25

Usadila jsem se v Trentově limuzíně, přehodila si nohu přes nohu a naaranžovala jeden úzký pruh sukně tak, aby mi zakrýval koleno. Šál, který jsem si vzala místo kabátu, mi sklouzl na záda a já ho tam nechala. Voněl po Ellasbeth a můj jemnější parfém s jejím nemohl soupeřit.

Její boty byly o půl čísla menší, ale šaty mi dokonale padly: živůtek byl upnutý, ale nesvíral mě, a sukně mi seděla vysoko v pase. Pouzdro se zbraní na stehně bylo vidět asi stejně jako chmýří pampelišky, což znamená vůbec. Randy mi vyčesal vlasy nahoru a zpevnil je silným zlatým drátem a značkovými perličkami do složitého účesu, na kterém pracoval za neustálého tlachání dvacet minut. Ale měl pravdu. Cítila jsem se úplně jinak, a hlavně hodně draze.

Byla to druhá limuzína, ve které jsem ten týden seděla. Možná se z toho stane trend. Nechala bych si to líbit. Nervózně jsem pohlédla na Trenta, který cestou ke strážnímu domku sledoval stromy, jejichž černé kmeny se vyjímaly na pozadí bílého sněhu. Zdál se být duchem jinde, jako by ani nevnímal, že sedím vedle něj. „Takatovo auto je hezčí,“ řekla jsem, abych přerušila ticho.

Trent rychle zamaskoval škubnutí. Díky té reakci ale vypadal na svůj mladý věk. „Moje není pronajaté,“ řekl.

Pokrčila jsem rameny, zakývala nohou a vyhlédla ven z okna s kouřovým sklem.

„Je vám dost teplo?“ zeptal se.

„Cože? Ach. Ano, díky.“

Jonathan projel okolo strážního domku, aniž by zpomalil. Závora dosáhla nejvyššího bodu zrovna ve chvíli, kdy jsme pod ní projížděli, a stejně rychle se i zavřela. Zavrtěla jsem se, zkontrolovala talismany v kabelce i slizovou pistoli a dotkla se vlasů. Trent znovu zíral z okna, ztracený ve svém světě, který neměl nic společného se mnou.

„Hej, omlouvám se za to okno,“ řekla jsem, protože se mi nelíbilo nastalé ticho.

„Jestli ho nedokážeme opravit, pošlu vám účet.“ Otočil se ke mně. „Vypadáte hezky.“

„Děkuju.“ Změřila jsem si jeho vlněný oblek s hedvábnou podšívkou. V knoflíkové dírce měl zastrčené černé poupátko a mě napadlo, jestli ho sám vypěstoval. „Taky nevypadáte špatně, když se vypulírujete.“

Věnoval mi jeden z profesionálních úsměvů, ale byla v něm nová jiskra a mně se zdálo, že v něm snad vidím náznak upřímné vřelosti.

„Ty šaty jsou krásné,“ dodala jsem a přemýšlela, jak přežiji večer, aniž bych se uchýlila k hovoru o počasí. Předklonila jsem se a upravila si punčochy.

„Což mi připomíná.“ Trent se stočil a sáhl do kapsy. „Patří k nim tohle.“ Natáhl ruku a vložil mi do dlaně těžké náušnice. „A taky náhrdelník.“

„Díky.“ Naklonila jsem hlavu na stranu, sundala si jednoduché kroužky, schovala je do kabelky a zavřela ji. Trentovy náušnice tvořily propletené kruhy tak těžké, že musely být z pravého zlata. Nasadila jsem si je a cítila jejich nezvyklou tíhu.

„A náhrdelník…“ Trent ho zvedl a já vykulila oči. Byl nádherný, s očky o velikosti nehtu na mém palci, a hodil se k náušnicím. Tvořil jemnou krajku a já bych ho označila za gotický, kdyby nebyl tak drahý. Visel na něm dřevěný přívěsek ve tvaru keltské runy pro ochranu. Natáhla jsem se pro něj, ale zaváhala jsem. Byl krásný, ale tušila jsem, že ze mě zlatá krajka udělá doslova upírskou štětku.

A z keltské magie mě mrazilo. Byla to specializovaná magie, u níž z velké části záleželo na víře, ať už jste provedli čáry správně, nebo ne. Bylo to spíše náboženství než magie. Já ty dvě věci nerada míchala − když se k záměru mága přidalo něco nezměřitelného, jednalo se o strašlivě mocné síly a výsledek nemusel vždy odpovídat očekávání. Byla to divoká magie a já dávala přednost té vědecké. Když požádáte o pomoc vyšší bytost, nemůžete se divit, když se bude řídit vlastním plánem, ne tím vaším.

„Otočte se,“ řekl Trent a já mu pohlédla do očí. „Připnu vám ho. Musí být pevně zapnutý, aby vypadal dobře.“

Nechtěla jsem, aby si Trent myslel, že jsem choulostivá, a ochranné čáry bývají dost spolehlivé. Sundala jsem si prostý řetízek z falešného zlata a také ho schovala do kabelky. Přemýšlela jsem, jestli Trent ví, co podobný náhrdelník znamená, a rozhodla se, že asi ano a považuje to za jeden velký vtip.

Ramena mi ztuhla, když jsem shrnula stranou pramínky, které mi Randy pro efekt vytáhl z účesu. Náhrdelník se mi usadil na krku a vzbudil ve mně těžký pocit bezpečí. Byl stále teplý od toho, jak ho měl v kapse.

Trent se mě dotkl prsty a já překvapeně vyjekla, když se ve mně vzedmula energie silové čáry a přetekla do něj. Auto se vychýlilo z dráhy a Trent ucukl. Náhrdelník spadl s kovovým cinknutím na podlahu. S rukou na krku jsem na něj zírala.

Stáhl se do kouta. Jantarově žluté světlo u stropu na něj vrhalo stíny. Podrážděně se na mě zadíval, předklonil se, sebral náhrdelník z podlahy a zatřásl jím, aby ho urovnal.

„Promiňte,“ řekla jsem, srdce mi bušilo a ruku jsem si tiskla ke krku.

Trent se zamračil, zadíval se Jonathanovi ve zpětném zrcátku do očí, pak mi znovu pokynul, ať se otočím. Poslechla jsem a ostře ho vnímala za sebou. „Quen říkal, že jste pracovala na svých dovednostech se silovými čárami,“ řekl Trent, když mi kov znovu položil na kůži. „Trvalo týden, než jsem se naučil udržet energii svého důvěrníka vyrovnanou i při dotyku jiného čaroděje. V té době mi ale byly tři, takže jsem měl dobrou výmluvu.“

Sundal ze mě ruce a já se opřela o měkké polstrování. Tvářil se samolibě a jeho obvyklá profesionalita byla ta tam. Nic mu do toho nebylo, že jsem se poprvé pokusila načerpat do sebe energii pro případ, kdybych ji potřebovala. Nejraději bych toho nechala. Bolely mě nohy a kvůli Quenovi jsem chtěla jít domů, vytáhnout z ledničky zmrzlinu a vzpomínat na tátu.

„Quen znal mého tátu,“ řekla jsem mrzutě.

„Slyšel jsem.“ Nedíval se na mě, nýbrž na krajinu, kterou jsme cestou do města projížděli.

Dech se mi zrychlil a zavrtěla jsem se. „Piscary tvrdil, že zabil mého otce. Podle Quena v tom bylo víc.“

Trent si přehodil nohu přes nohu a rozepnul si sako. „Quen příliš mluví.“

Napětím se mi stáhl žaludek. „Naši otcové spolupracovali?“ pobídla jsem ho. „Na čem?“

Zacukal mu ret a přejel si rukou po vlasech, aby se ujistil, že je má uhlazené. Jonathan si na sedadle řidiče varovně odkašlal. Jasně. Jako by mi na jeho hrozbách záleželo.

Trent se otočil a pohlédl na mě s náznakem zájmu. „Jste připravená se mnou pracovat?“

Pozvedla jsem obočí. Pracovat se mnou. Posledně to bylo pro mě.

„Ne.“ Usmála jsem se, i když jsem mu chtěla spíš dupnout na nohu. „Zdá se, že si Quen klade smrt mého otce za vinu. Připadá mi to fascinující. Zvlášť když se k ní přihlásil Piscary.“

Trent si povzdychl. Natáhl ruku, aby udržel rovnováhu, když jsme najeli na autostrádu. „Mého otce zabil Piscary rovnou,“ řekl. „Vašeho otce pokousali, když se mu snažil pomoct. Měl tam být Quen, ne váš otec. Proto vám Quen přispěchal na pomoc, když jste po Piscarym šla. Cítil, že by měl zaujmout místo vašeho otce, protože je jeho vina, že tu není, aby vám pomohl sám.“

Z obličeje mi vyprchala barva a vmáčkla jsem se hlouběji do koženého sedadla. Myslela jsem si, že mi Quena na pomoc poslal Trent; neměl s tím nic společného. Mým zmatkem ale pronikla neodbytná myšlenka. „Můj otec nezemřel na kousnutí upíra.“

„Ne,“ řekl Trent opatrně a upřel pohled na blížící se panorama města. „Nezemřel.“

„Zemřel, protože mu červené krvinky začaly napadat měkkou tkáň,“ pobídla jsem ho, protože jsem chtěla vědět víc, ale Trent se opět uzavřel do sebe. „Víc se nedozvím, co?“ řekla jsem bez obalu a on se na mě šarmantně, lstivě usmál.

„Moje nabídka pořád platí, slečno Morganová.“

Bylo to těžké, ale přece se mi podařilo zachovat si docela příjemný výraz, když jsem se schoulila na sedadle. Najednou jsem měla dojem, jako by se mě někdo snažil ukonejšit a vtáhnout na místa, kam jsem odpřísáhla, že nikdy nevkročím: práce pro Trenta, sex s upírem, přecházení ulice bez rozhlédnutí. Všechno vám může nějaký čas procházet, ale nakonec vás stejně přejede autobus. Co, k čertu, dělám v limuzíně s Trentem?

Vjeli jsme do Díry a já se se zájmem narovnala. Okolí bylo plné svátečních světel, hlavně zelených, bílých a zlatých. Ticho se protahovalo. „Takže, kdo je Ellasbeth?“

Trent po mně střelil jedovatým pohledem a já se sladce usmála. „To není vaše věc,“ řekl.

Jak zajímavé, pomyslela jsem si. Našla jsem bolestivé místo. Nebylo by zábavné na ně šlápnout? „Stará přítelkyně?“ hádala jsem vesele. „Spolubydlící? Ošklivá sestra, kterou schováváte ve sklepě?“

Do Trentova obličeje se vrátila profesionální prázdnota, dál ale neklidně pohyboval prsty. „Líbí se mi vaše šperky,“ řekl. „Možná jsem měl Jonathana požádat, aby je schoval do sejfu, než jsme vyjeli.“

Dotkla jsem se náhrdelníku, který se od mého těla zahřál. „Je to šmejd, a vy to víte.“ Zatraceně, měla jsem na sobě dost zlata na falešné zuby pro koně.

„Tak můžeme mluvit o Nickovi.“ Trentův hlas zněl smířlivě, ale ukrýval se v něm výsměšný podtón. „Opravdu bych raději mluvil o Nickovi. Byl to Nick, že? Nick Sparagmos? Slyšel jsem, že se odstěhoval z města, poté co jste mu způsobila epileptický záchvat.“ Stiskl si koleno, výmluvně na mě pohlédl a zvedl světlé obočí. „Co jste mu provedla? To se mi nepodařilo zjistit.“

„Nick je v pořádku.“ Sepjala jsem ruce v klíně, než jsem si mohla začít hrát s vlasy. „Starám se mu o byt, zatímco je obchodně na cestách.“ Zadívala jsem se z okna, sáhla za sebe a znovu si přehodila přes ramena šál. Dokázal házet bahnem líp než nejbohatší rozmazlený fracek ve škole. „Měli bychom si promluvit o tom, před čím vás mám vlastně chránit.“

Ze sedadla řidiče se ozvalo odfrknutí. I Trent se zachechtal. „Nepotřebuji ochranu,“ řekl. „Kdyby tomu tak bylo, byl by se mnou Quen. Jste jenom dekorace.“

Dekorace… „Jo?“ odsekla jsem a ráda bych řekla, že mě to překvapilo.

„Jo,“ opáčil a to slovo znělo z jeho úst zvláštně. „Takže zůstanete tam, kam vás posadím, a budete držet pusu zavřenou.“

Obličej se mi rozpálil a otočila jsem se tak, že jsem se koleny skoro dotýkala jeho stehna. „Poslouchejte, pane Kalamacku,“ řekla jsem ostře. „Quen mi zaplatil celé jmění za to, abych se postarala, že neskončíte pod drnem, takže beze mě neopouštějte místnost a nestavte se mezi mě a darebáky. Jasné?“

Jonathan zabočil na parkoviště a já se musela zapřít, když ostře dupnul na brzdy. Trent na něj pohlédl a já sledovala, jak se zadívali jeden druhému do očí ve zpětném zrcátku. Nazlobeně jsem vyhlédla z okna a uviděla ošklivé, skoro dva metry vysoké hromady sněhu. Byli jsme u řeky a já cítila, jak mi tuhnou ramena, když jsem spatřila herní člun, kterému z komínů stoupala pára. Saladanův člun? Už zase?

Vzpomněla jsem si na noc s Kistenem a na chlápka ve smokingu, který mě naučil hrát kostky. Do prdele. „Hej, no, jak vlastně Saladan vypadá?“ zeptala jsem se. „Je čaroděj?“

Trent si asi všiml váhání v mém hlase, protože zatímco Jonathan parkoval na místě vyhrazeném pro podobně dlouhý vůz, zadíval se na mě. „Je čaroděj silových čar. Černé vlasy, tmavé oči, můj věk. Proč? Dělá vám to starosti? Mělo by. Je lepší než vy.“

„Ne.“ Do prdele. To snad není možné. Sevřela jsem kabelku a zhroutila se na sedadlo. Jonathan otevřel dveře a Trent vystoupil s ladností, která musela být nacvičená. Dovnitř zavanul ledový vzduch a já přemýšlela, jak tam Trent může stát, jako by bylo léto. Měla jsem velmi nepříjemný pocit, že jsem se už se Saladanem setkala. Idiote! vynadala jsem si. Ale bude nesmírně uspokojivé ukázat Leemu, že jeho černé čáry selhaly a nebojím se ho.

Najednou jsem se nemohla setkání dočkat. Posunula jsem se na sedadle k otevřeným dveřím, ale v poslední chvíli jsem ucukla, protože mi je Jonathan zabouchl před nosem. „Hej!“ křikla jsem a z návalu adrenalinu mě rozbolela hlava.

Dveře se otevřely a Jonathan se spokojeně zašklebil. „Promiňte, madam,“ řekl.

Trent stojící za ním se tvářil unaveně. Přidržela jsem si šál, a zatímco jsem vystupovala, nespouštěla jsem z Jonathana oči. „Děkuji, Jone,“ řekla jsem vesele, „ty zatracený bastarde.“

Trent sklopil hlavu, aby skryl úsměv. Trhla jsem šálem nahoru, ujistila se, že má silová energie je tam, kde má být, a zavěsila se do Trenta, aby mi pomohl nahoru po zledovatělé lávce. Ztuhl a chystal se odtáhnout, ale já ho drapla volnou rukou a vmáčkla mezi nás kabelku. Byla mi zima a chtěla jsem dovnitř. „Obula jsem si kvůli vám podpatky,“ zamumlala jsem. „To nejmenší, co pro mě můžete udělat, je postarat se, abych nespadla na zadek. Anebo se mě snad bojíte?“

Trent mlčel a cestou přes parkoviště zaujal rezignovaný postoj. Ohlédl se přes rameno po Jonathanovi a naznačil mu, aby zůstal u auta. Uculila jsem se na vysokého, nespokojeného muže a na rozloučenou mu poslala Eričin králičí polibek. Úplně se setmělo a vítr mi metl sníh na nohy, které jsem měla až na punčochy holé. Proč jsem netrvala na tom, že si půjčím kabát, přemýšlela jsem. Šál byl k ničemu. A smrděl po šeříku. Nenáviděla jsem šeřík.

„Není vám zima?“ zajímala jsem se, protože to vypadalo, jako by Trentovi bylo teplo jako v červenci.

„Ne,“ řekl a já si vzpomněla, že Ceri sníh snáší podobně dobře.

„Musí to být elfská věc,“ zabrblala jsem a on se zasmál.

„To si pište,“ řekl a já vzhlédla, když jsem ho uslyšela použít podobně nedbalý výraz. Jeho oči pobaveně zářily a já obrátila pohled k vábivě vypadající lávce.

„No, já jsem celá promrzlá,“ bručela jsem. „Mohli bychom jít trochu rychleji?“

Přidal do kroku, ale než jsme se dostali k vchodovým dveřím, celá jsem se třásla. Trent mi je dvorně podržel a pobídl mě, ať jdu první. Pustila jsem se ho, vešla a objala se pažemi, abych se zahřála. Krátce jsem se usmála na dveřníka, oplatil mi ho ale stoickým, prázdným pohledem. Svlékla jsem si šál, dvěma prsty ho podala šatnáři a přemýšlela jsem, jestli bych ho tu nemohla příhodně zapomenout − samozřejmě náhodou.

„Pan Kalamack a slečna Morganová,“ řekl Trent a ignoroval knihu hostů. „Jsme očekáváni.“

„Ano, pane.“ Dveřník někomu pokynul, ať zaujme jeho místo. „Tudy.“

Trent mi nabídl paži. Zaváhala jsem a pokusila se vyčíst něco z jeho netečné tváře, ale marně. Nadechla jsem se a zavěsila se do něj. Když jsem se prsty otřela o jeho ruku, vědomě jsem se snažila držet silovou energii v sobě, protože jsem cítila lehký tah ve svém ki. „Lepší,“ řekl, vyrazil za dveřníkem a bedlivě se rozhlížel po herně. „Ohromně se zlepšujete, slečno Morganová.“

„Jděte někam, Trente,“ řekla jsem a usmívala se na lidi, kteří při našem příchodu vzhlédli. Jeho ruka byla teplá a já se cítila jako princezna. Hukot v herně na okamžik polevil, a když se hovor znovu rozproudil, zněl vzrušeněji a nebylo to jen hazardem.

Uvnitř bylo teplo a vzduch příjemně voněl. Disk ve středu místnosti působil nenápadně, ale vsadila bych se, že kdybych na něj pohlédla druhým zrakem, pulsoval by ošklivou fialovou a černou. Zkontrolovala jsem svůj odraz, abych se ujistila, že se mé vlasy podřídily sprejům a drátům stylisty, a byla jsem ráda, že jednoduché nalíčení stále dobře ukrývá žloutnoucí monokl. Pak jsem se podívala znovu.

Zatraceně! pomyslela jsem si a zpomalila. S Trentem jsme vypadali fantasticky. Nebylo divu, že na nás lidi zírali. On byl štíhlý a šarmantní, já vypadala ve vypůjčených šatech a s vlasy vyčesanými a sepnutými těžkým zlatým drátem elegantně. Oba jsme působili sebevědomě a usmívali se. Ale byť mě napadlo, že navenek tvoříme dokonalý pár, uvědomila jsem si, že i když jsme tu spolu, jsme každý sám. Naše síly na sobě nezávisely, a přestože to, jak působíme, nebylo špatné, pár to z nás nedělalo. Prostě jsme stáli jeden vedle druhého a vypadali dokonale.

„Co se děje?“ zeptal se Trent a pokynul mi, abych šla nahoru před ním.

„Nic.“ Nadzvedla jsem si sukni s rozparky a následovala dveřníka vzhůru po úzkém, kobercem pokrytém schodišti. Zvuky z herny zeslábly, až se staly pouhým zvukem v pozadí, který jsem vnímala jen podvědomě. Ozval se jásot a já si přála být tam dole, tajit dech a cítit, jak mi buší srdce v očekávání toho, co ukáží kostky.

„Myslel jsem, že nás prohledají,“ řekl Trent tak tiše, aby nás doprovod neslyšel.

Pokrčila jsem rameny. „Proč? Viděl jste ten disk na stropě?“ Ohlédl se a já dodala: „Je to obrovský tlumič čar. Podobá se to talismanům, které jsem používala na želízkách, než jste je spálil, ale působí na celý člun.“

„Máte u sebe zbraň?“ zašeptal, když jsme dorazili do prvního patra.

„Ano,“ procedila jsem skrz zuby, aniž bych se přestala usmívat. „A mohla bych s ní po někom vystřelit, ale čáry by nezabraly, dokud by neopustil člun.“

„Tak k čemu je dobrá?“

„Nezabíjím lidi, Trente. Vyrovnejte se s tím.“ V případě Leeho ale možná udělám výjimku.

Viděla jsem, jak zatnul čelisti a zase je uvolnil. Náš doprovod otevřel úzké dveře a pokynul mi, ať vstoupím. Vešla jsem, Lee zvedl oči od papírů na stole a zatvářil se příjemně překvapeně. Snažila jsem se vypadat neutrálně, ale vzpomínka na muže svíjejícího se na ulici po útoku černými čáry ve mně vyvolávala zároveň vztek i nevolnost.

Stála za ním vysoká žena, skláněla se k němu a dýchala mu na krk. Byla štíhlá a dlouhonohá a na sobě měla černou kombinézu s nohavicemi do zvonu. Výstřih jí sahal skoro k pupku. Upírka, pomyslela jsem si, když sklopila pohled k mému náhrdelníku a odhalila malé špičáky v úsměvu. Zabrnělo mě v jizvě a moje zlost polevila. Quen by neměl šanci.

Lee se s rozzářenýma očima postavil a upravil si sako smokingu. Odstrčil upírku z cesty a obešel stůl. Pak dovnitř vešel Trent a Lee se zatvářil ještě nadšeněji. „Trente!“ zvolal a s napřaženýma rukama k nám zamířili. „Jak se máš, starouši?“

Ucouvla jsem, když si Trent s Leem potřásli vřele rukama. To je snad vtip.

„Stanley,“ řekl s úsměvem a kousky skládačky zapadly na místo. Stanley, zkráceně Lee.

„Zatraceně!“ řekl Lee a poplácal Trenta po zádech. „Jak už je to dlouho? Deset let?“

Trentův úsměv zakolísal, ale jeho podráždění nad plácnutím do zad se projevilo jen lehkým napětím okolo očí. „Skoro. Vypadáš dobře. Pořád trávíš tolik času na vlnách?“

Lee sklopil hlavu a zakřenil se, a přestože měl na sobě smoking, vypadal najednou jako rošťák. „Už ne tolik, jak bych chtěl. Poslední dobou mám problémy s kolenem. Ale ty vypadáš dobře. Máš dokonce svaly. Už nejsi ten vyzáblý kluk, který se snažil držet se mnou krok.“

Trent po mně střelil očima. Mlčky jsem na něj hleděla. „Díky.“

„Slyšel jsem, že se budeš ženit.“

Ženit? Měla jsem na sobě šaty jeho snoubenky? Bylo to čím dál lepší.

Lee si odhrnul vlasy z očí a opřel se o stůl. Upírka za ním mu začala vášnivě masírovat ramena a vypadala při tom jako skutečná coura. Ani na okamžik neodtrhla oči ode mě a to se mi vůbec nelíbilo. „Znám ji?“ zeptal se Lee a Trent zaťal čelisti.

„Je to krásná mladá žena jménem Ellasbeth Withonová,“ řekl. „Ze Seattlu.“

„Aha.“ Lee vykulil oči a usmál se, jako by se Trentovi vysmíval. „Blahopřeju.“

„Znáš ji,“ řekl Trent trpce a Lee se zachechtal.

„Slyšel jsem o ní.“ Nasadil bolestivý výraz. „Jsem pozvaný na svatbu?“

Netrpělivě jsem zafuněla. Myslela jsem si, že jsme přišli rozbít pár hlav, ne klábosit s přáteli ze školy. Před deseti lety jim nebylo ani dvacet. Znali se z vysoké? A nelíbilo se mi, že mě ignorují, ale u najaté výpomoci to asi bylo normální. Aspoň že nepředstavili ani tu couru.

„Samozřejmě,“ ujistil ho Trent. „Pozvánky rozešleme, jakmile se rozhodne mezi osmi možnostmi, na které výběr zúžila,“ řekl suše. „Požádal bych tě, abys mi šel za svědka, kdybych si myslel, že si ještě někdy sedneš na koně.“

Lee se zvedl ze stolu a vzdálil se z dosahu upírky. „Ne, ne, ne,“ protestoval, přistoupil k malé skříňce a vytáhl z ní láhev a dvě sklenky. „Znovu už ne. Ne s tebou. Můj bože, co jsi té potvoře vlastně pošeptal?“

Trent se usmál, tentokrát doopravdy, a vzal si nabízenou sklenku. „Bylo to jenom fér, surfaři,“ řekl a já zamrkala nad přízvukem, se kterým to řekl. „Ty jsi mě skoro utopil.“

„Já?“ Lee si znovu sedl na okraj stolu a zvedl jednu nohu z podlahy. „S tím jsem neměl nic společného. Do kánoe zatékalo. Nevěděl jsem, že neumíš plavat.“

„Když to říkáš.“ Trentovi zacukalo v oku. Napil se a otočil se ke mně. „Stanley, toto je Rachel Morganová. Dnes večer se stará o moji bezpečnost.“

Falešně jsem se usmála. „Ahojky, Lee.“ Napřáhla jsem ruku a dala si dobrý pozor, abych udržela silovou energii na uzdě, v mysli se mi ale stále rozléhal křik muže na ulici a bylo tak pro mě těžké nezasadit mu ránu. „Jsem ráda, že jsem se tentokrát mohla podívat nahoru.“

„Rachel,“ řekl Lee vřele a otočil moji ruku, aby jí políbil, místo aby mi s ní potřásl. „Netušíš, jak mě mrzelo, že ses do celé té ošklivé věci zapletla. Jsem tak rád, že jsi unikla nezraněná. Věřím, že dnešní večer je ti dostatečnou náhradou.“

Vyškubla jsem se mu, než se mohl dotknout mé ruky rty, a okatě si ji utřela. „Nemusíš se omlouvat. Ale bylo by ode mě nedbalé, kdybych ti nepoděkovala za to, že jsi mě naučil hrát kostky.“ Rozbušilo se mi srdce a musela jsem potlačit nutkání praštit ho. „Nechceš zpátky svoje kostky?“

Upírka vklouzla za něj a majetnicky mu položila ruce na ramena. Lee se dál usmíval, jako by rýpnutí nepochopil. Bože, ten muž krvácel z pórů a čáry směřovaly proti mně. Bastard.

„V sirotčinci byli za tvůj dar nanejvýš vděční,“ řekl Lee hladce. „Prý za něj pořídili novou střechu.“

„Fantastické,“ řekla jsem a měla z toho upřímnou radost. Trent se zavrtěl a očividně nás toužil přerušit. „Vždycky mám radost, když můžu pomoct méně šťastným.“

Lee vzal upírku za ruce a přitáhl si ji k sobě.

Zatímco byli takto rozptýlení, chytil mě Trent za paži. „To vy jste zaplatila novou střechu?“ vydechl.

„Očividně,“ zamumlala jsem a všimla si, že ho překvapily zprávy o nové střeše, ne o rvačce na ulici.

„Trente, Rachel,“ řekl Lee a držel při tom upírku za ruku. „Tohle je Candice.“

Candice odhalila zuby v úsměvu. Trenta zcela ignorovala, hnědé oči upřela na můj krk a v koutku úst se jí objevil červený jazyk. Vydechla a přisunula se blíž. „Lee, zlatíčko,“ řekla a já stiskla Trentovi paži, protože její hlas se ve vlnách přeléval přes moji jizvu. „Říkal jsi, že budu bavit muže.“ Její úsměv se proměnil v dravčí. „Ale nevadí.“

Přinutila jsem se nadechnout. Z krku se mi do těla šířily vlny příslibů, až mi z toho měkla kolena. Krev mi tepala v žilách a přivírala jsem oči. Nadechla jsem se, a znovu. Musela jsem využít všechny své zkušenosti s Ivy, abych nezareagovala. Byla hladová a dobře věděla, co dělá. Kdyby byla nemrtvá, dostala by mě. Zaživa mě ale nemohla ani s pomocí jizvy uhranout bez mého svolení. A to jsem jí nemínila dát.

Cítila jsem na sobě Trentův pohled. Ovládla jsem se, přestože ve mně sexuální napětí stoupalo jako mlha za vlhké noci. Myšlenky mi zalétly k Nickovi, pak ke Kistenovi, u kterého uvízly, což celou věc ještě zhoršilo. „Candice,“ řekla jsem a naklonila se blíž. Nedotknu se jí. Nedotknu. „Ráda tě poznávám. Ale vyrazím ti zuby a propíchnu ti jimi pupek, jestli se ještě jednou třeba jen podíváš na moji jizvu.“

V Candiciných očích se černě zablesklo. Žár v jizvě pohasl. Rozzlobeně se odtáhla a položila Leemu ruku na rameno. „Nezajímá mě, jestli jsi Tamwoodové hračka,“ řekla a snažila se hrát si na Královnu zatracených, já ale žila s doopravdy nebezpečnou upírkou a její snaha mi připadala ubohá. „Můžu tě dostat,“ dokončila.

Zaťala jsem čelisti. „Já s Ivy jenom žiju. Nejsem její hračka,“ řekla jsem do tichého jásotu zdola. „Co ti to říká?“

„Nic,“ odsekla a tvář jí zošklivěla.

„A přesně to ode mě dostaneš, nic, takže si dej zpátečku.“

Lee se postavil mezi nás. „Candice,“ řekl, položil jí ruku na záda a postrčil ji ke dveřím. „Prokaž mi laskavost, zlatíčko. Přines slečně Morganové kávu, dobře? Dnes v noci pracuje.“

„Černou, bez cukru,“ řekla jsem chraptivě. Srdce mi bušilo a potila jsem se. Černé čaroděje zvládnu. Se zkušenými, hladovými upíry je to trochu těžší.

Rozevřela jsem prsty, které jsem zatínala Trentovi do paže, a odtáhla se. S netečným výrazem na mě hleděl, pak se otočil za upírkou, kterou Lee odváděl ke dveřím. „Quen…“ zašeptal.

„Quen by neměl šanci,“ řekla jsem a mé srdce se zklidňovalo. A kdyby byla nemrtvá, neměla bych šanci ani já. Ale nemrtvého upíra by Saladan na svoji stranu nepřetáhl, protože kdyby se o tom dozvěděl Piscary, zabil by ho nebo ji podruhé. Mezi mrtvými vládl zákon cti. Anebo možná prostě strach.

Lee prohodil několik slov s Candice, která se pak odplížila chodbou, před odchodem se na mě ale ještě lstivě usmála. Poslední, co jsem z ní viděla, byly rudé podpatky. Myšlenky mi zavířily, když jsem si všimla, že má stejný nákotník jako Ivy. Víc než jeden určitě neexistoval bezdůvodně − možná bych si měla promluvit s Kistenem.

Nevěděla jsem, co to znamená nebo jestli vůbec něco. Posadila jsem se do jednoho ze zeleně polstrovaných křesel, než jsem mohla upadnout, pomalu ze mě totiž odplýval adrenalin. Zaťala jsem ruce v pěst, aby nebylo vidět, jak se mi třesou, a myslela na Ivy a na ochranu, kterou mi poskytovala. Podobný zájem o mě nikdo neprojevil už celé měsíce, naposledy, když si mě upírský prodavač v parfumerii spletl s někým jiným. Kdybych musela s něčím takovým bojovat každý den, bylo by jen otázkou času, než by se ze mě stal stín: vyzáblý, chudokrevný majetek někoho jiného. Anebo hůř, veřejný majetek.

Z úvah mě vytrhlo zašustění látky, jak se Trent posadil do druhého křesla. „Jste v pořádku?“ vydechl, když Lee zabouchl za Candice dveře.

Jeho konejšivý tón mě překvapil. Donutila jsem se narovnat, kývla jsem a přemýšlela, proč ho to zajímá a jestli vůbec. Vydechla jsem a přinutila se rozevřít a uvolnit ruce.

Lee obešel stůl a posadil se. Usmál se a v opálené tváři mu zazářily bílé zuby. „Trente,“ řekl a opřel se. Jeho křeslo bylo větší než ta naše a myslím, že díky němu vypadal o několik centimetrů vyšší. Chytré. „Jsem rád, že jsi za mnou přišel. Měli bychom si promluvit, než se nám celá věc ještě víc vymkne z rukou.“

„Vymkne z rukou?“ Trent se nepohnul a já viděla, jak se jeho starost o mě rozplynula. Zelené oči mu ztvrdly, a když odkládal sklenku na stůl, bouchl s ní hlasitěji, než bylo nutné. Aniž by odvrátil pohled od Saladanova úsměvu, ovládl místnost. Tohle byl muž, který zabíjel zaměstnance ve své kanceláři a procházelo mu to, jenž vlastnil polovinu města a dělal dlouhý nos na strážce zákona, který žil nad ostatními v pevnosti uprostřed starého lesa.

Trent se zlobil a mně najednou nevadilo, že mě ignorují.

„Nechal jsi vykolejit dva mé vlaky, málem jsi mě připravil o dopravní společnost a spálil jsi hlavní projekt, kterým jsem se snažil naklonit si veřejnost,“ řekl Trent a trochu se mu rozcuchaly vlasy.

Zírala jsem na něj, zatímco Lee jenom pokrčil rameny. Hlavní projekt, kterým se snažil naklonit si veřejnost? Byl to sirotčinec. Bože, jak mohl být tak chladnokrevný?

„Byl to nejjednodušší způsob, jak upoutat tvoji pozornost.“ Lee usrkl pití. „Posledních deset let se pomalu roztahuješ za hranice Mississippi. Čekal jsi snad něco jiného?“

Trent zaťal čelisti. „Tvoje neředěná Síra zabíjí nevinné lidi.“

„Ne!“ vyštěkl Lee a odstrčil sklenku stranou. „Nevinní neexistují.“ Stiskl pevně rty a rozzlobeně, výhrůžně se předklonil. „Porušil jsi pravidla,“ řekl a ramena pod sakem se mu napjala. „A nebyl bych tady a nelikvidoval tvoji slabou klientelu, kdybys zůstal na svojí straně řeky, jak bylo dohodnuto.“

„Dohodu uzavřel můj otec, ne já. Požádal jsem tvého otce, aby Síru, kterou prodává, naředil. Lidé chtějí bezpečný produkt. Já jim ho dávám. Nezajímá mě, kde žijí.“

Lee se opřel a vydal nevěřícný zvuk. „Ušetři mě svých mecenášských řečiček,“ uculil se. „Neprodáváme nikomu, kdo nechce kupovat. A Trente? Oni chtějí. A čím silnější je, tím líp. Během jediné generace se počet úmrtí zmenší. Slabí vymřou, silní přežijí a budou kupovat ještě víc. A silnější dávky. Tvoje pečlivá regulace všechny oslabuje. Narušuješ přirozenou rovnováhu, bráníš posilování druhu. Možná proto vás zbylo tak málo. Zabili jste se ve snaze zachránit je.“

Seděla jsem s rukama klamně uvolněnýma v klíně, cítila jsem ale, jak v malé místnosti stoupá napětí. Likviduje slabou klientelu? Posiluje druh? Kdo si, k čertu, myslí, že je?

Lee udělal rychlé gesto a já se pohnula.

„Jde tu ale hlavně o jedno,“ řekl Lee, a když si všiml mé reakce, uvolnil se. „Jsem tu, protože měníš pravidla. Neodejdu. Na to je příliš pozdě. Buďto mi všechno přenecháš a laskavě vyklidíš kontinent, nebo si to vezmu, sirotčince, nemocnice, nádraží, všechny pouliční rohy i krvácející neviňátka.“ Usrkl pití a propletl prsty okolo sklenky. „Mám rád hry, Trente. A jestli si vzpomínáš, vždycky jsem vyhrál.“

Trentovi zacukalo v oku. Byl to jediný projev emocí. „Máš dva týdny na to, abys zmizel z mého města,“ řekl a jeho hlas připomínal stuhu chladné vody ukrývající smrtící spodní proud. „Distribuce se nevzdám. Jestli si bude chtít tvůj otec promluvit, jsem připravený poslouchat.“

„Tvoje město?“ Lee pohlédl na mě, pak zpátky na Trenta. „Připadá mi, že je rozdělené.“ Zvedl tenká obočí. „Velmi nebezpečné a velmi lákavé. Piscary je ve vězení. Jeho prostředník je k ničemu. Ty jsi zranitelný, protože se skrýváš za fasádou poctivého podnikatele. Převezmu Cincinnati i distribuční síť, kterou jsi tak pečlivě vybudoval, a konečně je správně využiju. Jaká ztráta, Trente. S tím, co máš, bys mohl vládnout celému západnímu pobřeží, místo toho mrháš prostředky na slabou Síru a biodrogy pro špinavé farmáře a sociální případy, které ze sebe − a ani pro tebe − nikdy nic neudělají.“

Obličej se mi rozpálil vzteky. Já byla jedním z těch sociálních případů, a přestože by mě asi poslali zapečetěnou jako nebezpečný odpad na Sibiř, kdyby to vyšlo najevo, stejně jsem se naježila. Trent byl hajzl, ale Lee byl odporný. Otevřela jsem ústa, abych mu řekla, ať sklapne a nemluví o věcech, kterým nerozumí, ale Trent se varovně dotkl botou mé nohy.

Trentovi zrudly špičky uší a čelist se mu napjala. Bubnoval prsty do područky křesla v hraném projevu podráždění. „Já už kontroluji západní pobřeží,“ řekl a ze zvuku jeho hlubokého, zvučného hlasu se mi stáhl žaludek. „A moje sociální případy mi daly víc než platící zákazníci mého otce − Stanley.“

Leeho snědá tvář zbělela vzteky a já přemýšlela, co mi uniklo. Možná se neznali z vysoké. Možná se potkali na „táboře“.

„Nemůžeš mě odsud vystrnadit penězi,“ dodal Trent. „Nikdy. Pověz otci, ať naředí Síru, a já se stáhnu.“

Lee vstal a já ztuhla a připravila se. Roztáhl ruce, položil je na stůl a opřel se o ně. „Přeceňuješ svoji moc, Trente. Dělal jsi to už jako kluk a od té doby se nic nezměnilo. Proto jsi se málem utopil, proto jsi prohrál všechny naše hry, závody i každou holku, o kterou jsme soupeřili.“ Ukazoval prstem, aby svá slova podtrhl. „Myslíš si o sobě, že jsi kdovíco, protože tě hýčkali a chválili za věci, které ostatní považovali za samozřejmé. Pochop konečně jedno. Jsi poslední svého druhu a může za to jen tvá vlastní arogance.“

Těkala jsem mezi nimi pohledem. Trent seděl s nohama pohodlně zkříženýma a propletenými prsty na rukou. Ani se nehnul. Zuřil, ale nedával to nijak najevo, jen lem jeho kalhot se třásl. „Neudělej chybu, kterou nedokážeš napravit,“ řekl tiše. „Už mi není dvanáct.“

Lee se narovnal, a když se zadíval na dveře za mnou, sálaly z něj bláhové uspokojení a sebejistota. „Já to vidím jinak.“

Klika na dveřích se pohnula a já sebou trhla. Dovnitř vešla Candice s obyčejným bílým hrnkem s kávou v ruce. „Promiňte,“ řekla a její hlas hebký jako kočka ještě zvýšil napětí. Protáhla se mezi Trentem a Leem a přerušila tak pohledy, které jeden na druhého vrhali.

Trent si upravil rukávy a pomalu se nadechl. Pohlédla jsem na něj a natáhla se pro kávu. Vypadal otřeseně, ale potlačovaným vztekem, ne strachem. Vzpomněla jsem si na jeho biolaboratoře a na Ceri bezpečně schovanou u starce žijícího naproti kostela. Nedělám za ni rozhodnutí, která by měla učinit sama?

Hrnek byl ze silného porcelánu a jeho teplo mi zahřívalo prsty, když jsem ho vzala do ruky. Ohrnula jsem ret, protože Candice do kávy přidala smetanu. Ne že bych se chystala napít. „Díky,“ řekla jsem a oplatila jí škaredý pohled, když zaujala sexy pózu na Leeho stole a přehodila si nohu přes nohu.

„Lee,“ řekla a provokativně se k němu naklonila. „V herně se objevil menší problém, o který by ses měl postarat.“

Podrážděně ji od sebe odstrčil. „Postarej se o to ty, Candice. Mám tu přátele.“

Oči jí zčernaly a ramena ztuhla. „O tohle se musíš postarat sám. Pohni zadkem. Nepočká to.“

Střelila jsem pohledem po Trentovi a všimla si jeho překvapení. Upírka byla očividně víc než jen pěkná dekorace. Že by partnerka? napadlo mě. Rozhodně se tak chovala.

Povytáhla obočí a s posměšnou nedůtklivostí pohlédla na Leeho. Litovala jsem, že tu věc s obočím taky neumím, ještě pořád jsem se neobtěžovala naučit se ji. „Hned, Lee,“ pobídla ho, sklouzla ze stolu, vydala se ke dveřím a otevřela mu je.

Svraštil obočí, odhrnul si z čela krátkou ofinu a až příliš drsně odsunul křeslo od stolu. „Omluvte mě.“ Stiskl tenké rty, kývl na Trenta a odešel. Ze schodiště se nesly jeho dunivé kroky.

Candice mi věnovala dravčí úsměv, pak za ním vyklouzla ven. „Užij si kávu,“ řekla, zavřela dveře a s cvaknutím zamkla.