26

Zhluboka jsem se nadechla a poslouchala. Trent pohnul nohama a opřel si kotník o koleno. V očích měl vzdálený, ustaraný pohled, hryzal si spodní ret a najednou nevypadal vůbec jako drogový král a vrah. Zvláštní, že jste to nepoznali od pohledu.

„Zamkla dveře,“ řekla jsem a trhla sebou nad zvukem vlastního hlasu.

Trent zvedl obočí. „Nechce, abyste se tu toulala. Myslím, že je to dobrý nápad.“

Protivný elf, pomyslela jsem si. Potlačila jsem zamračení a přistoupila k malému oknu, které poskytovalo výhled na zamrzlou řeku. Dlaní jsem ze skla utřela páru a zadívala se na panorama města. Věž Carew Tower zdobilo sváteční osvětlení a díky zlatým, zeleným a červeným fóliím zářila okna v horních patrech jako velké barevné žárovky. Bylo jasno a já přes světelný smog města zahlédla dokonce i několik hvězd.

Otočila jsem se a sepjala ruce za zády. „Nevěřím vašemu příteli.“

„Já mu nevěřil nikdy. Budete tak žít déle.“ Trentova pevně zaťatá čelist se uvolnila a zelené oči mu zjihly. „Jako kluci jsme s Leem trávili společně léta. Čtyři týdny v jednom z otcových táborů, čtyři týdny v plážovém sídle na umělém ostrově kousek od pobřeží Kalifornie, který vlastnila jeho rodina. Mělo to posílit dobré vztahy mezi našimi rodinami. Vlastně to byl on, kdo vyčaroval štít na okně u mě doma.“ Trent potřásl hlavou. „Bylo mu dvanáct. Tehdy to bylo jeho velké dílo. Vlastně pořád je. Pořádali jsme párty. Matka byla tak opilá, že spadla do horké lázně. Měl bych štít raději nahradit sklem, když teď máme… neshody.“

Hořkosladká vzpomínka u něj vyvolala úsměv, ale já už ho neposlouchala. Štít vyčaroval Lee? Přijal barvu mé aury stejně jako disk v herně. Naše aury rezonovaly na podobné frekvenci. Zamžourala jsem a uvažovala o naší společné averzi k červenému vínu. „Má stejnou krevní chorobu jako já, že?“ řekla jsem. Nemohla to být shoda náhod. Ne když byl do celé věci zapletený Trent.

Trent zprudka zvedl hlavu. „Ano,“ řekl opatrně. „Proto to nechápu. Můj otec mu zachránil život a on se teď rozčiluje kvůli několika miliónům ročně?“

Kvůli několika miliónům ročně. Pro odporně bohaté to je kapesné. Byla jsem z toho neklidná, proto jsem pohlédla na Leeho stůl, dospěla jsem ale k názoru, že i kdybych prohledala zásuvky, nic bych nezjistila. „Vy, hm, regulujete Síru?“

Trent se zatvářil ostražitě, pak ale zjevně učinil nějaké rozhodnutí a uhladil si vlasy rukou. „Velice pečlivě, slečno Morganová. Nejsem netvor, za kterého byste mě ráda považovala. Nechci zabíjet lidi; zajímá mě jenom poptávka a nabídka. Kdybych Síru nevyráběl já, dělal by to někdo jiný a nebyl by to tak bezpečný produkt. Zemřely by tisíce.“ Pohlédl na dveře a postavil obě nohy na zem. „To vám můžu zaručit.“

Vzpomněla jsem si na Eriku. Nedokázala jsem snést pomyšlení, že by zemřela jen proto, že ji někdo označil za podřadný druh. Ale pořád to bylo nelegální. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a zavadila při tom o zlatou náušnici, kterou mi půjčil. „Nezajímá mě, jak pěknými barvami svůj obrázek malujete, pořád jste vrah. Faris nezemřel na bodnutí včely.“

Svraštil obočí. „Faris se chystal předat své záznamy novinářům.“

„Faris byl vyděšený muž, který miloval svoji dceru.“

Založila jsem si ruku v bok a sledovala, jak se vrtí. Byly to drobnosti, napětí v jeho čelisti, způsob, jakým svíral pěstěné prsty, obličej bez výrazu.

„Tak proč nezabijete i mě?“ zeptala jsem se. „Než udělám totéž?“ Srdce mi bušilo a měla jsem pocit, jako bych stála na okraji propasti.

Trent se usmál a maska profesionálního, dobře oblečeného drogového krále se rozplynula. „Protože vy za novináři nepůjdete,“ řekl měkce. „Padla byste spolu se mnou a přežití je pro vás důležitější než pravda.“

Rozpálil se mi obličej. „Sklapněte.“

„Není to slabina, slečno Morganová.“

„Sklapněte!“

„A já věděl, že pro mě nakonec budete pracovat.“

„Nebudu.“

„Už to děláte.“

Stáhl se mi žaludek a odvrátila jsem se. Slepě jsem hleděla ven na zamrzlou řeku. Svraštila jsem obočí. V nastalém tichu jsem slyšela tlouct vlastní srdce − proč tu bylo takové ticho?

Otočila jsem se a sevřela si lokty. Trent vzhlédl od puků na kalhotách, které si rovnal. Zatvářil se zvědavě, když spatřil zděšený výraz, který jsem musela mít v obličeji. „Co?“ řekl opatrně.

Vykročila jsem ke dveřím a cítila se při tom neskutečně, odloučená od reality. „Poslouchejte.“

„Nic neslyším.“

Vzala jsem za kliku a zalomcovala s ní. „No právě,“ řekla jsem. „Člun je prázdný.“

Na jeden úder srdce ztuhl. Pak vstal a jeho oblek příjemně zašustil. Vypadal spíše ustaraně než vylekaně, když si setřásl rukávy saka a přistoupil blíž. Odstrčil mě a zkusil kliku.

„Myslíte si, že vám se podaří s ní pohnout?“ řekla jsem, chytila ho za loket a odtáhla ho od dveří. Postavila jsem se na jednu nohu, zadržela dech, kopla do veřejí a byla ráda, že dokonce i na luxusních člunech je vše vyrobené z nejlehčích materiálů. Podpatek se mi zaryl do tenkého dřeva a uvízl. Sukně mých krásných šatů zavlála, když jsem nemotorně uskočila a vyprostila se.

„Hej! Počkejte!“ vyjekla jsem, když Trent vytáhl z díry třísky, strčil do ní ruku a odemkl dveře zvenčí. Aniž by mě vzal na vědomí, otevřel a vyrazil na chodbu.

„Zatraceně, Trente!“ zasyčela jsem, sebrala kabelku a následovala ho. Kotník mě bolel, pod schody jsem ho ale dohonila. Natáhla jsem se, strhla ho zpátky a přirazila ho ke stěně úzké chodby. „Co to vyvádíte?“ obořila jsem se na něj a ze vzdálenosti několika centimetrů jsem se mu zadívala do rozzlobených očí. „Chováte se tak i ke Quenovi? Nevíte, co se děje, a jestli zemřete, odskáču si to!“

Nic neřekl, v očích mu ale doutnalo a čelisti měl pevně sevřené.

„Hněte svým vyzáblým zadkem, postavte se za mě a zůstaňte tam,“ řekla jsem a strčila do něj.

Rozmrzele a ustaraně jsem ho tam nechala. Toužila jsem vytáhnout pistoli, ale dokud fialový disk fungoval, byla k ničemu, mohla bych tak jedině někomu upatlat večerní šaty odporným odvarem z oměje a poděnky a pořádně ho naštvat. Rty se mi zkroutily ve slabém úsměvu. Nevadilo mi zakročit fyzickým způsobem.

Část místnosti, kterou jsem viděla, byla prázdná. Naslouchala jsem, ale nic neslyšela. Dřepla jsem si a v úrovni kolen vyhlédla za roh. Držela jsem se při zemi ze dvou důvodů. Za prvé, kdyby se mě někdo chystal praštit, musel by změnit úhel úderu, čímž by mi umožnil uhnout. A za druhé, když už by mě praštil, neměla bych to daleko k podlaze. Jakmile jsem ale nahlédla do elegantní místnosti, převrátil se mi žaludek. Podlaha byla plná těl.

„Ach, můj bože,“ řekla jsem tiše a vstala. „Trente, on je zabil.“ O co tu šlo? Chtěl na nás snad Lee hodit vraždu?

Trent se protáhl okolo mě a lehce se vyhnul mému chňapnutí. Dřepl si vedle prvního těla. „Jsou omráčení,“ řekl prudce a jeho krásný hlas se proměnil v ocel.

Má hrůza se změnila ve zmatek. „Proč?“ Rozhlédla jsem se a hádala, že hosté se prostě zhroutili k zemi na místě, kde stáli.

Trent vstal a očima ukázal na dveře. Souhlasila jsem. „Vypadněme odsud,“ řekla jsem.

S jeho rychlými kroky v patách jsem si pospíšila do vstupní haly a našla ji, přesně jak jsem očekávala, zamčenou. „Mám špatný pocit,“ zamumlala jsem a Trent mě odstrčil, aby se podíval.

Zadívala jsem se na silné dřevo a věděla, že to prokopnout nedokážu. Napjatě jsem hrábla do kabelky. Zatímco Trent mrhal energií a snažil se rozbít okno barovou stoličkou, vytáhla jsem mobil a zavolala na první číslo rychlého vytáčení. „Je z neprůstřelného skla,“ řekla jsem, když telefon začal vyzvánět.

Odložil židli a znovu si uhladil chmýřovité vlasy. Nebyl ani zadýchaný. „Jak to víte?“

Pokrčila jsem rameny a napůl se odvrátila, abych získala trochu soukromí. „Použila bych ho já.“ Když Ivy zvedla sluchátko, hleděla jsem opět do herny. „Ahoj, Ivy,“ řekla jsem a odmítla ztišit hlas, aby pan Elf nenabyl dojmu, že jsem s tímhle nepočítala. „Saladan nás zamkl na svém člunu a utekl. Mohla bys sem zajet a dostat nás ven?“

Trent hleděl ven na parkoviště. „Jonathan je tam venku. Zavolejte mu.“

Ivy něco říkala, ale Trentova slova byla hlasitější. Zakryla jsem mluvítko rukou a řekla mu: „Kdyby byl při vědomí, nemyslíte, že by chtěl vědět, proč Lee odešel, a přišel by se podívat, co se děje?“

Trent mírně zbledl.

„Co?“ řekla jsem a soustředila se zpátky na Ivy. Její hlas zněl skoro zoufale.

„Vypadni odtamtud!“ křičela. „Rachel, Kist dal do kotelny bombu. Nevěděla jsem, kam jdeš! Vypadni!“

Z tváře mi vyprchala barva. „Hm, musím jít, Ivy. Ozvu se později.“

Ivy pořád ječela, já ale zaklapla telefon a schovala ho do kabelky. Otočila jsem se k Trentovi a usmála se. „Kisten se chystá vyhodit Leeho člun do vzduchu, aby mu udělil lekci. Myslím, že bychom měli vypadnout.“

Můj mobil začal zvonit, já ho ale ignorovala a volající − Ivy? − byl přesměrován do hlasové schránky. Trentova sebejistota zmizela a rázem se z něj stal atraktivní, dobře oblečený mladý muž, který se snažil nedat najevo strach. „Lee by nenechal lidi na lodi uhořet,“ řekl. „Takový není.“

Objala jsem se pažemi a rozhlédla se po místnosti, jestli nenajdu něco − cokoli − co by pomohlo. „Spálil váš sirotčinec.“

„Chtěl upoutat moji pozornost.“

Unaveně jsem na něj pohlédla. „Nechal by váš přítel shořet svůj člun i s vámi, kdyby věděl, že z vaší smrti obviní Piscaryho? Nebyl by to zatraceně snadný způsob, jak převzít moc nad městem?“

Trent zatnul čelist. „Kotelna?“ zeptal se.

Kývla jsem. „Jak jste to věděl?“

Zamířil k malým dveřím za barem. „Tam bych bombu umístil já.“

„Bezva.“ Následovala jsem ho a tep se mi zrychloval, když jsem obcházela omráčené hosty. „Kam jdeme?“

„Chci se na ni podívat.“

Zastavila jsem se uprostřed kroku, zatímco Trent lezl pozpátku dolů po schůdcích. „Vy umíte zneškodnit bombu?“ Byl by to jediný způsob, jak všechny zachránit. Musel tu být aspoň tucet lidí.

Trent se na mě zpod schodů zadíval a ve smokingu vypadal mezi špínou a harampádím dost zvláštně. „Ne. Chci se na ni jenom podívat.“

„Zbláznil jste se?“ vyjekla jsem. „Chcete se na ni podívat? Musíme odsud!“

Na Trentově obličeji se usadil klidný výraz. „Mohl by na ní být časovač. Jdete?“

„Jasně,“ řekla jsem a potlačila smích; byla jsem si docela jistá, že by zněl hystericky.

Trent se proplétal znepokojivě nevzrušeně lodí. Cítila jsem horký kov a kouř. Snažila jsem se nikde nezachytit šaty a mžourala do šera. „Tam je!“ vykřikla jsem a ukázala. Prst se mi třásl, proto jsem ruku zase spustila, abych to skryla.

Trent vykročil a já ho následovala a schovala se za ním, když si dřepl před kovovou skříňkou, ze které čouhaly dráty. Natáhl se, aby ji otevřel, a já zpanikařila. „Hej!“ křikla jsem a popadla ho za rameno. „Co to, u Zvratu, děláte? Nevíte, jak to vypnout!“

Nabral zpátky rovnováhu, aniž by vstal, a podrážděně na mě pohlédl. Každičký vlásek na hlavě měl v dokonalém pořádku. „Časovač bude uvnitř, Morganová.“

Těžce jsem polkla a nakoukla mu přes rameno, když opatrně nadzvedl víko. „Kolik máme času?“ zašeptala jsem a dechem mu zčechrala jemné vlasy.

Vstal a já o krok ucouvla. „Asi tři minuty.“

„Ach, do pekel.“ V ústech mi vyschlo. Znovu mi začal zvonit mobil a já ho ignorovala. Předklonila jsem se a zadívala se na bombu. Začínala jsem se cítit trochu mimo.

Trent potáhl za řetízek na smokingu, vyňal z kapsy starožitně vypadající hodinky s moderními stopkami a nastavil je. „Máme tři minuty na to, abychom našli cestu ven z lodě.“

„Tři minuty! Za tři minuty se z lodi nedostaneme. Sklo je neprůstřelné, dveře tvrdší než vaše palice a ten velký fialový disk na stropě pohltí všechny čáry, které proti němu vyšlu.“

Trent na mě chladně pohlédl. „Seberte se, Morganová. Hysterie nám nepomůže.“

„Neříkejte mi, co mám dělat!“ zaječela jsem a rozklepala se mi kolena. „V hysterii se mi nejlíp přemýšlí. Prostě sklapněte a nechte mě hysterčit!“ Objala jsem se pažemi a zadívala se na bombu. V kotelně panovalo horko a já se potila. Tři minuty. Co můžete, k čertu, udělat za tři minuty? Zazpívat krátkou písničku. Zatančit krátký tanec. Trochu se pomilovat. Najít si nového milence. Ach bože, začínám mluvit jako básník.

„Možná má v kanceláři únikový východ?“ nadhodil Trent.

„Tak proč by nás v ní zamykal?“ řekla jsem. „Pojďte.“ Popadla jsem ho za rukáv a zatahala. „Nemáme čas hledat východ.“ Vzpomněla jsem si na fialový disk na stropě. Už jednou jsem ho ovlivnila. Možná ho dokážu ovládnout. „Pojďte!“ zopakovala jsem, když mi jeho rukáv vyklouzl z prstů, protože se odmítal pohnout. „Pokud tu ovšem nechcete zůstat a odpočítávat vteřiny. Možná se mi podaří prolomit antimagickou zónu kolem člunu.“

Trent se zhoupl a pohnul se. „Pořád si myslím, že bychom mohli najít slabinu v bezpečnosti.“

Zamířila jsem nahoru po schůdcích a nezajímalo mě, jestli si Trent všimne, že nemám spodničku. „Na to není čas.“ Zatraceně, proč mi Kisten neřekl, k čemu se chystá? Byla jsem obklopená muži, kteří přede mnou měli tajemství. Nick, Trent a teď Kisten. Uměla jsem si vybírat, co? A Kist zabíjel lidi. Nechtěla jsem mít ráda muže, který zabíjí lidi. Bylo se mnou snad něco v nepořádku?

Srdce mi bušilo, jako by odpočítávalo zbývající vteřiny. Vrátili jsme se do herny. Panovalo tu ticho a nic se ani nepohnulo. Při pohledu na spící lidi jsem zkroutila rty. Byli mrtví. Nemohla jsem zachránit je i Trenta. Nebyla jsem si ani jistá, jestli dokážu zachránit sama sebe.

Disk nade mnou vypadal neškodně, ale já poznala, že pořád funguje, když na něj Trent pohlédl a zbledl. Asi použil druhý zrak. „To nezlomíte,“ řekl. „Ale nemusíte. Dokážete vytvořit ochranný kruh dost velký pro nás dva?“

Vytřeštila jsem oči. „Chcete přečkat výbuch v ochranném kruhu? Zešílel jste! Stačí, aby disk zareagoval, a kruh padne!“

Trent vypadal nazlobeně. „Jak velký, Morganová?“

„Spustila jsem poplach už jenom tím, že jsem se na něho dívala!“

„No a co?“ zakřičel a jeho sebejistota dostala trhliny. Bylo fajn vidět ho otřeseného, ale za těchto okolností jsem si to nedokázala správně užít. „Spustila jste poplach! Disk vám nebrání napíchnout se na čáru a použít energii. Jen vás při tom nachytá. Uzavřete ten zatracený kruh!“

„Ach!“ Pohlédla jsem na něj a pochopila. Ale moje první divoká naděje vzápětí pohasla, protože žádal nemožné. Nemohla jsem se napíchnout na silovou čáru a uzavřít kruh. Ne na vodě. „Hm, uzavřete ho vy,“ řekla jsem.

Očividně jsem ho zaskočila. „Já? Trvá mi to dobrých pět minut s křídou a svíčkami.“

Frustrovaně jsem zasténala. „Co jste to za elfa?“

„Co jste to za agentku?“ opáčil. „Myslím, že vašemu příteli nebude vadit, když se přes něj napojíte na silovou čáru, abyste si zachránila život. Udělejte to, Morganová. Dochází nám čas!“

„Nemůžu.“ Otočila jsem se. Za nerozbitným sklem zářila světla Cincinnati.

„K čertu s tvojí zatracenou ctí, Rachel. Poruš slovo, které jsi mu dala, jinak jsme mrtví!“

Sklíčeně jsem se k němu otočila. Myslel si o mně, že jsem čestná? „O to nejde. Už se přes Nicka nemůžu napíchnout na čáru. Démon zlomil naše pouto.“

Trent zpopelavěl. „Ale v autě jsi mi zasadila ránu. Příliš velkou na to, co čaroděj může udržet ve svém ki.“

„Jsem sama sobě důvěrnicí, stačí?“ řekla jsem. „Uzavřela jsem dohodu s démonem a slíbila, že se stanu jeho důvěrnicí, když bude svědčit proti Piscarymu, proto jsem se musela naučit, jak v sobě ukládat energii silové čáry. Ach, mám jí v sobě spoustu, ale pro uzavření knihu je třeba zůstat napojený na čáru. A to nemůžu.“

„Jsi démonovou důvěrnicí?“ Ve tváři měl hrůzu a děs, bál se mě.

„Už ne!“ zakřičela jsem, rozzlobilo mě, že jsem musela přiznat, že k tomu vůbec došlo. „Vykoupila jsem se. Dobře? Přestaň do mě rýt! Ale nemám důvěrníka a na vodě se nemůžu napíchnout na silovou čáru!“

Z mé kabelky se ozvalo tiché zvonění mobilu. Trent na mě zíral. „Co za tvoji svobodu chtěl?“

„Moje mlčení.“ Srdce mi bušilo. Záleželo na tom, jestli se to Trent dozví? Oba zemřeme.

Trent se ušklíbl, jako by dospěl k nějakému rozhodnutí. Svlékl si sako, setřásl rukáv, rozepnul manžetový knoflíček a vykasal si rukáv nad loket. „Nejsi démonovou důvěrnicí?“ zašeptal ustaraně.

„Ne!“ třásla jsem se. Zmateně jsem sledovala, jak mě chytil za ruku těsně pod loktem. „Hej!“ vykřikla jsem a odtáhla se.

„Smiř se s tím,“ řekl ponuře. Zesílil stisk a volnou rukou mě donutil chytit ho za zápěstí, jako když akrobati dělají stoličku. „Nechtěj, abych toho litoval,“ zamumlal a já vytřeštila oči, když se do mě vlila energie silové čáry.

„U všech svatých!“ vydechla jsem a málem upadla. Šlo o divokou magii s nezachytitelnou příchutí větru. Spojil svoji vůli s mojí, napíchl se na silovou čáru prostřednictvím svého důvěrníka a předal ji mně, jako bychom byli jedna bytost. Energie, která jím do mě protékala, měla odstín jeho aury. Byla průzračná a čistá s příchutí větru jako Ceriina.

Trent zasténal a já k němu rychle zvedla oči. Obličej měl stažený a potil se. Moje ki bylo plné, a přestože se energie navíc vracela zpátky do čáry, ta, již jsem si uchovávala v hlavě, se jím očividně propalovala.

„Ach bože,“ řekla jsem a přála si, aby existoval způsob, jak bych mohla změnit rovnováhu. „Je mi to líto, Trente.“

Trhaně se nadechl. „Uzavři kruh,“ zasípal.

Střelila jsem pohledem po jeho hodinkách houpajících se na řetízku a pronesla zaklínadlo. Oba jsme zavrávorali, jak moc, která námi oběma tekla, odplynula. Vůbec jsem se ale neuvolnila, když okolo nás vykvetla bublina energie silové čáry. Pohlédla jsem na jeho hodinky. Nedokázala jsem říct, kolik času nám ještě zůstalo.

Trent si odhodil vlasy z čela, ale nepustil mě. Vyčerpanýma očima přejel po nazlátlé bublině nad námi a zadíval se na lidi za sebou. Z obličeje mu zmizely všechny emoce. Těžce polkl a sevřel mě pevněji. Energie už ho očividně nepálila, ale tlak bude neustále sílit, dokud nedosáhne původní úrovně. „Je opravdu velká,“ řekl s pohledem upřeným na třpyt. „Dokážeš udržet tak velký nenačrtnutý kruh?“

„Dokážu,“ řekla jsem a vyhnula se jeho pohledu. Ruce měl teplé a v místech, kde se mě dotýkal, mě šimrala kůže. Ta intimita se mi nelíbila. „A chtěla jsem ho udělat co největší, abychom měli dost prostoru, až nás zasáhne tlaková vlna. Jakmile se mě pustíš nebo se dotknu kruhu…“

„Prolomí se,“ dokončil za mě Trent. „Já vím. Moc žvaníš, Morganová.“

„Sklapni!“ obořila jsem se na něj, protože jsem byla nervóznější než skřítek v místnosti plné žab. „Ty jsi možná zvyklý na to, že kolem tebe bouchají bomby, ale pro mě je to poprvé!“

„A s trochou štěstí ne naposledy,“ řekl.

„Prostě sklapni!“ vyštěkla jsem. Doufala jsem, že nemám v očích stejně vyděšený pohled jako on. I kdybychom přežili výbuch, museli jsme pak přežít i jeho následky. Padající kusy lodi a ledovou vodu. Bezva. „Jak dlouho ještě?“ zeptala jsem se a slyšela, jak se mi třese hlas. Znovu mi zvonil mobil.

Pohlédl dolů. „Deset vteřin. Možná bychom se měli posadit, než spadneme.“

„Jasně,“ řekla jsem. „To je asi dobrý náp…“

Zalapala jsem po dechu, protože podlahou otřásla exploze. Natáhla jsem se po Trentovi, bála jsem se, abychom se nepustili. Podlaha nás nadhodila a upadli jsme. Chytil mě za rameno a přitáhl si mě k sobě, abych se od něj neodkulila. Tiskla jsem se k němu a cítila hedvábí a kolínskou.

Žaludek se mi zhoupl a vzápětí okolo nás vybuchl oheň. Zaječela jsem a zalehlo mi v uších. V neskutečném, bezhlučném pohybu se člun okolo nás roztrhl a my vylétli nahoru. Noc se proměnila ve šmouhy černého nebe a rudého ohně. Přelil se přese mě šimravý pocit, jak se kruh začal hroutit. A pak jsme padali.

Trentův stisk povolil a já vykřikla, když mě obklopily plameny. Výbuchem ohlušené uši se mi naplnily vodou a nemohla jsem dýchat. Hořela jsem, topila se. Byla mi zima, bylo mi horko. V panice jsem bojovala s těžkou vodou, která na mě tlačila.

Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem se zorientovat. Tma byla plná bublin a kusů člunu. Moji pozornost upoutala slabá zář po levici. Vzchopila jsem se, zamířila k ní a přesvědčovala svůj mozek, že je to hladina, přestože byla po straně, ne nahoře.

Bože, doufala jsem, že opravdu mířím nahoru.

Vyrazila jsem nad hladinu. Mé uši pořád odmítaly fungovat. Udeřil do mě chlad a já rázem začala mrznout. Lapala jsem po dechu a vzduch v plicích řezal jako nože. Znovu jsem se vděčně nadechla. Byla taková zima, až mě všechno bolelo.

Kolem pořád padaly do vody trosky člunu. Šlapala jsem a byla vděčná, že mám na sobě šaty, ve kterých se můžu pohybovat. Voda chutnala po oleji a hlt, který jsem spolkla, mi těžce ležel v žaludku.

„Trente!“ křičela jsem a zdálo se mi, jako bych poslouchala přes polštář. „Trente!“

„Tady!“

Setřásla jsem si mokré vlasy z očí a otočila se. Ovládla mě úleva. I ve tmě jsem mezi plujícími kusy ledu a dřeva zahlédla Trenta. Vlasy se mu lepily k hlavě, ale vypadal nezraněný. Roztřeseně jsem si z nohy skopla zbývající botu a vyrazila k němu. Tu a tam šplouchaly do vody kusy dřeva. Jak můžou pořád padat? divila jsem se. Na hladině mezi námi plavalo dost harampádí na dvě lodě.

Trent ke mně zamířil profesionálním tempem. Očividně se naučil plavat. Ohnivá záře na ledové hladině okolo nás sílila. Vzhlédla jsem a zalapala po dechu. Něco velkého a hořícího ještě nedopadlo.

„Trente!“ vykřikla jsem, ale neslyšel mě. „Trente, pozor!“ zaječela jsem a ukázala. Neposlouchal. Vrhla jsem se do strany, abych unikla z dosahu.

Odlétla jsem, jako by mě někdo udeřil. Voda okolo mě zrudla. Něco mě zasáhlo, zhmoždilo mi záda a vyrazilo většinu vzduchu z plic. Voda mě ale zachránila a s bolavými plícemi a pálícíma očima jsem následovala svůj výdech k hladině.

„Trente!“ zakřičela jsem, když jsem se vynořila do hořící, chladné noci. Spatřila jsem, že se drží polštáře, který rychle nasával vodu. Upřel na mě rozostřený pohled. Když jsem k němu vyrazila, záře hořící vody už pohasínala. Molo zmizelo. Netušila jsem, jak se odsud dostaneme.

„Trente,“ řekla jsem a rozkašlala se, když jsem se k němu dostala. V uších mi zvonilo, ale slyšela jsem se. Vyplivla jsem si z úst vlasy. „Jsi v pořádku?“

Zamrkal a snažil se zaostřit. Zpod vlasů mu vytékala krev a tvořila mu ve světlé kštici hnědou šmouhu. Zavřel oči a já v hrůze sledovala, jak jeho ruce na polštáři ochably. „Ne, tak to ne,“ řekla jsem a natáhla se po něm, než mohl zmizet pod hladinou.

Celá jsem se třásla, přesto jsem mu obemknula paží krk a zvedla mu bradu loktem vzhůru. Dýchal. Nohy jsem měla tak prochladlé, že jsem jimi skoro nedokázala pohnout, a prsty se mi stahovaly v křeči. Zapátrala jsem po pomoci. Kde k čertu byla IBA? Někdo přece musel výbuch vidět.

„Nikdy nejsou po ruce, když je jich potřeba,“ brblala jsem a odstrčila stranou kus ledu velký jako židle. „Určitě zrovna někoho pokutují za to, že prodal talisman s prošlou záruční lhůtou.“ Molo zmizelo. Musela jsem nás dostat z vody, ale betonová hráz byla metr vysoká. Ven jsme mohli vylézt jenom tak, že vyšplháme na led a přejdeme k dalšímu molu.

Unikl mi zoufalý zvuk a zamířila jsem k okraji díry, kterou v ledu vyrazil výbuch. Bylo to nad mé síly, dokonce i v pomalém proudu. Začínala jsem se nořit čím dál hlouběji a moje pohyby byly čím dál těžší a pomalejší. Už mi ani nebyla zima, což mě k smrti děsilo. Asi bych to zvládla… kdybych netáhla Trenta.

„Zatraceně a do pekel!“ zakřičela jsem a nechala se pohánět vztekem. Zemřu tu při snaze zachránit mu krk. „Proč jsi mi neřekl, co chystáš, Kistene!“ ječela jsem, plavala dál a na tvářích mě pálily slzy žhavé jako oheň. „Proč jsem ti neřekla, kam jdu?“ ječela jsem na sebe. „Jsem tak pitomá. A tvoje pitomé hodinky se předbíhají, Trente! Tvoje pitomé…“ vzlykavě jsem se nadechla, „…hodinky se předbíhají.“

Bolelo mě v krku, ale připadalo mi, že mě pohyb zahřívá. Voda se mi zdála přímo vlažná. Udýchaně jsem se zastavila a šlapala vodu. Rozostřeným zrakem jsem viděla, že už jsem skoro na místě. Před sebou jsem ale měla obrovský kus ledu, který jsem musela obeplout.

Odhodlaně jsem se nadechla, přesunula ztěžklou paži a vykopla. Nohy už jsem necítila, ale předpokládala jsem, že s nimi hýbu, protože to vypadalo, že se třicet centimetrů silná ledová kra přibližuje. Poslední plamínky hořících trosek vrhaly na led rudé šmouhy, když jsem natáhla ruku a dotkla se ho. Jen jsem z něj ale shrábla sníh, ruka mi sklouzla dolů a já se ponořila do vody. Bušil mnou adrenalin, vykopla jsem a vyplavala zpátky nad hladinu. Trent prskal a kašlal.

„Ach, Trente,“ řekla jsem a ústa mi naplnila voda. „Zapomněla jsem na tebe. Ty první. No tak. Nahoru na led.“

Využila jsem pochybné opory něčeho, co vypadalo jako bar z kasina, a vytáhla Trenta napůl ze zmrzlé řeky. Po tvářích se mi kutálely slzy, když jsem se konečně mohla držet nad vodou oběma rukama. Chvíli jsem jen tak visela, zkřehlé ruce jsem bořila do sněhu a hlavu opírala o led. Byla jsem tak unavená. Trent už se netopil. Splnila jsem úkol. Teď jsem musela zachránit jen sama sebe.

Natáhla jsem se, abych se vyhoupla na led − a selhala jsem. Sníh padal do vody a tvořil na hladině chuchvalce břečky. Změnila jsem taktiku a pokusila se zvednout levou nohu. Odmítala se hnout. Nedokázala jsem hýbat nohou.

„Dobrá,“ řekla jsem a nebyla tak vyděšená, jak bych měla být. Chlad ve mně musel otupit úplně všechno − dokonce i mé myšlenky se rozplývaly. Měla jsem něco udělat, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Zamrkala jsem a uviděla, že Trent má nohy pořád ve vodě.

„Ach ano,“ zašeptala jsem. Potřebovala jsem ven z vody. Nebe nade mnou bylo černé a noc tichá až na zvonění v mých uších a slabé houkání sirén. Ohně pohasínaly. Moje prsty se odmítaly podřídit, musela jsem tak použít paže jako kyje, abych si přitáhla blíž plovoucí trosky. Soustředila jsem se, abych neztratila nit myšlenek, strčila tu věc pod hladinu a nechala se vyzvednout nahoru. Zasténala jsem, když se mi s její pomocí podařilo vysunout nohu na led. Nemotorně jsem se překulila a zůstala udýchaně ležet. Vítr na mých zádech byl žhavý jako oheň a led příjemně hřál. Zvládla jsem to.

„Kde jsou všichni?“ vydechla jsem a cítila, jak mé tělo na studeném ledu tuhne. „Kde je Ivy? Kde jsou hasiči? Kde je můj mobil?“ Zachichotala jsem se, když jsem si vzpomněla, že leží na dně řeky spolu s kabelkou, pak jsem ale zvážněla, protože mi na mysli vytanuli omráčení lidé, kteří v drahých šatech rovněž klesali ledovou vodou ke dnu. Do pekel, políbila bych i Denona, svého starého, nenáviděného šéfa z IBA, jen kdyby se objevil.

Což mi připomnělo. „Jonathane,“ zašeptala jsem. „Hej, Jonathane,“ zanotovala jsem. „Kde jsi? Ať už jsi kdekoli, polez ven − ty velká zrůdo.“

Zvedla jsem hlavu a byla ráda, že hledím správným směrem. Zamžourala jsem přes mokré vlasy a v místech, kde parkovala limuzína, jsem viděla světla. Světlomety projížděly řeku a ozařovaly trosky potápějící se lodi. Na přístavní hrázi stála Jonathanova silueta. Věděla jsem, že je to on, neznala jsem totiž žádného jiného podobného dlouhána. Hleděl špatným směrem. Nevšimne si mě a už jsem neměla sílu křičet.

Zatraceně. Budu muset vstát.

Zkusila jsem to. Opravdu. Moje nohy ale odmítly spolupracovat a paže mě prostě ignorovaly. A kromě toho byl led teplý a mně se nechtělo vstát. Možná kdybych zakřičela, slyšel by mě.

Nadechla jsem se. „Jonathane,“ zašeptala jsem. K čertu, to nepůjde.

Znovu jsem se nadechla. „Jonathane,“ řekla jsem a slyšela svůj hlas i přes zvonění v uších. Zvedla jsem hlavu, zadívala se na něj, ale neotočil se. „Nevadí,“ řekla jsem a položila si hlavu zpátky na led. Sníh byl teplý a já se do něj zabořila. „Tohle je fajn,“ zamumlala jsem, ale nemyslela si, že bych to opravdu řekla nahlas.

Měla jsem dojem, jako by se se mnou točil svět, a slyšela šplouchání vody. Přitulila jsem se k ledu a usmála se. Nespala jsem už celé dny. Vydechla jsem, nechala se unášet do prázdna a užívala si slunce, které najednou zářilo na led. Někdo mě objal pažemi a moje hlava se svalila na jeho promočenou hruď, když mě zvedl.

„Denone?“ zamumlala jsem. „Pojď sem, Denone. Dlužím ti velkou… pusu…“

„Denone?“ zopakoval někdo.

„Ponesu ji, Sa’hane.“

Zkusila jsem otevřít oči, ale když mnou pohnuli, propadla jsem se zpátky do tmy. Dřímala jsem, nebyla jsem vzhůru, ani jsem nespala. Pak jsem se přestala hýbat a pokusila se usmát a usnout. Rušilo mě ale štípání a bušení do tváře a bolely mě nohy.

Podrážděně jsem zatlačila na led a zjistila, že je pryč. Seděla jsem a někdo mě pleskal. „To stačí,“ slyšela jsem Trenta říct. „Bude mít modřiny.“

Štípání ustalo, ale políčky pokračovaly. Jonathan mě fackuje? „Hej, ty zatracený bastarde,“ vydechla jsem. „Ještě jednou a postarám se o tvoje plány ohledně rodičovství.“

Cítila jsem kůži. Do končetin se mi začal vracet cit a já zkroutila obličej. Ach bože, bolelo to. Otevřela jsem oči a zjistila, že na mě hledí Trent s Jonathanem. Trentovi vytékala zpod vlasů krev a z nosu mu kapala voda. Nad jejich hlavami jsem viděla strop limuzíny. Žila jsem? Jak jsem se dostala do auta?

„Konečně jsi nás našel,“ vydechla jsem a zavřela oči.

Slyšela jsem, jak si Trent povzdychl. „Je v pořádku.“

Asi. Možná. Nebyla jsem mrtvá, takže jsem asi byla v pořádku.

„Škoda,“ řekl Jonathan a já slyšela, jak se odtáhl. „Všechno by bylo jednodušší, kdyby bylo po ní. Pořád ji můžeme hodit do vody k ostatním.“

„Jone!“ vyštěkl Trent.

Jeho hlas byl stejně nažhavený jako moje kůže. Zatraceně, doslova jsem hořela.

„Zachránila mi život,“ řekl Trent tiše. „Nezajímá mě, jestli ji máš rád, nebo ne, ale vysloužila si tvoji úctu.“

„Trentone…“ začal Jonathan.

„Ne.“ Znělo to ledově. „Vysloužila si tvoji úctu.“

Nastala odmlka a bývala bych usnula, kdyby mi v tom bolest v nohách nebránila. A kromě toho mi hořely prsty. „Ano, Sa’hane,“ řekl Jonathan a já se s trhnutím probudila.

„Odvez nás domů. Zavolej Quenovi, ať napustí vanu. Musíme ji zahřát.“

„Ano, Sa’hane.“ Znělo to pomalu a zdráhavě. „Je tu IBA. Co kdybychom ji přenechali jim?“

Cítila jsem zaškubání ve svém ki, jak se Trent napíchl na silovou čáru. „Nechci, aby mě tu viděli. Stačí, když se nikomu nepřipleteš do cesty, a nevšimnou si nás. Rychle.“

Oči mě odmítaly poslouchat, ale slyšela jsem, jak Jonathan vystoupil a zabouchl dveře. S dalším bouchnutím dveří vklouzl na sedadlo řidiče a rozjel se. Paže okolo mě se sevřely a já si uvědomila, že sedím Trentovi na klíně a jeho tělo hřeje víc než topení. Cítila jsem na sobě měkkou přikrývku. Musela jsem do ní být doslova zachumlaná; nedokázala jsem pohnout nohama ani rukama.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a vzdala snahu otevřít oči. „Zmáčela jsem ti oblek.“ Pak jsem se zachichotala, protože mě napadlo, že to znělo dost pitomě. Byl tak jako tak promočený. „Tvůj keltský talisman je k ničemu,“ zašeptala jsem. „Doufám, že sis nechal účet.“

„Sklapni, Morganová,“ řekl Trent a jeho hlas zněl vzdáleně a zamyšleně.

Auto zrychlilo a zvuk motoru mě ukolébal. Můžu se uvolnit, pomyslela jsem si a cítila brnění krve v končetinách. Byla jsem v Trentově autě, zabalená v dece, a Trent mě držel v náruči. Nedovolí, aby mi někdo ublížil.

Ale nezpívá, napadlo mě. Neměl by zpívat?