22

Usmála jsem se, když hudba utichla a rozhostilo se příjemné ticho. Hodiny nad dřezem ve světle svíček hlasitě tikaly. Vzhlédla jsem k ručičce obíhající trhaně ciferník. Blížila se čtvrtá hodina ranní a já neměla nic jiného na práci než tu sedět a snít o Kistenovi. Odešel kolem třetí, aby se postaral o dav u Piscaryho, a zanechal mě roztouženou, spokojenou a šťastnou.

Celý večer jsme strávili nad sendviči se slaninou, salátem a rajčaty a nad nezdravým jídlem, probírali jsme se mojí i Ivyinou hudební sbírkou a vypalovali na jejím počítači na CD oblíbené písničky. Když jsem tak o tom uvažovala, byl to asi nejpříjemnější večer celého mého dospělého života, smáli jsme se totiž svým vzpomínkám a já si uvědomila, že s ním chci sdílet víc než jen tělo.

Zapálila jsem všechny svíčky, které jsem měla, abych se ujistila, že budu moct Ivy říct o svém vztahu s Kistenem, až budu chtít, a jejich záře zesilovala mír, který přinášelo tiše bublající potpourri na sporáku, a mírnou letargii pramenící z amuletu proti bolesti na mém krku. Kostel voněl zázvorem, popcornem a čokoládovými sušenkami a já seděla u Ivyina stolu, opírala se o něj lokty, pohrávala si s amulety a přemýšlela, co asi dělá Kisten.

Přestože jsem to nechtěla přiznat, měla jsem ho opravdu ráda a dělalo mi trochu starost a zahanbovalo mě, že jsem dokázala přejít od strachu a nechuti k přitažlivosti a zájmu za méně než rok. Nepodobalo se mi, že bych kvůli pevnému zadku a okouzlujícímu chování zapomněla na zdravou nedůvěru k upírům.

Patrně za to může fakt, že žiju s upírkou, pomyslela jsem si, strčila ruku do mísy s popcornem a snědla kousek prostě proto, že tam byl, ne že bych cítila potřebu nebo chtěla utišit hlad. Nemyslela jsem si, že můj přístup změnila jizva. Kistena jsem si oblíbila už před sexem, jinak by k ničemu nedošlo − a ani se mě nepokusil uhranout.

Utřela jsem si z prstů sůl a zírala do prázdna. Od chvíle, kdy mě Kisten pěkně oblékl a vrátil mi sebeúctu, jsem o něm smýšlela jinak. Možná, řekla jsem si a vybrala další zrnko. Možná najdu s upírem něco, co bych nemohla mít s čarodějem, černokněžníkem ani s člověkem.

Podepřela jsem si bradu dlaní, lehce si přejela prsty po démonské jizvě a vzpomínala na to, s jakou péčí mi umyl vlasy a záda a jak příjemné bylo laskavost mu oplatit. Skoro celou dobu mě nechal stát pod sprchou. Podobné věci byly důležité.

Uslyšela jsem, jak se otevřely vstupní dveře, a prudce pohlédla na hodiny. Ivy je doma? Už? Chtěla jsem ležet v posteli a předstírat, že spím, až se vrátí.

„Jsi vzhůru, Rachel?“ řekla dost hlasitě na to, abych ji slyšela, ale přitom natolik tiše, aby mě nevzbudila.

„V kuchyni,“ zavolala jsem. Nervózně jsem pohlédla na potpourri. Stačilo to. Kisten tvrdil, že to stačí. Vstala jsem, rozsvítila hlavní světlo a znovu si sedla. Když naskočily zářivky, schovala jsem si amulety za svetr a poslouchala, jak dupá ve svém pokoji. Její kroky v chodbě byly rychlé a odměřené.

„Ahoj,“ řekla jsem, když vešla v upnuté kůži a vysokých botách. Na paži jí visela černá brašna a v ruce držela balíček o velikosti zlomeného rybářského prutu zabalený v hedvábí. Pozvedla jsem obočí, když jsem si uvědomila, že se nalíčila. Vypadala zároveň profesionálně i sexy. Kam šla tak pozdě? A takhle oblečená?

„Co večeře s rodiči?“ nadhodila jsem.

„Změna plánu.“ Odložila věci na stůl vedle mě, dřepla si a otevřela spodní zásuvku. „Přišla jsem si jenom pro pár věcí a zase půjdu.“ Stále ve výši kolen odhalila zuby v úsměvu. „Vrátím se za několik hodin.“

„Dobrá,“ řekla jsem trochu zmateně. Vypadala šťastně. Fakt šťastně.

„Je tu zima,“ řekla, vytáhla ze zásuvky tři z mých dřevěných kůlů a s rachocením je položila na pult vedle dřezu. „Voní to tu, jako bys měla otevřená okna.“

„Hm, musí to být překližkou ve dveřích.“ Svraštila jsem obočí, když vstala a stáhla si dolů lem kožené bundy. Prošla místností s téměř děsivou rychlostí, rozepnula brašnu a vrazila do ní kůly. Mlčky jsem ji užasle sledovala.

Ivy zaváhala. „Můžu je použít?“ zeptala se, protože si mé mlčení mylně vyložila jako nesouhlas.

„Jasně. Nech si je,“ řekla jsem a přemýšlela, co se děje. Neviděla jsem ji v takovém množství kůže od chvíle, kdy se vydala zachránit upíří dítě z rukou žárlivého bývalého jeho matky. A opravdu jsem nechtěla zpátky použitý kůl.

„Díky.“ Za cvakání podpatků na linoleu se vydala ke kávovaru. Podrážděně nakrčila oválný obličej, když našla konvici prázdnou.

„Máš případ?“ zeptala jsem se.

„Něco takového.“ Její nadšení opadlo a já se dívala, jak vyhazuje starou kávu.

Přemohla mě zvědavost a odhodila jsem stranou hedvábný přebal, abych zjistila, co pod ním schovává. „U všech svatých!“ vykřikla jsem, když jsem objevila lesklou ocelovou čepel páchnoucí slabě po oleji. „Odkud máš meč?“

„Je hezký, že?“ Aniž by se otočila, nasypala do filtru tři odměrky kávy a dala ji vařit. „A na rozdíl od kulek a talismanů se nedá vystopovat.“

Ach, jak vřelé a příjemné pomyšlení. „Umíš ho používat?“

Ivy se odstrčila od pultu. Opřela jsem se a sledovala, jak sundala z tenkého meče látku a tasila ho z černé pochvy. Opustil ji s tichým kovovým zařinčením, které polechtalo moje vnitřní ucho. S dokonalou lehkostí zaujala klasickou pózu, volnou paži zvedla v oblouku nad hlavu a tu, ve které držela meč, napřáhla a pokrčila. Obličej měla bez výrazu, když se zadívala na stěnu a černé vlasy se jí zhouply.

Bydlím s upírskou samurajkou. Je to čím dál lepší. „A umíš ho použít,“ řekla jsem slabě.

Střelila po mně úsměvem, narovnala se a vrazila meč zpátky do pochvy. „Od páté třídy i na střední jsem chodila na hodiny,“ řekla a odložila meč na stůl. „Rostla jsem tak rychle, že pro mě bylo těžké udržet rovnováhu. Pořád jsem do něčeho vrážela. Hlavně do lidí, kteří mi lezli na nervy. Během dospívání se nastartují rychlejší instinkty. Cvičení pomáhalo, tak jsem při něm zůstala.“

Olízla jsem si ze rtů sůl a odstrčila stranou popcorn. Vsadila bych se, že hodiny šermu věnovaly spoustu času i sebeovládání. Uvolnila jsem se, protože se zdálo, že svíčky zabraly. Natáhla jsem si nohy pod stolem a dostala chuť na kávu. Ivy prohrabala horní skříňku a vytáhla termosku. Pokukovala jsem po odkapávající kávě a doufala, že si ji nenalije všechnu.

„No,“ řekla, když naplnila vakuově uzavíratelnou kovovou láhev horkou vodou, aby ji zahřála. „Vypadáš jako upír, který vysál kočku.“

„Promiň?“ řekla jsem a žaludek se mi stáhl.

Otočila se a otřela si ruce do utěrky. „Volal Nick?“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně.

Její úsměv se rozšířil. Odhodila si vlasy stranou a řekla: „Dobře.“ Pak tiše zopakovala: „To je dobře.“

Náš rozhovor nešel žádoucím směrem. Vstala jsem, otřela si ruce do džínů a bosá přistoupila ke sporáku, abych zesílila plamen pod potpourri. Ivy otevřela zprudka dveře ledničky a vytáhla tavený sýr a pytlík housek. Nacpávala se, jako by se jí kalorie nedržely. „Jenks se s tebou nevrátil?“ zeptala jsem se, přestože odpověď byla očividná.

„Ne. Ale mluvil se mnou.“ Přimhouřila naštvaně oči. „Řekla jsem mu, že taky vím, co Trent je, a že se má přes to přenést. Teď odmítá mluvit i se mnou.“ Otevřela víčko krabičky se sýrem, seškrábla horní vrstvu nožem a namazala si housku. „Myslíš, že bychom měly dát inzerát do novin?“

Zvedla jsem hlavu. „Nahradit ho?“ vykoktala jsem.

Ivy si ukousla a zavrtěla hlavou. „Jenom jím otřást,“ řekla s plnými ústy. „Až uvidí, že hledáme někoho nového, možná s námi začne mluvit.“

Zamračila jsem se, sedla si, svezla se a položila si bosé nohy na nepoužívanou židli. „O tom pochybuju. Spíše by nám řekl, ať se jdeme vycpat.“

„Asi máš pravdu.“ Bože, bylo to tak deprimující. Musela jsem najít způsob, jak se Jenksovi omluvit. Možná kdybych mu poslala klauna s telegramem. Možná kdybych se sama převlékla za klauna. „Znovu si s ním promluvím,“ řekla jsem. „Odnesu mu trochu medu. Když ho opiju, možná mi odpustí to, jak jsem se k němu chovala.“

„Cestou domů nějaký koupím,“ nabídla se. „Viděla jsem labužnický med z květů japonských třešní.“ Vylila z termosky vodu, nalila do ní všechnu kávu v konvici a uzavřela božskou vůni v kovu a skle.

Spolkla jsem zklamání a sundala si nohy ze židle. Očividně taky přemýšlela, jak uchlácholit Jenksovu zraněnou pýchu. „Takže kam jdeš tak pozdě s termoskou kávy, brašnou plnou kůlů a s mečem?“ zeptala jsem se.

Ivy se opřela o pult s ladností černého pantera a napůl snězenou housku držela špičkami prstů. „Musím zatlačit na nějaké povýšené upíry. Udržet je vzhůru i po večerce. Meč si beru kvůli dojmu, kůly proto, aby na mě nezapomněli, a káva je pro mě.“

Zašklebila jsem se, protože jsem si uměla představit, jak nepříjemné musí být zůstat vzhůru kvůli Ivy. Obzvláště když se do práce pustí osobně. Ale pak jsem vytřeštila oči, protože jsem si dala dvě a dvě dohromady. „Děláš to pro Piscaryho?“ řekla jsem a byla si jistá, že mám pravdu, protože se odvrátila a zadívala se ven z okna.

„Jo.“

Mlčky jsem čekala a doufala, že řekne víc. Neřekla. Změřila jsem si ji pohledem a všimla si jejího uzavřeného postoje. „Tvůj táta se s ním na něčem dohodl?“ hádala jsem.

S povzdychem se ke mně otočila. „Dokud se budu starat o Piscaryho záležitosti, nebude se mi hrabat v hlavě.“ Zadívala se na napůl snězenou housku. Zamračeně oddusala k odpadkovému koši a vyhodila ji.

Nic jsem neřekla, protože mě překvapilo, že se podřídila tak lehce. Očividně slyšela v mém mlčení obvinění, které tam nebylo, protože se na její hladké tváři objevil zahanbený výraz. „Piscary souhlasil s tím, že můžu dál používat Kistena jako fasádu,“ řekla. „Užívá si slávu a každá důležitá osoba bude vědět, že cokoli řekne, pochází ode mě − tedy od Piscaryho. Nemusím dělat nic, dokud Kisten nenarazí na problém, který nedokáže sám zvládnout. Pak se objevím já a věc vyřídím.“

Vzpomněla jsem si na to, jak Kisten složil sedm čarodějů stejně lehce a nedbale, jako by lámal čokoládovou tyčinku. Nedokázala jsem si představit, že by něco nezvládl, na druhou stranu se nemohl bez Piscaryho síly postavit nemrtvým upírům. „A tobě to nevadí?“ zeptala jsem se hloupě.

„Vadí,“ řekla a založila si paže na hrudi. „Ale přišel s tím táta, a když nedokážu přijmout, jak mi pomohl, neměla jsem ho o pomoc žádat.“

„Promiň,“ zamumlala jsem a litovala, že jsem nedržela jazyk za zuby.

Uchlácholená Ivy prošla kuchyní a schovala termosku do brašny ke kůlům. „Nechci Piscaryho ve své hlavě,“ řekla, zatřásla brašnou, aby v ní všechno srovnala, a zapnula ji. „Dokud budu dělat, co chce, nechá mě být; a nechá být Eriku. Kisten by měl být jeho prostředníkem, ne já,“ zamumlala. „Chce to.“

Mimoděk jsem souhlasila a její prsty na brašně ztuhly. Ve tváři měla stín bolesti, kterou zažila tu noc, kdy ji Piscary víc než jedním způsobem znásilnil. Zamrazilo mě, jakmile se jí zachvělo chřípí a pohled se rozostřil. „Byl tu Kisten,“ řekla tiše.

Kůže se mi napjala. Zatraceně. Nedokázala jsem to před ní utajit ani jednu noc. „No… jo,“ řekla jsem a narovnala se. „Hledal tě.“ Asi před půldnem. Zamrazilo mě ještě víc, když přimhouřila oči, protože vycítila můj neklid. Otočila hlavu a zadívala se na potpourri na sporáku. Zatraceně, zatraceně.

Stiskla rty a za cvakání podpatků opustila místnost.

Vstala jsem a židle zaskřípala o podlahu. „Hm, Ivy?“ zavolala jsem a následovala ji.

Dech se mi zadrhl v hrdle a zprudka jsem se zastavila, protože jsem do ní v tmavé chodbě skoro vrazila. Vracela se ze sanktuária. „Promiň,“ řekla a s upírskou rychlostí se protáhla kolem mě. Postoj měla napjatý a ve světle z kuchyně jsem viděla, že se jí roztáhly zorničky. Do prdele. Upírovatí.

„Ivy?“ řekla jsem prázdné chodbě, protože už zmizela v obýváku. „Co se týče Kistena…“

Zajíkla jsem se a zůstala stát s bosýma nohama těsně u okraje šedého koberce v obýváku prosvíceném svíčkami. Ivy stála ztuhle před gaučem. Na kterém jsme měli s Kistenem sex. S děsivou rychlostí se jí přes tvář přelily emoce: šok, strach, zlost, zrada. Vyskočila jsem, když se zprudka pohnula a zmáčkla tlačítko na věži.

Ven vyjelo pět CD. Ivy na ně toporně zírala. „Zabiju ho,“ řekla, když se prsty dotkla CD Jeffa Buckleyho.

Šokovaně jsem otevřela ústa na protest, ale při pohledu na černý, těžký vztek v její napjaté tváři mi slova umřela v krku.

„Zabiju ho dvakrát,“ řekla. Věděla to. Nějak to věděla.

Srdce se mi rozbušilo. „Ivy,“ začala jsem a slyšela ve svém hlase strach. A tím jsem uvedla do chodu její instinkty. Zalapala jsem po dechu a couvla, ale příliš pomalu.

„Kde?“ zasyčela a s divokým výrazem ve vytřeštěných očích se po mně natáhla.

„Ivy…“ Zády jsem narazila na stěnu a pleskla ji přes ruku. „Nekousl mě.“

„Kde!“

Zvedl se ve mně adrenalin. Ucítila to a znovu po mně hmátla. Oči měla černé a nepřítomné. Jen díky našim dřívějším cvičením mě nechytila, zablokovala jsem totiž její paži, proklouzla pod ní a zastavila se ve středu svíčkami osvětleného obýváku.

„Zpátky, Ivy!“ vykřikla jsem a snažila se nezaujmout obranný postoj. „Nekousl mě!“ Ještě jsem se ale nenadechla a už byla u mě a trhla mi dolů límečkem svetru.

„Kam tě kousl?“ řekl a její nevýrazný hlas se třásl. „Zabiju ho. Já ho, do prdele, zabiju! Cítím ho na tobě!“

Sáhla po lemu mého svetru.

Zpanikařila jsem a ovládly mě instinkty. „Ivy! Dost!“ zakřičela jsem a vyděšeně se napíchla na silovou čáru. Natáhla se po mně s obličejem zkrouceným zlostí. Moc čáry naplnila mé ki divoce a nezvladatelně. Energie mi ohnivě vystřelila z rukou a spálila je, protože jsem ji nespoutala zaklínadlem.

Obě jsme vykřikly, když ze mě vylétla černozlatá opona záhrobí a přirazila Ivy k překližce ve dveřích. Neohrabaně sklouzla na zem s nohama rozhozenýma a pažemi nad hlavou. Okna se úderem roztřásla. Klopýtla jsem dozadu, ale zůstala stát. Můj strach nahradila zlost. Nezajímalo mě, jestli je v pořádku, nebo ne.

„Nekousl mě!“ křičela jsem na ni, vyplivla jsem z úst loknu vlasů a postavila se nad ni. „Jasné? Měli jsme sex. Jasné? Panebože, Ivy. Byl to jenom sex!“

Ivy se rozkašlala. V obličeji byla rudá a sípavě lapala po dechu. Překližka za ní praskla. Potřásla hlavou, zírala na mě, ale očividně nedokázala zaostřit. Nevstala. „Nekousl tě?“ zachraptěla a její tvář byla ve světle svící plná stínů.

Nohy se mi klepaly adrenalinem. „Ne!“ zvolala jsem. „Myslíš si, že jsem hloupá?“

Byla otřesená a úkosem na mě pohlédla. Pomalu se nadechla a otřela si spodní ret hřbetem ruky. Vnitřnosti se mi stáhly, když jsem uviděla, že na ní má krev. Ivy na ni zírala, pak se zvedla na nohy. Dýchalo se mi hned lehčeji, když se natáhla pro ubrousek, utřela se a zmuchlala ho do kuličky.

Natáhla se po mně a já uskočila. „Nedotýkej se mě!“ řekla jsem a ona zvedla ruku na souhlas.

„Promiň.“ Podívala se na prasklou překližku, trhla sebou a prohmatala si záda. Opatrně si stáhla dolů kabát. Zadívala se mi do očí a pomalu se nadechla. Srdce mi bušilo do rytmu bolestivého tepání v hlavě. „Spala jsi s Kistenem, a on tě nekousl?“ zeptala se.

„Ano. A ne, nekousl mě. A jestli se mě ještě jednou dotkneš, odejdu a už se nevrátím. Zatraceně, Ivy. Myslela jsem, že v tom máme jasno!“

Očekávala jsem omluvu nebo něco takového, ale ona na mě jen přemýšlivě hleděla a nakonec se zeptala: „Jsi si jistá? Mohl ti třeba roztrhnout zevnitř ret a ty sis toho ani nevšimla.“

Naskočila mi husí kůže a zkontrolovala si ústa jazykem. „Měl na zubech ochranu,“ řekla jsem a udělalo se mi mdlo, když jsem si uvědomila, jak snadno mě mohl oklamat. Ale neudělal to.

Ivy zamrkala. Pomalu si sedla na kraj gauče, lokty se opřela o kolena a hlavu složila do dlaní. Její štíhlé tělo vypadalo ve světle tří svíček na stole zranitelně. Do prdele. Znenadání jsem si uvědomila, že nejen že chce mít se mnou bližší vztah, ale Kisten je její bývalý přítel. „Ivy? Jsi v pořádku?“

„Ne.“

Opatrně jsem se posadila do křesla naproti, takže byl mezi námi roh stolu. Ať už jsem se na to dívala jakkoli, byl to pořádný malér. Tiše jsem zaklela a natáhla ruku. „Ivy. Bože, je mi to tak trapné.“

Trhla sebou, když jsem se dotkla její paže, a obrátila ke mně děsivě suché oči. Odtáhla jsem se a složila si ruku do klína jako nějakou mrtvou věc. Věděla jsem, že se jí nemám dotýkat, když chce víc. Ale sedět tu a nic nedělat mi připadalo necitelné.

„Prostě se to stalo.“

Ivy se dotkla rtu, aby se ujistila, že přestal krvácet. „Šlo jen o sex? Nedala jsi mu napít krve?“

Zasáhla mě zranitelnost v jejím hlase. Pokývala jsem hlavou. Cítila jsem se jako panenka, oči jsem měla dokořán a v hlavě prázdno. „Je mi to líto,“ řekla jsem. „Nemyslela jsem si, že ty a Kisten…“ zaváhala jsem. Nešlo tu o sex, ale o krev a o to, že si myslela, že jsem mu ji dala. „Nemyslela jsem si, že s Kistenem pořád máte formální vztah,“ tápala jsem a nebyla si jistá, jestli to říkám správně.

„S Kistenem se dělím o krev už jen občas, když ho někdo nechá a on potřebuje utěšit,“ řekla a její hedvábný hlas zněl měkce. Pořád odmítala vzhlédnout. „Krev není sex, Rachel. Je to způsob, jak dát někomu najevo, že se o něj zajímáš, že ho máš ráda.“

Bylo to sotva zašeptání. Zrychlil se mi dech. Cítila jsem, že balancujeme na ostří nože, a děsilo mě to k smrti. „Jak můžeš říct, že sex není krev, když jsi ochotná mít sex s kýmkoli,“ řekla jsem a můj hlas zněl díky adrenalinu drsněji, než jsem zamýšlela. „Dobrý bože, Ivy, kdy jsi měla naposledy sex bez krve?“

Teprve teď vzhlédla a mě šokovalo, když jsem spatřila strach v jejích očích. Bála se, ale ne proto, že si myslela, že jsem dala krev Kistenovi. Bála se odpovědí, kterých jsem se domáhala. Byla jsem přesvědčená, že si podobné otázky sama ještě nikdy nepoložila, a to i navzdory chaosu, v němž ji její touhy zanechaly. Bylo mi horko, vzápětí zima. Přitáhla jsem si kolena k bradě a schovala si holé paty pod sebe.

„Dobře,“ řekla na konci výdechu a já věděla, že to, co řekne teď, bude myslet naprosto upřímně. „Máš pravdu. Obyčejně spojuju krev a sex. Mám to tak ráda. Je to úžasný pocit. Rachel, kdybys jenom…“ řekla a zvedla ruce z kolen.

Cítila jsem, jak blednu. Zavrtěla jsem hlavou a ona změnila názor a nechala si pro sebe, co se chystala říct. Vypadalo to, jako by zvadla, odplulo z ní všechno napětí. „Rachel, není to totéž,“ dokončila slabě a její hnědé oči žadonily.

Vzpomněla jsem si na Kista. Štípání v jizvě mi proniklo až do rozkroku a ještě víc mi zrychlilo dech. Polkla jsem a donutila se ten pocit potlačit. Odtáhla jsem se a byla ráda, že je mezi námi stůl. „Kisten říkal to samé, ale já je oddělit nedokážu. A myslím, že ani ty ne.“

Ivyina tvář zrudla a já pochopila, že mám pravdu.

„Zatraceně, Ivy. Netvrdím, že je to tak špatně,“ řekla jsem. „Do pekel, žiju s tebou už sedm měsíců. Nemyslíš si, že kdybych si to myslela, už bys to věděla? Ale já na to prostě nejsem. Jsi nejlepší přítelkyně, jakou jsem kdy měla, ale nebudu s tebou sdílet jeden polštář a nikomu nikdy nedám ochutnat svoji krev.“ Nadechla jsem se. „Na to taky nejsem. A nemůžu žít svůj život a vyhýbat se vztahům, abych neranila tvoje city. Řekla jsem ti, že mezi námi nikdy nic nebude, a taky nebude. Možná…“ Udělalo se mi zle. „Možná bych se měla odstěhovat.“

„Odstěhovat?“

Z jejího tichého výdechu hrůzy mě začaly pálit slzami oči. Se zaťatými čelistmi jsem zírala na zeď. Posledních sedm měsíců bylo těch nejděsivějších, nejstrašlivějších a nejlepších sedm měsíců mého života. Nechtěla jsem odejít − a nejen proto, že mě chránila, aby na mě nevztáhl nárok jiný upír − ale zůstat tady by nebylo fér vůči žádné z nás, pokud to nedokáže nechat být.

„Jenks je pryč,“ řekla jsem tichounce, aby nebylo slyšet, jak se mi třese hlas. „Právě jsem se vyspala s tvým bývalým. Není fér, abych tu zůstala, když mezi námi nikdy nebude nic víc než přátelství. Obzvláště teď, když je zpátky Sběračka.“ Zadívala jsem se na vylomené dveře a nenáviděla se. „Měly bychom to všechno skončit.“

Bože, proč skoro brečím? Nedokázala jsem jí dát víc, a ona to zoufale potřebovala. Sběračka mohla; Sběračka chtěla. Měla bych odejít. Ale když jsem vzhlédla, šokovalo mě, že se světlo svíčky odráží ve vlhké stružce pod jejím okem.

„Nechci, abys šla,“ řekla a knedlík v mém krku se zvětšil. „Přátelství je dobrý důvod, proč zůstat, ne?“ zašeptala a oči měla tak plné bolesti, až mi ukápla slza.

„Zatraceně,“ řekla jsem a otřela si prstem kůži pod okem. „Podívej, k čemu jsi mě dohnala.“

Trhla jsem sebou, jakmile se natáhla přes stůl a vzala mě za zápěstí. Uchváceně jsem jí hleděla do očí, když si přitáhla moji ruku blíž a přitiskla si od slz mokré prsty ke rtům. Zatřepotala řasami a zavřela oči. Projel mnou adrenalin. Zrychlil se mi tep a na mysli mi vytanula vzpomínka na upírskou extázi. „Ivy?“ řekla jsem slabě a odtáhla se.

Pustila mě. Srdce mi bušilo, když se pomalu nadechla, ochutnala vzduch, rozebrala si mé emoce ve svém neuvěřitelném mozku a zvážila, co udělám nebo neudělám. Nechtěla jsem vědět, k jakému výsledku dospěla.

„Sbalím si,“ řekla jsem a děsila se toho, že o mně ví víc než já.

Otevřela oči. Viděla jsem v nich doutnající jiskru síly. „Ne,“ řekla a vrátil se jí první náznak železné vůle. „Obě jsme k ničemu, když jsme samy, a nemluvím jenom o naší hloupé firmě. Slibuju, že nebudu žádat nic víc, než abys byla mojí kamarádkou. Prosím…“ nadechla se. „Prosím, neodcházej kvůli tomuhle, Rachel. Dělej si s Kistem, co chceš. Je to dobrý muž a já vím, že ti neublíží. Jenom…“ zadržela dech a její odhodlání dostalo trhliny. „Buď tu, až se večer vrátím…?“

Kývla jsem. Věděla jsem, že nemluví jen o dnešním večeru. A já nechtěla odejít. Milovala jsem to tu: kuchyň, čarodějnou zahradu, představu bydlení v kostele. Znamenalo pro mě hodně, že jí na našem přátelství tolik záleží, a po dlouhých letech, kdy jsem se kvůli tomu, co potkalo tátu, skutečnému přátelství vyhýbala, bylo i pro mě důležité, že mám nejlepší kamarádku. Jednou mi pohrozila, že mi odepře ochranu, kterou jsem tak zoufale potřebovala, pokud odejdu. Tentokrát to neudělala. Bála jsem se hledat důvod, protože jsem měla strach, že by mohl pramenit z nepatrného vzrušení, které jsem pocítila, když ochutnala moje slzy.

„Děkuju,“ řekla a já ztuhla, když se naklonila přes stůl a krátce mě objala. Obklopila mě vůně mandlí a kůže. „Jestli se Kistenovi podaří přesvědčit tě, že krev není sex,“ řekla, „slib mi, že mi to povíš.“

Zírala jsem na ni. Probleskla mnou vzpomínka na to, jak ji Sběračka políbila.

Očividně jí to stačilo, protože mě pustila, vstala a odešla do kuchyně.

„Ivy,“ vydechla jsem, příliš otupělá a napjatá, než abych promluvila hlasitěji, věděla jsem ale, že mě uslyší. „Kolik pravidel porušujeme?“

Vyšla z kuchyně na chodbu s brašnou a mečem v ruce, zaváhala a přešlápla, ale neodpověděla. „Vrátím se po rozednění. Možná bychom si mohly dát pozdní večeři? Poklábosit nad lasagnemi o Kistenovi? Je fakt milý − bude se k tobě chovat dobře.“ Rozpačitě se na mě usmála a odešla.

V hlase jí zazníval slabý podtón lítosti, ale nevěděla jsem, jestli je na vině to, že ztratila mě, nebo Kistena. Nechtěla jsem to vědět. Zírala jsem na koberec a neviděla svíčky ani necítila vůni vosku a parfému, když se kostelem rozlehlo tiché bouchnutí vstupních dveří. Jak jsem si mohla tak zpackat život? Chtěla jsem jen odejít z IBA, pomoct několika lidem, něco ze sebe udělat a uplatnit svoje vzdělání. Od té doby jsem si poprvé po letech našla skutečného přítele a zase ho zahnala, urazila celý klan skřítků, stala se Ivyiným pláštíkem a měla sex se živým upírem. A to nepočítám dvě smrtelné hrozby a nejistou situaci s Trentem. Co to, k čertu, dělám?

Vstala jsem a odklopýtala do kuchyně. V obličeji jsem byla bledá a nohy jsem měla jako z gumy. Při zvuku tekoucí vody jsem vzhlédla a ztuhla. U dřezu stál Algaliarept, plnil konvici na čaj a na její zašlé mědi se srážely kapičky vody.

„Dobrý večer, Rachel,“ řekl a odhalil ploché zuby v úsměvu. „Snad ti nebude vadit, když uvařím čaj. Před východem slunce nás čeká ještě spousta práce.“

Ach bože. Na tohle jsem zapomněla.