24

Moje kecky nevydávaly na rovném koberci v zadních chodbách Trentova sídla žádný zvuk. Šli se mnou oba, Quen i Jonathan, a mě napadlo, jestli jsou můj doprovod, nebo vězeňská stráž. Minuli jsme veřejné prostory kanceláří a konferenčních místností, za kterými Trent ukrýval své nelegální aktivity a které byly v neděli tiché a prázdné. Navenek Trent kontroloval velkou část přepravy v Cincinnati, auta, vlaky i letadla mířící do všech koutů světa.

Trentovy tajné obchody byly ale mnohem rozsáhlejší, stejný transportní systém totiž používal k přepravě nelegálních genetických produktů a k distribuci Síry. Muselo ho neuvěřitelně štvát, že se mu na hřiště navezl Saladan. Přinejmenším to byl vztyčený prostředník. A dnešní večer bude vskutku informativní, protože Trent mu prst buďto zlomí, nebo ho Saladanovi vrazí do příhodného tělesného otvoru. Anebo sám utrží ránu. Neměla jsem Trenta ráda, ale udělám, co budu moct, abych ho udržela naživu.

I když netuším proč, pomyslela jsem si a následovala Quena. Tyto chodby byly pusté, nezdobily je ani běžné sváteční ozdoby jako ty vpředu. Trent byl slizoun. Lovil mě jako zvíře, když mě načapal, jak mu kradu důkazy z druhé kanceláře, a moje tvář zrudla, jakmile jsem si uvědomila, že jsme v chodbě, která do oné místnosti vede.

Napjatý Quen šel krok přede mnou a jeho černá kombinéza vzdáleně připomínala uniformu. Dneska si přes ni oblékl upnuté černozelené sako, takže vypadal, jako by ho měl Scotty každým okamžikem přenést na Enterprise. Na krku mě lechtaly vlasy a já naklonila hlavu na stranu, abych cítila, jak se mi jejich konečky otírají o ramena. Odpoledne jsem si zašla ke kadeřníkovi, aby mi je srovnal na délku chomáče, co Al ustřihl, a kondicionér, který stylista použil, je nedokázal zkrotit.

Přes rameno jsem nesla vak se šaty, které mi vybral Kisten a které jsem si vyzvedla v čistírně. Dokonce jsem nezapomněla ani na šperky a boty. Nemínila jsem se převléct, dokud si nebudu jistá, že úkol vezmu. Tušila jsem, že Trent bude mít na celou věc jiný názor − a moje džíny a mikina s logem Vyjáků vypadaly vedle Jonathanovy na míru šité elegance nemístně.

Nesympatický elf se držel dráždivé tři kroky za námi. Čekal na nás na schodech Trentova sídla a od té doby mlčel a doslova z něj sálaly obvinění a profesionální chlad. Měřil přinejmenším dva metry a měl špičaté, ostré rysy. Díky aristokraticky zahnutému nosu vypadal, jako by neustále cítil nepříjemný pach. Oči měl studeně modré a pečlivě upravené vlasy mu šedivěly. Nenáviděla jsem ho a ze všech sil jsem se snažila zapomenout na to, jak mě trápil, když jsem byla tři neuvěřitelné dny uvězněná v podobě norka v Trentově kanceláři.

Vzpomínka mě dopálila, a tak jsem si za chůze začala svlékat kabát, musela jsem s ním ale zápasit, protože žádný z mužů se nenabídl, že mi vezme tašku. Čím dál jsme šli, tím vlhčí byl vzduch. Chodbami se kdovíodkud nesl tichounký, skoro neslyšný zvuk tekoucí vody. Zpomalila jsem, když jsem poznala dveře Trentovy druhé kanceláře. Jonathan se za mnou zastavil. Quen šel bez váhání dál a já přidala do kroku, abych ho dohonila.

Jonathan ze mě zjevně neměl radost. „Kam ji vedeš?“ zeptal se agresivně.

Quenovy kroky byly náhle prkenné. „K Trentovi.“ Neotočil se ani nezměnil rychlost.

„Quene…“ Jonathanův hlas zněl varovně. Posměšně jsem se ohlédla a potěšilo mě, když jsem v jeho tváři spatřila starost místo věčně povýšeného úšklebku. Jonathan svraštil obočí, a když jsme se zastavili před obloukovými dveřmi na konci chodby, pospíšil si dopředu. Protlačil se k nim a položil ruku na těžkou kovovou kliku, než se po ní mohl Quen natáhnout. „Tam ji nevezmeš,“ varoval Jonathan.

Za šustění silonu jsem si nadhodila vak a těkala očima od jednoho k druhému, jak mezi nimi probíhala neslyšná komunikace. Za dveřmi se muselo ukrývat něco fakt zajímavého.

Menší, nebezpečnější muž přimhouřil oči, zrudl a jizvičky po neštovicích v obličeji mu zbělely. „Postará se, aby přežil dnešní noc,“ řekl. „Nedovolím, aby se převlékla a čekala v kanceláři jako placená děvka.“

V Jonathanových modrých očích se objevil ještě zarputilejší pohled. S bušícím srdcem jsem ustoupila. „Uhni,“ poručil Quen a já cítila vibrace jeho překvapivě hlubokého hlasu.

Jonathan rozčileně couvl. Quen sáhl po klice a svaly na zádech se mu napjaly. „Děkuji,“ řekl neupřímně, když se dveře pomalu, těžce otevřely.

Překvapeně jsem zamrkala; ty zatracené dveře byly skoro dvacet centimetrů silné! Ozval se švitořivý zvuk tekoucí vody doprovázený vůní mokrého sněhu. Nebyla tu ale zima a já nakoukla přes Quenova úzká ramena a uviděla hebký žilkovaný koberec a stěnu obloženou tmavým dřevem naolejovaným a naleštěným tak silně, až se zlatě lesklo. Tohle, pomyslela jsem si, když jsem následovala Quena dovnitř, musí být Trentův soukromý byt.

Krátká chodba vedla na ochoz. Zůstala jsem stát a zadívala se do velkého pokoje pod námi. Byl skutečně působivý, možná čtyřicet metrů dlouhý, dvacet široký a šest metrů vysoký. Stáli jsme v prvním patře těsně pod stropem. Pod námi byly na hustém koberci mezi dřevem obloženými stěnami ledabyle rozestavěné gauče, křesla a konferenční stolky v měkkých, zemitých odstínech podtržených kaštanově hnědou a černou. Jednu stěnu zabíral krb velký jako hasičský vůz, moji pozornost ale přitáhlo okno naproti mně, které sahalo od podlahy až ke stropu a vpouštělo dovnitř tlumené světlo brzkého večera.

Quen se dotkl mého lokte a já se vydala dolů po širokém, kobercem pokrytém schodišti. Jednou rukou jsem se držela zábradlí, protože jsem nedokázala odtrhnout oči od okna, které mě naprosto uchvátilo. Jednalo se o jedno okno, ne o více, a zdálo se, že ho tvoří jediná skleněná tabule. Nemyslela jsem si, že tak velký kus skla může být dostatečně pevný, ale očividně byl, měla jsem ho přímo před sebou. Byl jen několik milimetrů silný a nehyzdily ho žádné deformace. Vypadalo to, jako by tam vůbec nebyl.

„Není plastové,“ řekl Quen tiše a zelené oči upíral na okno. „Tvoří ho energie silové čáry.“

Obrátila jsem k němu zprudka pohled a přečetla si v jeho očích, že říká pravdu. Když si všiml mého úžasu, Zvratem zjizvené rysy se mu roztáhly ve slabém úsměvu. „Je to první věc, na kterou se každý zeptá,“ řekl na vysvětlenou. „Prochází jím jenom zvuk a vzduch.“

„Muselo stát majlant,“ prohlásila jsem a přemýšlela, jak z něj dostali obvyklý rudý opar záhrobí. Okno poskytovalo úžasný výhled na Trentovy soukromé zasněžené zahrady. Téměř do výšky střechy se v nich tyčil kamenný útes, ze kterého vytékal vodopád a zanechával po sobě sílící koryta ledu, která se třpytila v posledních zbytcích denního světla. Voda se hromadila v přirozeně vypadajícím jezírku, vsadila bych se ale, že přirozené vůbec nebylo, a odtékala potůčkem, jenž se kroutil mezi zachovalými jehličnany a keři.

Okno oddělovala od okolní krajiny dřevěná veranda zešedlá věkem, ze které někdo odmetl sníh. Jak jsem pomalu sestupovala do přízemí, dospěla jsem k názoru, že kulatá cedrová deska v prknech verandy, okolo které stoupala pára, je pravděpodobně vana s horkou vodou. O kousek dál se nacházel zapuštěný prostor pro zahradní párty. Vždycky jsem si myslela, že Ivyin gril s naleštěným chrómem a obrovskými hořáky je přehnaný, ale ať už se Trent vybavil čímkoli, bylo to přímo obscénně velké.

Sestoupila jsem do přízemí a sklopila oči k podlaze, protože se mi zdálo, jako bych najednou šla po hlíně místo po koberci. „Hezké,“ vydechla jsem a Quen naznačil, abych počkala u nejbližšího shluku křesel.

„Dám mu vědět,“ řekl šéf bezpečnosti. Střelil po Jonathanovi varovným pohledem, vrátil se zpátky do prvního patra a zmizel ve skryté části domu.

Odložila jsem si kabát a vak se šaty na kožený gauč a pomalu se otočila na podpatku. Tady dole vypadal krb ještě větší. Nehořel v něm oheň a mě napadlo, že bych se v něm mohla klidně narovnat. Na opačné straně místnosti se nacházelo nízké pódium s vestavěnými reproduktory a světly. Před ním se rozkládala docela velká taneční plocha obklopená koktejlovými stolky.

Pod ochozem se ukrýval útulný, dlouhý bar, jehož dobře naolejované dřevo a chróm se leskly. Stály tu další stolky, větší a nižší. Obklopovaly je obrovské květináče s tmavě zelenými rostlinami, které dokázaly růst i v tlumeném světle a vzbuzovaly dojem soukromí, které otevřený prostor přízemí postrádal.

Brzy jsem si přestala všímat vodopádu, jehož zurčení ustoupilo do pozadí, a nasála do sebe ticho místnosti. Nebyla tu žádná obsluha, nikdo tudy nepospíchal za povinnostmi, nebyla tu dokonce ani jediná sváteční svíčka či miska se sladkostmi. Vypadalo to, jako by pokoj byl pohádkově očarovaný a čekal na probuzení. Nemyslela jsem si, že by ho někdo použil k jeho účelu od chvíle, kdy Trentův otec zemřel. Jedenáct let je hodně dlouhá doba.

Cítila jsem klid a mír tiché místnosti. Pomalu jsem se nadechla, otočila se a zjistila, že mě Jonathan sleduje s očividnou nechutí. Slabé napětí v jeho čelisti mě přimělo zadívat se směrem, kterým zmizel Quen. Zkroutila jsem koutek úst. „Trent nemá o vašem plánu ani páru, že ne?“ řekla jsem. „Myslí si, že s ním dneska večer jde Quen.“

Jonathan neodpověděl, ale tik v jeho oku prozradil, že mám pravdu. Uculila jsem se a odložila si kabelku na zem vedle gauče. „Vsadila bych se, že Trent dokáže uspořádat zatraceně dobrou párty,“ nadhodila jsem v naději, že ho vyprovokuji. Jonathan mlčel. Prošla jsem okolo nízkého konferenčního stolku, zastavila se s rukama v bok před „oknem“ a zadívala se ven.

Tabule záhrobí se pod mým dechem zavlnila a já nedokázala odolat a dotkla se jí. Zalapala jsem po dechu a ucukla. Ucítila jsem v nitru zvláštní tah a chytila se za ruku, jako bych se spálila. Byla studená. Tabule energie byla tak ledová, až pálila. Ohlédla jsem se a očekávala, že se na mě Jonathan bude posměšně šklebit, zíral ale na okno a dlouhý obličej mu překvapeně ochabl.

Obrátila jsem se zpátky k oknu a žaludek se mi stáhl, protože jsem si uvědomila, že okno už není průzračné, nýbrž v něm víří jantarové odstíny zlaté. Zatraceně. Přijalo barvu mojí aury. Jonathan něco podobného očividně nečekal. Prohrábla jsem si krátké vlasy. „Ach… hopla.“

„Co jsi to provedla s oknem?“ zvolal.

„Nic.“ Provinile jsem ustoupila. „Jenom jsem se ho dotkla, to je všechno. Omlouvám se.“

Jonathanovy vyzáblé rysy ještě zošklivěly. Vydal se dlouhými, trhanými kroky ke mně. „Ty čarodějnice. Podívej se, co jsi provedla s oknem! Nedovolím Quenovi, aby ti dneska večer svěřil bezpečí pana Kalamacka.“

Obličej se mi rozpálil, a protože to bylo snazší, nechala jsem zahanbení vyústit ve vztek. „Nebyl to můj nápad,“ vyštěkla jsem. „A za okno jsem se omluvila. Máte štěstí, že vás nežaluju za bolest a utrpení, které jste mi způsobili.“

Jonathan se hlasitě nadechl. „Jestli mu kvůli tobě ublíží, tak…“

Probleskl mnou vztek živený vzpomínkou na tři pekelné dny, kdy mě trápil. „Drž hubu,“ zasyčela jsem. Štvalo mě, že je vyšší než já, proto jsem vyskočila na nejbližší konferenční stolek. „Už nejsem v kleci,“ řekla jsem, ale zachovala si dost rozumu na to, abych ho nepíchla prstem do hrudi. Zatvářil se překvapeně, pak kysele. „Existuje jen jediný důvod, proč tě nenakopnu do hlavy, a to kvůli své pochybné profesní cti. Jestli mi ale nepřestaneš vyhrožovat, odhodím tě na opačnou stranu místnosti, než stačíš říct tužka číslo dvě. Rozumíš, ty jedna obrovitá příšero?“

Vztekle zaťal dlouhé ruce v pěst.

„No tak, elfíku,“ zuřila jsem a cítila, jak energie silové čáry, kterou jsem si toho dne uložila v hlavě, skoro přetéká a naplňuje mi tělo. „Dej mi důvod.“

Zvuk zavíraných dveří přitáhl naši pozornost k ochozu v prvním patře. Jonathan zamaskoval vztek a ucouvl. Najednou jsem se na konferenčním stolku cítila fakt pitomě. Trent, oblečený jen v košili a kalhotách, se překvapeně zastavil nad námi a zamrkal. „Rachel Morganová?“ řekl tiše Quenovi, který stál stranou a kousek za ním. „Ne. Nepřijatelné.“

Abych z celé situace zachránila aspoň něco, zvedla jsem jednu ruku výstředně nad hlavu a druhou jsem si založila v bok jako modelka předvádějící nové auto. „Tadá!“ řekla jsem vesele, i když jsem si byla dobře vědomá svých džínů, mikiny a nového účesu, který se mi nijak zvlášť nelíbil. „Ahoj, Trente. Budu dneska večer vaší chůvou. Kde tu máte dobré pití?“

Trent svraštil obočí. „Nechci ji tu. Obleč se. Za hodinu odcházíme.“

„Ne, Sa’hane.“

Trent, který se otočil k odchodu, se zprudka zastavil. „Můžu s tebou na okamžik mluvit?“ řekl tiše.

„Jistě, Sa’hane,“ řekl menší muž uctivě, ale nepohnul se.

Seskočila jsem ze stolku. Umím udělat fakt dobrý první dojem, co?

Trent se zamračil a obrátil pohled od Quena, který nedal najevo žádnou lítost, k nervóznímu Jonathanovi. „Jedete v tom spolu,“ řekl.

Jonathan sepnul ruce za zády a pokradmu poodstoupil o další krok. „Důvěřuji Quenovu úsudku, Sa’hane,“ řekl a jeho tichý hlas se jasně nesl prázdným pokojem. „Ale nevěřím slečně Morganové.“

Uraženě jsem na něj zafuněla. „Jdi cucat pampelišku, Jone.“

Zacukaly mu rty. Věděla jsem, že nenávidí, když zkracuji jeho jméno. Ani Trent nevypadal šťastně. Pohlédl na Quena a rychlým, vyrovnaným krokem zamířil dolů po schodech. V neúplném tmavém značkovém obleku vypadal jako fotomodel z obálky časopisu. Jemné blond vlasy měl ulízané dozadu a košile se mu cestou do přízemí napínala na ramenou. Jeho živý krok a lesk v očích mi lépe než cokoli jiného prozradily, že elfové jsou v nejlepší kondici čtyři hodiny během západu a východu slunce. Na krku mu ledabyle visela tmavě zelená kravata, kterou si ještě nestačil uvázat. Panebože, vypadal fakt dobře, ztělesňoval všechno, co si ženské pohlaví mohlo přát: byl mladý, pohledný, mocný a sebevědomý. Nelíbilo se mi, že se mi líbí, jak vypadá, ale s tím se nedalo nic dělat.

S tázavým výrazem si Trent setřásl rukávy a cestou dolů ze schodů je roztržitě zapnul. Horní dva knoflíčky košile měl rozepnuté, takže vypadal velmi zajímavě. Na spodní podestě zvedl hlavu a na okamžik zaváhal, když spatřil okno.

„Co se stalo se štítem?“ zeptal se.

„Dotkla se ho slečna Morganová.“ Jonathan se tvářil stejně samolibě jako šestiletý kluk žalující na staršího sourozence. „Radil bych vám, abyste na Quena nedal. Morganová je nevypočitatelná a nebezpečná.“

Quen po něm střelil temným pohledem, který Trent propásl, protože si zapínal košili. „Rozsvítit naplno,“ řekl Trent a já zamžourala, když na stropě zablikala a postupně naskočila obrovská světla, takže v místnosti bylo najednou jako ve dne. Když jsem se otočila k oknu, stáhl se mi žaludek. Do prdele. Rozbila jsem ho. Hyzdily ho i rudé šmouhy a mně se nelíbilo, že teď ví, jak moc jsem v minulosti trpěla. Ale aspoň jsem se zbavila Alovy černé. Díkybohu za to.

Trent přistoupil blíž a hladkou tvář měl nečitelnou. Když se zastavil, zavanula z něj čistá vůně kolínské. „To se stalo, když jste se ho dotkla?“ zeptal se a obrátil pohled od mého nového účesu k oknu.

„No… jo. Quen říkal, že výplň tvoří záhrobní energie. Myslela jsem, že je to modifikovaný ochranný kruh.“

Quen sklopil hlavu a přistoupil blíž. „Jedná se o štít, ne o ochranný kruh. Vaše aura a aura osoby, která ji vyrobila, musí rezonovat na podobné frekvenci.“

Trentovy mladé rysy se ustaraně stáhly, když na okno zamžoural. Muselo ho něco napadnout, protože mu zacukaly prsty. Všimla jsem si toho a pochopila, že to považuje za víc než divné a důležité. Moji domněnku potvrdilo, když Trent pohlédl na Quena a něco mezi nimi proběhlo. Quen lehce pokrčil rameny a Trent se pomalu nadechl.

„Ať se na to podívá někdo z údržby,“ řekl Trent. Zatahal se za límeček a hlasitě dodal: „Světla zpátky.“ Ztuhla jsem, když jas pohasl a moje oči se snažily přizpůsobit.

„Nesouhlasím s tím,“ řekl Trent v konejšivém šeru a Jonathan se usmál.

„Chápu, Sa’hane,“ řekl Quen tiše. „Ale buďto vás doprovodí Morganová, nebo nikam nejdete.“

No páni, pomyslela jsem si, když Trentovi zrudly špičky uší. Nevěděla jsem, že Quen má autoritu na to, aby Trenta komandoval. Očividně to bylo právo, kterého využíval jen vzácně, a ne bez následků. Jonathan vypadal, jako by se mu udělalo nevolno.

„Quene…“ začal Trent.

Šéf bezpečnosti se tvářil neústupně, hleděl Trentovi za rameno a ruce sepnul za zády. „Kvůli upířímu kousnutí na mě není spolehnutí, Sa’hane,“ řekl a já sebou trhla nad bolestí, již mu otevřené přiznání zjevně působilo. „Už si nejsem jistý svojí výkonností.“

„Zatraceně, Quene,“ zvolal Trent. „Morganovou taky kousli. Proč by měla být spolehlivější než ty?“

„Slečna Morganová žije už sedm měsíců s upírkou, a ještě nepodlehla,“ řekl Quen škrobeně. „Vypracovala si sérii obranných strategií pro boj s upírem, který by se ji pokusil uhranout. Mně se to ještě nepodařilo, proto se na mě v nejisté situaci nemůžete spoléhat.“

Zjizvený obličej měl ztuhlý hanbou a já si přála, aby Trent prostě sklapl a přijal to. Doznání Quena ničilo.

„Sa’hane,“ řekl vyrovnaně. „Morganová vás dokáže ochránit. Já ne. Nežádejte mě o to.“

Zavrtěla jsem se a přála si být někde jinde. Jonathan se na mě mračil, jako by všechno byla moje vina. Trentova tvář byla ustaraná a plná bolesti a Quen sebou trhl, když mu položil ruku chlácholivě na rameno. Zdráhavě a pomalu nechal Trent ruku klesnout. „Přines jí květinu a podívej se, jestli v zeleném pokoji nenajdeš něco, co by si mohla vzít na sebe. Vypadá, že by mohla mít stejnou velikost.“

Záblesk úlevy na Quenově tváři nahradily hlubší pochyby o sobě samém, které u něj působily nemístně a znepokojivě. Quen vypadal zlomeně a já přemýšlela, co udělá, když nabude dojmu, že už nedokáže Trenta chránit. „Ano, Sa’hane,“ zamumlal. „Děkuji.“

Trent upřel pohled na mě. Nedokázala jsem říct, na co myslí, a cítila jsem chlad a neklid. Pocit ještě zesílil, když Trent kývl na Quena a řekl: „Máš chvíli?“

„Zajisté, Sa’hane.“

Společně zamířili do pokojů v přízemí a já znovu osaměla s Jonathanem. Nespokojený muž na mě znechuceně pohlédl. „Oděv si nechej tady,“ řekl. „Následuj mě.“

„Mám vlastní šaty, díky,“ řekla jsem, sebrala kabelku, kabát a vak s oblečením a vydala se za ním ke schodům. Pod schodištěm se Jonathan otočil, studeně si změřil mě i mé šaty a blahosklonně popotáhl.

„Jsou to hezké šaty,“ prohlásila jsem a zrudla, když se uculil.

Rychle vyšel nahoru po schodech a donutil mě přidat do kroku, abych mu stačila. „Klidně si vypadej jako coura,“ řekl. „Ale pan Kalamack má jistou pověst.“ Nahoře se ohlédl přes rameno. „Pospěš si. Nemáš moc času na to, aby ses upravila.“

Zuřila jsem a dělala dva kroky na každý jeho. Zahnul ostře doleva do velké místnosti, ve které se nacházel obývák obvyklejší velikosti a v zadní části pak kuchyňský kout s tím snídaňovým. Další z Trentových živých vysílání ukazovalo šerou zahradu. Stěny lemovalo několik těžkých dveří a já hádala, že tady Trent „normálně“ žije. Potvrdil mi to Jonathan, když otevřel jedny z nich a odhalil malý salónek a za ním extravagantní ložnici. Zdobily ji odstíny zelené a zlaté a vypadala draze, i když ne nevkusně. Falešné okno za postelí vedlo do lesa zšeřelého šedým soumrakem.

Předpokládala jsem, že ostatní dveře se otvírají do podobných pokojů. Ale ani bohatství a privilegium nedokázaly zamaskovat fakt, že sídlo bylo navrženo tak, aby se dalo dobře bránit. V celé této části se očividně nenacházelo jediné skutečné okno kromě toho dole v přízemí, a to uzavírala energie silové čáry.

„Tam ne,“ vyštěkl Jonathan, když jsem vykročila k ložnici. „To je ložnice. Tam nechoď. Šatna je tady.“

„Promiň,“ řekla jsem uštěpačně, nadhodila si vak se šaty výš na rameni a následovala ho do koupelny. Tedy aspoň jsem předpokládala, že jde o koupelnu. Bylo tu tolik rostlin, že se to dalo jenom těžko odhadnout. A měla velikost mojí kuchyně. Jonathan rozsvítil a záplava zrcadel odrážela záři tak silně, až jsem musela přimhouřit oči. Zdálo se, že jas vadí i jemu, protože si chvíli hrál s vypínači, až nechal svítit jenom jednu žárovku nad komodou a jednu nad prostým umyvadlem a širokým pultem. V tlumeném světle se mi uvolnila ramena.

„Tudy,“ řekl Jonathan a prošel otevřeným obloukem. Vykročila jsem a těsně za prahem se zastavila. Asi se jednalo o šatnu, protože v ní byly šaty − draze vypadající ženské šaty − ale samotná místnost byla obrovská. Jeden kout zabíral paraván z rýžového papíru, před kterým stál toaletní stolek. Napravo od dveří se nacházel malý stůl se dvěma židlemi, nalevo pak trojité zrcadlo. Už chyběl jenom bar. Zatraceně. Vybrala jsem si fakt špatnou práci.

„Můžeš se převléct tady,“ řekl Jonathan nosově. „Snaž se ničeho nedotýkat.“

Rozzlobeně jsem odhodila kabát na židli a vak se šaty pověsila na háček. Se ztuhlými rameny jsem ho rozepnula a otočila se, protože jsem věděla, že mě Jonathan bude posuzovat. Ale obočí mi vystřelilo vzhůru, když si překvapeně změřil oděv, který mi vybral Kisten. Vzápětí jeho výraz znovu zledovatěl. „Tohle si na sebe nevezmeš,“ prohlásil rozhodně.

„Jdi někam, Jone,“ obořila jsem se na něj.

Prkenně přistoupil k posunovacím zrcadlovým dveřím, otevřel je a vytáhl černé šaty, jako by přesně věděl, kde jsou. „Obleč si tohle,“ řekl a vrazil mi je do rukou.

„Neobleču.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl chladně, ale šaty byly nádherné, ušité z měkké látky, vzadu hluboce vykrojené, vpředu zapnuté okolo krku. Sahaly by mi až ke kotníkům, takže bych v nich vypadala vysoká a elegantní. Spolkla jsem závist a řekla: „Vzadu jsou příliš vykrojené, takže bych neměla kam schovat pistoli. A jsou příliš těsné, než aby se v nich dalo utíkat. Jsou hnusné.“

Nechal nataženou ruku klesnout a já sotva potlačila škubnutí, když se krásná látka skrčila na hromádce na koberci. „Tak si nějaké vyber sama.“

„Možná to udělám.“ Zdráhavě jsem přistoupila ke skříni.

„Večerní šaty jsou tady,“ řekl Jonathan shovívavě.

„Neříkej…“ posmívala jsem se, ale vykulila jsem oči a natáhla ruku, abych se jich dotkla. Panebože, všechny byly krásné a působily nevtíravě elegantně. Byly uspořádané podle barev a pod nimi ležely pečlivě urovnané boty a kabelky. Některé měly na věšácích nad sebou klobouky. Nahrbila jsem ramena a dotkla se ohnivě rudých šatů, ale Jonathanovo zašeptané „coura“ mě popohnalo dál. Neochotně jsem od nich odtrhla oči.

„Tak, Jone,“ řekla jsem, zatímco sledoval, jak se probírám šaty. „Buďto je Trent transvestita, nebo si sem rád vodí ženy ve večerních róbách mojí velikosti a domů je posílá v hadrech.“ Loupla jsem po něm pohledem. „Anebo je prostě praští po hlavě a svleče je?“

Jonathan zaťal zuby a zrudl. „Jsou pro slečnu Ellasbeth.“

„Ellasbeth?“ Ruce mi sklouzly ze šatů, na které bych si musela vydělávat celý měsíc. Trent má přítelkyni? „Tak to teda ne! Nepůjčím si cizí šaty bez svolení.“

Uculil se a na dlouhé tváři se mu usadil podrážděný výraz. „Patří panu Kalamackovi. Když řekne, že si je můžeš obléct, pak můžeš.“

Úplně mě to neuklidnilo, ale vrátila jsem se zpátky k hledání. Všechny mé obavy zmizely, když jsem se dotkla lehoučké šedé látky. „Ach, podívej na tohle,“ vydechla jsem, vytáhla ze skříně blůzku a sukni a vítězoslavně je podržela před sebou, jako by mu to nebylo zcela jedno.

Jonathan se otočil od skříně se šátky, opasky a kabelkami, kterou právě otevřel. „Myslel jsem, že jsme je vyhodili,“ řekl a já se zašklebila. Chtěl ve mně vzbudit dojem, že jsou ošklivé. Nebyly. Upnutá blůzka a sukně stejné barvy byly elegantní a látka hebká na dotyk, ale dost teplá na zimu, aniž by svazovala. Když jsem ji podržela na světle, vypadala třpytivě černá. Sukně spadala až na zem, ale na několika místech ji zdobily rozparky ke kolenům, takže bude kolem kotníků vířit. A protože byly rozparky tak dlouhé, budu mít pistoli v pouzdře na stehně na dosah. Dokonalé.

„Hodí se?“ zeptala jsem se, odnesla šaty k věšáku a pověsila je ke svým. Když mlčel, vzhlédla jsem a zjistila, že má stažený obličej.

„Ujdou.“ Zvedl si hodinky k ústům, stiskl tlačítko a promluvil do vysílačky, která se v nich, jak jsem věděla, ukrývala. „Ať je květina černozlatá,“ zamumlal. Pohlédl na dveře, pak na mě. „Přinesu ze sejfu šperky.“

„Mám vlastní,“ řekla jsem, pak zaváhala, protože jsem nechtěla vidět, jak budou moje imitace na podobné látce vypadat. „Ale dobrá,“ opravila jsem se, nedokázala mu však pohlédnout do očí.

Jonathan zabručel. „Pošlu někoho, aby tě nalíčil,“ dodal a odešel.

Tak to bylo opravdu urážející. „Dokážu se nalíčit sama, díky,“ zavolala jsem za ním. Použila jsem lehká líčidla a pleťový amulet, který maskoval zbytky modřiny na oku, a nechtěla jsem, aby se jich někdo dotýkal.

„Takže stačí, když pošlu stylistu, aby ti udělal něco s vlasy,“ ozvala se odpověď.

„Moje vlasy jsou v pořádku!“ křikla jsem. Zadívala jsem se do zrcadla a dotkla se uvolněné kudrny, která už začínala krabatět. „Jsou v pořádku,“ dodala jsem tišeji. „Právě jsem byla u kadeřníka.“ Ale odpovědí mi byl jenom Jonathanův posměšný smích a zvuk otvíraných dveří.

„Nenechám ji samotnou v Ellasbethině pokoji,“ odvětil Quen vážně na Jonathanovo zamumlání. „Zabila by ji.“

Zvedla jsem obočí. Myslel tím, že bych já zabila Ellasbeth, nebo že by Ellasbeth zabila mě? Podobné detaily jsou důležité.

Otočila jsem se, když se ve dveřích koupelny objevila Quenova silueta. „Jste moje chůva?“ řekla jsem, sebrala spodničku a punčochy a zmizela i s černými šaty za paravánem.

„Slečna Ellasbeth neví, že jste tady,“ řekl. „Nepovažoval jsem za nutné oznámit jí to, protože mířila domů, už nejednou ale změnila bez varování plány.“

Upřela jsem pohled na rýžový papír, který mě odděloval od Quena, a skopla z nohou tenisky. Cítila jsem se zranitelná a malá, vysoukala jsem se z oblečení a složila ho, místo abych ho hodila jen tak na zem jako obvykle. „Vy ostatním rád říkáte jenom to nejnutnější, co?“ řekla jsem a slyšela, jak s někým tiše mluví. „Co mi tajíte?“

Druhá osoba, kterou jsem neviděla, odešla. „Nic,“ odpověděl Quen úsečně.

No jasně.

Šaty byly podšité hedvábím a já potlačila zasténání, když mi sklouzlo po kůži. Zadívala jsem se dolů a dospěla k názoru, že lem bude přesně ve správné výšce, až si obuji boty. Svraštila jsem čelo a zaváhala. Nemohla jsem si vzít svoje boty. Musela jsem doufat, že máme s Ellasbeth stejné číslo a dneska večer dokážu nakopat zadky v podpatcích. Se živůtkem jsem měla trochu problémy a nakonec jsem vzdala marnou snahu dopnout poslední centimetry.

Naposledy jsem se na sebe podívala a zastrčila si pleťový amulet za pásek. Slizovou pistoli jsem schovala do pouzdra na stehně a vyšla zpoza paravánu. „Zapneš mě, drahoušku?“ řekla jsem lehce a vydobyla z Quena vzácný úsměv. Kývl a já se k němu otočila zády. „Díky,“ řekla jsem, když byl hotový.

Otočil se ke stolu a židlím, sehnul se a vzal do ruky květinu, která tam předtím, než jsem zašla za paraván, nebyla. Byla to černá orchidej ovázaná zlatou a zelenou stuhou. Narovnal se, vytáhl z ní špendlík, pohlédl na moje šaty a zaváhal. Okamžitě jsem pochopila jeho dilema a rozhodla se, že mu s ním vůbec nepomůžu.

Quen stáhl zjizvenou tvář, oči upřel na moje šaty a stiskl rty. „Promiňte,“ řekl a natáhl se. Ztuhla jsem, přestože jsem věděla, že se mě nedotkne, když nebude muset. Na šatech bylo dost látky na to, aby květinu připíchl, ale bude muset vsunout prsty mezi špendlík a moji kůži. Vydechla jsem, aby měl víc místa.

„Děkuji,“ řekl tiše.

Hřbet ruky měl studený a já potlačila chvění. Snažila jsem se nevrtět, proto jsem zaměřila pozornost na strop. Na rtech se mi objevil slabý úsměv, který se ještě rozšířil, když orchidej rychle připnul a s výdechem úlevy ustoupil.

„Něco vás pobavilo, Morganová?“ zeptal se kysele.

Sklopila jsem hlavu a zadívala se na něj přes ofinu. „Ani ne. Připomněl jste mi otce − jenom na okamžik.“

Quenovi se na obličeji objevil nevěřícný a tázavý výraz zároveň. Potřásla jsem hlavou, sebrala ze stolu kabelku a šla se posadit k toaletnímu stolku u paravánu. „V sedmé třídě jsme měli velký ples a já si vzala šaty bez ramínek,“ řekla jsem a vytáhla líčidla. „Táta nechtěl dovolit mému klukovi, aby mi připnul květinu, proto to udělal sám.“ Zrak mi rozmazaly slzy a zkřížila jsem nohy. „Propásl moji promoci.“

Quen zůstal stát. Nemohla jsem si nevšimnout, že se přesunul do míst, odkud viděl jak na mě, tak na dveře. „Váš otec byl dobrý muž. Dneska večer by na vás byl pyšný.“

Bolestivě se mi zadrhl dech. Pomalu jsem vydechla a pokračovala v krášlení. Nijak mě nepřekvapilo, že ho Quen znal − byli asi stejně staří − přesto to bolelo. „Znal jste ho?“ Nemohla jsem se nezeptat.

Pohled, který na mě v zrcadle upřel, byl nečitelný. „Měl dobrou smrt.“

Měl dobrou smrt? Bože, co to s nimi je?

Rozzlobeně jsem se otočila a zpříma se na něj zadívala. „Zemřel v levném, špinavém nemocničním pokoji,“ řekla jsem napjatě. „Měl žít, zatraceně.“ Můj hlas zněl stále vyrovnaně, ale věděla jsem, že to tak nezůstane. „Měl být u toho, když jsem dostala první práci a o tři dny později mě vyhodili, protože jsem praštila synova šéfa, který se mě pokusil osahávat. Měl být u toho, když jsem promovala. Měl být u toho, když jsem šla na rande, a pohrozit mému klukovi, aby se choval slušně a já tak nemusela jít domů pěšky, poté co mě ten darebák vyklopil z auta, jakmile zjistil, že se budu bránit. Ale nebyl u toho, že? Ne. Zemřel, protože pracoval s Trentovým otcem, a nikdo nemá odvahu říct mi, co úžasného to dělali, že to stálo za můj zpackaný život.“

S bušícím srdcem jsem hleděla do Quenovy klidné, neštovicemi zjizvené tváře. „Staráte se sama o sebe už hodně dlouho,“ řekl.

„Jo.“ Stiskla jsem rty, otočila se zpátky k zrcadlu a podupávala nohou.

„Co vás nezabije…“

„Bolí.“ Zadívala jsem se na jeho odraz. „Bolí to. Moc to bolí.“ Jak se mi zvýšil tlak, začalo mi tepat ve zhmožděném oku, proto jsem zvedla ruku a dotkla se ho. „Jsem dost silná,“ řekla jsem hořce. „Nechci být silnější. Piscary je bastard, a jestli se dostane z vězení, zemře.“ Vzpomněla jsem si na Sběračku a doufala, že je stejně špatná právnička, jako je Ivyina dobrá přítelkyně.

Quen přešlápl, ale nepohnul se z místa. „Piscary?“

Otázka v jeho hlase mě přiměla vzhlédnout. „Řekl, že zabil mého otce. Lhal?“ Potřebuju to vědět. Ale myslí si totéž i Quen?

„Ano a ne.“ Elf střelil očima po dveřích.

Otočila jsem se na židli. Mohl mi to říct. Myslím, že chtěl. „Tak jak to bylo?“

Quen sklopil hlavu a symbolicky ustoupil. „Nemám právo.“

S bušícím srdcem jsem vstala a zaťala ruce v pěst. „Co se stalo?“ obořila jsem se na něj.

Quen znovu pohlédl ke koupelně. Rozžalo se v ní světlo a dopadlo do šatny. Vzduch naplnila veselá přítomnost zženštilého muže, který si, jak se zdálo, švitořil sám pro sebe. Odpověděl mu Jonathan a já v panice pohlédla na Quena, protože jsem věděla, že před ním nic neřekne.

„Byla to moje vina,“ řekl Quen tiše. „Pracovali společně. Měl jsem tam být já, ne váš otec. Piscary je zabil stejně jistě, jako by zmáčkl spoušť.“

Cítila jsem se neskutečně a přistoupila jsem tak blízko, až jsem viděla, jak se potí. Bylo očividné, že překročil své pravomoci, když mi to řekl. Dovnitř vešel Jonathan a v patách měl muže v upnutém černém oděvu a naleštěných botách. „Ach!“ zvolal muž a pospíšil si s rozkládacími krabicemi k toaletnímu stolku. „Rusé! Zbožňuji rusé vlasy. A je to přirozená barva. To poznám i odsud. Pojď a posaď se, holubičko. Co všechno já pro tebe můžu udělat! Ani se nepoznáš.“

Otočila jsem se ke Quenovi. Se znavenýma očima a uštvaným výrazem couvl a zanechal mě bez dechu. Stála jsem tam, zírala na něj a chtěla víc, věděla jsem ale, že víc nedostanu. Zatraceně, Quenovo načasování stálo za starou bačkoru. Přinutila jsem se nechat ruce svěšené u boků a neuškrtit ho.

„Posaď se na svůj pěkný zadeček!“ zvolal stylista, když Quen kývl a odešel. „Mám jenom půl hodiny!“

Zamračila jsem se, unaveně vzala na vědomí Jonathanův posměšný pohled, posadila se na židli a pokusila se stylistovi vysvětlit, že se mi moje vlasy líbí takové, jaké jsou, a nemohl by mě prostě jenom učesat? Muž ale zasyčel, umlčel mě a začal vytahovat jeden sprej za druhým a taky roztodivné nástroje, u nichž jsem neměla ani tušení, k čemu slouží. Věděla jsem, že jsem předem prohrála.