23

„Zatraceně!“ zaklela jsem a couvla. Sanktuárium. Když se dostanu na svěcenou půdu, nebude se mě moct dotknout. Zaječela jsem, když mi na rameni přistála těžká ruka. Zprudka jsem se otočila a sekla mu nehty po obličeji. Proměnil se v mlhu a já zavrávorala, když jeho sevření zmizelo. Vzápětí mě ale chňapl za kotník a podtrhl mi nohy. „Pusť mě!“ zakřičela jsem drsně, když jsem upadla na zem, a vykopla.

Otočil mě a smýknul se mnou o lednici. Dlouhý obličej mu zbledl, jako by už celou věčnost neviděl slunce, a v rudých kozlích očích za kouřovými brýlemi se mu objevil dychtivý výraz. Vyškrábala jsem se na nohy a on po mně skočil, chytil mě rukou v bílé rukavici a zatřásl mnou tak silně, až mi zacvakaly zuby. Strčil do mě a já odlétla na ostrůvek ve středu kuchyně jako hadrová panenka. Otočila jsem se, opřela se o pult zády, vytřeštěně na něj hleděla a srdce mi pádilo. Byla jsem tak hloupá. Tak hloupá!

„Ještě jednou zkus utéct a prohlásím, že jsi porušila dohodu,“ řekl klidně. „Varuji tě. Prosím, dej se na útěk. Všechno tím zjednodušíš.“

Třásla jsem se a držela se pultu, abych neupadla. „Jdi pryč,“ řekla jsem. „Nevolala jsem tě.“

„Už to není tak prosté,“ řekl. „Musel jsem strávit celý den v knihovně, ale našel jsem precedens.“ Jeho precizní přízvuk se stal ještě dotěrnějším, přitiskl si klouby na rukou k sametovému zelenému fraku a citoval: „‚Pokud se důvěrník nachází na jiném místě než jeho pán, a to kvůli zapůjčení nebo jiné podobné záležitosti, může pán důvěrníka vyhledat a dožadovat se splnění povinností.‘ Když ses napíchla na silovou čáru, otevřela jsi dveře,“ dodal. „A protože pro tebe mám úkol, zůstanu, dokud ho nesplníš.“

Udělalo se mi zle. „Co chceš?“ Na pultě stál zaklínací kotlík plný jantarově žlutého lektvaru vonícího po muškátu. Nepočítala jsem s tím, že přenese svoji práci ke mně.

„Co chceš − mistře,“ pobídl mě Al a odhalil silné, hranaté zuby v úsměvu.

Zastrčila jsem si vlasy za ucho. „Chci, abys vypadl z mojí kuchyně.“

Jeho úsměv ani na okamžik nezakolísal, když se ohnal a tvrdě mě uhodil do obličeje. Potlačila jsem vyjeknutí a zavrávorala. Drapl mě za rameno, aby mě udržel na nohách. Zalil mě adrenalin.

„Jak zábavné,“ zamumlal a krásné rysy se mu krutě stáhly. Z jeho britské elegance mě mrazilo. „Řekni to.“

Na jazyku jsem cítila ostrou pachuť krve. Bolestivě jsem se zády opřela o pult. „Co chceš, vznešený mistře z Prdelova.“

Udeřil otevřenou dlaní a já nestačila uhnout. Tvář mě ostře bolela a spadla jsem na zem. Před očima jsem měla Alovy boty se stříbrnými přezkami. Místo, kde se bílé punčochy dotýkaly lemu kalhot, zdobila krajka.

Zvedl se mi žaludek. Dotkla jsem se pálící tváře a nenáviděla ho. Pokusila jsem se vstát, ale nepodařilo se mi to, protože mi položil nohu na rameno a srazil mě zpátky na zem. Nenáviděla jsem ho ještě víc. Odhodila jsem si vlasy z očí, abych na něj viděla. Změní se tím něco? „Co chceš, mistře?“

Měla jsem dojem, že se snad pozvracím.

Tenké rty zkroutil v úsměvu. Upravil si krajku na manžetách a starostlivě se sehnul, aby mi pomohl vstát. Odmítla jsem, ale zvedl mě tak rychle, že jsem se ocitla přitisknutá k němu a čich mi zahltil pach sametu a spálené pryskyřice. „Chci tohle,“ řekl a vsunul mi pátravou ruku pod svetr.

Srdce mi pádilo. Ztuhla jsem a zaťala zuby. Zabiju ho. Nějak ho zabiju.

„Tvůj rozhovor se spolubydlící byl vskutku dojemný,“ řekl a já sebou trhla, když přijal Ivyin hlas. Ucítila jsem brnění záhrobní energie, jak změnil vzezření, aniž by se mě přestal dotýkat. Z Ivyiny dokonalé tváře na mě zíraly rudé kozlí oči. Vypadal jako dokonalá kopie štíhlé Ivy oděné v kůži a tiskl mě k pultu. Posledně mě kousl. Ach bože. Znovu už ne.

„Ale možná chceš radši tohle,“ řekl jejím hedvábným hlasem a v kříži se mi začal sbírat pot. O tvář se mi otřely dlouhé, rovné vlasy a jejich hedvábný šepot mě nezadržitelně rozechvěl. Ucítil to v místech, kde se naše těla dotýkala, a přitiskl se ještě blíž, až jsem ucukla.

„Neodtahuj se,“ řekl jejím hlasem a moje odhodlání zesílilo. Slizoun. Bastard. A za tohle ho zabiju. „Je mi to líto, Rachel…“ vydechl, dlouhými prsty mě hladil od ramene k boku a tam, kde se mě dotkl, se mi rozpálila kůže. „Nezlobím se. Chápu, že se bojíš. Ale tolik bych tě toho mohl naučit − kdybys věděla, jakou vášeň spolu můžeme prožít.“ Hlas se mu třásl. Objal mě Ivyinými chladnými, lehkými pažemi a proti mé vůli si mě k sobě něžně přitáhl. Cítila jsem její silnou vůni, tmavé kadidlo a jasan. Předstíral ji dokonale.

„Dovol, ať ti to ukážu,“ zašeptal Ivyin přelud a já zavřela oči. „Ochutnej… vím, že změníš názor.“

Prosba byla obtěžkaná jejími zranitelnými touhami. Zaznívalo v ní vše, co neřekla, co by nikdy neřekla. Otevřela jsem oči, když se k životu probrala moje jizva. Bože, ne. Oheň mi stekl dolů do rozkroku. Podlomila se mi kolena a pokusila jsem se ho odstrčit. Démonsky rudé oči se mu změnily ve vlaze hnědé a stisk zesílil. Přitáhl si mě blíž a dýchl mi na krk. „Něžný, Rachel,“ šeptal jejím hlasem. „Dokázal bych být tak něžný. Můžu být vším, čím by jen muž mohl být. Vším, co chceš. Stačí slovíčko, Rachel. Řekni, že to chceš?“

Nemohla jsem… nemohla jsem se tím teď zabývat. „Nechtěl jsi, abych pro tebe něco udělala?“ řekla jsem. „Brzy vyjde slunce a já chci jít spát.“

„Pomalu,“ broukal. Ivyin dech voněl po pomerančích. „Poprvé je to jen jednou.“

„Pusť mě,“ řekla jsem napjatě. „Nejsi Ivy a já nemám zájem.“

Al přimhouřil Ivyiny vášní zčernalé oči, ale hleděl někam za mé rameno, takže ho má slova asi nezastavila. Pustil mě a já klopýtla a nabyla rovnováhu. Přelil se přes něj třpyt záhrobí, jeho rysy se rozplynuly a znovu přijaly vzhled mladého britského lorda z osmnáctého století. Na tenkém nose si upravil brýle. „Jak velkolepé,“ řekl a změnil i přízvuk. „Ceri.“

Vstupní dveře se s tlumeným bouchnutím rozlétly. „Rachel!“ ozval se tenký, zděšený hlas. „Je na této straně silových čar!“

S bušícím srdcem jsem se otočila. Nadechla jsem se, abych ji varovala, ale pozdě. Nataženou ruku jsem nechala klesnout, když vpadla do místnosti, zastavila se ve dveřích a prosté bílé šaty jí zavířily okolo bosých nohou. Vytřeštila inteligentní zelené oči, zvedla ruku a položila ji na Ivyin krucifix. „Rachel…“ vydechla a zděšeně svěsila ramena.

Al k ní vykročil. Otočila se jako tanečnice, rozpuštěné vlasy za ní zavlály a palcem u nohy načrtla kruh. Neslyšně odříkala temnou báseň a obklopila se oponou silové energie. S bílou tváří se objala pažemi a rozechvěle na něj zírala ze svého malého kruhu.

Starosvětský démon se rozzářil a upravil si krajku na límečku. „Ceri. Jak rád tě zase vidím. Chybíš mi, lásko,“ skoro zapředl.

Mladé ženě se roztřásla brada. „Zapuď ho, Rachel,“ řekla vystrašeně.

Snažila jsem se polknout, ale nešlo to. „Napíchla jsem se na čáru. Našel precedens. Má pro mě úkol.“

Vytřeštila oči ještě víc. „Ne…“

Al se zamračil. „Nebyl jsem v knihovně už tisíc let. Šeptali si o mně, Ceri. Musel jsem si obnovit průkazku. Bylo to skoro zahanbující. Všichni vědí, že jsi pryč. Čaj mi vaří Zoë. Nic horšího jsem nikdy nepil − dvěma prsty neudrží lžičku na cukr. Vrať se.“ Nakrčil příjemnou tvář v úsměvu. „Bude to stát za tvoji duši.“

Ceri sebou trhla. Vystrčila bradu a povýšeně řekla: „Moje jméno je Ceridwen Merriam Dulciatová.“

Unikl mu drsný, veselý zvuk. Sundal si brýle a opřel se loktem o pult. Výsměšně se na mě zadíval a zamumlal: „Ceri, buď drahoušek a uvař konvici čaje.“

Poklesla mi čelist, když sklopila hlavu a vykročila. Al se rozchechtal, jakmile vykřikla, znechucená sama sebou, a zastavila se na okraji kruhu. Malé ruce zaťala zuřivě v pěst.

„Není snadné odnaučit se staré zvyky,“ posmíval se.

Cítila jsem v krku žluč. Dokonce i teď mu patřila. „Nech ji být,“ zavrčela jsem.

Odnikud se objevila ruka v bílé rukavici a uhodila mě. Otočila jsem se a padla na pult. Pálila mě čelist. Lapala jsem po dechu, choulila se a vlasy mi visely okolo obličeje. Začínalo mě to unavovat.

„Nebij ji!“ řekla Ceri tenkým, jedovatým hlasem.

„Vadí ti to?“ pravil lehce. „Bolest ji přesvědčí lépe než strach. A to je dobře − bolest udrží osobu naživu déle.“

Má bolest ustoupila zlosti. Když jsem konečně popadla dech, zvedl obočí a vyzýval mě, abych něco namítla. Pohled kozlích očí upřel na kotlík o velikosti hlavy, který s sebou přinesl. „Začneme?“

Podívala jsem se na kotlík a poznala obsah podle vůně. Byl to lektvar, který dělal z osoby důvěrníka. Zamrazilo mě strachy a objala jsem se pažemi. „Už mám na sobě tvoji auru,“ řekla jsem. „I když mě přinutíš přijmout víc, nic se tím nezmění.“

„Neptal jsem se na tvůj názor.“

Pohnul se a já uskočila. Se širokým úsměvem mi podal košík, který se mu zjevil v ruce. Cítila jsem vosk. „Nachystej svíčky,“ poručil. Moje ucuknutí ho pobavilo.

„Rachel…“ zašeptala Ceri, ale já na ni nedokázala pohlédnout. Slíbila jsem, že se stanu jeho důvěrnicí, a teď jí budu. Cítila jsem se mizerně, a zatímco jsem kladla mléčně zelené svíčky na místa označená černým lakem na nehty, myslela jsem na Ivy. Proč nemůžu dělat dobrá rozhodnutí?

Když jsem uchopila poslední svíčku, roztřásla se mi ruka. Měla v sobě vrypy, jako by se přes ni něco pokusilo prolomit kruh. Něco s velkými ostrými drápy.

„Rachel!“ štěkl Al a já vyskočila. „Nepoužila jsi jejich místní jména.“

Se svíčkou v ruce jsem na něj prázdně hleděla. Ceri si nervózně olízla rty.

„Ty neznáš jejich místní jména,“ řekl a já zavrtěla hlavou, protože jsem nechtěla, aby mě znovu uhodil, ale jen vzdychl. „Dám jim je sám, až je budu zapalovat,“ zabručel a bledý obličej mu lehce zbrunátněl. „Očekával jsem od tebe víc. Zjevně marníš většinu času zemskou magií a zanedbáváš silové čáry.“

„Jsem zemská čarodějka,“ řekla jsem. „Proč bych se obtěžovala?“

Ceri sebou trhla, když mi Al znovu pohrozil políčkem, a téměř průsvitné vlasy jí zavlály. „Pusť ji, Algaliarepte. Nechceš ji za důvěrnici.“

„Nabízíš se místo ní?“ posmíval se jí a já se vylekaně nadechla, protože mě napadlo, že by mohla.

„Ne!“ vykřikla jsem a on se zasmál.

„Žádný strach, Rachel, lásko,“ broukal a já sebou trhla, když mi prstem v rukavici přejel po čelisti a dolů po paži k ruce a vzal mi z ní poslední svíčku. „Držím si své důvěrníky, dokud se neobjeví něco lepšího, a přestože jsi stejně neznalá jako žába, dokážeš udržet skoro dvakrát víc energie silové čáry než ona.“ Chlípně na mě pohlédl. „Štístko.“

Tleskl a zatočil se, až mu zavlály šosy fraku. „Tak. Dobře se dívej, Rachel. Zítra je zapálíš sama. Tato slova dokážou pohnout smrtelníky i bohy, díky nim jsme si všichni rovni a kruh, který vytvoří, neprorazí ani Mlok.“

Báječné.

„Salax,“ řekl a zapálil první svíci od červené, jako tužka tenké svíčky, jež se mu objevila v ruce. „Aemulatio,“ řekl a zapálil druhou. „Adfictation, cupidus a má oblíbená inscitia,“ řekl a zažehl poslední. S úsměvem nechal stále hořící červenou svíčku zmizet. Cítila jsem, jak se napíchl na čáru. Okolo nás se roztočil červenočerný průsvitný vír a kruh se nám nad hlavami uzavřel. Byl tak silný, až mě zaštípalo na kůži a objala jsem se pažemi.

Patří to k mým oblíbeným věcem, slyšela jsem zaševelení ve své mysli a potlačila hysterický smích. Stanu se démonovou důvěrnicí. Teď už se z toho nevykroutím.

Al zprudka zvedl hlavu, když jsem se ošklivě zajíkla, a Ceriina tvář ztuhla. „Algaliarepte,“ žadonila. „Moc na ni tlačíš. Má příliš silnou vůli, než abys ji ohnul.“

„Budu své důvěrníky lámat podle libosti,“ řekl klidně. „Trochu ji zmáčknu a bude v pohodě.“ Jednu ruku si založil v bok, druhou si přitiskl na bradu a přemýšlivě si mě změřil. „Nadešel čas vykoupat se, lásko.“

Algaliarept dramaticky luskl prsty. Rozevřel ruku a vzápětí už v ní viselo vědro z cedrového dřeva. Vytřeštila jsem oči, když na mě vychrstl jeho obsah.

Zlila mě studená voda. Pobouřeně jsem vyjekla a z plic mi zasyčel vzduch. Voda byla slaná, štípala v očích a stékala mi do úst. Realita mi pročistila hlavu. Ujišťoval se, že na sobě nemám žádné čáry, které by kontaminovaly zaklínadlo. „Nepoužívám podobné čáry, ty tupý zelenáči!“ křikla jsem a zatřásla pažemi v promočených rukávech.

„Vidíš?“ Al byl očividně potěšen. „Už je na tom líp.“

Ucítila jsem slabou bolest v žebrech, jak přestal fungovat talisman proti bolesti. Voda zmáčela i mé čarovné knihy. Jestli přežiji, budu je muset všechny vysušit. Pitomec.

„Ach, tvoje oko vypadá dobře,“ řekl a natáhl se, aby se ho dotkl. „Jíš Síru své spolubydlící, co? Počkej, až vyzkoušíš tu skutečnou. Posadí tě na zadek.“

Trhla jsem sebou, když se rukou v rukavici otřel o moji kůži a zanechal na ní vůni levandule. Al mě chňapl za vlasy a já zaječela a vykopla. Rychle ale zareagoval a chytil mě za nohu. Ceri lítostivě sledovala, jak se marně vzpouzím. Zvedl moji nohu do výšky a položil mě na pult. Srazila jsem mu brýle a on se na mě zakřenil. „Takže po zlém,“ zašeptal. „Báječně.“

„Ne!“ vykřikla jsem, když se mu v ruce zaleskly nůžky.

„Nehýbej se,“ řekl, pustil moji nohu a přitlačil mě na pult.

Svíjela jsem se a plivala, ale držel mě pevně a já nemohla nic dělat. Zpanikařila jsem, když jsem slyšela, jak stříhá. Pustil mě tak, že se proměnil v mlhu, a já spadla na zem.

Chytila jsem se za vlasy a vyškrábala se na nohy. „Nech toho! Nech toho!“ křičela jsem a těkala pohledem od jeho rozjařeného výrazu k chomáči vlasů, který mi ustřihl. Zatraceně, bylo to víc než deset centimetrů. „Víš, jak dlouho trvá, než narostou?“

Al koukl na Ceri, nechal nůžky zmizet a vhodil vlasy do lektvaru. „Dělá si starosti s vlasy?“

Upřela jsem pohled na rudé prameny na hladině Alova odvaru, a jak jsem tam tak stála v promočeném svetru, zamrazilo mě. Lektvar neměl sloužit k tomu, aby mi Al dal víc vlastní aury. Já mu měla dát svou. „Tak to teda ne!“ zvolala jsem a couvla. „Nedám ti auru!“

Z háčku nad ostrůvkem sebral keramickou lžíci a zatlačil vlasy pod hladinu. V sametu a krajkách vypadal vytříbeně a elegantně a každičký jeho štíhlý, šarmantní coul působil naprosto nelidsky. „Odmítáš, Rachel?“ zamumlal. „Prosím, řekni, že odmítáš.“

„Ne,“ zašeptala jsem. Nemohla jsem nic dělat. Vůbec nic.

Jeho úsměv se rozšířil. „Teď potřebuji tvoji krev k aktivaci, lásko.“

S bušícím srdcem jsem odvrátila pohled od jehly, kterou svíral palcem a ukazovákem, ke kotlíku. Když se dám na útěk, budu jeho. Když mu dám svolení, bude mě moct využít i přes silové čáry. Zatraceně, zatraceně a zatraceně.

Otupila jsem mysl a vzala si od něj zašlou stříbrnou jehlu. Z její váhy mi vyschlo v ústech. Byla dlouhá jako moje dlaň a spletitě zdobená. Hrot byl měděný, aby stříbro nenarušilo čáry. Zadívala jsem se na ni pozorněji a převrátil se mi žaludek. Okolo jehly se obtáčelo nahé tělo. „Bože, spas mě,“ zašeptala jsem.

„Neposlouchá. Má příliš mnoho práce.“

Ztuhla jsem. Al se ke mně zezadu přiblížil a šeptal mi do ucha.

„Dokonči lektvar, Rachel.“ Dýchal mi horce na tvář, stáhl mi vlasy dozadu a já se nedokázala pohnout. Otřásla jsem se, když se naklonil blíž. „Dokonči ho…“ vydechl a rty se mi otřel o kůži. Cítila jsem škrob a levanduli.

Zaťala jsem zuby, sevřela pevně jehlu a píchla se. Vypustila jsem zatajený dech, nadechla se a znovu ho zadržela. Zdálo se mi, že slyším Ceri plakat.

„Tři kapky,“ zašeptal Al a otíral se mi o krk.

Bolela mě hlava a krev mi tepala v žilách. Podržela jsem prst nad kotlíkem a vymasírovala tři kapky. Vůně blahovičníku na okamžik přebila lepkavý pach spálené pryskyřice.

„Hm, hustší.“ Obemknul moji ruku a vzal si jehlu zpátky. Zmizela ve šmouze záhrobí a Al přesunul stisk na můj krvácející prst. „Dáš mi ochutnat?“

Ucukla jsem, kam až to šlo, a zůstala stát s paží napřaženou mezi námi. „Ne.“

„Nech ji být!“ prosila Ceri.

Al pomalu uvolnil sevření. Sledoval mě a stoupalo v něm napětí.

Vyškubla jsem se mu a ucouvla o další krok. Objala jsem se pažemi, a i přesto, že mi bosé nohy zahřívalo topení, mi byla zima.

„Postav se na zrcadlo,“ řekl a tvář za kouřovými brýlemi měl bez výrazu.

Střelila jsem pohledem po zrcadle na podlaze. „Já… nemůžu,“ zašeptala jsem.

Pevně stiskl tenké rty a já zaskřípala zuby, abych zůstala zticha, když mě zvedl a postavil mě na ně. Nadechla jsem se a vytřeštila oči, protože jsem měla pocit, jako bych se do zrcadla několik centimetrů propadla. „Ach bože, ach bože,“ sténala jsem a chtěla se opřít o pult, ale Al se mi celý rozesmátý postavil do cesty.

„Vytlač ze sebe auru,“ řekl.

„Nemůžu,“ sípala jsem a lapala po dechu.

Al si posunul brýle na nose a zadíval se na mě přes obroučky. „Nevadí. Rozpouští se jako cukr na dešti.“

„Ne,“ zašeptala jsem. Kolena se mi rozklepala a bušení v hlavě zesílilo. Cítila jsem, jak ze mě má aura odplývá a ta Alova mě svírá stále pevněji.

„Znamenité,“ řekl Al a kozlí oči upřel do zrcadla.

Taky jsem se do něj zadívala a ruce si přitiskla na břicho. Viděla jsem v něm jen sebe. Tvář mi zakrývala Alova aura, černá a prázdná. Viděla jsem pouze své oči, ve kterých slabě pableskovala žlutá zář, jak se má duše snažila vyprodukovat dost aury na to, aby ji mohla vsunout mezi mě a tu Alovu. Ale nestačilo to, protože zrcadlo ji všechnu vysávalo a já cítila, jak do mě vsakuje Alova přítomnost.

Dál jsem lapala po dechu. Představovala jsem si, jaké to muselo být pro Ceri, když duši vůbec neměla a Alova aura do ní prosakovala neustále, cizí a zlá.

Třásla jsem se. Rukama jsem si zakryla ústa a zběsile se rozhlédla po něčem, do čeho bych se mohla vyzvracet. Zalkla jsem se a odklopýtala ze zrcadla. Nepozvracím se. Nepozvracím.

„Báječné,“ řekl Al, když jsem se předklonila, stiskla zuby a snažila se polknout žluč v krku. „Dostala jsi ji ze sebe všechnu. Tady. Vliji ji za tebe do kotlíku.“

Jeho hlas zněl vesele a šťastně a já přes vlasy sledovala, jak Al ponořil zrcadlo do lektvaru. Zablesklo se a odvar se pročistil. Přesně jak jsem věděla, že se stane.

Ceri seděla na podlaze s hlavou složenou na kolenou a plakala. Vzhlédla a mě napadlo, že uslzená je ještě krásnější. Když jsem brečela já, vypadala jsem prostě ošklivě.

Nadskočila jsem, když na pultu vedle mě přistála tlustá zažloutlá kniha. Venku se začínalo rozjasňovat, ale hodiny hlásily teprve pět ráno. Bude trvat ještě tři hodiny, než vyjde slunce a celá noční můra skončí, tedy pokud Al neodejde dřív.

„Přečti to.“

Pohlédla jsem na knihu a poznala ji. Byla to ta, kterou jsem našla na půdě mezi knihami, které tam schovala Ivy, i když ji tam prý nedala, stejná, již jsem svěřila Nickovi, poté co jsem z něj s její pomocí omylem udělala důvěrníka, a kterou od nás Al lstí vylákal. Kniha, do níž Algaliarept zapsal, jak udělat z lidí důvěrníky démonů. Do prdele.

Těžce jsem polkla, položila bledé prsty na stránku a jela po ní dolů, až jsem našla zaklínání. Bylo v latině, ale já znala překlad. „Něco tobě, všechno mně,“ zašeptala jsem. „Prosím, spoj se se mnou.“

„Pars tibi, totum mihi,“ řekl Al a křenil se. „Vinctus vinculuis, prece fractis.“

Prsty se mi roztřásly. „Měsíc mě ochránil, staré světlo vyléčilo. Vláda chaosu přináší neštěstí.“

„Luna servata, lux sanata. Chaos statutum, pejus minutum. No tak, dokonči to.“

Zbývala jediná řádka. Jediná řádka a dokončím zaklínadlo. Několik slov a z mého života se stane živoucí peklo, ať už na této straně čar, nebo ne. Nadechla jsem se. A znovu. „Poskytni klid mysli,“ šeptala jsem rozechvěle a těžce se mi dýchalo. „Nositeli bolesti. Buď otrokem, dokud světy nezemřou…“

Alův úsměv se ještě rozšířil a oči mu černě zableskly. „Mentem tegens, malum ferens,“ citoval. „Semper servus. Dum duret − munuds.“

Al si s dychtivou netrpělivostí strhl rukavice a vrazil ruce do kotlíku. Trhla jsem sebou. Ucítila jsem drnčivou vibraci a po ní strašlivou mdlobu. Černé, dusivé čáry se omotaly kolem mojí duše a znehybnily mě.

Mokrýma rukama s rudými klouby se Al chytil pultu. Přelil se přes něj rudý třpyt, jeho postava se rozmazala a opět ustálila. Zamrkal a zdál se otřesený.

Nadechla jsem se, a znovu. Bylo po všem. Měl moji auru − zůstala mi jen troška, kterou se moje duše zoufale snažila nahradit a vsunout mezi mě a tu Alovu, jež mě omývala. Za čas se to možná zlepší, ale pochybovala jsem o tom.

„Dobře,“ řekl, stáhl si dolů rukávy a utřel se do černé osušky, která se mu objevila v rukou. Znovu se mu na nich objevily bílé rukavice. „Dobře a hotovo. Skvělé.“

Ceri tiše plakala, ale já byla příliš vyčerpaná, než abych na ni třeba jen pohlédla.

V mojí kabelce na opačném konci pultu zapípal mobil. Znělo to absurdně.

Poslední zbytky Alova rozrušení zmizely. „Ach, dovol, abych to zvedl,“ řekl, vykročil ke kabelce a prolomil kruh.

Otřásla jsem se, protože jsem ucítila slabý tah ve svém prázdném nitru, jak se energie vrátila Alem zpátky do čáry. Al potěšeně zvedl obočí a otočil se ke mně s mým mobilem v ruce. „Kdopak to asi je?“ uculil se.

Už jsem nedokázala dál stát. Sklouzla jsem na podlahu, opřela se zády o pult a objala si kolena. Topení mi zahřívalo bosé nohy, ale z vlhkých džínů sálal chlad. Byla jsem Alovou důvěrnicí. Proč jsem se vůbec obtěžovala dál dýchat?

„Proto berou důvěrníkům duše,“ zašeptala Ceri. „Nemůžeš se zabít, když ovládají tvoji vůli.“

Zírala jsem, protože jsem konečně pochopila.

„Haló?“ zapředl Al, opřel se o dřez a můj růžový mobil vypadal v porovnání s jeho starosvětským šarmem zvláštně. „Nicholas Gregory Sparagmos! Jaké potěšení!“

Zvedla jsem hlavu. „Nick?“ vydechla jsem.

Al zakryl mluvítko rukou a uculil se. „Tvůj přítel. Vyřídím to za tebe. Vypadáš unaveně.“ Nakrčil nos a vrátil se k hovoru. „Cítil jsi to, co?“ řekl vesele. „Něco ti najednou chybí, že? Dávej si dobrý pozor, co si přeješ, malý kouzelníku.“

„Kde je Rachel?“ ozval se Nickův tenký, kovově znějící hlas. Panikařil a mně pokleslo srdce. Natáhla jsem ruku, i když jsem věděla, že mi Al telefon nedá.

„No, zrovna teď mi leží u nohou,“ řekl Al a křenil se. „Moje, je celá moje. Udělala chybu a teď je moje. Pošli jí na hrob květiny. Nic víc udělat nemůžeš.“

Démon chvíli poslouchal a obličejem se mu míhaly emoce. „Ach, neslibuj nic, co nemůžeš splnit. Je to tak ubohé. Myslím, že dalšího důvěrníka nepotřebuji, proto už nebudu odpovídat na tvé volání. Nevolej. Zachránila ti duši, chlapče. Škoda, že jsi jí nikdy neřekl, jak moc jsi ji miloval. Lidé jsou tak hloupí.“

Ukončil hovor uprostřed Nickova protestu. Zaklapl telefon a hodil ho zpátky do kabelky. Téměř ihned začal znovu zvonit. Al na něj klepl, mobil zahrál protivnou melodii na rozloučenou a vypnul se.

„Tak.“ Al tleskl. „Kde jsme to skončili? Ach ano. Hned jsem zpátky. Chci vidět, jak to funguje.“ S radostně zářícíma rudýma očima zmizel v lehkém vánku.

„Rachel!“ vykřikla Ceri, vrazila do mě a vytáhla mě z prolomeného kruhu. Snažila jsem se ji odstrčit, protože jsem byla příliš sklíčená, než abych se pokusila utéct. Věděla jsem, co přijde. Al mě naplní svojí silou, vnutí mi vlastní myšlenky a promění mě v baterii s měděným vrškem, která mu bude vařit čaj a umývat nádobí. Po tváři mi skanula první bezmocná slza, ale nedokázala jsem se za ni nenávidět. Měla bych plakat, protože jsem riskovala vše, abych dostala Piscaryho, a prohrála.

„Rachel! Prosím!“ žadonila Ceri a stiskla mi paži tak silně, až to bolelo, jak se mě snažila odtáhnout. Moje vlhké nohy pískaly na podlaze a já se ji znovu pokusila odstrčit a přimět ji, aby toho nechala.

V místě, kde předtím stál Al, se objevila rudá bublina záhrobí. Tlak vzduchu se krutě změnil a s Ceri jsme si přitiskly ruce na uši.

„Do nebe a zpátky!“ zaklel Al. Zelený frak měl rozevřený a neupravený, vlasy rozcuchané a někde ztratil brýle. „Udělala jsi všechno správně!“ křičel a divoce gestikuloval. „Mám tvoji auru. Ty máš moji. Proč na tebe nedosáhnu přes čáry?“

Ceri klečela za mnou a ochranitelsky mě objímala. „Nefungovalo to?“ zeptala se roztřeseně a odtáhla mě ještě kousek dozadu. Mokrým prstem okolo nás načrtla kruh.

„Vypadám, jako by to fungovalo?“ křičel. „Vypadám šťastně?“

„Ne,“ vydechla a vztyčila okolo nás vlastní kruh, černě protkaný, ale pevný. „Rachel,“ řekla a stiskla mě. „Budeš v pořádku.“

Al ztuhl. Smrtonosně tiše se otočil a jeho boty vydaly na podlaze sotva slyšitelný zvuk. „Ne, nebude.“

Vytřeštila jsem oči nad jeho zlostí. Ach bože. Už ne.

Ztuhla jsem, když se napíchl na silovou čáru a nalil ji do mě. Moc doprovodil šepot jeho emocí, spokojenost a očekávání. Koloval mnou oheň a já vykřikla a odstrčila od sebe Ceri. Její bublina praskla v třpytivém záblesku horkých jehel, což ještě zhoršilo moji agonii.

Schoulila jsem se do klubíčka, zoufale v duchu vykřikla: „Tulpa!“ a zhroutila se úlevou, když jsem nasměrovala proud energie do své hlavy, kde se usadil v připravené bublině. Udýchaně jsem pomalu zvedla hlavu. Cítila jsem Alův zmatek. Můj vztek sílil, až zastínil jeho emoce.

Alovy myšlenky ovládlo strnulé překvapení. Rozostřil se mi zrak, jak realita bojovala s tím, co můj mozek považoval za pravdu, a vyškrábala jsem se na nohy. Většina svíček zhasla a převrhla se, po podlaze se rozlil vosk a vzduch provoněl kouř. Al cítil můj vzdor a na obličeji se mu objevil ošklivý výraz, když se do něj vlila moje hrdost nad tím, že jsem se naučila ukládat energii. „Ceri…“ řekl výhrůžně a přimhouřil kozlí oči.

„Nevyšlo to,“ zašeptala jsem a sledovala ho přes prameny mokrých vlasů. „Vypadni z mojí kuchyně.“

„Dostanu tě, Morganová,“ zavrčel Al. „Když ne po právu, pak tě donutím podřídit se mi a vtáhnu tě do záhrobí zlomenou a krvácející.“

„Opravdu?“ odsekla jsem a pohlédla na kotlík, který ukrýval moji auru. Vytřeštil překvapeně oči, protože slyšel moje myšlenky v okamžiku, kdy mi vytanuly na mysli. Pouto nyní fungovalo oběma směry. Udělal chybu.

„Vypadni z mojí kuchyně!“ zaječela jsem a vrhla proti němu všechnu energii, již mě nutil držet. S trhnutím jsem se narovnala, když ze mě odplula a zanechala mě úplně prázdnou. Al klopýtl šokovaně dozadu.

„Ty čubko!“ vykřikl a jeho postava se rozmazala.

Zavrávoral, ale udržel se na nohách, napíchl se na silovou čáru a přidal moc.

Přimhouřila jsem oči a připravila se mu útok vrátit. Ať už mě napadne čímkoli, skončí to zpátky v něm.

Al se zalkl, když ucítil, k čemu se chystám. V mých útrobách to trhlo, klopýtla jsem a chytila se stolu, jak přerušil spojení mezi námi. Zírala jsem na něj přes kuchyň a ostře dýchala. Skončíme to jednou provždy, teď a tady. Jeden z nás prohraje. A já to nebudu. Ne ve své kuchyni. Ne dneska v noci.

Al přesunul jednu nohu za sebe a zaujal klamně uvolněný postoj. Prohrábl si vlasy a uhladil je. Znovu zhmotnil své kouřové brýle a zapnul si frak. „Nefunguje to,“ řekl prudce.

„Ne,“ zachroptěla jsem. „Nefunguje.“

Ceri se v bezpečí svého kruhu zachichotala. „Nedostaneš ji, Algaliarepte, ty hlupáku,“ posmívala se. Její slova mě zarazila. „Když jsi ji donutil, aby ti dala svoji auru, otevřel jsi pouto důvěrníka oběma směry. Jsi teď její důvěrník stejně jako ona tvůj.“

Alova netečná tvář se rozpálila vzteky. „Použil jsem to zaklínadlo už tisíckrát a tohle se ještě nikdy nestalo. Nejsem její důvěrník.“

Napjatě jsem ho sledovala a udělalo se mi mdlo, když se za Alem objevila třínohá stolička. Vypadala jako něco, co by použil Hun Attila, byla potažená červeným sametem a lemovaná koňskými žíněmi, které spadaly až na zem. Aniž by se obtěžoval zkontrolovat, jestli ji má za sebou, sedl si. Tvářil se zmateně.

„Proto Nick volal,“ řekla jsem a Al na mě shovívavě pohlédl. Když přijal moji auru, zlomil mé pouto s Nickem. Cítil to. Ach, do prdele. Al je teď můj důvěrník?

Ceri mi pokynula, ať se k ní připojím v jejím kruhu, ale já nemohla riskovat, že jí Al během okamžiku, než ho znovu uzavře, ublíží. Ala však zaměstnávaly vlastní myšlenky.

„Něco je špatně,“ zamumlal. „Připoutal jsem k sobě tímto způsobem už stovky čarodějek s dušemi, ale nikdy se mezi námi nevytvořilo tak silné pouto. Co je tak jiné na…“

Poklesl mi žaludek, když mu z tváře zmizely všechny emoce. Pohlédl na hodiny nad dřezem, pak na mě. „Pojď sem, čarodějko.“

„Ne.“

Stiskl rty a vstal.

Zalapala jsem po dechu a ucouvla, chytil mě ale za zápěstí a přitáhl mě k ostrůvku. „Ty už jsi to zaklínadlo jednou použila,“ řekl, zmáčkl mi propíchnutý prst a donutil ho znovu krvácet. „Když jsi udělala z Nicholase Gregoryho Sparagma svého důvěrníka. Tvá krev v lektvaru ho aktivovala, čarodějko?“

„Víš, že ano.“ Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych se bála. „Byl jsi u toho.“ Neviděla jsem mu do očí, ale můj odraz v jeho brýlích byl ošklivý, měla jsem bledou tvář a zplihlé vlasy.

„A fungovalo to,“ řekl zamyšleně. „Nejenže vás k sobě připoutalo, vaše pouto bylo dost silné na to, abys skrz ně mohla čerpat moc z čáry?“

„Proto odešel,“ řekla jsem a překvapilo mě, že stále dokážu cítit bolest.

„Tvoje krev čáry plně aktivovala…“ Zadumaně se na mě podíval přes obroučky brýlí. Přitáhl si moji ruku blíž, a přestože jsem se mu snažila vysmeknout, olízl mi z prstu krev a vzbudil ve mně studený, šimravý pocit. „Voní tak příjemně,“ vydechl, aniž by ode mě odtrhl oči. „Jako obláček parfému, kterým prošel tvůj milenec.“

„Pusť mě,“ řekla jsem a zatlačila na něj.

„Měla bys být mrtvá,“ řekl užasle. „Jak to, že pořád žiješ?“

Stiskla jsem čelisti a snažila se vmáčknout prsty pod jeho ruku. „Dělám, co můžu.“ S ostrým nadechnutím jsem klopýtla dozadu, když mě pustil.

„Děláš, co můžeš.“ S úsměvem couvl a změřil si mě. „Šílenci mají vlastní půvab. Musím založit studijní kroužek.“

Vyděšeně jsem se schoulila nad svým zápěstím.

„A takoví jako ty mi budou patřit, Rachel Mariano Morganová. Na to se spolehni.“

„Nepůjdu s tebou do záhrobí,“ řekla jsem napjatě. „To mě budeš muset napřed zabít.“

„Nemáš na vybranou,“ prohlásil a mě zamrazilo. „Když se po západu slunce napojíš na silovou čáru, najdu si tě. Žádný tvůj kruh mě nezadrží. A pokud zrovna nebudeš na svěcené půdě, prostě tě zmlátím a do záhrobí tě odvleču. Odtamtud neutečeš.“

„Zkus to,“ pohrozila jsem a sáhla za sebe pro paličku na maso. „Aby ses mě mohl dotknout, budeš se muset napřed zhmotnit, a to pak bude bolet, rudochu.“

Al svraštil ustaraně obočí a zaváhal. Napadlo mě, že to je jako plácnout vosu. Šlo prostě o načasování.

Ceri se usmívala, což jsem nechápala. „Algaliarepte,“ řekla tiše. „Udělal jsi chybu. Rachel Mariana Morganová našla kličku v dohodě a ty to přijmeš a necháš ji být. Když ne, začnu ostatní učit, jak v sobě udržet energii silové čáry.“

Z démonovy tváře zmizely všechny emoce. „Ach, Ceri? Počkej okamžik, lásko.“

S paličkou v ruce jsem couvala, až jsem za zády ucítila studenou bublinu jejího kruhu. Hmátla po mně, vtáhla mě dovnitř a uzavřela ho. Ramena se mi uvolnila, když se mezi námi a Alem zatřpytila černá stěna. Přes černotu, kterou ji Al ušpinil, probleskovala nejslabší modrá její poničené aury. Poplácala jsem ji po ruce a ona mě objala. „V čem je problém?“ zeptala jsem se, protože jsem nechápala, proč je Al tak rozčilený.

Ceri se tvářila doslova samolibě. „Vím, jak na to, a utekla jsem mu. Dostane se do průšvihu. Do velkého průšvihu. Překvapuje mě, že si ho ještě nepředvolali. Ale taky to nikdo neví.“ Posměšně na Ala upřela zelené oči. „Zatím ne.“

Ucítila jsem bodnutí obav, když jsem si všimla jejího uspokojení. Věděla to celou dobu a prostě čekala, až bude moct tu informaci nejlépe použít. Byla proradnější než Trent a neměla problém zahrávat si s životy jiných lidí, a to včetně mého. Díkybohu, že byla na mé straně. Byla na mé straně, že?

Al zvedl ruku na protest. „Ceri, můžeme si o tom promluvit.“

„Za týden,“ řekla sebevědomě, „nebude v Cincinnati jediný čaroděj, který by nevěděl, jak být svým vlastním důvěrníkem. Za rok se tobě a tvým uzavře celý svět a ty za to budeš pykat.“

„Je to opravdu tak velký problém?“ zeptala jsem se, když Al přešlápl a upravil si brýle. Dál od topení bylo chladno a já se ve vlhkých šatech chvěla.

„Je těžší přesvědčit někoho udělat pitomost, když se může bránit,“ řekla Ceri. „Pokud se to dostane ven, během několika let se zmenší počet potenciálních důvěrníků a budou slabší.“

Poklesla mi čelist. „Ach.“

„Poslouchám,“ řekl Al a seděl nepříjemně ztuhle.

Zalila mě naděje tak silná, až to skoro bolelo. „Sejmi ze mě démonskou značku, zruš naše pouto a přísahej, že mě necháš na pokoji, a já nic neřeknu.“

Al si odfrkl. „Nemáš zábrany, co?“

Ceri mi varovně stiskla paži a pustila mě. „Nech to na mně. Posledních sedm set let jsem sepisovala většinu jeho smluv. Můžu mluvit za tebe?“

Podívala jsem se na ni. Oči jí zářily divokou touhou po pomstě. Odložila jsem paličku. „Jasně,“ řekla jsem a napadlo mě, koho jsem to vlastně zachránila.

Narovnala se a najednou působila oficiálně. „Navrhuji, aby z tebe Al sňal značku a zrušil vaše pouto výměnou za tvoji přísahu, že nikdy nikoho nenaučíš, jak držet energii silové čáry. A co víc, ty a tví příbuzní, pokrevní i na základě zákonů, zůstanete ušetřeni odplaty démona jménem Algaliarept a jeho agentů v tomto světě i v záhrobí, a to od této chvíle až do okamžiku, kdy se naše dva světy srazí.“

Pokusila jsem se najít dost slin na polknutí, ale nepodařilo se mi to. Něco podobného by mě nikdy nenapadlo.

„Ne,“ řekl Al pevně. „Dostala by tři věci a já jenom jednu. A kromě toho nemíním ztratit moc nad čaroději, jako je ona, zcela. Chci, aby mi ztrátu nějak nahradila. A když projde silovou čarou, bude má bez ohledu na dohody.“

„Můžeme ho donutit dohodu přijmout?“ řekla jsem tiše. „Chci říct, máme ho v hrsti?“

Al se zachechtal. „Mlok nás může rozsoudit…“

Ceri zbledla. „Ne.“ Nadechla se, aby se uklidnila, a pohlédla na mě. Nalomil její jistotu, ale neroztříštil ji. „Kterou z těch tří věcí dokážeš oželet?“

Vzpomněla jsem si na matku a na bratra Robbieho. Na Nicka. „Chci, aby zrušil naše pouto,“ řekla jsem, „a chci, aby nechal na pokoji moji rodinu, pokrevní i podle práva. Nechám si démonskou značku a vypořádám se s ní později.“

Algaliarept zvedl nohu a opřel si kotník o pokrčené koleno. „Chytrá, chytrá čarodějka,“ souhlasil. „Když poruší slovo, propadne mi její duše.“

Ceriiny oči zvážněly. „Rachel, když někoho naučíš, jak držet energii silové čáry, bude tvoje duše patřit Algaliareptovi. Bude tě moct vtáhnout do záhrobí. Rozumíš?“

Kývla jsem a poprvé jsem uvěřila, že se dožiji rána. „Co se stane, když poruší slovo on?“

„Pokud ublíží tobě nebo tvé rodině − z vlastní vůle − Mlok ho strčí do láhve a budeš mít džina. Je to standardní řešení, ale jsem ráda, že ses zeptala.“

Vytřeštila jsem oči a pohlédla z Ala na ni. „Beze srandy?“

Usmála se a zastrčila si poletující vlasy za ucho. „Beze srandy.“

Al zabručel a přitáhl naši pozornost zpátky k sobě. „A co ty?“ řekl podrážděně. „Co chceš za to, že budeš držet jazyk za zuby?“

V Ceriiných očích se objevilo uspokojení nad tím, že získá něco zpátky od bývalého věznitele a tyrana. „Sejmeš z mé duše skvrnu, kterou jsem za tebe přijala, a nebudeš se mstít ani mně, ani mé rodině, pokrevní ani podle práva, dokud se naše dva světy nesrazí.“

„Nevezmu si zpátky tisíc let kleteb,“ prohlásil Al popuzeně. „Proto jsi byla moje zatracená důvěrnice.“ Postavil obě nohy na zem a předklonil se. „Ale nechci, abys tvrdila, že jsem neochotný. Necháš si na duši špínu, ale dovolím ti naučit jednu osobu držet energii silové čáry.“ Jeho hříšné oči prozářil lstivý, spokojený úsměv. „Jedno dítě. Dceru. Vlastní dceru. Ale jestli o tom někomu řekne, propadne mi její duše. Okamžitě.“

Ceri zbledla a já nechápala. „A ona to může naučit jednu ze svých dcer a tak dále,“ dala mu protinávrh a Al se usmál.

„Souhlasím.“ Vstal. Záře záhrobní energie se kolem něj vznášela jako stín. Propletl si prsty a zapraskal klouby. „Ach, to je báječné. To je dobré.“

Užasle jsem na Ceri pohlédla. „Myslela jsem, že se rozčílí,“ řekla jsem tiše.

Zavrtěla hlavou, ale vypadala ustaraně. „Pořád má nad tebou moc. A počítá s tím, že jedna z mých příbuzných zapomene na to, o jak vážnou dohodu se jedná, a udělá chybu.“

„Naše pouto,“ připomněla jsem a pohlédla na tmavé okno. „Zruší ho hned teď?“

„Neurčily jste, kdy ho mám zrušit,“ řekl Al. Dotýkal se věcí, které si přinesl, a nechával je mizet ve šmouhách záhrobí.

Ceri se narovnala. „Jednalo se o automatický předpoklad. Zruš své pouto, Algaliarepte.“

Podíval se na ni přes obroučky brýlí, s úsměvem zvedl jednu ruku, druhou schoval za zády a posměšně se uklonil. „Je to drobnost, Ceridwen Merriam Dulciatová. Ale nemůžeš se mi divit, že jsem to zkusil.“

Za tichého pobrukování si upravil frak. Na pultu ostrůvku se objevila miska s lahvičkami a stříbrnými nástroji. Ležela na nich malá kniha s ručně psaným názvem. Písmo bylo elegantní a plné kudrlinek. „Proč je tak šťastný?“ zašeptala jsem.

Ceri zavrtěla hlavou a konečky vlasů jí poletovaly, i poté co se přestala hýbat. „Tak se tváří, jen když objeví nějaké tajemství. Promiň, Rachel. Víš něco, co ho velice potěšilo.“

Bezva.

Zvedl knihu, aby z ní mohl číst, a učeně v ní zalistoval. „Dokážu zlomit pouto důvěrníka stejně snadno jako tvůj vaz. Ale ty to budeš muset udělat těžším způsobem; nevyplýtvám na tebe uloženou kletbu. A protože nedovolím, abys věděla, jak se ruší pouta s důvěrníky, něco k němu přidám… Tady je to. Šeříkové víno. Začíná to šeříkovým vínem.“ Přes okraj knihy se mi zadíval do očí. „Pro tebe.“

Zamrazilo mě, když mě pobídl, abych vystoupila z kruhu, a v dlouhých prstech se mu objevila malá, kouřově fialová lahvička.

Rychle jsem se nadechla. „Zrušíš pouto a odejdeš?“ řekla jsem. „Neuděláš nic dalšího?“

„Rachel Mariano Morganová,“ pokáral mě. „Co si to o mně myslíš?“

Pohlédla jsem na Ceri a ta kývla, ať jdu. Alovi jsem nevěřila, jí však ano, proto jsem vykročila vpřed. Zrušila kruh, abych ho mohla opustit, a zase ho uzavřela.

Vytáhl z lahvičky zátku a nalil trošku třpytivé, ametystově fialové tekutiny do broušené skleničky o velikosti mého palce. Prst v rukavici si přitiskl k tenkým rtům a podal mi ji. Ušklíbla jsem se a vzala si ji. Srdce mi bušilo. Neměla jsem na vybranou.

Přiblížil se s dychtivostí, které jsem nevěřila, a ukázal mi otevřenou knihu. A v ní ručně psané latinské instrukce. „Vidíš tohle slovo?“ řekl.

Nadechla jsem se. „Umb…“

„Ještě ne!“ vykřikl Al a vylekal mě tak, že se mi rozbušilo srdce. „Až když budeš mít víno na jazyku, hlupačko. Můj bože, jeden by si myslel, že jsi nikdy nerozvazovala kletbu!“

„Nejsem čarodějka silových čar!“ zaječela jsem ostřeji, než bylo patrně nutné.

Al zvedl obočí. „Mohla bys být.“ Upřel zrak na skleničku v mé ruce. „Vypij ji.“

Podívala jsem se na Ceri. Povzbudivě kývla a já si nalila trošku do úst. Pití bylo sladké a šimral mě z něj jazyk. Cítila jsem, jak do mě proniká a uvolňuje mi svaly. Al poklepal na knihu a já pohlédla dolů. „Umbra,“ řekla jsem a držela kapku na jazyku.

Divoká sladkost zkysla. „Fuj,“ řekla jsem a předklonila se, abych ji vyplivla.

„Spolknout…“ varoval mě Al tiše a já sebou trhla, když mě vzal za bradu a zaklonil mi hlavu, abych nemohla otevřít ústa.

S očima plnýma slz jsem polkla. V uších mi bušilo srdce. Alovi zčernaly oči, naklonil se blíž, povolil stisk a nechal moji hlavu klesnout. Svaly se mi proměnily ve vodu, a když mě pustil, spadla jsem na zem.

Ani se nepokusil mě zachytit a já tak bolestivě přistála na podlaze. Hlavou jsem se udeřila o zem a rychle se nadechla. Zavřela jsem oči, vzchopila se, opřela se dlaněmi a sedla si. „Díky za varování,“ řekla jsem rozzlobeně, když jsem ale vzhlédla, byl ten tam.

Zmateně jsem vstala a našla Ceri, jak sedí u stolu s hlavou v dlaních a bosé nohy schovává pod sebou. Zářivky byly zhasnuté a šero zamračeného úsvitu prozařovala jediná bílá svíčka. Vyhlédla jsem z okna. Slunce už vyšlo? Musela jsem omdlít. „Kde je?“ vydechla jsem a zbledla, když jsem zjistila, že je skoro osm ráno.

Zvedla hlavu a mě šokovalo, jak vyčerpaně vypadá. „Nic si nepamatuješ?“

Zakručelo mi v břiše a žaludek mi připadal nepříjemně lehký. „Ne. Je pryč?“

Otočila se ke mně čelem. „Vzal si zpátky svoji auru. Ty sis vzala zpátky tu svou. Zrušila jsi pouto, které jsi s ním uzavřela. Plakala jsi, nadávala mu do zkurvysynů a pak jsi mu řekla, ať táhne. Odešel − poté co tě udeřil tak silně, že jsi ztratila vědomí.“

Dotkla jsem se čelisti a temene. Obě místa působila na dotyk stejně: velice, velice bolestivě. Byla jsem mokrá a prochladlá. Objala jsem se pažemi. „Dobře.“ Prohmatala jsem si žebra, ale nenašla žádné zlomené. „Měla bych vědět ještě něco?“

„Během dvaceti minut jsi vypila celou konvici kávy.“

To vysvětlovalo můj třas. Muselo to být tím. Hašteření s démony u mě začínalo být na denním pořádku. Posadila jsem se vedle Ceri a dlouze vydechla. Brzy se vrátí Ivy. „Dáš si lasagne?“

Zářivě se usmála. „Ach ano, prosím.“