19

„Ach bože,“ zašeptala jsem a z mých slov zaznívala stejná bolest, jaká se mi šířila krkem. Můj hlas chraplavostí připomínal štěrk v plechovém vědru. Bolela mě hlava a na očích mi ležel hadr vonící po mýdlu Ivory. „Necítím se moc dobře.“

Ceri se studenou rukou dotkla mé tváře. „To mě nepřekvapuje,“ řekla uštěpačně. „Nech oči zavřené. Vyměním ti obklad.“

Okolo tiše dýchali dva lidé a fakt velký pes. Nejasně jsem si vzpomínala, že mě přinesli dovnitř. Potácela jsem se na hranici vědomí, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedařilo se mi omdlít. Podle vůně parfémů jsem poznala, že mě Keasley uložil v mém pokoji, a polštář pod hlavou mi připadal známý a pohodlný. Zakrýval mě těžký přehoz, který jsem nechávala v nohách postele. Žiju. No páni.

Ceri ze mě sundala vlhký hadr a já navzdory varování nadzvedla oční víčka. „Au…“ zasténala jsem, když se mi světlo svíčky na komodě zabodlo do očí, proniklo mi až dozadu do lebky a odrazilo se. Bolest hlavy se ztrojnásobila.

„Řekla ti, abys nechala oči zavřené,“ řekl Jenks sardonicky, přesto byla v jeho hlase slyšet úleva. Ozvalo se cvakání Davidových drápů, načež mi teple zafuněl do ucha.

„Je v pořádku,“ řekla Ceri tiše a David se stáhl.

V pořádku? pomyslela jsem si a soustředila se na dýchání, dokud světlo v mé hlavě nepřestalo poskakovat sem a tam a nezmizelo. Tohle je v pořádku?

Tepání v hlavě ustoupilo mírné bolesti, a když jsem uslyšela tiché fouknutí a ostrou vůni kouře zhaslé svíčky, znovu jsem otevřela oči.

Ve svitu pouličního osvětlení, které pronikalo dovnitř přes závěsy, jsem viděla, že Ceri sedí na kuchyňské židli vedle mojí postele. Na klíně držela mísu s vodou a já sebou trhla, když ji postavila na Ivyinu příručku o randění s upíry, která ležela všem na očích. Na opačné straně se choulil Keasleyho stín. Davidovo obrovské vlčí tělo zabíralo polovinu podlahy.

„Myslím, že jsme zpátky v Kansasu, Toto,“ zamumlala jsem a Keasley si odkašlal.

Na vlhkém obličeji jsem cítila studený vzduch, který táhl dovnitř rozbitými dveřmi, a také zatuchlé teplo vanoucí z průduchu. „Jenksi!“ zachroptěla jsem, protože jsem si vzpomněla, že ho zasáhl poryv ledového vzduchu. „Jsou tvoje děti v pořádku?“

„Jo, jsou,“ řekl a já klesla zpátky na polštář. Pomalu jsem zvedla ruku ke krku. Měla jsem pocit, jako by uvnitř krvácel.

„Davide?“ zeptala jsem se tišeji. „A co ty?“

Jeho dech zesílil, jak odstrčil stranou Keasleyho a zafuněl mi teple, vlhce do ucha. Rozevřel čelisti. Ceri zalapala po dechu, když mi v nich sevřel celý obličej.

Do bolesti se zařízl adrenalin. „Hej!“ vyjekla jsem a vzepřela se, když se mnou lehce zatřásl a pustil mě. S bušícím srdcem jsem ztuhla, jakmile tiše zavrčel a mokrým čenichem mě šťouchl do tváře. Pak si odfrkl jako pes a zmizel v chodbě.

„Co to mělo, k čertu, znamenat?“ řekla jsem a připadalo mi, jako by mi srdce mělo vyskočit z hrudi.

Jenks vzlétl a jiskřivý prášek, který se z něj sypal, mě donutil přimhouřit oči. Ne že by tolik zářil, příšerně mě ale bolely oči. „Je rád, že jsi v pořádku,“ řekl a malinkaté rysy měl vážné.

„Tohle je v pořádku?“ řekla jsem a ze sanktuária se ozvalo zvláštní rozesmáté štěknutí tak trochu připomínající zajódlování.

Bolel mě krk, a když jsem si sedala, tiskla jsem si k němu ruku. Na obličeji jsem měla dlačí sliny. Otřela jsem si je vlhkým hadrem a odložila ho na okraj mísy. Bolely mě svaly. Do pekel, všechno bolelo. A vůbec se mi nelíbilo, že David držel v tlamě moji hlavu.

Cvakání zastřižených drápů na dřevěné podlaze přitáhlo moji pozornost k tmavé chodbě. David proběhl okolo mých dveří do zadní části kostela, v zubech držel svůj batoh a oblečení a plášť za sebou vlekl jako skolené zvíře.

„Jenksi,“ řekla Ceri tiše. „Podívej se, jestli se chce proměnit tady, nebo jestli potřebuje pomoct sbalit věci do batohu.“

Jenks se vznesl, ale vrátil se, když se z obýváku ozvalo krátké odmítavé štěknutí.

Zaťala jsem zuby, protože moje bolest hlavy dosáhla velikosti Texasu. Došlo mi, že se před odchodem patrně promění zpátky. Bylo nelegální zvlkodlačit na veřejnosti jindy než během tří dnů v době úplňku. Dříve bývalo omezení pouze tradicí; nyní existovalo proto, aby se lidé cítili líp. Co dlaci dělali doma, byla jejich věc. Byla jsem si jistá, že by nikomu nevadilo, že se proměnil, aby mě zachránil před démonem, v téhle podobě ale nemohl řídit auto a autobus by mu nezastavil.

„No,“ řekl Keasley a sedl si na okraj postele, „podíváme se na vás.“

„Au…“ vyjekla jsem, když se dotkl mého ramene a ze zhmožděných svalů mi do těla vystřelila ostrá bolest. Shodila jsem ze sebe jeho ruku a on se přisunul blíž.

„Zapomněl jsem, jak hrozná jste pacientka,“ řekl a znovu se natáhl. „Chci vědět, kde to bolí.“

„Nechte toho,“ zachroptěla jsem a pokusila se ho plácnout po sukovitých, artritických rukou. „Rameno mě bolí od toho, jak mě Al štípl. Ruce od toho, jak jsem si je odřela, brada a břicho od toho, jak mě táhl dolů ze schodů. Kolena…“ zaváhala jsem. „Od toho, jak jsem spadla na ulici. A obličej od toho, jak mi Al vrazil facku.“ Podívala jsem se na Ceri. „Mám monokl?“

„Ráno ho mít budeš,“ řekla tiše a soucitně sebou trhla.

„A rozsekl mi ret,“ dokončila jsem a dotkla se ho. K vůni sněhu ve vzduchu se přidala vůně oměje. David se měnil zpátky, pěkně pomalu. Po předchozí rychlé, bolestivé proměně mu nic jiného nezbývalo. Byla jsem ráda, že má u sebe trochu oměje. Tlumil bolest a působil i jako anestetikum, takže celý proces usnadňoval. Škoda, že fungoval jenom na dlaky.

Keasley zasténal a vstal. „Přinesu vám amulet proti bolesti,“ řekl a odšoural se do chodby. „Vadilo by vám, kdybych uvařil kávu? Zůstanu, dokud se nevrátí vaše spolubydlící.“

„Přineste hned dva amulety,“ řekla jsem, protože jsem netušila, jestli si poradí s bolestí hlavy. Amulety proti bolesti fungovaly jenom na tu fyzickou a já tušila, že v tomto případě se jedná spíše o ozvěnu po průtoku velkého množství energie silové čáry. Způsobila jsem něco takového Nickovi? Není divu, že mě opustil.

Zamžourala jsem, když v kuchyni se zablikáním naskočilo světlo a proniklo i do mé ložnice. Ceri mě bedlivě sledovala a já kývla, abych ji ujistila, že jsem v pořádku. Poplácala mě po ruce, kterou jsem si položila na přehoz, a zamumlala: „Čaj ti nezatíží žaludek tolik jako káva.“ Obrátila vážné zelené oči k Jenksovi. „Zůstaneš s ní?“

„Jo.“ Zamával křídly. „Dohlížet na Rachel mi jde.“

Zašklebila jsem se na něj a Ceri zaváhala. „Hned jsem zpátky,“ řekla a odešla za tichého pleskání bosých nohou na dřevěné podlaze.

Z kuchyně se linul příjemný rytmus rozhovoru a já si nešikovně hodila přehoz okolo ramen. Bolely mě všechny svaly, jako bych měla horečku. Nohy v promáčených ponožkách jsem měla studené a v mokrém oblečení jsem asi dělala na posteli vlhký flek. Sklíčeně jsem upřela pohled na Jenkse, který přistál na sloupku postele u mých nohou.

„Díky, že ses mi snažil pomoct,“ řekla jsem. „Opravdu jsi v pořádku? Vyrazil dveře z pantů.“

„Měl jsem si s tím amuletem víc pospíšit.“ Křídla mu bezútěšně zmodrala.

Pokrčila jsem rameny a ihned toho zalitovala, protože mi v nich začalo tepat. Kde byl Keasley s amulety? „Možná by na démona ani nefungoval.“

Jenks přilétl blíž a dosedl mi na koleno. „Zatraceně, Rache. Vypadáš hrozně.“

„Díky.“

Božská vůně kávy se začala mísit se zatuchlostí z ohřívače. Světlo v chodbě zastínila Ceriina silueta a já se k ní opatrně otočila. „Sněz je, než se uvaří čaj,“ řekla a postavila vedle mě talířek se třemi Ivyinými sušenkami.

Ohrnula jsem ret a zamračila se. „Musím?“ stěžovala jsem si. „Kde je můj amulet?“

„Kde je můj amulet?“ posmíval se Jenks tenkým hláskem. „Bože, Rachel. Vzmuž se.“

„Sklapni,“ zabrblala jsem. „Zkus do sebe načerpat moc silové čáry pro démona a uvidíme, jestli vůbec přežiješ. Vsadila bych se, že bys vybuchl v obláčku skřítkovského prášku, ty malý posměváčku.“

Zasmál se, ale Ceri se na nás zamračila, jako bychom byli děti. „Mám ho tady,“ řekla a já se předklonila, aby mi ho mohla pověsit na krk. Nataženými svaly se mi rozlila požehnaná úleva − Keasley ho musel aktivovat − ale bolest hlavy zůstala a ještě se zhoršila, když už mě teď od ní nic nerozptylovalo.

„Je mi to líto,“ řekla Ceri. „Bude to trvat aspoň den.“ Když jsem nic neřekla, zamířila ke dveřím a dodala: „Přinesu ti čaj.“ Vyšla ven, vzápětí se ozvalo zašoupání a já zvedla oči. „Promiňte,“ zamumlala a upřela oči na podlahu, protože se málem srazila s Davidem. Dlak vypadal unavený a starší, když si upravoval límec kabátu. Strniště měl hustší a těžce na něm lpěla vůně oměje. „Dal byste si čaj?“ řekla a moje obočí vylétlo vzhůru, když se její obvyklá sebejistota proměnila v pokorný úžas.

David zavrtěl hlavou a přijal její podřízené chování s laskavostí, díky níž působil vznešeně. Se sklopenou hlavou se kolem něj protáhla a zmizela v kuchyni. S Jenksem jsme si vyměnili užaslé pohledy, David zatím vešel dovnitř a upustil batoh na zem. Kývl na Jenkse, přitáhl si židli a posadil se. Opřel se, založil si paže na hrudi a přemýšlivě si mě měřil zpod krempy kovbojského klobouku.

„Povíš mi, co to mělo znamenat, než odejdu?“ řekl. „Začínám si myslet, že existuje dobrý důvod, proč tě nikdo nechce pojistit.“

Zatvářila jsem se rozpačitě a vzala si sušenku. „Vzpomínáš si na démona, který svědčil proti Piscarymu a dostal ho za mříže?“

Vytřeštil oči. „Do prdele!“

Jenks se zasmál a jeho hlas cinkal jeho zvonkohra. „Tam taky.“

Ignorovala jsem ho a pohlédla do Davidových šokovaných očí. Vyčetla jsem z nich starost, bolest a nevíru. „Přišel si pro výsluhu za poskytnuté služby,“ řekla jsem. „A dostal ji. Stala jsem se jeho důvěrnicí, ale ponechala si duši, takže mě nemůže odvléct do záhrobí, když mu to nedovolím.“ Upřela jsem pohled na strop a přemýšlela, jak budu pracovat, když se nebudu moct po západu slunce napíchnout na silovou čáru, aniž bych k sobě přilákala démony.

David tiše hvízdl. „Nic nestálo za takovou cenu.“

Střelila jsem po něm pohledem. „Za normálních okolností bych s tebou souhlasila, ale ve chvíli, kdy se mě Piscary snažil zabít, mi to připadalo jako dobrý nápad.“

„Dobrý nápad, to určitě. Byla to pěkná pitomost,“ brblal Jenks. Očividně si myslel, že kdyby byl u toho, nikdy by to nezašlo tak daleko. Možná měl pravdu.

Kousla jsem do sušenky s pocitem, jako bych měla kocovinu. Sušenky byly suché, měla jsem po nich hlad, ale zároveň se mi dělalo zle. „Děkuju, že jsi mi pomohl,“ řekla jsem a smetla ze sebe drobky. „Kdybys nezasáhl, dostal by mě. Budeš v pořádku? Ještě nikdy jsem neviděla, že by se někdo proměnil tak rychle.“

Předklonil se a přesunul si batoh mezi nohy. Viděla jsem, jak zalétl pohledem ke dveřím, a pochopila, že už chce jít. „Bolí mě rameno, ale budu v pořádku.“

„Omlouvám se.“ Dojedla jsem první sušenku a pustila se do další. Měla jsem pocit, jako by mi začínala hučet krev v žilách. „Kdybys někdy něco potřeboval, dej mi vědět. Fakt ti to dlužím. Vím, jak moc to bolí. Tento rok jsem se proměnila z čarodějky v norka za tři vteřiny. Dvakrát za týden.“

Syčivě se nadechl a na čele mu naskákaly vrásky. „Au,“ řekl s úctou v očích.

Usmála jsem se. Šířilo se mnou nové teplo. „To jo. Na druhou stranu už se asi nikdy nestane, že bych byla tak štíhlá a měla kožich.“

Pousmál se. „Kam vlastně mizí všechna ta hmota navíc?“

Zůstala mi už jenom jedna sušenka a já se ji donutila sníst pomalu. „Zpátky do silové čáry.“

Pokýval hlavou. „To my nedokážeme.“

„Všimla jsem si. Jsi pořádně velký vlk, Davide.“

Jeho úsměv se rozšířil. „Víš co? Změnil jsem názor. I kdyby ses někdy rozhodla stát pojišťovákem, nevolej mi.“

Jenks dosedl na prázdný talíř, abych nemusela otáčet hlavu ze strany na stranu. „Tak to bych chtěl vidět,“ zachechtal se. „Rachel v šedém kostýmku, s kufříkem, drdolem a brýlemi.“

Rozesmála jsem se, rázem jsem ale dostala záchvat kašle. Objala jsem se pažemi, předklonila se a otřásala se drsným, suchým kašlem. Pocit, jako by mi hořelo v krku, ale bledl ve srovnání s tepající bolestí v hlavě, která při náhlém pohybu vybuchla. Amulet proti bolesti, který se mi houpal na krku, nijak zvlášť nepomáhal.

David mě ustaraně plácal po zádech. Bolest v rameni překonala i moc amuletu. Převrátil se mi žaludek a do očí mi vyhrkly slzy. Do pokoje vešla Ceri, postavila šálek čaje na noční stolek a s tichými káravými zvuky mi položila ruku na rameno. Její dotyk ulevil křečím, lapala jsem po dechu a dovolila, aby mě opřela o hromadu polštářů, které za mě naskládala. Konečně jsem se zklidnila a pohlédla jí do očí.

Zastíněnou tvář měla ustaraně staženou. Jenks s Davidem mě sledovali. Nelíbilo se mi, že mě David vidí takhle, ale neměla jsem moc na vybranou. „Vypij čaj,“ řekla Ceri, podala mi ho a sevřela mi okolo šálku prsty.

„Bolí mě hlava,“ stěžovala jsem si a usrkla. Nebyl to normální čaj, nýbrž něco z květin a bylinek. Toužila jsem po pořádném hrnku kafe, ale nechtěla jsem ranit Ceriiny city. „Cítím se jako přejetá parním válcem,“ bědovala jsem.

„Taky tak vypadáš,“ řekl Jenks. „Pij čaj.“

Byl bez chuti, ale uklidňoval. Znovu jsem upila a vyloudila úsměv pro Ceri. „Hmm. Dobrý,“ lhala jsem.

Potěšeně se narovnala a vzala do ruky mísu. „Vypij všechno. Vadilo by ti, kdyby Keasley přitloukl na vyražené dveře deku, aby sem tak netáhlo?“

„To by bylo fajn. Díky,“ řekla jsem, ale neodešla, dokud jsem znovu neusrkla.

Její stín opustil chodbu a můj úsměv se proměnil ve škleb. „Je to úplně bez chuti,“ zašeptala jsem. „Proč musí být všechno, co je pro mě dobré, bez chuti?“

David pohlédl na otevřené dveře a na světlo, které proudilo dovnitř. Když otevřel batoh, Jenks vzlétl a přistál mu na rameni. „Mám něco, co snad pomůže,“ řekl David. „Můj starý parťák na to přísahal. Žadonil o to, kdykoli si trochu moc přihnul.“

„Bože!“ Jenks se chytil za nos a vzlétl. „Kolik oměje s sebou máš, babko kořenářko?“

David se lstivě usmál. „Copak?“ řekl a v hnědých očích měl nevinný pohled. „Není nelegální. A je přírodní. A nemá v sobě žádné uhlovodíky.“

Pokojík naplnila známá kořenitá vůně oměje a mě nijak nepřekvapilo, když David vytáhl uzavíratelný celofánový pytlíček. Poznala jsem značku: Vlčí hlava přírodní. „Tady,“ řekl, vzal mi šálek z ruky a postavil ho na noční stolek.

Otočil se zády k chodbě, aby skryl, co dělá, a vytřásl do pití asi čajovou lžičku oměje. Když si mě změřil, přidal ještě trochu. „Zkus to teď,“ řekl a vrátil mi šálek.

Vzdychla jsem si. Proč mi pořád někdo něco dával? Chtěla jsem prostě talisman na spaní nebo možná divný aspirin kapitána Eddena. Ale David se tvářil tak dychtivě a vůně oměje mi byla příjemnější než vůně šípku, proto jsem čaj zamíchala malíkem. Rozdrcené lístky klesly na dno a čaj ztmavl. „K čemu mi bude?“ zeptala jsem se, když jsem usrkla. „Nejsem dlak.“

David vrátil pytlíček do batohu a zapnul ho. „Nemá nijak zvlášť silný účinek. Na to je metabolismus čarodějů příliš pomalý. Ale můj starý parťák byl čaroděj a tvrdil, že mu dokáže ulevit od kocoviny. Přinejmenším bude čaj chutnat líp.“

Postavil se a připravil se k odchodu. Znovu jsem usrkla a musela souhlasit. Uvolnila se mi čelist; ani jsem si neuvědomila, že jsem ji zatínala. Omějový čaj byl teplý a konejšivý a klouzal dolů krkem s příchutí hovězího vývaru a jablek. Svaly se mi začaly uvolňovat jako po sklence dobré tequily. Vydechla jsem a lehká váha Jenkse, který mi přistál na paži, mě přiměla zvednout oči.

„Hej, Rache? Jsi v pohodě?“

Usmála jsem se a znovu se napila. „Ahoj, Jenksi. Jsi celý třpytivý.“

Jenks se zatvářil nečitelně a David vzhlédl od knoflíků kabátu. V hnědých očích měl otázku.

„Díky, Davide,“ řekla jsem a vyslovovala pomalu, zřetelně a tiše. „Dlužím ti to, dobře?“

„Jasně.“ Zvedl batoh. „Dávej na sebe pozor.“

„Budu.“ Vypila jsem půlku šálku, čaj mi sklouzl do břicha a vytvořil v mém nitru teplé místečko. „Teďka se necítím zrovna špatně. Což je dobře, protože zítra mám rande s Trentem, a jestli se neobjevím, šéf jeho bezpečnosti mě zabije.“

David se zprudka zastavil na prahu. Za ním se ozývalo klepání, jak Keasley přitloukal na dveře deku. „S Trentem Kalamackem?“ zeptal se dlak.

„Jo.“ Znovu jsem se napila, míchala čaj malíkem, dokud jsem oměj neroztočila ve víru a odvar ještě víc neztmavl. „Chystá se sejít se Saladanem. Šéf jeho bezpečnosti mě nutí jít s ním.“ Zamžourala jsem na Davida, světlo z chodby mi totiž připadalo jasné, ale ne bolestivě. Přemýšlela jsem, kde má David tetování. Všichni dlaci měli tetování, neptejte se mě proč.

„Setkal jsi se někdy s Trentem?“ zeptala jsem se.

„S panem Kalamackem?“ David se zhoupl zpátky do pokoje. „Ne.“

Zavrtala jsem se pod přehoz a soustředila se na šálek. Davidův partner měl pravdu. Ta věc byla fakt dobrá. Už mě vůbec nic nebolelo. „Trent je osina v zadku,“ řekla jsem, když jsem si vzpomněla, o čem jsme mluvili. „Já mám něco na něho, on má něco na mě. Ale na šéfa jeho bezpečnosti nic nemám, a když mu nevyhovím, poví to.“

Jenks vzlétl a nejistě poletoval od Davida ke dveřím a zpátky ke mně. David na něj pohlédl, pak se zeptal: „Poví co?“

Předklonila jsem se a vykulila oči, protože jsem se pohnula rychleji, než bych asi měla, a málem jsem si vyšplíchla čaj. Zamračila jsem se a vypila ho a kousky lístků, které v něm plavaly, mi vůbec nevadily. S úsměvem jsem se naklonila blíž a užívala si vůně pižma a oměje. „Moje tajemství,“ zašeptala jsem a přemýšlela, jestli by mi David ukázal tetování, kdybych ho o to požádala. Na staršího chlapíka vypadal báječně. „Mám tajemství, ale tobě ho nepovím.“

„Hned jsem zpátky,“ řekl Jenks a přilétl blíž. „Chci vědět, co dala Ceri do toho čaje.“

Odbzučel a já zamrkala a sledovala usazující se jiskřičky skřítkovského prášku. Ještě nikdy jsem jich tolik neviděla a zářily všemi barvami duhy. Jenks si musel dělat starosti.

„Tajemství?“ pobídl David, ale já zavrtěla hlavou a světla jako by se rozzářila.

„Nepovím. Nemám ráda zimu.“

David mě vzal za ramena a uložil mě do polštářů. Usmála jsem se a zaradovala se, když do pokoje vlétl Jenks. „Jenksi,“ řekl David tiše. „Kousl ji někdy dlak?“

„Ne!“ protestoval Jenks. „Teda aspoň ne, co ji znám.“

Oči se mi zavřely, ale zase jsem je otevřela, když mnou David zatřásl. „Co?“ protestovala jsem, když se na mě pozorně zadíval. Jeho vlahé hnědé oči byly příliš blízko. Připomněl mi tátu a já se na něj usmála.

„Rachel, zlato,“ řekl. „Kousl tě někdy dlak?“

Vzdychla jsem si. „Ne. Ani ty, ani Ivy. Nekouše mě nikdo až na moskyty, a ty rozmáčknu. Malí bastardi.“

Jenks odlétl dozadu a David se odtáhl. Zavřela jsem oči a poslouchala jejich dech. Zněl strašně hlasitě. „Šššš,“ řekla jsem. „Tiše.“

„Možná jsem jí toho dal příliš,“ řekl David.

Ceriiny tiché kroky zněly hlasitě. „Co… co jste jí dal?“ zeptala se ostře a já otevřela oči.

„Nic!“ protestoval David a nahrbil ramena. „Dal jsem jí trochu oměje. Tohle neměl způsobit. Nikdy jsem neviděl, že by tak zapůsobil na čaroděje!“

„Ceri,“ řekla jsem, „chce se mi spát. Můžu spát?“

Našpulila rty, ale já poznala, že se nezlobí na mě. „Ano.“ Přitáhla mi přehoz pod bradu. „Spi.“

Sesunula jsem se a vůbec mi nevadilo, že mám na sobě pořád mokré šaty. Byla jsem strašně, strašně utahaná. A bylo mi teplo. A šimralo mě na kůži. A měla jsem pocit, že bych mohla prospat celý týden.

„Proč jste se mě nezeptal, než jste jí dal oměj?“ zeptala se Ceri ostře, a přestože šeptala, slyšela jsem její slova velmi jasně. „Už má v sobě Síru. Byla v sušenkách!“

Věděla jsem to! pomyslela jsem si a pokusila se otevřít oči. Páni, Ivy to ode mě pěkně schytá, až se vrátí domů. Ale teď tu nebyla a já byla unavená, takže jsem to nechala být. Už jsem měla dost toho, že jsem se pořád kvůli někomu sjížděla. Odpřísáhla jsem si, že už nikdy nesním nic, co si sama neupeču.

David se zachechtal a mě z jeho smíchu zašimrala holá kůže. „Už chápu,“ řekl. „Síra zrychlila její metabolismus do té míry, že jí oměj opravdu pomůže. Bude spát tři dny. Dal jsem jí toho tolik, že by to vyřadilo dlaka za úplňku.“

Vyplašeně jsem sebou trhla. Zprudka jsem otevřela oči. „Ne!“ řekla jsem a zkusila se posadit, ale Ceri mě zatlačila zpátky do polštářů. „Musím jít na tu párty. Když nepůjdu, Quen to na mě poví!“

David jí pomohl a společně udrželi moji hlavu na polštáři a nohy zakryté. „Klid, Rachel,“ chlácholil mě a já nenáviděla, že je silnější než já. „Nebojuj s tím, jinak se ti to vymstí. Buď hodná čarodějka a nech oměj působit.“

„Když nepůjdu, poví to na mě!“ řekla jsem a krev mi hučela v uších. „Na Trenta mám jenom to, že vím, co je, a když to řeknu, Quen mě zabije!“

„Cože!“ zaječel Jenks a za hlasitého šustění křídel vzlétl.

Příliš pozdě jsem si uvědomila, co jsem plácla. Do prdele.

Zírala jsem na Jenkse a cítila, jak blednu. V pokoji se rozhostilo smrtící ticho. Ceri vykulila oči a David nevěřícně zíral. Nemohla jsem to vzít zpátky.

„Ty to víš!“ křičel Jenks. „Ty to víš a neřekla jsi mi to? Ty čarodějnice! Ty to víš? Ty to víš! Rachel! Ty… ty…“

David se tvářil nesouhlasně a Ceri vylekaně. Zpoza veřejí vykukovaly skřítkovské děti. „Ty to víš!“ ječel Jenks a skřítkovský prášek se z něj sypal ve zlatém slunečním paprsku. Jeho děti se za zděšeného cinkání rozprchly.

Zvedla jsem se. „Jenksi…“ řekla jsem a schoulila se, protože se mi stáhl žaludek.

„Drž hubu!“ křičel. „Drž, do pekel, hubu! Máme být parťáci!“

„Jenksi…“ Natáhla jsem se po něm. Už jsem se necítila ospalá a útroby se mi kroutily.

„Ne!“ řekl a můj tmavý pokoj prozářil obláček skřítkovského prášku. „Nevěříš mi? Fajn. Padám odsud. Musím si zavolat. Davide, můžeme se s rodinou svézt s tebou?“

„Jenksi!“ Shodila jsem ze sebe přehoz. „Je mi to líto! Nemohla jsem ti to říct.“ Ach bože, měla jsem Jenksovi věřit.

„Drž, do pekel, hubu!“ zakřičel, vylétl z pokoje a nechal za sebou ohnivě rudou šmouhu skřítkovského prášku.

Postavila jsem se, abych za ním vyrazila. Udělala jsem krok, natáhla se po veřejích a sklopila oči k podlaze, protože se mi točila hlava. Všechno mi před očima plavalo a ztrácela jsem rovnováhu. Přitiskla jsem si ruku na břicho. „Budu zvracet,“ vydechla jsem. „Ach bože, pozvracím se.“

Na rameni mi těžce přistála Davidova ruka. Pevnými, odhodlanými pohyby mě vytáhl na chodbu. „Říkal jsem, že se ti to vymstí,“ brblal, když mě postrčil do koupelny a loktem rozsvítil. „Neměla jsi vstávat. Co je to s vámi čaroději? Myslíte si, že všechno víte, a nikdy neposloucháte.“

Samozřejmě měl pravdu. S rukou na ústech jsem se jen tak tak dostala k záchodu. Vyzvracela jsem všechno: sušenky, čaj i jídlo, které jsem si dala k večeři před dvěma týdny. David odešel, jakmile jsem se začala dávit, a nechal mě zvracet a kašlat, dokud mi v žaludku nic nezůstalo.

Konečně jsem se ovládla. S rozklepanými koleny jsem vstala a spláchla. Nedokázala jsem na sebe pohlédnout do zrcadla. Vypláchla jsem si ústa a napila se přímo z kohoutku. Pozvracela jsem si amulet, takže jsem si ho musela sundat a umýt ho pod tekoucí vodou. Odložila jsem ho vedle umyvadla a všechny moje bolístky se ihned vrátily. Měla jsem pocit, že si je zasloužím.

Srdce mi bušilo a cítila jsem se slabá. Opláchla jsem si obličej a vzhlédla. Za svým rozcuchaným odrazem jsem ve dveřích uviděla Ceri. Stála tam a objímala se pažemi. Kostel byl strašidelně tichý. „Kde je Jenks?“ zachraptěla jsem.

Odvrátila se a já se otočila. „Je mi to líto, Rachel. Odjel s Davidem.“

Odjel? Nemohl odjet. Venku zatraceně mrzlo.

Ozvalo se tiché šoupání a vedle Ceri se objevil Keasley.

„Kam šel?“ zeptala jsem se a třásla se, jak mi tělem kolovaly zbytky Síry a oměje.

Ceri sklopila hlavu. „Požádal Davida, aby ho vzal k příteli, a s celým klanem odjel v krabici. Řekl, že už nemůže dál riskovat život své rodiny a…“ podívala se na Keasleyho a v zelených očích se jí odrazilo světlo zářivek, „…že dává výpověď.“

Odjel? Vrávoravě jsem zamířila k telefonu. Nechtěl riskovat život rodiny, to určitě. Na jaře zabil dva vílí zabijáky a třetího nechal žít jen jako varování pro ostatní. A nešlo o zimu. Dveře opravíme a do té doby mohli zůstat v Ivyině pokoji nebo v mém. Odešel, protože jsem mu lhala. A když jsem pohlédla do Keasleyho ponuré, vrásčité tváře, poznala jsem, že mám pravdu. Řekli si něco, co jsem neslyšela.

Vklopýtala jsem do obýváku a rozhlédla se po telefonu. Mohl jít jen na jedno místo: k dlakovi, který na podzim sňal z mých věcí kletbu. Musela jsem se omluvit. Říct mu, že jsem se zachovala jako idiot. Že jsem mu měla věřit. Že má právo se zlobit a je mi to líto.

Ale když jsem se natáhla po telefonu, Keasley mě zarazil. Uhnula jsem před jeho starou rukou a zírala na něj. Byla mi zima, protože tenká deka představovala jen chabou ochranu před zimní nocí. „Rachel…“ řekl a Ceri se melancholicky zastavila v chodbě. „Myslím… myslím, že bys mu měla dát aspoň den.“

Ceri sebou trhla a zadívala se do chodby. Slyšela jsem, jak někdo tiše otevřel hlavní dveře, a přikrývka se zavlnila v průvanu.

„Rachel?“ ozval se Ivyin hlas. „Kde je Jenks? A proč vykládají na příjezdové cestě překližku?“

Klesla jsem do křesla, než jsem mohla upadnout. Lokty jsem se opřela o kolena a hlavu složila do dlaní. Síra s omějem sváděly v mých útrobách válku a já se cítila roztřesená a slabá. Zatraceně. Co řeknu Ivy?

20

Káva v mém obrovském hrnku vychladla, ale já si nemínila jít do kuchyně pro čerstvou. Rámusila tam totiž Ivy a pekla další várku svých odporných sušenek, přestože jsem jí jasně řekla, že už žádné jíst nebudu a byla jsem naštvanější než trol s kocovinou, protože mi potají podstrkávala Síru.

Odložila jsem hrnek na stolek, natáhla se po lampičce a amulet proti bolesti přitom zachrastil o pleťový talisman, který maskoval moje zhmožděné oko. Zatímco se Ceri snažila naučit mě, jak uchovávat energii silové čáry, setmělo se. Veselé žluté světlo ozářilo květiny na mém stole a částečně i Ceri sedící na polštáři, který si přinesla od Keasleyho. Mohly jsme cvičit v pohodlí obýváku, ale Ceri trvala na svěcené půdě, přestože slunce stálo vysoko na obloze. A v sanktuáriu panovalo ticho. Skličující ticho.

Ceri seděla v tureckém sedu na podlaze pod stínem kříže na stěně a v džínech a jednoduché halence vypadala drobounká. Vedle ní stála konvice s čajem, ze kterého se kouřilo i přesto, že můj vlastní hrnek dávno vychladl. Tušila jsem, že udržuje čaj teplý magií, ale ještě jsem ji při tom nenachytala. Ve štíhlých rukou uctivě držela jemný šálek − ten si taky přinesla od Keasleyho − a na krku se jí třpytil Ivyin krucifix. Neustále se ho dotýkala. Vlasy jí to ráno spletla do copu Jenksova nejstarší dcera a Ceri se zdála smířená sama se sebou. Líbilo se mi vidět ji takhle, protože jsem věděla, čím si prošla.

Z kuchyně se ozvalo bouchnutí a rachot zavíraných dvířek od trouby. Zamračila jsem se a otočila se k Ceri, když se zeptala: „Jsi připravená zkusit to znovu?“

Postavila jsem nohy v ponožkách pevně na zem a kývla. Začínala jsem v tom mít praxi, proto se mi podařilo rychle se napřáhnout a dotknout se vědomím silové čáry. Moje ki se naplnilo a nepřijalo o nic víc či míň než obvykle. Energie mnou protékala jako řeka jezírkem. Tohle jsem uměla už od dvanácti let, kdy jsem Trenta nešťastnou náhodou odhodila v táboře na strom. Teď už jen stačilo nabrat trochu energie z jezírka a přelít ji takříkajíc do cisterny v mysli. Ki, ať už lidské, inderlandské nebo démonské, dokázalo pojmout jen omezené množství energie. Důvěrníci fungovali jako přidružené ki, které mág mohl použít jako své vlastní.

Ceri počkala, dokud jsem nedala znamení, že jsem připravená, pak se napíchla na stejnou linii a vnutila mi víc energie. Ve srovnání s Algaliareptovou záplavou to byla obyčejná stružka, přesto se mi rozpálila kůže, když mé ki přeteklo, moc se začala šířit mým tělem a hledat místo, kde by se mohla nahromadit. Abych se vrátila k analogii jezera a řeky, jezero se vylilo z břehů a voda zalévala údolí.

Energie se mohla usadit jedině v mých myšlenkách, a když je našla, měla už jsem v duchu připravený malinký trojdimenzionální kruh, který mě Ceri učila většinu odpoledne budovat. Ramena se mi uvolnila, když jsem ucítila, že stružka našla přehradu. Horkost na kůži ihned zmizela, jak se energie, kterou mé ki nedokázalo pojmout, začala sbíhat po kapkách do malé nádrže jako rtuť. Bublina se rozšiřovala a zářila rudou šmouhou, která přijala barvu mé a Alovy aury. Fuj.

„Vyslov spouštěcí slovo,“ pobídla mě Ceri a já sebou trhla. Pozdě. Podívala jsem se jí do očí a ona stiskla tenké rty. „Zapomněla jsi,“ obvinila mě a já pokrčila rameny. Ihned mi přestala nutit energii a zbytek se vrátil s krátkým zábleskem horka zpátky do silové čáry. „Tentokrát ho řekni,“ přikázala napjatě. Ceri byla milá, ale nebyla zrovna trpělivá učitelka.

Znovu do mě nalila energii silové čáry, až mé ki přeteklo. Proud byl tentokrát silnější a mě napadlo, jestli mě Ceri nepokrytě nenabádá, abych to tentokrát nepokazila.

„Tulpa,“ zašeptala jsem a slyšela slovo nejen ušima, nýbrž i v mysli. Na samotném slově nezáleželo. Důležité bylo vybudovat si asociaci mezi slovem a činy. Obvykle se používala latina, protože bylo velmi nepravděpodobné, že byste ji použili náhodou a omylem spustili nějaké čáry. Proces byl stejný, jako když jsem se učila uzavřít okamžitý kruh. Slovo tulpa nepocházelo z latiny − sotva se dalo považovat za angličtinu − ale jak často se používalo v hovoru?

Tentokrát energie našla a naplnila vybudovanou přehradu rychleji. Zahleděla jsem se na Ceri a kývla, že chci víc. Její oči vypadaly v tlumeném světle stolní lampy vážně, když mi kývnutí oplatila. Zasípala jsem a na okamžik se přestala soustředit, když Ceri zesílila tok a má kůže se rozpálila. „Tulpa,“ zašeptala jsem a tep se mi zrychlil.

Nová energie našla původní. Ochranná bublina v mém podvědomí se rozšířila a přijala ji. Znovu jsem se soustředila a kývla na Ceri. Když jsem požádala o víc, zamrkala, ale já se nemínila nechat Alem znovu přetížit a omráčit. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem a ztuhla, protože zhmožděná kůže kolem mého oka začala tepat a pálit, jako bych ji měla spálenou od slunce, a to navzdory amuletu proti bolesti. „Tulpa,“ řekla jsem a nahrbila se, když žár zmizel. Vidíš? řekla jsem vyčerpanému mozku. Je to jenom iluze. Ve skutečnosti nehořím.

„To stačí,“ řekla Ceri znepokojeně a já zvedla bradu z hrudě. Oheň v mých žilách sice pohasl, ale byla jsem vyčerpaná a třásly se mi prsty.

„Nechci jít spát, dokud se nenaučím udržet, co do mě nalije,“ odpověděla jsem.

„Ale, Rachel…“ protestovala a já pomalu zvedla ruku v odmítavém gestu.

„Vrátí se,“ řekla jsem. „Nemůžu s ním bojovat, když se budu křečovitě zmítat bolestí.“

Zbledla, ale kývla, a já sebou trhla, když mi vnutila další energii. „Ach bože,“ zašeptala jsem, ale rychle jsem použila spouštěcí slovo, než mohla Ceri přestat. Tentokrát mnou energie protékala jako kyselina, vytvářela si vlastní kanály a nechávala se vést, místo aby našla bublinu náhodou. Prudce jsem zvedla hlavu a vykuleně se zadívala na Ceri, protože bolest zmizela.

„Zvládla jsi to,“ řekla a vypadala skoro vystrašeně, jak tak seděla v tureckém sedu přede mnou.

Polkla jsem a schovala nohy pod sebe, aby neviděla, jak se mi třesou kolena. „Jo.“

Bez mrkání držela v klíně šálek. „Pusť ji. Potřebuješ znovu najít svůj střed.“

Uvědomila jsem si, že se objímám pažemi. Přinutila jsem se nechat je klesnout a vydechla. Pustit energii nahromaděnou v hlavě nebylo tak snadné, jak se zdálo. Měla jsem jí v sobě dost na to, abych Ivy odhodila do sousedního státu. Pokud se mi nepodaří opatrně ji vrátit zpátky do svého ki a odtamtud do silové čáry kanály, které Ceri vypalovala do mého nervového systému, bude to fakt bolet.

Obrnila jsem se, silou vůle jsem bublinu sevřela a zmáčkla. Zatajila jsem dech a čekala na bolest, ale energie se plynule vrátila do mého ki a do čáry a já se roztřásla vypotřebovaným adrenalinem. Nesmírně se mi ulevilo. Odhrnula jsem si vlasy z očí a obrátila pohled k Ceri. Cítila jsem se příšerně: unavená, vyčerpaná, zpocená a roztřesená − ale spokojená.

„Zlepšuješ se,“ řekla a já se tence usmála.

„Díky.“ Vzala jsem do ruky hrnek a usrkla studené kávy. Příště mě asi požádá, abych energii načerpala ze silové čáry sama; o to jsem ale nebyla připravená se ani pokusit. „Ceri,“ řekla jsem a prsty se mi třásly. „Není to tak těžké, když pomyslím na výhody. Proč o tom neví víc lidí?“

Usmála se a její šerá postava najednou vypadala ve stínu lampy modře. „Dělá se to tak v záhrobí. Je to první − ne, druhá − věc, kterou se nový důvěrník naučí.“

„A co je první?“ zeptala jsem se, než jsem si vzpomněla, že to vlastně nechci vědět.

„Zabít vlastní vůli,“ řekla a můj výraz ztuhl nad jejím věcným tónem. „Al udělal chybu, když mě nechal utéct s vědomím, jak být sama sobě důvěrnicí,“ řekla. „Kdyby mohl, zabil by mě, aby to smazal.“

„Nemůže?“ řekla jsem a najednou mě popadl strach, že se o to démon pokusí.

Ceri pokrčila rameny. „Možná. Ale mám zpátky duši, i když je černá. A to je nejdůležitější.“

„Asi ano.“ Nechápala jsem, jak může být tak nad věcí, na druhou stranu jsem nebyla tisíc let Alovou důvěrnicí. „Nechci důvěrníka,“ řekla jsem a byla ráda, že Nick je dost daleko na to, aby nic z toho necítil. Byla jsem si jistá, že kdyby byl blízko, zavolal by mi, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Tedy aspoň jsem si to myslela.

„Vedeš si dobře.“ Ceri usrkla čaj a pohlédla na tmavnoucí okna. „Podle Ala trvalo tři měsíce, než jsem se dostala tak daleko.“

Šokovaně jsem na ni pohlédla. Bylo nemožné, abych byla lepší než ona. „Žertuješ.“

„Bojovala jsem s ním,“ řekla. „Nechtěla jsem se nic učit a on mě tak musel nutit, přičemž používal úlevu od bolesti jako pozitivní stimulaci.“

„Trpěla jsi tři měsíce?“ řekla jsem s hrůzou.

Upírala oči na štíhlé ruce a na šálek s čajem. „Nevzpomínám si. Je to už tak dávno. Pamatuji si, že jsem mu každou noc seděla u nohou a on mě lehce držel za hlavu, odpočíval a poslouchal, jak oplakávám nebe a stromy.“

Téměř jsem nedokázala snést představu, že krásná, křehká žena sedávala u Algaliareptových nohou a musela snášet jeho dotyky. „Je mi to líto, Ceri,“ zašeptala jsem.

Trhla sebou, jako by si teprve teď uvědomila, že to řekla nahlas. „Nedovol, aby tě dostal,“ řekla a velké oči měla vážné a ponuré. „Měl mě rád, a přestože mě využíval stejně, jako ostatní využívali své důvěrníky, měl mě rád. Byla jsem jeho poklad a on se mnou nakládal dobře, abych mu byla užitečná a zůstala mu po boku co nejdéle. Ale ty…“ sklopila hlavu, přerušila oční kontakt a přitáhla si cop přes rameno. „Bude tě bez ustání krutě mučit, takže ani nebudeš mít čas se nadechnout. Nedovol, aby tě dostal.“

Polkla jsem a zamrazilo mě. „Nemám to v plánu.“

Štíhlá brada se jí chvěla. „Nepochopila jsi mě. Jestli si pro tebe přijde a ty ho nedokážeš zastavit, rozzuř ho natolik, aby tě zabil.“

Její upřímnost mě hluboce zasáhla. „On to nevzdá, že?“ řekla jsem.

„Ne. Aby si udržel postavení, potřebuje důvěrníka. Nevzdá se tě, dokud nenajde někoho lepšího. Al je chamtivý a netrpělivý. Bere to nejlepší, co najde.“

„Takže naše cvičení ze mě dělá ještě atraktivnější cíl?“ zeptala jsem se a udělalo se mi zle.

Ceri omluvně zamžourala. „Musíš mu zabránit v tom, aby tě omráčil velkou dávkou energie silové čáry a prostě tě odvlekl.“

Zadívala jsem se na tmavnoucí okna. „Kruci,“ zašeptala jsem, protože to mě ani nenapadlo.

„Ale když budeš sama sobě důvěrnicí, pomůže ti to při práci,“ řekla Ceri přesvědčivě. „Budeš mít sílu důvěrníka bez všech přítěží.“

„Asi ano.“ Odložila jsem hrnek a pohled se mi rozostřil. Smrákalo se a já věděla, že se Ceri chce vrátit domů ještě před západem slunce. „Mám to zkusit sama?“ nabídla jsem váhavě.

Pohled jí zalétl k mým rukám. „Doporučila bych ti krátký odpočinek. Pořád se třeseš.“

Podívala jsem se na své prsty a zastyděla se, protože měla pravdu. Zaťala jsem ruce v pěst a stydlivě se usmála. Usrkla čaje − očividně se nutila být trpělivá, protože jsem neměla nad situací kontrolu − a já vyskočila, když zašeptala: „Consimilis calefacio.“

Něco udělala; cítila jsem, jak energie v silové čáře poklesla, přestože jsem na ni nebyla napojená. Upřela na mě pobavený pohled. „Cítila jsi to?“ řekla a zasmála se. „Začínáš být ke své čáře dost připoutaná, Rachel Mariano Morganová. Patří celé ulici, i když ji máš na dvorku.“

„Co jsi udělala?“ zeptala jsem se, protože jsem nechtěla rozebírat, co tím myslela. Místo vysvětlení zvedla šálek a já se usmála. „Ohřála jsi ho,“ řekla jsem a ona kývla. Můj úsměv povadl. „Není to černá magie, že ne?“

Ceriina tvář ztratila všechen výraz. „Ne. Jedná se o běžnou magii silové čáry, která působí na vodu. Nemíním si dál špinit duši, Rachel. Už tak budu mít co dělat, abych ji očistila.“

„Jenže Al ji použil na Davida. Skoro ho uvařil,“ prohlásila jsem a znovu se mi udělalo zle. Všechny nás z velké části tvořila voda. Stačilo ji zahřát a mohli jste někoho uvařit zevnitř. Bože, stačilo mi na to pomyslet a převracel se mi žaludek.

„Ne,“ ujistila mě. „Tohle je jiné. Tyto čáry působí jen na věci bez aur. Magie dostatečně silná na to, aby prolomila auru, je černá a je k ní zapotřebí kapka démonovy krve. David přežil, protože Al čerpal energii z čáry skrz tebe a věděl, že bys smrtící dávku nezvládla − ještě ne.“

Zvážila jsem to. Pokud se nejednalo o černou magii, nemohla mi ublížit. A Ivy by nadchlo, kdybych dokázala ohřát kávu bez mikrovlnky. „Je těžké naučit se ji?“

Ceri se zářivě usmála. „Ukážu ti, jak na to. Dej mi chvíli; musím si vzpomenout, jak se to dělá dlouhou cestou,“ řekla a natáhla ruku pro můj hrnek.

Aha, chce zpomalit moje pokroky, pomyslela jsem si, předklonila se a podala jí ho. Ale protože se asi jednalo o čáry, kterými třikrát denně vařila Alovi jídlo, sama by je patrně zvládla i ve spánku.

„Jedná se o solidární magii,“ vysvětlila. „Existuje báseň, která pomáhá zapamatovat si gesta, ale jediná dvě slova, jež musíš pronést, jsou v latině. A potřebuješ ohnisko, které nasměruje magii správným směrem,“ řekla, usrkla mojí studené kávy a zašklebila se. „Břečka,“ zabrblala a její slova zněla divně, jak se snažila mluvit s plnými ústy. „Barbarské.“

„Horká je lepší,“ protestovala jsem. Nevěděla jsem, že se dá ohnisko držet v ústech, aniž by pozbylo účinnosti. Mohla by čarovat i bez něj, ale pak by musela čáry na hrnek hodit. Takhle to bylo snazší a méně pravděpodobné, že kávu rozlije.

Stále se tvářila znechuceně, když vystrčila bradu a zvedla ruce. „Svíčky hoří a planety se točí,“ řekla a já napodobila její gesta − no, s trochou představivosti to skutečně vypadalo, jako když zapalujete svíčku, ale neuměla jsem si představit, jak trhnutí rukama dolů souvisí s točícími se planetami. „Třením vše začíná a končí.“

Vyskočila jsem, když za hlasitého lupnutí tleskla a řekla: „Consimilis.“

Podobný, pomyslela jsem si s tím, že se asi jedná o frázi pro solidární magii. A lupnutí patrně slyšitelně znázornilo tření molekul vzduchu. V solidární magii nezáleželo na tom, o jak mlhavé spojení se jednalo, hlavně že jste ho vnímali jako skutečné.

„Studené v horké spoutané uvnitř,“ pokračovala a udělala další neznámé gesto, následný pohyb prsty jsem ale poznala, protože jsem ho použila, když jsem magií silové čáry zlomila Vyjákům při tréninku baseballovou pálku. Pohyb asi sloužil k napojení na ohnisko, které udávalo směr. Hm. Magie silových čar možná přece jenom dávala jistý smysl.

„Calefacio!“ řekla šťastně, aktivovala čáry a uvedla vše do pohybu.

Cítila jsem mírný pokles energie, jak zaklínadlo načerpalo moc ze silové čáry, rozhýbalo molekuly vody v hrnku a zahřálo kávu. „Páni,“ vydechla jsem, když mi podala zpátky hrnek, ze kterého se lehce kouřilo. „Díky.“

„Nemáš zač,“ řekla. „Konečnou teplotu reguluješ na základě toho, kolik energie použiješ.“

„Čím víc energie, tím větší teplo?“ Opatrně jsem usrkla a pomyslela si, že teplota je dokonalá. Muselo trvat roky, než získala podobnou obratnost.

„Záleží to na tom, jaké množství potřebuješ ohřát,“ zašeptala Ceri a se vzdáleným pohledem v očích vzpomínala. „Takže buď opatrná s vodou ve vaně, dokud si nebudeš jistá, že víš, co děláš.“ Viditelně se vzchopila, vrátila se do přítomnosti a otočila se ke mně. „Připravená?“

Zalil mě adrenalin a odložila jsem teplou kávu. Zvládnu to. Když Ceri dokáže ohřát čaj a udržet silovou energii v hlavě, zvládnu to i já.

„Naplň své nitro,“ pobídla mě. „Pak část energie odděl, jako by ses chystala čarovat, a použij spouštěcí slovo.“

Zastrčila jsem si za ucho kudrnu a pohodlně se usadila. Vydechla jsem, zavřela oči, napíchla se na silovou čáru a cítila, jak se tlak moci během okamžiku vyrovnal. V mé mysli se rozhostil klid, který jsem si vypěstovala pro čarování s pomocí silových čar, zároveň jsem ale ucítila zvláštní nové brnění. Z čáry do mě natekla stružka energie a nahradila tu, kterou jsem nevědomky vytáhla ze svého ki. Tulpa, pomyslela jsem si a zaplavila mě naděje.

Bleskurychle jsem otevřela oči, když mě zalila vlna moci, aby nahradila tu, která se přesunula z mého ki do hlavy. Proud energie mnou proburácel a usadil se mi v myšlenkách. Bublina se roztáhla a pojala ji. Byl to takový šok, že jsem neudělala nic, abych tok zastavila.

„Dost!“ vykřikla Ceri a zvedla se na kolena. „Rachel, pusť čáru!“

Škubla jsem sebou a odtrhla se od silové čáry. Zalila mě vlna tepla, jak trocha moci odplula zpátky z mé mysli do ki a zcela ho naplnila. Zatajila jsem dech, ztuhla a zírala na ni. Bála jsem se pohnout, protože jsem měla v hlavě tolik energie.

„Jsi v pořádku?“ řekla, aniž by se posadila, a já kývla.

Z kuchyně se ozvalo slabé: „Všechno v pořádku?“

„Jasně!“ zavolala jsem opatrně a pohlédla na Ceri. „Všechno je v pořádku, že jo?“

S vykulenýma zelenýma očima pokývala hlavou, aniž by ode mě třeba jen na okamžik odvrátila pohled. „Zadržuješ spoustu energie mimo svůj střed,“ řekla. „Ale všimla jsem si, že tvé ki nedokáže pojmout tolik moci jako mé. Myslím…“ zaváhala. „Myslím, že elfové dokáží nabrat víc síly svým ki, ale čarodějky zase myslí.“

Cítila jsem energii v sobě jako kovovou pachuť. „Čarodějky jsou lepší baterie, co?“ zažertovala jsem chabě.

Zasmála se a její čistý hlas se vznesl k šerým stropním trámům. Litovala jsem, že tu nejsou skřítci, aby tančili na jeho melodii. „Možná proto opustili čarodějové záhrobí dřív než elfové,“ řekla. „Démoni upřednostňují čaroděje před elfy nebo lidmi jako své důvěrníky. Myslela jsem, že je to tím, že je nás tak málo, ale možná ne.“

„Možná,“ řekla jsem a přemýšlela, jak dlouho dokážu zadržet tolik moci, aniž by přetekla. Lechtalo mě v nose. Zoufale jsem nechtěla kýchnout.

V chodbě se ozvaly Ivyiny kroky. Otočily jsme se, když vešla do sanktuária. Přes rameno měla přehozenou kabelku a v ruce nesla talíř sušenek. „Jdu ven,“ řekla lehce a shodila si vlasy z ramene. „Mám tě doprovodit domů, Ceri?“

Ceri ihned vstala. „To není nutné.“

Ivyinýma očima problesklo podráždění. „Já vím, že to není nutné.“

Talíř se sušenkami hlasitě zarachotil o desku stolu přede mnou. Zvedla jsem obočí a shodila nohy na zem. Ivy si chtěla promluvit s Ceri o samotě − o mně. Rozčileně jsem zabubnovala nehty. „Nebudu je jíst,“ odmítla jsem rozhodně.

„Působí jako lék, Rachel,“ řekla a hlas jí ztěžkl hrozbou.

„Je to Síra, Ivy,“ odsekla jsem. Ceri přešlápla, bylo jí nepříjemné být svědkem naší hádky, ale mě to nezajímalo. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mi dala Síru,“ pokračovala jsem. „Obchodníky se Sírou zatýkám, nebydlím s nimi.“ Nechystala jsem se Ivy udat. Nezajímalo mě, jestli porušuje všechny zákony v příručce IBA. Tentokrát ne.

Ivy zaujala agresivní postoj, zhoupla se v bocích a stiskla rty tak pevně, až téměř zbělely. „Je to lék,“ řekla ostře. „Je zvlášť připravená a množství stimulátoru v ní je tak malé, že ji ani necítíš. Cítíš snad Síru? Cítíš?“

Kroužek hnědé kolem jejích zorniček se zmenšil a já sklopila oči, aby nevyvolala svoji auru. Ne teď, když už skoro zašlo slunce. „Bylo ho v ní dost na to, aby aktivovala oměj,“ opáčila jsem mrzutě.

Ivy se také uklidnila, protože věděla, že dosáhla svých mezí. „Není to moje vina,“ řekla tiše. „Nikdy jsem ti jí nedala ani tolik, aby to vycítil drogový pes.“

Ceri vystrčila úzkou bradu. V zelených očích neměla žádnou lítost. „Za to jsem se omluvila,“ řekla napjatě. „Nevěděla jsem, že je nelegální. Když jsem ji posledně někomu podávala, ještě nebyla.“

„Vidíš?“ řekla Ivy a ukázala na Ceri. „Nevěděla to a ten pojišťovák se jenom snažil pomoct. Takže sklapni, sněz sušenky a nesnaž se v nás vyvolat pocit viny. Zítra máš práci a potřebuješ nabrat sílu.“

Opřela jsem se v točícím křesle a odstrčila talíř s upířími sušenkami stranou. Nebudu je jíst. Nezajímalo mě, že jen ta trocha, kterou jsem včera strávila, rozběhla můj metabolismus do té míry, že monokl na mém oku zežloutl a zahojil se mi i rozseknutý ret. „Je mi fajn.“

Ivyina obvykle netečná tvář se zachmuřila. „Fajn,“ řekla ostře.

„Fajn,“ odsekla jsem, přehodila si nohu přes nohu a úkosem na ni pohlédla.

Ivy zaťala čelisti. „Ceri, doprovodím tě domů.“

Ceri mezi námi zatěkala pohledem. S tváří naprosto bez emocí se sehnula pro konvici a šálek. „Napřed umyji nádobí,“ řekla.

„Udělám to,“ vyhrkla jsem, ale Ceri zavrtěla hlavou a s pohledem upřeným na zem, aby nezakopla a nerozlila, se vydala do kuchyně. Zamračila jsem se, protože se mi nelíbilo, když dělala domácí práce. Příliš se to podobalo tomu, co ji, jak jsem si představovala, nutil dělat Algaliarept.

„Nech ji,“ řekla Ivy, když Ceriiny kroky utichly. „Cítí se tak užitečná.“

„Je z královského rodu,“ řekla jsem. „Víš to, že?“

Ivy pohlédla do tmavé chodby, odkud k nám dolehl zvuk tekoucí vody. „Možná tomu tak před tisíci lety bylo. Teď není nic a ví to.“

Zafuněla jsem. „Nemáš žádné slitování? Je ponižující, aby umývala moje nádobí.“

„Mám velké slitování.“ Ivyino tenké obočí vystřelilo vztekle vzhůru. „Ale když jsem se posledně dívala, v inzerátech žádná nabídka práce pro princeznu nestála. Jak má dát svému životu smysl? Nemůže uzavírat mezinárodní dohody ani vynášet rozsudky a nejzávažnější rozhodnutí, jaké musí udělat, je, jestli si dá k snídani vajíčka nebo lívance. Ten královský nesmysl jí na vlastní ceně nepřidá. A umývat nádobí není ponižující.“

Opřela jsem se a mlčky ustoupila. Měla pravdu, ale nemuselo se mi to líbit. „Takže máš případ?“ nadhodila jsem, když se ticho protahovalo.

Ivy pokrčila ramenem. „Půjdu si promluvit s Jenksem.“

„Dobře.“ Pohlédla jsem jí s úlevou do očí. Konečně něco, o čem můžeme mluvit, aniž bychom se hádaly. „Včera odpoledne jsem se zastavila v domě jeho dlačího přítele. Chudák mě odmítl pustit dovnitř. Dostaly ho skřítky. Spletly mu vlasy do copánků.“ Jednou ráno jsem se probudila a zjistila, že mi skřítci vpletli vlasy do střapců na přehozu. Matalina je přinutila omluvit se, ale trvalo mi čtyřicet minut, než jsem se vysvobodila. Dala bych skoro cokoli za to, abych se tak znovu probudila.

„Jo, viděla jsem ho,“ řekla Ivy a já se narovnala.

„Byla jsi tam?“ zeptala jsem se a dívala se, jak si Ivy zašla do předsíně pro kabátek a vrátila se. Vklouzla do krátké kožené bundičky a hedvábná podšívka zašustila na hedvábné blůzce.

„Byla jsem tam už dvakrát,“ řekla. „Dlak nepustil dovnitř ani mě, ale kamarádka ho vezme na rande, aby dveře musel otevřít Jenks, ten malý hajzlík. Typický malý chlap. Jeho ego má velikost Grand Canyonu.“

Mlaskla jsem. Ceri se vrátila zezadu z kostela, přes paži měla přehozený vypůjčený kabát a v ruce držela boty, které jí koupil Keasley. Nemínila jsem jí říct, aby se obula. Pro mě za mě, mohla si chodit sněhem bosá. Ivy na ni ale významně pohlédla.

„Můžu tě tu nechat chvíli samotnou?“ zeptala se Ivy, když Ceri hodila boty na zem a vklouzla do nich.

„Dobrý bože,“ zabrblala jsem a točila židlí sem a tam. „Budu v pořádku.“

„Zůstaň na svěcené půdě,“ dodala a pokynula Ceri, ať jde první. „Nenapichuj se na čáru. A sněz sušenky.“

„To se nestane, Ivy,“ řekla jsem. Těstoviny. Měla jsem chuť na těstoviny v omáčce Alfredo. Když mi Ivy cpala sušenky do krku posledně, uvařil mi je Nick. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi podstrkávala Síru. Vlastně mohla.

„Zavolám ti za půl hodiny, abych se ujistila, že jsi v pořádku.“

„Nezvednu to,“ řekla jsem podrážděně. „Půjdu si zdřímnout.“ Vstala jsem a protáhla se, až se mi svetr a triko vyhrnuly nad pupek. Jenks by obdivně zahvízdal a ticho mezi stropními trámy bylo skličující.

Ceri ke mně přistoupila s polštářem v ruce a objala mě na rozloučenou. Překvapila mě a já jí objetí zdráhavě opětovala. „Rachel se o sebe umí postarat,“ řekla pyšně. „Už pět minut v sobě drží dost záhrobní energie na to, aby udělala díru do střechy, a úplně na to zapomněla.“

„U všech svatých!“ zvolala jsem a zahořely mi tváře. „Je to pravda!“

Ivy si povzdychla a zamířila k hlavnímu vchodu. „Nečekej na mě,“ zavolala přes rameno. „Povečeřím s našimi a domů se vrátím až po východu slunce.“

„Měla bys ji pustit,“ řekla Ceri, když vykročila za Ivy. „Ještě před západem slunce. Může ho vyvolat někdo další, a pokud ho správně nezapudí, znovu si pro tebe přijde. Mohl by se tě pokusit omráčit tím, že by ti vnutil další energii k té, co už držíš.“ Ve velmi moderním gestu pokrčila rameny. „Když ale zůstaneš na svěcené půdě, měla bys být v pořádku.“

„Pustím ji,“ řekla jsem nepřítomně, protože mi vířily myšlenky.

Ceri se stydlivě usmála. „Děkuji, Rachel,“ řekla tiše. „Je příjemné cítit se potřebná.“

Rychle jsem k ní znovu obrátila pozornost. „Nemáš zač.“

Dovnitř pronikla vůně mokrého sněhu. Vzhlédla jsem a zjistila, že Ivy netrpělivě postává v otevřených dveřích. Její postava v kůži vypadala v soumračném světle hrozivě. „Sbohem, Rachel,“ pobídla Ceri výsměšně.

Ta si povzdychla, otočila se a beze spěchu se vydala ke dveřím. Na poslední chvíli si ale skopla z nohou boty a bosá vyšla ven na betonové schody.

„Jak je možné, že ti není zima?“ zeptala se Ivy, než zavřela dveře.

Opájela jsem se tichem a šerem. Natáhla jsem se, zhasla stolní lampičku a venku se najednou zdálo být jasněji. Byla jsem v kostele sama − asi poprvé. Žádná spolubydlící, žádný přítel, žádní skřítci. Sama. Zavřela jsem oči, zůstala sedět na zvýšeném pódiu a dýchala. Přes vůni Ivyiných pitomých mandlových sušenek jsem cítila pach překližky. Lehký tlak za očima mi připomněl, že v sobě pořád držím bublinu záhrobí. Šťouchla jsem do ní vůlí, rozlomila trojdimenzionální kruh a energie se v teplé vlně vrátila zpátky do čáry.

Otevřela jsem oči a zamířila do kuchyně, jen v ponožkách jsem přitom šla úplně tiše. Nemínila jsem si zdřímnout; rozhodla jsem se upéct čokoládové sušenky a udělat z nich část Ivyina dárku. V žádném případě jsem nemohla soupeřit s parfémem za tisíc dolarů: musela jsem se vydat cestou ruční výroby.

Napřed jsem ale zamířila do obýváku a rozhlédla se po dálkovém ovladači. Ostře tu voněla překližka a já pohlédla na okno, které Ivy na desku načmárala, a na nákres hřbitova za ním. Zapnula jsem stereo a z reproduktorů se začala linout „Come Out and Play“ od Offspring. Zakřenila jsem se a zesílila zvuk. „Probudím mrtvé,“ řekla jsem, zahodila dálkový ovladač a odtančila do kuchyně.

Veselá hudba mi zlepšila náladu. Vytáhla jsem promáčklý kotlík, který už jsem nemohla používat při čarování, a máminu kuchařku. Prolistovala jsem ji a našla babiččin recept na čokoládové sušenky zapsaný hned vedle toho labužnického, který chutnal jako lepenka. Načasovala jsem si pohyby do rytmu, vytáhla vejce, cukr a vanilku a odnesla je na ostrůvek. Čokoládové kousky se rozpouštěly na sporáku a zrovna jsem si odměřila sušené mléko, když jsem ucítila změnu v tlaku vzduchu a zaslechla bouchnutí vstupních dveří. Z ruky mi vyklouzlo vajíčko, spadlo na pult a nakřáplo se.

„Zapomněla jsi něco, Ivy?“ křikla jsem. Ucítila jsem bodnutí adrenalinu a pohledem jsem přelétla rozbité vejce a všechno ostatní, co jsem měla v kuchyni roztažené. Rozhodně se mi nepodaří to uklidit, než sem přijde. Copak ta ženská nemohla zůstat venku aspoň hodinu?

Odpověděl mi ale Kistenův hlas.