17

Po Sběraččině odchodu se rozhostilo nepříjemné ticho. Když taxi zamířilo pryč po příjezdové cestě, zadívala jsem se na Ivy stojící ve sterilně bílé vstupní síni s elegantní výzdobou, která postrádala jakoukoli vřelost. Tížil ji pocit viny. Věděla jsem, že za to může připomínka její přetrvávající víry, že se jednou stanu její prostřednicí − a očividně i něčím víc. Myslím, že se sem Sběračka přestěhovala v naději, že tu pozici jednou zaplní.

Nebyla jsem si jistá, co cítím, když jsem se k ní otočila. „Proč jsi ji nechala při tom, že jsme milenky?“ řekla jsem a uvnitř se třásla. „Bože, Ivy. Ani se nedělíme o krev, a ona si myslí, že spolu spíme.“

Ivyina tvář se uzavřela a jen lehoučké napětí v čelisti prozrazovalo, co ve skutečnosti cítí. „To si vůbec nemyslí.“ Odešla z místnosti. „Chceš trochu džusu?“ zavolala.

„Ne,“ řekla jsem tiše a následovala ji hlouběji do domu. Věděla jsem, že když na ni budu dál tlačit, ještě víc se uzavře. Náš rozhovor neskončil, ale nebylo by dobré bavit se o tom před Ericou. Bolela mě hlava. Možná ji přesvědčím, abychom si promluvily nad kávou a tvarohovým koláčem při nákupech. Možná bych se měla odstěhovat do Timbuktu nebo do hor v Tennessee nebo někam jinam, kde nejsou žádní upíři. (Neptejte se. Je to divné i pro inderlanďany − a to už o něčem vypovídá.)

Eriku jsem měla těsně za patami a její hloupé tlachání mělo zjevně zamaskovat problémy, které Sběračka vyvolala. Následovala nás velkými šerými místnostmi plnými starožitného nábytku, kterými neuvěřitelně táhlo, a její veselý hlas plnil sterilní dům životem. V duchu jsem si poznamenala, že nesmím dovolit, aby se Erica někdy sešla s Jenksem. Už jsem se nedivila, že Jenks Ivy nevadí. Její sestra byla úplně stejná.

Ivy šla pomalu po naleštěné podlaze a provedla nás tmavě modrou formální jídelnou do jasně osvětlené, prostorné kuchyně. Zamrkala jsem. Ivy mi pohlédla do překvapených očí a pokrčila rameny. Věděla jsem, že než jsem se do kostela nastěhovala, nechala Ivy přestavět kuchyni, a když jsem se nyní rozhlédla, uvědomila jsem si, že se inspirovala kuchyní, ve které vyrostla.

Místnost byla skoro stejně velká jako ta v kostele a její střed zabíral stejný ostrůvek. Namísto keramických lžic a měděných zaklínacích kotlíků nad ním visely železné hrnce a kovové náčiní, dalo se o ně ale stejně pohodlně opřít. U nejbližší stěny stál těžký starožitný stůl − úplně stejný jako ten náš − přesně tam, kde jsem ho čekala. Dokonce i skříňky byly ve stejném stylu a pulty měly identickou barvu. Podlahu ale nepokrývalo linoleum, nýbrž dlaždičky.

Nad dřezem, kde já měla jediné okno, jich byla celá řada a poskytovaly výhled na zasněžené pole svažující se k šedé stuze řeky Ohio. Ivyini rodiče vlastnili velký pozemek. Dal by se na něm pást dobytek.

Na sporáku kouřila konvice a Ivy ji sundala z hořáku. Já si zatím odložila kabelku na tu stranu stolu, kde by doma stála moje židle. „Je to tu pěkné,“ poznamenala jsem uštěpačně.

Ivy na mě opatrně pohlédla a očividně byla ráda, že jsem prozatím odložila rozhovor o Sběračce. „Vyšlo levněji udělat obě kuchyně najednou,“ řekla a já kývla. Bylo tu teplo, proto jsem si sundala kabát a přehodila ho přes opěradlo židle.

Erica se natáhla, až se jí pod trikem objevila holá záda, a postavila se na jednu nohu, aby dosáhla na dózu zpola plnou něčeho, co vypadalo jako cukrové sušenky. Opřela se o pult, jednu snědla, druhou nabídla Ivy, mně ale žádnou. Tušila jsem, že se nejedná o skutečné cukrové sušenky, nýbrž o ty odporné věcičky, kterými mě Ivy nacpávala, když jsem se na jaře zotavovala z velké ztráty krve. Bylo v nich něco jako upírské vitamíny, které jim pomáhaly udržovat jejich − ach − životní styl.

Ozvalo se tlumené dupání, pomalu sílilo a já se otočila ke dveřím, o nichž jsem si myslela, že vedou do komory. Se zavrzáním se otevřely a odhalily schodiště vedoucí dolů. Nahoru po nich ze tmy vystupoval vysoký hubený muž. „Ahoj, tati,“ řekla Ivy a já se napřímila a usmála se měkkosti v jejím hlase.

„Ivy…“ Muž se rozzářil a odložil podnos se dvěma malinkými prázdnými šálky na stůl. Hlas měl chraplavý a odpovídal jeho pleti, která byla drsná a hrubá. Hyzdily ji jizvy z dob Zvratu. Některé tvory ovlivnil víc, jiné míň, jen čaroděje, skřítky a víly vůbec. „Je tu Sběračka,“ řekl něžně.

„Viděla jsem ji,“ řekla Ivy a muž zaváhal, když nepokračovala.

Vypadal unaveně, ale v hnědých očích měl spokojenost, když Ivy krátce objal. Jemně vlnité vlasy mu rámovaly vážný obličej lehce zvrásněný spíše starostmi než věkem. Bylo zjevné, že právě po něm zdědila Ivy výšku. Živý upír byl vysoký a uhlazený a jeho vyzáblá postava tak působila spíše příjemně než neatraktivně. Na sobě měl džíny a obyčejnou košili. Na krku se mu skvěly malé, téměř neviditelné jizvy a stejně tak i na spodní části předloktí. Ty byly vidět pod srolovanými rukávy. Muselo být těžké být manželem nemrtvé.

„Jsem rád, že jsi doma,“ řekl a oči mu krátce zalétly ke mně a ke křížku na mém náramku s talismany, než pohled s vřelostí znovu upřel na dceru. „Tvá matka bude brzy vzhůru. Chce s tebou mluvit. Sběračka jí zlepšila náladu.“

„Ne.“ Ivy ucouvla z dosahu. „Chtěla jsem se tě na něco zeptat, to je všechno.“

Kývl, ale tenké rty mu zkroutilo odevzdané zklamání. Moje démonská jizva zašimrala, když nalil kouřící vodu do konvice na čaj. Porcelán hlasitě cinkal. Založila jsem si paže na hrudi a opřela se o stůl, abych si udržela odstup. Doufala jsem, že šimrání bylo pozůstatkem po Sběračce a nezpůsobil ho Ivyin otec. Nemyslela jsem si, že by za to mohl. Vypadal příliš klidně, než aby bojoval s hladem.

„Tati,“ řekla Ivy, když si všimla mého znepokojení. „Tohle je Rachel. Rachel, můj táta.“

Ivyin otec jako by věděl, že moje jizva reaguje, zůstal totiž na opačné straně kuchyně, sebral Erice sušenky a vrátil je zpátky do dózy. Dívka zafuněla a ušklíbla se, jakmile otec pozvedl obočí. „Rád vás poznávám,“ řekl, když obrátil pozornost zpátky ke mně.

„Dobrý den, pane Randale,“ řekla jsem. Nelíbilo se mi, jak se dívá na Ivy a na mě stojící vedle sebe. Najednou jsem měla pocit, jako bych šla na rande a setkala se s rodiči. Zrudla jsem. Nelíbil se mi jeho vědoucí úsměv. A Ivy taky ne.

„Nech toho, tati.“ Ivy si přitáhla židli a sedla si. „Rachel je moje spolubydlící, nic spolu nemáme.“

„Raději by ses měla ujistit, že to ví i Sběračka.“ Jeho úzká hruď se nadmula, jak se zhluboka nadechl a nasál nosem emoce ve vzduchu. „Přijela kvůli tobě. Všechno opustila. Dobře si rozmysli, než se k ní otočíš zády. Pochází z dobrého rodu. Není snadné najít pokrevní linii starou tisíc let.“

Znovu jsem se napjala a ztuhla.

„Ach bože,“ zasténala Erica a znovu strčila ruku do dózy se sušenkami. „Tati, nezačínej zase. Právě máme za sebou něco dost ošklivého.“

Odhalil zuby v úsměvu, natáhl se přes stůl, sebral jí sušenku a kousl si. „Nemusíš být za chvíli v práci?“ řekl, když polkl.

Mladá upírka se zavrtěla. „Tati, chci jít na koncert. Budou tam všichni moji přátelé.“

Zvedla jsem obočí. Ivy nepatrně zavrtěla hlavou, aby mi naznačila, že mám pomlčet o tom, že taky jdeme a budeme na ni moct dohlédnout.

„Ne,“ řekl otec, dojedl sušenku a smetl ze sebe drobky.

„Ale, tati…“

Otevřel dózu a vytáhl tři další. „Nedokážeš se dostatečně ovládat…“

Erica se nafoukla, nahrbila ramena a opřela se o pult. „Ovládám se dost dobře,“ řekla trucovitě.

Narovnal se a v hlase mu zazněly první známky ostří. „Eriko, cloumají s tebou hormony. Jednu noc se ovládneš i ve vypjaté situaci, následující ti povolí nervy při sledování televize. Nenosíš na zubech ochranu, jak bys měla, a já nechci, abys k sobě někoho náhodně připoutala.“

„Tati!“ vykřikla a zahanbeně zrudla.

Ivy vytáhla z kredence dvě sklenice a uculila se. Můj neklid trochu polevil.

„Já vím…“ řekl otec, sklopil hlavu a zvedl ruku. „Spousta tvých přátel má stíny a vypadá to jako velká zábava mít někoho, kdo za tebou pořád chodí, dožaduje se tvé pozornosti a vždy tu je. Jsi středem jeho světa a vidí jenom tebe. Ale, Eriko, se spoutanými stíny je spousta práce. Nejsou to zvířata, která prostě dáš přátelům, když tě znudí. Potřebují útěchu a pozornost. Na podobnou odpovědnost jsi příliš mladá.“

„Tati, nech toho!“ řekla Erica, protože se očividně cítila trapně. Posadila jsem se a Ivy vytáhla z ledničky kartón s džusem. Přemýšlela jsem, jestli to říká kvůli Erice, nebo se snaží zastrašit mě, abych nechala jeho nejstarší dceru být. Fungovalo to. Ne že bych potřebovala pobízet.

Obličej živého upíra zpřísněl. „Jsi neopatrná,“ řekl a hlas mu zdrsněl. „Riskuješ a můžeš se dostat do situace, ve které ještě nechceš být. Nemysli si, že nevím, že sotva vyjdeš z domu, sundáváš si ze zubů ochrany. Na koncert nepůjdeš.“

„To není fér!“ zaječela a ježaté vlasy jí nadskakovaly. „Mám samé jedničky a pracuju na půl úvazku. Je to jenom koncert! Síru tam ani nebudou prodávat!“

Zavrtěl hlavou a ona zafuněla. „Dokud z ulic nezmizí špatná Síra, budeš doma před svítáním, mladá dámo. Nemíním jít do městské hrobky pro dalšího člena rodiny. Udělal jsem to jednou a znovu už to nechci opakovat.“

„Tati!“

Ivy podala otci sklenici džusu a s vlastní se posadila na židli vedle mě. Přehodila si nohu přes nohu a řekla: „Já na ten koncertu jdu.“

Erica zalapala po dechu, nahrbila se a šperky jí zacinkaly. „Tati!“ vykřikla. „Ivy jde. Nedám si Síru a nikoho nekousnu. Slibuju! Ach bože! Prosím, nech mě jít!“

Ivyin otec zvedl obočí a podíval se na Ivy. Pokrčila rameny a Erica zadržela dech. „Pokud bude souhlasit i tvoje matka, máš mé svolení,“ řekl nakonec.

„Děkuju, tati!“ zapištěla Erica. Vrhla se na otce a málem ho povalila na zem. Trhla dveřmi do sklepa a oddupala po schodech dolů. Dveře se pomalu zavřely a Eričin křik ztichl.

Muž si povzdychl a pohnul hubenými rameny. „Jak dlouho jsi ji chtěla nechat prosit, než bys mi řekla, že taky jdeš?“ zeptal se uštěpačně.

Ivy upřela pohled do džusu a usmála se. „Dost dlouho na to, aby poslechla, až jí řeknu, že bez ochrany na zubech ji s sebou nevezmu.“

Zachechtal se. „Učíš se rychle, štěně,“ řekl a předstíral silný přízvuk.

Na schodech se ozval dusot. Erica vrazila do kuchyně, černé oči jí hořely vzrušením a řetízky se jí houpaly. „Řekla ano! Musím jít! Mám tě ráda, tati! Díky, Ivy!“ Udělala z prstů zaječí uši, ohnula je a řekla: „Pusu, pusu!“ Pak vyrazila z místnosti.

„Máš na zubech ochranu?“ zakřičel za ní otec.

„Ano!“ ozvalo se slabě.

„A sundej si část těch řetízků, mladá dámo!“ dodal, ale ona už práskla dveřmi. Ticho bylo úlevou a já se zmateným úžasem pohlédla na usmívající se Ivy. Erica skutečně dokázala naplnit celou místnost.

Ivyin otec odložil sklenici. Zdálo se, jako by jeho tvář najednou měla víc vrásek, a já viděla, jaké vypětí podstupuje, aby nemrtvou manželku zásobil dostatkem krve a uchoval ji příčetnou.

Dívala jsem se, jak Ivy protáčí sklenici v rukou. Její úsměv pomalu zmizel. „Navštívila Piscaryho?“ zeptala se tiše a starost v jejím hlase upoutala moji pozornost. To byl důvod, proč si přišla promluvit s otcem, a když jsem pomyslela na to, že by lehkovážná, divoká a nevinná Erica padla do Piscaryho manipulativních spárů, i já si začala dělat starosti.

Ivyin otec s tím ale zjevně žádný problém neměl, a než odpověděl, pomalu se napil džusu. „Ano. Navštěvuje ho každé dva týdny. Je to zdvořilé.“ Svraštila jsem obočí nad naznačenou otázkou a nijak mě nepřekvapilo, když dodal: „A co ty?“

Ivy si přestala hrát se sklenicí. Začala jsem se cítit nepříjemně a snažila se najít výmluvu, která by mi dovolila schovat se v autě. Ivy pohlédla na mě, pak na otce. Opřel se a čekal. Venku zaburácelo Eričino auto a hukot motoru se postupně vzdálil, až jediným zvukem zůstal tikot hodin nad troubou. Ivy se nadechla. „Tati, udělala jsem chybu.“

Cítila jsem na sobě pohled Ivyina otce. Zadívala jsem se z okna a snažila se udržet si od jejich rozhovoru odstup. „Měli bychom si o tom promluvit i s tvojí matkou,“ řekl a já se rychle nadechla.

„Víte,“ řekla jsem a vstala, „myslím, že počkám v autě.“

„Nechci mluvit s mámou, chci mluvit s tebou,“ řekla Ivy rozzlobeně. „A nevidím důvod, proč by to nemohla slyšet i Rachel.“

Skrytá žádost v Ivyině hlase mě zastavila. Klesla jsem zpátky na židli a ignorovala nesouhlas jejího otce. Nebude to žádná zábava. Možná bude chtít Ivy znát můj názor na rozhovor, který by vyvážil ten její. To jsem pro ni udělat mohla.

„Udělala jsem chybu,“ řekla Ivy tiše. „Nechci být Piscaryho prostřednice.“

„Ivy…“ Jeho hlas zněl vyčerpaně. „Nastal čas, abys přijala odpovědnost. Tvoje matka byla prostřednicí, než zemřela. Výhody…“

„Nechci je!“ řekla Ivy. Pozorně jsem se jí zadívala do očí a přemýšlela, jestli se kroužek hnědé okolo jejích duhovek začíná smršťovat. „Možná kdybych ho neměla neustále v hlavě,“ dodala a odstrčila sklenici s džusem. „Ale už to nedokážu snést. Pořád na mě tlačí.“

„Nedělal by to, kdybys za ním zašla.“

Ivy se narovnala a upřeně se zahleděla na stůl. „Udělala jsem to. Řekla jsem mu, že nechci být jeho prostřednicí a ať mi neleze do hlavy. Vysmál se mi. Řekl, že jsem si vybrala a teď musím se svojí volbou žít a zemřít.“

„Vybrala sis.“

„A změnila jsem názor,“ odsekla, oči nechala podřízeně sklopené, ale její hlas zněl odhodlaně. „Neudělám to. Nechci vést cincinnatské podsvětí a nepovedu ho.“ Zhluboka se nadechla a zvedla oči. „Už nepoznám, jestli mám něco ráda proto, že se to líbí mně, nebo Piscarymu. Tati, promluvíš si s ním za mě?“

Vykulila jsem nad jejím prosebným tónem oči. Slyšela jsem ho jen jednou, a to si myslela, že je mrtvá, a prosila mě, abych ji ochránila. Když jsem si na to vzpomněla, zaťala jsem zuby. Bože, to bylo příšerné. Vzhlédla jsem, protože mlčel, a překvapilo mě, že Ivyin otec zírá na mě. Tiskl rty a rozzlobeně hleděl na mě, jako by to byla moje vina.

„Jsi jeho prostřednice,“ řekl, aniž by odvrátil obviňující pohled. „Přestaň se vyhýbat povinnostem.“

Ivyino chřípí se zachvělo. Opravdu jsem tu nechtěla být, ale kdybych se zvedla, jen bych k sobě přitáhla pozornost. „Udělala jsem chybu,“ řekla rozzlobeně. „A jsem ochotná za ni zaplatit, ale pokud neudělám, co chce, začne ubližovat ostatním. To není fér.“

Posměšně se zasmál a narovnal se. „Očekávala jsi snad něco jiného? Použije kohokoli a cokoli, aby tě ovládl. Je mistr upír.“ Opřel se rukama o stůl a naklonil se k Ivy. „Takový už je.“

Zamrazilo mě a upřela jsem pohled na řeku pod námi. Nezáleželo na tom, jestli je Piscary ve vězení, nebo ne. Stačilo, aby vydal rozkaz, a jeho nohsledi by nejen postavili Ivy do latě, ale zbavili by ho i mě. Bylo by to drahé, ale účinné.

Ivy zvedla hlavu, potřásla jí, aby mě uklidnila, a obrátila vlhké oči k otci. „Tati, řekl, že začne volat Eriku.“

Zpopelavěl a na kůži mu ostře vyvstaly malé jizvičky po horečce. Ulevilo se mi, že Piscary nejde po mně, ale ihned jsem se cítila provinile za to, že mě něco takového vůbec napadlo. „Promluvím si s ním,“ zašeptal. Jeho starost o nevinnou a tak živou dceru byla zřejmá.

Udělalo se mi zle. V jejich rozhovoru se ukrývaly temné, ošklivé stíny tajných dohod uzavřených staršími dětmi ve snaze ochránit mladšího, nevinného sourozence před krutým rodičem. Ten dojem ještě zesílil, když otec tiše zopakoval: „Promluvím si s ním.“

„Děkuju.“

Znovu se rozhostilo nepříjemné ticho. Nastal čas odejít. Ivy vstala jako první a já ji rychle následovala. Sebrala jsem kabát ze židle a nasoukala se do něj. Ivyin otec se pomalu narovnal a vypadal ještě unaveněji, než když jsme přišly. „Ivy,“ řekl, jakmile přistoupil blíž. „Jsem na tebe pyšný. Nesouhlasím s tím, co děláš, ale jsem na tebe pyšný.“

„Díky, tati.“ Ulehčeně se usmála a objala ho. „Musíme jít. Dneska večer mám případ.“

„Darvanovo děvče?“ zeptal se a Ivy kývla. Stále se tvářila trochu provinile a vystrašeně. „Dobře. Pokračuj ve své práci. Promluvím s Piscarym a uvidím, co zmůžu.“

„Díky.“

Otočil se ke mně. „Rád jsem vás poznal, Rachel.“

„Já vás taky, pane Randale.“ Byla jsem ráda, že upírská debata skončila. Všichni jsme zase mohli předstírat, že jsme normální, a zamést ošklivost pod koberec za pět tisíc dolarů.

„Počkej, Ivy. Tady.“ Sáhl do zadní kapsy pro odřenou peněženku a z upíra se stal normální táta.

„Tati,“ protestovala Ivy. „Mám vlastní peníze.“

Zvedl koutek úst v úsměvu. „Považuj to za odměnu za to, že dáš na koncertě pozor na Eriku. Dejte si oběd na můj účet.“

Nic jsem neřekla, když strčil Ivy do ruky stodolarovku, přitáhl si ji blíž a objal ji jednou paží. „Zítra ráno zavolám,“ řekl tiše.

Ivyina ramena se uvolnila. „Zastavím se. Nechci mluvit po telefonu.“ Nuceně se na mě usmála. „Hotová?“

Přitakala jsem, pokývla Ivyinu otci a následovala ji jídelnou a vstupními dveřmi ven. Věděla jsem, jak dobrý sluch upíři mají, proto jsem mlčela, dokud se za námi nezabouchly elegantně vyřezávané dveře a neocitly jsme se znovu na sněhu. Zešeřilo se a závěje ve světle, které se odráželo od mračen, skoro zářily.

Eričin vůz zmizel. Ivy zacinkala klíči a zaváhala. „Počkej,“ řekla a boty jí zakřupaly ve sněhu, když zamířila k místu, kde dříve parkovalo červené auto. „Myslím, že zahodila ochrany.“

Zůstala jsem stát u svých dveří a čekala, zatímco Ivy se zastavila vedle vyjetých kolejí. Zavřela oči a mávla rukou, jako by něco zahazovala, pak zamířila na opačnou stranu příjezdové cesty. Zmateně jsem sledovala, jak prohledává sníh. Dvakrát se sehnula a něco zvedla. Vrátila se zpátky a beze slova nasedla do vozu.

Následovala jsem ji, zapnula si pás a přála si, aby byla větší tma a já se tak nemusela dívat, jak řídí. Když jsem na ni tázavě pohlédla, upustila mi Ivy do ruky dva kousky dutého plastu. Nastartovala a já nasměrovala průduchy na sebe v naději, že motor je pořád teplý. „Ochrany?“ zeptala jsem se, když se Ivy rozjela, a zadívala se na malinké kousky bílého plastu ve své ruce. Jak je ve sněhu našla?

„Zaručují, že neprotrhneš kůži,“ řekla Ivy a stiskla pevně rty. „Díky nim k sobě nemůže nikoho náhodou připoutat. Má je nosit, dokud jí táta nedovolí sundat je. Jestli to tak půjde dál, bude jí třicet, než jí dá svolení. Vím, kde pracuje. Vadilo by ti, kdybychom jí je hodily?“

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila jí je. Na konci příjezdové cesty se Ivy rozhlédla oběma směry, vjela přímo před velký modrý Station Wagon, kola se jí přitom protočila v břečce. „V kabelce mám prázdnou krabičku na ochrany. Mohla bys je do ní schovat?“

„Jasně.“ Nelíbilo se mi, že bych se jí měla hrabat v kabelce, ale kdybych odmítla, udělala by to sama a za jízdy a já už měla dostatečně zauzlovaný žaludek. S divným pocitem jsem si položila Ivyinu kabelku do klína a otevřela ji. Byla až odporně uklizená. Neměla v ní ani jediný zmuchlaný ubrousek nebo starý bonbón.

„Moje je ta s barevným sklíčkem,“ řekla Ivy a řízení se věnovala jen zčásti. „Někde bych tam měla mít i plastovou. Dezinfekce uvnitř by měla být pořád účinná. Táta by ji zabil, kdyby zjistil, že je zahodila do sněhu. Stojí tolik jako její letní tábor v Andách minulý rok.“

„Ach.“ Tři léta, která jsem strávila v Kalamackově táboře pro umírající děti, v porovnání s tím bledla. Odsunula jsem stranou malou dózičku připomínající nádherně zdobenou lékovku a našla bílou lahvičku o velikosti palce. Odšroubovala jsem ji a zjistila, že je plná namodralé tekutiny.

„To je ona,“ řekla Ivy a já hodila ochrany dovnitř. Zůstaly na povrchu, a když jsem chystala zatlačit je pod hladinu malíkem, dodala: „Prostě zašroubuj víčko a zatřes s ní. Ponoří se.“

Poslechla jsem, hodila lahvičku do kabelky a položila ji vedle ní.

„Díky,“ řekla Ivy. „Když jsem ‚ztratila‘ ty své, měla jsem měsíc domácí vězení.“

Chabě jsem se pousmála a napadlo mě, že to musí být jako ztratit brýle nebo rovnátka… nebo možná čočky. Ach bože. Opravdu jsem to všechno chtěla vědět?

„Pořád nosíš ochrany?“ zeptala jsem se, protože mě přemohla zvědavost. Jí to očividně trapné nepřipadalo. Možná bych to prostě měla brát takové, jaké to je.

Ivy zavrtěla hlavou, vyhodila blinkr a přejela dva jízdní pruhy, aby se dostala na nájezd na dálnici. „Ne,“ řekla a já zatím visela na ručce na dveřích. „Od sedmnácti už ne. Ale mám je u sebe pro případ…“ odmlčela se. „Pro každý případ.“

Pro případ čeho? přemýšlela jsem, ale dospěla jsem k názoru, že to nechci vědět. „Ach, Ivy?“ zeptala jsem se a raději ani nepřemýšlela o tom, jak se vmáčkne do kolony. Zadržela jsem dech, když jsme se zařadily a za námi se ozvalo troubení. „Co, k čertu, znamenají zaječí uši a ‚pusa‘?“

Zadívala se na mě a já udělala znamení míru a dvakrát rychle ohnula prsty. Koutky úst se jí zkroutily ve zvláštním úsměvu. „To nebyly zaječí uši,“ řekla. „Ale špičáky.“

Zvážila jsem to a zrudla. „Aha.“

Ivy se zachechtala. Chvíli jsem na ni hleděla a rozhodla se, že lepší chvíle už nenastane. Pomalu jsem se nadechla. „No, co se týká Sběračky…“

Její dobrá nálada zmizela. Střelila po mně pohledem, pak se znovu zahleděla na silnici. „Byly jsme spolubydlící.“ Tváře jí lehce znachověly, podle čehož jsem poznala, že v tom bylo něco víc. „Byly jsme si hodně blízké,“ dodala opatrně, jako by mi to už nedošlo. Ivy dupla na brzdy, aby se vyhnula černému BMW, které ji chtělo uvěznit za minivanem. Šlápla na plyn, strhla volant doprava a nechala ho za sebou.

„Přijela sem kvůli tobě,“ řekla jsem a cítila, jak se mi zrychlil tep. „Proč jsi jí neřekla, že mezi námi nic takového není?“

Zesílila stisk na volantu. „Protože…“ Tiše se nadechla a zastrčila si vlasy za ucho. Byl to nervózní tik, který jsem u ní nevídala zrovna často. „Protože jsem nechtěla,“ řekla a zařadila se za trans-am, který jel třicet kilometrů nad limit.

Ustaraně na mě pohlédla a ignorovala zelený minivan, který spolu s trans-amem s burácením doháněla. „Nebudu se omlouvat, Rachel. Až se konečně přesvědčíš o tom, že při výměně krve nejde o sex, budu tady. A do té doby vezmu cokoli, co mi nabídneš.“

Cítila jsem se hrozně trapně a zavrtěla se na sedadle. „Ivy…“

„Ne,“ řekla zlehka, strhla volant doprava, dupla na plyn a minula oba vozy před sebou. „Znám tvůj názor. Nemůžu ho změnit. Budeš na to muset přijít sama. Sběraččina přítomnost na tom nic nemění.“ Vklouzla před van a měkce se na mě usmála, čímž mě ještě víc přesvědčila o tom, že krev rovná se sex. „A pak si budeš po zbytek života nadávat, že jsi čekala tak dlouho, než jsi zariskovala.“

18

Naběhla reklama a byla tak hlasitá, až jsem sebou na gauči trhla. Vzdychla jsem si, přitáhla si kolena k bradě a objala nohy rukama. Bylo brzy, sotva dvě ráno, a já se snažila sebrat motivaci a jít si uvařit něco k jídlu. Ivy byla pořád v práci a já i přes nepříjemný rozhovor v autě doufala, že se vrátí dost brzy na to, abychom si mohly někam vyjít. Něco si ohřát a pojíst sama mi připadalo stejně lákavé jako sloupnout si kůži při holení.

Sebrala jsem dálkové ovládání a ztlumila televizi. Jak skličující. V pátek v noci jsem seděla sama doma na gauči a sledovala Smrtonosnou past. Měl tu se mnou být Nick. Chyběl mi. Asi. Rozhodně mi chybělo něco. Jsem tak povrchní?

Odhodila jsem dálkové ovládání a uvědomila si, že se vpředu v kostele ozývá hlas. Narovnala jsem se; byl to mužský hlas. Vyplašeně jsem se napíchla na silovou čáru. Během dvou nádechů jsem se naplnila energií. Se silou čáry, která mnou protékala, jsem se chystala zvednout, ale znovu jsem si sedla, když do místnosti vlétl Jenks. Tichý bzukot jeho křídel mi prozradil, že ať už je v kostele kdokoli, nepřišel mě zabít ani mi zaplatit.

S vykulenýma očima přistál na stínítku lampy. Prášek, který se z něj sypal, stoupal v horku ze žárovky vzhůru. V tuto hodinu obvykle spal ve stole, proto jsem se litovala zrovna teď, kdy jsem mohla trucovat v klidu a pokoji. „Hej, Jenksi,“ řekla jsem, pustila silovou čáru a nechala nesoustředěnou magii odplout. „Kdo je tam?“

Zatvářil se ustaraně. „Rachel, asi máme problém.“

Trpce jsem na něj hleděla. Seděla jsem tu a o samotě sledovala Smrtonosnou past. To byl problém, ne osoba, která nám v tuhle hodinu nakráčela do dveří. „Kdo je to?“ řekla jsem mdle. „Svědky Jehovovy už jsem zahnala. Jeden by si myslel, že nám dají pokoj, když žijeme v kostele, ale ne.“

Jenks se zamračil. „Dlak v kovbojském klobouku. Chce, abych podepsal nějaký papír, že jsem snědl rybu, kterou jsme ukradli pro Vyjáky.“

„David?“ Vyskočila jsem z gauče a zamířila do sanktuária.

Jenksova křídla ostře bzučela, jak letěl vedle mě. „Kdo je David?“

„Pojišťovák.“ Svraštila jsem obočí. „Poznala jsem ho včera.“

A opravdu, uprostřed prázdné místnosti stál v dlouhém kabátě a s kloboukem naraženým do očí David a tvářil se neklidně. Skřítkovské děti na něj pokukovaly zpod povytažené rolety na stole a jejich malé tvářičky byly naskládané jedna vedle druhé. Zrovna telefonoval, když mě ale uviděl, zamumlal několik slov, zacvakl mobil a schoval ho.

„Ahoj, Rachel,“ řekl a přikrčil se, když se jeho hlas rozlehl. Změřil si mé džíny a červený svetr, obrátil oči ke stropu a přešlápl. Bylo očividné, že se jako všichni ostatní dlaci necítí v kostele příjemně, ale byla to psychologická věc, ne biologická.

„Omlouvám se, že obtěžuju,“ řekl, sundal si klobouk a zmáčkl ho v rukou. „Ale svědectví z doslechu v té věci nebude stačit. Potřebuju, aby váš partner potvrdil, že snědl rybu, která plnila přání.“

„U všech svatých! Ta ryba plnila přání!“ Ze stolu se ozval vřískot. Jenks vydal ostrý zvuk a tvářičky lemující roletu zmizely ve stínech.

David vytáhl z kapsy pláště natřikrát složený papír a rozložil ho na Ivyině piánu. „Kdybyste mi to tady podepsal?“ požádal, pak se ale narovnal a přimhouřil oči. „Snědl jste ji, že ano?“

Jenks vypadal zděšeně a jeho křídla byla tak tmavě modrá, až se zdála fialová. „Jo. Snědli jsme ji. Budeme v pořádku?“

Snažila jsem se skrýt úsměv, ale David se zakřenil a jeho bílé zuby v šeru sanktuária zářily. „Myslím, že ano, pane Jenksi,“ řekl, cvakl perem a podal mu ho.

Zvedla jsem obočí. David zaváhal a pohlédl z pera na skřítka. Pero bylo větší. „Hm,“ řekl a přešlápl.

„Poradím si.“ Jenks odbzučel do stolu a vrátil se s olůvkem do tužky. Dívala jsem se, jak pečlivě píše svoje jméno, a z pištivého švitoření ve stole mě začínaly bolet oči. Jenks se vznesl a sypal se z něj přitom prášek. „Hej, no, nebudeme mít žádné potíže, že ne?“

Ucítila jsem štiplavou vůni inkoustu, jak David dokument notářsky ověřil. „Z naší strany ne. Děkuju, pane Jenksi.“ Pohlédl na mě. „Rachel.“

Okna tiše zařinčela, jak se v místnosti změnil tlak. Oba jsme zvedli hlavy. Někdo otevřel zadní dveře kostela. „Rachel?“ ozval se vysoký hlas a já zamrkala.

Máma? Zmateně jsem pohlédla na Davida. „Ach, to je moje máma. Možná byste měl jít. Pokud ovšem nechcete, aby vás donutila vzít mě na rande.“

David se zatvářil překvapeně a schoval papíry do kapsy. „Ne. Jsem hotový. Díky. Možná jsem měl napřed zavolat, ale máte otevřeno.“

Začervenala jsem se. Díky Quenovi a jeho malému problému jsem si na účet vložila deset tisíc. Mohla jsem prosedět jednu noc na zadku a trucovat. A talismany, které jsem se chystala při úkolu použít, jsem si nemínila připravit dnes večer. Čarovat po půlnoci a při ustupujícím měsíci znamenalo koledovat si o potíže. A kromě toho mu nebylo nic do toho, co dělám přes den.

Rozčileně jsem obrátila pohled k zadní části kostela. Nechtěla jsem být neslušná, ale ani jsem si nepřála, aby máma podrobila Davida výslechu. „Hned jsem tam, mami!“ křikla jsem a otočila se k Jenksovi. „Doprovodíš ho za mě k východu?“

„Jasně, Rache.“ Jenks se vznesl do výšky hlavy, aby doprovodil Davida do předsíně.

„Nashle, Davide,“ řekla jsem a on mi zamával a nasadil si klobouk.

Proč se všechno vždycky děje najednou? napadlo mě, zatímco jsem pospíchala do kuchyně. Mámina návštěva završí už tak mizerný den. Unaveně jsem vešla do kuchyně a našla ji s hlavou v lednici. Ze sanktuária se ozvalo bouchnutí dveří.

„Mami,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl příjemně. „Ráda tě vidím. Ještě pořád pracuju.“ Vzpomněla jsem si na koupelnu a přemýšlela, jestli jsem uklidila kalhotky z pračky.

S úsměvem se narovnala a vykoukla zpoza dveří ledničky. Na očích měla brýle, které v kombinaci se slamákem a letními šaty vypadaly divně. Letní šaty? Měla na sobě letní šaty? Venku mrzlo!

„Rachel!“ S úsměvem zavřela dveře a rozevřela náruč. „Obejmi mě, zlatíčko.“

Nesoustředěně jsem jí oplatila objetí. Možná bych měla zavolat jejímu psychologovi a ujistit se, že dochází na sezení. Byla divně cítit, a když jsem se odtáhla, řekla jsem. „Co to máš na sobě? Voní to jako spálená pryskyřice.“

„To proto, že to je spálená pryskyřice, lásko.“

Šokovaně jsem vzhlédla k její tváři. Hlas jí poklesl o několik oktáv. Roztřásl mě adrenalin. Trhla jsem sebou a pokusila se couvnout, ale zjistila jsem, že mě za rameno drží ruka v bílé rukavici. Ztuhla jsem a ani se nehnula, když se přes moji matku přelila vlna záhrobí a odhalila Algaliarepta. Do prdele. Je po mně.

„Dobrý večer, důvěrnice,“ řekl démon a odhalil rovné, hranaté zuby v úsměvu. „Najděme si silovou čáru a pojďme domů.“

„Jenksi!“ zavřískla jsem a hlas mi zdrsněl hrůzou. Zaklonila jsem se a nakopla ho do koulí.

Al zachroptěl a vytřeštil rudé kozlí oči. „Mrcho,“ řekl, natáhl se a drapl mě za kotník.

Zalapala jsem po dechu, a když trhl, přistála jsem s dutou ránou na zadku. Zpanikařila jsem, a zatímco jsem marně kopala, vyvlekl mě z kuchyně na chodbu.

„Rachel!“ zaječel Jenks a sypal se z něj přitom černý skřítkovský prášek.

„Přines mi talisman!“ křikla jsem, chytila se veřejí a držela se zuby nehty. Ach bože. Dostal mě. Jestli mě odvleče k silové čáře, bude mě moct vtáhnout do záhrobí, ať už budu souhlasit, nebo ne.

S napjatými pažemi jsem se snažila udržet zdi, aby Jenks mohl otevřít kredenc a sebrat jeden z amuletů. Nepotřebovala jsem se píchnout do prstu; při pádu jsem si rozsekla ret.

„Tady,“ zavolal Jenks a visel ve výši kotníků, aby mi viděl přímo do očí. Na provázku držel uspávací amulet. Oči měl vyděšené a křídla rudá.

„Tak to ne, čarodějko,“ řekl Al a škubl.

Do ramene se mi zařízla bolest a já se pustila. „Rachel!“ zaječel Jenks a já nehty drhla napřed o dřevěnou podlahu a pak o koberec v obýváku.

Al zamumlal něco latinsky a já vykřikla, když zadní dveře vylétly z pantů.

„Jenksi! Vypadni odsud! Dostaň své děti do bezpečí!“ zakřičela jsem, když dovnitř zavál studený vzduch a nahradil teplo, které výbuch vysál ven. Za štěkotu psů jsem po břiše sjela dolů ze schodů a kůži mi při tom drásal sníh, led a kamenná sůl. Vzhlédla jsem k vyraženým dveřím, ve kterých se na pozadí světla objevila Davidova černá silueta. Natáhla jsem ruku pro amulet, který Jenks upustil. „Amulet!“ křikla jsem, protože očividně netušil, co chci. „Hoď mi ten amulet!“

Al se zastavil a otočil se. Jeho jezdecké boty zanechaly na neodházeném chodníku šlápoty. „Detrudo,“ řekl. Jednalo se o příkaz, který spouštěl kletbu vtisknutou do jeho paměti.

Zalapala jsem po dechu, protože Davida zasáhl černorudý stín záhrobí a odhodil ho dozadu a z dohledu. „Davide!“ vykřikla jsem, když ke mně Al znovu vykročil.

Zkroutila jsem se a přetočila se na zadek. Kopala jsem a nechávala za Alem výraznou brázdu ve sněhu, jak mě táhl k dřevěné brance v přední části zahrady, jež vedla ven na ulici. Al nemohl použít silovou čáru v zahradě k tomu, aby mě dostal do záhrobí, protože ji ze všech stran obklopovala svěcená půda a tu nemohl překročit. Nejbližší silová čára, o níž jsem věděla, se táhla ve vzdálenosti osmi bloků. Mám šanci, pomyslela jsem si a cítila, jak mi studený sníh zmáčí džíny.

„Pusť mě!“ obořila jsem se na Ala a nakopla ho zezadu do kolen.

Podlomila se mu noha. Zastavil se a já ve světle pouličního osvětlení jasně viděla jeho podrážděný výraz. Nemohl se proměnit v mlhu, aby se mým úderům vyhnul, protože bych mu vyklouzla. „Ty jsi taková čubka,“ řekl, chytil mě jednou rukou za oba kotníky a šel dál.

„Nechci jít s tebou!“ křičela jsem, a když jsme procházeli brankou, chytila jsem se jí. S trhnutím jsme se zastavili a Al si povzdychl.

„Pusť se,“ řekl unaveně.

„Ne!“ Svaly se mi třásly, jak jsem se snažila udržet, zatímco Al táhl. Do podvědomí jsem měla vtištěné jen jediné zaklínadlo silové čáry, nijak by mi ale nepomohlo, kdybych nás s Alem uzamkla v kruhu. Prolomil by ho stejně snadno jako já, když teď byla moje aura pošpiněná jeho.

Vykřikla jsem, když se Al přestal snažit protáhnout mě bránou a prostě se sehnul a hodil si mě přes rameno. Vyrazil mi dech, jak mi zaryl svalnaté rameno do břicha. Páchl spálenou pryskyřicí a já se ze všech sil snažila osvobodit.

„Bylo by to mnohem snazší,“ řekl, když jsem mu marně zarývala lokty do lopatek, „kdybys přiznala, že jsem tě dostal. Prostě řekni, že se mnou půjdeš dobrovolně, a já nás přenesu do silové čáry rovnou odsud. Ušetříš si velký trapas.“

„Klidně se ztrapním!“ Natáhla jsem se po větvích stromu, který jsme míjeli, a oddychla si, když se mi podařilo jedné chytit. Al se s trhnutím zastavil a klopýtl dozadu.

„Ach, podívej,“ řekl a škubl. Pustila jsem se a rozedřela si přitom dlaně do krve. „Tvoje vlče si chce hrát.“

David, napadlo mě, nakoukla jsem přes Alovo rameno a bojovala přitom o každý nádech. Ve středu lampami prozářené, zasněžené ulice jsem uviděla obrovský stín. Poklesla mi čelist. Zvlkodlačil. Zvlkodlačil za méně než tři minuty. Bože, to muselo bolet.

A byl obrovský, protože si ponechal lidskou velikost. Odhadla jsem, že by mi hlavou dosáhl k rameni. Studený vítr mu čechral hedvábnou černou srst, která se spíše podobala vlasům. Uši tiskl k hlavě a z tlamy se mu linulo neuvěřitelně tiché varovné vrčení. Tlapy o velikosti mých dlaní zaryl do sněhu a zatarasil nám cestu. Vyrazil nepopsatelně hluboké varovné štěknutí a Al se zasmál. V okolních domech se začala rozžínat světla a obyvatelé vykukovali zpoza závěsů. „Legálně mi patří,“ řekl Al lehce. „Beru ji domů. Ani se nesnaž.“

Al znovu vykročil ulicí a já se cítila rozpolcená, chtěla jsem křičet o pomoc, ale zároveň jsem musela uznat, že je po mně. Přijíždějící auto ostře osvětlilo celou scénu. „Hodný pejsek,“ zamumlal Al, když jsme Davida míjeli ve vzdálenosti dobrých tří metrů. David vypadal v záři světlometů drsně. Sklopil hlavu a já přemýšlela, jestli to vzdal, protože ví, že nic nezmůže. Pak ale hlavu znovu zvedl a vyrazil za námi.

„Davide, nemůžeš nic dělat! Davide, ne!“ zaječela jsem, když jeho pomalý běh přešel v trysk. S krvežíznivostí v očích se řítil rovnou na mě. Jasně, nechtěla jsem skončit v záhrobí, ale ani jsem nechtěla zemřít.

Al zaklel a otočil se. „Vacuefacio,“ řekl a natáhl ruku v bílé rukavici.

Zkroutila jsem se, abych se podívala, co se děje. Z dlaně mu vystřelila černá koule moci a zasáhla tiše útočícího Davida asi půl metru od nás. David zaškrábal obrovskými tlapami, ale vběhl přímo do koule. Vyjekl, odkutálel se stranou a přistál ve sněhové závěji. Ve vzduchu byl na okamžik cítit pach spálené srsti.

„Davide!“ vykřikla jsem a vůbec necítila chlad, který mě zaštípal. „Jsi v pořádku?“

Vyjekla jsem, když mě Al shodil na zem. Hranatou rukou mi stiskl rameno tak pevně, až jsem vykřikla bolestí. Silná vrstva udusaného sněhu okolo mě se roztopila a zadek mi znecitlivěl bolestí a chladem. „Idiote,“ zabručel si Al pro sebe. „Máš důvěrnici, proč ji, u matčina popela, nepoužiješ?“

Usmál se na mě a v očekávání zvedl husté obočí. „Jsi připravená dát se do práce, Rachel, lásko?“

Dech mi zmrzl v plicích. V panice jsem na něj zírala, tvář mi zbledla a vytřeštila jsem oči. „Prosím, ne,“ zašeptala jsem.

Zakřenil se ještě víc. „Podrž mi to,“ řekl.

Bolestivě jsem zaječela, protože Al se napíchl na čáru a mnou produněla její síla. Svaly se mi napjaly a otřásla mnou taková křeč, až jsem obličejem praštila o zem. Celá jsem hořela, stočila jsem se do klubíčka a přitiskla si ruce na uši. Znovu a znovu na mě útočil něčí řev. Nedokázala jsem ho umlčet. Bušily do mě výkřiky a vedle agonie v mé hlavě byly jedinou realitou. Moc čáry do mě vtrhla silou exploze, usadila se v mém nitru a odtud se jako oheň rozlila do mých končetin. Měla jsem pocit, jako by někdo namočil můj mozek do kyseliny, a uši mi celou dobu rval příšerný řev. Hořela jsem. Spálí mě na prach.

Najednou jsem si uvědomila, že to já řvu. Podařilo se mi zmlknout, z hrdla se mi ale draly hluboké, ničivé vzlyky. Ty přešly v strašidelné, pronikavé kvílení, ale podařilo se mi umlčet i to. Udýchaně jsem otevřela oči. V záři světlometů jsem viděla své bledé, roztřesené ruce. Nebyly sežehnuté. Puch spálené pryskyřice nestoupal z mé škvařící se kůže. Všechno bylo jen v mé hlavě.

Ach bože. Měla jsem pocit, jako by moje hlava byla na třech místech zároveň. Všechno jsem viděla i cítila dvakrát a nezůstala mi jediná vlastní myšlenka. Al věděl, co cítím, na co myslím. Mohla jsem jen doufat, že právě tohle nezažil i Nick.

„Lepší?“ řekl Al a já sebou trhla, jako by mě uhodil, protože jsem jeho hlas slyšela v mysli i ušima. „Nebylo to špatné,“ řekl, škubnul a zvedl mě na nohy. Nebránila jsem se. „Ceri omdlela při poloviční dávce a trvalo skoro tři měsíce, než přestala vydávat ty příšerné zvuky.“

Byla jsem celá otupělá a cítila jsem, jak mi z úst tečou sliny. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak je utřít. Bolelo mě hrdlo a studený vzduch, který jsem nasávala do plic, jako by hořel. Slyšela jsem psí štěkot a motor auta. Zář světlometů se nehýbala a sníh jiskřil. Visela jsem v Alově sevření a snažila se hýbat nohama, když znovu vykročil. Odvlekl mě z cesty a auto za pískání pneumatik na sněhu a ledu vyrazilo pryč.

„Pojď, Rachel, lásko,“ řekl Al v nastalé tmě vesele a táhl mě z prohrnuté silnice na odházený chodník. „Tvůj vlk to vzdal, a jestli se mi nepodřídíš, čeká nás dlouhá cesta městem k silové čáře.“

Klopýtala jsem za Alem a už dávno jsem přestala cítit promrzlé nohy, byla jsem totiž jenom v ponožkách. Chytil mě za zápěstí a jeho stisk byl pevnější než okovy. Alův stín se protáhl za nás do míst, kde po dechu lapal David a potřásal hlavou, jako by se snažil pročistit si ji. Nemohla jsem nic dělat, protože jsem nic necítila, když David ohrnul pysky, vycenil zuby a tiše zaútočil. Otupělá a bez zájmu jsem ho sledovala jakoby z dálky. Al ale všechno vnímal až příliš dobře.

„Celero fervefacio!“ zvolal rozzlobeně a já zaječela, jak se do mě zaklínadlo vpálilo. Moc Alovy magie vystřelila z jeho natažené ruky a zasáhla Davida. Zablesklo se a sníh pod Davidem roztál, takže se zmítal na černém asfaltu. Vřískala jsem agonií, pokusila jsem se ale přestat a můj jekot tak přešel v kvílení lítice.

„Prosím… už ne,“ zašeptala jsem, ze rtů mi ukáply sliny a roztopily sníh v místě dopadu. Zírala jsem na špinavě bílý sníh a napadlo mě, že je to moje duše, scvrklá a pošpiněná, platící za Alovu černou magii. Nedokázala jsem přemýšlet. Bolest mě pořád pálila a stávala se z ní stará známá.

Křik vyděšených lidí mě přiměl zvednout kalný zrak. Sousedé nás sledovali ze dveří a oken. Pravděpodobně se dostanu do zpráv. Ostré bouchnutí přitáhlo moji pozornost k domu, který jsme minuli a kde kout dvora zdobil elegantní sněhový zámek s věžemi. Z otevřených dveří se vylilo světlo, ozářilo udupaný sníh a skoro se dotklo i Ala a mě. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem na prahu spatřila stát Ceri s Ivyiným krucifixem na krku. Bílá noční košile jí sahala až na zem a vlála ve větru. Rozpuštěné vlasy poletovaly okolo ní a dosahovaly jí téměř k pasu. Postoj měla ztuhlý zlostí. „Ty,“ řekla a její hlas se jasně nesl nad sněhem.

Ozvalo se za mnou varovné štěknutí a já ucítila zaškubání. Díky Alovi jsem instinktivně věděla, že nás Ceri uzavřela v kruhu. Unikl mi marný vzlyk, ale vrhla jsem se na ten pocit jako hladové psisko na popelnici. Cítila jsem něco, co nevycházelo z Ala. Moji depresi ale rychle překryly démonovy emoce, jeho podráždění, a já zapomněla, co jsem vlastně cítila. Alovy vědomosti mi prozradily, že kruh není k ničemu. Můžete uzavřít kruh bez nakreslení, ale jen ten načrtnutý je dost silný na to, aby udržel démona.

Al se ani neobtěžoval zpomalit a protáhl mě kruhem záhrobí.

Dech mi zasyčel, když mnou protekla moc, již Ceri do kruhu vložila. Ječela jsem, protože se mi po kůži rozlil nový oheň. Roztekl se po mně z místa, kde jsem se kruhu dotkla, a celou mě zakryl. Bolest se snažila najít moje nitro. Podařilo se jí to a já znovu zavřískla a vykroutila se z Alova sevření, protože našla mé ki naplněné k prasknutí. Záhrobí se od něj odrazilo a propálilo si cestu na jediné místo, kde si mohlo udělat prostor: do mé hlavy. Dřív nebo později toho bude příliš a já zešílím.

Křečovitě jsem se stáhla. Drsný chodník mi drásal stehno a rameno, jak jsem sebou házela. Postupem času se ten pocit stal snesitelným a já přestala ječet. Poslední výkřik přešel ve sténání, které umlčelo i psy. Ach bože, umírám. Umírám zevnitř.

„Prosím,“ žadonila jsem, i když mě Ceri nemohla slyšet. „Už to nedělej.“

Al mě postavil na nohy. „Jsi výtečná důvěrnice,“ pochválil mě a roztáhl tvář v širokém úsměvu. „Jsem na tebe tak pyšný. Zase jsi dokázala přestat křičet. Myslím, že až se vrátíme domů, uvařím čaj a dovolím ti zdřímnout si, než tě ukážu přátelům.“

„Ne…“ zašeptala jsem a Al se mému protestu zachechtal, ještě než jsem ho vyslovila. Znal mé myšlenky jako první. Teď už jsem chápala, proč Ceri otupila emoce, raději neměla žádné, než aby je sdílela s Alem.

„Počkej,“ řekla Ceri a její hlas se jasně rozlehl nad sněhem, když seběhla dolů ze schodů, minula pletivový plot a dostala se na dvůr před námi.

Zůstala jsem viset v Alově sevření, jakmile se zastavil a podíval se na ni. Její hlas se přese mě přeléval a konejšil moji kůži i mysl. Oči mi zvlhly, protože jsem si mohla oddychnout od bolesti, a téměř jsem vzlykla úlevou. Vypadala jako bohyně. Osvobozovala od bolesti.

„Ceri,“ řekl Al vřele a jen zpola se soustředil na Davida, který nás s naježenou srstí a děsivou divokostí v očích obcházel. „Vypadáš dobře, lásko.“ Pohledem zalétl ke sněhovému zámku za ní. „Stýská se ti po domovině?“

„Jsem Ceridwen Merriam Dulciatová,“ řekla a její velitelský hlas udeřil jako bič. „Nejsem tvoje důvěrnice. Mám duši. Budeš se ke mně chovat s náležitým respektem.“

Al se uculil. „Vidím, že jsi našla svou osobnost. Jaké to je znovu stárnout?“

Viděla jsem, jak ztuhla. Zastavila se před námi a já si všimla jejího provinilého výrazu. „Už se stáří nebojím,“ řekla tiše a mě napadlo, jestli jí Al slíbil věčné mládí, když se stane jeho důvěrnicí. „Takový už je svět. Nech Rachel Marianu Morganovou jít.“

Al zaklonil hlavu, rozesmál se a odhalil silné, ploché zuby zamračenému nebi. „Je moje. Vypadáš dobře. Chceš se vrátit? Mohly byste být sestry. Nebylo to příjemné?“

Zacukala jí ústa. „Má duši. Nemůžeš ji nutit.“

Udýchaně jsem visela z Alovy ruky. Jestli mě dostane k silové čáře, nebude záležet na tom, zda mám duši. „Ano, můžu,“ řekl Al a udělal z toho skutečnost. Svraštil čelo a obrátil pozornost k Davidovi. Všimla jsem si, že nás obchází a snaží se vytvořit široký kruh, do kterého by mohl Ala uzavřít. Démon přimhouřil oči. „Detrudo,“ řekl a ukázal.

Zalapala jsem po dechu a trhla sebou, jak mnou protekla stružka záhrobí a umožnila Alovi čarovat. S hlavou vztyčenou jsem se zajíkla a spolkla strašlivý zvuk, který se mi dral z hrdla. Podařilo se mi zůstat zticha, když mnou protékala energie, ale nedokázala jsem to, jakmile se do mě ze silové čáry vyřítila nová moc a nahradila tu, již Al odčerpal. Moje nitro znovu rozpálil oheň, přetekl, nažhavil mi kůži a nakonec se mi usadil v myšlenkách. Nemohla jsem uvažovat. Dokázala jsem se soustředit jen na bolest. Hořela jsem. Moje myšlenky, moje duše hořela.

Šokovaně jsem klesla na kolena a skoro jsem si nevšimla bolesti, kterou mi zledovatělý chodník způsobil, protože mi unikl výkřik plný utrpení. Oči jsem měla otevřené a Ceri, která stála bosá ve sněhu před námi, se přikrčila. Její oči zrcadlily sdílenou bolest a já se na ně upnula a našla v jejich zelených hlubinách mír. Ona přežila. Já to taky dokážu. Přežiji. Bože, pomoz mi najít způsob, jak přežít.

Al se rozesmál, když ucítil moje odhodlání. „Dobře,“ pobízel. „Vážím si tvé snahy zůstat zticha. Nakonec to zvládneš. Bůh ti nepomůže, ale jen si ho volej. Rád bych se s ním setkal.“

Roztřeseně jsem se nadechla. David se rozechvěle choulil v hromádce hedvábné srsti kousek od místa, kde ještě před chvílí byl. Jakmile Al zaútočil, ječela jsem, proto jsem neviděla, jak ho srazil. Když se postavil na nohy, Ceri k němu přistoupila, vzala do rukou jeho čenich a podívala se mu do očí. Ve srovnání s ním se zdála maličká a jeho dokonalá černota působila vedle její křehkosti oděné do vlající bílé nebezpečně. „Dej mi to,“ zašeptala a beze strachu mu hleděla do očí. David nastražil uši.

Pustila ho a odebrala se k místu, kde Davidovy stopy skončily. Po mé pravici se objevil Keasley, za chůze si zapínal kabát a postavil se vedle Ceri. Vzal ji za ruku a zamumlal: „Je to tvé.“ Pak ji pustil a oba ustoupili.

Chtělo se mi plakat, ale nenašla jsem sílu. Nemohli mi pomoct. Obdivovala jsem Ceriinu sebejistotu, její hrdý, ohnivý postoj, ale byla bláhová. Bylo po mně.

„Démone,“ řekla a její hlas zahlaholil nehybným vzduchem jako zvon. „Spoutávám tě.“

Al sebou trhl, když okolo nás rozkvetla stěna modrého záhrobí, a zrudl. „Es scortum obscenus umpurua!“ křikl a pustil mě. Zůstala jsem ležet, protože jsem věděla, že by mě nepustil, kdybych mohla utéct. „Jak se opovažuješ použít to, co jsem tě naučil, proti mně!“

Udýchaně jsem zvedla hlavu, protože jsem pochopila, proč se dotkla Davida a Keasleyho. David kruh začal, Ceri přidala druhou část a Keasley ho dokončil. Dali jí svolení, aby spoutala jejich cesty dohromady. Kruh byl hotový; démon lapený uvnitř. Dívala jsem se, jak pochoduje sem a tam podél kruhu před vítězoslavně se tvářící Ceri, a napadlo mě, že bude stačit málo a zabije prostě z trucu.

„Moecha putida!“ křičel a bušil do štítu. „Ceri, přísahám, že ti znovu vyrvu duši!“

„Et de,“ řekla, vystrčila úzkou bradu a v očích jí jiskřilo, „acervus excerementum. Můžeš se přenést do silové čáry. Odejdi hned, ještě před východem slunce, a my se v klidu vrátíme do postele.“

Algaliarept se pomalu nadechl a já se otřásla pod náporem vzteku, který jeho pohyb ukrýval. „Ne,“ řekl. „Rozšířím Rachel obzory a vy budete poslouchat, jak křičí, až se bude učit přijímat všechno, co budu chtít.“

Je schopen načerpat mnou ještě víc moci? pomyslela jsem si a plíce se mi stáhly, jak jsem dočasně ztratila vůli dýchat. Mohlo to být ještě horší?

Ceriina sebejistota zakolísala. „Ne,“ řekla. „Neví, jak energii správně uchovat. Pokud jí vnutíš ještě víc moci, zničíš její mysl. Zešílí dřív, než ji budeš moct naučit, jak vařit čaj.“

„Nemusí být příčetná na to, aby uvařila čaj nebo připravila toast,“ zavrčel. Popadl mě za paži a zvedl mě na nohy. Nevzdorovala jsem.

Ceri zavrtěla hlavou. Stála ve sněhu, jako by bylo léto. „Chováš se malicherně. Ztratil jsi ji. Přelstila tě. Neumíš prohrávat.“

Al mě štípl do ramene a já zaskřípala zuby, abych nevykřikla. Byla to jen bolest. Nebylo to nic ve srovnání s pálením záhrobní energie, kterou mě nutil držet. „Neumím prohrávat!“ zařval a já slyšela, jak postavy ve stínech vykřikly. „Nemůže se schovávat na svěcené půdě věčně. Jestli to zkusí, najdu způsob, jak ji použít i přes silové čáry.“

Ceri pohlédla na Davida a já zavřela zoufale oči. Byla přesvědčená, že by to dokázal. Panebože. Bylo jen otázkou času, kdy přijde na to, jak to udělat. Vsadila jsem na záchranu své duše všechno, a prohraji. „Jdi pryč,“ řekla a odtrhla pozornost od Davida. „Vrať se zpátky do záhrobí a nech Rachel Marianu Morganovou na pokoji. Nikdo tě sem nevolal.“

„Nemůžeš mě zapudit, Ceri!“ zuřil a trhl mnou tak prudce, až jsem na něj spadla. „Moje důvěrnice mi otevřela cestu, když se napíchla na čáru. Prolom kruh a dovol mi s ní odejít. Mám na to právo.“

Ceri se nadšeně nadechla. „Rachel! Uznal, že jsi ho zavolala. Zapuď ho!“

Vytřeštila jsem oči.

„Ne!“ zařval Algaliarept a vyslal do mě vlnu záhrobí. Skoro jsem omdlela, jak mnou protékaly vlny bolesti, splývaly a sílily, až nezůstalo nic než agonie. Ale já se nadechla a cítila pach své pálící se duše.

„Algaliarepte,“ vypravila jsem ze sebe chroptivě. „Vrať se do záhrobí.“

„Ty malá mrcho!“ zavrčel a praštil mě. Síla úderu mě zvedla do vzduchu a odhodila mě na Ceriin kruh. Přistála jsem a nedokázala přemýšlet. Bolela mě hlava a v krku mě pálilo. Sníh pode mnou byl studený. Stulila jsem se do něj, protože jsem hořela.

„Jdi pryč. Jdi pryč hned,“ šeptala jsem.

Všeobjímající záhrobní energie, která mi doposud hučela v mozku, v jediném okamžení zmizela. Zasténala jsem. Slyšela jsem, jak mé srdce zabušilo, zastavilo se a znovu zabušilo. Dokázala jsem jen dýchat, cítila se prázdná a v hlavě jsem měla pouze vlastní myšlenky. Byl pryč. Oheň zmizel.

„Zvedněte ji ze sněhu,“ řekla Ceri naléhavě a její hlas do mě vtékal jako ledová voda. Pokusila jsem se otevřít oči, ale marně. Někdo mě zvedl a já cítila tělesný žár. Napadlo mě, že je to Keasley, protože jsem cítila blahovičník a levnou kávu. Brada mi klesla na hruď a hlava mi spočinula na jeho rameni. Na čele jsem ucítila malé studené ruce, Ceri se dala do zpěvu a společně jsme se pohnuli.