21

„To jsem já, Rachel,“ zavolal Kisten a jeho hlas byl přes dunění hudby z obýváku sotva slyšet. Ztuhla jsem a vzpomínka na jeho polibek mě přimrazila na místě. Musela jsem vypadat jako idiot, když obešel roh a zastavil se ve dveřích.

„Ivy tu není?“ řekl a změřil si mě. „Do prkýnka.“

Nadechla jsem se, abych se uklidnila. „Do prkýnka?“ zeptala jsem se a smetla rozbité vejce z pultu do misky. Nemyslela jsem si, že to ještě někdo používá.

„Můžu říct do prdele?“

„K čertu, to víš, že jo.“

„Takže, do prdele.“ Rozhlédl se po kuchyni, sepjal ruce za zády a já se pustila do vybírání větších kousků skořápek.

„Hej, mohl bys za mě, hm, ztlumit hudbu?“ řekla jsem a koukla po něm. Kývl a odešel. Byla sobota a on byl oblečený nedbale, do kožených bot a sepraných, upnutých džínů. Kožený kabát měl rozepnutý a tmavě červená hedvábná košile odhalovala chomáč chlupů na hrudi. Právě tak akorát, pomyslela jsem si, když se hudba ztišila. Cítila jsem vůni jeho kabátu. Pach kůže mě uchvacoval. V tom asi bude můj problém.

„Opravdu tě Ivy neposlala, abys mi dělal chůvu?“ zeptala jsem se, když se vrátil, a utřela si bílek z rukou do žínky.

Zachechtal se a sedl si na Ivyinu židli. „Ne.“ Zaváhal. „Bude pryč dlouho, nebo můžu počkat?“

Nevzhlédla jsem od receptu, protože se mi nelíbilo, jak to řekl. Otázka zněla zvědavěji, než bylo nutné. „Ivy si šla promluvit s Jenksem.“ Jela jsem prstem dolů po stránce, aniž bych četla slova. „Pak ji čeká večeře u rodičů.“

„Takže se do svítání nevrátí,“ zamumlal a v mé hlavě se rozezněly poplašné zvony. Všechny.

Hodiny nad dřezem hlasitě tikaly a já sundala roztopenou čokoládu ze sporáku. Nemínila jsem k němu stát zády, proto jsem postavila pánev na pult mezi námi, opřela se o dřez a založila si paže na hrudi. Upřeně se na mě zadíval a odhodil si vlasy z očí. Zhluboka jsem se nadechla, abych ho poslala pryč, ale předešel mě.

„Jsi v pořádku?“

Nechápavě jsem na něj hleděla a pak si vzpomněla. „Ach! Ta věc s… démonem,“ zamumlala jsem a rozpačitě se dotkla amuletu proti bolesti na krku. „Slyšel jsi o tom, co?“

Půlku úst zkroutil v úsměvu. „Dostala ses do zpráv. A musel jsem celé tři hodiny poslouchat Ivyiny stížnosti, že tu nebyla včas.“

Vrátila jsem se k receptu a obrátila oči v sloup. „Promiň. Jo. Jsem v pohodě. Mám jenom šrámy a modřiny. Není to nic vážného. Ale po soumraku už se nesmím napíchnout na silovou čáru.“ Nechtěla jsem mu říct, že v noci jsem v bezpečí jen na svěcené půdě… která v kuchyni ani v obýváku nebyla. „Dost to naruší moji práci,“ řekla jsem trpce a uvažovala, jak obejdu tuto nejnovější překážku. No. Koneckonců jsem se nespoléhala jen na magii silových čar. Byla jsem přece zemská čarodějka.

Kisten ledabyle pokrčil rameny, takže se zdálo, že to nevadí ani jemu. „Je mi líto, že Jenks odešel,“ řekl, natáhl nohy a zkřížil je přes sebe. „Nebyl jen užitečný pro tvoji agenturu. Byl i dobrý přítel.“

Stáhla jsem obličej do nepříjemného výrazu. „Měla jsem mu říct, co Trent je, jakmile jsem to zjistila.“

Zatvářil se překvapeně. „Ty víš, co Trent Kalamack je? Beze srandy?“

Zaťala jsem čelisti, sklopila oči ke kuchařce, kývla a čekala, až se zeptá.

„Tak co je?“

Mlčela jsem a dál upírala oči na stránku. Tichý zvuk jeho pohybu mě přiměl vzhlédnout.

„Nevadí,“ řekl. „Nezáleží na tom.“

Ulevilo se mi a zamíchala jsem čokoládu po směru hodinových ručiček. „Jenksovi na tom záleží. Měla jsem mu důvěřovat.“

„Ne všichni musí vědět všechno.“

„Když jsi deset centimetrů vysoký a máš křídla, pak to vědět musíš.“

Vstal a upoutal mě tím, jak se protáhl. S tichým, spokojeným povzdechem nechal ramena klesnout a nahrbil se. Svlékl si kabát a zamířil k ledničce.

Poklepala jsem lžící na okraj pánve, abych z ní dostala většinu čokolády. Svraštila jsem obočí. Někdy bylo snazší mluvit s cizincem. „Co dělám špatně, Kistene?“ zeptala jsem se frustrovaně. „Proč od sebe všechny odháním?“

Vytáhl z ledničky pytlík mandlí, který jsem koupila minulý týden. „Ivy zůstává.“

„Ty jsou moje,“ řekla jsem a on znehybněl, dokud jsem kysele nepokynula, že si je může vzít.

„A já taky nikam nejdu,“ dodal a lehce pohyboval čelistmi, jak žvýkal mandli.

Hlasitě jsem vydechla a vysypala odměřený cukr do čokolády. Vypadal fakt dobře a do mysli se mi vtíraly vzpomínky na to, jak jsme se pěkně oblékli a užívali si, na jiskru, kterou ve mně zažehly jeho černé oči, když Saladanovi poskoci leželi na ulici, na Piscaryho výtah a na to, jak jsem ho pevně objímala a chtěla, aby si vzal všechno, co mám…

Míchala jsem čokoládu a cukr hlasitě křupal o pánev. Zpropadené upírské feromony.

„Jsem rád, že Nick odešel,“ řekl Kisten. „Nebyl pro tebe dost dobrý.“

Hlavu jsem nechala sklopenou, ale ramena se mi napjala. „Co ty víš?“ řekla jsem a zastrčila si za ucho dlouhou rusou loknu. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že klidně žvýká mandle. „S Nickem jsem se cítila dobře. A on se mnou. Skvěle jsme se bavili. Měli jsme rádi stejné filmy, jedli na stejných místech. Držel se mnou krok, když jsme běhali v ZOO. Nick byl dobrý člověk a ty nemáš právo ho soudit.“ Sebrala jsem vlhkou žínku, setřela rozsypaný cukr a vytřásla ji do dřezu.

„Možná máš pravdu,“ řekl, nasypal si do dlaně mandle a sroloval pytlík. „Jedna věc mě ale fascinuje.“ Vložil si mandli mezi zuby a hlasitě křupal. „Mluvíš o něm v minulém čase.“

Otevřela jsem ústa. Cítila jsem se rozpolcená zlostí a šokem a z tváře mi vyprchala barva. V obýváku spustila nějaká rychlá, rytmická písnička − vůbec neodpovídala okamžiku.

Kisten pootevřel ledničku, vrátil mandle do dveří a zase ji zavřel. „Počkám chvíli na Ivy. S trochou štěstí se vrátí i s Jenksem. Máš tendenci žádat od ostatních víc, než jsou ochotní dát.“ Vyprskla jsem a on zatřásl mandlemi v ruce. „Tak trochu jako upír,“ dodal, sebral kabát a opustil kuchyň.

Uvědomila jsem si, že mám mokrou ruku od toho, jak mačkám žínku tak silně, až z ní kape voda. Hodila jsem ji do dřezu a cítila se nazlobená a sklíčená. To nebyla dobrá kombinace. Z obýváku se nesla veselá popová hudba. „Mohl bys to vypnout?“ zakřičela jsem. Čelist mě bolela od toho, jak jsem zatínala zuby, donutila jsem se proto stisk povolit. Hudba ztichla. Rozzuřeně jsem odměřila cukr a vysypala ho do čokolády. Natáhla jsem se pro vařečku a vydala podrážděný zvuk, když jsem si vzpomněla, že cukr už jsem přidala. „Zatraceně. U Zvratu,“ brblala jsem. Teď jsem musela udělat dvojnásobnou dávku.

Pevně jsem sevřela vařečku a pustila se do míchání. Cukr se rozlétl všude kolem. Zaskřípala jsem zuby a oddupala zpátky ke dřezu pro žínku.

„Nevíš, o čem mluvíš,“ zašeptala jsem, když jsem smetala rozsypaný cukr na hromádku. „Nick se může vrátit. Řekl, že se vrátí. Mám jeho klíč.“

Shrnula jsem si cukr na dlaň, chvíli váhala, pak ho nasypala zpátky do misky. Smetla jsem si z prstů poslední krystalky a podívala se do tmavé chodby. Nick by mi nedal svůj klíč, kdyby se chtěl vrátit.

Znovu spustila hudba, tichá a rytmická. Přimhouřila jsem oči. Neřekla jsem, že může pustit něco jiného. Rozzlobeně jsem vykročila k obýváku, ale zprudka se zastavila. Kisten odešel uprostřed rozhovoru. Vzal si s sebou jídlo. Křupavé jídlo. Podle Ivyina průvodce to bylo upírské pozvání. Když ho budu následovat, projevím zájem. A co hůř, věděl, že to vím.

Pořád jsem zírala do chodby, když Kisten prošel kolem. Zacouval zpátky a zůstal stát, jakmile viděl, že tam stojím s prázdným výrazem ve tváři.

„Počkám v sanktuáriu,“ řekl. „Jestli to nevadí?“

„Jasně,“ zašeptala jsem.

Zvedl obočí a s malým úsměvem snědl mandli. „Dobře.“ Kisten zmizel tmavou chodbou a jeho boty nepůsobily na dřevěné podlaze žádný hluk.

Otočila jsem se a zadívala se oknem ven do noci. Napočítala jsem do deseti. A ještě jednou. Znovu jsem se pustila do počítání, u sedmičky jsem už ale byla na chodbě. Vejdu dovnitř, řeknu mu, co mám na srdci, a zase půjdu, slíbila jsem si, když jsem ho našla, jak sedí na stoličce u piána zády ke mně. Zašoupala jsem nohama a zůstala stát. Napřímil se.

„Nick je dobrý člověk,“ řekla jsem roztřeseně.

„Nick je dobrý člověk,“ souhlasil, aniž by se otočil.

„V jeho společnosti se cítím žádoucí, potřebná.“

Kisten se pomalu otočil. Jeho strniště zachytilo slabou zář pouličního osvětlení pronikající dovnitř. Světlo vykreslovalo jeho široká ramena zužující se ve štíhlý pas a mnou v duchu otřáslo, jak dobře vypadá. „Cítila ses tak.“ Jeho hluboký, hebký hlas mě rozechvěl.

„Nechci, abys o něm dál mluvil,“ řekla jsem.

Na jeden úder srdce se na mě zadíval, pak řekl: „Dobře.“

„Dobře.“ Rychle jsem se nadechla, otočila se a odešla.

Kolena se mi klepala a poslouchala jsem, jestli za sebou neuslyším kroky. Zahnula jsem do svého pokoje. S bušícím srdcem jsem se natáhla pro parfém. Pro ten, který maskoval pach.

„Ne.“

Zalapala jsem po dechu, otočila se a zjistila, že Kisten stojí přímo za mnou. Ivyina lahvička mi vyklouzla z prstů. Rychle se pohnul a já vyskočila, když mě chytil za ruku a uvěznil vzácnou lahvičku bezpečně v mém sevření. Ztuhla jsem. „Líbí se mi, jak voníš,“ zašeptal z příliš těsné blízkosti.

Stáhl se mi žaludek. Mohla jsem zariskovat, že přilákám Ala, napíchnout se na silovou čáru a omráčit ho, ale nechtěla jsem. „Opusť moji ložnici,“ řekla jsem.

Jeho modré oči byly v šerém světle černé. V slabé záři z kuchyně vypadal jako svůdný, nebezpečný stín. Ramena mě bolela napětím, když mi rozevřel ruku a vzal mi parfém. S cvaknutím ho postavil na toaletní stolek a já sebou trhla. „Nick se nevrátí,“ řekl bez výčitek a bez obalu.

Dech mi unikl z plic a zavřela jsem oči. Ach bože. „Já vím.“

Rychle jsem je otevřela, když mě vzal za lokty. Ztuhla jsem a čekala, kdy začne reagovat moje jizva, ale nestalo se. Nesnažil se mě uhranout. Jedna moje pošetilá část to oceňovala a jako idiot jsem nic neudělala, neřekla jsem mu, aby vypadl z kostela a už se ke mně nepřibližoval.

„Potřebuješ se cítit potřebná, Rachel,“ řekl ze vzdálenosti několika centimetrů a jeho dech mi zčechral vlasy. „Žiješ tak naplno a bez přetvářky, že potřebuješ být potřebná. Trpíš. Cítím to.“

„Já vím.“

Ve vážných očích se mu objevil stín soucitu. „Nick je člověk. Bez ohledu na to, jak moc se bude snažit, nikdy tě úplně nepochopí.“

„Já vím.“ Těžce jsem polkla. Oči mi zvlhly. Sevřela jsem čelisti tak pevně, až mě rozbolela hlava. Nerozbrečím se.

„Nemůže ti dát, co potřebuješ.“ Kistenovy ruce mi sklouzly k pasu. „Bude se vždycky trochu bát.“

Já vím. Zavřela jsem oči, zase je otevřela a dovolila mu, aby si mě přitáhl blíž.

„A i kdyby se Nick naučil se strachem žít,“ řekl vážně a jeho oči žádaly, abych ho vyslechla, „nikdy ti neodpustí to, že jsi silnější než on.“

V krku se mi usadil knedlík. „Já… musím jít,“ řekla jsem. „Promiň.“

Pustil mě a já se kolem něj prosmýkla na chodbu. Cítila jsem se zmatená a toužila jsem křičet. Odpochodovala jsem do kuchyně, kde jsem zůstala stát a poprvé mezi hrnci a moukou spatřila obrovskou, bolestivou prázdnotu, která tam nikdy dřív nebyla. Objala jsem se pažemi a odklopýtala do obýváku. Musela jsem vypnout hudbu. Byla krásná. Nenáviděla jsem ji. Nenáviděla jsem všechno.

Sebrala jsem ovladač a nasměrovala ho na stereo. Jeff Buckley. Ve svém současném stavu bych Jeffa nezvládla. Kdo, k čertu, nastavil na mém přehrávači Jeffa Buckleyho? Vypnula jsem ho a hodila dálkové ovládání na gauč. V návalu adrenalinu jsem se ale napřímila, protože nepřistálo na Ivyině gauči, nýbrž v něčí ruce.

„Kistene!“ vykoktala jsem, když znovu zapnul hudbu a sledoval mě přivřenýma očima. „Co to děláš?“

„Poslouchej hudbu.“

Byl klidný, ale zároveň napjatý jako struna, a jeho vypočítavá sebejistota ve mně probouzela paniku. „Nesmíš se tak za mnou plížit,“ řekla jsem a mělce dýchala. „Ivy se za mnou nikdy neplíží.“

„Ivy se nelíbí, co je.“ Hleděl na mě bez mrkání. „Mně ano.“

Natáhl se. Ostře jsem se nadechla a srazila jeho ruku stranou. Ztuhla jsem, když mě strhl k sobě. Probleskla mnou panika, pak zlost. Moje jizva ani nezašimrala. „Kistene!“ vyjekla jsem a pokusila se mu vykroutit. „Pusť mě!“

„Nechci tě kousnout,“ řekl tiše a rty se mi otřel o ucho. „Nech toho.“

Jeho hlas zněl pevně a chlácholivě. Nebyla v něm žádná krvežíznivost. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se za zpěvu mnichů probudila v jeho autě. „Pusť mě!“ poručila jsem nepřítomně a cítila, že ho buďto uhodím, nebo se rozpláču.

„Nechci. Příliš trpíš. Jak už je to dlouho, co tě někdo naposledy objal? Dotkl se tě?“

Ukápla mi slza a já nenáviděla, že to viděl. Nenáviděla jsem, že ví, že zadržuji dech.

„Potřebuješ něco cítit, Rachel.“ Jeho hlas ztichl v prosbu. „Pomalu tě to zabíjí.“

Spolkla jsem knedlík v krku. Sváděl mě. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že se o to nepokusí. Ale jeho ruce na mých pažích byly tak teplé. A měl pravdu. Potřebovala jsem něčí dotyk, prahla jsem po něm, k čertu. Skoro jsem zapomněla, jaké to je cítit se potřebná. Nick mi ten pocit vrátil, to malé vzrušení pramenící z vědomí, že se vás chce někdo dotýkat, že chce, abyste se vy a jen vy dotýkali jeho.

Zažila jsem víc krátkých románků, než kolik má dáma z lepší společnosti bot. Buďto byla na vině moje práce u IBA, nebo moje praštěná matka, která mě nutila do závazků, nebo prostě fakt, že jsem přitahovala pitomce, kteří viděli jen rusovlásku a možnost udělat si další zářez na koštěti. Možná jsem byla bláznivá coura, která vyžadovala důvěru, aniž by ji sama dokázala dát. Nechtěla jsem další jednostranný vztah, ale Nick byl pryč a Kisten tak krásně voněl. Otupoval moji bolest.

Ramena se mi uvolnila a Kisten vydechl, když ucítil, že jsem se přestala bránit. Zavřela jsem oči, opřela se čelem o jeho rameno a mé zkřížené paže vytvářely mezi námi malý prostor. Hudba byla tichá a pomalá. Nešílela jsem. Uměla jsem důvěřovat. Důvěřovala jsem. Věřila jsem Nickovi, a on odešel.

„Odejdeš,“ vydechla jsem. „Všichni odejdou. Dostanou, co chtějí, a vypaří se. Anebo pochopí, co dokážu, a vypaří se.“

Jeho paže mě na okamžik pevně sevřely a zase se uvolnily. „Nikam nejdu. Vyděsila jsi mě, když jsi dostala Piscaryho.“ Zabořil mi nos do vlasů a nadechl se mé vůně. „A pořád tu jsem.“

Jeho tělesný žár a dotyk mě konejšily a pomalu ze mě unikalo napětí. Kisten se pohnul − a já se pohnula spolu s ním. Skoro jsme se nehýbali, prostě jsme přenášeli váhu a pohupovali se do rytmu pomalé, svůdné hudby.

„Nemůžeš ranit moji hrdost,“ zašeptal Kisten a prsty mě hladil po zádech. „Celý život jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří byli silnější než já. Líbí se mi to a nestydím se být slabší. Nikdy nebudu umět čarovat a vůbec mě nezajímá, že umíš něco, co já ne.“

Hudba a náš skoro tanec ve mně probudily teplé místečko. Olízla jsem si rty, paže spustila dolů a zjistila, že mu přirozeně padnou kolem pasu. Tep se mi zrychlil a vykulenýma očima jsem zírala na stěnu, dýchala jsem ale neskutečně vyrovnaně. „Kistene…“

„Vždycky tady budu,“ řekl tiše. „Nikdy od tebe nedostanu všechno, co chci, nikdy mě neodeženeš, ať už mi dáš cokoli. To dobré i zlé. Vždycky budu hladovět po emocích, vždycky a navždy, a cítím, že trpíš. Dokážu tvé utrpení proměnit ve štěstí. Když mi to dovolíš.“

Polkla jsem, jakmile nás zastavil. Odtáhl se, lehce se dotkl mé čelisti a zvedl mi bradu, aby mi viděl do očí. Pulzující rytmus hudby mi bušil do mysli, otupující a konejšivý. Jeho pohled byl omamný. „Dovol mi to,“ zašeptal nesmírně svůdně, předal mi ale veškerou moc. Mohla jsem říct ne.

Nechtěla jsem říct ne.

Hlavou mi letěly myšlenky tak rychle, že jsem je ani nevnímala. Jeho ruce byly laskavé a v očích měl vášeň. Chtěla jsem, co mi mohl dát − co sliboval. „Proč?“ zašeptala jsem.

Rozevřel rty a vydechl: „Protože chci. Protože chceš, abych to udělal.“

Neodvrátila jsem pohled. Zorničky se mu nezměnily, neroztáhly se. Objala jsem ho pevněji a přitiskla se k němu. „Nikdy s tebou nebudu sdílet krev, Kistene. Nikdy.“

Nadechl se, vydechl a objal mě pevněji. Jeho výraz potemněl, protože věděl, co přijde. Naklonil se blíž. „Jeden,“ řekl a políbil mě na koutek úst. „Krok.“ Políbil mě na druhý koutek. „Za druhým,“ pokračoval a políbil mě tak něžně, až jsem začala bolestivě prahnout po něčem víc. „Lásko,“ dokončil.

Bodnutí vášně mi proniklo až do nitra. Zavřela jsem oči. Ach bože. Zachraň mě před mnou samotnou.

„Nic neslibuju,“ zašeptala jsem.

„O nic nežádám,“ řekl. „Kam míříme?“

„Nevím.“ Spustila jsem ruce z jeho pasu. Znovu jsme se pohupovali do rytmu. Cítila jsem se živá, a zatímco jsme skoro tančili, pocítila jsem první záchvěv ohně v démonské jizvě.

„Můžu?“ zeptal se Kisten a přistoupil blíž, aby se naše těla víc dotýkala. Věděla jsem, že mě žádá o svolení pohrát si s mojí jizvou, že mě žádá, abych mu dovolila uhranout mě. Skutečnost, že mě požádal, ve mně vyvolala pocit bezpečí, i když jsem věděla, že je patrně falešný.

„Ne. Ano. Já nevím.“ Byla jsem tak rozpolcená. Bylo to tak příjemné, dotyk našich těl, jeho paže kolem mého pasu, žádost v jejich síle. „Já nevím…“

„Pak to neudělám.“ Kam míříme? Vydechl, pohladil mě po pažích a propletl své prsty s mými. Něžně si přitáhl moje ruce na záda a držel je tam, zatímco jsme se pohupovali do rytmu pomalé, svůdné hudby.

Uvnitř jsem se rozechvěla. Cítila jsem silný, teplý pach kůže. V místech, kde jsme se dotýkali, mi do těla pronikal žár a rozehříval mi prsty. Hlavu jsem nechala klesnout do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem. Chtěla jsem mu tam prsty přitisknout, protože jsem věděla, co by cítil a jak by chutnal, kdybych se odvážila. Ale neudělala jsem to, spokojila jsem se s tím, že jsem na něj dýchala, bála jsem se totiž, co by se stalo, kdybych se ho rty dotkla.

S bušícím srdcem jsem přesunula jeho ruce na svá záda, nechala je tam a pohupovala se, tiskla se k němu a masírovala ho. Zvedla jsem ruce a propletla si prsty za jeho týlem. Vzpomněla jsem si na to, co se mezi námi stalo tehdy ve výtahu, když jsem si myslela, že mě Piscary zabije. Nedokázala jsem odolat vzpomínce, jak má jizva ožila a rozpálila se.

„Prosím,“ zašeptala jsem a otřela se mu rty o krk, až se roztřásl. Utržený ušní lalůček jsem měla svůdně na dosah. „Chci to.“ Zvedla jsem pohled k jeho očím. Kroužek jeho modrých duhovek se zmenšoval, ale nebála jsem se. „Věřím ti. Ale nevěřím tvým instinktům.“

Přimhouřil oči pochopením a úlevou. Spustil ruce níž a hladil mě, dokud nenašel horní část mých stehen, pak pohyb obrátil. Pohybovali jsme se, neustále jsme se pohybovali a houpali. „Já jim taky nevěřím,“ řekl a jeho falešný přízvuk úplně zmizel. „Ne ve tvém případě.“

Dech se mi zadrhl v hrdle, když prsty přejel s tichým ševelením po mých džínech dopředu a zatahal za knoflík. Naznačoval. „Mám na zubech ochrany,“ řekl. „Jsem bezzubý upír.“

Překvapeně jsem rozevřela rty, když se usmál a ukázal, že má na ostrých špičácích skutečně korunky. Zalil mě znepokojivý a provokativní žár. Jistě, nemohl mě kousnout, ale teď jsem byla ochotná dovolit mu mnohem víc. A on to věděl. Jenže bylo to bezpečné? Ne. Byl teď mnohem nebezpečnější než předtím.

„Ach bože,“ zašeptala jsem a věděla, že jsem ztracená, když mi vtiskl tvář do prohlubně na rameni a něžně mě políbil. Zavřela jsem oči, zabořila mu prsty do vlasů a sevřela je, když polibek přesunul na klíční kost, kde začínala moje jizva.

Zapulzovala chtíčem a mně se podlomila kolena.

„Promiň,“ vydechl Kisten zastřeně, vzal mě za lokty a podržel mě. „Nevěděl jsem, že je tak citlivá. Jak moc slin do tebe napumpoval?“

Vzdálil se od mého krku a přiblížil mi rty k uchu. Skoro udýchaně jsem se o něj opřela. Bušila ve mně krev a nutila mě něco udělat. „Skoro jsem umřela,“ řekla jsem. „Kistene…“

„Budu opatrný,“ řekl a něha v jeho hlase mi pronikla až do nitra. Ochotně jsem se podvolila, když mě posadil na gauč, do kouta mezi opěradlem a područkou. Vzala jsem Kistena za ruce a stáhla ho k sobě. Jizva mě šimrala a spalovaly mě vlny příslibu. Kam míříme?

„Rachel?“

Slyšela jsem v jeho hlase stejnou otázku, ale nechtěla na ni odpovědět. Usmála jsem se na něj a přitáhla si ho blíž. „Moc mluvíš,“ zašeptala jsem a zakryla jeho ústa svými.

Vydal tichý zvuk, přitiskl rty na mé a otřel se o mě drsným strništěm. Znehybněl mě prsty doširoka roztaženými na mých tvářích a já ho stáhla ještě víc na sebe. Šťouchl mě do boku a udělal si místo pro koleno mezi mnou a opěradlem gauče.

V místech, kde se dotýkal mé čelisti, mě šimrala kůže. Váhavě jsem mu vsunula jazyk mezi rty a on se zhluboka nadechl a vrazil mi svůj hluboko do úst. Chutnal slabě po mandlích, a když se chystal odtáhnout, propletla jsem si prsty na jeho zátylku a podržela ho na místě o chvíli déle. Vydal překvapený zvuk a zatlačil agresivněji. Tentokrát jsem se odtáhla já a přejela mu jazykem po hladkých zubech.

Kisten se otřásl a já to dobře cítila, protože se ke mně tiskl. Nevěděla jsem, jak daleko chci zajít. Ale tohle? Tohle bylo příjemné. Nemohla jsem ho ale klamat a slíbit víc, než jsem dokázala dát. „Počkej…“ řekla jsem zdráhavě a zadívala se mu do očí.

Když jsem ho ale nad sebou spatřila, bezdechého a s vášní pevně pod kontrolou, zaváhala jsem. Oči měl černé a omamné touhou a chtíčem. Zapátrala jsem v nich a našla krvežíznivost, pečlivě ji ale ovládal. Ramena pod košilí se mu napínala a palcem jedné ruky mi masíroval kůži pod podprsenkou. Jeho roztoužený pohled vyslal adrenalin do mého nitra a vzrušil mě víc než drsně něžný dotyk jeho prstu na mém ňadru. Ach, cítit se zase žádoucí a potřebná.

„Co?“ řekl a ztuhle čekal.

K čertu s tím. „Ale nic,“ řekla jsem a pohrávala si s vlasy okolo jeho ucha.

Hebká ruka pod mojí podprsenkou se zastavila. „Chceš, abych přestal?“

Pocítila jsem nové bodnutí emocí. Zavřela jsem oči. „Ne,“ vydechla jsem a slyšela zemřít stovku dobře promyšlených námitek. S bušícím srdcem jsem si sundala amulety a odhodila je na koberec − chtěla jsem cítit úplně všechno − ale až ve chvíli, kdy jsem se natáhla po jeho opasku, pochopil.

Unikl mu hluboký, hrdelní zvuk a sklonil ke mně hlavu. Jeho tíha představovala vítané teplo, když rty našel moji démonskou jizvu a něžně se jí dotkl.

Jako roztavený kámen mi do rozkroku natekl oheň a já zalapala po dechu, když se pocit odrazil a znásobil. Tupá bolest po nedávném démonském útoku se díky starým upírským slinám proměnila v rozkoš. Nedokázala jsem přemýšlet. Nedokázala jsem dýchat. Snažila jsem se mu rozepnout kalhoty, ale trhla jsem rukama a chytila ho za rameno. „Kistene,“ vydechla jsem, když jsem se znovu dokázala roztřeseně nadechnout.

Ale on mi nedovolil zvednout se, zatlačil mě naopak dolů, až má hlava spočinula na područce gauče. Zaryla jsem mu prsty do kůže, když rty nahradil něžnými zuby. Zasténala jsem, jakmile se zaměřil na jizvu a drsně vydechl. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem ho celého.

„Kistene…“ zatlačila jsem na něj. Musela jsem se napřed zeptat. Musela jsem to vědět.

„Co?“ zeptal se mdle, když mi vykasal triko, odsunul stranou podprsenku a prsty našel moje ňadra. Dotýkal se jich a sliboval víc.

V prostoru mezi námi se mi konečně podařilo rozepnout mu opasek. Škubla jsem a slyšela, jak spona povolila. Znovu ke mně sklonil hlavu, než ale mohl opět najít můj krk a omráčit mě extází, rozepnula jsem mu zip a vsunula pátravé ruce dovnitř. Panebože, pomyslela jsem si, když jsem ho našla a pohladila hladkou kůži. „Měl už jsi někdy sex s čarodějkou?“ zašeptala jsem, shrnula mu džíny a přejela mu rukama po zadku.

„Vím, do čeho jdu,“ řekl zadýchaně.

Cítila jsem, jak se rozplývám, a mé myšlenky i ramena se uvolnily. Znovu jsem ho našla rukama a on dlouze, pomalu vydechl. „Nechtěla jsem…“ řekla jsem a zalapala po dechu, když spustil tělo níž a vyhrnul mi triko. „Nechtěla jsem, abys byl překvapený… Ach bože, Kistene,“ lapala jsem téměř zoufale po dechu. Přesunul rty zpod mojí čelisti ke klíční kosti a následně k ňadru. Vlny příslibů mě vynášely stále výš, a když rukama, které mi na kůži připadaly tak teplé, zatáhl, prohnula jsem se v zádech. Kde je? Nedosáhla jsem tak vysoko.

Umlčel můj šepot polibkem. Teď už jsem ho měla na dosah. Blaženě jsem vydechla, chytila se ho a přesunula prsty níž. „Kistene…“

„Moc mluvíš,“ řekl a rty se dotýkal mé kůže. „Měla jsi někdy sex s upírem?“ řekl a sledoval mě přimhouřenýma očima.

Vydechla jsem, když se znovu zaměřil na můj krk. Prsty mě hladil po kůži v místech, která se chystal prozkoumat rty, a jakmile to udělal, zalily mě vlny extáze. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe a strhla mu džíny. Přes boty je nikdy nesundám. „Měla bych něco vědět?“

Rukama mi zajel pod ňadra a znovu mapoval cestu, kterou se následně vydaly jeho rty. Prohnula jsem se v zádech a snažila se nesténat touhou, když jsem se natáhla dolů a snažila se ho celého dotýkat. „Koušeme,“ řekl a já vykřikla, jakmile přesně to udělal a něžně mě štípl zuby.

„Sundej mi kalhoty, než tě zabiju,“ vydechla jsem téměř šílená touhou.

„Ano, paní,“ zavrčel, a když se odtahoval, zaškrábal mě strništěm.

Vtáhla jsem do plic tolik potřebný vzduch, následovala ho, zatlačila ho dozadu a obkročmo se na něj posadila. Pustil se do práce na mém zipu a já se nešikovně soustředila na knoflíky u jeho košile. Vzdychla jsem, když se mi podařilo rozepnout poslední, položila jsem na něj ruce a prsty mu přejížděla nahoru a dolů po svalech na břiše a po hrudi. Sklonila jsem se nad ním a mé vlasy ukryly, co dělám, když jsem rty přeskočila od břicha k prohlubni na jeho krku. Tam jsem se váhavě zdržela a odvážila se mu lehce přejet zuby po kůži a zatahat. Zachvěl se pode mnou a ruce, kterými mi stahoval džíny z boků, se mu třásly.

Rozevřela jsem doširoka oči a odtáhla se, protože mě napadlo, že jsem zašla příliš daleko.

„Ne,“ zašeptal a chytil mě za pas, aby mě udržel na místě. Tvář měl napjatou emocemi. „Nepřestávej. Je to… neprokousnu ti kůži.“ Otevřel oči. „Ach bože, Rachel. Slibuju, že ti neprokousnu kůži.“

Zasáhla mě vášeň v jeho hlase. Hodila jsem všechno za hlavu a s koleny kolem jeho boků ho vtlačila do gauče. Pátravými rty jsem našla jeho krk a proměnila polibky v něco víc. Jeho těžký dech a lehké ruce vybičovaly moji touhu v tepající chtíč, který mnou bušil do rytmu tlukotu srdce. Nahradila jsem rty zuby a Kisten začal dýchat trhaně.

Vzal mě za pas a nadzvedl, abych si mohla svléct džíny. Zadrhly se ale o ponožky a já z něj s netrpělivým výkřikem vyskočila a skopla je ze sebe. Hned jsem byla zpátky a v místech, kde jsem se ho dotýkala, se mi zahřívala kůže. Sklonila jsem se nad ním a znehybněla ho tím, že jsem mu ke kůži na krku přitiskla místo rtů zuby.

Kisten se roztřeseně nadechl. „Rachel,“ vypravil ze sebe, pevně mě držel okolo pasu a jednu ruku vyslal pátravě dolů.

Vydala jsem tichý, téměř neslyšitelný zvuk, když se o mě otřel prsty. Díky jeho dotyku jsem poznala, jak se jeho touha bleskově změnila v chtíč. Zavřela jsem oči, přesunula jednu ruku dolů a našla ho.

Cítila jsem ho na sobě, proto jsem se přesunula dopředu a zpět dozadu. Vydechli jsme a splynuli. Můj chtíč a úleva stoupaly, těžké a mocné. Vklouzl hluboko do mě. Brzy, panebože, pokud k tomu nedojde brzy, umřu. Jeho tichý dech mi pronikal do myšlenek a vysílal mi impulsy z krku do rozkroku.

Srdce mi bušilo, dotýkala jsem se svého krku a prsty si tiskla na pulzující kůži. Pohybovali jsme se společně do rytmu plného příslibů. Objal mě paží a přitiskl se ke mně ještě blíž, uvěznil mě a chránil zároveň.

„Dej mi ji,“ zašeptal, přitáhl si mě a já se ochotně podvolila a nechala ho rty najít svou démonskou jizvu.

Hlasitě jsem zalapala po dechu. Otřásla jsem se a náš rytmus se změnil. Objímal mě a vlny naší vášně sílily a stavěly se jedna na druhé. Jeho rty na mém krku nahradily hladové, dychtivé zuby. Necítila jsem žádnou bolest a pobízela ho, ať si dělá, co chce. Jedna moje část věděla, že kdyby neměl na zubech ochranu, kousl by mě. Vybičovalo mě to k ještě zoufalejší touze. Slyšela jsem svůj výkřik a cítila, jak jeho stisk zesílil.

V divoké vášni jsem mu svírala ramena. Vyvrcholení jsem měla na dosah, stačilo, abych ho chytila. Rychle jsem mu dýchala na krk. Neexistovalo nic než my a naše společně se pohybující těla. Jeho rytmus se změnil, vášeň vrcholila a já našla jeho krk a znovu se do něj zakousla.

„Silněji,“ zašeptal. „Nemůžeš mi ublížit. Slibuju, že mi neublížíš.“

Shodilo mě to přes okraj do propasti. Hrála jsem si s upírem, hladově se na něj vrhla a vůbec nepřemýšlela o tom, co nechávám za sebou.

Kisten zasténal a jeho paže se okolo mě pevně sevřely. Hlavou odstrčil tu moji a s hrdelním zvukem mi zabořil tvář do krku.

Vykřikla jsem, když rty našel jizvu a zažehl moje tělo. Zalilo mě naplnění a já vyvrcholila. Zvedaly se ve mně vlna za vlnou a vynášely mě výš a výš. Kisten se otřásl, znehybněl pode mnou a dosáhl vyvrcholení okamžik po mně. Bolestivě jsem vydechla, třásla se a nedokázala se pohnout. Bála jsem se posledních šimravých záchvěvů, zároveň po nich ale toužila. „Kistene?“ vypravila jsem ze sebe, když odplynuly. Tiskla jsem se k němu a lapala po dechu.

Ještě chvíli mě objímal, pak nechal ruce klesnout. Opřela jsem se mu čelem o hruď, roztřeseně jsem se nadechla a cítila se vyčerpaná. Nezmohla jsem se na nic víc, než že jsem na něm s očima napůl zavřenýma ležela. Postupně jsem si uvědomila, že je mi zima na záda. Kisten mě hladil po páteři a zanechával mi na ní teplou cestičku. Slyšela jsem, jak mu buší srdce, a cítila naše mísící se pachy. Svaly se mi třásly únavou, když jsem zvedla hlavu a zjistila, že má zavřené oči a spokojeně se usmívá.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Do prdele. Co jsem to udělala?

Kisten otevřel oči a zadíval se do mých. Měl je jasné a modré a černé zorničky normální, což mě uklidnilo. „Teď máš strach?“ řekl. „Na to je trochu pozdě.“

Upřel pohled na můj monokl − teprve teď ho viděl, protože amulety ležely na podlaze. Zvedla jsem se z něj, ale ihned jsem klesla zpátky. Byla mi zima a chvěla jsem se. „No, bylo to zábavné,“ řekla jsem a on se zasmál.

„Zábavné,“ řekl a přejel mi prsty po čelisti. „Moje zlá čarodějka si myslí, že to bylo zábavné.“ Pořád se usmíval. „Nick byl hlupák, že tě nechal jít.“

„Co tím myslíš?“ řekla jsem a pohnula se, ale pevně mě držel.

„Myslím tím,“ řekl tiše, „že jsi ta nejžádoucnější žena, jaké jsem se kdy dotkl. Jsi naprosto nevinná, a zároveň zkušená coura.“

Ztuhla jsem. „Pokud je tohle tvoje představa lichotky, tak se jdi vycpat.“

„Rachel,“ chlácholil mě a jen jeho výraz spokojené něhy mě držel na místě. A taky to, že bych se asi ještě neudržela na nohách. „Ani netušíš, jak vzrušující pro mě bylo cítit na sobě tvoje zoubky, cítit, jak se snažíš prokousnout mi kůži, ochutnat mě, aniž bys mě ochutnala. Jsi nevinná, zkušená a hladová zároveň.“

Pozvedla jsem obočí a odfoukla si z očí loknu. „Celé jsi to naplánoval, co?“ obvinila jsem ho. „Myslel sis, že sem přijdeš a svedeš mě, jako to děláš s ostatními?“ Vleže na něm jsem se nemohla dost dobře naštvat, ale zkusila jsem to.

„Ne. Ne jako s ostatními,“ řekl a lesk v jeho očích mi pronikl až do duše. „A ano, přišel jsem s úmyslem svést tě.“ Zvedl hlavu a pošeptal mi do ucha: „V tom jsem dobrý. Stejně jako ty jsi dobrá ve vyhýbání se démonům a v nakopávání zadků.“

„V nakopávání zadků?“ zeptala jsem se, když mu hlava klesla zpátky na područku gauče. Ruka mu znovu bloudila a já se nechtěla pohnout.

„Jo,“ řekl a já nadskočila, když našel lechtivé místo. „Mám rád ženy, které se o sebe umí postarat.“

„Nejsi zrovna rytíř ve stříbrné zbroji, co?“

Zvedl obočí. „Ach, mohl bych být,“ řekl. „Ale jsem líný čubčí syn.“

Zasmála jsem se a on se ke mně připojil a zesílil objetí okolo mého pasu. Pohnul se a zvedl mě ze sebe. „Drž se,“ řekl, vstal a zhoupl si mě do náruče, jako bych byla pytlík cukru. Díky upíří síle mě udržel jednou rukou, zatímco druhou si vytáhl kalhoty nahoru na boky. „Sprcha?“

Pažemi jsem ho objímala okolo krku a kontrolovala, jestli na něm nenajdu otisky zubů. Žádné jsem neobjevila, i když jsem věděla, že jsem ho kousla dost silně. A stejně tak jsem věděla, že nenajdu žádné kousance na sobě, přestože se choval drsně. „To zní báječně,“ řekla jsem, když v rozepnutých džínech šoupavě vykročil.

„Osprchuješ se,“ řekl a já se ohlédla po amuletech, kalhotách a ponožce na podlaze. „Pak otevřeme všechna okna a vyvětráme. A taky ti pomůžu s vařením. To by mělo pomoct.“

„Peču sušenky.“

„To je ještě lepší. Rozpálíš troubu.“ Zastavil se před dveřmi do koupelny. Cítila jsem se v jeho náruči chtěná a obskakovaná. Otevřela jsem dveře nohou. Byl silný, to jsem mu musela nechat. Tohle bylo stejně uspokojivé jako sex. Tedy skoro.

„Máš voňavé svíčky, že?“ zeptal se, když jsem palcem u nohy rozsvítila.

„Mám dva chromozomy X,“ řekla jsem suše, jakmile mě posadil na pračku a stáhl mi druhou ponožku. „Nějaké mám.“ Pomůže mi do sprchy? Jak sladké.

„Dobře. Zapálím jednu v sanktuáriu. Pověz Ivy, že jsi ji postavila do okna kvůli Jenksovi, a můžeš ji nechat hořet až do východu slunce.“

Projelo mnou znepokojení. Narovnala jsem se, pomalými pohyby jsem si přes hlavu přetáhla svetr a odhodila ho na pračku. „Ivy?“ zeptala jsem se.

Kisten se opřel o stěnu a zul si boty. „Nevadí ti říct jí o nás?“

Jeho bota narazila na protější stěnu a z mé tváře vyprchala barva. Ivy. Voňavé svíčky. Vyvětrat. Upéct sušenky, aby jejich vůně naplnila kostel. Smýt ze sebe jeho pach. Báječné.

Kisten se rošťácky usmál a přistoupil ke mně jen v košili, ponožkách a rozepnutých džínech. Širokou ruku mi položil na čelist a naklonil se blíž. „Nevadí mi, když se to dozví,“ řekl a já se nepohnula a užívala si tepla. „Nakonec to stejně zjistí. Ale kdybych byl tebou, dal bych si pozor a nevyklopil jí to rovnou na hlavu.“ Něžně mě políbil na koutek úst. Neochotně ze mě sundal ruku, poodstoupil a otevřel dveře sprchového koutu.

Do prdele, zapomněla jsem na Ivy. „Jo,“ řekla jsem nepřítomně, protože jsem si vzpomněla na její žárlivosti a na to, že nemá ráda překvapení. Reagovala špatně na obojí. „Bude se zlobit?“

Kisten se otočil, svlékl si košili a po ruce, kterou strčil pod sprchu, aby vyzkoušel teplotu, mu stékala voda. „Zlobit? Zezelená žárlivostí, protože jsme našli fyzický způsob, jak vyjádřit náš vztah, a ona ne.“

Popadla mě zlost. „Zatraceně, Kistene. Nenechám se od ní kousnout jenom proto, abych jí dokázala, že ji mám ráda. Sex a krev. Krev a sex. Pro mě je to jedno a totéž a s Ivy to dělat nemůžu. Nejsem na to stavěná!“

Potřásl hlavou a smutně se usmál. „Nemůžeš říct, že krev a sex jsou stejná věc. Nikdy jsi nikomu nedala krev. Nemáš žádné zkušenosti, ze kterých bys mohla vycházet.“

Zamračila jsem se. „Kdykoli se na mě nějaký upír podívá jako na zákusek, působí to sexuálně.“

Přistoupil blíž, postavil se mi mezi kolena a opřel se o pračku. Zvedl ruku a odhrnul mi vlasy z ramene. „Většina živých upírů, která se potřebuje napít krve, najde ochotného partnera rychleji, když v něm probudí sexuální touhu. Ale, Rachel, význam darování a přijímání krve nemá spočívat v sexu, nýbrž v úctě a lásce. Fakt, že se nenecháš zviklat příslibem báječného sexu, je důvod, proč se Ivy téhle strategie tak rychle vzdala. Ale pořád tě loví.“

Vzpomněla jsem si na všechny stránky Ivy, které mě Sběračka přiměla otevřeně přijmout. „Já vím.“

„Až se přenese přes první nával vzteku, nebude jí vadit, že spolu randíme.“

„Nikdy jsem neřekla, že s tebou budu randit.“

Vědoucně se usmál a dotkl se mé tváře. „Ale kdybych se napil tvé krve, třeba náhodou nebo v okamžiku vášně?“ Kisten přimhouřil ustaraně modré oči. „Stačilo by škrábnutí a probodla by mě kůlem. Celé město ví, že si na tebe dělá nárok, a bůh pomáhej upírovi, který by se jí připletl do cesty. Já si vzal tvoje tělo. Kdybych se ale dotkl tvé krve, byl bych dvakrát mrtvý.“

Zamrazilo mě. „Kistene, děsíš mě.“

„Měla by ses bát, malá čarodějko. Jednoho dne se stane nejmocnější upírkou v Cincinnati a chce být tvojí přítelkyní. Chce, abys ty byla její spasitelkou. Myslí si, že buďto najdeš způsob, jak zničit upírský virus v ní, aby mohla zemřít s neporušenou duší, anebo se staneš její prostřednicí a ona bude moct zemřít s vědomím, že se o ni postaráš.“

„Kistene. Nech toho.“

Usmál se a políbil mě na čelo. „Žádný strach. Od včerejška se nic nezměnilo. Zítřek bude taky stejný. Je tvojí přítelkyní a nebude po tobě chtít nic, co jí nemůžeš dát.“

„To nepomáhá.“

Pokrčil rameny, naposledy se dotkl mého boku a couvl. Ze spáry ve dveřích sprchového koutu se valila pára. Kisten se vysoukal z džínů, naklonil se do sprchy a znovu upravil teplotu. Očima jsem přejela přes jeho vypracovaná lýtka a pevné pozadí k širokým, lehce svalnatým zádům. Všechny myšlenky na Ivyin vztek zmizely. Zatraceně.

Jako by na sobě cítil můj pohled, otočil se a nachytal mě při tom, jak ho okukuji.

Vířila kolem něj pára. Na strništi mu ulpěly kapky vody. „Pomůžu ti z podprsenky,“ řekl a tón jeho hlasu se změnil.

Sjela jsem po něm dolů očima, a když jsem je zvedla, křenila jsem se. Zatraceně, zatraceně.

Vsunul mi ruce za záda a s malou pomocí z mé strany mě přitáhl na okraj pračky a sundal mi podprsenku. Objala jsem ho nohama, spojila mu ruce za krkem a bradu schovala do prohlubně na jeho krku. Panebože, byl tak krásný. „Kistene?“ řekla jsem tázavě, když mi odstrčil stranou vlasy a našel lechtivé místo za mým uchem. V nitru se mi rozhostil příjemný pocit, šířil se z míst, kde se mě dotýkal rty, a dožadoval se, abych ho přijala. Považovala ho za dobrou věc.

„Pořád máš ten upnutý kožený motorkářský oblek?“ zeptala jsem se trochu zahanbeně.

Se smíchem mě zvedl z pračky a odnesl mě do sprchy.