvedni to, pokud tam jsi. Já… já doufal, že tě zastihnu doma. U vás musí být šest, ne?“

Přinutila jsem se zvednout sluchátko. Byl v jiné časové zóně? „Ahoj, Nicku.“

„Rachel.“ Úleva v jeho zastřeném hlase se ostře lišila od mého mdlého tónu. „Dobře. Jsem rád, že jsem tě zastihl.“

Zastihl. Jo. „Jak se vede?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit uštěpačnost. Pořád jsem se cítila ublížená a zmatená.

Pomalu se nadechl. V pozadí jsem slyšela téct vodu a syčení něčeho, co se vařilo. Z telefonu se linulo tiché cinkání sklenek a mumlaný rozhovor. „Je mi fajn,“ řekl. „Vede se mi dobře. Včera v noci jsem se dokonce vyspal.“

„To je bezva.“ Proč jsi mi, k čertu, neřekl, že tě moje cvičení s magií silových čar budí? Mohl jsi se vyspat i tady.

„Jak se ti daří?“ zeptal se.

Bolely mě čelisti, proto jsem se donutila rozevřít je. Cítím se zmatená. Ublížená. Nevím, co chci. „Dobře,“ řekla jsem a vzpomněla si na Kistena. Aspoň jsem věděla, co chce on. „Je mi dobře.“ Bolel mě krk. „Mám ti vyzvednout poštu, nebo se brzy vrátíš domů?“

„Vyzvedává mi ji soused. Ale dík.“

Neodpověděl jsi mi na otázku. „Dobře. Vrátíš se na slunovrat, nebo mám dát tvoji vstupenku… někomu jinému?“ Nechtěla jsem zaváhat. Prostě se to stalo. A Nickovo mlčení mi prozradilo, že si mého zaváhání všiml. V pozadí zakřičel racek. Byl na pláži? Byl v baru na pláži, a já se vyhýbala černým čárům ve studené sněhové břečce?

„Udělej to,“ řekl nakonec a já se cítila, jako by mě praštil do břicha. „Nevím, jak dlouho tu zůstanu.“

„Dobře,“ zašeptala jsem.

„Chybíš mi, Rachel,“ řekl a já zavřela oči.

Prosím, neříkej to, pomyslela jsem si. Prosím.

„Ale cítím se mnohem líp. Brzo budu doma.“

Bylo to přesně tak, jak říkal Jenks. Stáhlo se mi hrdlo. „Taky mi chybíš,“ řekla jsem a znovu se cítila zrazená a opuštěná. Neodpověděl a po třech úderech srdce jsem se rozhodla ticho ukončit. „No, jedeme s Ivy nakupovat. Čeká v autě.“

„Aha.“ Znělo to ulehčeně. Bastard. „Nebudu tě zdržovat. Hm, promluvíme si později.“

Lháři. „Dobrá. Pa.“

„Miluju tě, Rachel,“ zašeptal, ale já zavěsila, jako bych ho neslyšela. Nevěděla jsem, jestli bych pořád dokázala odpovědět stejně. Když jsem sundávala ruku ze sluchátka, cítila jsem se mizerně. Mé rudě nalakované nehty vypadaly na černé umělé hmotě křiklavě. Prsty se mi třásly a bolela mě hlava.

„Tak proč jsi odjel, místo abys mi řekl, co se děje?“ zeptala jsem se prázdného pokoje.

Odměřeně a pomalu jsem vydechla, abych se pokusila zbavit napětí. Půjdu nakupovat s Ivy. Nezkazím si zábavu dumáním o Nickovi. Byl pryč. Nevrátí se. Cítil se líp, když byl jednu časovou zónu ode mě; proč by se měl vracet?

Nadhodila jsem si na rameni popruh kabelky a zamířila ke dveřím. Skřítci stále poletovali v hloučcích okolo oken. Jenks byl kdovíkde, za což jsem byla vděčná. Kdyby slyšel můj rozhovor s Nickem, jen by podotkl: „Já ti to říkal.“

„Jenksi! Přebíráš velení nad lodí!“ zakřičela jsem, když jsem otevřela vstupní dveře, a pousmála se, slabě, zato upřímně, když se ze stolu ozvalo ostré hvízdnutí.

Ivy už seděla v autě a moji pozornost přitáhl Keasleyho dům na opačné straně ulice, slyšela jsem totiž křik dětí a štěkot psa. Zpomalila jsem krok. Na Keasleyho dvoře stála Ceri v džínech, které jsem jí koupila, a v Ivyině starém kabátě. Jasně červené rukavice a čepice stejné barvy křiklavě kontrastovaly s bílým sněhem, jak spolu se šesti dětmi ve věku od deseti do osmnácti válela sněhové koule. V koutě Keasleyho malé zahrady vyrůstala hora. Na vedlejším pozemku dělaly další čtyři děti totéž. Vypadalo to, že brzy dojde ke koulovačce.

Zamávala jsem Ceri, pak Keasleymu − stál na verandě a vše soustředěně sledoval, což mi prozradilo, že by byl rád dole s nimi. Oba mi mávání oplatili, což mě zahřálo. Udělala jsem něco dobrého.

Otevřela jsem dveře Ivyina vypůjčeného mercedesu, vklouzla dovnitř a zjistila, že z průduchů stále fičí studený vítr. Trvalo věčnost, než se velký čtyřdveřový sedan zahřál. Věděla jsem, že ho Ivy neřídí ráda, ale matka jí odmítla půjčit cokoli jiného a motorka se do rozbředlého sněhu nehodila. „Kdo to byl?“ zeptala se Ivy, když jsem stočila průduch stranou a zapnula si pás. Ivy řídila, jako by nemohla zemřít, což mi připadalo poněkud ironické.

„Nikdo.“

Výmluvně na mě pohlédla. „Nick?“

Stiskla jsem rty a položila si kabelku na klín. „Jak říkám, nikdo.“

Aniž by se Ivy podívala za sebe, vyrazila od obrubníku. „Rachel, je mi to líto.“

Upřímnost v jejím hedvábném hlase mě přiměla zvednout hlavu. „Myslela jsem, že Nicka nesnášíš.“

„To jo,“ řekla bez lítosti. „Myslím si, že tebou manipuluje a tají ti věci, které by tě mohly stát život. Ale měla jsi ho ráda. Možná…“ zaváhala a zaťala a uvolnila čelist. „Možná se vrátí. On tě… miluje.“ Vydala ošklivý zvuk. „Ach bože, donutila jsi mě to říct.“

Zasmála jsem se. „Nick není tak špatný,“ řekla jsem a ona se ke mně otočila. Střelila jsem pohledem po trucku, do kterého jsme se chystaly na červené narazit, a zapřela se o přístrojovou desku.

„Řekla jsem, že tě miluje. Ne že ti věří,“ namítla a s pohledem stále upřeným na mě šlápla na brzdu, takže jsme zastavily sotva dvacet centimetrů za nárazníkem vozu před námi.

Stihl se mi žaludek. „Ty si nemyslíš, že mi věří?“

„Rachel,“ domlouvala mi, a když naskočila zelená, pomalinku se rozjela, přestože se truck před námi ještě ani nepohnul. „Odjede z města, aniž by se ti o tom zmínil? A vrátí se, aniž by ti o tom řekl? Nemyslím, že se mezi vás postavil někdo, nýbrž něco. Vyděsila jsi ho, ale on není dost chlap na to, aby si to přiznal, vyrovnal se s tím a přenesl se přes to.“

Nic jsem neřekla a byla ráda, že jsme se daly znovu do pohybu. Já ho jenom nevyděsila, vyvolala jsem u něj záchvat. Muselo to být strašné. Nedivila jsem se, že odešel. Bezva, teď se budu celý den cítit provinile.

Ivy trhla volantem a změnila jízdní pruh. Ozvalo se troubení a ona se ve zpětném zrcátku zadívala na řidiče za námi. Vůz zpomalil, zatlačen zpátky silou jejího pohledu. „Vadilo by ti, kdybychom se zastavily u mých rodičů? Je to cestou.“

„Jasně že ne.“ Potlačila jsem ostré nadechnutí, protože jsme se zařadily přímo před truck, který jsme právě předjely. „Ivy, ty možná máš bleskové reflexy, ale chlápka v tom autě z tebe právě kleplo.“

Odfrkla si a zpomalila celý půlmetr za nárazníkem vozu před námi.

V rušnějších částech Díry se Ivy snažila řídit normálně a já pomalu uvolnila smrtící stisk na kabelce. Poprvé po týdnu jsme byly samy bez Jenkse a ani jedna z nás nevěděla, co mu dát ke slunovratu. Ivy byla pro vyhřívanou boudu, kterou viděla v katalogu; cokoli, jen aby ho i s potomstvem dostala z kostela. Mně by stačila uzamykatelná skříňka, kterou bychom mohly zakrýt kobercem a předstírat, že je to rohový stolek.

Ivy jela dál a předzahrádky a stromy v nich se začaly zvětšovat. Domy se přesouvaly dál od ulice, až byly přes vršky jehličnanů vidět jen střechy. Ocitly jsme se kousek od řeky. Nebyly jsme nikde poblíž nákupního centra, ale protože mezistátní byla nedaleko, město jsme měly jako na dlani.

Ivy bez váhání zabočila na příjezdovou cestu s branou. Ve sněhovém poprašku, který od protažení napadl, se skvěly černé vyježděné koleje. Naklonila jsem se, abych lépe viděla z okna, protože jsem v domě jejích rodičů nikdy nebyla. Zpomalila před starým, romanticky vypadajícím domem o dvou patrech. Byl natřený na bílo a okenice měl lesně zelené. Před hlavními dveřmi parkoval malý dvousedadlový vůz, suchý a beze sněhu.

„Tady jsi vyrostla?“ zeptala jsem se, když jsem vysedala. Na poštovní schránce se skvěla dvě jména, což mě zarazilo, než jsem si vzpomněla, že upírky si i po svatbě nechávají rodné příjmení, aby zachovaly živou pokrevní linii. Ivy byla Tamwoodová, její sestra Randalová.

Ivy zabouchla dveře a klíčky hodila do černé kabelky. „Jo.“ Zadívala se na sváteční osvětlení, které vypadalo vkusně a umírněně. Šeřilo se. Slunce mělo zapadnout za hodinu a já doufala, že do té doby budeme pryč. Nijak se mi nechtělo setkat se s její matkou.

„Pojď dovnitř,“ řekla a vydupala nahoru po odmetených schodech. Následovala jsem ji na krytou verandu. Když otevřela dveře, zakřičela: „Ahoj! Jsem doma!“

Usmála jsem se a zastavila se před prahem, abych si z bot oklepala sníh. Líbilo se mi slyšet ji tak uvolněnou. Vešla jsem dovnitř, zavřela dveře a zhluboka se nadechla. Hřebíček a skořice − někdo tu pekl.

Velkou vstupní halu zdobilo lakované dřevo a jemné odstíny krémové a bílé. Působila stejně přísně a elegantně jako náš obývák vřele a nedbale. Zábradlí schodiště bylo elegantně ověšené cedrovými větévkami. Bylo tu teplo, proto jsem si rozepnula kabát a rukavice schovala do kapes.

„Venku stojí Eričino auto. Pravděpodobně je v kuchyni,“ řekla Ivy a odložila si kabelku na stolek u dveří. Byl tak naleštěný, že vypadal jako z černé umělé hmoty.

Svlékla si kabát, pověsila si ho přes ruku a zamířila k velkému průchodu vlevo, zastavila se ale, když na schodech uslyšela kroky. Otočila se a její netečná tvář se změnila. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je šťastná. Vzhlédla jsem k mladé ženě se svěšenými rameny, která scházela dolů po schodech.

Vypadala na sedmnáct, měla kratičkou gotickou sukni, nahé břicho, černý lak na nehtech a černou rtěnku. Stříbrné řetězy a náramky se jí houpaly, jak hopkala dolů po schodech, a já si ihned vzpomněla na stránku v knize, kterou označil Kisten. Černé vlasy měla ostříhané nakrátko a divoce zježené. Dospělost ji ještě nevyplnila, ale já poznala, že bude vypadat přesně jako její starší sestra, jen bude o dvacet centimetrů nižší: štíhlá, elegantní, dravčí a s dostatkem orientálních rysů na to, aby působila exoticky. Bylo hezké vědět, že to mají v rodině. Zrovna teď ale vypadala jako pubertální upír, který se vymkl kontrole.

„Ahoj, Eriko,“ řekla Ivy, vrátila se zpátky a počkala pod schody.

„Můj bože, Ivy,“ řekla Erica tenkým hlasem s pompézním přízvukem. „Musíš si promluvit s tátou. Chová se jako velký bratr. Jako bych nepoznala rozdíl mezi dobrou a špatnou Sírou? Jak ho tak poslouchám, mám pocit, jako bych pořád byla děcko, co se plazí kolem v plínkách a snaží se kousnout psa. Bože! Byl v kuchyni,“ pokračovala a pusa se jí ani na okamžik nezastavila, přestože si mě měřila od hlavy k patě, „a vařil mámě její organický, ekologický, politicky korektní a smradlavý čaj, a já si ani nemůžu vyrazit s kamarády. Je to tak nefér! Zůstaneš? Máma brzo začne třást okny.“

„Ne.“ Ivy se odtáhla. „Přijela jsem si promluvit s tátou. Je v kuchyni?“

„Ve sklepě,“ řekla Erica. Konečně zmlkla a znovu si mě změřila, zatímco já tam zmateně stála a žasla nad tím, jak rychle dokáže mluvit. „Kdo je tvoje kamarádka?“ zeptala se.

Koutky Ivyiných rtů se zkroutily v úsměvu. „Eriko, to je Rachel.“

„Ach!“ vykřikla mladá žena a vytřeštila hnědé oči, které se skoro ztrácely pod černou maskarou. Přistoupila blíž, popadla mě za ruku a zapumpovala s ní tak nadšeně, až se jí rozcinkaly náramky. „Měla jsem to vědět! Hej, viděla jsem tě u Piscaryho,“ řekla a udeřila mě do ramene tak silně, až jsem klopýtla dopředu. „Páni, byla jsi pěkně sjetá. Šlehla sis. Zatrsala si s duchem. Nepoznala jsem tě.“ Očima přejela moje džíny a zimní kabát. „Měla jsi rande s Kistenem? Kousl tě?“

Mrkla jsem a Ivy se nervózně zasmála. „Sotva. Rachel nedovolí nikomu, aby ji kousl.“ Přikročila k sestře a objala ji. Líbilo se mi, že mladá žena objetí bezstarostně oplatila, jako by nevěděla nebo ji nezajímalo, jak vzácně se Ivy někoho dotýká. Odstoupily od sebe a Ivyina tvář ztuhla. Zhluboka se nadechla a roztáhla chřípí.

Erica se zakřenila jako kočka, která sežrala kanára. „Hádej, koho jsem vyzvedla na letišti?“

Ivy se narovnala. „Sběračka je tady.“

Skoro to zašeptala a Erica odtančila dozadu. „Přiletěla dneska brzo ráno,“ řekla a byla na sebe tak pyšná, jako by letadlo sama pilotovala.

Vytřeštila jsem oči. Ivy se napjala jako struna, dech se jí zadrhl a otočila se k průchodu, odkud se ozval zvuk zavíraných dveří a ženský hlas zavolal: „Eriko? Přijel taxík?“

„Sběračko!“ Ivy vykročila a zhoupla se zpátky. Pohlédla na mě a poprvé za dlouhou dobu mi připadala plná života. Tiché zašoupání v průchodu odpoutalo její pozornost ode mě. Přelila se přes ni vlna emocí a nakonec se v její tváři usadilo štěstí, což mi prozradilo, že Sběračka patří k několika málo lidem, s nimiž se Ivy cítí dost pohodlně na to, aby byla sama sebou.

Takže jsme dvě, pomyslela jsem si a otočila se k mladé ženě na prahu. Přemítavě jsem zvedla obočí a zadívala se na ni. Žena, která si říkala Sběračka, na sobě měla zašlé džíny a nažehlenou bílou košili, takže vypadala zároveň nedbale i elegantně. V černých botách se zdála skoro stejně vysoká jako já. Byla štíhlá, měla bujné křivky a blond vlasy a stála tam se sebejistotou typickou pro živé upíry.

Na krku měla stříbrný řetízek a blond vlasy si stáhla do jednoduchého ohonu, aby zdůraznila křivky těla, za které by modelky vydaly celý majlant na plastických operacích. Hleděla jsem jí do očí a přemýšlela, jestli jsou opravdu tak modré, nebo se mi to jen zdá kvůli jejím neuvěřitelně dlouhým řasám. Malý nosík měla zvednutý, takže její úsměv působil stydlivě a sebejistě zároveň.

„Co tu děláš?“ řekla Ivy a celá zářila, když se ji vydala pozdravit. Ženy se objaly. Otevřela jsem ústa a ztuhla, jakmile se dlouze políbily, než od sebe odstoupily. No dobře…

Ivy po mně střelila pohledem, ale usmívala se. A usmívala se, i když se otočila ke Sběračce a položila jí ruce na lokty. „Nemůžu tomu uvěřit!“ řekla.

Sběračka se podívala na mě, pak upřela pohled zpátky na Ivy. Působila tak sebevědomě, že by v jednom dni mohla krotit koně, učit domorodé děti i večeřet v pětihvězdičkové restauraci. A s Ivy se políbily? A nebyl to jen polibek, ale opravdový… polibek?

„Jsem tu kvůli obchodu,“ řekla. „A zůstanu delší dobu,“ dodala a příjemný hlas jí zastřelo potěšení. „Možná i rok.“

„Rok! Proč jsi nezavolala? Vyzvedla bych tě!“

Žena o krok ucouvla a Ivy nechala ruce klesnout. „Chtěla jsem tě překvapit,“ řekla a úsměv jí pronikl až do očí. „A kromě toho jsem si nebyla jistá, jaká je teď tvoje situace. Už je to tak dlouho,“ dokončila tiše.

Pohlédla na mě a já zrudla, když jsem pochopila. Ach, do prdele. Jak dlouho už žiju s Ivy? Jak jsem to mohla nevědět? Jsem slepá, nebo pitomá?

„Zatraceně,“ zaklela Ivy stále vzrušeně. „Tak ráda tě vidím. Co tu děláš? Máš kde bydlet?“

Zrychlil se mi tep a snažila jsem se nedát najevo obavy. Mít je obě v kostele? To by nebylo dobré. A co mě znepokojilo ještě víc, Sběračka se při nabídce uvolnila, ztratila o mě zájem a soustředila se plně na Ivy.

Erica stála vedle mě a potměšile se křenila. „Sběračka přijela pracovat pro Piscaryho,“ řekla, protože nám očividně toužila sdělit dobré zprávy, ale mě zamrazilo. „Všechno už je zařízené. Patří mu teď.“ Mladá upírka zatočila řetízky a rozzářila se. „Přesně jak jsem si vždycky myslela, že by měla.“

Ivy zatajila dech. Obličejem jí prokmitl úžas a natáhla se, aby se dotkla Sběraččina ramene, jako by nedokázala uvěřit, že tu opravdu je. „Patříš Piscarymu?“ vydechla a já přemýšlela, co to znamená. „Koho nebo co za tebe dal?“

Sběračka pokrčila štíhlým ramenem. „Ještě nic. Už šest let se snažím dostat do jeho kliky, a pokud všechno půjde, jak má, bude to natrvalo.“ Krátce sklopila hlavu, a když ji opět zvedla, oči jí dychtivě zářily. „Prozatím zůstanu u Piscaryho,“ řekla, „ale díky za nabídku, že bych mohla zůstat s tebou.“

U Piscaryho, pomyslela jsem si a moje obavy zesílily. Tam žil Kisten. Bylo to čím dál lepší a lepší. Musela si to uvědomit i Ivy. „Odešla jsi od Natalie, abys vedla Piscaryho restauraci?“ zeptala se a Sběračka se rozesmála. Působila vřele a příjemně, mě však znepokojilo, co zůstalo nevyřčeno.

„Ne. Tu práci ať si nechá Kist,“ řekla lehce. „Jsem tu, abych dostala Piscaryho z vězení. Závisí na tom moje trvalé zařazení do Piscaryho kliky. Když spor vyhraju, zůstanu. Když ne, vrátím se domů.“

Ztuhla jsem. Ach, můj bože. Ona je Piscaryho právnička.

Sběračka zaváhala, když Ivy nezareagovala. Ivy se ke mně otočila a ve tváři měla paniku. Viděla jsem, jak se uzamkla do sebe. Její štěstí, radost, nadšení ze shledání se starou přítelkyní, všechno bylo pryč. Něco vklouzlo mezi nás a já cítila, jak se mi stáhla hruď. Eričiny náramky zacinkaly, jak si mladá upírka uvědomila, že něco je v nepořádku, ale nechápala co. K čertu, vlastně jsem to nechápala ani já.

Sběračka zostražitěla a zatěkala pohledem mezi mnou a Ivy. „Kdo je tvoje kamarádka?“ zeptala se do trapného ticha.

Ivy si olízla rty a otočila se víc ke mně. Přistoupila jsem blíž, protože jsem nevěděla, co dělat. „Rachel,“ řekla Ivy, „dovol, abych ti představila Sběračku. Bydlely jsme spolu poslední dva roky na střední na západním pobřeží. Sběračko, to je Rachel, moje partnerka.“

Nadechla jsem se a snažila se rozhodnout co dál. Napřáhla jsem ruku, ale Sběračka ji minula a pevně mě objala.

Snažila jsem se neztuhnout, odhodlaná nechat tomu volný průběh, dokud si nepromluvím s Ivy o tom, jak celou věc vyřešíme. Piscary se nesměl dostat z vězení; už nikdy bych neusnula. Zvedla jsem paže a vlažně objetí oplatila. Ztuhla jsem, když přitiskla rty pod mé ucho a vydechla: „Ráda tě poznávám.“

Zalil mě adrenalin, jak má démonská jizva ožila a začaly se z ní šířit vlny horka. Šokovaně jsem ji odstrčila a zaujala obranné postavení. Živá upírka klopýtla dozadu a překvapeně vykulila modré oči s dlouhými řasami, takže se zdály obrovské. Musela ustoupit o metr a půl, aby znovu nabyla rovnováhu. Erica zalapala po dechu a Ivy bleskurychle skočila mezi nás.

„Sběračko!“ vykřikla Ivy skoro panicky a zůstala stát zády ke mně.

Srdce mi bušilo a zaléval mě pot. Plamenný slib na mém krku byl tak silný, až bolel. Zakryla jsem si ho rukou a cítila se zrazená a šokovaná.

„Je moje obchodní partnerka!“ zvolala Ivy. „Ne krevní!“

Štíhlá žena na nás chvíli zírala, pak zahanbeně zrudla. „Ach bože,“ vykoktala a schoulila se do lehce submisivního postoje. „Omlouvám se.“ Zvedla ruku k ústům. „Je mi to moc, moc líto.“ Pohlédla na Ivy, která se začala pomalu uvolňovat. „Ivy, myslela jsem, že sis našla stín. Voní jako ty. Byla jsem jenom zdvořilá.“ Sběračka střelila pohledem po mně a já se snažila uklidnit. „Nabídla jsi, že můžu zůstat s tebou. Myslela jsem… bože, omlouvám se. Myslela jsem, že je tvůj stín. Nevěděl jsem, že je tvoje… přítelkyně.“

„To je v pořádku,“ zalhala jsem a narovnala se. Nelíbilo se mi, jak vyslovila „přítelkyně“. Naznačovalo to víc, než jsme byly. Ale zrovna teď jsem nebyla ve stavu, abych Ivyině dávné spolubydlící vysvětlovala, že nesdílíme ani krev, ani postel. Ivy nijak nepomohla, protože tam stála jako uhranutá. A měla jsem pocit, jako by mi pořád něco unikalo. Bože, co tu dělám?

Erica stála pod schody, kulila oči a ústa měla dokořán. Sběračka vypadala rozrušeně, jak se snažila zamaskovat svoji chybu, uhlazovala si kalhoty a upravovala vlasy. Zhluboka se nadechla. Stále rudá ve tváři prkenně napřáhla ruku a vykročila vpřed. „Omlouvám se,“ řekla, když se zastavila přede mnou. „Jsem Dorothy Claymorová. Můžeš mi tak říkat, pokud chceš. Pravděpodobně si to zasloužím.“

Podařilo se mi vyloudit úsměv. „Rachel Morganová,“ řekla jsem a potřásla jí rukou.

Ztuhla a já se odtáhla. Podívala se na Ivy a všechno jí zapadlo na místo.

„Ta, která dostala Piscaryho do vězení,“ dodala jsem, jen aby věděla, kde stojím.

Ivy se mdle usmála. Sběračka o krok ucouvla a těkala pohledem mezi námi. Tváře jí znovu zčervenaly, tentokrát zmatkem. To byl ale malér. Přistály jsme na hromadě hnoje a propadaly se čím dál hlouběji.

Sběračka těžce polkla. „Ráda tě poznávám.“ Zaváhala, pak dodala: „Páni, to je tak trapné.“

Ramena se mi při jejím přiznání uvolnila. Udělá, co bude muset, a já taky. A Ivy? Ivy zešílí.

Erica se pohnula a její ozdoby hlasitě zacinkaly. „Hej, no, nechcete některá sušenku nebo něco takového?“

Och ano. Sušenku. Ta všechno spraví. Možná se sklenkou tequily? Anebo ještě líp s celou lahví? Jo, to by šlo.

Sběračka se přinutila usmát. Její zdvořilé chování začínalo dostávat trhliny, ale držela se dobře, když uvážíme, že opustila domov a pána, aby obnovila vztah se svojí holkou ze střední, která ale žila se ženou, co dostala jejího nového šéfa za mříže. A příště se Rachel v Tak žijí nemrtví dozví, že její dávno ztracený bratr je ve skutečnosti korunní princ z jiné planety. Můj život byl jeden velký malér.

Sběračka pohlédla na hodinky − nemohla jsem si nevšimnout, že mají místo číslic diamanty. „Musím jít. Za hodinu mám schůzku s… někým.“

Za hodinu se měla s někým sejít. Za hodinu zapadne slunce. Proč prostě nepřiznala, že jde za Piscarym?

„Potřebuješ svézt?“ řekla Ivy a znělo to skoro roztouženě, kdyby byla schopná podobné emoce projevit.

Sběračka pohlédla z Ivy na mě a zpátky a očima jí probleskly bolest a zklamání. „Ne,“ řekla tiše. „Zavolala jsem si taxi.“ Polkla a pokusila se vzchopit. „Vlastně myslím, že už je tady.“

Nic jsem neslyšela, ale taky jsem neměla upíří sluch.

Sběračka neohrabaně vykročila. „Ráda jsem tě poznala,“ řekla mi, pak se otočila k Ivy. „Promluvíme si později, miláčku,“ řekla a se zavřenýma očima ji dlouze objala.

Ivy byla pořád v šoku a objetí oplatila jen otupěle.

„Sběračko,“ řekla jsem, když od sebe odstoupily, otřesená žena krotce vytáhla ze skříně v síni tenkou bundičku a oblékla se. „Není to tak, jak si myslíš.“

Zastavila se s rukou na klice a s hlubokou lítostí se dlouze zadívala na Ivy. „Nejde o to, co si já myslím,“ řekla, když otevřela dveře. „Ale o to, co Ivy chce.“

Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale Sběračka mezitím vyšla ven a tiše za sebou zavřela.